S japonským námrdem Friendship jsem se prvně potkal přibližně před rokem, když se mi do drápů dostala jejich kompilačka „I&II“, která dávala dohromady předchozí dvě ípíčka (nazvaná – dle očekávání – „I“ a „II“). Především se mi líbilo, že Japonci to nedrhnuli v prasecky zběsilém tempu hlava nehlava celou dobu, ale dokázali to okořenit i pomalým mazlavým sludgem. Bavilo mě to tehdy docela dost, tak jsem se nijak zásadně nemusel přemlouvat k tomu, abych se pustil i do poslechu jejich první řadovky. Zatímco název kapely – „Přátelství“ – úplně neodpovídá tomu, co formace produkuje za muziku, název debutového alba je už výmluvný – „Nenávist“.
Vzhledem k tomu, že Friendship rubou powerviolence, asi nepřekvapí, že i „Hatred“ patří k deskám, u nichž je označení dlouhohrající spíše formální a působí poněkud úsměvně. Fošna totiž hraje pouhých pětadvacet minut. Což ale není špatně, já to naopak beru, a to nejen proto, že je to v těchto žánrech zvykem. Řekněme si totiž upřímně – koho by tohle skutečně bavilo poslouchat třeba hodinu v kuse? Mě teda rozhodně ne. A to si sem tam nějaký výplach dám s náramnou chutí.
Mnozí by asi očekávali, že „Hatred“ bude vlastně o tom samém jako „I&II“. Docela logicky – vždyť já jsem očekával to samé. Až takhle jednoduché to ovšem v reálu není, ačkoliv základní recepturu Friendship samozřejmě nezměnili. Přijde mi ovšem, že na „Hatred“ jsou agresivní i sludgová složka muziky propojeny organičtěji, obě tváře Friendship jsou nyní více zapuštěny do sebe. Což ale na druhé straně znamená, že tím trochu utrpěla ona nasraná část. Jasně, pořád je to mrda do držky, ale jen relativně, poněvadž ve skutečnosti „Hatred“ není až takové zlo, jak naznačuje úvodní, minutu a čtvrt dlouhý výplach „Rejected“.
Je to dobře? Toť otázka, která nás docela potrápí. Papírově by se tím pádem mělo jednat o záležitost vhodnější k domácímu poslechu. Jenže pokud někdo prahne po tom, aby si ušima prohnal grindcorovou apokalypsu, „Hatred“ ho uspokojit nemusí. Deska sice na první poslech působí velmi agresivně, ale jde jen o zdání a prvotní slupku. Některé riffy jsou dokonce docela chytlavé a dost často se objevuje střední tempo. Že by zlatá střední cesta? Nejsem si jist. Milovníkům totálního chlívku to nejspíš po chuti nebude a pro standardního posluchače jsou Friendship pořád přespříliš extrémní.
Přesto nepochybujte o tom, že některé songy na albu jsou povedené. Třeba „Life Sentence“ nebo „Blue Berry“ jsou rozhodně skladatelsky propracovanější a zajímavější než standardní prasopal. Naopak mě trochu zklamalo, že Friendship na „Hatred“ opakují některé písničky z „I&II“, což mi přijde hodně zbytečné vzhledem k tomu, že obě nahrávky trvají méně jak půlhodiny. Nicméně mě trochu překvapilo, že opakovačku „Compton“ jsem poznal jen podle sluchu! To se myslím nestává často, aby nějaká kapela tohoto žánru vymyslela track s natolik výraznými riffy a motivy, že si jej člověk pamatuje i po roce. Něco o kvalitách Friendship to taky vypovídá.
Vzato kolem a kolem se však nedokážu rozhodnout, jestli se mi „Hatred“ opravdu líbí a případně jak moc. Vidím na albu pozitiva a některé věci mi přijdou chvályhodné. Ale na prdel jsem si nesednul. Nevím proč, vlastně mi to přijde dobré, ale ne zas tolik. „Hatred“ je tedy pro mě deskou, která mi přišla v pohodě, ale pouštět si ji už nebudu. Nedokážu ovšem říct, jak by můj názor vypadal, kdybych neslyšel „I&II“ a s kapelou se prvně setkal až nyní – třeba by mě to fakt bavilo, stejně jako mě před rokem bavila kompilačka.
Datum: 25.2.2018 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Amenra, Boris
Není to ani pět měsíců, co se u nás belgická post-metalová hydra Amenra ukázala naposledy. Tehdy poskytovala svou tradiční masu riffů ku prospěchu diverzity klubového festivalu Alternativa, v rámci něhož vystoupila v klubu La Fabrika po boku tuzemkých melancholiků Kalle. Jejich vystoupení jsem si nicméně nechal ujít, neboť podzimní nabídka byla tradičně tak přeplněná, že zkrátka bylo třeba něco vynechat – a na Amenru holt zrovna padl ten Černý Petr. Podobně mi v loňském roce utekli i japonští experimentátoři Boris, které jsem měl sice šanci vidět v rámci Brutal Assaultu, nicméně se kryli s Master’s Hammer, a poněvadž ty jsem do té doby ještě neviděl, dal jsem přednost tuzemskému kultu. Proto když se ukázalo, že v neděli v Praze obě kapely zahrají, kvitoval jsem to s povděkem a událost zaznamenal do kalendáře pro jistotu s vykřičníky. Ohledně koncertů u mne teď panoval poměrně půst, tudíž na nějakou patřičnou kulturu byl nejvyšší čas.
Palác Akropolis je deset minut před sedmou večerní až neuvěřitelně zaplněný – přiznám se, že bych ani do jedné z kapel neřekl, jek masivní podpora je bude provázet. Amenra je koneckonců poměrně konzervativní model post-metalu, a pokud jde o Boris, tam už bych vůbec nepředpokládal, že se lidí sejde víc než skromný hlouček undergroundových nadšenců. Nicméně zjevně jsem se mýlil, a ač jsem přesvědčen, že je to zásluha především prvních jmenovaných, kteří do našich poslední dobou bloudí poměrně často, i na set Japonců bylo už poměrně plno. Boris tedy spouští svou muziku ve stanovený čas a já po chvíli prodírání se lidmi nacházím slušnou pozici – a i díky patřičně vyvýšenému pódiu tak neplatím za svou nedochvilnost – a nezbývá, než se pohroužit do jejich naléhavých riffů a elektrizující atmosféry.
Trio začíná hřmotným dronem a člověk z nich cítí až hmatatelné nasazení pro věc. Dvoukrká kytara a velký gong za zády bubeníka, posléze pak i tahací harmonika, to jsou hlavní vizuální dominanty, které naznačují, že pokud je Amenra poměrně tradiční kapelou svého žánru, pak Boris jsou vrcholně netradičním uskupením, které se dá k něčemu připodobnit jen hodně těžko. Ano, dílčí elementy dávají vzpomenout na Sunn O))) či Kyuss co do hutného a syrového základu, ty jemnější momenty mohou připomenout například Sigur Rós, jako celek ale Boris nemají souputníka. Kousky „D.O.W.N -Domination of Waiting Noise-“, „Absolutego“ či „Beyond“ z loňské „Dear“ dávají na vědomí, že cit pro strhující a precizní dynamiku mají Boris v sobě jako málokdo.
Největší herec se posléze vyklube z bubeníka Atsua Mizuna, jehož fanatizovaná gesta a cit pro neverbální udržování napětí i expresivní zpěv ve starších kouscích z repertoáru, zkrátka mají potenciál zaujmout. Nicméně vůbec bych se nezlobil, kdyby víc zpívala i zpěvačka Wata – její jemný hlas totiž utváří dobrý kontrast k tomu, v co show vrcholí – masivní hlasitý drone-metalový hřmot. Trochu škoda, že ona variabilita Boris nebyla okořeněna i regulérními popovkami z jejich repertoátu typu „Taiyo No Baka“. Jinak ale fascinující vystoupení, které si milerád, pokud bude možnost, v budoucnu zopakuji.
Po čase zapíjení předraženým pivem, přichází čas na Amenra. Pokud Boris vizuál doplňovali o páru a světla, Belgičané přidávají plátno k promítání. Osvědčený recept, o němž zlé jazyky mohou poměrně legitimně tvrdit, že je to jednoduchá vizuální berlička – nicméně ono to zkrátka funguje, tak proč to nepoužít, že? Amenra je především silná přímočará houpavá riffovačka založená na střídání dynamiky, nicméně právě tenhle recept má potenciál publiku strhnout o poznání více než sofistikovaní předchůdci, kteří byli hodně založeni na postupném pohltivém a mrazivém budování napětí. Jenže paradoxně, i přestože mne vystoupení Amenra nutí rozpuštěným hárem šlehat kolem sebe na robustní kytarové vlny – Boris před momentem dokázali víc. Dokázali utvořit mohutný zážitek i tak nějak mimo základní metalové pudy. Oproti nim byli Amenra vzdaní holdu tradicionalimsu, ale do nirvány mne to nedovedlo. Bylo to možná až moc osvědčené – až moc rutina, byť tradičně velmi prožitá. Nicméně užil jsem si to, ne že ne.
Zvuk by zde tradičně velmi dobrý, přičemž setlist Amenra byl hojně založen na kouscích z „Mass III“ a „Mass IIII“, což beru jako plus. Nicméně přeci jen navzdory pečlivě budovanému audiovizuálmu zážitku, k naprostému úžasu mi něco chybělo. To co post-metalové špičky typu Neurosis či Cult of Luna dokáží naživo snadno předat – takovou přirozenou autenticitu a charakteristickou upřímnost – to mi tady zkrátka nějak chybělo.
Nakonec tedy se zpětnou platností za hlavní hvězdu považuji Boris. Ač jejich poslední deska „Dear“ je částečně rekapitulací jejich hudební cesty, nejsou oproti Amenra tak předvídatelně ustrnulí. Amenře nicméně rozhodně nelze upřít, že jsou mistry pódiové prezentace – a poměrně chápu i nadšené reakce fanoušků, neboť co do samotné show jim není až tak co vytýkat. Osobně jsem ale zkrátka čekal ještě o kousíček víc – a přesně tenhle kousíček mi v jiné muzikální inkarnaci přinesli právě Japonci. Těm možná bylo vytýkáno, že nebyli až tak nahlas, jak to u dronových nakládaček bývá zvykem, ale to mně třeba nevadí, protože tahle kapela zkrátka není jen o té hutnosti, ale také o těch kontrastech – a atmosféře bez ohledu na stupeň extrémnosti v decibelech.
Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.
K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…
…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.
Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.
Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.
Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.
Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.
Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.
Kolikrát jsme již byli svědky toho, jak byla chytrá myšlenka skvělého filmu rozmělněna a rozvařena v hloupém a nepovedeném pokračování? Bohužel mnohokrát a nespíš mnohokrát ještě budeme. Japonská dramatická řežba „Battle Royale“ patří k těm nešťastným příkladům, které podobný osud potkal také. Řekněme si to hned a na rovinu – „Battle Royale II: Requiem“ je snímek, jenž neměl nikdy vzniknout, protože svému kultovnímu předchůdci dělá jenom ostudu.
Jestli lze na „Battle Royale II: Requiem“ nalézt něco pozitivního, asi to bude skutečnost, že se nesnaží prachsprostě vykrádat původní film, obšlehnout jej a akorát dle klasického přístupu druhých dílů udělat všechno větší, akčnější atd. Respektive – dvojka je (samozřejmě?) větší, akčnější a rozmáchlejší, ale vedle toho se pokouší rozvinout i myšlenku prvního dílu a posunout se někam dál. Nejedná se tedy o stejný koncept jako minule, kdy je třída školáků poslána na opuštěný ostrov, aby se zde mezi sebou povraždila.
Battle Royale byl zákon, jehož prostřednictvím japonská vláda chtěla vyřešit problémy s mladou generací a její ztrátou hodnot a nerespektováním dospělých autorit. Ve druhém díle je tento zákon novelizován a podoba hry je poněkud odlišná, přičemž se tato snaží reagovat na události prvního dílu, kdy se z ostrova dostalo víc lidí, než mělo. Přeživší Shuya Nanahara totiž cítí značnou křivdu za to, co jeho generaci dospělí provedli, a vydal se na dráhu terorismu, v jejímž rámci společně s dalšími vrstevníky vyhlásil válku dospělým. Akorát jsem moc nepochopil, co se stane, až někdo z teroristů dosáhne plnoletosti, asi v den narozenin přejde na druhou stranu barikády…
Zákon Battle Royale 2 pak znamená, že tentokrát si studenti vybrané třídy nejdou po krku navzájem, ale jsou posláni na ostrov, kde sídlí Nanahara se svými nohsledy, aby se jej pokusili zabít. Ona větší rozmáchlost „Battle Royale II: Requiem“ se pak projevuje v tom, že od „komorního“ akčního snímku s dramatickým přesahem se dvojka posunula k vojnovému eposu s bitvami. Ty patří k jediným světlým místům filmu, protože jakmile se to začne řezat, jde o jediné aspoň trochu zábavné pasáže. Válečnou vřavu plnou výbuchů a nepřetržitých salv kulek se povedlo udělat poměrně dobře, nejlépe v případě vylodění a prvním frontálním útoku na Nanaharovu pevnost. Za pochvalu asi stojí i to, že dvojka je subjektivně ještě krvavější než její předchůdce.
Tím ovšem pozitiva vesměs končí. Naopak negativ vidím tolik, že ani nevím, kde začít. Zkusme to třeba u nelogičností. Rozumím tomu, proč studenti vybraní do programu Battle Royale mají i tentokrát obojky – aby se necukali a aby se náhodou nepřidali k teroristům (což ale nakonec všichni, kdo v daném momentu filmu ještě žijí, dle očekávání stejně udělají). Proč jsou ale obojky propojeni do dvojic, z níž jakmile někdo zemře, hlavu to odpálí i tomu druhému? A co zemře – stačí, aby se od sebe dvojice vzdálila na víc jak 50 metrů, a už jdou oba pod kytky. Jaký to má mít smysl? A nakonec – proč vlastně studenty na ostrov posílají, když vláda přesně zná polohu teroristů, takže je může v klídku vybombardovat? Ne, ona tam pošle armádu a rakety až v momentě, kdy už na ostrově zbývá pouhá hrstka přeživších…
Druhý velký problém. Vyjma oněch několika bojových sekvencí nenabízí „Battle Royale II: Requiem“ vůbec nic zajímavého, a dokonce velkou část své (zbytečně přetažené, jen tak mimochodem) stopáže nudí. Když jsem to viděl poprvé, po cca 70 minutách jsem si říkal, že teď už asi bude konec, a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mě čeká ještě dalších víc jak 50 minut. Zpočátku to vypadá jen jako nic moc nástupce excelentního filmu, ale ve své druhé půli se „Battle Royale II: Requiem“ propadne až do odpadu. Jakmile se začne pateticky kecat a řešit morální cíle terorismu, tak je to naprosto zoufalá nuda, kterou už nezachrání ani opětovně akčnější finále. Divák je dočista znechucen z patosu a srdceryvných proslovů při umírání („Nikdy na mě nezapomeň“, „Musíš přežít a pokračovat ve své cestě“, „Navždy budeme kamarádi“ a podobné… fujtajbl). Režisérský sestřih dokonce přihazuje ještě dvacet minut navrch, což už mi přijde jako výzva pro naprosté magory, poněvadž já jsem sotva přežil ty dvě a čtvrt hodiny ve standardní verzi.
Perličky:
• Role byla nabídnuta Quentinu Tarantinovi, ale musel ji odmítnout z časových důvodů. Údajně si měl zahrát prezidenta USA.
• V cameo roličkách se objeví Takeshi Kitano (učitel z prvního dílu) nebo Sonny Chiba.
• Kinji Fukasaku, režisér prvního dílu, stihl natočit pouze jedinou scénu (konkrétně flashback, v němž se objeví Takeshi Kitano), poté zemřel na rakovinu prostaty. Snímek dokončil jeho syn a zároveň scénárista Kenta Fukasaku.
S nadáváním jsem ovšem stále neskončil. Další extrémní hejt musím poslat na jednotlivé postavy, respektive jejich představitele. Neskutečně mě sral třeba učitel. V prvním díle posílal studenty na smrt Takeshi Kitano, jehož nyní nahradil šíleně přehrávající Riki Takeuchi, na nějž se místy skoro nedalo koukat. Otázky, proč má na sobě taky obojek a jak se zničehonic objeví na ostrově v ragbyovém dresu, si už nechám pro sebe. Hodně mi vadil i Tatsuya Fujiwara, jenž se vrátil do role Shuya Nanahary. V prvním díle byla jeho topornost omluvitelná psychikou vystrašeného naivního studenta hozeného doprostřed krvavé řeže, ale vůdce teroristické organizace se mu prostě nedá věřit ani za hovno. Docela špatná je i podstatná část studentů, ale tihle dva mě tedy na celém filmu vysírali nejvíc.
Nalijme si čistého vína, zde jakákoliv shovívavost na místě opravdu není. „Battle Royale II: Requiem“ je těžký průser, k jehož natočení nikdy nemělo dojít. Oproti bravurní jedničce se jedná o extrémní propad plný nelogičností a bez jakéhokoliv charismatu. Nefunguje to ani jako hloupé akční béčko, protože chybí jakýkoliv nadhled, film se bere smrtelně vážně, protože se pokouší o podobnou hloubku jako předchůdce, ale tentokrát se jen pateticky vaří z vody. Nuda při sledování je ubíjející, pocit zklamání obrovský. Tohle si původní „Battle Royale“ opravdu nezasloužil.
Dnes si ve filmovém koutku zavzpomínáme na další snímek, který si vysloužil kultovní status. A také značně kontroverzní. Japonci totiž v tomhle případě zfilmovali téma, jaké budí vášně a negativní emoce. Pro ty z vás, kdo nevědí, oč se jedná, to vezmeme od začátku i s dějem, z něhož to jistě pochopíte. Ještě předtím ale dodejme, že myšlenka „Battle Royale“ není úplně původní – film byl natočen na motivy stejnojmenné knihy Kōshuna Takamiho, která vznikla již v roce 1996, ale vydána byla až 1999 (film je o rok mladší).
Děj je zasazen do alternativní blízké budoucnosti, kdy se Japonsko potýká s obrovskými problémy kázně mládeže a jejím nerespektováním dospělých autorit. Vláda se situaci rozhodně vyřešit radikálním způsobem – každý rok je vybrána jedna středoškolská třída, která je vysazena na opuštěný ostrov a donucena si zahrát hru. Ta spočívá v tom, že jsou studentům rozdány zbraně a ti se musí navzájem pozabíjet. Vyhrát může jen jeden a vyhrává tak, že zbude jediný naživu. Pokud zůstane po třech dnech naživu víc lidí, zemřou všichni.
Není těžké si domyslet, kvůli čemu „Battle Royale“ všechny moralisty a ochránce dobrých mravů tak vysírá. Je to samozřejmě vyobrazení toho, jak se parta dětí / teenagerů mezi sebou nemilosrdně vraždí. Navíc nezapomínejme, že se nejedná o americkou produkci sevřenou v kleštích autocenzury, etických bariér a strachu z ratingů. Japonci se toho nebojí. Samozřejmě, že nepůjde o ten nebrutálnější film, co jste kdy viděli, explotační horory jsou přece jenom na úplně jiném levelu, o pověstných východoasijských zhůvěřilostech ani nemluvě, ale i tak – násilí zde nechybí, krev stříká v elegantních obloucích, jak si mezi sebou studenti prořezávají hrdla anebo střelnými zbraněmi dělají ze svých kamarádů řešeto, a do toho jejich učitel v podání legendárního Takeshi Kitana v pravidelných intervalech rozhlasem glosuje, kdo během posledních šesti hodin zemřel.
Pokud ovšem netrpíte morální zábranou a jste ochotni snést něco nezletilé krve, čeká na vás velice dobrý snímek. V jádru je „Battle Royale“ především akční záležitost, zároveň jde ale dalece nad rámec standardního akčního filmu. Nechybí zde různé dramatické linky související s osudy jednotlivých studentů. Vzhledem k jejich počtu (42) je jasné, že ne všem je možno dát dostatečný prostor, tudíž některé z nich film sleduje podrobněji, u dalších jen naznačí, zatímco jiní umírají takřka okamžitě a stávají se pouhým masem na popravu. Což lze ale pochopit, protože jinak by to mělo pět hodin, a ne dvě. Navíc nelze přehlížet ani onu etickou rovinu filmu, již není možné opomenout, pokud se na to nebudete koukat s ortodoxně cynickým přístupem jako na akční vypalovák.
Perličky:
• O role 42 studentů se ucházelo více jako 6000 herců a hereček, z nichž do užšího výběru prošlo přes 800. Tito museli podstoupit šestiměsíční fyzickou přípravu, na jejímž základě byli vybráni finální představitelé rolí.
• Ačkoliv jsou postavy studenty střední školy, pouze čtyři herci byli v odpovídajícím věku. Nejstarším představitelům rolí studentů bylo 25 let.
• „Battle Royale“ cituje jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů režisér Quentin Tarantino. Herečku Chiaki Kuriyamu později obsadil do svého snímku „Kill Bill“.
Jediné, co musíte překousnout, je jistá dávka japonského patosu jako třeba vyznávání lásky během umírání, ale s trochou tolerance se to dá přežít, zvlášť když ten zbytek za to stojí. Osobně mi příliš nesedlo ani rozuzlení, k němuž snímek dospěje trochu jinak než předloha, ale ve finále zbudou ti samí přeživší. Tak či onak, závěr není přesně dle mého gusta, byť uznávám, že mě ty závěrečné minuty neštvou natolik, abych si jimi nechal zkazit jinak výborný film. Nehodlám samozřejmě prozrazovat, jak to dopadne, ale kdo již „Battle Royale“ zná, tak asi ví, o čem mluvím.
To jsou za mě asi tak jediné dvě kaňky „Battle Royale“, které se nakonec ztratí v záplavě nezapomenutelných scén (školení ke hře, maják, některá konkrétní zabití). Navíc je nutno cenit i samotné dráždivé téma a jeho provedení – když se totiž navzájem popravují děti za zvuku klasické hudby, nelze tomu upírat určitou působivost.
Perličky:
• Kromě knihy a filmu existuje i komiksová adaptace ve stylu manga. Snímek se také dočkal pokračování s podtitulem „Requiem“.
• Deset let po vydání se „Battle Royale“ dočkal převodu do 3D a obnovené kino premiéry v Japonsku.
Po vydání knihy se ji japonští zákonodárci svého času pokusili zakázat, což se nakonec nepodařilo, a o to samé se pokusili i s filmem, což se rovněž nezdařilo. Naopak tím dosáhli přesně opačného účinku – udělali „Battle Royale“ obrovskou reklamu, z novely se stal bestseller a snímek se zařadil do první desítky nejúspěšnějších filmů v Japonsku. Obojí posléze vyvolalo ohlasy a kontroverzi i mimo rodnou zemi a v mnohých státech byl zakázán (například v Německu byl z indexu odstraněn až letos v únoru!). I to je známkou, že se zde podařilo vytvořit něco mimo komfortní zónu běžného diváka, což zasluhuje uznání. „Battle Royale“ se tak právem stal snímkem, jemuž předchází jeho pověst, a zároveň kultovní a výraznou záležitostí, která nezapadla v šedi průměru. Nutno vidět.
Perličky:
• Navzdory běžnému přesvědčení nebyl „Battle Royale“ nikdy zakázán v USA. Sice zde byl vydán až v roce 2011, ale s největší pravděpodobností je na vině vysoká cena za licenci, kterou si nezávislí distributoři nemohli dovolit, zatímco ti velcí o snímek nejevili zájem.
• Okolo roku 2006 se uvažovalo o americkém remaku „Battle Royale“, proti čemuž se zvedla vlna nevole. Projekt byl nakonec zrušen, ale ne kvůli protestům fanoušků, nýbrž kvůli úspěchu tematicky podobné série „Hunger Games“ (knihy i filmy). „Hunger Games“ je mnohdy kritizováno právě za vykradení „Battle Royale“, ale autorka knih Suzanne Collins tvrdí, že o japonském díle před sepsáním svého vlastního v životě neslyšela. V roce 2012 byla také zvažována možnost amerického seriálu „Battle Royale“, ale i z toho nakonec zjevně sešlo.
Jistě znáte ten pocit, kdy máte náladu na nějaký bestiální výplach, který řeže hlava nehlava v těch nejzběsilejších tempech. Právě pro takové chvíle existují skupiny jako Friendship. Jejich hudba i navzdory názvu kapely není vůbec přátelská, právě naopak, je naprostým protikladem toho, co si pod pojmem přátelská hudba představíte. „I&II“ vám totiž setne palici se stejnou spolehlivostí jako nabroušená gilotina na obálce nahrávky.
Pro někoho by mohlo být zajímavé, že Friendship pocházejí z Japonska. Nicméně jejich původ vlastní hudbu nijak neovlivňuje – bordel je totiž mezinárodní nebo ještě lépe řečeno nadnárodní záležitost. Z hlediska povinné informativní části recenze je zajímavější skutečnost, že ačkoliv může být „I&II“ považováno za debutovou desku Friendship, v reálu se o úplně nový materiál nejedná. Ve své podstatě totiž jde o kompilát dvou předchozích minialb, která si Japonci vydali sami. Jistě vás překvapí a ohromí, že se tato ípka jmenovala „I“ a „II“. Na „I&II“ však (naštěstí) není nijak poznat, že jsou to původně dva samostatné počiny, fošna nepůsobí rozhádaně a naopak vyznívá jednolitě a konzistentně.
Nyní se ale konečně přesuňme k tomu, co za brajgl Friendship vlastně produkují. Japonci si libují ve zvířecím powerviolence, v grindcoru toho nejhrubšího zrna. Ihned první skladba „Jerusalem“ na vás vysype zkurveně nenávistný chlívek, který je místy natolik extrémní, až to skoro zavání noisovými vlivy. První song trvá půlminuty a nedivil, kdyby i takto krátká doba stačila Japoncům na to, aby dokonale odradili slabší povahy.
Jenže pozor, nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Friendship hrají arci-agresivní bordel, nehrají však píčovinu bez mozku. „I&II“ má nějaký 26 minut, takže by člověk při takto krátké stopáži snad i očekával, že to Japonci budou bestiálně rubat po celou dobu, ale taková představa je lichá. Vedle zvěrských powerviolence momentů je totiž nahrávka prošpikována šnečími sludgovými momenty. Friendship vás nejprve roztřískají na maděru a tu zkrvavenou kaši, která po vás zbude, posléze vymáchají v ohavném bahně. Opět může za krásný příklad posloužit úvod „I&II“, protože hned po již zmiňované zběsilosti „Jerusalem“ přijde naopak pomalá temná tryzna „T.R.Ø.Y“. Třešničkou na dortu pak budiž občasné nihilisticky vřískající znásilňované kytary, při nichž zaručeně zjihne každý, kdo uctívá negativismus Khanate.
Friendship ve své muzice dokázali skvěle nakombinovat animální agresi a metalovou temnotu do krásně vyšinutého celku, který zvládne ukojit vaši touhu po extrémní produkci, a přitom není samoúčelnou přehlídkou toho, jak rychle dokáže bubeník sypat. Jinými slovy, Friendship ukazují, že i powerviolence lze hrát takovým způsobem, aby dávalo smysl se mu věnovat v rámci domácího poslechu, aniž by u toho ztratil to, co je pro tento žánr typické. A to je moc dobrá vizitka. V neposlední řadě pak „I&II“ opětovně potvrzuje, že zámořský label Sentient Ruin Laboratories má prostě čuch na výborné neokoukané extrémní kapely a že jeho ediční plán se rozhodně vyplatí sledovat.
Vágně by šlo říct, že jsou takové dva základní druhy čistokrevného psychedelického rocku. Jedním jsou takové ty echt krautové drogy s výraznou monotónní rytmikou, která člověka pomalu opíjí, tlačí ho do kouta a táhne jej do stavů pohnutí mysli. Oproti tomu druhé podání nemá takový „tah na bránu“, je spíše usedlejší a ona psychedelie je taková řekněme umírněnější. A takové má také mnohem blíže původní podobě stylu ze zlatého věku psychedelie v 60. a 70. letech. No, a přesně té druhé jmenované formě se věnuje i formace, o níž dnes ztratíme kus řeči.
Kikagaku Moyo, nebo ještě lépe 幾何学模様, mají pro našince možná trochu krkolomný název, ale to se dá vzhledem k původu tak trochu očekávat. Podle oněch klikyháků vypadajících jak rozsypaný čaj vám již nejspíš došlo, že tato formace pochází z Japonska. Jen pro zajímavost lze zmínit, že onen název by měl znamenat „Geometrické vzory“. Nicméně hudba má tu nádhernou vlastnost, že je jaksi nadnárodní, a i když si na názvu kapely či skladeb klidně můžete zlámat jazyk a nemusíte kapele rozumět ani zbla, pořád je možné, že to člověka něčím osloví či snad dokonce pohltí. Emoce jsou totiž univerzální řečí, jíž rozumí snad každý bez ohledu na to, jakým jazykem jinak hovoří. A to, zdali skupina dokáže upoutat hudebně, se samozřejmě neodvíjí od místa původu (jakkoliv i ten v nějakých případech může hrát jistou roli a může dodat na zajímavosti, o tom se nikdo nepře), nýbrž od schopností samotných muzikantů.
A zrovna Kikagaku Moyo, všechna čest, v tomhle ohledu umí. Již předcházející deska „Forest of Lost Children“ z roku 2014 byla skvělá a obsahovala mnoho vysoce povedených nápadů (třeba taková „Smoke and Mirrors“ je prostě boží skladba). Nedokážu soudit, jak to vypadalo na eponymním debutu, jenž je ještě o rok starší, ale letošní novinka „House in the Tall Grass“ jednoznačně potvrzuje, že její předchůdce nebyla jen náhoda a že Kikagaku Moyo skutečně mají talent.
Oproti „Forest of Lost Children“ mi „House in the Tall Grass“ připadá ještě o něco křehčí. Tu a tam se sice vyskytnou i výraznější motivy (byť mnohdy to vyznívá výraznějším dojmem jen v kontextu alba) a v takové „Silver Owl“ se v jednom momentě vyskytují takřka až stonerové riffy, ale to celkové umírněnější ladění je jinak docela patrné. V případě jemného vokálu, o němž by si neznalý posluchač leckdy skoro mohl i myslet, že patří spíš ženě než muži, to moc nepřekvapí, protože ten byl takový i posledně. Měkčí dojem však podporuje přítomnost několika velmi minimalistických písní jako „Melted Crystal“, „Old Snow, White Sun“, „Fata Morgana“ nebo „Cardigan Song“. Jenže minimalistické pojetí neznamená jen snové rozjímání bez povedených motivů, důkazem čehož může být třeba druhá „Kogarashi“, jejíž některé melodie jsou prostě úžasné.
Samozřejmě se zde ale nacházejí i delší strukturovanější kusy. Tato sorta je na „House in the Tall Grass“ reprezentována třeba hned úvodní „Green Sugar“, která se dle daných žánrových pravidel po většinu svého času točí okolo jednoho rytmického motivu, kolem nějž se vynořují další nápady (opět – jedna kytarová melodie je vyloženě krásná), aby se v závěru ukázkově vygradovala. Titul nejpropracovanější kompozice si dle očekávání uzmula desetiminutová „Silver Owl“, která se postupně vyvíjí, tuhle vystoupá k jednomu z několika vrcholů, aby se posléze vrátila k původní lince, ale mě osobně z těch dlouhých věcí nejvíc baví ta třetí – na předposlední pozici ukrytá „Trad“. Opět musím vyzdvihnout jeden kouzelný motiv a obecně nádhernou atmosféru, jíž ani jemnost na síle neubírá.
Obecně vzato bych pak o materiálu na „House in the Tall Grass“ mohl prohlásit i to, že se mi zdá, jako by hlavní roli tentokrát přebraly kytary a naopak sitár poměrně ustoupil co pozadí. Samozřejmě tam stále je přítomen a je slyšet, nicméně již není tak výrazný a je více zapuštěn do celku. Nutno však dodat, že ani to nijak neodbouralo nádech zašlého folku, který tvorbou Kikagaku Moyo bezpochyby prostupuje.
Ze všeho doposud řečeného je asi zřejmé, že se mi „House in the Tall Grass“ líbí. Je to hodně chytře napsaná deska, do níž je docela jednoduché se dostat, ale není úplně jednoduché ji opustit. Jinými slovy se jedná o záležitost, v jejíž přítomnosti lze strávit nemalé množství času, aniž by to člověka omrzelo, protože velká část písní je natolik dobrá, aby prostě dokázaly bavit i s odstupem. Jednoduše je to super a rozhodně se nebojte si to pustit.
Datum: 9.6.2016 Místo: Praha, 007 Účinkující: Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen
Japonští Kikagaku Moyo (anebo také 幾何学模様, jestli si na to potrpíte) se v Praze představili již loni v květnu, ale tehdá se mi nějak podařilo jejich koncert projebat. Tím spíš jsem byl rád, že se pětice ze Země vycházejícího slunce takřka přesně po roce vrátila. A nyní jsem si je nenechal ujít tím spíš, že tentokrát už nehráli v Podniku, nýbrž na strahovské Sedmičce, která je vzhledem ke svojí (ne)velikosti pro podobnou muziku jako dělaná.
Na druhou stranu, Sedmička není vůbec dělaná pro větší počty lidí. Tomuhle klubu sluší akce, kde přijde tak dejme tomu padesátka lidí – to stačí k tomu, aby to nevypadalo prázdně a dalo se tam fungovat. Jak se ovšem ukázalo, Kikagaku Moyo byli tahákem pro mnohem větší cifru lidí, takže tentokrát bylo opravdu plno a o moc víc návštěvníků by se tam už asi nevešlo. Popravdě řečeno, zrovna na Sedmičce jsem byl vážně mnohokrát, ale takhle narvanou jsem ji osobně viděl snad jen na Altar of Plagues či Author & Punisher. Ale co už, já si nemám nač stěžovat, jelikož jsem si jak správná svině uzmul místo vepředu, abych měl pěkný výhled a mohl si to užít.
Je pravda, že zrovna u kapely jako Kikagaku Moyo by se skoro chtělo říct, že je beztak hlavní slyšet a ke koukání tam toho zas tolik není, takže když člověk na pódium nevidí (jakože lidi od třetí řady dál toho asi zas tak moc neviděli), nemusí to nutně znamenat zkažený koncert. Z jistého úhlu pohledu by to ale bylo zavádějící tvrzení, protože to byla zábava Japonce při hře pozorovat. Kikagaku Moyo, byť se to tak na první poslech nemusí zdát, zdobí nemalá instrumentální zdatnost a až na koncertě, kdy jim člověk vidí přímo pod ruce, jsem si uvědomil, že některá ta kytarová sóla nejsou vůbec sranda. O magickém sitáru ani nemluvě, protože na ten už je asi třeba pořádný skill i bez sólování.
Hlavně z toho ale byla cítit radost z hraní. Na kapele bylo vidět, že ji to baví a že je ráda za klub plný lidí, kteří si tu muziku užívají a měli ponětí o tom, na co a proč přišli. Jemnější momenty byl krásně zasněné a procítěné a naopak ve chvílích, kdy Kikagaku Moyo zrychlili, to byl nefalšovaný rokenrol, při němž i samotná pětka usměvavých Japonců začala regulérně pařit. Naštěstí ale koncert nepůsobil nijak náladově roztříštěně a i zdánlivě takto protichůdné přechody fungovaly. Vystoupení ubíhalo jedna báseň a takové vtípky, jako že bubeník a kytarista začali s prohozenými nástroji a až po dvou skladbách se vyměnili a zaujali správná místa, byly už jen takovou třešničkou na dortu.
Ještě před Japonci se jako předkapela představili němečtí Sir Robin & the Longbowmen, kteří mají aktuálně na kontě eponymní debutovou desku. I oni se prezentovali psychedelickým rockem, jenž sice nebyl vyloženě chudý na zajímavé pasáže, ale jako celek mě zas až tak na zadek neposadil. Některé momenty se mi líbily, zaujalo mě využívání hned tří vokálů, a dokonce i oni v jedné písni ukázali sitár. Místy to bylo rozhodně dobré a početná formace dokázala rozehrát pohodové psychedelické hody, ale k nějakému uhranutí to mělo daleko a rozhodně jsem neměl potřebu hned utíkat k merch stánku a vysolit prachy za elpíčko (a to nejen z toho důvodu, že už jsem všechno vysypal za vinyl „House in the Tall Grass“ od Kikagaku Moyo, ha!). Na druhou stranu mě ale Sir Robin & the Longbowmen ani nijak neodpuzovali a jejich přítomnost v pozici předskokana mě nedráždila. Na Kikagaku Moyo neměli a o vrcholu večera není sporu, nicméně pořád to bylo vcelku solidní a dokážu si představit, že když někdy nebudu mít do čeho píchnout, klidně zkusím dát Němcům šanci i ve studiové podobě, jestli to se mnou náhodou nehne o něco víc.
Každopádně, akce jako celek byla velmi příjemná. Samozřejmě se o to postarali především Kikagaku Moyo, ale to je naprosto v pořádku, neboť právě o nich to mělo být. Japonci předvedli skvělé vystoupení, při němž jsem se bavil. A klidně bych si i vsadil na to, že jsem tam zdaleka nebyl sám. Hodně sympatický večer. Ne vyloženě odzbrojující nebo dechberoucí, ale vysoce sympatický a pohodový, což také není málo.
Země: Japonsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 9.4.2014 Label: Virgin Babylon Records
Tracklist:
01. Lilac
02. Mirror Mirror
03. Endless Summer 2014
04. Tasogare
05. Good Religion
06. Dizziness of the Sun
07. Oops We Did It Again
08. Endless (Massaka) Summer 2013
09. Lilac (Perfect Ending Ver.)
Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 5,5/10
Skvrn – 7,5/10
Dnes přinášíme netradiční dvojrecenzi počinů v Evropě málo známé japonské kapely Vampillia. Proč však dvě samostatné recenze? “The Divine Move” a “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” jsou oficiálně nezávislé počiny, které však vyšly ve velice krátkém časovém rozmezí a navíc jsou, jak už to u dobrých kapel bývá, v mnohém podobné a v mnohém odlišné. Proto se každému z nich budeme věnovat v separátní plnohodnotné recenzi. Přejeme příjemné čtení.
Vampillia – The Divine Move
Japonská kultura je z pohledu Evropana jedna velká ujetost. Není to dlouho co na stránkách Sicmaggotu prolétla dětská metalová kapela Babymetal, a to je jen hodně slabý odvárek toho, co Japonci dovedou. Kulturní bariéra je však v mnoha ohledech příliš velká a japonské skupiny tak málokdy v Evropě a Americe opravdu ve velkém uspějí. Ty, které se o to přesto chtějí pokusit, tak musí buď potlačit kulturu rodné země a v zásadě zapadnout do řady euroatlantického metalu, nebo svou odlišnost podpořit vysokou kvalitou a použít ve svůj prospěch. Z druhé škatulky mě bohužel napadají pouze Sigh, a tak jsem rád, že se dneškem alespoň o jedno jméno rozroste. Oba letošní počiny kapely Vampillia si totiž pozornost rozhodně zaslouží.
“The Divine Move” je album kombinující esoterické melodie a barbarskou brutalitu s hodinářskou precizností. Téměř každá z devíti položek na tracklistu je rozmanitá, každá obsahuje alespoň jeden moment, kdy vám překvapením spadne čelist, a hlavně každá má své místo a účel jasně daný.
Vše začíná v podstatě nevinně. “Lilac” otevírá album hravou melodií, která připomene tradiční japonské motivy, jaké si už jen díky stereotypům Evropan snadno vybaví. První překážka nastává v momentě, kdy zpěvačka spustí svůj (typicky japonský) zpěv. Vysoký hlásek, zvláštní frázování a pochopitelně i naprosto nesrozumitelná japonština mohou být při prvních posleších docela oříšek, který se však vyplatí rozlousknout. Vokálně je totiž hudba Vampillia hodně rozmanitá, a tak i kdybyste se přes zpěv nepřenesli, nebude vás trápit příliš často. Motiv úvodní skladby se mění jen mírně, ovšem hravost zůstává, což působí jako kontrast k následné “Mirror Mirror”. Právě zde poprvé dochází ke zlomu mezi tradičním Japonskem a ujetostí, kterou se vyznačuje Japonsko současnosti. Začátek je jak vystřižený z dětské zpívánky, ovšem smyčce a mužský hlas promlouvající zcela nerytmicky v pozadí dají tušit přicházejícímu zlomu, který dorazí asi v polovině. Zpěv se změní v řev, z ničeho nic se spustí bicí salva a Vampillia předvádí typický metalový chaos – asi na deset sekund. Poté se skladba restartuje a k hlučícímu závěru dojde mnohem přirozenější gradací. A právě překvapení, s jakou se metalová vřava objeví poprvé, vystihuje “The Divine Move” nejlépe.
Vampillia do svých skladeb dokáže vmísit mnoho rozmanitých prvků, přesto jsou však povětšinou písně velice krátké; s výjimkou dvou není žádná delší než pět minut. “Endless Summer 2014” je v porovnání s “Mirror Mirror” mnohem méně šílená, o to větší roli zde hrají emoce. Její začátek i konec jsou křehké a dojemné, uprostřed se však odehrává jedna z nejtvrdších sekcí alba. I v ní však stále zůstávají jako připomínka pravého charakteru písně přítomny housle, piano a nádherný zpěvaččin hlas. “Endless Summer 2014” je díky této skvělé souhře jednou z nejlepších písní desky, což je i vzhledem ke kvalitě alba vysoké ocenění. Podobně tvrdá je pak ještě “Good Religion”, jež v opozici k tradiční gradující struktuře naopak začne v duchu splašeného death metalu a s postupným přidáváním piana a houslí se rychle rozplyne.
“The Divine Move” však nepřináší jen sled málo souvislých, ovšem výborně poslepovaných částí. Vampillia několikrát zabrousí do úplně jiných vod, kdy na delších plochách jen pomalu rozvíjí v jádru neměnné motivy, a jedna z takových situací nastane v první polovině “Tasogare”. Jen za doprovodu piana vypráví mužský cosi smutného, přičemž se nesnaží o žádnou melodičnost či rytmus. “Tasogare” je právě jedna z delších skladeb a její první polovina tak funguje jako naprostý kontrast k polovině druhé, která v jedné chvíli zní, jako by vypadla z pera českých DuobeticHomunkulus, kteří si na souhře piana, technických kytar a brutálního řevu potrpí. Vstup houslí a operní zpěv v závěru však dá zřetelně najevo, koho zde posloucháme. I nejdelší píseň alba “Dizziness of the Sun” se dlouho nikam nehýbe a začíná pouze pianem, oproti “Tasogare” však uslyšíme mnohem příjemnější a melodičtější ženský zpěv. “Dizziness of the Sun” navíc nemá žádný zlom a celých devět minut plynule graduje do nádherného vrcholu.
“The Divine Move” jsem dosud popisoval poněkud obsáhle, protože nedokážu najít účinná přirovnání, slyšel jsem jen málo obdobně unikátních alb. Ačkoli jsem spíše vyprávěl než hodnotil, vše, o čem jsem dosud mluvil, považuji za špičkové – výborně napsané i zahrané. Možná zvuk by mohl být místy lepší, ovšem vzhledem k tomu, kolik nástrojů a hlasů museli producenti na desku dostat, je vlastně obdivuhodné, že je vše slyšet zřetelně a příjemně. “Šílenství” jsem tak dosud prezentoval jako kladnou stránku alba a ve většině skladeb to tak opravdu je, ovšem ne ve všech. “Oops We Did It Again” v podivné kombinaci mísí ambientní podklad smyčců a piana s mnoha různými hlasy a zvuky – šeptání střídá dětský pláč, popotahování či vzdechy a do všeho se z nějakého důvodu přidává prdění. Zde poprvé netuším, čeho vlastně chtěla kapela dosáhnout, ovšem výsledek jde zcela mimo mě, a i když má jen málo přes tři minuty, docela mi kazí jinak krásně plynulý tok alba. Podobně i závěrečná “Lilac (Perfect Ending Ver.)” je pro mě záhadná. Jak název napovídá, jde o pokračování skladby úvodní, je to vlastně taková “Lilac” na steroidech doplněná o elektroniku, jež veškerou nevinnost úvodní skladby rychle rozpráší. Problémem je zpěv, který je (bezpochyb záměrně) naprosto falešný. Chápu že se zde Vampillia pokouší narušit posluchačovy nervy naposledy v samotném závěru alba, ale z mnoha poslechů vím, že je mnohem příjemnější album vypnout ještě před poslední písní, než ho nechat plynout do konce a zkazit si jinak velice příjemný zážitek z poslechu.
A tak nastává čas na závěrečné zhodnocení, které bude i přes dvě posledně zmíněné skladby velice pozitivní. Vampillia přinesla něco nového, hudbu, jakou jsem dosud neslyšel. Nejde doslova o nový žánr, spíše pokračování tendencí míchání žánrů zcela protichůdných, kdy nedochází ke stírání hranic, nýbrž k jejich zřetelnému prolínání. Ruku v ruce s experimentováním tak musí jít i možnost neúspěchu, a když řeknu zcela jednoduše, že Vampilla uspěla (a výrazně) v sedmi z devíti skladeb, jistě uznáte, že jde o počin obdivuhodný. “The Divine Move” si vysoké hodnocení zaslouží.
Další názory:
Musím říct, že jen málokteré nahrávce jsem věnoval tak velké množství času jen kvůli hodnocení na pár řádků, jako tomu bylo nyní v případě japonské úchylnosti Vampillia. Obzvláště tohle první album “The Divine Move” jsem poslouchal vážně intenzivně, ale i přes velký počet poslechů jsem si k té muzice prostě nedokázal najít cestu – a nejsem si jistý, jestli to je jen tím, že jsem nezvládnul pochopit to avantgardní umění, nebo je to fakt tak o ničem, jak se mi zdá. Nicméně si myslím, že jsem – co se hudby týká – hodně otevřený člověk a dokázal jsem si užít i mnohem větší šílenosti než Vampillia, takže bych neřekl, že prostě nemám takové koule, abych “The Divine Move” strávil. On totiž není problém v tom, že by se mi vyloženě nelíbila ta hudba, některé momenty jsou naopak dost povedené, ale jiné jsou zase vyloženě debilní. A co je hlavní, celé mi to tak nějak nedrží pohromadě, dost často mi to všechno přijde lámané přes koleno, křečovité a trochu samoúčelné… jako kdyby to bylo tak avantgardní jen proto, aby to bylo jednoduše co nejméně normální, ne aby to něco sdělovalo. Výsledkem je tak… no, nuda. Kolegovu devítku mi hlava nebere… H.
Jestliže jeden kolega skáče nadšením a druhý se utápí v nudě, já jsem ohledně hodnocení “The Divine Move” na vážkách. Při poslechu Vampillia se rozhodně nenudím, ovšem je tu několik věcí, které by šlo udělat jinak, pokud možno lépe. Do “The Divine Move” jsem se dostal i přes její experimentálnost docela rychle a ony výtky přicházely až samovolně s postupem času. První polovina desky je úplně v pohodě a kolegova devítka u mě má své opodstatnění. Jenže zdánlivě citlivá deska s ostrými metalovými výjezdy (tahle kombinace mě na albu hodně baví) se vydá na svém konci trochu jinou cestou, která mi v případě “The Divine Move” moc nedává smysl a docela mě irituje (za vše mluví “uprděná” “Oops We Did It Again”) Celkově vzato – určitě hodně zajímavá nahrávka, která ukazuje, že Vampillia rozhodně netrpí nedostatkem nápadů. Jen by je chtělo ještě trochu lépe poskládat a pro příště se nebát i něco vynechat. Skvrn
Země: Japonsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 23.4.2014 Label: Virgin Babylon Records
Tracklist:
01. My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
02. Ice Fist
03. Hiuta
04. Seijaku
05. Storm of the Snow
06. Anata Ni Kakaru Niji
07. Draumur
08. Von
09. Tui
Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 5,5/10
Průměrné hodnocení: 6,75/10
Vampillia – My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness
Při recenzování druhého z letošních počinů japonské Vampillie budu vycházet z předpokladu, že o málo starší “The Divine Move” buď znáte, nebo jste četli recenzi na předchozích odstavcích. Nebudu tak popisovat, o čem přesně hudba kapely je, nýbrž se zaměřím na zdůraznění odlišností. Mantinely vytyčené albem “The Divine Move” v podstatě platí, ovšem je třeba mít na zřeteli několik zásadních změn: “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” (kterému pro zjednodušení budu v této recenzi říkat jen “Album”) je ve všech ohledech extrémnější, důslednější a v jisté hladině i “méně japonské”.
Nyní se pojďme podívat detailněji, co jsem těmito adjektivy měl na mysli. Desku otevírá skladba titulní a zároveň nejdelší, se sedmi minutami však nejde o kdovíjaký kolos. Zatímco “The Divine Move” začalo s hodně pozitivním nádechem, který si i přes výlety do extrémních směrů udrželo po celou hrací dobu, “Album” je charakterizováno mnohem vážnějším naladěním. Titulní skladba tak začne velice jemně a posmutněle, nádherný zpěvaččin hlas (který je na míle vzdálený vysokému hlásku z “The Divine Move”) doprovázen pouze smyčci a pianem vykresluje překrásné iluzorní obrazy, které postupně začne cosi narušovat. Z hlubin nicoty se začne vynořovat temné hučení, které několik desítek sekund pomalu nabírá na intenzitě, dokud nad písní zcela nepřevezme kontrolu. Smyčce později hluk porazí, ovšem ztratí přitom svou mírnost, vše je najednou mnohem temnější. Takto excelentně pracovat s náladou umí jen opravdoví mistři.
“Ice Fist” navazuje, kde titulní píseň skončila, ovšem přidává špetku hravosti a hlavně ohromnou porci death metalu. V tom největším možném nasazení se prolínají kytary se skučícími smyčci a do všeho se zapojuje ten nejhlubší growling. Druhá píseň je tedy příkladem zmiňované extrémnosti i důslednosti, v místech největší intenzity je síla kapely kulervoucí, zatímco v momentech mezi tím náznaky veškeré agrese zmizí. První dvě skladby tak prostřou prostor pro píseň třetí, která se od nich liší stejně, jako se první dvě písně lišily od sebe navzájem. Právě zde musím ale vztyčit obrovský vykřičník: “Hiuta” je pro mě tím nejlepším z obou alb a v podstatě tak sahá k hranici dokonalosti. Začne pianem, pochodovým rytmem bicích a ženským sborem a z úvodní líbivosti vygraduje do ohromného nášupu. V průběhu gradace se přidají mužské vokály, kytara v pozadí hraje velice jemná sóla, smyčce nabírají na intenzitě a to vše za stále šlapajícího pochodového rytmu. Kytary postupně přeberou vůdčí roli a rozvrství se do několika stop, objeví se i pulzující elektronický rytmus, který skladbu dovede až k vrcholu v podobě zběsilého sóla. V mezidobí se pak na pozadí několika z řetězu utržených vokálů (představte si prolínání opery, grindcoru a záznamu z psychiatrické léčebny) odehrávají hned dvě bicí sóla zároveň. Nevím, jak jinak bych vyjádřil své nadšení z “Hiuta”, pokud si však z obou alb Vampillie poslechnete jedinou píseň, měla by to být pravě tato.
A teď háček: po třetí písni se “Album” zásadně promění. Na prostoru zbylých šesti skladeb uslyšíme postupné umírňování až na úroveň lehké nevýraznosti. Kvalita samotná nespadne nijak výrazně, naopak i zbytek desky je (pokud se pokusím o objektivní soud) na vysoké úrovni. Jenže z alba květnatého, které se rozrůstá do všech koutů hudebního spektra a odevšad si bere to nejlepší, se stane počin trošku sterilní. “Seijaku” je jako demoverze “Hiuta”, hrana mezi žánry je zde ostřejší a kapela ji častěji překračuje, ovšem po samotné “Hiuta” jde o poměrně zapomenutelný kus. “Storm of the Snow” staví na identické struktuře rychlých zvratů, smyčce opět nesou něco z napětí, které vyústí v krátkou metalovou vřavu. Minutovka “Anata Ni Kakaru Niji” nese poslední zbytky metalu a její veselé rytmy smyčců připomínají evropskou folk metalovou školu.
Zbylé tři písně naštěstí míří přeci jen výš. “Dramur” začne jako téměř ambientní kus, ovšem v druhé polovině díky povedené souhře piana a několika kytar získá vcelku unikátní osobnost. “Von” spojuje post-rockové vlny s všudypřítomnými smyčci a stejně jako její předchůdkyně funguje poměrně dobře. I závěrečná “Tui”, kterou svým charakteristickým hlasem opatřila Jarboe, je velice příjemná pianová balada, ačkoli víc než skladba samotná mě baví její tiché a tesklivé klávesové outro. Jestli problém prostředních tří kusů tkvěl v opakování již dříve použitých nápadů, pak poslední trojice trpí, jak již bylo řečeno, mírnou nevýrazností.
V poslední době jsem začal obdivovat dva druhy kapel: ty, které pracují s málem různorodých prvků, ovšem výsledek je chytrý a rozmanitý (příkladem budiž Swans), a ty, které umí poslepovat ohromné množství zdánlivě nesouvislých prvků do neméně chytrého a soudržného celku. Mistry druhé kategorie jsou pro mě australští Ne Obliviscaris, a když řeknu, že Vampillia jim místy silně konkuruje, jde o opravdové ocenění. Na “The Divine Move” této schopnosti využívali pravidelně a v prvních třech písních “Alba” ji vybrousili k dokonalosti. Ovšem po zbytek desky ji nechali ležet stranou a to je škoda. Nebylo by nemožné žádat po kapele vysokou úroveň po celou hrací dobu obou alb, vždyť obě stěží překračují 40 minut a v součtu tak jde o hrací dobu dnes pro dlouhá alba vcelku běžnou. Vzhledem k výše zmíněnému tak nemohu udělit stejně vysoké hodnocení jako v případě “The Divine Move”, osmička je však stále výborné skóre a k poslechu vyzývá jen o málo méně než její o bod vyšší kolegyně.
Další názory:
V hodnocení na “The Divine Move” jsem prohlásil, že mi kolegovu devítku hlava nebere… což o to, osobně nechápu ani tu osmičku pro “My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness”, nicméně v jedné věci tentokrát musím s kolegou souhlasit – a sice že “Hiuta” je naprosto suverénně nejlepší skladba obou alb. Popravdě řečeno, právě v ní je to vůbec poprvé a také naposledy, kdy mi muzika Vampillie konečně začne dávat smysl a začne mě bavit. Bohužel však tenhle pocit trvá opravdu jen tuhle jedinou píseň (a vlastně ještě jednu krátkou pasáž v “Seijaku”), protože o zbytku“My Beautiful Twisted Nightmares in Aurora Rainbow Darkness” platí vesměs to stejné, co jsem říkal již výše u “The Divine Move”. A vzhledem k faktu, že mě obě nahrávky nebaví tak nějak nastejno, dávám jim i stejnou známku. Jestli se ptáte, proč deskám, které mě nebaví, dávám 5,5 bodu, pak opět přípomínám, že některé konkrétní momenty se relativně povedly, takže právě ty jsou oním důvod, proč hodnocení neklesá do podprůměru. Nicméně pár slušných nápadů fakt nestojí za to, aby to člověk poslouchal. Jestli chcete opravdu dobrou japonskou avantgardu míchanou s metalem, pusťte si radši fantastické Gonin-Ish. H.
Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli.
O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád stránka o hudbě. Jistě jste ovšem pochopili, že právě Země vycházejícího slunce bude na pořadu dne. I když do takového extrému, jakým byly třeba výše zmíněné příklady, sice nepůjdeme, i tak je Babymetal skupina, u níž snad každý nasadí pověstnou grimasu odborně nazývanou jako wtf a prohlásí cosi jako: “No jo, ty vole, prostě Japonsko.”
Sice předpokládám, že už jste o Babymetal všichni slyšeli (já osobně jsem se tomuhle chlámal jak blázen už dva roky zpátky, když se objevil první videoklip “Doki Doki Morning”), ale pokud by se mezi vámi přece jenom našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, pojďme si to povědět. Babymetal je záležitost, v níž se mezi sebou mlátí J-pop (japonská odnož popové hudby), kawaii (označení pro takovou tu naprosto kýčovitou japonskou roztomilost, zdaleka se tento styl neprojevuje pouze v hudbě) a metal, který je vlastně – zjednodušeně řečeno – větší nářez, než byste asi čekali. Aby to náhodou nebylo málo, občas se v té hudbě objeví nějaké disko, tuhle vystrčí růžky dubstep, v jednom momentě se dokonce objeví i náznak rapu.
Přijde vám to už takhle jako neskutečná kravina? Inu, Babymetal mají ještě jedno eso v rukávu, které jsem si samozřejmě záměrně schoval až na konec – v čele kapely totiž stojí tři náctileté Japonky, jež do všeho toho tancují a zpívají dětskými hlásky. Ta nejstarší si říká Su-Metal, je jí 16 a stará se hlavně o zpěv, dalším dvěma, které se jmenují Moametal a Yuimetal (předpony vždy podle křestních jmen – Suzuka, Moa a Yui), je 14 let, jejich hlavní úlohou je běhat po pódiu jak fretky a sem tam si také něco kváknout. I když to celé může vypadat jak z jiného světa, Babymetal slaví ve východní Asii dost slušný úspěch, koncerty jsou natřískané horami Japonců, kteří na to paří jak smyslů zbavení (některé záznamy na YouTube jsou fakt vtipné), a debutová dlouhohrající deska “Babymetal”, jež vyšla koncem února, se v místním žebříčku prodejnosti během prvního týdne vyšplhala na čtvrtou pozici s více jako 37 000 prodanými kusy, což je číslo, o němž si drtivá většina metalových kapel z Evropy může nechat jenom zdát…
Keců už bylo dost, pojďme konečně na věc. Ačkoliv jsem výše blekotal cosi o deseti stylech, drtivou převahu má v hudbě Babymetal stále metalová muzika, dejme tomu někde na pomezí melodic death metalu a heavy metalu, ale třeba v “Ijime, Dame, Zettai” se zase ozve vyloženě power metalové sólo. A jak už bylo jednou nenápadně řečeno, v reálu je to asi tvrdší, než by člověk po všem, co padlo výše, asi tipoval. Instrumentální stránka totiž v některých momentech doslova hobluje takovým způsobem, že by se za to v žádném případě nemusely stydět ani seriózní metalové formace ne úplně měkkých odnoží. Stejně tak se na “Babymetal” nejednou ozve i pořádný murmur, za nějž by se zase nemuseli stydět ani severští death metaloví pořízci (a v jedné pasáži “Megitsune” ani black metalová panda)… nemám tušení, jestli nejde o nějakého hosta, protože jsem o žádném zmínku nenašel, ale pokud ten growling dává některá z holek, tak teda upřímný respekt, i když bych se tomu docela divil.
Pokud byste “Babymetal” pustili náhodnému posluchači, jenž by neměl sebemenší tušení, o co se jedná, zpočátku by ho ani nenapadlo, že by se snad mělo jednat o album tří malých Japonek. Úvodní “Babymetal Death” je totiž úplně regulérní metalový vál, který se v podstatě obejde bez holek… a ty asi dva momenty, kdy tam jednou promluví (ne zazpívá) jedna z nich, vyznívají spíš tak, jako kdyby mělo jít spíš o snahu to trochu ozvláštnit. Jinak třeba pasáž, jež se objeví na samém konci čtvrté minuty, je beze srandy vyloženě parádní. Pak začne druhá “Megitsune”, onen neznalý posluchač si při prvních japonských tónech začne říkat, že to fakt bude asi zajímavá kapela, když tam dává takové pěkné netradičnosti… no, a pak začnou zpívat.
Na celém “Babymetal” mi ovšem přijde poměrně strašidelná jedna věc… jakkoliv to na první pohled vypadá jako naprostá bizarní šílenost, nad níž se člověk maximálně tak pousměje a zakroutí si hlavou, ve skutečnosti jsou některé songy až nebezpečně chytlavé a zábavné, jsou tak praštěné, blbé a kýčovité, až je to vlastně sranda. Jako upřímně si myslím, že je Babymetal poslouchatelnější než mnohé klasické metalové kapely (zdravím například Dymytry – i tři malé Japonky vašemu novému albu nakopávají prdel). A když vezmeme kombinace metalu a sladkého vlezlého popu… jestli si myslíte, že třeba Amaranthe jsou dobří, tak tohle nakopává prdel i jim. Na rozdíl od švédské vylízanosti mi totiž nepřipadá, že by ze mě “Babymetal” dělalo kreténa. Sice je to vlastně neskutečný kýč, ale aspoň si to na nic nehraje…
Mezi největší hitovky vyjma již jmenované “Megitsune” patří určitě “Gimme Choco!!”, jejíž refrén je… no, prostě fakt dobrý. Dost mě baví třeba “Onedari Daisakusen”, což je jeden z těch kusů, u nichž si stačí odmyslet dětský hlásek a fakt by to bez sebemenších problémů obstálo jako normální song i v nebizarních žánrech… a i s tím dětským hláskem je to vlastně dobré. Něco podobného platí také o “Akumu no Rinbukyoku”, i když ne v takové míře jako u “Onedari Daisakusen”, ale pořád se tomu nedá upřít, že po instrumentální složce to fakt šlape. Naopak mezi chytlavější singlové pecky, které jsou zábavné, patří určitě i taková “Headbanger!!”.
Na druhou stranu, určitě tu jsou i písničky, které jsou v té vlezlosti a kýčovitosti už přes čáru. “Ii ne!” se zpočátku tváří docela slušně, ale ten refrén je tak extrémní peklo, že nakonec z toho songu stojí za zmínku jen krátký náznak rapu, jenž začne těsně před minutou a půl. Oproti tomu “Akatsuki” se na začátku tváří jako slaďák, pak se naštěstí trochu rozjede, ale zase jí zabije až moc sladký refrének. Titul největší píčoviny (jinak se to nazvat nedá) desky si ovšem suverénně odnáší “4 no Uta”, kterou prostě nejsem schopen strávit ani se svým vytříbeným smyslem pro hudební magořiny. V ní se dá naopak skousnout jedině refrén, ale to mezi ním je nad moje síly.
Provařená “Doki Doki Morning” by vlastně docela šla, ale je to také strašná odrhovačka a hlavně jsem ji slyšel už tolikrát, že mi jednoduše leze krkem – byla to totiž úplně první skladba, jakou jsem od Babymetal slyšel. Snad i díky tomu mě refrénové “Ding, ding, ding” už pomalu straší ve snech. V “Uki Uki Midnight” zaujme možná tak citelný vliv elektroniky a jedna dubstepová vsuvka, jinak se ovšem nejedná o nic zvláštního, podobně jako v případě dost nevýrazných “Catch Me If You Can” a “Ijime, Dame, Zettai” v samém závěru. I když v té první se pár ucházejících momentů objeví, to zase ano.
Ačkoliv jsem vlastně ve výsledku o většině songů řekl, že stojí za prd, ve finále je Babymetal pořád tak neskutečně praštěná záležitost, že až na několik extrémně cukrkandlových momentů je to v pohodě a rozhodně se to dá poslouchat, byť se tomu věří jen těžko. Jak s velkou oblibou říká nejmenovaný kolega Ježura, tohle je jednoduše typické “guilty pleasure”. I když bych se tím asi neměl moc chlubit, strávil jsem s “Babymetal” mnohem víc poslechů, než by bylo záhodno, a upřímně si nejsem jistý, jestli bych se za to neměl spíš stydět.
Tak jako tak, Babymetal je stále naprosto bizarní hudba mimo měřítka, kterou si – podobně jako to ujeté japonské péčko – člověk pustí spíš ze studijních důvodů, aby pak mohl tvrdit, že jako fakt poslouchal metal od tří náctiletých Japonek. Jestli jste ochotni a schopni tohle podstoupit, samozřejmě nechávám na vás samotných, protože osobně “Babymetal” prostě nemůžu doporučit, ale zároveň ani nemůžu říct, že byste si to neměli pouštět. Každopádně, číselně naprosto nehodnotitelné, to je asi jasné…
Další názory:
Tak takovýhle oříšek jsem tady už dlouho neměl. Z mého pohledu je totiž velmi těžké se k debutovému albu japonských holčin Babymetal nějak rozumně postavit. Mlátí se ve mně hned několik protichůdných dojmů, kdy si při jednom poslechu jsem schopný říct, že některé z třináctky písní jsou vážně super hitovky (“Megitsune” a “Doki Doki Morning” zabíjí) a jen o pár chvil později mi do uší zní kraviny typu “Akumu no Rinbukyoku”, “Onedari Daisakusen” nebo “Ii ne!”, ze kterých mě doslova bolí uši. Stejně jako si některé kousky s trojicí slečen mile rád prozpěvuju, jindy si snažím jejich zpěv odmyslet, protože mi vlastně kazí dojem ze slušného hudebního podkladu. Chápu, že Babymetal jsou výtvor úplně jiné kultury, takže pro našince to je album velmi stěží pochopitelné a zkousnutelné, ale svým způsobem to prostě má něco do sebe. Něco, co mě i přes všechna negativa nutí si “Babymetal” pouštět opakovaně. Těžko říct, jestli za tím stojí fakt, že to je chytlavé, neotřelé a vzbuzuje to tak ve mně touhu slyšet něco jiného, než co poslouchám dnes a denně, ale určitě by byla škoda Babymetal odepsat jen kvůli tomu, co hrají. Neříkám, že se ode dneška stanu vyhledávačem japonského tanečního pop-metalu, ale na druhou stranu nesplachuju “Babymetal” do záchodu, protože mi tady album právě hraje a po sepsání hodnocení ho v žádném případě nesmažu, jako je u mě v případě negativních dojmů dobrým zvykem. Nicméně, i tak se radši zdržím hodnocení na běžné hodnotící stupnici, protože tohle obodovat prostě nejde… Kaša
