 |
|
Země: Švédsko Tracklist: Hrací doba: 43:41 Odkazy:
|
Hromadě hudebních skupin hrajících hromadu let se stává, že zkraje své kariéry vydávají alba relativně rychle, ale postupem času kadence nových nahrávek slábne a v době, kdy už se o kapele mluví jako o veteránech, vychází jedna deska za hromadu let. Podobným vývojem útlumu intenzity aktivity si prošlo tolik formací, že to lze myslím považovat za docela přirozenou věc, jíž se vymykají jen výjimky.
Švédští Naglfar sice nikdy nepatřili ke kapelám, jež by desky posílaly ven rok co rok, přesto dřív dokázali skládat rychleji. Třeba v letech 2003 až 2007 dávali ven nové album co druhý rok, a přitom se pořád jednalo o slušné počiny. Od té doby se ale Naglfar úplně nepřetrhnou, dokonce ani tomu koncertování až na nárazové výjimky moc nedají (ponechme nyní stranou, že letos kvůli koronce nekoncertuje prakticky nikdo). V určitých obdobích se okolo nich prostírá úplné ticho. A pak se Naglfar po delší době z toho ticha vynoří s novou nahrávkou. Takhle to bylo s „Téras“, na nějž se čekalo pět let, a takhle se to má i s novinkou „Cerecloth“, která přichází až po osmi rocích od minulého počinu.
Naglfar samozřejmě dávno nejsou skupinou, jež by komukoliv musela něco dokazovat. Své si Švédové odehráli a místo na mapě severského black metalu mají zajištěné, takže nízká kadence vadit nemusí. Ostatně, každého z nás jednou čeká výměna mladické dravosti za fotroství. Nicméně ani fotři by neměli rezignovat na kvalitu. Naopak. Zkušené kapely by už měly mít ten nadhled, rozhled a soudnost, aby s přehledem daly dohromady kvalitní desku. Teoreticky. „Cerecloth“ bohužel dokazuje, že teorie a praxe se mohou zásadně lišit.
Naglfar již na první pohled deklarují, že se hodlají držet svého kopyta, a to obálkou od Necrolorda v jeho typickém stylu. Tyhle artworky mám hodně spojené s deskami devadesátých let, tak snad i proto mi vždycky připadá, že když chce nějaká švédská veteránská kapela ukázat, že neplánuje experimentovat a chce dát svým fans přesně to, čeho si žádají, zavolá Necrolordovi, aby načmáral svojí další klasiku. Kolegové z Necrophobic jistě rádi potvrdí, že tenhle recept funguje.
Vlastní obsah „Cerecloth“ mě však nijak zvlášť neoslovuje. Po formální stránce na tom samozřejmě není nic moc špatného, ale já osobně v tom neslyším víc než standardně odvedené řemeslo, jemuž sice nechybí jasný rukopis Naglfar, ale rozhodně mu chybí něco, kvůli čemu by měl člověk chtít album poslouchat.
Z „Cerecloth“ jsem si vlastně trochu zapamatoval jenom některá poměrně dobrá kytarová sóla jako třeba v „Like Poison for the Soul“ nebo „The Dagger in Creation“. Ani sóla ale nejsou vždycky povedená. Třeba to v „Horns“ se mi zdá přímo blbé, což je docela paradox, protože tenhle song má jinak jeden z nejrozumnějších riffů na albu.
Na nevýraznosti „Cerecloth“ se podle mého názoru velkou měrou podílí nudný plochý zvuk, díky němuž znějí všechny skladby prakticky stejně, v jedné rovině a bez výkyvů. Třeba baskytara jako by na „Cerecloth“ snad ani neexistovala, když pomineme výjimky jako třeba intro „Like Poison for the Soul“. Naopak vokál je brutálně vytažený nad vše ostatní, což pro mě znamená dvojnásobné utrpení, protože řevu Kristoffera Oliviuse jsem nikdy úplně nepřišel na chuť. Snad kvůli tomu, že jakmile otevře hubu, okamžitě si vzpomenu na jeho ksichty v klipu „The Perpetual Horrors“ a začnou mi cukat koutky.
Jasně, teď už si z toho dělám trochu prdel, ale sdělení je snad jasné. Z „Cerecloth“ vylezla obyčejná deska, jež upřímně potěší snad jen skalní příznivce Naglfar. Ostatním nemá co nabídnout a zanedlouho na ni sedne prach zapomnění. Po osmileté prodlevě nic moc výsledek.
