Datum: 25.10.2014 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Angantyr, Attic, Centinex, Diabolical, Endezzma, Infest, Nocturnal Witch, Souldrainer, War-Head

Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.

O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.

Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.

V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.

Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.

Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…

Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.

Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. Ynleborgaz s Vredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr…

---

Zhodnocení:

Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.

Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.

Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.

Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…

Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.

Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.

I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…

---