Archiv štítku: history

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Země: Japonsko
Rok vydání: 1980
Žánr: martial arts / history

Originální název: Ninja bugeicho momochi sandayu
Český název: Šógunovi nindžové

Režie: Norifumi Suzuki
Hrají: Hiroyuki Sanada, Shin’ichi Chiba, Etsuko Shihomi

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je jedním ze známých samurajských filmů z osmdesátých let, jichž se ve své době v Japonsku točily hromady. Dovolil bych si tvrdit, že tento lze považovat za kultovní i v našich končinách, kde byl uveden jako „Šogunovi nindžové“. Věřím, že spoustě z vás, především těm dříve narozeným, bude tenhle kousek přinejmenším povědomý a třeba si někteří dokonce vybaví jméno Hiroyuki Sanady, který tady a i v dalších japonských filmech té doby bitkoval jak pán.

Jak už tomu u podobných japonských snímků často bývá, děj je poměrně nepřehledný a člověk se místy musí docela snažit, aby se chytal. V základě jde asi o to, že pán Hideyoshi se pokusí zničit konkurenční klan Momochi. Mocenské důvody, nějaká ta pomsta, znáte to. Prakticky se to povede až na jeden malý detail, a sice že krvavému řádění unikne malý Momochi Takamaru, jenž se svým opatrovníkem a rodinnou dýkou uprchne do Číny. Dýka bude hrát důležitou roli, protože společně ještě s druhou rodinnou dýkou dává dohromady mapu ke zlatému dolu rodu Momochi. Po letech se Takamaru vrací do Japonska a hodlá se pomstít. Naštěstí zde stále přežívají lidé věrní jeho rodu, takže pár spojenců mít bude, přesto budou stále v menšině.

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je zajímavé hned v několika ohledech. Takamaru byl v příběhu vycvičen v Číně, takže praktikuje zdejší bojová umění, a proti samurajům nakonec zvítězí, což bych tedy u japonského bijáku úplně nečekal. Legendární jsou samozřejmě i pavoučí nindžové, kteří lezou po čtyřech po kmeni stromů jak pavouci, nahoru, dolů a brutální rychlostí, taky skáčou ze stromu na strom a jsou mocně humorní. Kromě toho se taky dokážou prohrabávat pod zemí a vůbec je nesere kamenité podloží nebo snad že by pod tou zemí měli dýchat. Prostě prča.

„Ninja bugeicho momochi sandayu“ ovšem popírá fyziku a logiku i v dalších ohledech. Čert vem to skákání. Ale že tady jdou odrážet šípy tím, že se brutálně rychle roztočíte na laně, to mě teda fakt dostalo. Ale to jsou takové hovadiny, s nimiž vlastně i docela počítáte, když si takový film pouštíte. Mnohem víc mě spíš sralo, že hlavní hrdina se skoro celý biják choval jako naprostý píčus. Nicméně i s tím bych ještě dokázal žít. Přes ten největší mínus jsem se ale přenést nedokázal:

Kdo u tohohle filmu vybíral muziku, toho by měli fakt vykastrovat, protože to teda bylo maso. Máme tady historickou dobrodružnou akci z feudálního Japonska, jejíž příběh a všechno je vlastně poměrně seriózní (provedení má svoje mouchy, ale to ponechme stranou). K tomu však celou dobu hraje absolutně nepasující rozjuchaná hudba, jíž vévodí funky basa a pohodový saxík. Ty vole, tohle byl fakt hell a prakticky celý snímek, který by sám o sobě nebyl nijak hrozný (protože k takhle starým věcem už má člověk trochu tolerance a pár kladů se taky najde), to splachuje do hajzlu. Chvíli jsem se tomu fakt strašně smál, ale za nějakou dobu mě to začalo prudce srát. To bylo utrpení a nejde to omluvit ani dobou. Nepamatuju si, že by mi někdy nějaký film takhle zkurvil jeho hudební doprovod.

Ninja bugeicho momochi sandayu (1980)

Celkově „Ninja bugeicho momochi sandayu“ vnímám dost rozporuplně. Jak jsem řekl, snímek má i svoje světlé stránky. Úvodní masakr rodu Momochi dokáže navnadit. Akčnější závěr má docela solidní tempo a je zábavný, dokonce by v něm člověk odpustil i to odrážení šípu točením. Dobrý je také hlavní záporák v podání Sonnyho Chiby, který tu k sobě má dva úchylné poskoky, jednoho hluchého a druhého němého. Záporů se tu však bohužel najde hodně a uvěřitelnost / logika místy dostává na prdel až přespříliš. Dneska už to je vhodné jen výhradně pro fandy samurajských filmů a nostalgiky. Ostatní jistě najdou lepší samurajské řezničiny.


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porno / history

Český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 2. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Gunter Otto
Hrají: Leila Vigso

Hrací doba: 100 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Na konci recenze prvního dílu legendární chlupaté porno série „Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war“ jsem psal, že dalším částem se již ve filmovém koutku věnovat nehodlám. Uběhl nějaký ten pátek a v mezičase jsem dospěl (ačkoliv nevím, jestli sloveso „dospěl“ je při recenzování péčka zrovna to pravé) k názoru, že nakonec by nebylo úplně od věci přihodit ještě nějaké to povídání o nejznámější fiktivní rakouské prostopášnici. A to nejen z toho důvodu, že jednička se po mnoho měsíců držela mezi našimi nejčtenějšími články (k čemuž trefně poznamenal jeden nejmenovaný redakční kolega: „Proč já se vůbec snažím psát recenze na hudbu?“).

Druhý díl ze série „Wie sie wirklich war“, která ve skutečnosti není první, nýbrž už druhou, jež ve filmech mapuje erotická dobrodružství Josefiny Mutzenbacher, je v jistých ohledech dost jiný než jeho přímý předchůdce. Především je nutno zmínit, že hlavní postavu již nehraje (ehm…) Patricia Rhomberg, jejíž roztomilý bobr patřil k největším ozdobám první části, nýbrž jistá Leila Vigso. Naštěstí ani ona není vůbec ošklivá a také se nebojí před kamerou předvést jistá zajímavá zákoutí svého těla.

Dvojka na jedničku nijak zásadně nenavazuje ani dějově, dokonce i mění dřívější události. Vlastně se tedy jedná o úplně samostatný film se stejnou postavou. Pokud by se tedy někdo těšil, že Josefina dokončí předtitulkovou soulož z minulého dílu, jak slíbila, bude zklamán. Dvojka dokonce i zpětně ve flashbacku změní způsob, jakým Josefina přišla o panenství.

Co ale samozřejmě zůstalo při starém, je chuť hlavní postavy vyhonit, vykouřit nebo osoloužit (nebo se nechat osoloužit) každý penis v širokém dalekém okolí. Což také během filmu mnohokráte dokáže tím, že některou z právě jmenovaných činností provozuje s náhodným kolemjdoucím – a to doslova náhodným kolemjdoucím.

Děj Josefinu po několika nezávazných úvodních sexuálních cvičeních zavane do postele místního podnikatele, který je ovšem stejně žárlivý jako náruživý. Josefina je ale ještě náruživější, takže s klidem ojede, cokoliv jí přijde pod ruku kundu, takže jakmile ji šamstr načapá s uzenáře, jenž na ni vtáhl svou klobásu, vykopne ji z bytu. Chuděrka malá chodí do kavárny, kde doufá, že sbalí nějakého bohatého frajera. To se jí úplně nepovede, tak nějakému kunčaftovi šlohne hodinky, což ale zjistí kavárník a začne Josefinu vydírat. Z toho ji však vyseká další náhodný kolemjdoucí – maďarský voják, jenž vídeňskou souložící mašinu vezme s sebou do Maďarska. Jak vidíte, příběh je tuze napínavý, což je jenom dobře, protože kvůli příběhu se přece na pornografii koukáme, že jo…

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Co se samotné kopulace týče, dvojka Josefiny nabízí vcelku standardní chlupatou klasiku. Pokud tedy máte pocit, že bobři nepatří jen do přírody, a dokážete skousnout, že do holek cpou svoje bratwursty fotři s úchylnými knírky, přijedete si na své. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o německé péčko, asi je zřejmé, že dojde i na nějaký ten bizárek. Viz třeba scéna honění pod stolem, kde si handjobu-chtivý týpek trochu poplete, čí ruku to pod stolem zrovna chytil (asi si dokážete představit), sex s obézní Gertrudou, s nímž nebožákovi musejí pomáhat další čtyři kořeni, hra na harmoniku během sexu anebo kultovní soulož při jízdě na koni. Invence v pornu prostě je a o tom starém německém to platí dvojnásob. Na druhou stranu, na rozdíl od jedničky se divák nedočká žádných incestů ani návštěv u faráře.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)

Další výraznou s(ou)ložkou snímku jsou samozřejmě i neuvěřitelně vtipné dialogy a repliky. Koukat na tohle se starým českým dabingem je naprostá povinnost, bez níž bude výsledek ledva poloviční. S dabingem je to ovšem neskonale směšné a člověk se u hlášek typu „To je otvor!“ řeže smíchy, až ho z toho bolí břicho. Všechny díly Josefiny jsou dnes už spíš hodně lechtivou komedií než regulérním pornáčem, u něhož by si měl člověk potahat nudli, ale když se na to budete koukat ve společnosti zástupce opačného pohlaví (anebo klidně i stejného, preferujete-li to takhle) a s tímhle na paměti, pak se určitě pobavíte. A to i navzdory skutečnosti, že jednička byla ve všech ohledech – humor, vzhled pornohereček, kvalita šoustání, co nejmenší odpudivost pornoherců (řazeno dle důležitosti) – lepší.

Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 2. Teil (1976)


Викинг (2016)

Викинг (2016)

Země: Rusko
Žánr: history

Rok vydání: 2016
Režie: Andrej Kravčuk
Hrají: Danila Kozlovskij, Maxim Suchanov, Světlana Chodčenkova, Igor Petrenko

Hrací doba: 133 min

Zdroj fotek: KinoPoisk.ru

„Viking“ je film, jenž v určitých kruzích vzbudil docela velkou pozornost, hodně se od něj čekalo. Ruský snímek, který měl premiéru na samém sklonku loňského roku, měl být něčím, co se v posledních letech už příliš nenosí, netočí, jako kdyby filmaři na tenhle žánr zanevřeli nebo dokonce zapomněli, jak jej pořádně dělat – kvalitním historickým velkofilmem. Jenže jak už bývá pravidlem, velká očekávání mohou předznamenávat velká zklamání. A „Viking“ je toho důkazem.

Hned na začátku je nutno zdůraznit jednu věc – název snímku je vysoce zavádějící. Přestože se jmenuje „Viking“, o Vikinzích vlastně moc není. Ne, že by se snad ve snímku nevyskytovali, ale hrají zde spíše okrajovou roli, děj se netočí kolem nich, a navrch by asi bylo přesnější neříkat jim Vikingové, nýbrž Varjagové. Což byli, když to řekneme hodně ve zkratce, Vikingové, kteří se vydávali směrem do východní Evropy a také sehráli svou roli v dějinách historického státního útvaru Kyjevská Rus. Název si filmu si osobně vysvětluji jako vypočítavý tah, jak nalákat diváky na dnešní popularitu nordických mýtů a kultury.

A o čem tedy „Viking“ je? Právě o Kyjevské Rusi respektive o jednom z jejích nejvýznamnějších vůdců Vladimíru I. vládnoucím na přelomu 10. a 11. století. Ten je významný především tím, že se postaral o christianizaci Rusi, díky čemuž byl později prohlášen za svatého. Snímek sleduje jeho vzestup, kdy se dostane k moci přes mrtvoly svých starších bratrů Olega a Jaropolka, a jak posléze přinese na Rus křesťanství.

Látka je to bezesporu atraktivní a na snímku je znát, že se ji tvůrci snažili uchopit důstojným způsobem. Nejsem žádný historik a v tomhle období se příliš nevyznám, ale dle toho, co jsem si v rámci nezbytné přípravky přečetl, děj filmu odpovídá historickým událostem, tudíž se zřejmě o žádné znásilňovaní a překrucování dějin nejedná. Uvěřitelné mi přišly i dobové reálie, kostýmy a tyhle věci. Určitě je sympatické i to, že se „Viking“ nebojí krve, což uvěřitelnosti rovněž napomáhá.

V další řadě je „Vikingovi“ nutno přičíst k dobru, že z vizuálního hlediska vypadá skutečně nádherně. Na výsledku je vidět snaha dát tomu co nejreprezentativnější formu, jsou znát ty peníze, jaké do toho byly nality (jedná se o třetí nejdražší ruský film vůbec). Výprava je skutečně… inu, výpravná. Celé je to navíc natočené krásně, moc hezky se na to kouká a mnohé scény vypadají opravdu skvěle. Výborně jsou udělané bitvy, působivé je třeba i provedení pohanských rituálů, kteréžto dle mého názoru patří k vrcholům celého více jak dvouhodinového eposu. Zbytečně digitálně vypadal pouze mega-býk na začátku filmu a slajdování loděmi po bahně někde ve třech čtvrtinách, ale dejme tomu, že těch pár detailů by se odpustit dalo.

Викинг (2016)

Navzdory všem nesporným kladům „Viking“ není strhujícím snímkem, jenž by dokázal diváka bavit po celou svou stopáž. Jedním z hlavních problémů je, že film bude strašně chaotický, neznáte-li historické pozadí. Pokud si člověk předem nenačte alespoň nějaké články na Wikipedii, aby měl jakous takous představu, co a kde že to ten Vladimír vlastně dělal a s kým měl co do činění, bude pro něj „Viking“ strašně nepřehledný a velmi rychle se v něm ztratí. Nicméně i s nastudováním historického základu a dokonce i při druhé projekci to stále není ono a u některých postav mi stále bylo nejasné, co jsou vlastně zač, natožpak abych přesně rozuměl jejich chování a motivaci.

I díky téhle nepřehlednosti se zanedlouho začne dostavovat nuda – krátce poté, co se opadne prvotní nadšení z krásné výpravy. A to ve spojení s vysokou stopáží filmu dává dohromady poměrně nezáživný koktejl. Ve druhé polovině už jsem se regulérně nudil a často koukal po hodinách, kolik času ještě zbývá do konce.

Викинг (2016)

Není sporu o tom, že „Viking“ jednoduše předpokládá určitou znalost problematiky. Můžeme diskutovat o tom, jestli tento předpoklad není příliš silný a jestli snímek od diváka nežádá příliš, nebo jestli jde o oprávněný požadavek a pouze diletanti budou podobně v pytli jako já. Na druhou stranu, viděl jsem i historické filmy, které byly ještě delší, sledovaly osudy ještě většího množství postav a také se odehrávaly v historickém období, o němž nemám hlubších znalostí, jen laické povědomí, že se něco takového někdy proběhlo, a chytal jsem se a bavilo mě to. Každopádně, ať tak nebo tak, snímek, na nějž jsem se potěšil a posléze se u jeho sledování nudil, bohužel nemohu označit jinak než jako zklamání.

Přese všechno je „Viking“ záležitost, jakou by milovníci historických velkofilmů minout asi neměli. Už jen z toho důvodu, že podobné věci (obzvlášť budeme-li se bavit o skutečně historických počinech, nikoliv jen smyšlených dobrodružných příbězích zasazených do minulosti nebo na pozadí dějinných událostí) se v současnosti točí naprosto minimálně. Co se ale mě týče, já jsem „Vikinga“ viděl dvakrát – jednou při standardní sledovačce, podruhé jen tak po očku při psaní tohoto textu – a víckrát už to opakovat nechci, protože se mi výsledek zdaleka nelíbil natolik, abych byl ochoten mu věnovat další dvě hodiny života.

Викинг (2016)


Josefine Mutzenbacher – wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Země: Západní Německo
Žánr: porn / history

Český název: Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.
Alternativní český název: Josefina Mutzenbacherová: …jak to doopravdy bylo 1. díl

Rok vydání: 1976
Režie: Hans Billian
Hrají: Patricia Rhomberg, Frithjof Klausen

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: HerzogVideo.de

Hádám, že mladší ročníky při pohledu na nadpis dnešní recenze nemají šajnu, která bije. Zato staří pardálové jistě vědí až moc dobře, že Josefina Mutzenbacher patří k největším klasikám oldschoolové chlupaté pornografie. V německy mluvících zemích je to nefalšovaná legenda, ale v našich zeměpisných šířkách má Josefina jakožto VHSkový kult jistě také početný fanklub.

„Tak tohle je zadeček podle mého gusta.“

Asi málokdo z českých honimírů ovšem ví, že se nejedná pouze o filmy. Josefina Mutzenbacher se totiž poprvé objevila v rakouském erotickém románu „Josefine Mutzenbacher oder Die Geschichte einer Wienerischen Dirne von ihr selbst erzählt“ z roku 1906 od anonymního autora. Má se ovšem za to, že nejznámější rakouskou erotickou postavu stvořil spisovatel Felix Salten, což je ten samý člověk, jenž napsal například pohádku „Bambi, život v lese“, na jejímž základě v roce 1942 natočil Disney slavný animovaný film „Bambi“. Hádám, že s tímhle vědomím už se na malého kolouška nikdy nebudete koukat jako dřív, haha.

„A on je pořád ještě připravený. Takový poslušný ocásek!“

Snímek, kvůli němuž dnešní recenze vznikla, „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ z roku 1976, není prvním a zdaleka ani posledním filmovým zpracováním Josefiny a jejích… hm… dobrodružství. Prvním byl počin s názvem „Josefine Mutzenbacher“ z roku 1970, kde hlavní roli ztvárnila Christine Schuberth. Následně vznikla i dvě pokračování v letech 1971 a 1972. Nicméně pro většinu z nás je jedinou pravou Josefinou Patricia Rhomberg, jejíž pornografická kariéra sice nebyla dlouhá a ani rozsáhlá, ale díky snímku „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se zařadila k legendám.

„Je to radost si s vámi zašoustat. Vy máte tu nejsametovější kočičku v celém kraji.“

Film sleduje raná léta Josefiny (samozřejmě berte s rezervou, pedofilie to není), její úvodní kroky na sexuálním poli, a jak započala svou šoustací cestu směrem do vyšších společenských pater. Příběh tam sice nějaký je, dokonce má i nějaké zvraty (!), ale v praxi je samozřejmě nedůležitý – jedná se jen o záminku, jak dohromady poslepovat hromadu souložících scén, v nichž všichni pornoherci vypadají jak strejčkové s knírkem a všechny pornoherečky tam dole nosí kožich. Josefina si to v průběhu filmu rozdá s každým od souseda přes faráře až po bratra nebo nevlastního tátu. A do toho celou dobu hraje úchylná flašinetová muzika. Jistě jste někdy slyšeli průpovídku, že je něco bizarní jak staré německé porno – tohle je důvod.

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

„Ty provokatérko, šoupnu ti ho tam, a pak se uvidí kdo s koho!“

Samozřejmě, že když budete chtít provádět to, co se u porna obyčejně dělá (což znamená masturbovat, abychom si rozuměli), tenhle film se k tomu už moc nehodí, kvůli tomu nejspíš půjdete na stránky jako Pornhub, Redtube, Xhamster, Youporn nebo cokoliv jiného podobného, kde najdete tuny a tuny lepšího materiálu k sebeukájení. „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ už je dneska spíš komedie, v níž se hodně souloží. Dost se zasmějete a ukápne vám leda tak slza nostalgie nad výstavním kostýmním péčkem staré školy. Tohle se ale Josefině musí nechat – její filmy nejsou rychlokvašky jak současné porno, kde jde hlavně o kvantitu, tohle má nějakou výpravu. Podobné „historické“ pornofilmy s dobovými kostýmu a se snahou o příběh už se dneska prostě netočí.

„Zasunu ti tam teď svěcenou svíci!“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

A co, že je na tom tak vtipného, když tam vlastně pár lidí s nadprůměrným pubickým ochlupením souloží? Jsou to ultimátní hlášky. Přímo ve filmu se totiž nacházejí i vtípky, veškeré proslovy během sexu jsou extrémně úchylné, a navrch tomu korunu nasazuje naprosto dokonalý český dabing, s nímž je to dvojnásobná prdel. Však můžete posoudit sami dle přiložených citací.

„Mám ho potom zasunout taky Josefině do dírky?“
„Ne, mě ještě bolí od faráře.“

Navzdory svému stáří a archaičnosti, která dnes bude mladým masturbátorům zvyklým na Miu Khalifu připadat absurdní, je „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ legendární péčko patřící k zásadním kouskům ve svém žánru – a ke klasice je třeba míti respekt. Jako vtipně-lechtivá zábava na večer s přítelkyní poslouží i dnes.

„Tati, ta tvoje nudle nejvíc nabude v mojí dírce.“

Josefine Mutzenbacher - wie sie wirklich war: 1. Teil (1976)

Filmových sérií s Josefinou v hlavní roli bylo hned několik, ale ta s podtitulem „Jak to skutečně bylo…“ („Wie sie wirklich war“) je nejznámější. Snímek „Josefina Mutzenbacher: Jak to skutečně bylo… díl 1.“ se dočkal celkem pěti pokračování, z nichž to poslední vzniklo v roce 1984. Obvykle se ve filmovém koutku snažím z každé série zmapovat všechny díly, ale v tomto případě to asi nemá valného smyslu – přece jenom psát o šesti chlupatých pornech s úchylných dabingem se mi zase nechce, radši si to schovám na úplně jiná stará kultovní péčka. Ne všechny pozdější díly Josefiny navíc znám všechny a ty, co jsem viděl, si pamatuji jen matně. Pro fajnšmekry ovšem zmíním, že třeba ve dvojce natočené stejný rok jako jednička na vás čeká kupříkladu scéna soulože při jízdě na koni. Nutno ovšem upozornit, že Patricia Rhomberg si zahrála pouze v prvním díle a v těch ostatních za ni nastoupily jiné holky. Kdo se do ní ale zamiloval, nemusí zoufat – Patricie toho sice nenatočila moc, ale pár dalších kousků ve svém portfoliu ještě má, stačí jen hledat.