 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 40:33 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a nařízené karantény.
Dneska už si může dělat doslova, co chce, a to bez jakýchkoliv skrupulí a ohlížení se. Má totiž svoje vlastní vydavatelství, tedy přesněji řečeno, má ho napůl s Gregem Werckmanem. Ipecac Recordings, které založili v roce 1999, má pod svými křídly dost známé kapely a samozřejmě se tu najde také místo pro vlastní tvorbu, jakou je třeba tētēma. Toto uskupení je jedním z jeho méně klasických projektů, avšak k úchylnosti výše zmiňované sólovky má pořád daleko. Tvoří ho on a australský skladatel, pianista a experimentátor Anthony Pateras. Původně se zdálo, že se jedná o jednorázovou záležitost, avšak jak ukazuje letošní nahrávka „Necroscape“, prvotina „Geocidal“ z roku 2014 se dočkala svého pokračování.
Na albu „Necroscape“ dvojici autorů doplnili Will Guthrie na bicí a Erkki Veltheim na housle a mandolínu. Jak už se dá vytušit z personálního obsazení tētēma, nejedná se o ryze rockový materiál, však tu také nejsou žádné kytary. Namísto toho čtyřicetiminutovou stopáž vyplňují syntetizátory, široká škála perkusí, prapodivné orchestrace, rozsah Pattonova vokálu a ztripované texty. Čekat lze naprosto všechno – kreativitě se tu meze rozhodně nekladou. Schizofrenní výjevy, hypnotické smyčky, i zneklidňující šeptání do ucha, příznivec experimentů si zkrátka s tētēma přijde na své. Otázkou je, jestli je to skutečně dobré a jestli to zabaví. Po třech měsících jsem došel k tomu, že to vlastně poslouchám spíš jako zajímavost než jako skutečně hudební potěšení, protože zajímavé to minimálně na první poslechy je. Nevěřím ale, že se k tomu budu častěji vracet.
Ze známějších Pattonových uskupení se tētēma nejvíce podobá Fantômas nebo Tomahawk, z jiných kapel pak mohou být cítit nálady německých Can. Prvně jmenovaní přichází na mysl při představě, že někdo přehrává nápady Fantômas, ale nejde o metal. Tomahawk pak slyším zejména v přítomných vlivech etnické hudby, ať už odkudkoliv. Možná z Balkánu? Každopádně své tu dělá hlavně Paterasova práce, jelikož to on je hlavním tvůrcem všeho. Patton mu posloužil „pouze“ jako další nástroj ke stvoření zamýšleného cíle.
Některé ze skladeb mají parametry klasické kompozice, třeba basou poháněná „Wait Till Mornin’“ nebo manická, ale do zpěvného refrénu mířící „Haunted on the Uptake“. Zaujme také industriálně-synthová „Cutlass Eye“ nebo všemi perkusemi vedená „All Signs Uncensored“. Závěr je pak opatřen lahůdkou v podobě předělávky Morriconeho „Funerale di un contadino“. U některých jiných skladeb se ale nemohu ubránit dojmu, jako by šlo o nevyužité nápady z přípravy jiných desek. Tyto ideje by třeba mohly ozvláštnit některou jinou píseň, ale nepřipadá mi zrovna šťastné je rozvíjet do vlastních, několikaminutových skladeb. „Necroscape“ tak kolikrát působí jako kolekce sesbíraných myšlenek postrádajících nějakou větší sounáležitost.
Jestliže chcete slyšet něco netradičního, pak mohu tētēma doporučit. Jestliže patříte k vyznavačům Mikea Pattona, tak si u tētēma také najdete svoje. Hudba, kterou tvoří spolu s Anthony Paterasem, zaujme jen úzký okruh posluchačů. Beru to jako zajímavost a rád jsem tomu věnoval svůj čas. Loňská nahrávka „Corpse Flower“, na níž Patton spolupracoval s Jeanem-Claudem Vannierem, mě ale zaujala daleko více a právě ta je tím albem, které budu rád poslouchat i v budoucnu.