Archiv štítku: death / doom metal

Spectral Voice, Sněť

Spectral Voice 2019

Datum: 20.12.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Sněť, Spectral Voice

Je zima, čas adventu, Vánoc. Všude se to jenom hemží Vánočními koncerty a besídkami, a to by v tom byl čert, aby Underdogs’ zůstali mimo. Pátečního večera sem zavítali zámořští pohřbívači Spectral Voice v doprovodu české Sněti. Lidé touto dobou lační po nasávání sváteční atmosféry, protože na toho, kdo ji nenasává, je pohlíženo skrze prsty. Snad i proto do Underdogs’ dorazilo tolik návštěvníků. Anebo taky ne. Dost možná za tím stojí pouhý fakt, že tu vystoupila špička současného metalu smrti, což Spectral Voice bezpochyby jsou, takže dorazit byla nesvatá povinnost.

Lidí bylo fakt až nad očekávání dost. Brzy jsem začal zjišťovat, že velká část fanoušků přišla na začínající Sněť. V kuloárech se o ní mluví až v superlativech, čímž byla má zvědavost na nejvyšších stupních. Přestože mají na kontě zatím jen dvoupísňové promo, stihli za půl rok koncertního fungování předskakovat třeba Krypts (vlastně jejich úplně první koncert) a zabrnkat si i v zahraničí. Jejich prolezlý, starou školou zapáchající death metal se k Spectral Voice dobře hodil. Do hraní šli po hlavě. Stojan na mikrofon neustále létal vzduchem, brzo letěly i lahváče, a pogo ve střepech bylo taky působivé, ač o hubu. Dvojhlas Leproduktora a Řádu(a?) Zdechlin je super, riffy taky řežou, jak by měly, a bicí nakopávají měnící se rytmiku s gustem. Za mě velice dobře odvedené deathmetalové řemeslo. Bez servítek, napřímo a hezky podle osvědčené receptury. Jedinou vadou byla krátkost celého rouhání. Jestli tam byli alespoň půl hodiny, tak je to hodně. Snad dají brzy do kupy více materiálu, nejlépe celou desku či alespoň EPčko. Sněť by si to zasloužila.

Spectral Voice se Praze představili poprvé minulý rok na Sedmičce. Já měl tu čest až nyní. Jejich prvotinu „Eroded Corridors of Unbeing“ stále s radostí sem tam otočím, stejně jako ípko „Necrotic Doom“. V death/doomovém žánru toho v současnosti moc lepšího není, zdali vůbec něco. Koncert začal dříve, než bylo avizováno. Moje teze byla taková, že atmosféru zachycenou na albu se jim nepovede převést na pódia, jelikož hodně dělá tamní skvělá produkce. To jsem byl ale na omylu. Co se atmosféry tyče, byl tohle jeden z nejvyšponovanějších koncertů, jaký jsem kdy zažil. Již tradičně se Underdogs’ zahalilo do mlhy, za pódiem jemně svítila modrá světla a vpředu plápolalo pár svíček. Do toho se začal projevovat genius loci dané lokality – cihlové stěny, masivní traverzy, chlad. Když tímhle vším začaly prosakovat první umrlčí tóny kytar, jemné mrazení na sebe nenechalo dlouho čekat.

Spectral Voice

Zvuk Spectral Voice byl mohutný, občas až zbytečně moc jednolitý, ale nijak výrazně mi to zážitek nenarušovalo. Sypala se jedna pecka za druhou. Ať už se brodilo v táhlých tónech, či nastala pořádná nakládačka, neztrácela to na intenzitě ani zajímavosti. Murmur bubeníka Eli Wendlera, a vlastně především jeho vysoký ryk, slyším v hlavě doteď, stejně jako ty výtečné změny temp a postupné přemosťování se do dalších partů skladeb. S posledním přídavkovým kusem si Spectral Voice vyžádali zhasnout zadní světla, čímž dosáhlo vystoupení další úrovně a vlastně si říkám, jestli to tak neměli mít hned od začátku. Totální smrt, totální zkáza. Jedinou vadou na kráse byla vynucená komunikace mezi kapelou a technikem, který tento požadavek zprvu vůbec neregistroval, takže musel basista Jeff Barrett vystoupit ze své „role“ a promluvit normálním lidským hlasem. Jak rychle začali, tak rychle skončili. Do ohlášené desáté hodiny ještě chyběla porce času, přesto se Coloradští už pakovali z pódia.

Oba koncerty byly výborné. Sněť mě mile překvapila a jsem rád, že dostála všem těm řečem kolem. Skutečně slibná kapela, která se poslouchá dost dobře. Spectral Voice rovněž potěšili a vlastně rovněž překvapili. S tím, že se jim povede dorovnat nálady linoucí se z desky, jsem úplně nepočítal. Mínus je pro obě vystoupení stejné – příliš krátké. Uteklo to. Klidně bych si ještě přidal. Přeci jenom jsem povětšinou zvyklý minimálně na tři kapely. I tak si ale na toto koncertní zakončení letošního roku nemohu stěžovat.


Cryptae – Vestigial

Cryptae - Vestigial

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Hrací doba: 18:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Anubi Press / Sentient Ruin Laboratories

Cryptae je vcelku nový projekt v nizozemském metalovém undergroundu. Okamžitě mě zaujalo logo, které se mi fakt líbí. Ale popořadě. Kapela se poprvé prezentovala v roce 2017 bezejmenným demosnímkem, jenž vyšel na značce Sentient Ruin Laboratories, kde se letos objevilo také nové EP pokračování.

Cryptae tvoří dva muzikanti, kteří spolu hrají i v další kapele Heavy Natural, což je takový chytlavý punk crust, který mě osobně vůbec nebavil, když jsem tomu zkusil dát cvičný poslech. Bubeník René Aquarius má na triku ale i jiné a leckdy o dost zajímavější skupiny, čím mám na mysli zejména Celestial Bodies, Imperial Cult (obě zde byly recenzované, tak v případě zájmu zapátrejte v archivech) a Dead Neanderthals, ale znát ho můžete také z DungeönHammer.

„Vestigial“ nabízí jedinou skladbu, jejíž délka se zastavila krátce před hranicí devatenácti minut. Což se může zdát jako dost s ohledem na to, co Cryptae hrají za muziku, ale neřekl bych, že právě v tomhle by měl tkvět problém „Vestigial“. Nizozemci drhnou ošklivý death metal s občasnými doomovými závany a sem tam i divnějšími pasážemi, které se pokoušejí vymanit se z těsných mantinelů nastaveného žánru. Právě takové jsou na „Vestigial“ nejzábavnější. Jako příklad mohu uvést zvláštní „melodii“ začínající ve druhé polovině jedenácté minuty.

Naopak nejméně záživní jsou Cryptae v těch nejagresivnějších momentech, které sice hrnou docela rozumně, ale působí nejobyčejněji, plus také nutno dodat, že na demosnímku podobné chvíle fungovaly lépe díky hnusnějšímu zvuku. Hlavně v první polovině jde o takové „prázdné“ minuty, které se dají v pohodě přežít, ale určitě nebudou tím, kvůli čemu byste měli na „Vestigial“ vzpomínat. Obecně druhá polovina skladby je výrazně zajímavější, protože se v ní Cryptae prezentují s otevřenější hlavou a výraznějšími nápady.

Ve „Vestigial“ jsem našel nějaké zalíbení až při větším soustředění. Na první nesmělé letmé poslechy mě nahrávka prakticky nijak nezaujala. Jestli byste tedy chtěli EP vyzkoušet, doporučuji tomu věnovat nějakou pozornost a nepouštět si to jen jako kulisu. V takovém případě možná najdete počin, který se neuchyluje k nejjednodušším a nejočekávanějším řešením a má v sobě určitou „hravost“ (i když tenhle termín možná k danému stylu nesedí úplně nejlépe). Hlavně si ale myslím, že nastavené směřování má potenciál do budoucna. Nemyslím si, že bych měl někdy potřebu se k „Vestigial“ vracet, ale další počiny si klidně pustím.


Miscarriage – Imminent Horror

Miscarriage - Imminent Horror

Země: USA / Švédsko
Žánr: sludge / death / doom metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Už je tomu téměř rok, co deska „Imminent Horror“ vyšla, a dokonce už nyní jistě víme, že formace Miscarriage zběsile pracuje na svém dalším řadovém počinu. Přesto si myslím, že v tomhle případě stojí za to se ohlédnout a tenhle brajgl si zde představit. Ne kvůli tomu, že bych snad chtěl pěstovat image stránky, která zrecenzuje jakoukoliv sonickou prasárnu, na jakou jen narazí, ale čistě kvůli tomu, že se jedná o hodně zajímavou záležitost, která by v našich recenzích neměla chybět.

Švédsko-americké duo Miscarriage týrá sluchovody všech náhodných kolemjdoucích už pár let, ale až doposud se tak dělo v obskurních sférách výhradně digitálních vydání. Podobných bandcampových alb se objevuje ne stovky, ale rovnou tisíce a nikdo z nás není schopen je nějak zevrubněji sledovat. Ani na to není nálada. Přesto můžeme zmínit, že třeba rok 2018 byl pro Miscarriage docela nabitý, jelikož se do světa dostaly hned tři nahrávky „Homicidal Mania“, které posléze vyšly i zkompilované na kompaktním disku u belgických BRC-30 Productions. Začátek roku 2019 ale pro skupinu znamenal přísun větší pozornosti, neboť label Sentient Ruin Laboratories vrhnul do světa nový chrchel, jímž je právě „Imminent Horror“.

Už jenom obálka je solidní čuňárna, u níž si člověk jistě vzpomene na „Reek of Putrefaction“ od Carcass. Hudebně jsou nicméně Miscarriage docela jinde. „Imminent Horror“ představuje převážně pomalejší, nicméně zkurveně ohavný, nechutný a depresivní chlívek. Žánrově se formálně můžeme bavit o věcech jako sludge / doom nebo death / doom, ale jedním dechem je nutné dodat, že Miscarriage znějí násobně odporněji než standardní produkce jmenovaných stylů. Byť k nim má „Imminent Horror“ papírově asi nejblíže, tohle pojmenování obsah desky dostatečně nevystihne, a to ani v případě, když doplním, že Miscarriage ve spodních proudech koketují s hlukovými / dronovými sférami.

Tohle je nakonec to nejdůležitější, co o „Imminent Horror“ potřebujete vědět. Pocit hnusu je tou stěžejní emocí, jakou Miscarriage svým posluchačům předávají, a od ní se vše odvíjí a také to s ní všechno končí, protože o moc víc na nahrávce nenajdete. Jednotlivé skladby se od sebe vlastně ani nedají rozeznat, poněvadž všechny do jedné jsou vesměs o tom samém: povětšinou středně rychlé až pomalé tempo, ošklivé riffování, lehce lomozící podmaz a chorý vejblitek jakožto vokální kreace. Místo na odpočinek nikde není, stěna zvuku je neprostupná a Miscarriage tlačí ke zdi bez lítosti a neustále.

Jednotvárnost poslechu je asi tak tím největším prohřeškem Miscarriage vůči kvalitě. Podání je nicméně ohromně intenzivní a nekompromisní, což nelze přehlížet a osobně to musím ocenit. Obzvlášť když takhle ošklivých vesměs čistě kytarových záležitostí jsem v poslední době moc nezachytil. Milovníci metalových zrůdností by tohle minout rozhodně neměli. Kdo hledá soundtrack k prohlížení galerií tělesných deformací, abnormálních a groteskních mutací nebo jiných podobných zvrhlostí, „Imminent Horror“ by mu dle mého skromného názoru mělo posloužit víc než uspokojivě.


Jade – Smoking Mirror

Jade - Smoking Mirror

Země: Španělsko / Německo
Žánr: atmospheric death / doom / black metal
Datum vydání: 11.10.2019
Label: Nigredo Records / Pulverised Records

Tracklist:
01. Jade Emperor
02. Dead Stone Mask
03. Blossom
04. Smoking Mirror

Hrací doba: 22:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Jade je dvoučlenná mezinárodní formace rozdělená mezi Německo a Španělsko. Borci jsou údajně anonymní, ale na promo fotkách normálně ukazují svoje držky, což mně osobně teda moc anonymní nepřijde, ale i kdyby, myslím si, že s tímhle jim ta anonymita příliš dlouho nevydrží. Já vám to tajemství nicméně neosvětlím, poněvadž jsem ty dva kořeny nepoznal.

Navíc tyhle hrátky na anonymitu jsou už dneska tak běžné, že to zas až tak zajímavé ani není. To už mi přijde zajímavější název Jade, jelikož se kapela pojmenovala dle minerálu jadeitu, který se hojně používal pro výrobu předmětů u mnoha starověkých civilizací. Spojen je hlavně s orientem, ale své místo měl kupříkladu i u Olméků nebo Maorů.

Jade vydali svůj první demosnímek „Smoking Mirror – MMXVIII“ v létě loňského roku, a to samonákladem na stokusové audiokazetě a také digitálně. Stejný materiál aktuálně vychází znovu jako EP s novým přebalem. Edici na kompaktním disku pustili do světa švédští Nigredo Records a vinylu, který je dostupný hned ve třech barevných provedeních (klasická černá, bílá s lehkým rudým zabarvením a půl na půl mix zelená/červená – každá barva limitovaná na sto kopií), se ujali Pulverised Records. V obou případech se jedná o poměrně známé firmy, tudíž lze předpokládat, že muzika Jade bude stát za to. Anebo ne?

Řekl bych, že Jade hrají muziku, jaká na současné metalové scéně určitě může mít úspěch. Nikoliv skutečně masový, ale věřím, že dost velký na to, aby si našel nezanedbatelný počet příznivců a zmiňované náklady se dařilo bez větších obtíží vyprodávat. Kapela produkuje jakýsi hybrid atmospheric death / doom metalu a atmospheric black metalu. Je to dobře vyprodukované, čitelné, dost přístupné, hodně melodické a v některých dílčích pasážích i docela příjemně epické, ale prakticky nic z toho ne v tom negativním slovy smyslu.

Jinými slovy, Jade rozumně balancují na pomezí, aby dokázali zaujmout větší množství lidí než jen skutečné fanatiky, pro něž extrémní metal není jen formální pojem, a zároveň se nezprotivili lidem, kteří pohrdají mainstreamovým metalem. Vlastně na mě to album působí podobně jako obal reedice… je to na hraně, a přitom to není jednoznačně blbé a člověk to nemůže jen tak suše vypičovat, že to je gay.

Při poslechu „Smoking Mirror“ i docela chápu, proč se v souvislosti s nimi hovoří o jménech jako Bölzer nebo The Ruins of Beverast. Ačkoliv to nejsou první asociace, které by mě napadly, smysl to určitě dává. Osobně bych klidně přidal také věcí jako Škáŋ nebo Esoctrilihum, možná i věci jako Argonavis nebo Tchornobog, s nimiž lze rovněž nalézt určité paralely.

Jade

Navzdory nesporným kladům ale nemůžu tvrdit, že by mě produkce Jade nějak zásadně zaujala. Asi nelze popírat, že „Smoking Mirror“ je nahrávka, do níž její autoři vložili dost umu, přesto má výsledek hodně daleko k tomu, aby se s většinou výše jmenovaných (Bölzer, The Ruins of Beverast, Škáŋ, Esoctrilihum) mohl srovnávat i co do kvality a posluchačovy ochoty se případně vracet. Alespoň tedy mojí ochoty.

„Smoking Mirror“ určitě není vyložená kokotina. Osobně jsem v tom ovšem nenašel nic víc než placku na pár poslechů, kde pár znamená spíš méně než více. Potom už se mi prvotina Jade začala trochu zajídat a chuť se tomu věnovat dál rychle opadla.


Krypts – Cadaver Circulation

Krypts - Cadaver Circulation

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Sinking Transient Waters
02. The Reek of Loss
03. Echoes Emanate Forms
04. Mycelium
05. Vanishing
06. Circling the Between

Hrací doba: 37:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR / Sure Shot Worx

Co se týče atmosferického death metalu, patří Finsko mezi vládnoucí krajiny. Mrtvolně mrazivé rozpoložení a ponurá tempa jsou vlastní také helsinské čtveřici Krypts, která tak rozhodně má na co navazovat. Šíření odkazu svých předků se věnují už od roku 2008 a důkazem budiž tři studiová alba, z nichž to poslední, „Cadaver Circulation“, vyšlo letos na konci května. Za tu dobu si po právu vydobyli slušné jméno, ale ta triumfální deska potvrzující, že se na Krypts bude jednou vzpomínat jako na Convulse či Demigod, jim stále chyběla. Je jí právě „Cadaver Circulation“?

Hlavní otázkou je, co bylo na prvotině „Unending Degradation“ a následující „Remnants of Expansion“ vlastně špatně. Předně je třeba říci, že to jsou i přes všechny nedostatky dobré desky, které rozhodně stojí za slyšení, tím spíš jestli holdujete zdrcujícímu death metalu. Obě se mohly pevně opřít o bezchybnou, znepokojující a utiskující atmosféru, která zhruba působí, jako když ve zpomalených záběrech přihlížíte gigantickému monstru vynořujícímu se z hlubin vesmíru. To je ostatně hlavní výsadou Krypts. V kombinaci s kvalitní tvorbou dokáže být až omamná. Bohužel, a tím se dostávám k jádru věci, takto působivě dokázali Krypts útočit pouze v dílčích momentech.

Zpravidla se vždy jednalo zejména o silné začátky, během nichž nemohl být nikdo na pochybách, že tohle bude death / doom metal té nejvyšší jakosti. Otvíráky předchozích dvou alb vraždily a těžkotonážní tempa mučila bez slitování. Obě placky však dojely na nepříliš oslnivé dění za druhou polovinou, kdy zkrátka nedokázaly ono fungující momentum udržet po celou hrací dobu. Žánrová monotónnost tomu taky dvakrát nenapomáhala. Krypts jsem se rychle nasytil, přičemž na talíři tlela ještě půlka porce.

„Cadaver Circulation“ potřebovalo proměnit ten nezpochybnitelný potenciál Krypts naplno. Nepovedlo se. Narazilo stejně jako předchozí pokusy. Situace se tak opakuje. Úvodní „Sinking Transient Waters“ nelze takřka nic vyčíst; melancholické riffy, nemocné melodie, výborné dávkování tempa a samozřejmě propracovaný zvuk, to všechno tu je. Stejně tak trýznivá „The Reek of Loss“ není o nic horší a i další „Echoes Emanate Forms” má co nabídnout, hlavně její nástup a následný přerod v nelítostný kosmický murmur se povedl. S čtvrtou skladbou „Mycelium“ se však začíná vytrácet kýžená intenzita díla, přestože zde potěší přítomnost pořádné sypačky, které jsou u Krypts spíše ojedinělé. Do úzkých se Finové dostávají zejména s poslední dvojicí skladeb. Vatovitá instrumentálka „Vanishing“ zní jako provedení již dříve slyšeného, ale hůře, a závěrečná „Circling the Between“, i přes povedené kytary, působí příliš vlekle a na první skladby už nedosáhne.

Začátek alba je znovu parádní. Nelichotivý závěr „Cadaver Circulation“ mrzí o to víc. Krypts se tak děje již po třetí. Věřil jsem, že s přibývajícími poslechy se dojem z celé desky bude zlepšovat, ale pozornost mi vždy směřovala hlavně na první polovinu, zatímco u druhé pravidelně opadala. Nedá se to svádět na přehnanou stopáž, jelikož sedmatřicet minut lze brát jako standard, který se kvalitním kapelám daří v pohodě naplnit. „Cadaver Circulation“ je na tom nakonec stejně jako „Unending Degradation“ a „Remnants of Expansion“. Těžko se mi mezi nimi vybírá favorit. Momentálně je to asi novinka, takže kdo ví, jak dobré byly minulé tituly, chápe, že i „Cadaver Circulation“ má přes všechny výtky co nabídnout. Mezi současnými představiteli death / doom žánru patří Krypts přese všechno stále mezi to nejlepší.

Přestože je „Cadaver Circulation“ zcela jistě nadprůmerným albem, do jisté míry je rovněž zklamáním. Očekávání jsou kolikrát sviňa a tady byla vysoká. Od minulé tvorby se nikam neposunuli, ani se jim nepodařilo současný styl vypilovat k dokonalosti (čti: udržet si vysokou laťku po celou dobu), v což jsem doufal a dost tomu věřil. Možná, že až se od tohoto zklamání oprostím, tak „Cadaver Circulation“ docením. Teď novinku beru jako velmi dobrou, ale mohla a měla být ještě lepší.


Void Rot – Consumed by Oblivion

Void Rot - Consumed by Oblivion

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 2.8.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Everlasting Spew Records

Hrací doba: 15:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Dneska si povíme o zámořské čtveřici Void Rot, která se rozhodla pod hlavičkou cool názvu i cool loga šířit smrtonosnou tradici. Formace moc známá není a předešlá působiště jednotlivých členů se mi v běžných zdrojích (čti: na Metal-Archives) nepodařilo dohledat, ale o lecčems svědčí, že vydání debutového minialba „Consumed by Oblivion“ z loňského roku zaštítily labely formátu Sentient Ruin Laboratories a Everlasting Spew Records, z nichž zejména ten první jmenovaný platí za zavedené jméno pro všechny metalové zvrhlíky.

Void Rot hrají death / doom metal, kde death metal má znatelně navrch a doom metal neznačí nějaké zásadní doommetalové vlivy, nýbrž skutečnost, že Američané ten svůj hutný náklad valí spíš ve středním až pomalém tempu. K rychlejším výpadům dochází jen výjimečně, jako třeba ke konci první songu „Ancient Seed“ nebo v určitých pasážích třetího tracku „Celestial Plague“, ale ani v těchto momentech se nejedná o nějaké extra zběsilé zvěrstvo. Jen se tak zlehka nesměle zasype a zpátky k pohodlnějšímu valivému tempu.

Největší problém Void Rot spatřuji jednoznačně v zaměnitelnosti a absenci vlastního ksichtu. Zámořské kvarteto zní jako spousta jiných podobných smeček a cokoliv, díky čemu by se „Consumed by Oblivion“ mohlo vyčlenit z davu, nenajdete ani pod lupou. Samo o sobě to zní fajn, má to docela koule a sem tam slušný nápad by se taky našel, ale ve finále je to všechno k ničemu, protože už chvíli po svém konci nahrávka zapadá v paměti mezi hromadu dalších podobných věcí, jichž jsme už asi všichni slyšeli tuny.

Určité naděje by mohla vzbuzovat jakási kosmická stylizace, ostatně sami Void Rot svůj styl nazývají cosmic death / doom. Něco, co by takové označení ospravedlňovalo, jsem nicméně nalezl jen na obálce (která je mimochodem docela povedená a na „Consumed by Oblivion“ se mi líbí asi ze všeho nejvíc), v samotné muzice nikoliv. Dokonce by mě ani nenapadlo v tom nějaký vesmír hledat, kdybych si to nepřečetl.

Je znát, že Void Rot hrát umějí a nějaký ten rozumný riff ze sebe také dostanou, ale zoufale jim schází větší osobitost, na čemž nakonec selhávají nejvíce. „Consumed by Oblivion“ u mě zůstalo za očekáváním; doufal jsem v něco lepšího a nedostal jsem nic víc než jen důstojně odvedený průměr. Za týden si ani nevzpomenu.


Asphyx – Deathhammer

Asphyx - Deathhammer
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Into the Timewastes
02. Deathhammer
03. Minefield
04. Of Days When Blades Turned Blunt
05. Der Landser
06. Reign of the Brute
07. The Flood
08. We Doom You to Death
09. Vespa Crabro
10. As the Magma Mammoth Rises

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Když v roce 2009 nizozemští Asphyx vydali reunionové album “Death.. the Brutal Way”, byla to velká událost. Nejen proto, že se prostřednictvím desky vrátila na scénu legenda prvního formátu, ale co víc – po devíti letech první řadovka se vydařila vskutku mimořádně a nenechala nikoho na pochybách, že s Asphyx je třeba opět počítat. Od té doby ale uplynuly tři roky a fanoušci po celém světě se mohli jen dohadovat, jestli se kapele podařilo formu udržet. Nebudu zapírat, deska “Death… the Brutal Way” mě srovnala do latě takovým způsobem, že jsem v koutku duše také živil obavy o výsledek nového alba. Jenže jak lépe se pochyb zbavit než poslechem čekávané novinky, která se honosí titulem “Deathhammer”

Popravdě, když kapela zveřejnila titulní singl, i přes jeho kvality jsem se trochu bál, aby velkohubá prohlášení o skutečném death metalu a padání na kolena ve výsledku nevyzněla trochu naprázdno. Ovšem hned první přehrání alba mě ujistilo, že tady se jen tak nekecá, ale také koná. Podobně jako v případě předchozí řadovky je totiž už otevírací skladba nehorázný kopanec do držky. S posluchačem se tu nikdo nemaže a od prvních vteřin se do něj valí naprosto špičkový a starosvětský death metal nizozemské školy. A věřte mi, když říkám, že se mi dlouho nestalo, abych u nějakého alba už při prvním poslechu mimoděk začal mlátit hlavou. Vážně síla! A ani dál to není o nic menší zážitek – ať ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že se jedná přinejmenším o výborný materiál. Osobně bych však vyzdvihl zcela fenomenální kusy jako “The Flood”, výpravné “Der Landser” a “As the Magma Mammoth Rises” nebo zcela chorobnou, dusivou a ve všech směrech brilantní “Minefield”. Osobní preference jsou ale záležitostí každého z nás, takže se snad lze spokojit s tvrzením, že na “Deathhammer” není k nalezení ani takt špatné hudby, a posunout se k trochu konkrétnějším poznatkům.

Jak je u Asphyx dobrým zvykem, i skladby na “Deathhammer” ubíhají povětšinou ve středním tempu, se kterým velmi vkusně kontrastují dva kusy, které dávají vzpomenout, proč v souvislosti s Asphyx čas od času padne pojem doom metal. Vedle zmíněného monumentu “Minefield” se doomový vliv projevuje ještě ve skladbě, která o obsahu napovídá už svým názvem. Pravda, “We Doom You to Death” se sice naklání víc k death metalu, ale zhoubný rozklad a neodvratná zkáza z ní i tak čiší měrou vrchovatou. Ovšem co naplat, “Minefield” je jiná liga. Z té skladby vyloženě táhne puch ztichlé země nikoho a atmosféra, která se zde dostavuje, je prostě nepopsatelná. Hojnou měrou k tomu přispívá rovněž zvuk, který se v tomhle neuvěřitelně pomalém fláku projevuje naplno. Přísahám, když “Minefield” poslouchám alespoň trochu nahlas, vibrují mi kosti a to je něco, co jsem doposud neměl příležitost zakusit…

Když už je ale řeč o zvuku, byl by hřích tenhle fenomén nerozebrat trochu víc do hloubky. Srovnání s “Death… the Brutal Way” se přímo nabízí a na tomhle poli rozhodně došlo k jistým změnám. Připadá mi totiž, že se zvuk “Deathhammer” nesnaží být až tak pestrý, jako na předchozím počinu, ale zato se zde sází na jednoduchost, čistotu a maximální hutnost, čímž je ve výsledku dosaženo průbojnějšího, ostřejšího a oldschoolovějšího efektu, ovšem při zachování naprosto špičkové kvality. Tento příklon k oldschoolu je koneckonců znát i v hudbě samotné. Zmizely různé hrátky s efekty, zapojení akustických vyhrávek a kdoví čeho ještě se rovněž nedočkáme, a tak zůstal jen zcela ryzí a prdele trhající death metal. Nebudu tu vyhlašovat, který z přístupů je lepší, protože oba mají hodně co do sebe, ale způsob, jakým bylo nakládáno s “Deathhammer”, nesnese výtky stejně jako album samotné.

Jelikož jsem už skoro všechno chválu vypotřeboval a tak nějak už nevím, co dál psát, pokusím se to všechno shrnout. “Deathhammer” je deska, která uhrane naprosto zničující prací jednotlivých nástrojů, jedinečný vokál bělovlasého sympaťáka Martina van Drunena nevyjímaje. Je to důkaz, že zcela fenomenální výsledek se dá vyrazit i z relativně jednoduchých kompozic a není k tomu zapotřebí jakýchkoli experimentů nebo jiných zhůvěřilostí. Zároveň se potvrzuje, že i takhle staromilský až dřevní death metal neztrácí svoje kouzlo ani v jednadvacátém století, což je ohromně povznášející vědomí. Text titulní skladby tak došel naplnění, smrtící kladivo dopadlo se zničujícím účinkem a všichni pozéři a rádoby tvrdí hošíci by měli pokleknout před ostřílenými veterány, kteří zase jednou dokazují, jak že se to má dělat. Asphyx roku 2012 jsou totiž naprosto nezastavitelná válečná mašinerie, která se s nikým a s ničím nesere. Napálí to do vás ze všech hlavní a vy buď podlehnete, nebo zaklepete bačkorama. A jestli se nepletu, o tom klasický death metal vždycky byl…


Další názory:

Novinka Asphyx, to je kus ryzího death metalu holandské školy v té nejlepší možné podobě! Hned od první vteřiny naprosto kulervoucí materiál – žádné kličkování nebo okolky, ale přímočarý oldschool nářez, silný jak když vás kopne kůň do rozkroku. Tuna excelentních riffů a samozřejmě nepřekonatelný ďábelský vokál Martina van Drunena v podání tak neodolatelném, že nelze odolat vážně nelze. Asphyx jsou na “Deathhammer” silní ve všech ohledech, mistři svého řemesla se poznají na první poslech. Rychlé nářezy drtí s naprosto neomylnou muškou, člověk na takové bomby začne protřepávat mařenu, i když třeba nechce. Pomalé kusy zní jako kdyby vás Asphyx stahovali z kůže zaživa – pravá válečná mašinérie! Taková “Minefield” je prostě maso! A všemu mezi tím rovněž není možné cokoliv vytýkat. Třešničkou na dortu je pak nádherný staromilský sound, který nemá chybu – už jen z něj nelítostně praskají kosti. Nemám sebemenších výhrad s jedinou výjimkou – neskutečně zpraseným bonusovým coverem “Os Abysmi Vel Daath” od Celtic Frost, jenž se nepovedl snad po všech stránkách (jako fanatický příznivec Celtic Frost trpím). Ovšem vlastní matroš je naprosto opusální jeba! Jasný kandidát na death metalovou desku roku. Z mého pohledu ještě o kousek výš než “Death… the Brutal Way”.
H.