Země: Švýcarsko Žánr: death / black metal Datum vydání: 25.5.2019 Label: Iron Bonehead Productions Tracklist: 01. u̯iHrós i̯émos-kʷe 02. *dʰg̑ʰm̥tós 03. u̯rsn̥gwhé̄n Hrací doba: 32:40 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Iron Bonehead Productions

Švýcarské formace Arkhaaik bych si s největší pravděpodobností ani nevšimnul, pokud by její debutová deska „*dʰg̑ʰm̥tós“ nevyšla pod značkou německých Iron Bonehead Productions. Jejich portfolio sice neposlouchám zodpovědně celé, ale po očku to sleduju a sem tam si z toho vybírám nahrávky, u nichž se mi zdá, že by mohly mít potenciál a mohly by mě bavit.

Proč jsem si pustil ukázky zrovna z „*dʰg̑ʰm̥tós“, to asi taky není úplně těžké odhadnout. Ten název desky je prostě divný a neobvyklý. Přiznávám se, že obskurní názvy s divnými znaky mě obvykle zaujmou víc, než by asi měly, ale nemůžu za to, prostě to tak je. Nemyslím si ovšem, že bych si někdy nějaké album či kapelu oblíbil jenom a pouze kvůli tomu, že se zvláštně jmenuje. Ve finále si vždycky musí obhájit své právo na existenci hudebními kvalitami, což se zdaleka ne všem divně pojmenovaným záležitostem podařilo. Nyní se pokusím vysvětlit, jestli a eventuálně proč se to podařilo debutu Arkhaaik.

Ještě předtím ale můžu zmínit zajímavost, že Arkhaaik patří do okruhu kapel známého jako Helvetic Underground Committee, jejímiž dalšími členy jsou mimo jiné Dakhma, Death. Void. Terror. (obě skupiny nakonec vydaly loňské své řadové debuty „Hamkar Atonement“ a „To the Great Monolith“ také u Iron Bonehead), Ungfell nebo Lykhaeon. Ve všech případech se jedná o jména, která se dala docela v pohodě zachytit, pokud se snažíte blackmetalovou scénu sledovat trochu zevrubněji.

„*dʰg̑ʰm̥tós“ nabízí pouhé tři písně, z nichž navíc ta titulní a prostřední slouží spíš jen jako šestiminutový most mezi oběma delšími kusy, které tvoří páteř nahrávky. Jedná se o šamanské zaříkávání a bubnování, které albu rozhodně neškodí, ale i navzdory své délce (cca 20 % celkové hrací doby) jeho tvář neurčuje.

Gró „*dʰg̑ʰm̥tós“ tkví v barbarském obhroublém death / black metalu, jehož těžké riffy se převalují v dlouhých pasážích, na něž si Arkhaaik nechali dost prostoru, když zbylé dva songy „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ a „u̯rsn̥gwhé̄n“ trvají šestnáct respektive deset minut. Je trochu diskutabilní, nakolik Švýcaři takové ambiciózní délky skutečně potřebují, když třeba v „u̯iHrós i̯émos-kʷe“ jsou minimálně dva předěly, které skladbu rozdělují na několik odlišných částí. Někdo by v tom tím pádem mohl spatřovat umělou snahu o vyvolání dojmu náročnější nahrávky. Ale píchat na to… kapela to tak evidentně chtěla a mně osobně to nevadí.

Rychlost není Arkhaaik úplně vlastní. Spíš se věnují pomalejšímu až střednímu tempu, které k vyšším obrátkám vystoupá jen zřídka. Některé riffy se fakt táhnou jak sopel, díky čemuž by „*dʰg̑ʰm̥tós“ mohlo oslovit i příznivce death / doom metalu. Švýcarům se nicméně musí nechat, že muziku dokážou postupně zahušťovat a některá lokální vyvrcholení podat s rozumnou intenzitou.

Celkově poslech „*dʰg̑ʰm̥tós“ nenudí a počínání Arkhaaik obecně mi připadá poměrně sympatické, ale nějak jsem se po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že ambice značně převyšují reálné kvality. „*dʰg̑ʰm̥tós“ je totiž fajn placka s příjemně hrubým soundem, která stojí primárně na riffech (sóla nebo melodie byste tu neměli očekávat) a konceptuálním primitivismu. Což je rozhodně oukej a desku takové zpracování posouvá lehce nad hranici průměru. Arkhaaik nicméně nemají schopnost posluchače skutečně strhnout do propasti. Toť má největší výtka vůči albu i kapele. Nastavený směr považuji za správný, ale pocitově je tu stále prostor pro zlepšení a k elitě ještě dost schází. Nahrávka přesto zanechá spíš pozitivní dojmy a ani potenciál do budoucna se tomu upírat nedá.