Země: Kanada / Ukrajina Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 15.12.2015 Label: Dusktone Tracklist: 01. The Angleshifter 02. Wheel of Transmigration 03. The Onward Tide 04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death 05. Vitrification, Ineludible Meditation Hrací doba: 79:24 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.