Země: Japonsko Žánr: powerviolence Datum vydání: 3.11.2017 Label: Southern Lord / Daymare Recordings / Sentient Ruin Laboratories Tracklist: 01. Rejected 02. Regiside 03. Corrupt 04. Tortures 05. Compton 06. Grief 07. Life Sentence 08. Blue Berry 09. Execution 10. Dirtbags 11. El Chapo 12. Treason Hrací doba: 25:09 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable PR

S japonským námrdem Friendship jsem se prvně potkal přibližně před rokem, když se mi do drápů dostala jejich kompilačka „I&II“, která dávala dohromady předchozí dvě ípíčka (nazvaná – dle očekávání – „I“ a „II“). Především se mi líbilo, že Japonci to nedrhnuli v prasecky zběsilém tempu hlava nehlava celou dobu, ale dokázali to okořenit i pomalým mazlavým sludgem. Bavilo mě to tehdy docela dost, tak jsem se nijak zásadně nemusel přemlouvat k tomu, abych se pustil i do poslechu jejich první řadovky. Zatímco název kapely – „Přátelství“ – úplně neodpovídá tomu, co formace produkuje za muziku, název debutového alba je už výmluvný – „Nenávist“.

Vzhledem k tomu, že Friendship rubou powerviolence, asi nepřekvapí, že i „Hatred“ patří k deskám, u nichž je označení dlouhohrající spíše formální a působí poněkud úsměvně. Fošna totiž hraje pouhých pětadvacet minut. Což ale není špatně, já to naopak beru, a to nejen proto, že je to v těchto žánrech zvykem. Řekněme si totiž upřímně – koho by tohle skutečně bavilo poslouchat třeba hodinu v kuse? Mě teda rozhodně ne. A to si sem tam nějaký výplach dám s náramnou chutí.

Mnozí by asi očekávali, že „Hatred“ bude vlastně o tom samém jako „I&II“. Docela logicky – vždyť já jsem očekával to samé. Až takhle jednoduché to ovšem v reálu není, ačkoliv základní recepturu Friendship samozřejmě nezměnili. Přijde mi ovšem, že na „Hatred“ jsou agresivní i sludgová složka muziky propojeny organičtěji, obě tváře Friendship jsou nyní více zapuštěny do sebe. Což ale na druhé straně znamená, že tím trochu utrpěla ona nasraná část. Jasně, pořád je to mrda do držky, ale jen relativně, poněvadž ve skutečnosti „Hatred“ není až takové zlo, jak naznačuje úvodní, minutu a čtvrt dlouhý výplach „Rejected“.

Je to dobře? Toť otázka, která nás docela potrápí. Papírově by se tím pádem mělo jednat o záležitost vhodnější k domácímu poslechu. Jenže pokud někdo prahne po tom, aby si ušima prohnal grindcorovou apokalypsu, „Hatred“ ho uspokojit nemusí. Deska sice na první poslech působí velmi agresivně, ale jde jen o zdání a prvotní slupku. Některé riffy jsou dokonce docela chytlavé a dost často se objevuje střední tempo. Že by zlatá střední cesta? Nejsem si jist. Milovníkům totálního chlívku to nejspíš po chuti nebude a pro standardního posluchače jsou Friendship pořád přespříliš extrémní.

Přesto nepochybujte o tom, že některé songy na albu jsou povedené. Třeba „Life Sentence“ nebo „Blue Berry“ jsou rozhodně skladatelsky propracovanější a zajímavější než standardní prasopal. Naopak mě trochu zklamalo, že Friendship na „Hatred“ opakují některé písničky z „I&II“, což mi přijde hodně zbytečné vzhledem k tomu, že obě nahrávky trvají méně jak půlhodiny. Nicméně mě trochu překvapilo, že opakovačku „Compton“ jsem poznal jen podle sluchu! To se myslím nestává často, aby nějaká kapela tohoto žánru vymyslela track s natolik výraznými riffy a motivy, že si jej člověk pamatuje i po roce. Něco o kvalitách Friendship to taky vypovídá.

Vzato kolem a kolem se však nedokážu rozhodnout, jestli se mi „Hatred“ opravdu líbí a případně jak moc. Vidím na albu pozitiva a některé věci mi přijdou chvályhodné. Ale na prdel jsem si nesednul. Nevím proč, vlastně mi to přijde dobré, ale ne zas tolik. „Hatred“ je tedy pro mě deskou, která mi přišla v pohodě, ale pouštět si ji už nebudu. Nedokážu ovšem říct, jak by můj názor vypadal, kdybych neslyšel „I&II“ a s kapelou se prvně setkal až nyní – třeba by mě to fakt bavilo, stejně jako mě před rokem bavila kompilačka.