 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 45:28 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Cnuk):
Německá kapela Omegavortex si s první dlouhohrající nahrávkou dala docela načas. Sice takto existují teprve od roku 2017, ale je jim potřeba přičíst také roky z dob Ambevilence, což je jejich původní název. To nás hned zavede o dalších deset let dozadu. Ambevilence a Omegavortex je oficiálně jedna a ta samá kapela. Ke změně názvu došlo jednoduše proto, že to lépe zní a údajně přesněji popisuje podstatu jejich tvorby.
Pod tehdejším jménem vydali pouze dvoupísňové demo, z něhož později vzniklo EPčko „Ambevilence“. K něčemu většímu začali směřovat až jako Omegavortex. Nejprve se v roce 2018 představili prostřednictvím promo nahrávky, na jejímž základě je oslovili Invictus Productions. Ti tak letos v listopadu konečně vydali prvotinu Omegavortex, která dostala titul „Black Abomination Spawn“.
Omegavortex jsou prezentování jako paranormální nebo kosmický death metal. To může být zjevné už ze samotného obalu desky. Lovecraftovské téma není v metalu ničím novým, ale nutno uznat, že tenhle výtvor od Henryho Manna je prostě povedený. Není to ono typické klišé. Vesmír, chapadla a podivnosti se mu podařilo vykreslit skvěle. Líbí se mi taky ten šum a HALovsky červené oko na hlavě ústřední postavy. Tento výjev rovněž dost přesně vystihuje hudbu Omegavortex, takže výraz kosmický death metal je na místě.
Na „Black Abomination Spawn“ je ke slyšení fúzování death metalu a black metalu. Přestože je materiál dost násilný a intenzivní, nedá se mluvit hned o war metalu. Na to mu přeci jenom schází něco z potřebné zběsilosti a chaotičnosti. Omegavortex navíc disponují nespornou dávkou technického umu, takže se nejedná o žádný primitivní výplach. Naopak, snad na všech skladbách je znát nějaký vývoj. Jejich struktura vyžaduje k plnému docenění soustředěnost, protože málokterá se ve svých pasážích opakuje. To je povětšinou dobře, ale někdy i na škodu, protože tu jsou momenty, které bych si moc rád poslechnul v dané stopě častěji než pouze jednou na pár vteřin.
Styl Omegavortex by se dal přiřadit k několika jménům – na mysl vyvstanou zejména Necrovore nebo ranní Morbid Angel. Dá se říci, že inspirace dávným extrémním metalem tu je jasná. Omegavortex sázejí na různé kytarové motanice, kdy se snaží posluchače uzamknout do spirál riffů a následně ho sílícím tlakem rozdrtit. A to se jim daří, atmosféra dalekého vesmíru a neznámých tvorů číhajících v jeho tmě tu funguje parádně. Nijak zvlášť si k tomu nedopomáhají krkolomnými sóly, byť i ty se tu v krátkých podobách nacházejí. Zajímavá je bubenická práce. Zdejší bicí kolikrát opravdu zní, jako když do toho někdo barbarsky mlátí vší silou bez nějakého většího přemýšlení. Působí to velice dobře a vlastně i neotřele. Samozřejmě jsou tyto polohy střídány i s těmi všednějšími blast beaty, ale povšechně a hlavně to má tu správnou živočišnost.
„Black Abomination Spawn“ má sviňsky silný začátek. Úvodní trojice skladeb válcuje s naprostou jistotou. Prakticky není čas na oddych. „Netherworld Descendant“, „Cosmic Horror Maelstrom“ a „Violent Transcendence“ představí Omegavortex v tom nejlepším světle a dokonale načrtnou, o co že tu jde. Začátek té třetí navíc ukáže také další důležitý aspekt, který pro mě patří k tomu nejsilnějšímu na albu, totiž zakomponování thrashmetalových partů. Její první stať je absolutní smrt, a to po vzoru toho nejbrutálnějšího thrashe, tedy Demolition Hammer nebo Sadus. K podobně epesním útokům se deska dostane ještě několikrát, nejlépe ve „Stellar Death“ a „Gateways“. Právě tyto dva zářezy spolu s třemi dříve jmenovanými jsou tím nejzdařilejším na „Black Abomination Spawn“. Prostě výborně odehraný extrém, který mě křiví do všemožných poloh.
Přestože jsem dosud bral onu zmiňovanou intenzitu Omegavrotex jako pozitivum, dochází zde v jejím důsledku i k mírné stagnaci materiálu. Onen začátek je opravdu napěchovaný, vlastně prvních pět skladeb mezi sebou snad ani nemá mezeru, prostě jedna nálož za druhou. Ve čtvrté stopě „Void Possessor“ už se to začíná trochu ohrávat, s pátou „Soul Harvest“ si pak „Black Abomination Spawn“ sáhne na svoje pomyslné dno. To dno je ale stále dost vysoko položené, abychom si rozuměli. Střed desky zkrátka postrádá ty výrazné momenty, o něž nemají okolní skladby nouzi. Zlepšení přijde právě až se „Stellar Death“, jejíž propracovaný úvod přestřihne tu dlouhou šňůru neustálé řeže a nabídne také nějakou obměnu. Kolem a kolem však ten výkyv v půlce stopáže nikterak výrazně „Black Abomination Spawn“ neponižuje, takže se stále bavíme o vysoce kvalitní nahrávce. Finále s instrumentálkou „From Obscurity“ a titulním kusem „B.A.S“ už zdárně dovedou „Black Abomination Spawn“ ke svému konci a obě svými nápady baví. Hlavně ten hulvátský výkřik názvu „Black Abomination Spawn“ mě vždycky vtáhne do závěrečného dění.
Omegavortex a jejich „Black Abomination Spawn“ tak musím jednoznačně doporučit. Tuhle desku by měl okusit každý, kdo si libuje v metalovém extrému. Povinnost, řekl bych. Omegavortex mají black metal a death metal zkušeně podchycený v minulosti a k obrazu svému ho opracovávají s obdivuhodným výsledkem. Výborná záležitost.
Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):
Na debut Omegavortex jsem se těšil jako malý. Dřívější proma se mi líbila, ale zejména mě k „Black Abomination Spawn“ lákal příslib, že se mi dostane nástupce velice solidní desky „Fatal Power of Death“ od spřízněných Beyond.
Přiznám, že z intenzity prvních dvou fláků „Netherworld Descendant“ a „Cosmic Horror Maelstrom“ se mi napoprvé doslova ježily chlupy, ale album mě příliš záhy začalo srát. Skutečně objektivních výhrad k popisu výše sice nemám a Omegavortex určitě nahráli počin, co za poslech stojí, ale po více jak deseti posleších musím napsat, že ve zdejším skladatelství nenacházím nic výjimečného. Jedná se totiž jen o chutný, avšak nepříliš výrazný salát z několika málo ingrediencí. Pokrm samozřejmě chutná a občas příjemně zaštípe, protože autorům ujížděla ruka s pepřem, ale pravidelně se to žrát nedá a lepší alternativy jsou na dosah.
Věřím sice, že členové potili krev, aby zplodili nezapomenutelně zničující porci metalu smrti, ale dle mého názoru na to prostě nemají. Necrovore / Morbid Angel worship nám v posledních letech mnohem lépe namíchali Malicious s Degial. Snaha posunout hranice death metalu rovněž vyšla vniveč a Omegavortex mohou zvěrstvům jako Impetuous Ritual nebo Eskhaton pouze čumět na záda.
Němčouři mají samozřejmě kliku, že podobných desek nevychází každoročně dvacet, ale vzhledem k nátuře hudby, silným promo kecům a kapelní historii mělo být „Black Abomination Spawn“ výrazně lepší. Ten střed alba už například vnímám jako maximálně jalový, opětovně si dokážu pustit už jen první a poslední dva songy. No a deska, kde větší půlka skladeb je do počtu, si prostě vavříny nezaslouží.
Podobné články
13.5.2018 Degial – Predator Reign Recenze
8.1.2018 Morbid Angel – Kingdoms Disdained Recenze
26.10.2020 Malicious – Deranged Hexes Recenze
2.8.2018 Eskhaton – Omegalitheos Recenze
17.10.2020 Vassafor – To the Death Recenze
4.10.2020 Khthoniik Cerviiks – Æquiizoiikum Recenze
Kloním se k názoru Dalibora, hrozně se mi to oposlouchalo a krom prvních dvou válů už jsem pak poslouchal vyloženě z musu.
Posloucháte Upon the Altars a nové Nexul? Tyhle dvě věci mi hodně zpříjemňují předvánoční běsnění.
Časem to u mě vyrostlo na ceně. Kapely jako Nexul nebo Upon the Altar mi nic neřekly, párkrát jsem to zkusil, ale přišlo mi to jako neumětelský bu bu bu metal, spíš úsměvná věc.