Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 30.3.2015 Label: Century Media Tracklist: 01. House of Blood 02. Voice of Slumber 03. Snakestate 04. Black Enemy 05. Descent into Hell 06. Ungod 07. Nemesis 08. God Is Evil 09. Traitor 10. Prison in Flesh 11. The Dark Sleep Odkazy: web / facebook

Morgoth si během své historie docela zažili, takže přiblížení jejich dosavadní cesty v úvodu recenze jejich novinkového alba s titulem „Ungod“ se nemůžu jen tak prachsprostě vyhnout a dělat, že nic nebylo. Morgoth vznikli oficiálně v roce 1987, a protože začátek 90. let death metalu vyloženě přál, tak debutové album „Cursed“ bylo bombou. Dnes již legendární debut se řadí ke zlatému fondu evropského death metalu, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen díky „Cursed“ si Morgoth v rodném Německu můžou navždy říkat legendy death metalu. Následující experimentálněji laděné „Odium“ bylo stále ještě dost kvalitním počinem, ovšem na strhující debut navázat nedokázalo a s blížícím se koncem vrcholu death metalového šílenství fanoušků se Morgoth odhodlali k umělecké sebevraždě prostřednictvím třetí placky „Feel Sorry for the Fanatic“. Němci odvrátili zraky od zabijáckého death metalu a stočili je směrem k industriálnímu, lehkou gotikou načichlému metalu a nad Morgoth se v roce 1998 zavřela hladina.

Trvalo to dlouhých 12 let, než se v roce 2010 pětice ve svém klasickém složení rozhodla obnovit svou činnost, a bylo tak jen otázkou času, kdy se dočkáme studiového alba. Morgoth měli našlápnuto k takřka dokonalému comebacku, ovšem na konec loňského roku přichystali šokující zprávu, když jejich řady opustil zakládající člen a zpěvák Marc Grewe. Kapela tak ztratila hlas, jenž zněl ze všech tří dosavadních desek, takže obavy o budoucnost byly jistě na místě, ovšem jako náhrada byl okamžitě ohlášen Karsten Jäger z řad žánrových souputníků Disbelief, který zde dokázal, že řvát umí, takže Morgoth se ocitli zpět v pozici, z níž by s „Ungod“ v zádech mohli vytřít všem pochybovačům zrak.

Nebudu z toho dělat drama – zas taková pecka, aby splnilo závěr předchozího odstavce, „Ungod“ není. Morgoth disponují určitým poznávacím prvkem a i navzdory změny vokalisty je slyšet, že posloucháte stejnou partu, která před čtvrt stoletím nahrála debut. To je umocňováno i celkovým oldschoolovým zaměřením, které je prosté na jakékoli moderní prvky (vyjma současného zvuku), jimiž by Morgoth mohli překvapit. Je nutné dodat, že netvrdím, že to je žádoucí, protože tahle parta prostě chtěla nahrát album hezky postaru a zřejmě si při tom zavzpomínat na staré dobré časy, takže proč ne.

Koneckonců to hlavní, tedy samotná hudba, je v naprostém pořádku a osobně se mi strašně líbí výraz nového zpěváka Karstena. Ten sice nezvládne výšky jako Marc, ovšem hodně mi připomíná Martina van Drunena z Asphyx, což značí chorobný řev nejvyšší kvality a pro Morgoth nový impuls, který by je do budoucna mohl posunout o krok dál. Karsten není tak osobitý, svou práci však dělá dobře, takže dokud mi jeho projev nepřijde nějak rušivý a jeho hlas mě dokáže strhnout na svou stranu, tak není co namítat.

„Ungod“ respektuje death metalové kořeny a nejlepší zvyky, takže podle toho nasadí na začátek ty nejlepší položky, kterými album disponuje. Úvodní „House of Blood“ je rozjezdem jen tak na půl plynu, který uvádí následující kompozice, ovšem pomalejší otvírák není vůbec špatný nápad. Ono s tou rychlostí to nebude nijak žhavé ani v následujícím průběhu alba, protože Morgoth nejsou žádní Cannibal Corpse a libují si spíše ve středně rychlých tempech a drtivých kytarových riffech roztažených do šířky na úkor upozaděné basy. „Voice of Slumber“ a „Snakestate“ jsou pak přesně těmi skladbami, které jsem od novinky Morgoth čekal. Šlapavé death metalové vály, které pohání řízná rytmika a hlavně skvělé kytary, kde se vždycky najde prostor pro ozvláštnění v podobě kytarové vyhrávky nebo harmonie, které i v tak syrových skladbách jako „Snakestate“ fungují na jedničku. Překvapením je pro mne uvolněnější titulní píseň, jež je zároveň skladbou nejdelší. Není to sice žádná progresivní bomba, avšak díky postupnému vrstvení kytar, jež se na skladbu nabalují, je instrumentální „Ungod“ jedním z nejzábavnějších momentů celé desky.

Hodně mě zaujala trojice „Black Enemy“, „Nemesis“ nebo „God Is Evil“, ačkoli ve všech případech je to zejména díky jejich chytlavé struktuře, kterou v posledním případě narušuje pouze těžký zlom tempa na konci první minuty. Na druhou stranu se mi nedostala pod kůži závěrečná „The Dark Sleep“, což je druhý instrumentální počin na desce a tak nějak do prázdna vyznívá i „Traitor“. Těžko říct, jakou měrou se na tom podepisuje postupně klesající pozornost, ovšem i tak si myslím, že to nejlepší na „Ungod“ se odehrává hned zkraje v několika prvních písních.

Ačkoli jsem se na „Ungod“ těšil, tak jsem se snažil udržet si míru natěšenosti na přirozené hladině, díky čemuž nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamaný, nebo že bych si sedl na prdel. Prostě a jednoduše jsem spokojený, protože jsem dostal, co jsem chtěl. Četl jsem nemálo oslavných hodnocení a ohlasů na adresu čtvrté desky „Ungod“ a dokážu pochopit, že lidi, pro které jsou Morgoth modlou, budou skákat až do osmého patra panelového domu, ale pokud si odmyslíte takové to počáteční nadšení, že slyšíte po takřka dvou dekádách album party, na jejíž návrat by si před pár lety vsadil jen ten největší optimista, tak ve výsledku je „Ungod“ velmi solidní, nicméně pořád “jenom” solidní placka a tak je třeba k ní přistupovat.