Země: Japonsko Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 12.3.2012 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Purgatorium 02. The Transfiguration Fear 03. Opening Theme: Lucid Nightmare 04. Somniphobia 05. L’excommunication à minuit 06. Amnesia 07. Far Beneath the In-Between 08. Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils 09. Ending Theme: Continuum 10. Fall to the Thrall 11. Equale – I. Prelude – II. Fugato – III. Coda Hodnocení: H. – 8/10 Zajus – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Povolání recenzenta je tvrdá řehole – občas totiž člověku přistane na stole album, na němž se neděje v podstatě nic, pročež onen člověk nemá tušení, o čem by tak asi měl psát. Paradoxem ovšem zůstává, že se může stát i to, že máte recenzovat album, na němž se naopak děje tak obrovské množství všeho možného, až je bezradnost při psaní článku takřka totožná – žádný literární průjem, žádné sypání písmenek z rukávu, žádné slohové orgie. Teď mi ale povězte jednu věc… má cenu vůbec říkat, že přesně tohle se týká i dnešní recenze?

Což o to, Sigh podle mého názoru vždy byli a stále jsou skvělou kapelou, o tom žádná, a pokud byste to chtěli zkratkovitě, ihned bych vás poslal si “In Somniphobia” poslechnout, neboť se jedná o desku, která měrou vrchovatou dostává pověsti této prohnané kamikadze, ale předpokládám, že to by asi bylo trochu málo, takže se pojďme pokusit to pojmout lehce obšírněji, ačkoliv to v tomto případě bude malinko problém, jak již bylo naznačeno výše…

Pro začátek se můžeme odpíchnout od toho, co to vlastně znamená, že “In Somniphobia” dostává pověsti svých autorů, přestože to pro čtenáře znalého předchozí tvorby bude asi trochu nuda. Jednoduše řečeno, Sigh prostě plodí velmi netradiční avantgardu, jejímž základem je sice black metal, ovšem prohnaný opravdu notnou dávkou hulení. Obecněji řečeno, z pohledu posluchače jde o zážitek opravdu nevšední. Obzvláště si prosím račte všimnout slovíček “hulení” a “nevšední”, jelikož v případě Sigh se nejedná o pouhé expresivní výrazy, které metaforicky popisují skutečný zvuk desky, nýbrž opravdu reálné vlastnosti “In Somniphobia”. Tato fošna je totiž svým způsobem docela síla i na poměry Sigh (už jen to je co říct), neřkuli na poměry celé metalové scény (zvláště v uších průměrného posluchače). Tak to prr… nepřeháníte to trochu, pane recenzente? Vždyť Sigh vždy platili za hodně šílenou záležitost! Dovolím si tvrdit, že nepřeháním, neboť “In Somniphobia” je svým zvráceným způsobem vážně… ehm… obrovská chlívárna – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.

Předně bych rád zdůraznil jednu věc – Sigh vždy byli záležitost, která byla na poslech trochu těžší a člověk se do toho musel tak trochu dostat, aby to mohl dostatečně ocenit – to platí už hodně dlouho. Ale “In Somniphobia” jde v tomto ohledu ještě dále a pro mě osobně – to jest pro někoho, který Sigh poslouchá a který předem ví, že to prostě bude maso – bylo opravdu obtížné přijít nahrávce na kobylku. Nemá cenu zastírat to, že velkou roli v tom hraje i fakt, že kapela se stále hlouběji a hlouběji noří do avantgardnějších vod. Avšak způsob, jakým se toho hlavní principál Mirai Kawashima se svými kumpány zhostil na “In Somniphobia”, je dosti netradiční a svým způsobem i unikátní. Na desce se totiž vzájemně protíná hned několik cest, jak posluchačům zamotat hlavu… viděl bych zde pět hlavních.

První z těchto cest je samozřejmě stále základ v extrémním metalu, potažmo, chcete-li to takhle, black metalu. To ještě není takové terno, ačkoliv neříkám, že neznám lidi, které by už jen tohle spolehlivě odradilo od poslechu. Druhá věc, první trochu navzdory, je jakási nadžánrovost, jelikož metal rozhodně není to jediné, co lze na “In Somniphobia” v některých momentech zaslechnout. Dejme tomu, to už začíná být zajímavější, ale stále to není až taková síla, jistě by totiž každý z nás jinou takovou skupinu z paměti vydoloval. Na třetí cestičce už ovšem začíná tuhnout. Již dlouho před vydáním Sigh avizovali, že se na nahrávce objeví obstaróžní a už dávno nepoužívané nástroje, tudíž jsme snad na to měli být připraveni, ale… je to lehčí říct, než udělat. Já osobně jsem čekal, že tam tyhle špeky budou spíše na ozdobu, jako taková specialitka, ale Sigh všechny ty desítky let staré krabičky opravdu znatelně zakomponovali do celku. Uvědomme si, že jde o nástroje, na něž se hrálo před dobrými 50, 60 a více lety a teď je již nikdo (!) nepoužívá, tudíž pro dnešní uši věc hodně nezvyklá. Budete se divit, ale to, co bylo v dřívějších dobách běžné, dnes zní jako opravdu šílená avantgarda, zvláště pak se současnými možnostmi a v kombinaci s už tak experimentální muzikou.

Čtvrtou cestičkou je velice netradiční (a vpravdě neočekávaná) nálada “In Somniphobia”. Srovnejme hned s předchozími alby “Scenes from Hell” a “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien”… ano, obě byly samozřejmě dostatečně bláznivé a avantgardní, ale stále spíše temnější metalové záležitosti s pohnutou atmosférou. Ale “In Somniphobia”? To je jaksi… veselé? Není to trochu nadnesené? Popravdě řečeno – ne, není. Když nejmenovaný kolega Ježura nazval v jedné naší soukromé debatě přítomné melodie “sluníčkovými”, rozhodně nepřeháněl. Avšak nejlepší je na tom to, že to nějakým záhadným způsobem funguje, aniž by to vadilo. A ta pátá záležitost, kterou “In Somniphobia” vyniká? Tou není samozřejmě nic jiného než smysl pro avantgardnost, díky němuž Sigh tohle vše plácají přes sebe s naprostou lehkostí a přirozeností. Tak mě napadá… stíháte to všechno ještě sledovat? Když si to totiž představíte všechno dohromady, asi vám už svitne, že tahle placka je tedy pořádný kolotoč.

Někam jsme se již v recenzi dopracovali, zdaleka však ne na konec – neprobrali jsme totiž obligátní seznámení se s tracklistem. Nedivil bych se, kdyby vás podle dosavadního popisu “In Somniphobia” přepadl pocit, že jde o album, jež si zaslouží nad 9 bodů, ale teď se ukáže, proč výsledné hodnocení zas až tak vysoké nebude. U takto avantgardních záležitostí je totiž docela pravděpodobné, že se najdou songy, které vám příliš nesednou, což se v mém případě tentokrát opravdu stalo, například s hned úvodní “Purgatorium”. Nedá se říct, že by šlo o něco špatného, jen že jste se s tím zrovna nepotkali. Naštěstí se jedná o výjimku a většina písniček, má opravdové koule. Jmenovitě bych vyzdvihnul “The Transfiguration Fear”, která právě patří mezi ty rozjuchanější kousky. Titulní “Somniphobia” nejen otevírá takový malý koncept, jenž se táhle většinou alba, ale nabídne i jednu z největších porcí zmiňovaných retro-nástrojů. “Amnesia” patří mezi ty žánrově nejrozháranější písně – od doomu až po jazz, žádný problém. Oproti tomu “Far Beneath the In-Between” se vytasí s melodiemi, které dají vzpomenout na orient.

Možná jste si všimli jedné věci, a sice že jsem nejednou zmiňoval, že se toho na “In Somniphobia” děje přehršel a že je to hodně úchylné, sem tam jsem trochu naznačil, ale prozatím jsem se do popisu něčeho úplně konkrétního nepustil. Je to z toho důvodu, že těch šíleností tam je opravdu obrovské množství, a pokud bychom je tu chtěli všechny popořadě vyjmenovat, byli bychom tu asi tak měsíc. Proto jsem se rozhodl, že předvedu pouze názornou ukázku na jednom exemplárním příkladu, za nějž jsem si zvolil “Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils”.

Song začíná jednou z nejplíživějších pasáží na celém albu, které klávesy dodávají trochu psychedelie (s nadsázkou bychom mohli říct, že se to podobá soundtracku “Akta-X”). Následuje na první poslech metalovější kus, jenž je však stále v pozadí “prasen” různými ruchy, sem tam sólováním. Vzletnější epičtější moment, pak zas klasické kytarové sólo – ve čtvrtině písničky, proč ne. To sjedeme ještě jednou, ale poté zklidníme s vypravovanou částí, v níž se kromě recitálu mimo jiné vyskytuje cosi, co připomíná kabaretní harmoniku (nechci ale kecat). Následuje s přivřením očí opět metal, ale s neustálými kytarovými melodiemi, klavírním podkladem a také – to jsem mohl zmínit již dříve – od začátku všudypřítomným vokálem, který však nyní přechází až v chorál. Skladba končí opět oním kabaretním cosi a skandováním “Bring out your dead” (“Vyneste ven své mrtvé”). Pak už jen “šumivé” outro a šmytec. Bylo to řečené hodně ve zkratce a v podstatě jen hlavní linka, jelikož v pozadí každé jedné skladby je jako “doplněk” zastrkáno asi tolik nápadů, že by si s tím normální kapely vystačily na celé album, ale snad si čtenář, jenž “In Somniphobia” prozatím neslyšel, udělá alespoň nějakou hrubou představu.

Podíváme-li se na “In Somniphobia” jako na celek, vyjde nám, že se jedná o desku bezesporu kvalitní, ačkoliv by asi nebylo vhodné nezmínit fakt, že není úplně pro každého. Avšak příznivce Sigh i avantgardy obecně nemůže – dovolím si tvrdit – zklamat. Když nic jiného, jde o další důkaz toho, že tihle Japonci patří mezi ten typ skupin, na něž se můžete spolehnout, že vás vždy dokážou něčím překvapit, že nikdy nebudou stát na jednom místě a že podle toho, jak zněla poslední deska, ani náhodou nelze odhadovat, jak bude znít ta příští. Není to sice hned, než si na to člověk dokáže zvyknout, ale pokud svůj čas do “In Somniphobia” investujete, za nějakou dobu zjistíte, že před sebou máte album, které nejenže máte chuť pořád poslouchat, ale nemůžete jej dost dobře ani oposlouchat. A to v době veskrze povrchní hudby považuji za obrovský klad!

Další názory:

Japonští šílenci Sigh si pro posluchače umí najít vždy něco nového, přesto však ani o píď neustupují ze svého tradičního zvuku. Na “In Somniphobia” pokračují ve vzdalování se od black metalu a jejich hudba je tak více než kdy dříve avantgardní. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Nejvíce jsem byl ovšem překvapen z nálady alba – ta je totiž neskutečně pozitivní. Všechno to sólování (ať už kytar, saxofonu, trumpety, kláves či dalších nástrojů), které nechybí snad v žádné skladbě, dodává hudbě Sigh překvapivě pozitivní nádech. V každé písni najdeme nevšední nápady, které album zvedají o několik tříd nahoru. Jmenovitě například tleskání v “The Transfiguration Fear”, ruchy a robotický hlas na konci “Somniphobia”, šílené sólo na začátku “L’excommunication à Minuit”, westernová pasáž s pianem v “Amnesia”, nebo třeba saxofon (snad) ve “Far Beneath the In-Between”. Mohl bych takto pokračovat donekonečna. Mirai Kawashima se tak řadí mezi nejtalentovanější skladatele na dnešní hudební scéně. Nenapadá mě totiž moc umělců, kteří by dokázali ukočírovat tak velké množství “zvuků” a ještě z nich svedli poskládat tak kvalitní desku. Novinku Sigh tudíž s přehledem doporučuji těm, kteří mají rádi hudbu netradiční, a také těm, kteří potřebují zvednout náladu. V mém případě se to albu “In Somniphobia” totiž pokaždé podařilo.
Zajus

Země: Japonsko Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 19.1.2010 Label: The End Records Tracklist: 01. Prelude to the Oracle 02. L’art de Mourir 03. The Soul Grave 04. The Red Funeral 05. The Summer Funeral 06. Musica in Tempora Belli 07. Vanitas 08. Scenes from Hell Hodnocení: 8/10 Zbytek redakce hodnotí: Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.