Archiv štítku: death / doom metal

Krypts – Cadaver Circulation

Krypts - Cadaver Circulation

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Sinking Transient Waters
02. The Reek of Loss
03. Echoes Emanate Forms
04. Mycelium
05. Vanishing
06. Circling the Between

Hrací doba: 37:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR / Sure Shot Worx

Co se týče atmosferického death metalu, patří Finsko mezi vládnoucí krajiny. Mrtvolně mrazivé rozpoložení a ponurá tempa jsou vlastní také helsinské čtveřici Krypts, která tak rozhodně má na co navazovat. Šíření odkazu svých předků se věnují už od roku 2008 a důkazem budiž tři studiová alba, z nichž to poslední, „Cadaver Circulation“, vyšlo letos na konci května. Za tu dobu si po právu vydobyli slušné jméno, ale ta triumfální deska potvrzující, že se na Krypts bude jednou vzpomínat jako na Convulse či Demigod, jim stále chyběla. Je jí právě „Cadaver Circulation“?

Hlavní otázkou je, co bylo na prvotině „Unending Degradation“ a následující „Remnants of Expansion“ vlastně špatně. Předně je třeba říci, že to jsou i přes všechny nedostatky dobré desky, které rozhodně stojí za slyšení, tím spíš jestli holdujete zdrcujícímu death metalu. Obě se mohly pevně opřít o bezchybnou, znepokojující a utiskující atmosféru, která zhruba působí, jako když ve zpomalených záběrech přihlížíte gigantickému monstru vynořujícímu se z hlubin vesmíru. To je ostatně hlavní výsadou Krypts. V kombinaci s kvalitní tvorbou dokáže být až omamná. Bohužel, a tím se dostávám k jádru věci, takto působivě dokázali Krypts útočit pouze v dílčích momentech.

Zpravidla se vždy jednalo zejména o silné začátky, během nichž nemohl být nikdo na pochybách, že tohle bude death / doom metal té nejvyšší jakosti. Otvíráky předchozích dvou alb vraždily a těžkotonážní tempa mučila bez slitování. Obě placky však dojely na nepříliš oslnivé dění za druhou polovinou, kdy zkrátka nedokázaly ono fungující momentum udržet po celou hrací dobu. Žánrová monotónnost tomu taky dvakrát nenapomáhala. Krypts jsem se rychle nasytil, přičemž na talíři tlela ještě půlka porce.

„Cadaver Circulation“ potřebovalo proměnit ten nezpochybnitelný potenciál Krypts naplno. Nepovedlo se. Narazilo stejně jako předchozí pokusy. Situace se tak opakuje. Úvodní „Sinking Transient Waters“ nelze takřka nic vyčíst; melancholické riffy, nemocné melodie, výborné dávkování tempa a samozřejmě propracovaný zvuk, to všechno tu je. Stejně tak trýznivá „The Reek of Loss“ není o nic horší a i další „Echoes Emanate Forms” má co nabídnout, hlavně její nástup a následný přerod v nelítostný kosmický murmur se povedl. S čtvrtou skladbou „Mycelium“ se však začíná vytrácet kýžená intenzita díla, přestože zde potěší přítomnost pořádné sypačky, které jsou u Krypts spíše ojedinělé. Do úzkých se Finové dostávají zejména s poslední dvojicí skladeb. Vatovitá instrumentálka „Vanishing“ zní jako provedení již dříve slyšeného, ale hůře, a závěrečná „Circling the Between“, i přes povedené kytary, působí příliš vlekle a na první skladby už nedosáhne.

Začátek alba je znovu parádní. Nelichotivý závěr „Cadaver Circulation“ mrzí o to víc. Krypts se tak děje již po třetí. Věřil jsem, že s přibývajícími poslechy se dojem z celé desky bude zlepšovat, ale pozornost mi vždy směřovala hlavně na první polovinu, zatímco u druhé pravidelně opadala. Nedá se to svádět na přehnanou stopáž, jelikož sedmatřicet minut lze brát jako standard, který se kvalitním kapelám daří v pohodě naplnit. „Cadaver Circulation“ je na tom nakonec stejně jako „Unending Degradation“ a „Remnants of Expansion“. Těžko se mi mezi nimi vybírá favorit. Momentálně je to asi novinka, takže kdo ví, jak dobré byly minulé tituly, chápe, že i „Cadaver Circulation“ má přes všechny výtky co nabídnout. Mezi současnými představiteli death / doom žánru patří Krypts přese všechno stále mezi to nejlepší.

Přestože je „Cadaver Circulation“ zcela jistě nadprůmerným albem, do jisté míry je rovněž zklamáním. Očekávání jsou kolikrát sviňa a tady byla vysoká. Od minulé tvorby se nikam neposunuli, ani se jim nepodařilo současný styl vypilovat k dokonalosti (čti: udržet si vysokou laťku po celou dobu), v což jsem doufal a dost tomu věřil. Možná, že až se od tohoto zklamání oprostím, tak „Cadaver Circulation“ docením. Teď novinku beru jako velmi dobrou, ale mohla a měla být ještě lepší.


Void Rot – Consumed by Oblivion

Void Rot - Consumed by Oblivion

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 2.8.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories / Everlasting Spew Records

Hrací doba: 15:55

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Dneska si povíme o zámořské čtveřici Void Rot, která se rozhodla pod hlavičkou cool názvu i cool loga šířit smrtonosnou tradici. Formace moc známá není a předešlá působiště jednotlivých členů se mi v běžných zdrojích (čti: na Metal-Archives) nepodařilo dohledat, ale o lecčems svědčí, že vydání debutového minialba „Consumed by Oblivion“ z loňského roku zaštítily labely formátu Sentient Ruin Laboratories a Everlasting Spew Records, z nichž zejména ten první jmenovaný platí za zavedené jméno pro všechny metalové zvrhlíky.

Void Rot hrají death / doom metal, kde death metal má znatelně navrch a doom metal neznačí nějaké zásadní doommetalové vlivy, nýbrž skutečnost, že Američané ten svůj hutný náklad valí spíš ve středním až pomalém tempu. K rychlejším výpadům dochází jen výjimečně, jako třeba ke konci první songu „Ancient Seed“ nebo v určitých pasážích třetího tracku „Celestial Plague“, ale ani v těchto momentech se nejedná o nějaké extra zběsilé zvěrstvo. Jen se tak zlehka nesměle zasype a zpátky k pohodlnějšímu valivému tempu.

Největší problém Void Rot spatřuji jednoznačně v zaměnitelnosti a absenci vlastního ksichtu. Zámořské kvarteto zní jako spousta jiných podobných smeček a cokoliv, díky čemu by se „Consumed by Oblivion“ mohlo vyčlenit z davu, nenajdete ani pod lupou. Samo o sobě to zní fajn, má to docela koule a sem tam slušný nápad by se taky našel, ale ve finále je to všechno k ničemu, protože už chvíli po svém konci nahrávka zapadá v paměti mezi hromadu dalších podobných věcí, jichž jsme už asi všichni slyšeli tuny.

Určité naděje by mohla vzbuzovat jakási kosmická stylizace, ostatně sami Void Rot svůj styl nazývají cosmic death / doom. Něco, co by takové označení ospravedlňovalo, jsem nicméně nalezl jen na obálce (která je mimochodem docela povedená a na „Consumed by Oblivion“ se mi líbí asi ze všeho nejvíc), v samotné muzice nikoliv. Dokonce by mě ani nenapadlo v tom nějaký vesmír hledat, kdybych si to nepřečetl.

Je znát, že Void Rot hrát umějí a nějaký ten rozumný riff ze sebe také dostanou, ale zoufale jim schází větší osobitost, na čemž nakonec selhávají nejvíce. „Consumed by Oblivion“ u mě zůstalo za očekáváním; doufal jsem v něco lepšího a nedostal jsem nic víc než jen důstojně odvedený průměr. Za týden si ani nevzpomenu.


Asphyx – Deathhammer

Asphyx - Deathhammer
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Into the Timewastes
02. Deathhammer
03. Minefield
04. Of Days When Blades Turned Blunt
05. Der Landser
06. Reign of the Brute
07. The Flood
08. We Doom You to Death
09. Vespa Crabro
10. As the Magma Mammoth Rises

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Když v roce 2009 nizozemští Asphyx vydali reunionové album “Death.. the Brutal Way”, byla to velká událost. Nejen proto, že se prostřednictvím desky vrátila na scénu legenda prvního formátu, ale co víc – po devíti letech první řadovka se vydařila vskutku mimořádně a nenechala nikoho na pochybách, že s Asphyx je třeba opět počítat. Od té doby ale uplynuly tři roky a fanoušci po celém světě se mohli jen dohadovat, jestli se kapele podařilo formu udržet. Nebudu zapírat, deska “Death… the Brutal Way” mě srovnala do latě takovým způsobem, že jsem v koutku duše také živil obavy o výsledek nového alba. Jenže jak lépe se pochyb zbavit než poslechem čekávané novinky, která se honosí titulem “Deathhammer”

Popravdě, když kapela zveřejnila titulní singl, i přes jeho kvality jsem se trochu bál, aby velkohubá prohlášení o skutečném death metalu a padání na kolena ve výsledku nevyzněla trochu naprázdno. Ovšem hned první přehrání alba mě ujistilo, že tady se jen tak nekecá, ale také koná. Podobně jako v případě předchozí řadovky je totiž už otevírací skladba nehorázný kopanec do držky. S posluchačem se tu nikdo nemaže a od prvních vteřin se do něj valí naprosto špičkový a starosvětský death metal nizozemské školy. A věřte mi, když říkám, že se mi dlouho nestalo, abych u nějakého alba už při prvním poslechu mimoděk začal mlátit hlavou. Vážně síla! A ani dál to není o nic menší zážitek – ať ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že se jedná přinejmenším o výborný materiál. Osobně bych však vyzdvihl zcela fenomenální kusy jako “The Flood”, výpravné “Der Landser” a “As the Magma Mammoth Rises” nebo zcela chorobnou, dusivou a ve všech směrech brilantní “Minefield”. Osobní preference jsou ale záležitostí každého z nás, takže se snad lze spokojit s tvrzením, že na “Deathhammer” není k nalezení ani takt špatné hudby, a posunout se k trochu konkrétnějším poznatkům.

Jak je u Asphyx dobrým zvykem, i skladby na “Deathhammer” ubíhají povětšinou ve středním tempu, se kterým velmi vkusně kontrastují dva kusy, které dávají vzpomenout, proč v souvislosti s Asphyx čas od času padne pojem doom metal. Vedle zmíněného monumentu “Minefield” se doomový vliv projevuje ještě ve skladbě, která o obsahu napovídá už svým názvem. Pravda, “We Doom You to Death” se sice naklání víc k death metalu, ale zhoubný rozklad a neodvratná zkáza z ní i tak čiší měrou vrchovatou. Ovšem co naplat, “Minefield” je jiná liga. Z té skladby vyloženě táhne puch ztichlé země nikoho a atmosféra, která se zde dostavuje, je prostě nepopsatelná. Hojnou měrou k tomu přispívá rovněž zvuk, který se v tomhle neuvěřitelně pomalém fláku projevuje naplno. Přísahám, když “Minefield” poslouchám alespoň trochu nahlas, vibrují mi kosti a to je něco, co jsem doposud neměl příležitost zakusit…

Když už je ale řeč o zvuku, byl by hřích tenhle fenomén nerozebrat trochu víc do hloubky. Srovnání s “Death… the Brutal Way” se přímo nabízí a na tomhle poli rozhodně došlo k jistým změnám. Připadá mi totiž, že se zvuk “Deathhammer” nesnaží být až tak pestrý, jako na předchozím počinu, ale zato se zde sází na jednoduchost, čistotu a maximální hutnost, čímž je ve výsledku dosaženo průbojnějšího, ostřejšího a oldschoolovějšího efektu, ovšem při zachování naprosto špičkové kvality. Tento příklon k oldschoolu je koneckonců znát i v hudbě samotné. Zmizely různé hrátky s efekty, zapojení akustických vyhrávek a kdoví čeho ještě se rovněž nedočkáme, a tak zůstal jen zcela ryzí a prdele trhající death metal. Nebudu tu vyhlašovat, který z přístupů je lepší, protože oba mají hodně co do sebe, ale způsob, jakým bylo nakládáno s “Deathhammer”, nesnese výtky stejně jako album samotné.

Jelikož jsem už skoro všechno chválu vypotřeboval a tak nějak už nevím, co dál psát, pokusím se to všechno shrnout. “Deathhammer” je deska, která uhrane naprosto zničující prací jednotlivých nástrojů, jedinečný vokál bělovlasého sympaťáka Martina van Drunena nevyjímaje. Je to důkaz, že zcela fenomenální výsledek se dá vyrazit i z relativně jednoduchých kompozic a není k tomu zapotřebí jakýchkoli experimentů nebo jiných zhůvěřilostí. Zároveň se potvrzuje, že i takhle staromilský až dřevní death metal neztrácí svoje kouzlo ani v jednadvacátém století, což je ohromně povznášející vědomí. Text titulní skladby tak došel naplnění, smrtící kladivo dopadlo se zničujícím účinkem a všichni pozéři a rádoby tvrdí hošíci by měli pokleknout před ostřílenými veterány, kteří zase jednou dokazují, jak že se to má dělat. Asphyx roku 2012 jsou totiž naprosto nezastavitelná válečná mašinerie, která se s nikým a s ničím nesere. Napálí to do vás ze všech hlavní a vy buď podlehnete, nebo zaklepete bačkorama. A jestli se nepletu, o tom klasický death metal vždycky byl…


Další názory:

Novinka Asphyx, to je kus ryzího death metalu holandské školy v té nejlepší možné podobě! Hned od první vteřiny naprosto kulervoucí materiál – žádné kličkování nebo okolky, ale přímočarý oldschool nářez, silný jak když vás kopne kůň do rozkroku. Tuna excelentních riffů a samozřejmě nepřekonatelný ďábelský vokál Martina van Drunena v podání tak neodolatelném, že nelze odolat vážně nelze. Asphyx jsou na “Deathhammer” silní ve všech ohledech, mistři svého řemesla se poznají na první poslech. Rychlé nářezy drtí s naprosto neomylnou muškou, člověk na takové bomby začne protřepávat mařenu, i když třeba nechce. Pomalé kusy zní jako kdyby vás Asphyx stahovali z kůže zaživa – pravá válečná mašinérie! Taková “Minefield” je prostě maso! A všemu mezi tím rovněž není možné cokoliv vytýkat. Třešničkou na dortu je pak nádherný staromilský sound, který nemá chybu – už jen z něj nelítostně praskají kosti. Nemám sebemenších výhrad s jedinou výjimkou – neskutečně zpraseným bonusovým coverem “Os Abysmi Vel Daath” od Celtic Frost, jenž se nepovedl snad po všech stránkách (jako fanatický příznivec Celtic Frost trpím). Ovšem vlastní matroš je naprosto opusální jeba! Jasný kandidát na death metalovou desku roku. Z mého pohledu ještě o kousek výš než “Death… the Brutal Way”.
H.