Archiv štítku: Hour of Penance

Brutal Assault 22 (čtvrtek)

Brutal Assault 22

Datum: 10.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Avenger, Emperor, Fallujah, Gnaw Their Tongues, Hatebreed, Hluková sekce, Hour of Penance, Insania, KMFDM, Mourning Beloveth, Nile, Opeth, Rotting Christ, Six Degrees of Separation, Swans, Terror, The Great Old Ones

Onotius: Čtvrtek, den nejočekávanější, měl u mě začít už na energické, ryze ženské drtičce Nervosa. Fakt, že jsem za předchozí noc nahnal slušný spánkový deficit, způsobil, že jsem jí vyhrazený čas raději proválel v pohodlném kanapi v ambientní zóně. Do mohutného pařáku před velká pódia tedy dorážím až ve chvíli, kdy poprvé do nástrojů udeří tuzemská crossoverová Insania. Rouhačské texty plné ironie a uvolněný chytlavý zvuk, to je, oč tu běží. Během třičtvrtěhodinového setu zazní mimo starších věcí i trojice kousků z nové desky v čele s ultrachytlavou „Nebe a Nietzsche“, kvůli níž dokonce odkládám pozvolný přesun k vedlejšímu pódiu, kde se chystají techničtí Fallujah. Dále hrají například „Vražda ve staré hvězdárně“ či „Božská komedie“. Příjemná nenáročná, brzce odpolední hitová kolekce.

Skvrn: Kolega na Insanii, já u pevnostní stráže. „To je horší než do sněmovny, tady ty prohlídky.“ Souhlas. Ani Mirek 009 by placatku nepronesl. Fallujah ale stíhám, a to je pro teď a tady nejpodstatnější. Levá stage loni zvukově ušla a ani při letošní premiéře nebylo vyloženě zle. No a Fallujah? Spousta vyhrávek, spousta rytmických změn, spousta nápadů a taky spousta zbytečných keců s hecy navrch. Jestli intenzita a nátlak, tak především od energií seshora, které jsou v ty dvě v nejlepším. Jako výplň prázdného odpoledne ale Fallujah obstáli.

Onotius:Fallujah mám podobný problém jako včera u ostřílených přemýšlivých drtičů z Gorguts. Jejich muzika plná instrumentálních kejklí, stejně jako atmosférických prvků je sice výtečně odehraná, ale kontrast mezi pódiem a kotlem působí trochu rušivě. Ne snad, že bych očekával strnulé pokukování po hmatnících a tiché srkání latte, ale například blbinky typu rowing pit bych si s klidem ušetřil. Jedna z kytar se trochu ztrácí, ale základ songů jako „Cerebral Hybridization“ či „Abadon“ vyznívá solidně. Odcházím pozitivně naladěn, ale neutuchající chuť si na ně příště zajít do klubu se nějak nedostavuje.

Cnuk: Dnes jsem tím posledním já, do areálu se dostávám až po čtvrté hodině a opět si to šinu na zadní stage. Tam v době mého příchodu už burácejí Italové Hour of Penance. Mají atmosféru, malé pódium jim sluší, přesto tomu něco chybí. Kratší hrací doba možná nenabídla prostor pro nějaké vyvrcholení, a tak odcházím dopředu s docela vlažným pocitem. Tam už se mi dostává probrání, a to díky partě Terror. Vystoupení nechybí to správné hardcore nasazení, písně jsou úderné, rychlé, jenom zpěvák Scott Vogel by se mohl naučit také jiný způsob vyhecování než neustálé vyzívání k plavbě směrem k pódiu. Po pár písničkách už to začne být poněkud trapné, avšak krom této drobnosti skvělý set.

Onotius: Hour of Penance předvádějí o poznání hutnější vizi technického death metalu než Fallujah. Jejich muzika mě přesto nechává relativně chladným. Správný odpich a hromada dobře investované energie, ale chybí mi špetka atmosférického zvolnění, které by dalo dobře vyniknout agresi. Do správné nálady se tak dostávám až s příchodem volyňských blackových Avenger. Ti křtí svou novinku, přičemž při obřadu jim pomáhá jedna ze slečen, co pózovaly v satanských polohách na Master’s Hammer. Slušná atmosféra, podmanivé rytmy a ucelený projev dohromady zanechávají velmi pozitivní dojem. Na nic si nehrají, nepotřebují se patlat tunami corpsepaintů, ani vybavit scénu horami kulis, atmosféru diktuje jejich hudba. Přirozený, upřímný a zkrátka povedený set.

Skvrn: MashaАркона si lebedí v kožichu, z plastikových rohů se chlemtá dle platných žánrových stanov a já se během zírání na tuhle bizarní koláž pomalu chystám za The Great Old Ones. Zadní pódium mě vítá obligátně přehuleným zvukem. To, co doma nakopává, je naživo blacková huhla. Zachraňuje mě jen znalost studiovek a pocity, že poslední deska byla přece tákhle dobrá a že žádné živé příště už nemusí přijít. Dneska teda plavba s rukávky a kruhem kolem pasu, během případného příště to už musí jít bez nich a s ponorem v hloubce.

The Great Old Ones

Onotius: A to já se navzdory zvuku do The Great Old Ones nořím slušně. Záměrně jsem nasáčkován v prvních řadách, a tak mě chapadla bájného Cthulhu mají přímo na dosah a nejednou mě nahodí slizem. Mohutné post-blackové monolity tak vnímá každá buňka v mém těle a já zůstávám fascinován. Silné vystoupení. Ano, mohlo to být ještě o špetku intenzivnější, ale žádná ostuda se rozhodně nekoná. Škoda jen, že nehrají o den později, vůně bouřky by k nim sedla.

Cnuk: Po malém areálovém kolečku se vracím dopředu na přednášku egyptologů Nile. Koukat na umění kytarového mága Karla Sanderse je radost, stejně tak jako souhra celé kapely. Bez problémů splnili svůj vysoký standard, přesto z jejich výstupu odcházím o něco dříve, abych stihl začátek Swans. Ti pro mě představují asi největším překvapení letošního line-upu. Hádám, že většinu přihlížejících tvoří zvědavci, podobně jako v mém případě. Koncert je hypnotický, hlasitý, syrový a sklízí velké ovace. Swans jsou sympaťáci, druhá skladba „Screen Shot“ nabývá v živém podání nových rozměrů, přesto v polovině setu podle plánu odcházím. Nejsem si jist, zdali bych vydržel poslouchat tuto hudbu dvě hodiny v kuse.

Cnuk: Po příchodu do přední části areálu už mají za sebou jednu či dvě skladby Hatebreed. Zůstávám na zbytek koncertu a stejně jako naposledy se jim dokonale daří strhnout dav v rytmu hardcoru plného breakdownů a úderných refrénů. Nepochybně je to plné energie, avšak na mě trochu zabrzděné, bez častějšího sešlápnutí pedálu do těch správných otáček. Terror mi byli po chuti daleko víc. Nakonec si říkám, že jestli jsem neměl zůstat na Swans. Měl.

Skvrn: Měl, pane, měl. Ne Emperor ani kdokoli jiný, Swans mě sem dotáhli. Protože úplně naposled a pro mě aspoň takhle jednou ve festivalovém provizoriu, když jsem hňup a v klubu to vždycky bylo přece tak drahý. Ještě jednou si to musím zopakovat – Swans na Brutalu. Nastoupení na pódiu. SwansGirovým paroháčem. Nikdy předtím, nikdy potom. První košt. Zvuk skvělý, i tady to jde. Neskutečná intenzita, plochy hutné, hypnotické a jak s náma „Cloud of Unknowing“ kejve, tak i taneční. Publikum se dusí, nedutá, v pevnosti snad nikdy předtím, nikdy potom. Císař právě kontumačně prohrál.

Swans

Onotius: Swans? Naprostý vrchol festivalu! A to prosím říkám jako člověk, co v danou chvíli na hrudi nosí logo Emperor. Mistrovská hra s hudebními plochami a crescendy. Parta ostřílených introvertů, co se loučí s českými fandy jak jinak než ve velkém stylu. Trhám si vlasy, že jsem se na ně nikdy nevydal do klubu – což holt teď už nenapravím. Monumentální hypnotický rituál, který překračuje hranice čehokoliv, co jsem zatím na daném pódiu mohl kdy vidět. Nezasvěcení zvědavci zřejmě zírají jak vyjevení, já to čekal, ale i tak mám zprvu vytřeštěné oči. Zvuková intenzita nás zavrtává do země za krtky, krční páteř začíná bolet ze zuřivého přikyvování, ale nejde přestat. Tedy jde, ale s velkým přemáháním. Dopouštím se největšího hříchu a odcházím z poslední skladby hledat si místo v tlačenici na Emperor. Asi shořím v pekle.

Onotius: Kult tedy střídá kult a já si pár metrů před zvukařem připadám jak sardinka. Císař má dokonce uvaděče, po němž spouští ono dobře známé intro „Alsvartr (The Oath)“. Pak už se na pódiu zjeví ústřední trojice doprovozená EinaremLeprous a Secthdamonem. A spouští fenomenální „Ye Entrancemperium“. Zvuk je solidně čitelný včetně klávesových partů, což ve spojitosti s kousky ze stěžejního císařského alba navozuje pocit ryzího nadšení. Přesto je to v porovnání s předchozím hudebním tripem  o poznání chladnější a odosobněné. Těch lidí je příliš a zatímco u Swans by nebyl problém se prorvat do první řady, tady by byl problém se pohnout i o metr vpřed. Po odehrání kompletního „Anthems to the Welkin at Dusk“ přichází ještě „Curse You All Men!“ a dvě vzpomínky na debut ve formě „I Am the Black Wizards“ a „Inno a Satana“. Výborné, ale překvapivě ne nejlepší vystoupení.

Emperor

Cnuk: Přestože je na večerním programu vystoupení Emperor, což je samozřejmě nej tohle a nej támhleto, mě jako nefanouška to zas tak nevzrušuje. A jelikož mám z jejich tvorby nejraději rané „Wrath of the Tyrant“, tak ani skutečnost, že se dostane pocty albu „Anthems to the Welkin at Dusk“, moji nadšenost nijak nezvyšuje. I když zmiňované album neznám nazpaměť, vytyčená hrací hodinka nakonec utíká rychle a já se vlastně docela dobře bavím. Z mého pohledu asi není vystoupení co vytknout, dobře odvedená práce, hodná tak zvučného jména.

Skvrn: Císař mě praští přes ksicht a uši, ale já jsem tak nějak pořád na Swans. Náměstí pod náporem jak tehdy na Slayer a já vzadu klestím další uličky. Nikam se mi tlačit nechce, ani nevím, jestli bych to těm třem ještě vůbec věřil. Radši čekám na Opeth. Nakonec dávám ale jen dvě skladby, nepřijmu zvuk ani okolní zevlisty s až moc ukecanou pusou a radši zavzpomínám na parádní set v klubu. Ách. Skvrn odchází a jde si dát miloučký soundtrack ke svým sentimentům. Gnaw Their Tongues.

Opeth

Onotius: Mým dlouholetým oblíbencům Opeth se dostává syrového, ba až nathrashovatělého zvuku kytar, což k nim moc nepasuje. Například úvodní „Sorceress“ tím ztrácí na psychedelickém feelingu a ony přímočaré kytary ve sloce působí jako plané hoblování. Naštěstí je set průřezový – a u těch metalových kousků jako „Ghost of Perdiction“ či „Heir Apparent“ to zas tak nevadí. Dále zazní například „The Drapery Falls“ a na závěr „Deliverance“. Opeth byli příjemní, ale dojmy z předchozí dvojice byly natolik silné, že v porovnání s nimi Opeth tak nějak nenásilně prošuměli kolem.

Skvrn: KAL Stage a její tradičně ulehlé publikum čekají na minuty tiché relaxace s jogíny Gnaw Their Tongues. Muž, žena, kytara, čudle, civil, bordel. Zkažená hmota black metalu, noisu, dronu a industrialu nekompromisně diktuje, klubové prostředí svědčí, jen sedmispáči zabírají lepší místa k prohnitku. Píšu si, že i příště navštívím, k větší spokojenosti tentokrát scházel jen klid a snad i pár minut hnusu navíc.

Cnuk: Poslední čtvrteční kapelou jsou u mě KMFDM. Má účast zde je pouhým výstřelem do tmy, kdy nemám zájem o Opeth ani vysedávání v hospodě. Jak už to s těmito výstřely bývá, i z tohohle se nakonec vyklubalo příjemné překvapení. Německý electro-industrial mi sedí na výbornou, tvrdé riffy, úderné bicí a střídající se vokály zpěvačky Lucii Cifarelli a hlavního představitele Saschi Konietzka tvoří skutečně živelný mix. Podobně jako včera, i dnes odcházím po posledním vystoupení navýsost spokojený.

Onotius: Protože sil už se mi nedostává, místo Suffocation večeřím, a jakmile spouští mohutný liják jdu se schovat na Six Degrees of Separation. Přehulený zvuk, ale jinak slušný zápal mě však dlouho na místě neudrží. Jakmile alespoň trochu zregeneruji, jdu ještě zkontrolovat Rotting Christ, kteří disponují zdálky solidním zvukem a celkově baví o špetku víc než na Hellenic Darkness před pár měsíci. Bohužel mě tělo zrazuje a já po chvíli kulhám do kempu. Dešťová sprška ohlašuje konec první půlky festivalu. Dobrou.

Rotting Christ

Skvrn: Jestliže někteří už zalomili a přejí nám dobré noci, já z kempu naopak mizím zpátky do pevnosti. Řádně bouří, stromy přímo nad stanem pějí tu svou zlověstnou a noise s doomem jsou lepší varianta než drátem a větví do oka nebo kamkoli jinam. Na KAL nabízí Hluková sekce ostrý noisový potrat, který krom toho, že bolí, taky rozumně funguje. Ve společnosti Mourning Beloveth sice trávím víc času než u elektromontáží, ale spíš jen z přesvědčení, že mě to třeba začne bavit. Pomalý vlasatý oldschool je ale tak dřevní, že si o půl třetí vzpomenu na uklidněné listnáče a vyrazím za nimi do kempu nocovat.


Hour of Penance, Beheaded, Christ Agony

Hour of Penance poster
Datum: 10.3.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Beheaded, Christ Agony, Hour of Penance

Hour of Penance u mě mají poměrně zvláštní postavení. Za poslední roky mě stačili jak totálně odstřelit, tak docela zklamat a výsledkem byl akorát trochu neucelený názor, který na tuhle italskou partu extrémistů mám – nebo jsem alespoň měl, neboť návštěva jejich pražského koncertu totiž podle očekávání tento můj názor přitesala do znatelně konkrétnějších tvarů. To už ale předbíhám, takže radši pěkně popořadě…

Navzdory tomu, že nejde o žádné neznámé fidlaly, o Hour of Penance se určitě nedá tvrdit, že by byli velkou kapelou. Nebylo tedy žádným překvapením, že se koncert konal v osvědčené žižkovské kůlně známé pod jménem Modrá Vopice, která v minulosti hostila i podstatně věhlasnější spolky. Tu kůlnu ale prosím neberte nijak špatně – od dob, kdy se o Vopici dalo říct leccos, ale důstojný podnik byste mezi tím hledali jen těžko, naštěstí už něco vody uplynulo a v současnosti jde sice o svérázný, ale jinak veskrze pohodový klub, který je pro undergroundové akce přímo stvořený. A mluvit o undergroundu je v tomto případě určitě na místě.

Pozici první kapely večera zaujali polští veteráni Christ Agony, od kterých jsem samozřejmě neslyšel nikdy nic, takže jsem byl úplně obyčejně zvědavý, co z toho vyleze. Tím hlavním dojmem, který jsem si z jejich setu odnesl, je rozhodně poctivost a entusiasmus, s nimiž trojice Poláků drhnula to svoje. Určitě nešlo o nic zázračného, místy to dokonce nepatrně zavánělo takovou tou typicku českou provinční lokálkou, ale nasazením, s jakým do toho Christ Agony šli, si mě získali na svou stranu hned od začátku a po krapet rozpačitém startu naštěstí nabrala stoupavou tendenci i kvalita hudební produkce. Christ Agony hráli pocitově něco jako death metal bez toho klasického “buchar faktoru” (sekaných riffů by jeden mnoho nenašel), jenže i tak to bylo hodně šlapavé a mělo to místy až death’n’rollové koule a drive, takže když k tomu přičtete tu proklamovanou poctivost, nakonec z toho vychází solidní zážitek, který večer odstartoval velmi sympaticky. Jen škoda, že lidé se začali probouzet až v samém závěru.

Druzí Beheaded původem ze středomořské Malty u mě měli stejnou startovací pozici jako jejich předchůdci, ale to zjevně neplatilo o ostatních účastnících koncertu, protože když Beheaded poprvé hrábli do strun, měli už před pódium velice solidní masu posluchačstva – a nezůstalo jen u postávání. Beheaded to do lidí napálili zatraceně ostře, jejich rychlý a technický death metal se znatelným grindovým oparem drtil kosti jak jen to šlo a prostě to byla šílená mela. Paradoxní je, že i když skoro celá kapela zůstala po většinu koncertu de facto statická, vůbec to nevadilo, protože dělání divadla a komunikaci s lidmi s přehledem zvládal zpěvák Frank Calleja – a že mu to šlo! Vokální terorismus pomiňme, ten člověk zkrátka působil jako solidní psychopat a to celé show samozřejmě ohromně prospělo. Jak jsem už naznačil výše, lidé si to samozřejmě nechali líbit a svou spokojenost dávali najevo výrazně a nahlas (přeloženo – mosh pit skoro nonstop a randál jak v ocelárně). A takhle to šlo od začátku do konce – bez jakéhokoli polevení, jen proloženo několika vtípky na Poláky a zbytek totální nátěr, který mě sice definitivně sebral až po nějakém čase, zato však pořádně.

Hlavní hvězdy večera tedy měly laťku k překonání nastavenou dost vysoko a mě skoro začala jímat skepse značně živená aktuální deskou “Regicide”, která se Italům prostě moc nepovedla. Jakmile ale Hour of Penance spustili, bylo zřejmé, že minimálně průser se určitě konat nebude. Nápor tu byl, majestát tu byl a zbytku se už nebylo těžké dobrat. Potěšující byl fakt, že skladby z “Regicide” vyzněly o poznání lépe než z desky, o měcp méně potěšující byla jedna zanikající kytara a trochu nevýrazné samply, ale vzato kolem a kolem to stejně nebylo vůbec zlé. Zejména starší songy (“Ascension”!!!) drtily nehorázným způsobem, takže jsem byl nakonec také více než spokojený. Jen škoda té kvalitně ožralé slečny, která při pokusu o skok do lidí sundala Paolo Pierimu stojan s mikrofonem…

Hour of Penance se tedy s mou nepříliš příznivou prognózou poprali se ctí a nakonec se jim podařilo dotáhnout se na suverénní Beheaded a udělat za večerem důstojnou tečku. Jistě, kdybych měl u hlavy pistoli, tak přiřknu pomyslné první místo Beheaded, ale když se na to kouknu trochu s odstupem, celý koncert byl příjemně vyrovnaný, až na pár detailů se vydařil i zvukově a zkrátka a dobře jsem odcházel spokojený a v dobré náladě, což je rozhodně známkou vydařené akce.


Hour of Penance – Regicide

Hour of Penance - Regicide
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Through the Triumphal Arch
02. Reforging the Crowns
03. Desecrated Souls
04. Resurgence of the Empire
05. Spears of Sacred Doom
06. Sealed into Ecstasy
07. Redeemer of Atrocity
08. Regicide
09. The Sun Worship
10. The Seas of Light
11. Theogony

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsem před dvěma lety bral recenzi na tehdy žhavou novinku “Sedition” od italských death metalistů Hour of Penance, vůbec jsem netušil, do čeho jdu, ale o to příjemnější to bylo překvapení, když mě ta deska úplně sestřelila. Sice bych lhal, kdybych tvrdil, že od té doby poslouchám Hour of Penance denně nebo že je “Sedition” katapultovala do pozice mých největších oblíbenců, každopádně po recenzi na jejich aktuální desku “Regicide” jsem skočil jak slepice po flusu a po skvělé zkušenosti s předchůdcem jsem na ni kladl opravdu vysoké nároky. Jenže to byla chyba.

Abych pravdu řekl, prvních pár poslechů “Regicide” jsem si myslel, že snad poslouchám jinou kapelu. Tam, kde “Sedition” vysloveně plýtvala nápady, zabijáckými riffy a rytmikou, totiž “Regicide” přinesla takové neurčité hoblování, jemuž sice nechybí jistá úroveň a značná technická vyspělost, ale se švihem, rafinovaností a skladatelskou lehkostí předchůdce se to zkrátka nemůže rovnat. Navíc je to tím nápadnější kvůli, že stopáž “Regicide” narostla od půlhodinové “Sedition” na 40, v limitované edici dokonce 50 minut a všechno dobré, co se na desce nachází, tak působí dost osamoceně a utápí se to v záplavě materiálu, který po laťce nastavené předcházející deskou může leda tak závistivě pokukovat.

Takové (a asi i horší) byly moje první dojmy a je fakt, že obecně vzato se na nich ani s narůstajícím počtem poslechů nic zásadního nezměnilo. Na druhou stranu je ale třeba říct, že když se posluchač vyzbrojí dostatečnou trpělivostí a začne v “Regicide” kvalitu cílevědomě hledat, neodejde s prázdnou. Sice se v žádném případě nekonají takové nápadité a zdrcující orgie jako na “Sedition”, ale několik vyloženě dobrých (a celá řada přijatelných) riffů se tu najde, pár epických výjezdů (jako třeba parádní refrén titulní skladby) se také urodilo a sem tam se objeví i povedená kytarová melodie. Ale na to, aby to utáhlo celé album na úrovni, jakou od Hour of Penance chci slyšet, je těchto momentů prostě málo.

Pokud bych měl být konkrétnější, obecně slušná mi připadá úvodní trojice “Reforging the Crowns”, “Desacrated Souls” a “Resurgence of the Empire” (otvírák “Through the Triumphal Arc” je jen intro), kde se ten povedený materiál sešel v koncentraci na poměry desky více než obstojné a poslouchat to tedy jde dost v pohodě. Za zmínku (kterou jsem sice učinil už v předchozím odstavci, ale to je fuk) stojí ještě titulní “Regicide”, ale jinak mě nějak nenapadá jediná další skladba, která by něčím vyčnívala. Tím nechci říct, že by z toho zbytku sem tam nevykouknul dobrý moment nebo že by se někdy kleslo pod určitou úroveň kvality, ale celé to prostě tak nějak splývá.

Důvod, kvůli kterému “Regicide” nedopadla zdaleka tak dobře, jak by se slušelo, vidím v obecně chvályhodné, ale zde poněkud nešťastně realizované snaze o posun trochu jinam. Oproti relativně krátké ale zato neuvěřitelně koncentrované “Sedition”, která i s časovým odstupem postrádá hluchá místa a posluchači dává do těla nonstop celých jednatřicet minut s naprosto fenomenálním výsledkem, se Hour of Penance v případě “Regicide” zjevně pokusili nahrát album pojetím rozvážnější a atmosférou zlověstnější (o čemž svědčí natažení stopáže, nepatrné zpomalení i řada dalších drobností), jenže kvůli tomu bohužel do značné míry opustili to, co ze “Sedition” udělalo takovou šlehu, a hlavně se jim to nepodařilo nahradit způsobem, který by obstál – a přesně to je důvod, proč “Regicide” v přímém srovnání působí tak prázdným dojmem, ačkoli to v zásadě špatné album není.

Skutečně, přes všechny oprávněné výtky, které k desce mám, a navzdory zklamání, které mi jeho poslech přivodil, zkrátka nemůžu s čistým svědomím říct, že by Hour of Penance natočili špatnou nebo i průměrnou desku. “Regicide” přese všechny nešvary do nadprůměru patří, protože její tvůrci zkrátka mají dost zkušeností a takříkajíc vypsanou ruku, že jsou schopni složit obstojný materiál, i když zrovna nemají svůj den. Dovedu si živě představit, že posluchač nepoznamenaný zejména předchozí deskou s “Regicide” nebude mít žádný problém a její kvality náležitě ocení. Jenže kdo je na tom stejně jako já a ví, jak moc umí tihle Italové nakopávat prdele, když jsou zrovna ve formě, ten si novinku oblíbí jen stěží a raději se uchýlí ke staršímu materiálu. “Regicide” tedy není ničím menším než obstojnou deskou. Bohužel ale není ani ničím větším a v kontextu tvorby Hour of Penance je to prostě trochu zklamání, pro které je slabší šestka snad adekvátní známkou.


Hour of Penance – Sedition

Hour of Penance - Sedition
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Through the Triumphal Arch
02. Reforging the Crowns
03. Desecrated Souls
04. Resurgence of the Empire
05. Spears of Sacred Doom
06. Sealed into Ecstasy
07. Redeemer of Atrocity
08. Regicide
09. The Sun Worship
10. The Seas of Light
11. Theogony

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Madeleine Ailyn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Svět – a ten hudební obzvlášť – je samé překvapení. Člověk (nebo alespoň já) se tak nějak podvědomě brání služebně mladším extrémním smečkám (myšleno těm, které nezačínaly na přelomu 80. a 90. let), zatížen předsudky, že to bude neposlouchatelný výblitek, poplatný éře, kdy spousta muzikantů i fanoušků přísahá na slovíčko core. Jenže jak už vám asi pomalu dochází, Římané Hour of Penance hrají na poněkud jinou notu, která mi na první poslech bez přehánění vyrazila dech. Víc takových překvapení…

Žánrová škatulka, kterou Hour of Penance přisuzují Metal Archives, zní technical brutal death metal, za čímž se ovšem může skrývat kdeco. Tentokrát je to “kdeco” zastoupeno prvotřídním, rychlým, drtivým a kompozičně promakaným death metalem, který mě po loňském objevení Fleshgod Apocalypse nadále utvrzuje v domněnce, že Itálie nemusí produkovat jenom prvoplánově epické nesmysly typu posledních Rhapsody of Fire. Album “Sedition” je totiž nesmlouvavým a tvrdým direktem, který je radost schytat. A čím že mě Hour of Penance tak dostali? Popravdě, asi vším, protože tady nechybí nic, co od pořádného death metalu vyžaduji.

Výborná je práce bicích, které i při své rychlosti a jakési lehkosti neztrácejí na přesnosti a drtivé rytmice. Je vyloženě slyšet, jak bubeník žene dopředu zbytek kapely, a je to opravdu pekelná jízda. Za svůj výkon se ani v nejmenším nemusí stydět rovněž zpěvák Paolo Pieri (který má shodou okolností na svědomí i jednu z kytar, ale o tom později). Jeho nasraný vokál to všudypřítomné peklo vynikajícím způsobem uvozuje, a když se vytasí se zničujícím frázováním, které víc než co jiného připomíná kytarový riff, srdce zaplesá. Jeden příklad za všechny – věnujte pozornost skladbě “Sedition Through Scorn” a hned poznáte, o čem mluvím. V lehkém kontrastu proti sebelepšímu, ale pořád vesměs standardnímu death metalovému vokálu jsou tu zastoupeny rovnež pasáže, kde se pěje sborově – ať už je to klasický řev nebo naléhavý čistý vokál. Ať tak či onak, v obou případech tyhle momenty znatelně zahušťují atmosféru a bez debat přispívají k vynikající podobě celku…

Doteď jsem chválil, ale nesklouzl jsem k nepokryté adoraci. Toho se však nevyvaruji v případě kytar, protože to, co na “Sedition” předvádějí oba kytaristé, se dá popsat jako naprosto dechberoucí. Čekal jsem, že to asi bude technické a brutální, ale opravdu jsem nečekal, že to při zachování obou těchto charakteristik bude album od podlahy po strop naplněno vynikajícími melodiemi. Setkáte se s nimi všude – u sól a vyhrávek by to nebylo nic divného, ale tady mají melodii i pro death metal typické drtivé riffy a přitom je to pořád naprosto nekompromisní nářez. Motivy se zbytečně neopakují, a když ano, je to jen ku prospěchu věci. Ta muzika je pestrá, energická a plná života. Stručně řečeno – neustále se něco děje a to něco je opravdu prvotřídní klepec, který nedovolí polevit v pozornosti. A když posluchač tohle všechno dostává v koňských dávkách a pod tlakem, říká si, k čemu jsou vůbec potřeba drogy, když je něco takového mnohem intenzivnější a řádově levnější.

Jak jsou pak na tom jednotlivé skladby? Neméně zdařile. Mně osobně asi nejvíc učarovala v pořadí pátá “Ascension”, což je prostě naprosto ultimátní bomba se vším všudy a nic menšího. Ostatní ale o mnoho nezaostávají a mnohdy si říkám, že mám rád naprostou většinu tracklistu. Pravda, při posledních dvou skladbách (“Deprave to Redeem” a “Blind Obedience”) mě občas napadne, že by to mohlo být ještě o kapánek lepší, ale to je dost možná jenom naprosto nepodstatný subjektivní dojem. Faktem totiž zůstává, že je “Sedition” ukázkovým příkladem, jak může vypadat opravdu, ale opravdu nápaditý a nehorázně našlapaný death metal, znatelně tíhnoucí k technickému charakteru.

“Sedition” je pátým albem, které Hour of Penance vydali. Z těch předchozích jsem letmo slyšel akorát dva roky starý počin “Paradogma”, který mě na až tak neuchvátil, ale “Sedition” mě naprosto uzemnilo hned na první poslech a tento stav doposud trvá. Už z principu tak nemohu souhlasit s hodnocením redakční kolegyně, a moje hodnocení zakotví na hodnotě 8,5/10, přičemž kdyby to šlo, tak bych ještě tak dvě nebo tři desetinky přidal. “Sedition” je prostě povinností pro každého, kdo holduje death metalu, a kdybyste se rozmýšleli, zdali do téhle desky zainvestovat, určitě tak učiňte. Pořád si ale dovedu představit, že to může být ještě o malinko lepší, takže si pro příště nechám nějaký ten prostor, protože pokud Hour of Penance tuhle laťku ještě překonají, budou praskat litosférické desky, jak velký to bude nářez…


Další názory:

Omluvte mě, že se nezajímám o situace a komplikace, které probíhají ve všech kapelách na světě. Občas okolo mě něco projde, ale tak nějak mě zajímá spíš ten výsledný produkt a ten si oproti “Paradogma” z mého pohledu trochu pohoršil. Trochu znamená o malou píď, kterou bychom mohli, ale nemuseli zanedbat. Za prvé tam postrádám v některých částech větší dravost a neurvalost ve vokálech. Za druhé mě rozčílili některými lacinými pasážemi, které mi přišly značně “primitivní” a nehodící se k té části kreativnosti, která v té muzice zbyla, viz “Ascension”; a samotný úvod “Transubstantiatio” bych taky nepovažovala za nějaký trhák, pokud vás to má upoutat a sdělit vám to, že ta deska stojí za to. Nakonec to zachraňuje šokující neurvaný skok na druhou skladbu v pořadí. A zatřetí, trochu mi tam chybí ta černá, psychopatická atmosféra, kterou mělo “Paradogma“. Jednoduše je to příjemné, ale jak jsem řekla: “mniši” hned na začátek, ne tak dravé, ale jinak kvalitní kousek.
Madeleine Ailyn