Archiv štítku: JPN

Japonsko

Asuna, Gurun Gurun

Asuna, Gurun Gurun
Datum: 17.11.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Asuna, Gurun Gurun

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jak jste si možná mohli všimnout, opravdu můžu všemožné dark ambienty, noisy a další formy experimentální (ne)hudby. Nemyslím si, že bych byl v tomto ohledu nějak neznalý, jsem si však vědom toho, že na undergroundovém poli experimentů se vždy objeví něco neznámého, něco, co stojí za pozornost a bližší prozkoumání. Ale že narazím na něco, oproti čemu je většina projektů a uskupení, které z daných žánrů znám, téměř mainstreamem a konvenční hudbou, to jsem opravdu nečekal. Dvě jména, která většině lidí nic neřeknou, z nichž to první, Gurun Gurun, zní spíše jako mimozemská rasa z neznámé planety, nacházející se kdesi na okraji galaxie. Undergroundovější záležitost pocházející z našich končin stěží střetnete – a přesto, počiny těchto vesmířanů vychází u britského vydavatelství, což na naše poměry nebývá zvykem. A pokud jste nikdy dřív neslyšeli o Asunovi, rovněž škoda mluvit, protože tady už jsou všechna slova vůbec zbytečná. O to těžší bude dnešní pokus o popsání toho, co jsem onoho večera viděl, slyšel a zažil.

Do vinohradského klubu Pilot dorážím krátce po osmé hodině, kdy byl ohlášen začátek. Poněkud nesvůj, nevěda co přesně očekávat, protože tvorbu ani jednoho tělesa neznám nikterak dobře, vcházím dovnitř. Už samotný prostor je velmi nevšední. Černě vymalovaná, prostorná hala o rozměrech menší tělocvičny je zahalena do intimního přítmí, které sem tam porušují čajové svíčky. Celé scenérii vévodí pódium s několika stoly naplněnými počítači, nejrůznějšími pulty – a v jednom případě hračkami. Možná budu přehánět, když řeknu, že v celém prostoru je tak dvacet osob včetně obsluhy baru a všech účinkujících, ale to už k undergroundovým akcím tak nějak patří a nemohu tvrdit, že jsem nízkou účast nečekal. Nakonec to je jedině dobře, roztroušení jedinci a drobné skupinky jen podtrhují intimno a zahloubanou atmosféru, jež obepíná celý prostor. Gurun Gurun, kteří do té doby seděli u vchodových dveří a poctivě kasírovali každého příchozího pozemšťana, se přesunují na velitelský můstek pět minut před půl devátou. Trojice nemuzikantů se chápe všelijakých hejblátek, pultíků a v jednom případě i kytary, na kterou dotyčný hraje pravděpodobně prostřednictvím počítačové myši, již svírá v ruce častěji než struny – a začíná s ukázkou hudby z jiných světů. Mimozemská technologie obnáší široký záběr sonických zbraní syntetizovaných v reálném čase ze tří různých zdrojů, doplněných adekvátní vizuální stránkou. Za takový komunikátor s extraterestriální formou života by se věru nemusel stydět ani kapitán Picard ze “Star Treku” nebo nezávislé kino. Galaktičtí výrostci na základní vrstvu skládají ruch za ruchem, kompozice jednotlivých zvuků bobtná, houstne, místy dostává téměř epileptickou rytmiku a opět ubývá, tenčí se až na dřeň. V tom se do celé scény začínají tu a tam objevovat prasata. Červená prasata hledající cosi na promítacím plátně. Atmosféra graduje, hluk se stupňuje. Prasata ustupují dvěma párům očí překrytých mlhou. Nebo to snad jsou nejjasnější hvězdy vzdálené mlhoviny? Těžko soudit. Dřív než kdokoliv stačí dojít k závěru, vrací se opět prasata. Prasata s nejrůznějšími budíky, měřiči a dalšími zařízeními. Zůstávají budíky a valící se hluková stěna, která dále nabývá na objemu a neprostupnosti, svírá uši podobně jako lisovací komora ve čtvrtvé epizodě “Hvězdných válek”, kterou ovšem zapomněl R2D2 zastavit. Vesmírná odysea. Zavřené oči už nijak nevnímají, co se děje před nimi, protože jsou příliš uchváceny zvukovým poselstvím, které končí stejně rychle, jako přišlo – a mozek jen tápe, kam se ztratilo cirka tři čtvrtě hodiny času.

Po přestávce tak krátké, že jsem ani nestačil dopít žateckou jedenáctku, a během které jsem přispěl na rozvoj mimozemských civilizací koupí alba, se na pódiu objevuje drobná postava Japonce oděného do kostkované košile. Důležitě rozsvěcí lampičku, která vévodí stolu přecpanému neuvěřitelným počtem hraček a dětských nástrojů, a krátce zkouší všemožné efekty. Vše funguje, jak má. Bere tedy do rukou první dětskou trumpetku, mikrofon a šplhá se na židli. Heroická póza trumpetisty začíná první z mnoha scén a výjevů, které Asuna pro nedělní večer přichystal. Ze zvuků dvou dalších trumpetek a foukací harmoniky, které mrzačí efektem, staví hlukovou stěnu, slavnostní fanfáry ohlašující příchod dětského krále. Další výjev – z prostých smyček opakujících se vrzavých zvuků a fléten tvoří Asuna zpěv celého hejna ptáků, prospěvujícího si v korunách stromů kdesi nad ním. Protnutí několika melodií se stírá v cvrlikající chaos. Do toho stíhá obíhat publikum a několika přítomným dává jakousi pochutinu, kterou sám předtím snědl, aby ji mohli sdílet s ním. Na prostém hip-hopovém beatu staví další obraz, který osobitým a nadmíru nevšedním způsobem reflektuje sebe sama. Jak jsem během vystoupení Gurun Gurun seděl zapadlý u stolu a byl pohroužen do sebe sama, nedá mi to a jdu se podívat blíže k pódiu, abych viděl, co a jak Asuna vlastně tvoří, protože něco takového jsem v životě ještě neviděl – a nejspíš jen tak znovu neuvidím. Čím blíže je náš malý Japonec blíže závěru, tím více celé vystoupení připomíná improvizaci na dané téma. Vrcholem je hluk poskládaný z poskakování mechanických kuřátek a další zvířeny, která se toliko těší oblibě drobotiny civilizovaného světa, doplněný beatem a kvantem dalších zvuků. Bordel útočící naprosto odevšad, před kterým se není kde ukrýt, hračky a dětská piánka padající ze stolu na pódium i pod něj ve jménu posledního dětského vzdoru. Ticho následované tlumeným cinkotem obtloustlých panenek. Konec. Bouřlivý potlesk kontra skromné poděkování za to, že jsme čtyřicet minut naslouchali etudám z Asunova jinak uzavřeného a plachého nitra.

Téměř okamžitě následuje poslední tečka za celým večerem, totiž spojení Gurun Gurun a Asuna. Krátké, něžné pohlazení na rozloučení beroucí to nejlepší z obou těles, během kterého se dobře třetina návštěvníků nepochopitelně vytrácí do neznáma, téměř jako by něco takového vídali dnes a denně. Zbývá už jen dopít zbytek piva za neustálého rovnání si myšlenek a přemýšlení, čeho jsem to právě byl svědkem, a vydat se na cestu domů. Přiznám se, měl jsem trochu obavy, že by to mohl být průser, který mě nebude v živém podání bavit. Myslím, že oprávněné obavy podložené neznalostí, navíc hranice mezi úspěchem a neúspěchem je na poli experimentální hudby mnohem tenčí než kde jinde. Dostalo se mi však přesně toho, co si pod experimentální hudbou představuji, zejména v Asunově podání. Uhrát (či spíše “uhrát”?) celou tu manifestaci sama sebe na dětské nástroje a s takovým wow efektem, hloubkou a výpovědní hodnotou, to považuji za skutečné umění, kterého je málokdo schopen, natož s takovým výsledkem. Kdo nezažil, jen těžko pochopí. Hluboce smekám – jak před Asunou, tak před Gurun Gurun.


Go-Zen – Hitoshizuku

Go-Zen - Hitoshizuku
Země: Japonsko
Žánr: goregrind
Datum vydání: 2012
Label: Bizarre Leprous Production

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Production

Japonci Go-Zen jsou dalším produktem z lůna českého vydavatelství Bizarre Leprous Productions, se kterým mám v krátké době čest. Tou první vlaštovkou byli mnou nedávno recenzovaní Češi БУТ, jejichž způsob grindingu zdál se mi uspokojujícím. Go-Zen však vycházejí z trochu jiných kořenů a grindového území. Nehrají tolik na vážnou notu a kritiku společnosti, spíše svůj styl berou s nadhledem, není jim cizí gore tématika (stačí se podívat na obálku alba “Hitoshizuku”), ale ani zdravá porce humoru. Občas se můžete dočíst srovnávání s českou grindovou veličinou Jig-Ai, ale ta podobnost není zas tak markantní. Nicméně se hoši v rozhovoru v Pařátu přiznali k tomu, že je připodobňování k Jig-Ai velice těší.

Jak už jsem řekl, hlavním proudem v muzice Go-Zen je goregrind, těžce říznutý hrubozrnným death metalem. Číselník skladeb se zastavuje na čísle 21 a celková hrací plocha zabírá jen něco málo přes půl hodiny, což je vcelku ideální poměr v rámci grindcorového alba. V případě “Hitoshizuku” je ale slyšet, že album bylo dělané s omezeným rozpočtem, proto tedy zvuk není úplně na vysoké úrovni, kytary se mi zdají poněkud přehnaně přebuzené a nečitelné. Což mě obtěžuje především v zasekávanějších pasážích, kdy mě to zůstávající bzučení vyloženě irituje, i když to je možná záměr a já ho jen nepochopil. Je to případ třeba jinak relativně povedené “Impaled Proceed”. Co je taky důležité, většina skladeb nemá vůbec texty, a když už, tak občas nějaké náhodně křičené slogany. Kdo si zapamatuje aspoň 80% názvů skladeb, tak je frajer.

Kompozičně jsou tu klasické grindové polohy, do kterých jsou často implementovány death metalové elementy. V takových chvílích mě album “Hitoshizuku” baví asi nejvíc, protože bezhlavé tempo dostane trochu poupravené otěže a bezhlavý mazec získá hlavu i patu. Pro mě výrazným mínusem je i vokální složka. Já chápu, že u těchto extrémních stylů kolikrát nemá smysl se pokoušet psát texty a stačí pracovat s vokálem jako s dalším nástrojem, podporujícím zbytek hudební složky. Bohužel ne vždy se to prasečí kvičení/nelidský chropot bez nějakého frázování trefí přesně tak, aby to fungovalo. A to je bohužel (aspoň pro mě) případ této desky. Já tu velmi citelně postrádám nějaký text nějaký způsob plynutí zpěvu. Tohle bezhlavé kvičení po celou dobu mi po nějaké době začalo lézt silně na nervy.

Jak vidno, moje nadšení z “Hitoshizuku” není nijak enormní. Spíš taková normální goregrindová deska na pár poslechů, jež vás ničím neoslní, ale ani neurazí. Pro grindové nadšence to bude možná i deska nadprůměrná, nicméně pro mě to bude stěží tak ten průměr. Grindcore mě musí fakt bavit, nemůžu si u toho občas dupnout nožkou a pak si zas říkat, že tohle mohlo být jiné, promyšlenější, tohle chytlavější. Netvrdím ale, že bych se třeba na Go-Zen naživo nemrkl, živá vystoupení jsou nakonec stejně největší devizou grindových kapel. Ale vzhledem k tomu, že pro kluky je to hlavně zábava, v jejich brzkou návštěvu evropských pódií nevkládám plané naděje.


Sigh – In Somniphobia

Sigh - In Somniphobia
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Purgatorium
02. The Transfiguration Fear
03. Opening Theme: Lucid Nightmare
04. Somniphobia
05. L’excommunication à minuit
06. Amnesia
07. Far Beneath the In-Between
08. Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils
09. Ending Theme: Continuum
10. Fall to the Thrall
11. Equale
– I. Prelude
– II. Fugato
– III. Coda

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Povolání recenzenta je tvrdá řehole – občas totiž člověku přistane na stole album, na němž se neděje v podstatě nic, pročež onen člověk nemá tušení, o čem by tak asi měl psát. Paradoxem ovšem zůstává, že se může stát i to, že máte recenzovat album, na němž se naopak děje tak obrovské množství všeho možného, až je bezradnost při psaní článku takřka totožná – žádný literární průjem, žádné sypání písmenek z rukávu, žádné slohové orgie. Teď mi ale povězte jednu věc… má cenu vůbec říkat, že přesně tohle se týká i dnešní recenze?

Což o to, Sigh podle mého názoru vždy byli a stále jsou skvělou kapelou, o tom žádná, a pokud byste to chtěli zkratkovitě, ihned bych vás poslal si “In Somniphobia” poslechnout, neboť se jedná o desku, která měrou vrchovatou dostává pověsti této prohnané kamikadze, ale předpokládám, že to by asi bylo trochu málo, takže se pojďme pokusit to pojmout lehce obšírněji, ačkoliv to v tomto případě bude malinko problém, jak již bylo naznačeno výše…

Pro začátek se můžeme odpíchnout od toho, co to vlastně znamená, že “In Somniphobia” dostává pověsti svých autorů, přestože to pro čtenáře znalého předchozí tvorby bude asi trochu nuda. Jednoduše řečeno, Sigh prostě plodí velmi netradiční avantgardu, jejímž základem je sice black metal, ovšem prohnaný opravdu notnou dávkou hulení. Obecněji řečeno, z pohledu posluchače jde o zážitek opravdu nevšední. Obzvláště si prosím račte všimnout slovíček “hulení” a “nevšední”, jelikož v případě Sigh se nejedná o pouhé expresivní výrazy, které metaforicky popisují skutečný zvuk desky, nýbrž opravdu reálné vlastnosti “In Somniphobia”. Tato fošna je totiž svým způsobem docela síla i na poměry Sigh (už jen to je co říct), neřkuli na poměry celé metalové scény (zvláště v uších průměrného posluchače). Tak to prr… nepřeháníte to trochu, pane recenzente? Vždyť Sigh vždy platili za hodně šílenou záležitost! Dovolím si tvrdit, že nepřeháním, neboť “In Somniphobia” je svým zvráceným způsobem vážně… ehm… obrovská chlívárna – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.

Předně bych rád zdůraznil jednu věc – Sigh vždy byli záležitost, která byla na poslech trochu těžší a člověk se do toho musel tak trochu dostat, aby to mohl dostatečně ocenit – to platí už hodně dlouho. Ale “In Somniphobia” jde v tomto ohledu ještě dále a pro mě osobně – to jest pro někoho, který Sigh poslouchá a který předem ví, že to prostě bude maso – bylo opravdu obtížné přijít nahrávce na kobylku. Nemá cenu zastírat to, že velkou roli v tom hraje i fakt, že kapela se stále hlouběji a hlouběji noří do avantgardnějších vod. Avšak způsob, jakým se toho hlavní principál Mirai Kawashima se svými kumpány zhostil na “In Somniphobia”, je dosti netradiční a svým způsobem i unikátní. Na desce se totiž vzájemně protíná hned několik cest, jak posluchačům zamotat hlavu… viděl bych zde pět hlavních.

První z těchto cest je samozřejmě stále základ v extrémním metalu, potažmo, chcete-li to takhle, black metalu. To ještě není takové terno, ačkoliv neříkám, že neznám lidi, které by už jen tohle spolehlivě odradilo od poslechu. Druhá věc, první trochu navzdory, je jakási nadžánrovost, jelikož metal rozhodně není to jediné, co lze na “In Somniphobia” v některých momentech zaslechnout. Dejme tomu, to už začíná být zajímavější, ale stále to není až taková síla, jistě by totiž každý z nás jinou takovou skupinu z paměti vydoloval. Na třetí cestičce už ovšem začíná tuhnout. Již dlouho před vydáním Sigh avizovali, že se na nahrávce objeví obstaróžní a už dávno nepoužívané nástroje, tudíž jsme snad na to měli být připraveni, ale… je to lehčí říct, než udělat. Já osobně jsem čekal, že tam tyhle špeky budou spíše na ozdobu, jako taková specialitka, ale Sigh všechny ty desítky let staré krabičky opravdu znatelně zakomponovali do celku. Uvědomme si, že jde o nástroje, na něž se hrálo před dobrými 50, 60 a více lety a teď je již nikdo (!) nepoužívá, tudíž pro dnešní uši věc hodně nezvyklá. Budete se divit, ale to, co bylo v dřívějších dobách běžné, dnes zní jako opravdu šílená avantgarda, zvláště pak se současnými možnostmi a v kombinaci s už tak experimentální muzikou.

Čtvrtou cestičkou je velice netradiční (a vpravdě neočekávaná) nálada “In Somniphobia”. Srovnejme hned s předchozími alby “Scenes from Hell” a “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien”… ano, obě byly samozřejmě dostatečně bláznivé a avantgardní, ale stále spíše temnější metalové záležitosti s pohnutou atmosférou. Ale “In Somniphobia”? To je jaksi… veselé? Není to trochu nadnesené? Popravdě řečeno – ne, není. Když nejmenovaný kolega Ježura nazval v jedné naší soukromé debatě přítomné melodie “sluníčkovými”, rozhodně nepřeháněl. Avšak nejlepší je na tom to, že to nějakým záhadným způsobem funguje, aniž by to vadilo. A ta pátá záležitost, kterou “In Somniphobia” vyniká? Tou není samozřejmě nic jiného než smysl pro avantgardnost, díky němuž Sigh tohle vše plácají přes sebe s naprostou lehkostí a přirozeností. Tak mě napadá… stíháte to všechno ještě sledovat? Když si to totiž představíte všechno dohromady, asi vám už svitne, že tahle placka je tedy pořádný kolotoč.

Někam jsme se již v recenzi dopracovali, zdaleka však ne na konec – neprobrali jsme totiž obligátní seznámení se s tracklistem. Nedivil bych se, kdyby vás podle dosavadního popisu “In Somniphobia” přepadl pocit, že jde o album, jež si zaslouží nad 9 bodů, ale teď se ukáže, proč výsledné hodnocení zas až tak vysoké nebude. U takto avantgardních záležitostí je totiž docela pravděpodobné, že se najdou songy, které vám příliš nesednou, což se v mém případě tentokrát opravdu stalo, například s hned úvodní “Purgatorium”. Nedá se říct, že by šlo o něco špatného, jen že jste se s tím zrovna nepotkali. Naštěstí se jedná o výjimku a většina písniček, má opravdové koule. Jmenovitě bych vyzdvihnul “The Transfiguration Fear”, která právě patří mezi ty rozjuchanější kousky. Titulní “Somniphobia” nejen otevírá takový malý koncept, jenž se táhle většinou alba, ale nabídne i jednu z největších porcí zmiňovaných retro-nástrojů. “Amnesia” patří mezi ty žánrově nejrozháranější písně – od doomu až po jazz, žádný problém. Oproti tomu “Far Beneath the In-Between” se vytasí s melodiemi, které dají vzpomenout na orient.

Možná jste si všimli jedné věci, a sice že jsem nejednou zmiňoval, že se toho na “In Somniphobia” děje přehršel a že je to hodně úchylné, sem tam jsem trochu naznačil, ale prozatím jsem se do popisu něčeho úplně konkrétního nepustil. Je to z toho důvodu, že těch šíleností tam je opravdu obrovské množství, a pokud bychom je tu chtěli všechny popořadě vyjmenovat, byli bychom tu asi tak měsíc. Proto jsem se rozhodl, že předvedu pouze názornou ukázku na jednom exemplárním příkladu, za nějž jsem si zvolil “Amongst the Phantoms of Abandoned Tumbrils”.

Song začíná jednou z nejplíživějších pasáží na celém albu, které klávesy dodávají trochu psychedelie (s nadsázkou bychom mohli říct, že se to podobá soundtracku “Akta-X”). Následuje na první poslech metalovější kus, jenž je však stále v pozadí “prasen” různými ruchy, sem tam sólováním. Vzletnější epičtější moment, pak zas klasické kytarové sólo – ve čtvrtině písničky, proč ne. To sjedeme ještě jednou, ale poté zklidníme s vypravovanou částí, v níž se kromě recitálu mimo jiné vyskytuje cosi, co připomíná kabaretní harmoniku (nechci ale kecat). Následuje s přivřením očí opět metal, ale s neustálými kytarovými melodiemi, klavírním podkladem a také – to jsem mohl zmínit již dříve – od začátku všudypřítomným vokálem, který však nyní přechází až v chorál. Skladba končí opět oním kabaretním cosi a skandováním “Bring out your dead” (“Vyneste ven své mrtvé”). Pak už jen “šumivé” outro a šmytec. Bylo to řečené hodně ve zkratce a v podstatě jen hlavní linka, jelikož v pozadí každé jedné skladby je jako “doplněk” zastrkáno asi tolik nápadů, že by si s tím normální kapely vystačily na celé album, ale snad si čtenář, jenž “In Somniphobia” prozatím neslyšel, udělá alespoň nějakou hrubou představu.

Podíváme-li se na “In Somniphobia” jako na celek, vyjde nám, že se jedná o desku bezesporu kvalitní, ačkoliv by asi nebylo vhodné nezmínit fakt, že není úplně pro každého. Avšak příznivce Sigh i avantgardy obecně nemůže – dovolím si tvrdit – zklamat. Když nic jiného, jde o další důkaz toho, že tihle Japonci patří mezi ten typ skupin, na něž se můžete spolehnout, že vás vždy dokážou něčím překvapit, že nikdy nebudou stát na jednom místě a že podle toho, jak zněla poslední deska, ani náhodou nelze odhadovat, jak bude znít ta příští. Není to sice hned, než si na to člověk dokáže zvyknout, ale pokud svůj čas do “In Somniphobia” investujete, za nějakou dobu zjistíte, že před sebou máte album, které nejenže máte chuť pořád poslouchat, ale nemůžete jej dost dobře ani oposlouchat. A to v době veskrze povrchní hudby považuji za obrovský klad!


Další názory:

Japonští šílenci Sigh si pro posluchače umí najít vždy něco nového, přesto však ani o píď neustupují ze svého tradičního zvuku. Na “In Somniphobia” pokračují ve vzdalování se od black metalu a jejich hudba je tak více než kdy dříve avantgardní. To mě samozřejmě velmi potěšilo. Nejvíce jsem byl ovšem překvapen z nálady alba – ta je totiž neskutečně pozitivní. Všechno to sólování (ať už kytar, saxofonu, trumpety, kláves či dalších nástrojů), které nechybí snad v žádné skladbě, dodává hudbě Sigh překvapivě pozitivní nádech. V každé písni najdeme nevšední nápady, které album zvedají o několik tříd nahoru. Jmenovitě například tleskání v “The Transfiguration Fear”, ruchy a robotický hlas na konci “Somniphobia”, šílené sólo na začátku “L’excommunication à Minuit”, westernová pasáž s pianem v “Amnesia”, nebo třeba saxofon (snad) ve “Far Beneath the In-Between”. Mohl bych takto pokračovat donekonečna. Mirai Kawashima se tak řadí mezi nejtalentovanější skladatele na dnešní hudební scéně. Nenapadá mě totiž moc umělců, kteří by dokázali ukočírovat tak velké množství “zvuků” a ještě z nich svedli poskládat tak kvalitní desku. Novinku Sigh tudíž s přehledem doporučuji těm, kteří mají rádi hudbu netradiční, a také těm, kteří potřebují zvednout náladu. V mém případě se to albu “In Somniphobia” totiž pokaždé podařilo.
Zajus


Liv Moon – Symphonic Moon

Liv Moon - Symphonic Moon
Země: Japonsko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 18.1.2012
Label: Victor Entertainment

Tracklist:
01. Amen!
02. 零の天使
03. Alchemy
04. Kiss Me Kill Me
05. 氷の棺
06. Fugitive
07. Black Serenade
08. 心月世
09. The Last Savior
10. 堕天使の笑み
11. By the Ruin (Interlude)
12. Masquerade

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – bez hodnocení
H. – 6/10
Ellrohir – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook

Je mi takovým malým a příjemným potěšením dělat recenze, člověk vždycky nahlédne pod pokličku něčeho, co ho baví. Ještě víc to člověka baví, když má jistotu, že by na něco podobného jinak měl pramalou šanci narazit. Řekla bych, že tohle je zrovna ten případ. Nikdy by mě v životě nenapadlo, že právě Japonsko může skrývat skupinu, která se mi může vrýt tak krutě pod kůži.

Pokud si zadáte Liv Moon na YouTube okamžitě se vám objeví cover z jejich prvního alba. A ten název vám bude v rámci symfonických kruhů značně povědomý. O metalovou verzi písně “Phantom of the Opera” se už přece pokusili Nightwish. Nutno konstatovat, že Liv Moon to podle mě dokázali o malý krůček lépe. Jednoduše díky faktu, protože jejich verze se spíše podobá originálu. A to je to, co mě zarazilo u druhého CD plného coverů a stejně tak mě to zarazilo i u nového alba “Symphonic Moon“. Vždycky jsem se ptala, jestli je možné najít přesnou rovnováhu mezi symfonickou a metalovou částí tvorby, aby neztratila ani svojí jemnost, ani svojí dravost. O to víc šokující pro mě byl poslech těchto Japonců. Nejenže mi tuhle otázku objasnili, ale ještě drze dodali, že ono jde i něco navíc.

Kdybych ho měla přirovnat k něčemu evropskému, řekla bych, že tu dravost ukradli od Epicy a jemnost a výpravnost právě od Nightwish, tedy přesněji řečeno z jejich starších alb. (Obě skupiny nejspíš podle všeho budou jejich oblíbené.) Ale to by samo o sobě přece nestačilo, aby mě zbavili mého přesvědčení, že mě symfonický metal už nemůže překvapit. Může. Dnes a denně, pokud by v něm byly skupiny jako Liv Moon. Jejich hudba je jako díla romantiků a možná je to vtipné, ale já u “Evžena Oněgina” vždycky plakala víc než u amerických romantických komedií. A pokud mám do třetice uvést srovnání s Nightwish, tak to je přesně ono. Malý rozdíl mezi pečlivě provedeným a citovým Puškinem v podobě Liv Moon a lehce stravitelnou romancí od seveřanů.

Zaměřme se teď na koncept alba jako takového. Na dvanáct skladeb, které chtě nechtě už svou melodií vypráví příběh plný zvratů. Na první poslech neodhadnete, kdy přijde dramatická a kdy přijde spíše poklidná pasáž. Nesnaží se z vás za každou cenu vymlátit duší nebo vás ohromit. Je to výpravné, ale mile výpravné. Dokážu si to živě představit jako nějaký soundtrack. Některé songy vás překvapí až popovostí, ale jsem odhodlaná tvrdit, že přesto tenhle symfonický power metal neztrácí svojí tvář. Protože když se ozvou kytary, nemůžete pochybovat. Celé album svojí linií šlape jak přesně namazaný stroj a všechno do sebe zapadá.

Zase by se mi hodilo přirovnání k “Imaginaerum“. Nemůžu je prostě nechat spát. Další věc, která mi byla proti srsti u seveřanů, byla přemíra vokálů. Fakt, že Liv Moon vlastní zpěvačku Akane Liv, jejíž hlas pohladí a přesekne vzduch zároveň, je sám osobě dostačující a ještě větší štěstí je, že je jí dána velká spousta prostoru. Kdyby vám nezpívala japonsky, možná že byste si řekli, že jde o evropskou produkci, ale v tomhle případě je to spíš urážka. A nakonec, když je nutné potřeba oživení a zabavení, jako zázrakem najdete hlasů více.

Kromě klasických symfonických prvků jako, jsou občasné smyčce, něco, co zní jako varhany, a různé další ozdůbky, najdete na albu i ty více zajímavé, co jsou prostě elektronické. Ovšem nikdy se vám nestane, že byste neslyšeli kytaru. Na ten tak důležitý prvek totiž Liv Moon nezapomněli a rozhodně ho nenechali podřimovat, některé pasáže jsou na “symfoňák” až mírně brutální. Zde se vždy projeví právě to, proč nesou taky označení power metal. A že je to pořádně power, o tom vás nenechá pochybovat hned první song.

Dneska se nebudu nudně zabývat nakonec tím, jestli se mi některý song líbil víc než jiný. Bylo by to zbytečné. Na albu z mého pohledu není úplně slabá a neposlouchatelná píseň, možná ba naopak. Liv Moon, hodnoceni jako pravý nefalšovaný symfonický power metal, jsou prostě pecka. A těžko se hrabat v detailech, které by se daly vylepšit. Všechny stránky jejich nového alba jsou vyvážené a překvapí vás. Bylo by nespravedlivé je ohodnotit osmičkou a taky by bylo složité napsat rovnou desítku, protože moje osobní nadšení by mi v temných dobách zavšiveného symfonického metalu mohlo nesloužit. Bez hodnocení v tomhle případě znamená, že mně osobně už asi měsíc rvou srdce z těla a doufám tajně, že by to mohli páchat i někomu jinému.


Další názory:

Nejsem si příliš jistý, jestli mám Liv Moon za desku “Symphonic Moon” pochválit, pohanit nebo jaksi “vyprůměrovat”. Na jednu stranu album bezesporu obsahuje písničky solidní až dobré, o tom nemá cenu polemizovat, důkazem budiž třeba hned první čtyři kousky, které nabízejí sice nikterak náročný, ale vcelku příjemný symphonic metal s občasnými pěknými klávesovými kličkami (“Amen!”), chvílemi až nečekaně chytlavý (“Alchemy”), někdy se to tam dokonce i blýskne neoklasickými motivy (“Kiss Me Kill Me”). To vše je samozřejmě v pořádku a já proti tomu nic nemám. Co mi však vadí, to je chvílemi až přílišná sladkost, která kulminuje zejména v pomalé uchcávačce “氷の棺”, z níž má člověk opravdu chuť jít vrhnout za roh, což je ovšem naštěstí výjimka na albu. I přesto si však nemyslím, že bych to někdy v budoucnu hodlal poslouchat znovu, což je vcelku zásadní nedostatek. Ale co si budeme povídat, hlavní důvod, proč Liv Moon věnovat případnou pozornost, je hlavně to, že jde z našeho pohledu o exotickou kuriozitu (ostatně to je i hlavní důvod, proč to tu vůbec recenzujeme), protože symfonický metal z Japonska člověk přece jen nepotkává každý den, navíc další body jsou (pánové, zbystřete) za moc pěknou zpěvačku. Takže asi tak. Kdo má ten symfonický metal rád, tomu se “Symphonic Moon”, potažmo komplet Liv Moon bude nejspíš líbit, ale my ostatní si to jednou poslechneme, prohlédneme pěknou zpěvačku a půjdeme dál…
H.

Pozor na Japonce, jsou všehoschopní a nikdy nevíte, čeho se od nich dočkáte. V případě pětičlenné partičky Liv Moon naštěstí nejde o nějakou pro tento národ typickou šílenost, nýbrž o poměně standardní symphonic metal víceméně evropského ražení. Zkrátka něco ve stylu Tristanie, Epicy či Delain, takže pokud podobnou hudbu vyhledáváte, nemusíte se bát vyzkoušet ji ve verzi pocházející ze Země vycházejícího slunce. Kvalita jednotlivých skladeb je ovšem poněkud proměnlivá a kolísá od poměrně povedených kousků až po docela hrozné. Jako ty lepší bych jmenoval “Alchemy”, “Black Serenade” a potom klávesové intro k desáté skladbě s japonským názvem “堕天使の笑み”.
Ellrohir


Gallhammer – The End

Gallhammer - The End
Země: Japonsko
Žánr: black / doom metal / crust
Datum vydání: 31.5.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The End
02. Rubbish CG202
03. Aberration
04. Sober
05. Entropy G35
06. Wander
07. 108=7/T-NA

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Gallhammer je určitě velice zajímavé uskupení. Už jen země jejich původu, Japonsko, je pro našince dozajista velice exotickým místem. A co když ještě dodám, že kapelu netvoří Japonci, nýbrž jenom a pouze Japonky (dříve tři, v současné době dvě)? A že produkují vpravdě kanální metal (k tomu se ještě dostaneme podrobněji)? Že vám to nestačí? Pak vězte, že hlavní postava Gallhammer, zpěvačka a baskytaristka Vivan Slaughter, je manželkou samotného věhlasného šílence Maniaca, bývalého zpěváka slovutných Mayhem a současného lídra Skitliv.

A jaká tedy novinka “The End” je? Řekněme, že po stylové stránce se od minula nic nezměnilo. Proč taky? Tohle není kapela, která by vsázela na zběsilý vývoj. Možná i proto je popis toho, co Gallhammer produkují, velice jednoduchou záležitostí. V případě těchto Japonek máme co dočinění s extrémně špinavou, doslova a do písmene primitivní kombinací dřevního black metalu, nechutného doom metalu a bordelářského crustu. Žádné sraní, žádné kompromisy, jen absolutně primitivní peklo, které se buď pohybuje v ultra šnečím záhrobním tempu nebo ultra rychlé klepanici. Gallhammer to posluchačům vůbec neusnadňují, natožpak aby jim předkládali nějaké melodie, neřkuli chytlavé momenty. Ber, nebo nech být. Buď jsi schopen vstřebat tuhle hudební stoku, nebo táhni. Asi tak takhle to zní.

Tak teď už všichni alespoň přibližně víme, co Gallhammer hrají. Tím máme za sebou tu lehčí část recenze. Horší už bude rozhodnout, jestli to je nebo není dobrá muzika. Nejspíš už jste sami pochopili, že zde jakákoliv objektivní měřítka selhávají a člověk se musí řídit pouze svým vlastním vkusem. Už jsem na desky Gallhammer viděl recenze jak s nulovým hodnocením, tak i s tím nejvyšším, takže asi tak. Mám-li mluvit sám za sebe, pak ano, mně se to líbí, jelikož podobné chlívárny jsem měl vždy zcela upřímně rád, ale jestli se to bude líbit i vám, to vám opravdu nepovím. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo zkusit to na vlastní kůži a vlastní uši. Víte co? Pojďme se nejprve podívat na zoubek několika jednotlivým skladbám, pak možná uvidíte…

Deska sice nemá vyloženě hnusný skřípějící sound, přesto se produkce nedá nazvat jinak než špinavou. Když to pustíte hodně nahlas, úplně slyšíte, jak to tam všechno chrastí. Zvuk jak z hluboké minulosti, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi a já jsem jeden z nich. Bicí jsou primitivní, znějí naprosto plechově. Baskytara je vyhulená na maximum a doslova drásá uši. Vokál je v podstatě jenom řvaní bez špetky melodie nebo frázování. Mohlo by se zdát, že je všechno špatně, ale není, dohromady to má své nezaměnitelné špinavé kouzlo. Důkazem budiž hned úvodní vál “The End” – sedm minut naprostého zmaru, rychlost téměř nulová, změny v průběhu skoro žádné, naprosto pomalé a dřevní. Přesto prostě skvělé.

Druhá “Rubbish CG202” techniku určitě nezlepší, zato však nahodí zběsilé tempo. Na začátku předchozího odstavce jsem zmínil plechové bicí a přesně v tomhle songu to sedí na 100%. Ani nemusíte moc snažit, aby vám “Rubbish CG202” připomnělo např. takové Darkthrone (ne nadarmo se právě na jejich přímluvu dostali Gallhammer pod křídla britských Peaceville Records). Další tři vály pokračují v rychlejší klepačce s výjimkou “Sober”, jež se předvádí spíše ve středním tempu. Až poslední dvě položky tracklistu vás hodí zpátky do bahna. “Wander” je možná ten nejpovedenější kus desky. Celých dvanáct minut své délky sice plyne skoro úplně stejně a zdánlivě odnikud nikam, ale stejně to je sakra uhrančivá věc. Působí svým způsobem možná až monumentálně, hrozivě. Z tohoto pohledu mi vzdáleně připomíná produkci kultovních Beherit. Každopádně název “Wander” (“Putování”) její náladu vystihuje dokonale. Závěrečná “108=7/T-NA” se nese v obdobném duchu a právě ona je podle mého názoru společně s “Wander” vrcholem celého “The End” a vpravdě hypnotickým závěrem.

Tak teď už snad alespoň trochu víte, na čem jste a co očekávat, než si “The End” pustíte. Není to hudba pro každého a zcela bez obalu vám řeknu, že na tohle buď prostě musíte “mít buňku”, nebo to vůbec nepochopíte (to spíš, když tak o tom přemýšlím). Primitivní je to po stránce formy, nikoliv obsahu, tím spíš je to ale těžší na poslech. Jestli se do toho opravdu pustíte, to už nechám na vás.


Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.