Archiv štítku: Souldrainer

Phantoms of Pilsen 8 (sobota)

Phantoms of Pilsen 8
Datum: 25.10.2014
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Angantyr, Attic, Centinex, Diabolical, Endezzma, Infest, Nocturnal Witch, Souldrainer, War-Head

Mí dva sobotní průvodci – neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně – zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou “War-Head”, která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.

O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil… Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.

Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek “epické”) a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.

V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.

Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně… Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce – a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.

Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné – oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí…

Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.

Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. YnleborgazVredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change… Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr

Angantyr


Zhodnocení:

Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně – doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.

Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.

Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly “jen” hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.

Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne – je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. “Tak ses měl ty vole oblíct,” řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída…

Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.

Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně – všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá… Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.

I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm…


Souldrainer – Architect

Souldrainer - Architect
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.5.2014
Label: ViciSolum Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Souldrainer natočili před sedmi lety solidní melodicko-death metalový debut “Reborn”, který jsem si rychle oblíbil a kapelu se rozhodl sledovat dále. Po jeho vydání se však po Souldrainer slehla na čtyři roky zem. V roce 2011 vydala kapela poměrně nečekaně druhý počin “Heaven’s Gate”, který však oplýval nemilým překvapením. Sestavu totiž opustili hned dva členové, všechny kytarové i vokální povinnosti si vzal na starost Marcus Edvardsson a výsledek byl poměrně špatný. Dobrou zprávou je, že na “Architect” jsou Souldrainer zpět, jestli ne v plné, alespoň však lepší formě.

“Architect” je ve většině ohledů podobné svému předchůdci. Opět zde máme čest s melodickým death metalem s epickým nádechem, jež však s chutí sahá k ostřejší hraně žánrového vymezení. Obě tyto vlastnosti jsou velmi důležité a v obou je cítit velký posun k dobrému. Epičnost, která byla na “Heaven’s Gate” vynucována neustále přítomnými sbory (pochopitelně naprogramovanými), je na “Architect” mnohem lépe dávkována a tudíž je také mnohem uvěřitelnější. Na sbory dojde také, stejně jako na velkolepé klávesy, oboje však leží dostatečně v pozadí, nesnaží se upoutávat pozornost a pravidelně utichá. Samotná kytarová náplň alba je pak výrazně lépe napsaná, což nelze přehlédnout zejména v “Biological Experiments” či ještě lepší “For No Other”. Souldrainer navíc nejsou zbytečně jemní, tam kde jiné kapely sahají k čistým vokálům či akustické kytaře, si Souldrainer vystačí s klasickými death metalovými postupy.

Tím jsem nakousl otázku zpěvu, a právě ten byl jedním z kamenů úrazu “Heaven’s Gate”. Marcus Edvardsson jednoduše nebyl moc dobrým vokalistou, to se ovšem nyní změnilo. V prvé řadě tak doplnil svůj rejstřík o různé vyšší polohy, což album učinilo výrazně zábavnější. Absence čistého zpěvu ničemu nevadí, na melodičnosti to nijak neubírá. Celkově tak mluvíme o solidním albu, které by si neměli nechat ujít zejména ti fandové žánru, pro které jsou Insomnium moc měkkou kapelou.


Diabolical, Souldrainer, Warheim

Diabolical, Souldrainer, Warheim

Datum: 14.3.2013
Místo: Praha, Hoodoo
Účinkující: Diabolical, Mindthorn, Nocturnal Pestilence, Souldrainer, Warheim

Polovina března letošního roku si pro příznivce death metalu přichystala zajímavou příležitost k realizaci – švédská banda Diabolical totiž vyrazila na turné k chystané nové desce “Neogenesis” a Česká repoublika se stala dějištěm hned čtyř jeho zastávek. Po Třinci, Ostravě a Plzni přišla na řadu Praha, místem činu se stal poslední dobou zhusta využívaný vinohradský klub HooDoo a krom stálého supportu v podobě kapel Souldrainer a Warheim se zde představili i dva zástupci domácí scény – nováčci Mindthorn a ostřílení Nocturnal Pestilence, kterým rovněž patří vděk za realizaci celé akce.

Koncert se konal ve čtvrtek, tudíž šlo očekávat, že návštěva asi nebude nijak extrémní, ale ani tak jsem se neubránil značnému překvapení, když se cca půl hodiny po otevření klubu v jeho prostorách motaly akorát kapely a plus mínus pět nesmělých fanoušků. To mi na náladě věru nepřidalo, a když navíc uprostřed zvučení prvních Mindthorn někde vypadly pojistky a celý sál se ponořil do tmy, začal jsem tušit katastrofu, maje přitom na paměti loňský koncert Fortíð, kde se rovněž pokazilo snad úplně všechno. Po nějakých dvaceti minutách se však podařilo dodávku proudu obnovit, Mindthorn dozvučili a večer tak mohl konečně začít.

V úvodu jsem zmínil, že jsou Mindthorn místními nováčky, a je tomu skutečně tak – toto vystoupení bylo jejich vůbec prvním. S ohledem na tuto okolnost jsem tedy ochoten přehlédnout zjevné rezervy, co se pódiového projevu týče, a omezím se na prohlášení, že pokud se pánové nezaleknou živých vystoupení a najdou si bubeníka z masa a kostí (který by jim slušel mnohem víc než automat), mohli bychom se z jejich strany dočkat velmi zajímavých věcí. Když bych totiž měl hodnotit jen samotnou hudbu, sice nevím přesně, co to bylo, ale bylo to až překvapivě dobré. Slyšet z toho šlo kdeco, a když zmíním jasné progresivní vlivy, death metal a hutnou atmosféru, bude to snad alespoň trochu vypovídat o realitě. Pokud si tedy odmyslím zrakové vjemy, jednalo se o vydařený koncert, který ve mně vzbudil, co se kapely a její tvorby týče, zvědavost. A jestli se shodneme na tom, že podobné koncerty si přesně toto kladou za cíl, pak Mindthorn bezezbytku uspěli.

Pořadatelé a klasici pražské UG scény, Nocturnal Pestilence, nastoupili hned vzápětí a navzdory stále velmi tristní návštěvě (tou dobou v klubu rozhodně nebylo víc jak deset platících) odehráli svůj solidní standard, se kterým ani tentokrát nezklamali. Hrálo se především z aktuální desky “Evangelium Aeternum”, ale došlo i na ukázku nově vznikajícího materiálu na některý z budoucích nosičů, a publiku byli představeni rovněž klávesačka a bubeník, kteří jsou v sestavě ještě čerství a neokoukaní. Jinak to bylo, jak už jsem uvedl, klasicky slušné vystoupení, na kterém jsem si všiml snad jen jediného kazu. Frontwoman Aleně občas v hlubokých polohách trochu ujel tón, ale jinak zpívala zcela bezchybně a svou práci tak odvedla velmi solidně – stejně jako zbytek kapely, na který se navíc koukalo o poznání lépe než na Mindthorn.

Nocturnal Pestilence

Na pomyslné lámání chleba došlo hned s dalším vystoupení. Na řadu totiž přišli první Švédové Warheim a já se děsně bál, že při tak tragické návštěvě celý set vypustí a místo nadšení se dostaví akorát pruda. Jenže to se bohudík nestalo a Warheim pro těch pár přítomných spustili pěkně zostra. Trve painty muzikantů a veskrze blasfemická a klasickými motivy vyzdobená pódiová proprieta sice ze začátku působily trochu směšně, ale záhy poté, co se začalo hrát, se posměch změnil na vděk za neuvěřitelný nadhled, s jakým Warheim svoji image prezentují. Podařilo se jim totiž vyvážit pořádnou porci temnoty se zjevným humorem, a když se k tomu přidala výborná muzika, o zábavu bylo postaráno. Warheim se vytasili s nesmlouvavým satanistickým death/black metalem a i přes ono neustálé pomrkávání na posluchače to zafungovala dokonale. Čím déle se hrálo, tím větší rámus se z nějakých třiceti hrdel pod pódiem (do čehož počítám i zrovna nehrající kapely; jak jsem se později dozvěděl, platících návštěvníků se sešlo nakonec jen 13) linul a závěr vystoupení Warheim se dá považovat za naprostý úspěch. Kapela triumfovala jak výbornou muzikou, tak veskrze sympatickým přístupem (basák a po něm i zpěvák si udělali drobný výlet mezi lidi, což přítomné rozhodně nakoplo ještě o něco víc) a já nemohu než všem čtenářům doporučit, aby si Warheim rozhodně nenechali utéct, pokud někdy budou mít příležitost dát si je naživo. Pro mě rozhodně jedno ze dvou nejlepších vystoupení večera pokud ne to vůbec nejlepší!

Warheim

Na oldschoolovou blasfemickou jízdu v podání Warheim navázali pánové hrající pod jménem Souldrainer, a to ve značně odlišném duchu. Jejich moderní melodeath podpořený hromadou samplů vykazoval silné industrialové vlivy, což atmosféru posunulo do podstatně jiné sféry, než v jaké se pohybovala po předchozím vystoupení. Jenže to asi také do jisté míry přispělo k jakési jednotvárnosti, která na mě z toho všeho dýchala, a jako celek mě to rozhodně nebavilo tolik jako živelní Warheim. Buďme ale fér, to je záležitost hudby samotné a všem třem muzikantům musím i tak vyseknout poklonu, protože ani oni svoji show nezazdili a dali do ní maximum. Odezva mi sice přišla slabší, než jakou dostali v závěru Warheim, ale i tak lze hovořit o podařeném vystoupení.

Když Souldrainer vyklidili pódium, na programu večera zbývala už jen jediná položka – headlinující Diabolical. Tou dobou už v sále panovala vcelku příjemná atmosféra, takže jsem se docela těšil na nějakou tu plnokrevnou tečku právě od Diabolical, a začátek show opatrně naznačil, že by na ni mohlo dojít. Diabolical vsadili na prezentaci nového materiálu a dobré dvě třetiny koncertu se tak hrálo převážně z chystané desky “Neogenesis”, která dala rovněž název celému turné. A po celou tu dobu jsem měl takový neurčitý pocit, že je to sice velmi dobrý materiál, ale asi ještě pořád pod vlivem vystoupení Warheim mi tam trochu chybělo více energie a tahu na bránu. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že to byl patrně čistě můj osobní problém, protože ta hudba svou atmosférou naprosto dokonale korespondovala s na pozadí promítaným videem, z jehož obrazů vyloženě dýchal rozklad, odlidštěné podrobení a bezútešná marnost. Lehce smíšené pocity z první části setu mě však přešly v okamžiku, kdy se dostal ke slovu starší materiál. Muzika to byla v základu velmi podobná, ale na mě zkrátka zafungovala lépe než její mladší sourozenci. A jakkoli jsem do té doby nebyl z Diabolical vyloženě nadšený, v tu chvíli to konečně dotáhli na úroveň, kterou o dvě hodiny dříve nasadili Warheim. Závěr lze tedy považovat za mimořádně vydařený, o čemž svědčí také stoupající zápal kapely, který se nejvíce projevoval skrze velmi komunikativního kytaristu Carla Stjärnlöva. Jako by mu nestačilo, že prakticky po celý set poutal asi největší pozornost publika, v samé závěru se za plného nasazení vypravil mezi lidi, aby společně s nimi zaházel řepou. Velmi sympatické. V rámci možností bouřlivý závěr setu Diabolical pak přinesl ještě krátký přídavek a i poslední kapela večera to nakonec zabalila, děkujíc těm přítomným, kterým nebylo zatěžko předvést nějakou odezvu.

Jak jsem naznačil v úvodu, tento koncert dlouhou dobu balancoval na hraně totálního průseru. Mizivá návštěvnost a technické problémy se však nakonec nemohly měřit s nasazením většiny vystupujících kapel, a především Švédům patří velký dík za to, že nepropadli trudnomyslnosti a i přes nepříznivé podmínky předvedli velice dobrá vystoupení, která nakonec strhla i těch nemálo dorazivších. Jak mi po koncertě sdělil kytarista DiabolicalCarl Stjärnlöv, i pro něj (a dost určitě i pro ostatní kapely) to nakonec byl dost dobrý koncert, protože z vlastní zkušenosti ví, že i mnohem početnější publikum může vytvořit mnohem slabší atmosféru, než jaká se podařila nám. A já s ním musím naprosto souhlasit, protože i když si pořadatelé asi trochu rvou vlasy (nebo taky ne, o finanční stránce akce nemám nejmenší ponětí), nakonec to byl jeden z těch koncertů, kde pár lidí vytvořilo atmosféru dost dobrou na to, aby se o něm dalo mluvit jako o povedeném…


Souldrainer – Heaven’s Gate

Souldrainer - Heaven's Gate

Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.11.2011
Label: ViciSolum Productions

Tracklist:
01. The Quest
02. Fed by Fire
03. Low
04. Alien Terror
05. Hung on the Wall
06. The God Delusion
07. Gate Guard
08. The Legacy
09. Remember Me
10. Dying for Your Sick Belief
11. Goodbye Farewell
12. Heaven’s Gate

Hrací doba: 49:59

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Souldrainer nepatří mezi nejznámější kapely, a tak nebude na škodu na začátek alespoň stručně uvést některé informace o jejich dosavadním působení na hudební scéně. Kapelu založil v roce 1999 kytarista Marcus Edvardsson, známý především z úderky Aeon. První album “Reborn”přišlo v roce 2007 a pro mě dodnes zůstává jedním z nejlepších melodicky death metalových alb, které jsem slyšel. Kapela se na něm nebála používat smyčcové aranže či zpívané chorály a vytvářela tak velmi silné melodie, aniž by přecházela do laciné podlézavosti. Posuňme se ovšem do současnosti a podívejme se na zoubek jeho nástupci, albu “Heaven’s Gate”.

Souldrainer během čtyř let mezi vydáním alb proběhly razantní personální změny. První z nich byla výměna bubeníka. Druhou pak odchod kytaristy a zpěváka, jejichž obě místa zaujal zakladatel Edvardsson a kapela se tak z pětičlenné formace smrskla na tříčlennou. Otázka, jak taková zásadní změna ovlivní zvuk kapely, je jistě na místě. Jestliže jsme na obalu prvního alba mohli nalézt informaci, že autorem hudby je celá kapela, na “Heaven’s Gate” nalezneme jen jméno Marcuse Edvardssona. Bohužel už od úvodních poslechů je zřejmé, že rozmanitost, kterou na minulé desce zaručovala nejspíše právě skutečnost, že se na jejím psaní podílelo více lidí, je pryč. Edvardsson se pokusil o vytvoření epické atmosféry, v čemž ovšem bohužel neuspěl. U kvalit předchozího alba jsem vyzdvihoval chorály, které hudbě přidávají na hloubce, jenže na “Heaven’s Gate” jsou jednoznačně nadužívané. Vyskytují se ve větší části skladeb a po několika posleších působí spíše otravně a přebytečně. Jiným příkladem jsou však smyčce. I na ně můžeme při poslechu alba poměrně často narazit, Souldrainer s nimi však zachází mnohem šetrněji a právě tato střídmost ukazuje cestu, která funguje. Příkladem může být masivní skladba “The God Delusion”.

Kapela si i po čtyřleté pauze zachovala melodičnost, aniž by musela nějak výrazně obrušovat ostré death metalové hrany. Na “Reborn” se mi líbil právě fakt, že kapela dokáže vytvořit refrén, který posluchači zůstane v hlavě, aniž by k tomu musel zpěvák užít čistého zpěvu. Až na krátkou výjimku na konci tak bylo album celé odzpívané poctivým řevem. Tato vlastnost zůstala zachována i na novince. Na postu zpěváka však již není skvělý Johan Klitkou, vokálů se ujal sám Edvardsson. Jeho hlas zní dobře, oproti předchůdci o něco hruběji a více tak splňuje kritéria pravého growlingu, jenže kvalitativně na Johanův křik nemá. Marcus se nikdy nepokouší o změnu, zní monotónně a to je dalším důvodem, proč není “Heaven’s Gate”jako celek moc zábavné. I tak ale dokázali Souldrainer stvořit melodie, které vám uvíznou v hlavě, jako například ve skladbě “Hung on the Wall”. Tato byla mimochodem v remixové verzi vydána již před rokem na singlu “The Bitch and the Machine” a hudebním masochistům můžu tento remix jen doporučit. Ostatní však nejspíše budou pochybovat o Edvardssonově soudnosti.

Většina skladeb je relativně krátká (i když v rámci žánru jde spíše o průměr) a již na první pohled tak zaujme téměř osmiminutová závěrečná titulní skladba “Heaven’s Gate”. Inspirací k jejímu napsání (a potažmo celého alba) byla stejnojmenná náboženská skupina, která věřila v “recyklaci” planety země. Část nahrávky projevu jejího zakladatele Marshalla Applewhitea nalezneme i ve skladbě “Heaven’s Gate”(komu by tento projev byl povědomý, vězte, že ho užili například Porcupine Tree ve skladbě “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”). Již samotné téma zavání značnou temnotou a přesně taková skladba “Heaven’s Gate” je. Poprvé na albu se v ní kapele podařilo vytvořit opravdu hutnou atmosféru a ani k tomu nebyly potřeba smyčce. Na chvíli Edvardsson využil i svého čistého vokálu a skladbě to razantně prospělo (podobný krok učinili Souldrainer i na předchozí desce, kdy se jediný čistý zpěv objevil v závěrečné “Angel Song”). K této skladbě natočila kapela videoklip, ve kterém lze mimo jiné zahlédnout i záběry, na kterých (alespoň se tak domnívám) policie prohledává dům, ve kterém 39 členů skupiny Heaven’s Gate spáchalo sebevraždu ve snaze nastoupit na mimozemskou loď. I takové věci se člověk dozví při pročítání podkladů pro recenzi metalového alba. Skladba bohužel ve zkrácené čtyřminutové verzi rozhodně nevyzní stejně dobře jako její delší kolegyně přímo z disku.

Nerad bych, aby recenze vyzněla negativně. Souldrainer natočili solidní album, bohužel však není tak dobré, jak jsem doufal, a předchůdce zdaleka nepřekonalo. Na “Heaven’s Gate” je znát talent i skladatelská vyzrálost Marcuse Edvardsona, bohužel jako celek je album příliš dlouhé a jednotvárné. Vzhledem k masivnímu přívalu kvalitních kapel v rámci tohoto žánru (jen letos vydali výborná alba například InsomniumOmnium GatherumBefore the Dawn či Torchbearer) však Souldrainer nenabízejí jediný důvod, proč si vybrat právě je. K poslechu titulní skladby alba či celého debutu “Reborn” však máte mé plné doporučení.