Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 5.5.2020 Label: Nihilistische KlangKunst Hrací doba: 65:30 Odkazy: – K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

„Revenant“ patří k albům, u nichž ani nevím, proč se jejich poslechem zabývám. S Němci The Last Seed jsem se potkal už na jejich debutovém počinu „Hellboy“ z roku 2018. Ten mi přišel horko těžko a přinejlepším průměrný. Dneska už ani pořádně nevím, jak zněl; jen si matně vzpomínám na to, že to byla nijaká nuda. První ukázky z „Revenant“ mi rovněž nepřipadaly nijak slibné, tudíž neexistoval žádný objektivní důvod, proč bych se měl druhému albu The Last Seed věnovat. Přesto všechno jsem dal kapele druhou šanci, aby si napravila svou reputaci… a tato šance opět zůstala nevyužita.

Když jsem si nyní přečetl svou dobovou kritiku na „Hellboy“, zjistil jsem, že bych tu recenzi mohl s klidem zkopírovat a jen na pár místech vyměnit nějaké názvy – bez problémů by to všechno pasovalo i na „Revenant“. Protože jsem líná buzna a protože si tohle album nijakou zásadní péči nezaslouží, pár zásadních vět z recenze na „Hellboy“ si vypůjčím, protože kdybych to neudělal, stejně bych musel říkat prakticky to samé jen trochu jinými slovy:

„Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby ‚náhodou‘, protože z ‚Revenant‘ jakožto celku jinak není cítit jakákoliv hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.“

Abych tuhle recenzi neojebal přespříliš, tak ještě zmíním, že podobně jako na „Hellboy“ se i na „Revenant“ pár ucházejících pasáží najde, zejména ve druhé polovině alba. I díky nim se nejedná o skutečný klystýr nebo neposlouchatelnou kopu hnoje, nýbrž jen o slabý a nevýrazný podprůměr. Jak jsem ale psal už v minulém článku: „vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí“.

Speciální zmínku si zaslouží snad jedině třetí skladba „Ghost“, která špinavě vykrádá riffy z „Mother North“ od Satyricon. Samozřejmě v o dost horším podání.

Jednu věc každopádně „Revenant“ dost rezolutně potvrdil – že příště už bych neměl být kokot a neztrácet s The Last Seed čas. Němci dostali šanci dvakrát a dvakrát mi z toho jednoznačně vyšlo, že tahle kapela za pozornost nestojí. Jediné, co vám tedy stran The Last Seed mohu doporučit, je – ignorace.

Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 6.6.2018 Label: Nihilistische KlangKunst Hrací doba: 42:37 Odkazy: – K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

The Last Seed je další nepříliš známé jméno na blackmetalové scéně, které sotva započalo svou dráhu na poli královského metalového žánru, který ovšem v rukou fušerů může dopadnout žalostně. Jak už tomu tak bývá, možnosti se nabízejí dvě – buď se jedná o nový projekt muzikantů, kteří se již okolo hudby motají nějakou dobu a mají z minulosti na kontě účast v jiných kapelách, anebo jde o úplně novou formaci.

V případě The Last Seed mám co do činění s první jmenovanou možností. Skupinu tvoří dva hudebníci, kteří se dříve angažovali ve skupinách jako Kerker, Todeskult (v těchto obou dokonce oba společně) nebo Trauer. Ve všech případech jde o nepříliš známá jména, která po sobě zanechala vždy dvě alba, a poté se nad nimi zavřela voda. Rovněž se povětšinou jedná o kapely motající se okolo německého labelu Nihilistische KlangKunst, pod jehož křídly – asi nepřekvapivě – vyšel také debut The Last Seed s názvem „Hellboy“.

Chtěl jsem napsat něco o tom, že schválně, jestli tentokrát The Last Seed vydrží déle jak dvě desky, ale když tak o tom přemýšlím, bude mi naprosto volné, jestli tahle kapela zdechne po dvou albech, po třech, za deset let anebo třeba zítra. To máte tak… zmiňované dřívější projekty nemám naposlouchané nijak zásadně, ale letmo jsem to slyšel a nikdy mi to nepřišlo jako něco zvláštního, spíš takový průměr. Možná hraný s věrností vůči black metalu, nicméně bez schopností tento skladatelsky povznést na něco magického, jak se to daří vůdčím (hudebně, nikoliv věhlasem) formacím žánru. Podobné pocity mám jen tak mimochodem z portfolia Nihilistische KlangKunst obecně, protože jsem snad ještě neslyšel jimi vydanou fošnu, která by se mi skutečně a upřímně líbila.

Pokud jste z předešlého odstavce dostali dojem, že i v případě The Last Seed se bavíme o vesměs průměrném materiálu, pak je tento dojem jednoznačně správný. Němci sice tu a tam přijdou s nějakým slušným riffem nebo solidní pasáží – jmenovat mohu třeba příjemný devadesátkový feeling v „Cast Off the Shroud“ nebo atmosférické finále „Conquer Your Winter Spell“ – ale vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí.

Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby „náhodou“, protože z „Hellboy“ jakožto celku jinak není cítit nějaká hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.