Na Grayceon jsem si vždycky cenil jedné věci, a sice osobitého a jasně rozpoznatelného zvuku. Co jej má na svědomí, je na první poslech zřejmé. Užívání nástrojů, které patří mimo sféry klasického rockového obsazení kytary, bicích a dejme tomu kláves, už dávno není v metalu něčím vyloženě neobvyklým. Často se ale u kapel jedná o jednorázové výstřelky v konkrétních skladbách, nikoliv běžnou praxi – tedy pomineme-li třeba folk metal, jenž si na tomhle do velké míry staví.
Těch metalových skupin, které by ve svojí sestavě měly nějaký takzvaně „nemetalový“ instrument a používaly jej jako standardní součást svého zvuku, není zas až tak moc. Už jen z toho ohledu Grayceon trochu vyčnívají se svým nástrojovým obsazením kytara, bicí, cello.
Grayceon nicméně mají v rukávu ještě jedno eso a teprve tohle z nich definitivně dělá unikátní formaci. Osobně se mi totiž zdá, že spousta těch kapel, jež do své sestavy zakomponovaly nějaký netradiční (z hlediska metalu) hudební instrument, se posléze až přespříliš spoléhají na jeho zvuk a nedokážou nabídnout nic nad jeho rámec. Jinými slovy – odmyslíte si tuhle zvláštnost a zbude vám naprostá tuctovka, kde v kytarových případně bicích linkách nenajdete ani zbla kreativity.
Grayceon tyhle trable netrápí. Cello v jejich případě platí za organickou součást zvuku a smysluplnou složku kompozic, která s kytarami hraje rovnocennou partii. Paradoxně právě díky tomu je jeho užití mnohem lákavější a hlavně nepůsobí nijak lacině nebo prvoplánově. Když to doplníme o podmanivý hlas zpěvačky Jackie Perez Gratz a schopnost napsat skvělé skladby, vyjde nám dost jednoznačný výsledek: Grayceon patří k seskupením, jejichž tvorbu se vyplatí znát, protože dokáže nabídnout nevšední zážitek a nálady. A to je prostě super.
Netvrdím, že všechno, na co Grayceon sáhnou, automaticky platí za hudební zlato, to bych samozřejmě přeháněl. Prakticky na každé jejich nahrávce se najdou pasáže, k nimž jsem si cestu úplně nenašel a obešel bych se bez nich. Platilo to o předešlém dlouhohrajícím titulu „IV“ (2018) a platí to také o aktuálním počinu „Mothers Weavers Vultures“.
Stejně tak ale platí, že to lepší u Grayceon jednoznačně převažuje. Kalifornské trio dokáže vymyslet spoustu malých velkých momentů, výborných motivů, jichž si třeba na první poslech ani nevšimnete, protože jsou nenápadně zapuštěny do celku, ale jejich přítomnost výrazně prodlužuje životnost alb a zvyšuje chuť trávit s deskami čas. A vlastně i tehdy, když si Grayceon hrají „jen“ svůj standard, to pořád funguje dobře, protože svébytný sound a z něj plynoucí zvláštní atmosféra prostě dělají svoje. A na tom ani těch pár zbytečně vláčných chvilek nic moc nezmění.
Konkrétně „Mothers Weavers Vultures“ bych pak dokonce hodnotil výše než „IV“, protože mi přijde, že zívacích momentů se zde nachází výrazně méně. Osobně bych zkrátil úvodní baladickou část „Rock Steady“ – kytarový nástup v polovině songu by tím po mém skromném soudu neutrpěl. Jinak jde jen sem tam o nějaký malý motiv, jejž lze docela jednoduše odpustit.
Z hlediska dopadu bych se ale nebál „Mothers Weavers Vultures“ označit za typickou desku Grayceon. Na první poslech zaujme a cello vždycky potěší. Album ale pořádně vykvete až po čase a dokáže posluchače udržet poměrně dlouho, a to i navzdory skutečnosti, že se třeba sem tam nějaký moment zají. Spokojenost však vždy převáží.
Metacyclosynchrotron:
01. Nexul – Scythed Wings of Poisonous Decay
02. Thorybos / Hadopelagyal – Conjuring Subterranean Vortex
03. Engulfed – Vengeance of the Fallen
Cnuk:
01. Undergang – Aldrig i livet
02. Tau Cross – Messengers of Deception
03. Molten Chains – In the Antechamber Below
Dantez:
01. Horna – Kuoleman kirjo
02. SNTS – The Unfinished Fight Against Humanity
03. Akhlys – Melinoë
H.:
Letošní prosinec mi přijde nezvykle zajímavý. Poslední měsíc roku obvykle bývá slabší, ale tentokrát se zde najde hned několik slibných počinů.
Z oblasti black metalu určitě nebude radno minout nové počiny Horna a Akhlys. První jmenovaní patří ke klasikům finského black metalu a rozumnou kvalitu si s přehledem drží prakticky vždy. „Kuoleman kirjo“ se prozatím tváří, že na tom nic nezmění, i když délka sedmdesáti minut je teda dost. „Melinoë“ se mi po pár posleších také zatím zamlouvá, ale to se dá asi čekat od kapely, již vede frajer z Nightbringer a Aoratos.
Do třetice pak přihodím „Mothers Weavers Vulture“ od Grayceon, což je progresivní metal se zvláštním zvukem okořeněným cellem. Dřívější věci byly hodně v cajku, tak nevidím důvod, proč by se to nyní mělo změnit.
Metacyclosynchrotron:
V prosinci vidím pouze jednu osobní povinnost, a to nové EP Nexul, kde působí členové Hellvetron a Nyogthaeblisz. Opět se hraje rozbitý náser pro otrlé a zkušenější, ale trochu jinak, protože sound Nexul je deathmetalovější a citelně prodchnutý německým ultrakultem Katharsis. Nepřekvapí tedy přítomnost coverů „Raped by Demons“ a „Luziferion“.
Ale za pozornost toho stojí víc. Amor Fati se hned ze startu měsíce vytasí se splitkem německých Thorybos a Hadopelagyal. Ty druhé jsem si dosud kvůli názvu neposlechl, ale rád to napravím kvůli půlce Thorybos. Dlouhé album „Monuments of Doom Revealed“ ve warmetalovém ranku představovalo jen zajímavý průměr, následné splitko s Truppensturm bylo o Nietzscheho fous lepší a letošní kontakt s „bočáky“ jako Volt Sorcery a Stygian Temple mě přesvědčil, že členové přeci jen mají potenciál pro tvorbu doopravdy kvalitního zlo metalu.
A byl bych piča, kdybych neprubnul nové ípko tureckých Engulfed, když se mi jejich dlouhý debut dost líbil. K vybraným skladbám „Engulfed in Obscurity“ se vracím dodnes, přidanou hodnotu nalézám i ve faktu, že „Vengeance of the Fallen“ zdobí malba Tima Ketoly; jedna z posledních, kterou před smrtí ještě stihl dokončit.
Cnuk:
Nějakou dobu už mám možnost poslouchat novinku „Aldrig i livet“ od dánských Undergang a mohu s klidem říci, že nová deska se povedla. Jejich špinavý a zvrácený death metal tu dostává mnoho podob a nedokážu si představit, že by s tímto materiálem mohli někoho zklamat. I na popáté je to násilné, zastaralé a páchnoucí. Je tam prostě všechno, kvůli čemu máme Undergang rádi.
S dalšími dvěma položkami už to není tak jasné. Vlastně se nad nimi vznáší docela velké otazníky. Tou první je už jednou odložené „Messengers of Deception“ od Tau Cross. Album mělo původně vyjít před rokem, ale jelikož Rob Miller v děkovačce uvedl jako inspiraci jednoho popírače holocaustu, seběhla se mela, a nakonec se na Tau Cross vykašlali nejenom Relapse Records, ale také všichni zbylí členové. The Baron tak zůstal sám. Měl u sebe však kopii chystané nahrávky, takže sehnal nové spoluhráče, trochu ji upravil a nyní ji konečně servíruje k poslechu. Ukázky mě teda nebaví, atmosférou to na mě vůbec nedoléhá, ale uvidíme, jak to bude působit jako celek.
Podobně jsem se těšil také na druhou řadovku rakouského heavy metalu Molten Chains. Jejich prvotina „In the Antechamber Below“ byla originální variací na prastarý metal, ale jak je z vypuštěných skladeb zjevné, „Torment Enshrined“ zřejmě posune kapelu směrem k fádnějšímu vyznění, kde dostane velké slovo black metal. Zvukově došlo k celkovému vylepšení, čímž ale Molten Chains ztratili na zajímavosti. Poslech tomu dám, ale moje natěšenost klesla hodně hluboko.
Dantez:
Novinku od Horna rotuju celkem dost a navzdory aspektům, které budou hodně lidí určitě srát (zvuk, délka) si myslím, že jde o kvalitní počin – možná i nejlepší ze Spellgoth éry. „Kuoleman kirjo“ naštěstí kvalitativně navazuje spíše na poslední EP „Kuolleiden kuu“ než na dlouhohrající „Hengen tulet“, které éterem i přehrávači prošumělo a nezanechalo výraznější dojmy.
SNTS, tvůrce ambientně-industriálního techna, je regulérně častován přezdívkou „dark lord“, za což nemůže jen poutavá image, ale i materiál samotný. SNTS dosud udělal jen dvě plnohodnotné desky, z nichž ani jedna nedostála umělcova potenciálu – to se dosud běžně dělo na EPčkách. „The Unfinished Fight Against Humanity“ se však na základě ukázek jeví ambiciózněji. Nebudu proto dlouho otálet a pokusím se poslat do transu pomocí neutuchajících pulzů a hučících podkresů co nejdřív.
Kdyby Debemur Morti nereagovali na leak předčasným streamem, „Melinoë“ bych bez váhání posadil na první příčku. Je mi však jasné, že si za těchto podmínek už všichni toto zvukové zpracování nočních děsů uchem prohání, a jen proto novinku od Akhlys hážu na konec. Na okraj proto ještě zmíním – pro potenciální příznivce temného synthwavu – EP „All About Love“ od francouzské Sierry.
Ke Grayceon jsem se kdysi dostal prostřednictvím jejich zpěvačky a cellistky Jackie Perez Gratz. Jak se asi může člověk poslouchající primárně metal o téhle holce dozvědět? Většina asi díky jejím četným spolupracím s Neurosis, Tribes of Neurot, i některými sólovými projekty členů Neurosis. Mnozí další ji mohli zachytit díky jejímu příspěvku na desku „Marrow of the Spirit“ od Agalloch. Já ovšem nikoliv, protože potřebuju mít něco spešl. Já osobně si jí poprvé všimnul ve výborné, leč pohříchu téměř zapomenuté funeral doommetalové formaci Asunder, s níž hrála na jejím druhém a také posledním albu „Works Will Come Undone“. Její práce zde mě tehdy natolik zaujala, že jsem se začal shánět i po jejích dalších aktivitách, mezi nimiž jsou Grayceon jako první na ráně.
Právě Grayceon lze myslím označit jako stěžejní a nejdůležitější kapelu Jackie Perez Gratz. Zatímco jinde byla většinou jako host, který sem tam okořenil nějaký song, zde se svým cellem patří nejen k regulérní hudební složce, ale dokonce by šlo hovořit i o hlavním poznávacím znamení skupiny. Samozřejmě však v sestavě není sama. S bubeníkem Zackem Farwellem působila i ve formaci Giant Squid a ten má zase s kytaristou Maxem Doylem ještě druhou kapelu Walken, jejíž produkce mě ovšem těžce míjí.
Samotní Grayceon jsou nicméně dlouhodobě lahůdkovou kapelou. Předešlé album „All We Destroy“ (2011) bylo výborné a ještě o trochu mladší EP „Pearl and the End of Days“ (2013) dokonce skvostné. Jeho zelený vinyl patří v mé sbírce k oblíbeným kouskům a nejen kvůli té zajímavé barvě, ale i kvůli hudebnímu obsahu. Poté se ovšem Grayceon na celých pět let odmlčeli, aby až v letošním roce přišli s novou, celkově již čtvrtou dlouhohrající deskou s jednoduchým názvem „IV“. Počin už je venku pěkných pár měsíců, takže je nejvyšší čas, abychom si jej zde představili.
Kdo se s Grayceon už v minulosti setkal, asi nebude úplně překvapen. Což je ovšem myšleno v dobrém – nechtěl jsem tím totiž sdělit, že by se snad skupina opakovala, nýbrž poukázat na to, že se na „IV“ opět dočkáte nápaditého metalu, jemuž přítomnost cella jakožto regulérního nástroje mocně přidává na zajímavosti a přitažlivosti. Nakonec především díky němu je zvuk Grayceon tak svojský a výstřední – a to se rozhodně počítá! Ve finále bychom to pro pohodlnost mohli nazývat progresivním metal, ale je důležité zmínit, že Grayceon nezní jako většina ostatního progressive metalu.
Na druhou stranu, jak už to tak bývá, ne všechno je stoprocentně dokonalé. I na „IV“ jsou skladby, které mi diplomaticky nepřijdou úplně strhující. Vlastně bych si je klidným srdcem odpustil. Mám při tom na mysli utahanou „Let It Go“, která i díky textu občas brousí hranice kýče, a úplně to samé mohu říct i o dvouapůlminutové „Pink Rose“.
Naštěstí se však jedná spíše o výjimky, protože z většiny je „IV“ povedené album. Zbylé písničky jsou totiž buď velmi dobré až skvělé – „Sliver Moon“, „Slow Burn“, „The Point of Me“, „Dreamers“ a především vrcholná „Scorpion“ – anebo mi přinejmenším nijak nevadí (to se týká „By-The-Wind Sailors“).
I navzdory dvěma slabším songům si tedy „IV“ jako celek zaslouží kladné hodnocení. Poměr mezi dobrým a horším totiž výrazně hovoří ve prospěch prvního zmiňovaného, plus nesmíme zapomínat na několikrát zmiňovanou přitažlivou kombinaci cella a chytře udělaného metalu. Vlastně už jen díky tomu stojí za to Grayceon znát.
1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.
3. Darkestrah – Манас Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.
4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.
5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…
Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.
Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.
Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…
Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.
Potěšení roku:
objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr–Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.
Zhodnocení roku:
Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…
Grayceon nepatří mezi přední metalové kapely, přesto je o nich však čím dál více slyšet, a to z dobrého důvodu. Tato trojice pocházející z americké Kalifornie již osm let tvoří velmi zajímavou a vskutku originální metalovou hudbu, a proto by ji bylo škoda ignorovat. Než se však zakousneme do samotného počinu “Pearl and the End of Days”, pojďme si Grayceon krátce představit. Již sestava této kapely je totiž netradiční. V ní totiž klíčovou roli sehrává slečna jménem Jackie Perez Gratz, hrající na cello. Komu by její jméno bylo povědomé, tomu prozradím, že tak rozhodně není náhodou. Jackie se totiž stihla objevit v množství kapel, mezi nimiž vystupují například slavní Neurosis. Hostovačku si pak střihla například u Agalloch, pro než napsala a nahrála intro pro album “Marrow of the Spirit”. V Grayceon se pak kromě hry na cello stará i o zpěv. Vedle Jackie Perez Gratz pak v dnes recenzované kapele nalezneme kytaristu Zacka Farewella a bubeníka Maxe Doyla.
Celkově mají Grayceon na kontě tři dlouhohrající alba, z nichž poslední, “All We Destroy”, vyšlo v březnu roku 2011. Dnes však nemáme čest s další dlouhohrající nahrávkou, “Pearl and the End of Days” je totiž “pouhé” EP. I tracklist čítající jen dvě skladby by mohl napovídat, že nejde o nijak zásadní disk, ovšem stopáž blížící se půl hodině toto podezření vyvrací. Album otevírá desetiminutová “Pearl” a již ve své první části odhaluje typický zvuk kapely. Pomalý nástup s kytarovým ruchem v pozadí a zoufalými “vzlyky” zpěvačky symbolizuje neveselou náladu a ukazuje tak jednu stranu Grayceon. Totiž tu, na které se posluchač brodí těžkým sludge metalem. Ta však nevydrží dlouho a brzy ji pak vystřídá strana druhá, plná zajímavých kytarových riffů, rychle šlapajících bicích a zejména pak cella, které výtečně doplňuje kytaru (pokud to ovšem není naopak). Zatímco cello tvoří mnohdy spíše pomalejší melodie a celkově se stará o náladu alba, kytara chvílemi křičí “thrash metal” a symbolizuje tak technickou stránku hudby Grayceon. Do všeho pak nastupuje Jackie se svým zpěvem, který zní místy velmi posmutněle (jako například v popsaném úvodu “Pearl”), jindy naopak velmi odhodlaně a agresivně, což je případ jen několika výkřiků a melodičtějších slok, které jsou rozesety tu a tam po obou skladbách.
Všechny zmíněné stránky hudby Grayceon možná nejsou vyloženě výborné samy o sobě, ovšem způsob, jakým je kapela spojuje dohromady, jistě je. Skladby nemají žádnou výraznou strukturu, což na jednu stranu komplikuje jejich vstřebávání, ovšem činí je nepředvídatelnými a zábavnými i po poměrně velkém množství poslechů. Melodie samotné totiž chytlavé jsou a proto vám v mozku uvíznou poměrně snadno, jejich návaznost však ne a vy tak nikdy nevíte, co přijde dál, přestože již máte album naposlouchané skrz naskrz. Tato skutečnost se projevila v první skladbě, ovšem ještě více v druhé, sedmnácti minutové “The End of Days”.
Celá její první polovina, přestože obsahuje množství zvratů, by se totiž dala označit za pomalou a plíživou přípravu na závěrečnou bouři. První výraznější zrychlení přijde již v deváté minutě, ovšem nevydrží dlouho a “nářezu chtivý” posluchač si tak musí ještě pár minut počkat. Ve zvláštním propojení pak dvě třetiny Grayceon pokračují v pomalejším tempu, zatímco bubeník Max Doyle zásadně zrychlí. Vrchol skladby přijde v jejím závěru, kdy se celá kapela vzepne k nekontrolovanému útoku na posluchačovy bubínky. Na energii této části skladby mi slova nestačí, a proto se odkážu na recenzenty velmi oblíbené spojení “to se musí slyšet”.
Mnozí si tak budou klást otázku: a co baskytara? Nechybí? A odpověď je snadná: nechybí. Zatímco bicí spolehlivě zajišťují rytmiku, kombinace kytary a cella zní spíše jako kombinace dvou hlavních nástrojů, z nichž ani jeden nestojí v pozadí, a o posluchačovu pozornost se dělí velmi spravedlivě. Celkově bych řekl, že hudbě, kterou Grayceon hrají, svědčí spíše delší formát skladeb, a tak je “The End of Days” tou lepší z dnes recenzované dvojice. Ostatně podobně tomu bylo i na posledním dlouhohrajícím albu kapely “All We Destroy”, jemuž jasně dominovala podobně dlouhá ústřední skladba “We Can”. To však z “Pearl” nedělá chudého příbuzného a EP tudíž obstojí i jako celek. Jednoduše řečeno – pokud chcete něco netradičního a nevadí vám věnovat hudbě více poslechů, velmi vám doporučuji dát “Pearl and the End of Days” šanci.
Další názory:
Pro mne osobně je EP “Pearl and the End of Days” premiérové setkání s hudbou Grayceon, přestože je mám už delší čas na seznamu toho, co bych si rád poslechl. Upřímně jsem očekával, že to bude dobré, ale ne, že to bude dobré až tak moc. Představoval jsem si trochu jinou hudbu, díky čemuž mě minialbum dost překvapilo, musím ovšem říct, že jedině v tom pozitivním slova smyslu. Obě skladby jsou propracované, strukturované, složitě vystavěné, přesto s jasným hudebním sdělením a hutnou atmosférou. Ať už se jedná o nápadité bicí, velmi netriviální riffy, zajímavý vokál nebo uhrančivé cello, vše i přes značnou avantgardnost pracuje pro potřeby celku a skvěle funguje. Nemohu si pomoct, ale mně tato nevšední atmosférická půl hodinka vážně učarovala… H.
No nic, na plnohodnotného nástupce skvělého “All We Destroy” si ještě budu muset počkat, ale nové EP, na němž se Grayceon při dvoupoložkovém tracklistu přiblížili půlhodinové stopáži, je jako chuťovka pořádný kousek. Jak “Pearl”, tak “The End of Days” patří k tomu nejlepšímu, co jsem z jejich tvorby prozatím slyšel. Spousta chytrých momentů po stránce kompoziční i instrumentální rozhodně neurazí žádného milovníka progresivního metalu, v tomto případě s troškou avantgardy. Cellistka a zpěvačka Jackie Perez Gratz má neotřelý, přírodní vokál, který se i přes jistou neučesanost poslouchá jedna radost. Z dvojice nových skladeb mě zaujala o něco víc druhá jmenovaná, která v mnohém překonává (pro mě dosud nepřekonatelnou) “We Can” z poslední řadové desky. Skladatelská vyzrálost a komplexnost z ní jenom číší a pominu-li slabší text, tak nemá chybu. Necelá půlhodinka při poslechu “Pearl and the End of Days” uteče daleko rychleji, než by se mohlo zdát, a pořádně mi ani nepřišlo, že jedna z písní má 17 minut. Co dodat? Klobouk dolů. Kaša
