Země: Japonsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Victor Entertainment Tracklist: 01. Amen! 02. 零の天使 03. Alchemy 04. Kiss Me Kill Me 05. 氷の棺 06. Fugitive 07. Black Serenade 08. 心月世 09. The Last Savior 10. 堕天使の笑み 11. By the Ruin (Interlude) 12. Masquerade Hodnocení: Madeleine Ailyn – bez hodnocení H. – 6/10 Ellrohir – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: facebook

Je mi takovým malým a příjemným potěšením dělat recenze, člověk vždycky nahlédne pod pokličku něčeho, co ho baví. Ještě víc to člověka baví, když má jistotu, že by na něco podobného jinak měl pramalou šanci narazit. Řekla bych, že tohle je zrovna ten případ. Nikdy by mě v životě nenapadlo, že právě Japonsko může skrývat skupinu, která se mi může vrýt tak krutě pod kůži.

Pokud si zadáte Liv Moon na YouTube okamžitě se vám objeví cover z jejich prvního alba. A ten název vám bude v rámci symfonických kruhů značně povědomý. O metalovou verzi písně “Phantom of the Opera” se už přece pokusili Nightwish. Nutno konstatovat, že Liv Moon to podle mě dokázali o malý krůček lépe. Jednoduše díky faktu, protože jejich verze se spíše podobá originálu. A to je to, co mě zarazilo u druhého CD plného coverů a stejně tak mě to zarazilo i u nového alba “Symphonic Moon“. Vždycky jsem se ptala, jestli je možné najít přesnou rovnováhu mezi symfonickou a metalovou částí tvorby, aby neztratila ani svojí jemnost, ani svojí dravost. O to víc šokující pro mě byl poslech těchto Japonců. Nejenže mi tuhle otázku objasnili, ale ještě drze dodali, že ono jde i něco navíc.

Kdybych ho měla přirovnat k něčemu evropskému, řekla bych, že tu dravost ukradli od Epicy a jemnost a výpravnost právě od Nightwish, tedy přesněji řečeno z jejich starších alb. (Obě skupiny nejspíš podle všeho budou jejich oblíbené.) Ale to by samo o sobě přece nestačilo, aby mě zbavili mého přesvědčení, že mě symfonický metal už nemůže překvapit. Může. Dnes a denně, pokud by v něm byly skupiny jako Liv Moon. Jejich hudba je jako díla romantiků a možná je to vtipné, ale já u “Evžena Oněgina” vždycky plakala víc než u amerických romantických komedií. A pokud mám do třetice uvést srovnání s Nightwish, tak to je přesně ono. Malý rozdíl mezi pečlivě provedeným a citovým Puškinem v podobě Liv Moon a lehce stravitelnou romancí od seveřanů.

Zaměřme se teď na koncept alba jako takového. Na dvanáct skladeb, které chtě nechtě už svou melodií vypráví příběh plný zvratů. Na první poslech neodhadnete, kdy přijde dramatická a kdy přijde spíše poklidná pasáž. Nesnaží se z vás za každou cenu vymlátit duší nebo vás ohromit. Je to výpravné, ale mile výpravné. Dokážu si to živě představit jako nějaký soundtrack. Některé songy vás překvapí až popovostí, ale jsem odhodlaná tvrdit, že přesto tenhle symfonický power metal neztrácí svojí tvář. Protože když se ozvou kytary, nemůžete pochybovat. Celé album svojí linií šlape jak přesně namazaný stroj a všechno do sebe zapadá.

Zase by se mi hodilo přirovnání k “Imaginaerum“. Nemůžu je prostě nechat spát. Další věc, která mi byla proti srsti u seveřanů, byla přemíra vokálů. Fakt, že Liv Moon vlastní zpěvačku Akane Liv, jejíž hlas pohladí a přesekne vzduch zároveň, je sám osobě dostačující a ještě větší štěstí je, že je jí dána velká spousta prostoru. Kdyby vám nezpívala japonsky, možná že byste si řekli, že jde o evropskou produkci, ale v tomhle případě je to spíš urážka. A nakonec, když je nutné potřeba oživení a zabavení, jako zázrakem najdete hlasů více.

Kromě klasických symfonických prvků jako, jsou občasné smyčce, něco, co zní jako varhany, a různé další ozdůbky, najdete na albu i ty více zajímavé, co jsou prostě elektronické. Ovšem nikdy se vám nestane, že byste neslyšeli kytaru. Na ten tak důležitý prvek totiž Liv Moon nezapomněli a rozhodně ho nenechali podřimovat, některé pasáže jsou na “symfoňák” až mírně brutální. Zde se vždy projeví právě to, proč nesou taky označení power metal. A že je to pořádně power, o tom vás nenechá pochybovat hned první song.

Dneska se nebudu nudně zabývat nakonec tím, jestli se mi některý song líbil víc než jiný. Bylo by to zbytečné. Na albu z mého pohledu není úplně slabá a neposlouchatelná píseň, možná ba naopak. Liv Moon, hodnoceni jako pravý nefalšovaný symfonický power metal, jsou prostě pecka. A těžko se hrabat v detailech, které by se daly vylepšit. Všechny stránky jejich nového alba jsou vyvážené a překvapí vás. Bylo by nespravedlivé je ohodnotit osmičkou a taky by bylo složité napsat rovnou desítku, protože moje osobní nadšení by mi v temných dobách zavšiveného symfonického metalu mohlo nesloužit. Bez hodnocení v tomhle případě znamená, že mně osobně už asi měsíc rvou srdce z těla a doufám tajně, že by to mohli páchat i někomu jinému.

Další názory:

Nejsem si příliš jistý, jestli mám Liv Moon za desku “Symphonic Moon” pochválit, pohanit nebo jaksi “vyprůměrovat”. Na jednu stranu album bezesporu obsahuje písničky solidní až dobré, o tom nemá cenu polemizovat, důkazem budiž třeba hned první čtyři kousky, které nabízejí sice nikterak náročný, ale vcelku příjemný symphonic metal s občasnými pěknými klávesovými kličkami (“Amen!”), chvílemi až nečekaně chytlavý (“Alchemy”), někdy se to tam dokonce i blýskne neoklasickými motivy (“Kiss Me Kill Me”). To vše je samozřejmě v pořádku a já proti tomu nic nemám. Co mi však vadí, to je chvílemi až přílišná sladkost, která kulminuje zejména v pomalé uchcávačce “氷の棺”, z níž má člověk opravdu chuť jít vrhnout za roh, což je ovšem naštěstí výjimka na albu. I přesto si však nemyslím, že bych to někdy v budoucnu hodlal poslouchat znovu, což je vcelku zásadní nedostatek. Ale co si budeme povídat, hlavní důvod, proč Liv Moon věnovat případnou pozornost, je hlavně to, že jde z našeho pohledu o exotickou kuriozitu (ostatně to je i hlavní důvod, proč to tu vůbec recenzujeme), protože symfonický metal z Japonska člověk přece jen nepotkává každý den, navíc další body jsou (pánové, zbystřete) za moc pěknou zpěvačku. Takže asi tak. Kdo má ten symfonický metal rád, tomu se “Symphonic Moon”, potažmo komplet Liv Moon bude nejspíš líbit, ale my ostatní si to jednou poslechneme, prohlédneme pěknou zpěvačku a půjdeme dál…
H.

Pozor na Japonce, jsou všehoschopní a nikdy nevíte, čeho se od nich dočkáte. V případě pětičlenné partičky Liv Moon naštěstí nejde o nějakou pro tento národ typickou šílenost, nýbrž o poměně standardní symphonic metal víceméně evropského ražení. Zkrátka něco ve stylu Tristanie, Epicy či Delain, takže pokud podobnou hudbu vyhledáváte, nemusíte se bát vyzkoušet ji ve verzi pocházející ze Země vycházejícího slunce. Kvalita jednotlivých skladeb je ovšem poněkud proměnlivá a kolísá od poměrně povedených kousků až po docela hrozné. Jako ty lepší bych jmenoval “Alchemy”, “Black Serenade” a potom klávesové intro k desáté skladbě s japonským názvem “堕天使の笑み”.
Ellrohir