Archiv štítku: Inferno

Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)

H.

H.:

Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
3. Darkestrah – Манас
4. Laburinthos – Augoeides
5. Blutengel – Monument

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days

Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion

Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013

Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper

Potěšení roku:
objev Netra

Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon

Top5 2013:

1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.

2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.

3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.

4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.

5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.

2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…

Neřadový počin roku:

Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night

Artwork roku:

Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.

Shit roku:

Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.

Koncert roku:

Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…

Videoklip roku:

Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.

Potěšení roku:

objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.

Zklamání roku:

Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo SatyrFrost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.

Monomyth

Zhodnocení roku:

Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…


Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Pervasion…
02. The Firstborn from Murk
03. The Funeral of Existence
04. Revelations Through the Void
05. The Vertical Fissure of the Most Distant End
06. Metastasis of Realistic Visions

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z České republiky, asi jen těžko by v tomto výčtu mohli chybět také Inferno, kteří už dlouhé roky patří k tomu nejvýraznějšímu, co domácí čistokrevná podoba žánru nabízí. Přesto se musím přiznat, že dřívější tvorba skupiny mě i přes nepopiratelné kvality nikdy nijak výrazněji nebrala, a přestože i takové “Uctívání temné zuřivosti” rozhodně má něco do sebe, bylo to až Inferno z roku 2009, s nímž mě Inferno konečně dostali. Jako by se formace po příchodu kytaristy Ska-Gula, jenž se ujal i skladatelských otěží, začala namísto čisté agrese soustředit více na atmosféru a propracovanost kompozic. Snad i díky tomu vnímám “Black Devotion” s odstupem času jako přelomovou nahrávku v historii Inferno.

V kontextu aktuální novinky “Omniabsence Filled by His Greatness” ovšem “Black Devotion” působí jen jako takový začátek, spíš jako by se Inferno v roce 2009 jen otočili směrem, kterým chtějí jít, ale až s nejnovější deskou ten krok (ne-li přímo skok) udělali. “Omniabsence Filled by His Greatness” totiž nezní jako nic z toho, co Inferno vydali předtím… tedy, samozřejmě se stále jedná o black metal, dokonce bych se ani v nejmenším nezdráhal mluvit o stále čistokrevném black metalu, nicméně ten rozdíl ve zvuku, celkovém přístupu a do jisté míry i atmosféře je dost markantní.

Jestli se Inferno na “Black Devotion” pokusili svou hudbu trochu zkomplikovat a posunout dál, právě na “Omniabsence Filled by His Greatness” tuto snahu dotáhli do úplného konce a dostali se do pozice, kdy už by bylo v podstatě zavádějící mluvit o pouhých písničkách, protože jako mnohem výstižnější slovo se nabízí “kompozice”. Patrné je to už jen při pohledu na seznam skladeb, který čítá jedno intro a jen pět regulérních kusů, jejichž průměrná délka však přesahuje hranici devíti minut. Důležité je ovšem to, že je takováto stopáž opravdu opodstatněná a Inferno jsou bez problému schopni ji smysluplně naplnit tak, aby muzika nejenže nenudila, ale naopak ještě bavila a člověk si řekl, že přesně takhle to má být, že tomu ta délka padne jak ulitá. Například taková “The Firstborn from Murk” přesahuje 11 minut, což už je slušná porce hudby, ale stejně mi nepřijde, že by tam bylo cokoliv navíc nebo že by té písni prospělo nějaké prostříhání…

Hlavním znakem “Omniabsence Filled by His Greatness” je zcela jistě mnohovrstevnatost, především co se kytarové práce týče. Samozřejmě, deska je rozhodně kvalitní jako celek a všichni členové Inferno odvádějí parádní výkony… řev Adramelecha je klasicky výtečný, byť je jeho vokál poměrně zapuštěný do celku a působí skoro jako další nástroj, Sarapisovi a jeho hře na bicí nejde vytknout zhola nic, mnohdy muziku vysloveně žene kupředu, avšak tou hlavní hvězdou nahrávky pro mě zůstává Ska-Gul, jenž neobstaral pouze elektrickou kytaru, ale i tu basovou (ačkoliv na té se objevují i dva hosté). Je to totiž právě kytarová práce, co z “Omniabsence Filled by His Greatness” činí záležitost vysoko nad běžným žánrovým standardem. Deska je propletena hodně silnými nápady, rafinovanými melodiemi a “skrytými” motivy. To poslední souvisí s onou před chvílí zmiňovanou přítomností mnoha vrstev, které mají za následek to, že i po velkém množství poslechů je v té hudbě stále co objevovat a je možné nacházet nové a nové detaily. Zároveň s tím je ale “Omniabsence Filled by His Greatness” možná až paradoxně přístupná, což není myšleno v jakkoliv negativním smyslu… jednoduše jde o to, že sice i po spoustě poslechů lze najít nějaké to překvapení, ale nepotřebujete trávit hodiny a hodiny, než se konečně rozhodnete, zdali se vám to líbí nebo ne, jelikož v podstatě hned při první protočení fošny vám bude jasné, že před sebou máte výbornou desku, a už hned napoprvé vás to bude bavit.

Intro “Pervasion…” není sice vyložený trhák, ale dokáže na následující tři čtvrtě hodinu příjemně navnadit. Hned od počátku budí asi největší pozornost skladby “The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”, jednak proto, že na desce stojí na prvních pozicích, jednak proto, že je Inferno prezentují i živě. Nicméně zbylé kusy za první dvěma nezaostávají ani v nejmenším, a abych řekl pravdu, vlastně jsem si právě v tom “zbytku” našel svůj osobní vrchol “Omniabsence Filled by His Greatness”, kterým se stal úplně závěrečný opus “Metastasis of Realistic Visions”, ale nutno dodat, že úroveň celé nahrávky je natolik vyrovnaná, že vrcholem by vlastně mohla být kterákoliv z pěti kompozic, a je jen na každém, která jemu osobně zachutná nejvíce. Vyzdvihovat však nějaké konkrétní momenty ať už v téhle písni nebo v jakékoliv jiné moc cenu nemá, a to kvůli tomu, o čem se mluvilo už v předcházejícím odstavci – v každém kusu je toho totiž tak obrovské množství, že to jednoduše ani vyjmenovat nejde, a jakkoliv to může znít jako recenzentské klišé, zde se opravdu vyplatí, když si to člověk poslechne sám. S nadsázkou by se až dalo říct, že jeden každý song na “Omniabsence Filled by His Greatness” obsahuje tolik nápadů, že by to průměrné black metalové kapele stačilo na celou diskografii.

“Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která si v letošním roce na poli tuzemského black metalu jen stěží hledá konkurenci… netvrdím, že nemá vůbec žádnou, ale těch počinů, které by se s ní mohly srovnávat a vyjít ze souboje se ctí, je minimum. Tak či onak se ovšem jedná o album, které je hodné kapely, jež patří mezi nejvyšší žánrovou elitu naší země, a zároveň s tím je také “Omniabsence Filled by His Greatness” dle mého skromného názoru suverénně tím nejlepším, co kdy Inferno až do této chvíle vydali. Povinnost pro každého fanouška black metalu… a zdaleka nejen domácího fanouška…

Inferno


Druhý pohled (Ježura):

Před pár lety to byli právě Inferno, kdo mě přesvědčil, že i současná česká black metalová scéna může směle konkurovat zavedeným světovým spolkům, a ačkoli nejsem žádný blackový fanatik, deska “Black Devotion” od té doby okupuje své místečko v mojí sbírce. Navnaděn jejími kvalitami a spoustou slibných indicií jsem tedy od “Omniabsence Filled by His Greatness” čekal další krok vpřed a potvrzení statutu Inferno jakožto jedné z nejlepších žánrových kapel z naší domoviny. A dá se říct, že Inferno tyhle moje tužby naplnili v podstatě beze zbytku. Novinka je jednoznačně vynikající dílo, které sází na atmosférické a okultní pojetí žánru, aniž by však popíralo jeho prastaré základy. Nesmírně důležitou roli zde hraje velmi atypický zvuk z dílny kultovního studia Necromorbus. Napoprvé mi to přišlo trochu divné, ale omyl – zvuk je zde opravdu fenomenální. Sází na ohromný vnitřní prostor, který jako by byl naplněn převalující se mlhou, z níž při pozorném poslechu vyplouvají na povrch vynikající melodie, aby za chvíli v té mlze zase zmizely.

Tento dojem dále pomáhá budovat parádní Adramelechův vokál, který je stejně jako kytary obohacen lehkou ozvěnou a jeho doznívání je vážně lahůdková záležitost. Už už se nabízí shrnutí, že “Omniabsence Filled by His Greatness” posluchače uvrhne do transu, ve kterém se bude moci celých osmačtyčicet minut opájet mocnou atmosférou a táhlými melodiemi, a ona je to do jisté míry pravda, jenže to bych zapomněl na další důležitou stránku věci. Inferno zde totiž stejnou měrou jako okultno a temnou rozmáchlost tahají z rukávu i poměrně chaotickou kytarovou práci, která desku přeci jen posouvá blíž k agresivnějším a posluchačsky mnohem náročnějším black metalovým polohám. A jakkoli nemám problém uznat, že jde o vážně výtečný materiál bez slabších míst, tyhle chaotické riffy zkrátka asi nejsou úplně pro mě, dojem z celku mi trochu rozmělňují a bojím se, že v tom asi nebudu sám, protože tohle opravdu není hudba pro každého (což samozřejmě není výtka, jen konstatování faktu). Přesto mě ale “Omniabsence Filled by His Greatness” pořád ponouká k tomu, abych si ji pouštěl znovu a znovu a v jejích temných vodách objevoval další skryté obraty, které mě posadí na zadní partie. A navíc – čím déle ji poslouchám, tím více tam takových momentů nacházím, a třeba takový úvod jedenáctiminutového opusu “The Firstborn from Murk” je opravdu skvostný.

Je mi tedy trochu zatěžko hodnotit. “Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která má objektivně a s přehledem na 8,5/10, jenže ten můj vlezlý subjektivní pohled na věc mě nutí alespoň půlbod srazit, protože mě to nakonec přeci jen nebaví až tak moc, jak by papírově mělo. Vězte ale, že Inferno nahráli vážně vynikající desku, která i v mých věčně nespokojených očích docílila toho, co jsem si od ní sliboval – potvrdila a navíc ještě posílila status Inferno jako jedné z top českých black metalových kapel, a to – jak už dávno vím – není vůbec málo.
Ježura


Phantoms of Pilsen 7 (sobota)

Phantoms of Pilsen 7
Datum: 26.10.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Alchemyst, Aura Noir, Avenger, Hellocaustor, Inferno, Make a Change… Kill Yourself, Sakrileg, Selbstentleibung, Tulsadoom, Vulture Industries + Happy Gorilla Dance Company

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Druhý den Phantoms of Pilsen načínají žatečtí thrash metalisté Hellocaustor v čele se samotným Vladem BlasphemeremManiac Butcher a asi miliónu dalších kapel na kytaře. Vzpomínám si, že jsem Hellocaustor viděl několik let zpátky na jedné undergroundové akci v Děčíně, kde pánové předvedli neskutečně masakrózní alko exces. Takový extrém se však v Plzni nekonal a to nejhorší, co Hellocaustor, resp. zpěvák Dictatörr konkrétně, předvedli, bylo vylití jednoho piva na hlavy několika diváků. Jinak šlo o parádní thrash metalovou jízdu bez sebemenších hluchých míst. Žádné velké sraní, jen půlhodinová řezanice plná rychlých riffů, ale bylo to naprosto dostačující, vlastně si nevzpomínám, že by mě někdy Hellocaustor na koncertě takhle bavili po hudební stránce. Dost příjemný začátek dne.

Ježura: Vzhledem k tomu, že jsem byl kolegou o zmiňovaném děčínském vystoupení Hellocaustor náležitě informován, čekal jsem, že by mě koncert mohl bavit snad jedině v případě, kdyby se pánové pokusili o něco podobného. To se sice nestalo, ale k mému velkému údivu to Hellocaustor dovedli vyvážit opravdu dobrým žánrovým vystoupením, které mě bavilo od začátku do konce, a to je verdikt, který si ode mě moc thrashovek zatím nevyslechlo. Bylo to správně neurvalé a nasrané, mělo to drive a energii, mělo to styl… Za mě palec nahoru!

H.: Oproti tomu Avenger mám hodně rád v podstatě vždy a všude a zrovna oni patřili k těm, na něž jsem se v rámci Phantoms of Pilsen dost těšil, ale tentokrát to bohužel nebylo ono. Hudebně samozřejmě v pořádku, muzika Avenger je prostě hodně dobrá, výběr songů stejně tak… “Dark Metal”, “Duševní chirurgie”, “Radost z beznaděje”, “Před bouří”, jedna stará vykopávka… proti tomu vůbec nic. Nepříjemně ovšem byla cítit nekompletní sestava, v níž se Avenger dostavili, protože na pódiu stáli jen Honza Kapák, Rámus a Sinneral. Místo bubeníka jel automat, což prostě nebylo ono, hudbě Avenger to uškodilo ještě víc než takovým Spasmodic předchozí den. Nepříjemná byla i absence tympánu, protože třeba taková “Radost z beznaděje” tím vyloženě utrpěla. V neposlední řadě pak dojem trochu srazilo několik nepřesností, obzvláště v první polovině “Duševní chirurgie” se pánové dost ztratili, až po sobě nechápavě koukali, co kdo hraje. I když to takhle asi může znít jako průser, není to úplně pravda, protože i přes vše řečené mě to vlastně docela bavilo a neměl jsem sebemenší problém vydržet celý set, jen to prostě tentokrát mělo k dokonalosti dost daleko…

Ježura: Vidět Avenger na Phantoms of Pilsen jsem si přál už nějakou dobu, protože blahé paměti na Brutal Assaultu měli dost mizerný zvuk a letos zjara v plzeňském Parlamentu je zase postihly technické potíže… No, a když jsem se konečně dočkal, osud si stejně zase prosadil svou. Tentokrát to byla osekaná sestava a z ní plynoucí kompromisy, které už dostatečně popsal kolega výše. Ale i přes to, že nebylo vždy úplně vychytané, se mi vystoupení Avenger líbilo. Parádní kytarová práce obou bratří prostě drtí nehledě na podmínky, což se potvrdilo i zde, a mně to ke štěstí přes všechny nedokonalosti úplně stačilo. Nezbývá tedy než doufat, že až se s Avenger shledám příště, tak nedojde k ničemu, co by výborný výkon, jaký je kapela bez debat schopna podat, jakkoli degradovalo. Jo a taky že konečně zazní “Vitriol”

H.: Nyní přichází pásmo řekněme druhořadých black metalových uskupení… tedy, myšleno co do věhlasu, ne nutně co do kvality produkce. Jako první z nich se představili mladí Rakušané Sakrileg, kteří ovšem dorazili se zpožděním, tudíž své vystoupení museli časově poměrně okrouhat, aby se dostálo naplánovanému programu. Když už ovšem kapela konečně nastoupila, bylo to vlastně až překvapivě dobré, určitě bych se nebál Sakrileg označit i za překvapení, možná i to největší, jakého se mi na festivalu dostalo. Ne, že by rakouská formace předváděla kdovíjakou hudební extázi nebo hýřila doposud nikdy neslyšenou originalitou, ve skutečnosti šlo o black metal spíše standardního střihu, avšak aniž by se Sakrileg báli třeba melodií nebo snahy o nějakou, byť menší nápaditost v rámci struktury kompozic. Nicméně to z pódia mělo šťávu a hlavně i atmosféru, a i když to u black metalu může znít trochu nepatřičně, bylo to takové docela sympatické, snad i díky relativně civilnímu vystupování (minimálně v porovnání s ostatními black metalovými smečkami na akci) a otevřenějšímu přístupu, když frontman s lidmi mezi písničkami komunikoval víceméně pohodově, ne misantropicky nebo vůbec jako ostatní. Asi nejvíce pozornosti na pódiu ovšem poutala odredovaná kytaristka, už jen z toho důvodu, že to byla ta kytaristka, jelikož holek se na letošním Phantoms of Pilsen na pódiu moc neobjevilo.

H.: Na řadu přichází další rakouská smečka Selbstentleibung se jménem tak krkolomným, že si jej snad nezapamatuji do konce života. Když jsem výše mluvil o tom, že jsem onu druhořadost myslel spíše co do známosti skupin, nikoliv co do jejich kvality, narážel jsem především právě na Selbstentleibung. Ačkoliv od této kapely jsem už na rozdíl od Sakrileg tak nějak tušil co očekávat, skupina mé očekávání vcelku hravě převálcovala a nakonec se pro mě rakouští sebevrazi stali jedním ze tří vrcholů festivalu. Výtečný black metal s depresivní aurou (tedy, formálně, mně tyhle věci zas až tak extrémně depresivní nepřijdou, rozhodně nemám náladu si po poslechu podřezat žíly, což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo) měl živě excelentní atmosféru, kterou umocňoval nihilistický frontman s pleší a brutálně dlouhými vousy, jenž do sebe lil kořalku hlava nehlava a naprosto odzbrojujícím způsobem týral své hlasivky. Jednoduše absolutně skvělý koncert, jemuž nemám vůbec nic co vytknout. Rozhodně bych se nedivil, kdyby si Selbstentleibung tímhle výkonem získali mezi návštěvníky Phantoms of Pilsen pěkných pár nových fandů.

Ježura: Jelikož jsem se sobotní program rozhodl vzít v trochu ležérnějším duchu (venku bylo fakt krásně), zkrácený set opozdilců Sakrileg mě do sálu nepřitáhl a další kapelou dne se pro mě stali až Rakušané Selbstentleibung, jejichž název si zapamatovat byla fakt fuška. Zrovna Selbstentleibung jsem si před festivalem trochu proklepnul a usoudil jsem, že by to mohlo stát za to, ale ono ne, že to stálo za to, ono to bylo vážně výborné! Přestože je black metal v podání Selbstentleibung poměrně melodická a členitá hudba, která místy krapet přesahuje do rockovějších vod, podařilo se jim v sále vykouzlit příjemně depresivní atmosféru, která svou intenzitou hravě překonala všechny do té doby vystoupivší skupiny. Sice, jak správně podotkl kolega, nešlo o nic, z čeho by si šel člověk hodit mašli, ale muzika nakombinovaná s vokálním i vizuálním projevem pana zpěváka zkrátka zafungovala na výbornou a Selbstentleibung se tak postarali o parádní překvapení a skvělý koncert, který to v mém pomyslném žebříčku nakonec dotáhl až na druhé místo.

H.: V duchu black metalu – tedy v tomto případě přesněji death/black metalu – z německy mluvících zemí pokračujeme i nadále, tentokráte se však slova ujímají Němci známí jako Alchemyst, kteří byli takoví… prapodivní. Přiznám se, že jejich produkci ve studiové podobě neznám vůbec, což byl možná dost velký handicap, jelikož bez téhle znalosti jsem si z muziky v živém podání neodnesl takřka nic, čímž nutně neříkám, že to bylo špatné. Hudebně na mě Alchemyst působili dost chaoticky a takhle z voleje při prvním setkání jsem dost dobře nedokázal si z toho cokoliv vytáhnout, za což možná může i trochu přepálený zvuk. Nicméně je to škoda, protože se nedá tvrdit, že to znělo nezajímavě. Na druhou stranu, i přes audio zmatenost měla nečitelná zvuková stěna v kombinaci se sotva viditelnými siluetami hudebníků pořád dost solidní atmosféru. Pocity z Alchemyst jsou tedy malinko rozporuplné, ale když bych si měl vybrat, pořád se mírně převažují na tu kladnou stranu.

Ježura: Alchemyst, to byl zvláštní případ. Předchozí průzkum internetů na ně prásknul, že produkují jakýsi okultní death/black metal, což bylo docela solidní lákadlo i přesto, že mě ukázky na YouTube nijak zvlášť neoslovily. V živém provedení pak tato rozpolcenost ještě vynikla. Těžko říct, nakolik to bylo zahuhlaným zvukem a jak moc se o to zasloužila samotná hudba, ale dost dlouho jsem se v setu Alchemyst neměl absolutně čeho chytit a celé to znělo jako jeden velký neorganizovaný randál. Někdy v průběhu druhé poloviny setu se ale věci začaly měnit k lepšímu a najednou jsem si uvědomil, že to funguje. Zvuk se trochu vyčistil a zhmotnily se v něm zajímavé riffy a melodie, jež konečně ospravedlnily můj neurčitě dobrý dojem, který na mě Alchemyst dělali prakticky od začátku, a vyšlo najevo, že je to muzika přinejmenším zajímavá. V čem ale Alchemyst skutečně excelovali, to bylo vytváření atmosféry. Během koncertu bylo celé pódium zahalené kouřem a zeleným světlem, v němž se pohybovaly prakticky jen siluety procítěně hrajících muzikantů, což bylo vážně působivé samo o sobě, natož pak v kombinaci se svéráznou hudbou plynoucí z reproduktorů. A když do toho frontman Inkantator Koura (který měl mimochodem obličej namalovaný zlatou barvou) přidal svůj perfektní vokál, člověk by už už uvěřil, že to není koncert, ale nějaká okultní seance. Ačkoli to zpočátku nevypadalo moc slavně, Alchemyst nakonec přeci jen odvedli jak po hudební, tak po vizuální stránce působivé a originální vystoupení, kterým si mě definitivně získali na svou stranu.

H.: Jestli se na loňském ročníku objevila jedna jediná kapela, kterou jsem znovu fakt vidět nepotřeboval, pak to byla zcela jistě ta, která letos dostala pozvánku podruhé. Tímto se omlouvám, ale Tulsadoom se stali jedinou skupinou letošního Phantoms of Pilsen, na níž jsem nešel, neboť traumatický zážitek, jaký jsem si odnesl z loňského vystoupení, mě straší dodnes, takže jsem jaksi nechtěl si to zopakovat.

H.: Set domácí black metalové kultovky Inferno byl zajímavý v tom, že kapela vystoupila bez svého kytaristy Ska-Gula, na jehož místo nastoupil hostující náhradník, jímž nebyl nikdo jiný než náš redakční kolega Stick. Nicméně nutno dodat, že kdo o téhle výměně neměl ponětí, ten to asi ani moc nepoznal, jelikož vzhledem k tomu, v jaké podobě Inferno aktuálně vystupují, tedy zahalení v dlouhých kápích, nebyl na první pohled vidět moc velký rozdíl. A ke cti kolegy – aniž bych mu chtěl jakkoliv mazat med kolem huby – slouží i to, že moc velký rozdíl nebyl ani slyšet, jelikož vše odehrál bez větších problémů… tedy alespoň já osobně jsem si žádných kiksů nevšiml. Důležité ovšem bylo to, že ani tato změna neměla větší vliv na atmosféru samotného vystoupení, které se tak neslo přesně v intencích koncertů Inferno poslední doby – vše patřičně okultní a zlé – v tom dobrém slova smyslu. Zejména vokalista Adramelech působil dost misantropicky, ale v rámci stylu a celého pojetí je to více než v pořádku. Osobně se mi dost líbí, jaký směr Inferno v poslední době nabrali, ta živá prezentace má vážně sílu a s výjimkou Cult of Fire (a možná svým způsobem ještě Gorgonea Prima) se jí aktuálně takřka nikdo v rámci tuzemského black metalu nemůže rovnat. Setlist patřil především posledním dvěma řadovkám “Black Devotion” (“Šepot naděje v slzách krve”, “Svatý jed”, “Oltář zvrhlosti”) a letošní “Omniabsence Filled by His Greatness”, z níž sice zazněly jen dva kusy (“The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”), nicméně vzhledem k jejich délce to bylo dostačující. Ze starší tvorby pak samozřejmě nesměly chybět “Pohanské meče”.

Ježura: Inferno jsou jednou z těch domácích kapel, které už nějakou dobu vedu v patrnosti, ale zatím se mi nepodařilo nachomýtnout se k jejich živému vystoupení, takže jsem tentokrát nemohl v sále chybět (na rozdíl od předcházejících Tulsadoom, které jsem naopak vypustil velmi ochotně…). Inferno nezahráli vůbec špatně. Jejich muzika je dobrá sama o sobě a jako taková obstojně funguje i na živo. Takže ano, Inferno mě bavili a není sporu o tom, že předvedli solidní vystoupení. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem čekal maličko víc, a to hlavně co se týče jejich ze všech stran vychvalované prezentace. Jako ano, dlouhatánské kápě, svíce a okultní předměty byly vážně fajn, ale nepřišlo mi to zas až tak výjimečné, aby z toho byli všichni tak na větvi. Co mě dál maličko zklamalo, to byla statičnost instrumentalistů. Samozřejmě neočekávám, že bude black metalová kapela s takovou image, jakou mají Inferno, lítat po pódiu a hecovat diváky, ale nějaké decentní žánrové divadélko by dle mého věci jenom pomohlo. Takhle totiž pánové působili spíš trochu zaraženě, než aby to dělalo dojem hrozivé strnulosti, nebo jaký dojem to dělat mělo. Co mě ale na koncertu Inferno opravdu dostalo, to byl Adramelechův přednes. Nejen že asi jako jediný z kapely v té kápi vypadal vážně mocně, ale způsob, jakým se po pódiu pohyboval, jak se nakláněl nad přední řady… Ten člověk nezpíval, on kázal. A navíc kázal naprosto perfektním vokálem, takže ho byla radost nejen sledovat, ale i poslouchat. Pro Inferno tedy palec nahoru, ale bylo by docela fajn, kdyby mě někdy příště přesvědčili se vší parádou.

H.: Další na řadě je vystoupení, které bylo dost očekávané. Pod názvem Turning Golem se skrývá společné představení (nazývat to koncertem by asi bylo možná trochu zavádějící) skupiny Happy Gorilla Dance Company a norských avantgardních metalistů Vulture Industries. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem netušil, co od toho očekávat, ale čekal jsem opravdu dost, což se mi nakonec stalo osudným. Ne, že by bylo vystoupení špatné, naopak bylo opravdu hodně dobré, ale očekávání byla až moc vysoko a upřímně jsem doufal, že mě to sebere ještě víc. Ve výsledku se z toho v podstatě vyvinul koncert Vulture Industries stojící na aktuální řadovce “The Tower”, na jehož pozadí probíhalo menší divadelní představení, kterého se účastnili i samotní muzikanti. Kromě nich se na pódiu a také pod pódiem mezi lidmi pohybovali další tři lidé namaskovaní jako napůl zohyzděná slečna, postarší chlapík v řetězech a kdosi ve skafandru jak z jaderné katastrofy. Ti všichni rozehráli poměrně dost zajímavou hru, jež rozhodně měla něco do sebe a bavila mě, ale prim pro mě pořád hrála hudba, takže v očekávání audio-vizuální euforie jsem dostal “jenom” koncert Vulture Industries s menší přidanou hodnotou. Bylo to fakt dobré, čekal jsem však ještě víc, byť jsou v tom hudebníci (a herci) asi trochu nevinně. Pokud to ale pro někoho byl vrchol festivalu, neměl bych problém to pochopit.

Ježura: Jestli mi u Inferno chyběla trocha nějakého divadélka, následující vystoupení to plně vynahradilo. Na řadu totiž přišlo unikátní představení Turning Golem, na které se z různých směrů snesly jen samé nadšené reakce. Samotní Vulture Industries na svých koncertech odvádějí docela slušné divadlo, ale v kombinaci s choreografií Happy Gorilla Dance Company to dosáhlo úplně nové úrovně, a popravdě, když jsem přemýšlel o tom, jak by šlo dodat koncertu Vulture Industries další rozměr, takhle nějak jsem si to představoval. Vulture Industries zahráli tradičně skvěle, v rámci celého konceptu jim to spolu s triem herců fungovalo vážně dobře a musím pochválit i skvělé nápady jako průchody účinkujících mezi publikem nebo natáčení dění na pódiu i pod ním a živé přenášení tohoto materiálu na obrazovky. Představení bylo zkrátka promakané do posledního detailu a publikum muzikanty i herce po zásluze odměňovalo. Ačkoli jsem ale byl sám velice spokojený, přesto nemohu popřít, že jsem čekal maličko víc. Těžko to ale klást za vinu kapele nebo hercům, když důvody leží mimo jejich sféru vlivu. Prvním důvodem je skutečnost, že v okamžiku, kdy zkombinujete regulérní koncert s divadelním představením, pozornost diváků se nutně rozdělí mezi tyto dvě složky a tím pádem není jednoduché si je užít tak, jak by si je třeba šlo užít samostatně. To je přesně můj případ, a i když jsem se bavil velmi dobře, proti extázi, kterou mi Vulture Industries přichystali loni, to bylo přeci jen o něco slabší (i když musím říct, že songy z nové desky znějí na živo vážně skvostně). V takové konstelaci je pak potřeba, aby byla zejména divadelní část věci předvedena opravdu strhujícím způsobem, a tomu v Plzni zabránily technické podmínky. Bylo jasně vidět, že je to perfektně vymyšlené, choreograficky dotažené a prostě skvělé, ale trochu to dojelo na rozměry a rozložení božkovského pódia, které pro představení takového druhu zkrátka není vhodné. Zdaleka ne vše tedy vyznělo tak skvěle, jaký to mělo potenciál, a na jazyku tak ulpěla lehounká pachuť zklamání. Přesto jsem ale ze sálu odcházel naprosto spokojený a bohatší o další výjimečný zážitek a mít příležitost dát si repete tohoto unikátního představení ve vhodnějších prostorách, nebudu váhat ani minutu.

H.: Pokud se nemýlím, tak black/thrash metalová bruska Aura Noir na našem území vystupovala teprve podruhé. Na rozdíl od koncertu, který Norové předvedli před třemi lety na Brutal Assaultu se tentokrát kytary neujal Blasphemer, nýbrž Carl-Michael Eide alias Czral alias Aggressor. Kapela předvedla doslova nekompromisní nářez od začátku do konce, zpěvák a baskytarista Apollyon nevynechal ani kultovní hlášku “Ugh!”, nicméně i přes veškeré nesporné kvality, které Aura Noir rozhodně měli, o tom žádná, a i přesto, že mě jejich set upřímně bavil, o tom taky žádná, to ani zdaleka nebylo tak silné jako mnohé další koncerty na Phantoms of Pilsen. Jinak se přiznám, že jednoduše nevím, co dál bych k Aura Noir napsal. Apollyon si stoupnul k mikrofonu, Aggressor si vzhledem ke své indispozici k mikrofonu sednul a už to jelo. Rychlé tempo, jeden špinavý riff za druhým, prostě všechno, co si představíte pod škatulkou black/thrash metal. Výsledek byl v tomto případě dost slušný, nikoliv však omračující…

H.: …ten omračující výsledek ovšem nadešel vzápětí s poslední skupinou festivalu. Je jedno, jestli to nazveme třešničkou na dortu nebo použijeme otřepané “to nejlepší na konec”, ale dánská depka Make a Change… Kill Yourself pod vedením YnleborgazeAngantyr se z mého pohledu stala jednoznačným a naprosto suverénním králem festivalu. Make a Change… Kill Yourself poslouchám už nějaký ten rok, ale upřímně jsem si úplně nedokázal představit, jak bude jejich muzika znít v živém podání, jelikož jsem byl vždy přesvědčen, že tohle je přesně ten druh hudby, jaký si člověk nejlépe vychutná o samotě, jenže ono to fungovalo i z pódia a bylo to neskutečně intenzivní. Dlouhé monotónní pasáže v podstatě o jednom riffu, pomalé tempo, nemocný řev a jedna kurevsky hutná atmosféra, která se valila z pódia v obrovských proudech a bez milosti pohlcovala. Musím se přiznat, že těsně před začátkem vystoupení se mi zdálo, že pánové vypadají trochu vtipně, baskytarista Vrede snad jako by spadl z kola a hlavní mozek Ynleborgaz pomalovaný obrácenými kříži také působil malinko úsměvně, ale jakmile Make a Change… Kill Yourself spustili, jakýkoliv úsměv se z tváře odporoučel a nezůstaly sebemenší pochybnosti, že tohle bude hodně silné. Jednoduše skvost.

Ježura: Make a Change… Kill Yourself jsem až do závěru Phantoms of Pilsen prakticky neznal a jejich potvrzení na soupisku festivalu jsem vzal jako možnou příležitost na vlastní kůži zjistit, proč o téhle kapele mnozí hovoří v superlativech. Nač to protahovat – pochopil jsem to velmi záhy, protože Make a Change… Kill Yourself předvedli naprosto fenomenální set, který mě úplně semlel. Ynleborgazovy depresivní průpovídky, vizáž druhého kytaristy a basáka, negativistická gesta všech muzikantů… to všechno byly sice jistým způsobem vkusné záležitosti, které k výsledku určitě svým dílem přispěly, ale zcela bezkonkurenčně na první místě zde byla hudba a ta triumfovala na plné čáře. Tohle byl přesně jeden z těch případů, kdy se člověk do muziky úplně ponoří, odfiltruje okolní svět na nezbytné minimum a nechá se unášet, a kdo toto podstoupil (a věřím, že takových lidí bylo v sále plno), muselo se mu nutně dostat opravdu intenzivního posluchačského zážitku, na který se jen tak nezapomíná. Hrálo se dlouho, ale bylo to tak uhrančivé, že bych si celý koncert s radostí zopakoval, jen co se stal minulostí. Neříkám, že v paměti nechovám koncerty, které jsem si užil ještě o něco lépe, ale ten, který Make a Change… Kill Yourself odehráli na Phantoms of Pilsen, si rozhodně zaslouží přívlastek strhující.


Závěr:

H.: Ačkoliv se může zdát, že jsem tentokrát kapely v reportu chválil o něco méně než v loňském roce, a tudíž by se mi mělo sedmé vydání Phantoms of Pilsen líbit o něco méně, ve skutečnosti bych nic takového netvrdil, jelikož mně osobně přišel letošní ročník minimálně na stejné úrovni… nebo přinejmenším já osobně jsem si ho užil minimálně stejně. I když jsem ne všechny vystupující chválil až do nebes, je nutné zdůraznit, že opravdu slabší koncert byl vlastně jen jeden (Hailstone) a vyloženě slabý ani jeden. Je pravda, že bylo pár účinkujících, od nichž jsem toho čekal trochu víc (Aura Noir, Koldbrann, Vulture Industries, Avenger), ve všech těchto případech však stále šlo o hodně dobrá vystoupení. Naopak na vrcholu, kde nemám vůbec nic co vytýkat, z mého pohledu stanula jednoznačně trojice Nargaroth, Selbstentleibung a Make a Change… Kill Yourself, v těsném závěsu následovaná Endstille, Inferno a Fen. Rozhodně toho nebylo málo a zcela jistě bylo k vidění dost zajímavých vystoupení.

H.: Největší škraloup akce – za nějž ovšem nikdo z lidí zainteresovaných ohledně festivalu nemůže – se pro mě stalo odpadnutí skupin Gehenna, Temple of Baal, Throne of Katarsis a Paragon Belial. Zejména na Throne of Katarsis a Gehenna, kteří pro mě byli až do svého odstoupení asi tím největším tahákem Phantoms of Pilsen, jsem se speciálně těšil. Samozřejmě to nejde vyčítat pořadatelům, když za to nemůžou, to by dělal jen vůl, ale i tak jsem si musel postěžovat, protože je to obrovská škoda. Minimálně Gehenna, jejichž desky z 90. let jsou doslova klenoty, bych viděl strašně rád.

H.: Ovšem zpátky k tomu, co doopravdy bylo. Evergreenem každého festivalového reportu samozřejmě bývá zhodnocení kvalit pivního moku, tak pojďme na to. Svijany jsem si dal jedny a podruhé už jsem to nezopakoval, z čehož si asi dokážete odvodit, jak moc dobré byly. Nakonec jsem skončil u Herolda, který sice taktéž nebyl úplná hitparáda, po níž by se všichni fajnšmekři světa ještě měsíc olizovali až za ušima, ale bylo to v normě a příjemně pitelné.

H.: Co se organizační stránky týče, osobně jsem žádný problém nezaznamenal. Je sice pravda, že jsem žádný vysloveně nehledal, ale i tak je to samozřejmě dobře. Všechny časy se dodržovaly, což je sympatické, člověk se tak podle rozpisu opravdu mohl orientovat. Osobně vážně nemám rád, když je program pouze orientační a je v něm taková sekera, že odpovídá maximálně pořadí kapel a někdy ani to ne. Další palec nahoru za stále trvající zákaz kouření v sále, což je doslova super (tak moc, že jsem dokonce přemýšlel, jestli “super” nenapsat velkými písmeny). Tím víc, že to drtivá většina lidí respektovala, a když už se našel někdo, kdo si stejně zapálil, tak mu to některý z organizátorů v červených trikotech přispěchal zhasnout.

H.: Celkově o Phantoms of Pilsen nelze hovořit jinak než jako o velmi povedené a hlavně po všech směrech sympatické akci. Nechci to zbytečně přehánět a znít jako nějaký anální alpinista, ale festival byl v sedmém roce svého působení na skvělé úrovni takřka po všech stránkách. Rozhodně se dá říct, že letošní ročník měl hodně silnou sestavu, byl parádně zorganizovaný, přesto si stále dokázal udržet punc toho nezbytného undergroundu a je na něm vidět, že se jedná o akci pro radost, pro lidi a hlavně pro muziku. Ne pro prachy. A to je beze srandy chvályhodné.

Ježura: Abych se přiznal, na soupisce letošních Phantoms of Pilsen nebylo jediné jméno, které by pro mě bylo vyloženým tahákem, a navíc bylo docela zřetelné, že proti loňskému nebo předloňskému ročníku znatelně přibylo čistokrevného black metalu. Black metal mám sice rád, ale zase nemůžu tvrdit, že bych žral všechny jeho formy a interprety, takže i proto jsem letošní ročník pojal spíše relaxačně s tím, že si určitě trochu rozšířím obzory. I přesto mi ale Phantoms of Pilsen nabídl řadu výborných zážitků, ze kterých musím vypíchnout zejména trio Make a Change… Kill Yourself, Selbstentleibung a Endstille, což jsou všechno kapely, od kterých jsem před festivalem slyšel v lepším případě jednu skladbu na YouTube. Opět se tedy potvrdilo, že co do výběru kapel se lze na Phantoms Crew plně spolehnout, i když se zrovna nestrefí do vašich oblíbených spolků.

Ježura: Dál nemám moc co dodat, protože kolega to shrnul dost vyčerpávajícím způsobem, takže jen v rychlosti. Organizace tradičně bezchybná, zázemí adekvátní, ceny občerstvení přijatelné. Pravda, zvuk letos nebyl skvělý úplně celou dobu, jako se to podařilo loni, ale na české poměry to byl pořád hodně solidní nadprůměr, kterému pár drobností rád odpustím. Za zmínku možná stojí ještě fakt, že letošní ročník Phantoms of Pilsen přilákal velký počet zahraničních návštěvníků. Nic proti tomu, ale je trochu škoda, že si domácí publikum nechá takovou akci ujít, navíc za cenu, která je vzhledem k obsazení a ojedinělé atmosféře zatraceně férová…

Ježura: Ačkoli jsem tedy letos do Plzně vyrazil prakticky na blind, neodjížděl jsem ani trochu zklamaný – ba naopak. Navíc jsem se opět utvrdil v tom, že jsou Phantoms of Pilsen unikátní akcí svého druhu a co víc, díky úsilí organizátorů se rok od roku daří nastavenou laťku zvyšovat nebo alespoň nepodlézat, za což si vzhledem k nevýdělečnému charakteru celého podniku zaslouží velkou poklonu. Co dodat? Snad obligátní “za rok na shledanou”, protože návrat na Božkov už je tak trochu jako návrat domů…


Inferno, Pergamen, Dark Seal

Besatt, Inferno, Pergamen
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Besatt, Dark Seal, Evil Inferno, Pergamen

Osobně už na příliš koncertů nejezdím, zvláště v poslední době spíše sporadicky, nicméně kombinace polské kultovky Besatt, domácí undergroundové stálice Inferno a taktéž domácích Pergamen se zdála být natolik lákavá, že jsem se odhodlal zase jednou zvednout své líné kosti a vyjet na pořádné zlo. O to více ovšem nepotěšil fakt, když hned u vstupu na člověka čekala tabule s nemilým oznámením, že vystoupení Besatt bylo zrušeno, jelikož kapele po cestě vypovědělo službu auto, díky čemuž se pražská zastávka Chaos Tour smrskla na koncert s ryze českými zástupci černěkovového žánru…

Zvukař měl u svého pultíku poměrně vtipnou poznámku, ať s tím nikdo nemluví, protože je hluchý – v případě Dark Seal, kteří si své nástroje vybalili jako první, to vypadalo, že tomu tak doopravdy je. Kapela se vytasila s poměrně solidní muzikou, sice v žádném případě nikterak objevnou, přesto relativně příjemnou, která překvapit nemohla, ale se svým ctěním starých pořádků s pohanským nádechem by docela slušně odsýpala – pokud by jí nedávalo ozvučení tak zabrat. V rychlých momentech se to všechno slévalo a kopáky spolehlivě zabily vše ostatní, v těch pomalejších to zase odnášely kytary, když dostávaly jakousi nepříliš šťastnou ozvěnu. Co do samotného výkonu Dark Seal to bylo spíše standardní vystoupení, které nijak neurazilo ani nenadchlo, taková normálka – v podstatě nešlo o nic víc, než co člověk čeká od rozehřívací skupiny. Jinak se hrálo samozřejmě především z prvotiny “Pagan Thoughts”, nicméně na závěr setu zazněla ukázka i z připravované druhé desky.

Jako druzí se představili Pergamen, aktuálně vystupující v pouze tříčlenné sestavě bicí a dvě kytary, kteří se pódia zhostili o poznání suverénněji, především co se týče zpěváka Benyho, jenž si o podporu publika říct uměl, byť to publikum nějak extrémně početné nebylo… i když vyloženě průserová návštěvnost to myslím také nebyla. Pergamen každopádně sázeli songy hlavně ze své stále ještě aktuální řadovky “Per somnum”, jež byla postupně přehrána téměř celá. Osobně se mi v živém provedení líbila zejména “Ve třetím těle”, která zněla o poznání brutálněji než z desky. Starší kusy se objevovaly spíše sporadicky, ale ke konci zazněl například “Vyhnanec novověku” z předcházející fošny “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”. Zvuk byl výrazně lepší než v případě Dark Seal, přesto se mi zdálo, že i zde sem tam nějaké vyhrávky trochu zanikaly, avšak to už se přežít (a poslouchat) dalo bez újmy na zdraví či zážitku.

Závěr večera pak patřil karvinské jistotě Inferno, jež je jednou z mála domácích kapel, která má kvalitativně opravdu na to, aby se mohla důstojně postavit na pozici hlavního taháku večera namísto skupiny jako Besatt, což také vcelku logicky koresponduje s tím, že jsou z naší kotliny Inferno jednou z nejžádanějších kapel v zahraničí na poli black metalu (i když poslední dobou jim na paty začínají šlapat mocní Cult of Fire). Podle toho také samozřejmě vypadá i přístup a prezentace – nebýt totiž českých textů, neznalý člověk by si mohl pomyslet, že přijel nějaký kult ze severu. Pódium si Inferno vyzdobili patřičnými proprietami, mezi nimiž nechyběla hora svícnů a oltář, zpoza něhož Adramelech plival své jedovaté texty jako “Navěky požírán krysami” nebo “Svatý jed”. I samotní pánové vypadali patřičně zle, obzvláště kytarista Ska-Gul, jenž byl v kápi zakuklený doslova od hlavy k patě, a přestože se za celý koncert takřka nepohnul, rozhodně se nedá tvrdit, že by jeho výkon nebyl působivý.

Samozřejmě, určitě by se asi našel člověk (a ne jeden), jemuž to celé – všechny ty painty, krev, kápě, hořící svíce, lebky a obrácené kříže – může přijít jako póza nebo něco směšného, ale podle mě – ačkoliv to zdaleka neberu nějak smrtelně vážně – to k tomu tak nějak patří, takové specifikum svého žánru, který je sám o sobě dost specifický i co do hudební složky. Dokud se tedy nejedná o nějaké rozpité namatlané barvičky a amatérismus nejhrubšího zrna, jsem bez problémů schopen to vzít a koncert si užít, přestože stěžejní je pro mne stále muzika, nicméně zvlášť v případě Inferno lze myslím bezpečně tvrdit, že jejich koncertní vystupování úroveň rozhodně má. Na pódiu totiž rozhodně nestáli amatéři, kteří pod roušku undergroundu skrývají své neumětelství, nýbrž kapela, která zcela právem stojí na špici českého ortodoxního black metalu.

Podobní pochybovači ten večer ovšem podle všeho přítomni nebyli a nepočetný hlouček si Inferno užíval plnými doušky, někdy možná až moc vehementně. Samozřejmě, nemám nic proti tomu, ať se každý baví, jak sám uzná za vhodné, z mého osobního úhlu pohledu však nemohu tvrdit, že by mi zrovna black metal – i přes jeho nespornou rychlost a agresi – přišel jako muzika určená k pogování či zběsilému házení hlavou – ale jak říkám, každého věc. Když už ale nic jiného, ještě větší blbost mi přijde zuřivá strkanice těsně vedle poměrně vratkého pultu plného zapálených svícnů, který má skupina na pódiu. Upřímně jsem v několika momentech už myslel, že se poprvé stanu svědkem nefalšovaného koncertního požáru, jelikož po některých nárazech svícny na stole tancovaly snad ještě zuřivěji než vyznavači poga pod ním…

Celkově mám z celého večera trochu smíšené pocity. InfernoPergamen byli samozřejmě výborní a na obě skupiny jsem se podíval rád, o tom žádná, avšak nad akcí, které těsně před začátkem odpadne její hlavní tahák, se malý mráček zklamání vcelku logicky vznášet bude, byť samozřejmě chápu, že to není ničí vina, ale jednoduše pech, že se to takhle sešlo. Osobně mě to mrzí o to víc, že mi Besatt až doposud unikali, a když jsem se konečně rozhodnul vyjet splatit svůj malý dluh, vinou technické závady na autě se tak opět nestalo. Inu, ne každý den je posvícení. Snad příště…

Plakáty původně avizovaly ještě jednu skupinu, slovenské Evil. Nemám ale informace, proč k jejich koncertu nedošlo, nebo jestli k němu došlo ještě po Inferno, jelikož jsem se po posledním songu black metalové kultovky vytratil zastihnout poslední alespoň trochu inteligentní spoj…


Inferno – Black Devotion

Inferno - Black Devotion
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Inferno. Pod tímto vcelku neoriginálním jménem se skrývá jedna z nejkultovnějších smeček českého podzemí, která drtí vše, co se jí postaví do cesty, a to už třináctým rokem. A že ani rok 2009 je nezastaví, dokazují vydáním nové desky “Black Devotion”. Již od počátku se kolem novinky nesla aura očekávání čehosi vysoce nadstandardního, minimálně v rámci naší scény. Sám za sebe mohu říct, že v tomto případě to nebyl planý poplach.

“Black Devotion” už nějaký čas vstřebávám a pokud si vyloženě nebudu hrát na hnidopicha a nebudu vyhledávat nějaké prkotinky, nemám co vytknout. Zřejmě nějaká extrémně příznivá konstelace hvězd či co, ale na téhle fošně se povedlo v podstatě vše – od samotných písní, přes zvuk, až ke grafice.

Když to vezmeme popořadě, první jsem zmínil hudbu. Songy jsou dynamické, na poměry žánru pestré a hlavně velmi zábavné. Inferno nikdy nebyli nějaká tuctovka a “Black Devotion” jde v tomto směru nejdále z celé diskografie kapely. Několik málo příkladů skladatelské potence za všechny: totálně odzbrojující a zabijácká sólíčka (a to říkám jako někdo, kdo se v kytarových masturbacích zrovna nevyžívá), neuvěřitelně výtečná instrumentálka “Loyality of Honour” (dokonce i s klávesami, je to síla), dokonalé basové vyhrávky v “Oltář zvrhlosti” / “Altar of Perversity” a tak dále. Mohl bych pokračovat ještě dlouho, protože každá skladba má své skryté zákoutí.

Dále jsem se otřel o zvuk. Ten je opravdu lahůdkový. Nabroušený, ostrý, čistý, čitelný, ale stále surový a brutální, jak se na black metal sluší a patří. Také vám občas přijde, že ve studiu Shaark dělají zázraky?

Jako poslední jsem naťuknul grafickou stránku. Ta je doopravdy famózní! Když jsem se tu relativně nedávno rozplýval nad artworkem poslední desky Heiden, proti “Black Devotion” to ještě nic nebylo. Takhle pěknou grafiku jsem snad v rámci české scény ještě neviděl. A teď vážně nepřeháním. Už jen kvůli tomu nádhernému digipacku se vyplatí kupovat!

Někde na internetu (už si nepamatuju kde) jsem četl názor, že “Black Devotion” není jenom nějaké české album, nýbrž album doslova světové úrovně se vším všudy. S tím se nedá nic jiného, než souhlasit. Konstelace hvězd byla (je) opravdu příznivá a já se nebojím to ocenit vysokou známkou. Pochutnal jsem si po všech stránkách!

P. S. Nenechte se zmást anglickými názvy písní a samotného alba, všechny texty jsou v mateřštině.