Archiv štítku: Svarta

Angantyr, Svarta, Panychida

Angantyr, Svarta, Panychida
Datum: 24.2.2016
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Angantyr, Panychida, Svarta

Každý z nás má jistě nějaké kapely, které jsou v jeho očích kult jako prase. Pro mě osobně je jedním z takových dánský jednočlenný projekt Angantyr. Už si ani nevzpomínám, jak jsem se k tomuhle jménu svého času dostal, protože už to je nějaký ten pátek, ale to je nepodstatné. Stěžejní je to, že muziku Angantyr mám fakt rád. Zejména první a třetí deska „Kampen fortsætter“ a „Hævn“ jsou regulérní skvosty, ale i druhá „Sejr“ je naprosto skvělá. Je pravda, že následující dvě nahrávky „Svig“ a „Forvist“ jsou již, hlavně oproti veledílu „Hævn“, o trochu níže, ale pořád jsou to parádní věci a baví mě.

Na seznamu toho, co jsem viděl živě, však jméno Angantyr doposud chybělo. Jedná se sice o jednočlenný projekt, ale Ynleborgaz, lídr formace, dá čas od času dohromady živou sestavu, něco málo odehraje, a pak ji zase rozpustí, aby se situace za nějakou dobu opakovala. Při těchto výletech do světa živého vystupování Angantyr v minulosti neminuli ani Českou republiku, nicméně vždycky to tak vyšlo, že jsem u toho nebyl. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Angantyr aktuálně křižují Evropu na krátkém turné (jen pět koncertů) po boku Rakušanů Svarta a domácí Panychidy, přičemž hned první zastávka připadla na Prahu. Nebylo co řešit, protože tohle z mojí strany byla naprostá povinnost, tak hurá na věc.

Trochu jsem se obával místa konání, jelikož Exit-Us diplomaticky řečeno nepatří k mým oblíbeným klubům. Ale to zase není důvod, proč bych se měl na koncert vydlabat, takže jsem samozřejmě vyrazil a doufal, že to bude jen z těch lepších dnů a zvuk se bude dát poslouchat. Nicméně hned úvodní vystoupení Panychidy mě v tomhle trochu vystrašilo, jelikož to, co kapele lezlo z beden, mělo do ideálního soundu hodně daleko. Uznávám sice, že jsem na tomhle místě slyšel i mnohem horší zvuko-hlukové koule, ale i tak se člověk na poslech musel vybavit sníženými nároky.

Samotná Panychida samozřejmě předváděla své klasické portfolio prověřených hitovek s jistotou, jak se na takovou (nyní už) stálici scény patří. Tím jsem vlastně nepřímo řekl, že v setlistu nemohly chybět tutovky jako „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“, „Rod havrana“ nebo „The Great Dance of Dionysus“; dokonce zazněl i jeden nový kus, který se mi zdál až nečekaně „groovy“. Všechno se tedy zdálo být na svém, ale i přesto mi tam tentokrát něco neštymovalo (jakkoliv je pravda, že zmiňovaný zvuk to skupině příliš neulehčoval). Nechápejte mě zle, koncert to byl v klidu, žádný provar, Plzeňští si to odehráli s přehledem, ale jednoduše jsem už od Panychidy viděl i mnohem lepší koncerty a tentokrát mě to nechalo poměrně chladným.

Rakušané Svarta pro mě byli toho večera nejméně známým pojmem. Sice jsem od nich něco málo slyšel, takže jsem měl jakous takous představu, oč v jejich případě půjde, ale zevrubněji jsem jejich muziku nikdy nesledoval a živě jsem s nimi tu čest také doposud neměl. Nicméně i přes pouze povrchní znalost hudby mě Svarta bavila. Popravdě, zas tolik jsem toho od nich nečekal – a ve své podstatě to také nijak zvlášť zázračný koncert nebyl – ale šlo o hodně příjemné vystoupení. Black metal v jejich podání nebyl nic doposud neslyšeného, ale mělo to solidní atmosféru, přechody mezi blackmetalovými výjezdy a vybrnkávacími zvolněními byly uvěřitelné a nerušivé. Hezké bylo pravidelné střídání vokálů obou kytaristů, z nichž zejména jeden vládl parádním jekotem, s nímž by se klidně uživil i na poli DSBM. Zvuk byl taktéž až překvapivě v pohodě a obzvláště po Panychidě se to dalo poslouchat úplně bezproblémově. Netvrdím, že jsem tam nadšením skákal tak vysoko, abych drhnul hlavou o strop, to zase ne, ale i přesto jsem si z vystoupení Rakušanů odnesl kladný dojem.

Vzápětí již konečně přišel na řadu důvod, kvůli němuž jsem na vstupu s ochotou vypláznul tři kila. Angantyr vystoupili ve trojici, v níž se vedle samotného Ynleborgaze na vokálu a čtyřstrunné kytaře objevoval ještě starý známý baskytarista Vrede, jenž hraje či v minulosti hrál, ať už ve stálých či koncertních sestavách, třeba v Myrd, Plage, Nocturnal Depression či spřízněných (další Ynleborgazův projekt) Make a Change… Kill Yourself. Dánský kult však zpočátku přivítal nepříliš lichotivý zahuhlaný sound, který nevěštil nic moc dobrého. Naštěstí se to povedlo vcelku rychle spravit, takže to nakonec zvukově odnesla jen Panychida, zatímco Angantyr mohli v klidu rozehrát svou pověstnou syrovost.

Setlist Angantyr:
[Intro]
01. Lænket
02. Slettes skal mindet
03. Endeløs
04. Danermordet
05. Foragt
06. Ni lange nætter
07. Knækkede knogler brækkede ben
08. Svig
09. Stormen fra nord
[Outro]

Podmínky sice stále nebyly úplně ideální, protože minimálně úplně statické nasvícení pódia v tomhle klubu podobně laděným formacím nesvědčí (ostatně stačí vzpomenout třeba už jmenované Nocturnal Depression, kteří zde hráli na podzim), ale i tak jsem nakonec parádně bavil a dostal jsem od Angantyr přesně tu špinavou severskou atmosféru, jakou jsem si tak zamiloval z desek. Co se týče samotné kapely, tak jediné, co bych si rozhodně odpustil, byla spousta keců, skoro až vtípků mezi písničkami, o něž se staral Ynleborgaz, který už měl zjevně mírně upito. Jakmile však Angantyr spustili black metal, bylo to tam. Obzvláště ty nejrychlejší sypací pasáže se mi v živém provedení strašně líbily a právě v nich byla skupina na tomhle koncertě nejsilnější.

Setlist bych sice subjektivně poskládal trošku jinak, protože na moje nejoblíbenější kusy samozřejmě nedošlo, ale zrovna tady jsem s tím jaksi počítal. A moc si nemusím stěžovat i z toho důvodu, že Ynleborgaz a jeho družina hráli rovnoměrně napříč celou diskografií, takže z každé řadovky zazněla přesně jedna skladba (s výjimkou „Svig“, z níž padly rovnou dvě věci). To navrch doplnil demáčový kult „Endeløs“ a také dvě zbrusu nové písně, které zněly… inu, přesně v duchu Angantyr. Ale to zrovna v tomhle konkrétním případě beru jako klad.

Za horkého kandidáta na koncert roku bych to asi nepovažoval, protože přece jen doufám, že mi letošek nabídne i mnohem silnější zážitky, ale pořád se mi vystoupení Angantyr líbilo a jsem rád, že jsem vyrazil a že jsem jeden ze svých osobních kultů konečně viděl. Večer jinak ubíhal úplně pohodově. Začalo se skutečně krátce po avizované sedmé hodině, střízlivý konec v jedenáct vzhledem ke všednímu dni také potěšil. Zvuk byl nakonec také snesitelný a víceméně to odnesla jen Panychida, ačkoliv i u ní se to ve finále vydržet dalo. Návštěvnost taktéž nebyla špatná, a abych řekl pravdu, dostavilo se víc lidí, než jsem čekal. Celkově tedy spokojenost.

Angantyr


Koncertní eintopf #9 – únor 2016

Nadja
Nejočekávanější koncert:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.


H.:
Angantyr, Svarta, Panychida – Praha, 24.2.

Atreides:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Skvrn:
Nadja, Rouilleux – Praha, 15.2.

Po měsíční přestávce, jež nebyla způsobena ničím jiným, než že jsme byli v lednu líná prasata a namísto chození na koncerty jsem si válely šunky doma, je tu zpátky náš koncertní eintopf. Důvod je vcelku jednoduchý – únor již na českých klubových pódiích nabízí taková jména, že už to naše líné prdele donutilo se zvednout. Někdo volí black metalovou černotu, jiný dronovou masáž, další zase pláče v koutě nad vyprodáním kombinace čtyř velkých metalových skupin (ačkoliv ho beztak nejvíc mrzí, že se díky tomu nemůže účastnit tohoto eintopfu, ha!), ale to už si přečtěte sami níže (aspoň budete mít představu, co nás tento měsíc v reportech čeká a nemine!)…


H.

H.:

Jak je u mě zvykem, v merku mám větší počet koncertů, nicméně u velké části z nich si nejsem vůbec jistý, zdali se tam nakonec skutečně objevím, zvlášť když se tenhle měsíc moc nevyskytuji v Praze (nepochybuji ovšem, že celá Praha nad mojí nepřítomnosti smutní dnem i nocí!). Tím pádem sem napíšu jenom jednu akci, která patří do té sorty koncertů, na něž člověk prostě musí jít, i kdyby den předtím dostal chřipku, kapavku, lepru, dysfunkci erekce a mamutí explozivní průjem.

Projekt Angantyr, za nímž stojí dánský solitér Ynleborgaz, mám ve velké oblibě už hodně dlouho. Ačkoliv je pravda, že první tři desky už asi navždy zůstanou nepřekonány, pořád se na živou prezentaci tohohle chladného skandinávského black metalu podívám s obrovskou chutí. Předešlá klubová vystoupení jsem z různých důvodů nedával, na předminulém ročníku Phantoms of Pilsen jsem nebyl, ale tentokrát už to snad konečně klapne!

Atreides

Atreides:

Únor je z hlediska koncertů docela jednoznačný. Vzhledem ke zdravotním problémům jsem si dal od většiny hudebních akcí pohov, a tak je Nadja první hudební akcí za poslední asi tak tři měsíce, které jsem věnoval pozornost. Valivé dronové stěny, které dokáží Aidan Baker a Leah Buckareff společně vystavět, jsou impozantní a hypnotické, čímž mi učarovali už před hodně dlouhou dobou, takže i když mám poslední dobou trochu obavy o svůj sluch, tohle původem kanadské duo prostě vynechat nemohu. Tím spíš, že lístek v předprodeji stojí parádní dvě stovky, což je za takový hudební zážitek cena víc než lidová.


Skvrn

Skvrn:

Původně jsem si hrál s myšlenkou zaplnit mé únorové koncertní kolonky hned ze sta procent, avšak poté, co jsem musel účast na vystoupení Tobyho Drivera odpískat, bude můj příspěvek do mlýna pouze poloviční. V kalendáři mi totiž nakonec zůstalo jediné březnové datum – březen patnáctý, jenž patří dronovému tělesu Nadja a jeho pražské zastávce. Tvorbu téhle dvojice znám jen velice zběžně. Dopodrobna naposlouchaného nemám vlastně nic, vždy šlo jen o nárazové poslechy, to když byla na takovouhle muziku nálada. Pokaždé mě však lákala představa slyšet Nadju naživo – v plné síle, nahlas. Teď tu ona příležitost je, tak proč ji nevyužít, že?


Phantoms of Pilsen 8 (čtvrtek / pátek)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 23.-24.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament
Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja

Úvod:

Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.

Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.

Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.


Warm-up party:

První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.

V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.

Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.

Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…

Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.


Pátek:

Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.

Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.

Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.

Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.

Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.

Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.

Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!

Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.