Archiv štítku: Paregorik

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split
Země: Česká republika / Německo
Žánr: noise
Datum vydání: 2012
Label: Meziprostor / Napalmed ‎/ Vomit Bucket Productions / Puzzle Records / Underground Pollution Records / Rauha Turva / NHDIYSTREC

Tracklist:
01. Paregorik – Pseudo-Intellectual Trauma
02. Ataraxy – In My Four Walls…
03. Napalmed – Tri Dcera Tops (excerpt)
04. Wormhead – Delusions of Persecution

Odkazy Paregorik:
bandcamp

Odkazy Ataraxy:
web

Odkazy Napalmed:
web

Odkazy Wormhead:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Napalmed

Chceme-li vůbec nějak hodnotit žánr jako noise, musíme si ponejprv položit jednu dosti zásadní otázku, a sice jakou optikou se na celou záležitost dívat, jaká měřítka nasadit, jestli vlastně vůbec nějaká? Ačkoliv se to pro nezasvěceného může zdát na první pohled jako trochu uhozené uvažování, není tomu tak, právě naopak, u natolik specifické záležitosti jako noise jsou podobné otázky rozhodně na místě. A pročpak?, ptá se onen nezasvěcenec… Inu, odpověď na otázku, proč si podobné otázky vůbec klást, je vcelku nasnadě – už jen samotný název žánru ji zodpovídá více než dostatečně.

V podstatě žádná ze všech existujících hudebních odnoží svým názvem plně neobsahuje samotnou svou podstatu. Považte sami, vždyť ne všechen death metal je smrtící, ne všechen black metal je temný, ne všechen heavy metal je opravdu heavy atd. Ale noise? Ten je jednou z těch nemnoha výjimek, která už jen svým názvem v plném rozsahu říká, co do této škatulky spadá – hluk. Nic víc, nic míň. Nekontrolovatelné (a mnohdy také nekontrolované) proudy hluku, skřípení, vrzání, nárazy, šum, jednoduše – bordel. Nyní přichází jedna z našich zásadních otázek – lze tohle vůbec považovat za hudbu? Pokud bychom aplikovali prostou teorii, že hudba je pouze to, kde hudebníci hrají tóny na hudební nástroje, pak by noise ve světle výše řečeného neobstál ani v nejmenším. Kdybychom však naši definici toho, co je a co není muzika, rozšířili kromě obligátního “má to noty” i na “umělecká zvuková performance”, hned jsme doma, jelikož sem noise bezesporu patří, na rozdíl například od drtivé většiny komerčního rádiového popu (tedy, ne, že bych já měl něco proti popu, sám si ho rád poslechnu, což se však nevylučuje s tím, že jej nepovažuji za pořádnou hudbu, natožpak za umění).

Další naše otázka je ovšem ještě o poznání štiplavější – proč noise vůbec poslouchat? Nutno říct, že v tomto případě bude odpověď (dojdeme-li se vůbec k nějaké) ještě méně jednoznačná. Pokud v hudbě hledáte odpočinek a relaxaci, noise vám není určen ani náhodou; jestli chcete v hudbě slyšet příjemné melodie a chytlavé momenty, noise vám není ani v nejmenším; chcete-li slyšet kvalitní muzikantské výkony, noise vám není určen za žádných okolností; jednoduše řečeno – pokud od hudby očekáváte to, co se od ní ve slušné společnosti za normálních okolností očekává, od čehokoliv z oblasti noise dejte urychleně ruce pryč (ačkoliv je zase druhá věc to, že noise je natolik okrajovou hudební formou, že průměrný posluchač se k němu ani nedostane, pročež z něj ani nemusí dávat ruce pryč). Komu je tedy tento žánr vůbec určen? Těžko říct… možná jestli hledáte, co všechno jste ještě schopni zvládnout, budete tu na správné adrese. Pokud si prostě a jednoduše libujete v něčem, co se diametrálně liší od nastolené “normálnosti”, není co řešit, tohle je přímo pro vás. Noise funguje (a to potvrzuji z osobní zkušenosti) i jako mozkový klystýr, když prostě potřebujete vyčistit hlavu od všeho – někteří žánroví interpreti předvádí takovou hlukovou nalejvárnu, že jsou k tomu snad přímo stvořeni. Anebo další možnost… když si prostě jenom chcete způsobit bolení hlavy… Dle libosti a osobního vkusu…

Přejděme k další otázce – je vůbec mezi noisovými hudebníky (anebo snad: “hudebníky”?) nějaký rozdíl? To je setsakra dobrý dotaz, vždyť uvažujme logicky – co je bordel, to je bordel, a v bordelu rozdíl není. Bohužel (bohudík?) to až takhle jednoduché ale není, a jak vidno, i v onom bordelu (tedy, hluku – nebuďme příliš expresivní) rozdíl opravdu je. Ale tím už se pomalu dostáváme k nosiči, kvůli němuž vůbec toto povídání vzniklo – splitku čtyř noisových projektů, dvou domácích a dvou německých. Každý z těchto projektů totiž ukazuje malinko jinou podobu noisu, čímž v rámci jednoho počinu dává jasnou odpověď, posléze aplikovatelnou na celý žánr – není bordel jako bordel!

“Pseudo-Intellectual Trauma” od Paregorik je jasnou ukázkou noisu, jenž si nedává za úkol nic menšího než terorizování ušních bubínků. Je to přesně ta řvavá podobu stylu, v níž to neskutečně skřípá a vrže bez sebemenší známky lítosti k posluchačově psychickému rozpoložení. Ataraxy se na splitu naopak prezentují “šumivým” noisem, minimalistickým až na kost – jeden monotónní zvuk po celou hrací dobu songu “In My Four Walls…” však není na poslech o nic méně náročnější. Noise od Napalmed je noisem veskrze chaotickým, klasickým bordelem, který přes sebe bez ladu a skladu překládá množství zvuků, tvořících jednu velkou masu hluku. Poslední účastník, po Ataraxy druzí Němci Wormhead, jsou pak jakousi kombinací výše zmíněného – šum, skřípení i chaos, to vše v jejich “Delusions of Persecution” najdete. Rozdíly vypadají na první poslech veskrze minimální, protože ve všech čtyřech případech jde o záležitost nelíbivou až (pro někoho) nepříjemnou, jenže tímhle způsobem byste mohli složit většinu žánru, že základ (v tomto případě hluk) je stejný a odlišnosti jsou už jen kosmetickou záležitostí. Tím pádem jsme si vlastně dokázali, že buď v jednotlivých noisových počinech rozdíly opravdu jsou, nebo že v rámci jednotlivých žánrů v hudbě rozdíly nejsou vůbec – to už si rozhodněte sami.

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead - split

Vzhledem k tomu, že tento text již pomalu plyne ke svému konci, si možná řeknete, že samotné nahrávce bylo věnováno minimum prostoru a víc než recenzí se článek stal jakousi úvahou o samotném žánru. Ale tak to prostě je – podle mého názoru ani o oné čtveřici skladeb není víc co říct. Je to prostě… noise. Se vším, co k němu patří, ať už v tom dobrém či v tom špatném slova smyslu. Záležitost na samém okraji hudební scény – natolik divná, že se o ní ve slušné společnosti nejenže nemluví, ale ani se o ní neví; natolik extrémní, že i nejeden tvrdý metalista se před ní poběží schovat do protihlukového krytu; záležitost pro naprosté minimum lidí. A jako takový je noise vlastně nepopsatelný, rozhodně i nehodnotitelný (právě pro tyhle případy byla recenzentům dána možnost odpustit si číselnou známku). Je to prostě… noise… hluk… bordel…