Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.12.2020 Label: Translation Loss Records Tracklist: 01. Diablo Wind 02. The Lucky Ones 03. This Bed 04. And Shine On 05. Rock Steady Hrací doba: 42:52 Odkazy: web / facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Perfect World PR

Na Grayceon jsem si vždycky cenil jedné věci, a sice osobitého a jasně rozpoznatelného zvuku. Co jej má na svědomí, je na první poslech zřejmé. Užívání nástrojů, které patří mimo sféry klasického rockového obsazení kytary, bicích a dejme tomu kláves, už dávno není v metalu něčím vyloženě neobvyklým. Často se ale u kapel jedná o jednorázové výstřelky v konkrétních skladbách, nikoliv běžnou praxi – tedy pomineme-li třeba folk metal, jenž si na tomhle do velké míry staví.

Těch metalových skupin, které by ve svojí sestavě měly nějaký takzvaně „nemetalový“ instrument a používaly jej jako standardní součást svého zvuku, není zas až tak moc. Už jen z toho ohledu Grayceon trochu vyčnívají se svým nástrojovým obsazením kytara, bicí, cello.

Grayceon nicméně mají v rukávu ještě jedno eso a teprve tohle z nich definitivně dělá unikátní formaci. Osobně se mi totiž zdá, že spousta těch kapel, jež do své sestavy zakomponovaly nějaký netradiční (z hlediska metalu) hudební instrument, se posléze až přespříliš spoléhají na jeho zvuk a nedokážou nabídnout nic nad jeho rámec. Jinými slovy – odmyslíte si tuhle zvláštnost a zbude vám naprostá tuctovka, kde v kytarových případně bicích linkách nenajdete ani zbla kreativity.

Grayceon tyhle trable netrápí. Cello v jejich případě platí za organickou součást zvuku a smysluplnou složku kompozic, která s kytarami hraje rovnocennou partii. Paradoxně právě díky tomu je jeho užití mnohem lákavější a hlavně nepůsobí nijak lacině nebo prvoplánově. Když to doplníme o podmanivý hlas zpěvačky Jackie Perez Gratz a schopnost napsat skvělé skladby, vyjde nám dost jednoznačný výsledek: Grayceon patří k seskupením, jejichž tvorbu se vyplatí znát, protože dokáže nabídnout nevšední zážitek a nálady. A to je prostě super.

Netvrdím, že všechno, na co Grayceon sáhnou, automaticky platí za hudební zlato, to bych samozřejmě přeháněl. Prakticky na každé jejich nahrávce se najdou pasáže, k nimž jsem si cestu úplně nenašel a obešel bych se bez nich. Platilo to o předešlém dlouhohrajícím titulu „IV“ (2018) a platí to také o aktuálním počinu „Mothers Weavers Vultures“.

Stejně tak ale platí, že to lepší u Grayceon jednoznačně převažuje. Kalifornské trio dokáže vymyslet spoustu malých velkých momentů, výborných motivů, jichž si třeba na první poslech ani nevšimnete, protože jsou nenápadně zapuštěny do celku, ale jejich přítomnost výrazně prodlužuje životnost alb a zvyšuje chuť trávit s deskami čas. A vlastně i tehdy, když si Grayceon hrají „jen“ svůj standard, to pořád funguje dobře, protože svébytný sound a z něj plynoucí zvláštní atmosféra prostě dělají svoje. A na tom ani těch pár zbytečně vláčných chvilek nic moc nezmění.

Konkrétně „Mothers Weavers Vultures“ bych pak dokonce hodnotil výše než „IV“, protože mi přijde, že zívacích momentů se zde nachází výrazně méně. Osobně bych zkrátil úvodní baladickou část „Rock Steady“ – kytarový nástup v polovině songu by tím po mém skromném soudu neutrpěl. Jinak jde jen sem tam o nějaký malý motiv, jejž lze docela jednoduše odpustit.

Z hlediska dopadu bych se ale nebál „Mothers Weavers Vultures“ označit za typickou desku Grayceon. Na první poslech zaujme a cello vždycky potěší. Album ale pořádně vykvete až po čase a dokáže posluchače udržet poměrně dlouho, a to i navzdory skutečnosti, že se třeba sem tam nějaký moment zají. Spokojenost však vždy převáží.