Archiv štítku: Malokarpatan

Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia, Goatcraft

Malokarpatan poster 2019

Datum: 23.11.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Goatcraft, Malokarpatan, Sacrilegia, Vircolac

Slovensko-irské setkání kapel Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia a Goatcraft v díře Underdogs’ se mi už od samého začátku pozdávalo dosti lákavé, a přestože blíže znám pouze první dvě jména, kdy se navíc na Malokarpatan chystám také na jaře spolu s Cult of Fire, nahodilé poslechy Sacrilegia a Goatcraft mě přesvědčily, že tito méně známí by také mohli stát za viděnou. Po vstupu do klubu jsem bohužel zjistil, že podobně to příliš lidí zřejmě necítilo, protože účast byla slabá.

Jelo se téměř podle jízdního řádu, takže první Goatcraft nastoupili krátce po sedmé. Pódium zdobila výstavka v podobě svíček, lidských i zvířecích lebek a dalších propriet, a prostorem se táhla aromatická vůně. Occult black hadr. Upřímně jsem si myslel, že toto aranžmá si nachystaly všechny kapely dohromady, ale poté, co tito Slováci opustili stanoviště a začali výzdobu balit, bylo jasné, že se jedná o jejich soukromou sbírku. Každopádně to byl poutavé. Svíčky takřka nahradily zadní osvětlení, které bylo použito jen velice slabě, takže co se atmosféry týče, bylo všechno dobře našponované a projevu Goatcraft to výrazně pomáhalo.

Jejich neohrabané zlo znělo živě velice intenzivně. Bylo tu několik skvělých okamžiků, kdy se to správně zvrhlo do násilného mrdu, stejně jako rozvážnějších temp, ze kterých občas vylézala ne úplně jistá souhra. Ale docela to nahrávalo celkovému pojetí jejich metalu, i když ta falešně skřípající kytara v intru závěrečné „Horrendous Light“ trhala uši ne zrovna způsobem, jakým bylo žádáno. Podobné nedostatky však vyvažovali svým zápalem a až fanatickým nasazením, které jim i pod rouškou tmy zářilo z černě podmalovaných očí. Jejich vystoupení hodnotím velice kladně a určitě si je pečlivěji doposlouchám.

Druzí na řadě byli Sacrilegia z Dublinu. Ti už mají na kontě na rozdíl od Goatcraft i řadovku, tedy placku „The Triclavian Advent“. Tu jsem sice celou neslyšel, ale těch prvních pár pecek znělo fajn, avšak na neustálé domácí rotace to pro mě asi není. Vystoupení to bylo skromnější, klasičtější, stejně jako jejich hudba. Zvuk Sacrilegia putuje někde od kanálních začátků Sodom po první vlnu black metalu. Skladby byly hodně na první dobrou, výrazně se od sebe nelišily, ale obsahovaly i několik kulervoucích riffů, na něž byla povinnost minimálně zahrozit. Trojice si svoje sousto odsypala bez problémů a až překvapivě rychle. To jsem ještě netušil, že celá sestava Sacrilegia je i součástí následujících Vircolac, haha. Nedostatkem jejich koncertu byl notně přehulený zvuk, v němž bylo kolikrát sakra těžké rozeznat, co že se to vůbec hraje. Kytary často přehlušovaly vše ostatní, takže z toho byl slušný maglajz a konečnému dojmu z vystoupení to uškodilo.

Vircolac

Vircolac už na tom byl zvukově dobře. Jejich letošní fošna „Masque“ se povedla, takže tady už jsem měl jistá očekávání. A ta se povedlo naplnit. Poprvé za večer dostalo prostor také nějaké to technické hraní, kytarová sóla a promyšlenější kompozice. Tempa nebyla tak zběsilá, projev tak temný, ale přesto to nakládalo, jak má. Vircolac se může pyšnit docela originálním zvukem. Znějí svojsky, ten mix death/black metalu mají podepřený i o trochu experimentování, což se díky vyváženému zvuku povedlo přenést i na koncertní pódium. Vlkodlak mě tak bavil z úvodního trojlístku nejvíce, ale hlavní pozornost se upírala k poslednímu chodu – Malokarpatan.

Slovenský folklórní soubor Malokarpatan je v současnosti jedním z hlavních vývozních artiklů našich končin. Brzy dojde na vydání nového alba „Krupinské ohne“, které to po skvělém „Nordkarpatenland“ nebude mít vůbec lehké. Živě jsem s nimi měl tu čest už na jednom z nedávných Brutal Assaultů, kde zakončovali jeden z festivalových dnů, a moc dobře si pamatuji, že ten rok patřili k tomu nejlepšímu a i přes nepříznivou hodinu zvládli přilákat do stanu slušnou porci fanoušků. Stejně tak v Underdogs’ se před pódiem najednou zjevilo o něco více lidí, i když to bylo stále na úrovni větší rodinné sešlosti.

Malokarpatan

Co si budeme povídat, Malokarpatan je do jisté míry určitý fenomén. Jednak je to hudebně dobře propracovaný a vymyšlený heavy metal, na nějž slyší i příznivci extrémních žánrů, a zároveň také neuvěřitelná prdel s notnou dávkou nadhledu. Na málokoho sedí ono pověstné „hobluj pičo!“ tak, jako na tyto Jánošíky. Tato hláška a také spousta jiných („umaštěnec!“) probíhala mezi pódiem a publikem takřka bez ustání, a jak by taky ne. Málokdo se za zvuků chytlavých kytar ve stylu NWOBHM nezačal svíjet se svým air-guitarem či hrozit ke stropu. Zazněly všechny nejoblíbenější kusy, těžko si z jejich strany na něco stěžovat, jedině snad zvuk Asovi valašky mohl být výraznější, ale vystoupení to bylo jednoduše super.

Občasné zvukové problémy byly vlastně tak jediným výraznějším problémem tohoto večera v Underdogs’. Ta variabilita přístupů k extrémnímu žánru byla zajímavá – od primitivních, pudových forem, přes přemýšlivější a propracovanější pohled až po naprosto zpátečnické pojetí a oslavu samotné metalové podstaty. Povedené složení, povedená akce.


Koncertní eintopf – listopad 2019

Mayhem, Gaahl's Wyrd, Gost

H.:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. Profanatica, Demonomancy, Bahratal – Praha, 21.11. (event)
3. Deströyer 666, Hour of Penance, Nocturnal Graves, Inconcessus lux lucis – Praha, 6.11. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Vulcano, Nifelheim, Asgard, Decision to Hate – Praha, 23.11. (event)
2. Black Winter Festival – Gliwice (Polsko), 21.-22.11. (event)
3. Harakiri for the Sky, Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition, Matterhorn – Bratislava, 29.11. (event)

Cnuk:
1. Tropical Fuck Storm, RVG – Praha, 14.11. (event)
2. Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft, Sacrilegia – Praha, 22.11. (event)

Dantez:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. She Past Away – Brno, 6.11. (event)
3. Böhren & der Club of Gore – Praha, 8.11. (event)

H.

H.:

Tak dlouho jsem pindal, že u nás Mayhem strašně dlouho nehráli v klubu a jezdí jenom na Brutal Assault, až se to konečně zlomilo. Legendární norské neznabohy jsem v klubu ještě neviděl, takže určitě půjdu – ostatně se prozatím jedná o jediný listopadový koncert, na nějž už mám lupení, takže mě to asi nemine.

Za pozornost budou určitě stát i zámořští zvrhlíci Profanatica. Kapela zde v poslední době hrála hned několikrát, takže kdo chtěl vidět, ten už asi viděl, přesto se nejedná o něco, co bychom zde měli ignorovat. Čili kdo chce zlo, ať valí v příslušný den na Sedmičku.

Zmíním Deströyer 666 a spol., protože to je super kapela a vždycky, když jsem ji viděl živě, tak to byla kurevsky dobrá hoblovačka. Nicméně odpadnutí Dead Congregation fakt krutě zabolelo. Kór když byli nahrazeni Hour of Penance, což je pro mě úplně nudná kapela, která mě pranic nezajímá. Kombo Deströyer 666 + Dead Congregation by za hřích fakt stálo, ale takhle asi vynechám protože samotnou partu okolo K.K. Warsluta jsem viděl už několikrát.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Brazilští nestoři Vulcano objíždí Evropu v listopadu a kulťáci z Nifelheim zase v prosinci (společně s At the Gates). Důležité ale je, že se obě kapely exkluzivně sejdou 23. 11. v pražském klubu Chmelnice za doprovodu Asgard a Decision to Hate. Co dodat, bude (ultra) metal.

Ten bez debat koluje i v žilách Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft a Sacrilegia, kteří rovněž objíždí Evropu a tuzemský fanoušek si může dokonce vybrat, zda se vypraví do Prahy (22. 11.), Bratislavy (24. 11.) anebo třeba i do slezských Gliwic na festival Black Winter (21. – 22.), kde se navíc zastaví Profanatica, Demonomancy (rovněž na turné a 21. v Praze) plus Azarath a zmiňovaní Vulcano. Všechno prověřené kapely, co stojí za vidění. Jen si vybrat.

Fanoušci špinavého, sirnatého zlometalu v listopadu zkrátka nepřijdou, ale akcí je teď pokokot a do třetice vybírám Dødheimsgard v Bratislavě. Na jejich koncert v Praze s Hetroertzen a Troll před šesti roky vzpomínám jako na povedenější. DHG předvedli parádní průřez tvorbou a VicotnikAldrahnem byli kouzelní. Tentokrát to sice bude bez druhého jmenovaného vokalisty, ale poté, co jsem slyšel Vicotnikův parádní výkon na debutu Dold Vorde Ens Navn, si myslím, že to utáhne s přehledem i sám. Dále zahrají Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, což by mohlo být taky fajn, na vrcholu soupisky jsou ovšem uvedení Harakiri for the Sky, o čemž si myslím své…

Cnuk

Cnuk:

Z listopadových akcí mám zakoupený lupen na Tropical Fuck Storm. Tito Australané patří do stáje Flightless Erica MooraKing Gizzard and the Lizard Wizard a jsou podobně divní. Možná ještě více. Jejich obě řadovky jsou povedené, a přestože nemohu tvrdit, že bych je vyloženě žral, jsou natolik působivé a lákavé, že mám chuť to zažít i naživo, protože právě to by mohl být ten finální krůček k jejich absolutnímu docenění. Stát se ale může, že to bude přesně naopak. Podpořit je přijedou RVG. Neznám, stejně jako prostory Café V lese, kde se to celé bude dít. Tenhle večer zkrátka bude ve znamení překvapení.

Dále mě láká koncert Malokarapatan a Vircolac. Prvně jmenování živě umí, o tom jsem se již sám přesvědčil, avšak Vircolac jsem ještě neviděl. Neznám je příliš dlouho, ale jejich letošní placka „Masque“ mi vryla ten jejich death/black metal do hlavy dost hluboko. Navíc nejde pouze o tyto dvě kapely, přidají se také Goatcraft a Sacrilegia, což už je docela dost solidní muziky na jeden večer v Underdogs’.

Malokarapatan

Dantez

Dantez:

„Daemon“ od Mayhem překvapil a jeho převedení do živé show by mohlo být více než zajímavé. To rozhodně přidalo pražskému vystoupení na atraktivitě i navzdory tomu, že support zrovna za moc nestojí. Minimálně pražským a okolním bych listopadovou zastávku evropského turné určitě doporučil.

Ti, kteří rádi křepčí do svižných rytmů darkwave, by si neměli ujít koncert tureckých She Past Way, kteří se dva dny před brněnskou zastávkou objeví i v pražské kasárně Karlín. Těm, kteří preferují temno v pomalejší a subtilnější podobě, nejlépe v konturách Lynche a Badalamentiho pak avizuji vystoupení jazz-noirových Böhren & der Club of Gore.


Malokarpatan: o nové desce

Malokarpatan v říjnu vstoupí do hostivařského studia Dark Ceremonies, aby zde nahráli své třetí dlouhohrající album „Krupinské ohně / The Fires of Krupina“, jež vyjde v Evropě u Invictus Productions na všech formátech 20. března. Malokarpatan pak s Cult of Fire vyrazí na evropské turné a společně představí své novinky v pražském Paláci Akropolis 21. března (event). Nové album Malokarpatan bude pojednávat o čarodějnických procesech ve slovenském městě Krupina, ke kterým došlo v 17. století, a hudebně bude kapelní black/heavy recept obohacen o ducha progresivních rockových nahrávek ze 70. let.

Malokarpatan


Info o Fire’s Burning I

Predstavujeme prvý ročník black metalového klubového festivalu pod názvom Fire´s Burning. ktorý sa bude konať v bratislavskom Randale. 4. mája potemnie celé mesto a brány podniku pohltia niekoľko black metalových spolkov z rôznych krajín. Priaznivci kvalitného undergroundu budú isto potešení.

Prvýkrát sa na Slovensku objaví poľský DOOMBRINGER, projekt ľudí z Cultes des Ghoules a Bestial Raids. Tento rok vydali pod vydavateľstvom Nuclear War Now! Productions poriadne prehnitú vec pod názvom „Walpurgis Fires“. Ak si vášnivý zberateľ kostí, chalani sa isto potešia ak prídeš!

Kapela, ktorá má na väčší ohlas v zahraničí ako na Slovensku a podľa „odborníkov“ na slovo vzatých je rozbitá a nezohratá. Kapela si starostlivo vyberá dátumy, aby doma odohrala nejaký ten koncert. MALOKARPATAN sa uviedli vo vynikajúcom svetle už s albumom „Stridžie dni“ a pokračovali aj druhotinou „Nordkarpatenland“. Jak si hustíš doma tieto nahrávky, isto prídeš!

KROLOK je vedľajší projekt tuto chlapcov z Malokarpatan, ale v tomto znení ich nemáte možnosť vidieť naživo. Netopíre a iné zvery budú vyletúvať z jaskýň až zaznejú prvé tóny „Flying Above Ancient Ruins“. Netopiere isto prídu, ty tiež?

Fire's Burning

Rakušania KRINGA mali už na Slovensku niekoľko uskutočnených koncertov a táto mladá black metalová zostava sa znovu vracia do hlavného mesta. Z Grécka sa predstaví akustický ambient THE DEAD CREED a ak máte radi blues z katakómb, toto je niečo pre vás. Toto tak ľahko už na Slovensku neuvidíte. Iron Bonehead Productions vydáva silné veci a výnimkou nie je ani rakúska HAGZISSA, primitívny, špinavý a surový black metal ako sa patrí. Ďalšou rakúskou zostavou bude heavy metalový EISENHAND, skúste hádať prečo sa tu objavia! Zostavu bude uzatvárať slovenská black/death metalová úderka GOATCRAFT.

Ešte raz si zopakujeme info:
Kedy sa koná festival? 4. 5. 2019
Kde sa koná festival? Bratislava, Randal club
Koľko stojí lístok a kde ho objednám? 15€ a píšte na tento email: tickets.ilwsprod@gmail.com

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – květen 2019

Mgła, Revenge, Mallephyr

H.:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Big|Brave, Brutus, My Disco, Five Seconds to Leave, Tosiro – Praha, 19.5. (event)
3. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Fire‘s Burning Festival I – Bratislava, 4.5. (event)
2. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
3. Krypts, Jupiterian, Sněť – Praha, 8.5. (event)

Cnuk:
1. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)

H.

H.:

Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.

Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.

Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.

Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.

Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.

Cnuk

Cnuk:

Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.

Svartidaudi

Dantez

Dantez:

Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.

Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba KinoBBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.


Brutal Assault 23 (pátek)

Brutal Assault 23

Datum: 10.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aluk Todolo, Behemoth, Carpathian Forest, Cutterred Flesh, Dead Congregation, Depresy, Dragged into Sunlight, Eskhaton, Grave Pleasures, Harakiri for the Sky, Hate, Hentai Corporation, Hypnos, Inhume, Malokarpatan, Misery Index, Misþyrming, Obscure Sphinx, Pestilence, První hoře, Sadistic Intent, Ulsect

Metacyclosynchrotron: Na pátku bylo super, že se příjemně ochladilo a deštíčku bylo tak akorát. Nemusel jsem se tedy jen schovávat ve stínu, ale zkrátit si čekání sledováním prvních kapel. Když na pódiu stáli Cutterred Flesh, vůbec mě nenapadlo, že to je vlastně česká kapela. Jednak díky jejich zámořskému pojetí žánru, no a borci byli taky dost opálení, haha. Hlavně to byl ale násilný brutal death s decentními riffy a nejenom ugrcaný sekec-mazec, takže proto mělo smysl postávat na gumě s menším hloučkem podstatně dedikovanějších fans. Bylo to fajn a rád bych vypíchnul jak láskyplně se basák mazlil se svým nástrojem.

Metacyclosynchrotron: Slovenské Depresy přivítal o něco větší a snad i nadšenější dav. Ruku do ohně bych za to nedal, ale začínalo se myslím se songem z letošního EP, které vyšlo bez nějakých větších fanfár. Přitom Depresy hrají poměrně originální a zajímavou muziku, takže je škoda, že to netlačí dál a vystačí si lokálními akcemi a Brutalem. V -nácti jsem Depresy viděl víckrát, obvykle se to nedalo poslouchat, ale tady bylo vše v pořádku. Instrumentálně to samozřejmě, ale hlavně i zvukově.

Onotius: Protože si dopřávám dlouhého spánku a vydatné snídaně, Depresy nestíhám, a tak má první aktivita pod pódiem je až vlažné přikyvování na tuzemské smrťáky z Hypnos. Ti svůj set otvírají chvíli před jednou odpolední. Vystoupení je to sice příjemné a sympatické, nicméně celkově až překvapivě nevýrazné. Nějak mi při něm dochází, jak kousky z poslední desky „The Whitecrow“ postupně vybledly a těm například z prvního post-comebackového „Heretic Commando – Rise of the New Antikrist“ se naprosto nemohou rovnat. Naštěstí dojem značně zachraňují právě zástupci starších a dnes již osvědčených nahrávek, takže netřeba zoufat. Jistě fajn to bylo, atmosféra slušná, lidí přišlo požehnaně (až se tomu Bruno divil), počasí nebylo zdaleka tak ofenzivní jako včera, ale s odstupem to bylo zkrátka jen takové uhlazené, důstojné, neškodné.

Metacyclosynchrotron: Čekám na svou první páteční povinnost, zboku čumím na Inhume a přemítám, jestli to je ucházející grind, anebo jen humpolácká bordelózní capina. Bicí moc nevylezly, ale aspoň rytmická nálož dvou plešatých vokalistů s takřka totožnými vokály solidně pumpovala. Jeden z nich si občas zakřepčil, v kotli už se to začalo rozhýbávat a celkově vzato to docela ušlo. Pěkné bylo, když jednomu fanouškovi evidentně zahráli na přání (anebo se jen trefil se songem, který měli stejně hrát jako další).

Metacyclosynchrotron: Sadistic Intent je legenda deathmetalového undergroundu. Bráchové Cortezovi žánrem žijí, zažili ho od jeho proto-počátků a stvořili i pár vysoce kvalitních nahrávek, byť úplná extraliga to taky není. S image pořešenou do důsledků, avšak bez kýče, to Sadistic Intent odpálili a hned s úvodní „Asphyxiation“ až do konce to byl ve všech ohledech 100% METAL. Dále zazněly (bez pořadí a možná se už mýlím) „Condemned in Misery“, „Conflict Within“, jeden song ze splitka s Pentacle, „Morbid Faith“, „Ancient Black Earth“ a úplný závěr patřil „Funerals Obscure“. Ne, že bych se ze Sadistic Intent úplně zechcal radostí, ale má očekávání byla zcela splněna a hned bych si dal delší set někde v malém natřískaném klubu.

Sadistic Intent

Metacyclosynchrotron: V dobrém rozmaru jsem si ještě počkal na Harakiri for the Sky, abych si ověřil, zda o něco náhodou nepřicházím, když je všude strašně chválí, ale po dvou skladbách jsem se raději urychleně klidil z doslechu…

Onotius: Podobně nemastný neslaný dojem jako z tuzemských Hypnos si odnáším i z Hate, ba jejich projev na mne působí ještě o špetku více uniformněji a bez duše. Až jejich poslední skladba mne nějakým způsobem dovede vysvobodit z unylého blackened-deathového sterotypu, po většinu doby ovšem upadám do znuděné letargie. Nevím, pamatuju si, že svého času jsem některé jejich studiovky míval celkem rád, ale tady mi to přišlo jako naprosto průměrné satanáštví s pár světlými momenty (povětšinou to byly ty atmosferičtější pasáže).

Hate

Cnuk: Pátek se mi zdá být zkraje dne trochu slabší, a tak se do areálu dostávám až na Hentai Corporation. Konečně zase dostali prostor v normálním hracím dnu a plně toho využili. Je tu docela dost lidí a všichni se velice rychle aklimatizují na hlášky Radka Škarohlída, ať už je to o Zagorce, Lucce Bílé nebo Hitlerovi. Baví mě hlavně drobnosti jako pozdrav Polákům nebo zvolání Adam Małysz po skoku na pódium. Hlavní je ale samozřejmě hudba a i s novým klávesákem (zde Adoš Novotný) jim to šlape. Rozlévají se panáky, do publika letí flaška Danielse a do toho sází osvědčené tutovky i novinky jako „Tardigrade Hunt“, „Synthetic Limits“ nebo „Paralyzed“. Končí se už klasicky Michalem Tučným. Nastartování dne jak má být.

Onotius: Hentai Corporation byli první kapela, kterou jsem si během pátku naprosto naplno užil a zapomenul na všechny trably světa. Jen jsem si vychutnával roztančený thrash rock’n’roll plný instrumentálních výjezdů stejně jako Radkův zábavný stand-up mezi skladbami. Vůbec se nedivím té popularitě, již si tahle střelená parta na tuzemské scéně vydobyla, protože tohle je zkrátka živá prezentace, jak má být. Jasně, doma si poslechnu muziku Hentaiů poměrně zřídka a nadále si stojím za tím, že čistě po hudební stránce nadhodnocovaní jsou, ale zážitek z živého vystoupení si teda odnáším zatraceně pozitivní.

Hentai Corporation

Cnuk: Krátce před šestou začíná nizozemská úderka Pestilence. K mému potěšení si první skladbou odbyli novou tvorbu a zbytek byl čistě v retro stylu přelomu 80./90. let. Tuhle dobu pamatuje v celé kráse jen hnací síla kapely Patrick Mameli. Trochu mě překvapuje, jak rozpačitě k nám promlouvá mezi skladbami, ale s o to větší jistotou pak masakruje svou kytaru. Staré vály neztratily ani po letech nic ze svého lesku a Pestilence předvedli skvělé vystoupení. „Out of the Body“ na závěr vraždila!

Metacyclosynchrotron: Mě teda nejvíce zabila ta komedie, co měl Mameli na hlavě, ale poslouchalo se to fajn.

Pestilence

Cnuk: Na vedlejší stage už dorazili Misery Index. Zde už je to death metal v trochu modernějším hávu, ale za klasikou Pestilence zaostávají o parník. Po pár zářezech je z toho běžná rutina bez výraznějšího momentu a do konce zůstávám ani vlastně nevím proč. Nebylo to úplně blbé, ale případné příští střetnutí vynechám.

Metacyclosynchrotron: Po zevlu, návštěvě podzemí a soplici jsem šel na Grave Pleasures, kteří kvůli čtvrtečnímu výpadku proudu vystoupili v pátek v šest. Nebýt téhle změny tak bych Kvohsta a spol. určitě neviděl, což by byla obrovská škoda, protože se z toho nakonec vyklubal snad můj nejlepší koncert festivalu. Upřímně, Grave Pleasures ani Beastmilk jsem nikdy předtím pořádně neslyšel, ale jejich post-punk zahraný s rock’n’rollovou řízností mi už více do nálady sednout nemohl. No, kroutil jsem se u toho jak zfetovaná mařka na Woodstocku a doufal, že to jen tak neskončí. Snad jen ten „cover“ Beastmilk mi přišel slabší. Khvost byl skvělý, takovej mix GahanaHalfordem prostý homo-erotismu a taky nebyl to jediný energický showman na stagi. Prostě pecka na kterou se i ovečky přišly podívat.

Grave Pleasures

Onotius: Reparát Grave Pleasures byl příjemný, ale ve srovnání se včerejškem přeci jen chyběla tma, takže výsledný dojem nezvládl vyrůst k superlativům. Je nicméně třeba ocenit, že kapela zvolila jiný tracklist, a tak se opakovali snad jenom v jednom songu a jinak šlo o naprosto jiný set. Formálně samozřejmě nelze nic vytknout, jen jsem se včerejší ochutnávkou nechal namlsat možná až moc a ve srovnání s tím tohle byla „jen“ pohodovka. Zmiňované ovce byly nicméně setsakra cool!

Cnuk: Po prohlídce výstavy umění v Octagonu volně přecházím na Oriental Stage. Tam se totiž schyluje k vylodění Australanů Eskhaton. O nich bych neměl nejmenšího tušení nebýt nedávné recenze kolegy Metacyclosynchrotona zde na webíčku. S dalším příchodem oveček na horní hradby začíná chaos a z pódia se krom drcení nástrojů linou také mohutné čmoudy, které několikrát zahalí všechny přihlížející. Byť zvuk na tomto pódiu není dokonalý, je to působivé vystoupení, které však vidí kupodivu skromná hrstka nadšenců. Přisuzuji to hlavně nevychytanému krytí s žánrově příbuznými Azarath, na které jsem chtěl kouknout alespoň chvíli, ale Eskhaton se nějak povedlo mě nepustit.

Eskhaton

Metacyclosynchrotron: Pln nadšení z Grave Pleasures jsem v Octagonu dále vyčkával, tentokrát na dva hlavní viníky, kteří způsobili, že jsem se na Brutal Assault uráčil přijet. Avšak australští deathmetaloví maniaci Eskhaton docela dojeli na zvuk. Ruku na srdce, dal by se takový ultrabestialní zlobordel vůbec uspokojivě nazvučit? To nevím. Starou skladbu jsem nepoznal ani jednu a občas jsem měl dokonce problém i s těmi z „Omegalitheos“, ale během „Relic of Mictlantecuhtli“, „Intramort“, „Omegalitheos“, „Nusku Etu Genii“ a hlavně kurvapičadrát poslední „Kimah Kalu Ultu Ulla“ se našly pasáže, kdy to bylo opravdu na hraně/za hranou v tom nejlepším smyslu, přesně tak, jak jsem toužebně očekával. Instrumentálně to bylo divočejší než známější Origin o den později a doufám, že Eskhaton nezanechali hluboký dojem jen ve mně, i když jsem si plně vědom, o kolik to mohlo být lepší.

Onotius: Já před Eskhaton stihnu ještě bleskově zkontrolovat alternativní První hoře, kteří v divokých okamžicích baví, ale já stíhám zrovna baladu, která používá na můj vkus až moc tradiční popíkové akordové posloupnosti, takže té jejich skutečné splašenosti si moc neužiju. A Eskathon, ti jsou věru přesně takoví, jak je líčí kolegové – hutný marasmus s mizerným zvukem pro partu nadšenců. Solidní, špinavé, brutální, ale navzdory mocnému potenciálu přeci jen nejsem v euforii. Něco tomu prostě chybělo – možná tma, možná právě ten lepší zvuk? A možná je třeba také přiznat fakt, že každá kapela, která hraje před dlouho očekávanou srdcovkou Aluk Todolo, se nachází v mých očích v docela nevděčné roli.

Aluk Todolo

Onotius: Potemnělé nádvoří, blikající žárovka a naprosto jedinečná monumentálně pohlcující muzika snoubící v sobě krautrock s black metalem, takoví jsou francouzští vizionáři Aluk Todolo. Elektrizující ponuře psychedelická atmosféra prostupuje prostor a vyvolává husí kůži. Svíjející se muzikanti na pódiu se soustředěnými výrazy vykonávají monstrózní rituál, na který budu vzpomínat ještě hodně hodně dlouho. Shantidas Riedacker odhodlaně znásilňuje kytarové efekty, zatímco Antoine Hadjioannou s tradičně démocikým výrazem dráždí činely. Naprostá euforie trvá po většinu setu a po doznění posledního tónu se člověku vůbec nechce vracet do reality. Pokud bych měl z letošního Brutalu vybrat dva zážitky, které bych ověnčil přívlastkem „nadpozemské“, první bez váhání putuje právě Aluk Todolo.

Metacyclosynchrotron: Aluk Todolo a jejich bezchybná interpretace chaosu „Voix“ byla dle očekávání úžasná, ale do transu jako na Islandu se mi nepodařilo úplně dostat. Asi jsem byl málo mimo, ale i tak mě pánové upoutali natolik, že jsem z Wrathprayer stihnul akorát poslední riff „Sun of Moloch“ a „thank you Brutal Assault“. I další elitní námrdy jako Dragged into Sunlight a Misþyrming jsem sledoval jen tak laxně z dálky a chvíli, jelikož jsem je za poslední rok a něco viděl víckrát. Co jsem tak viděl a později i slyšel od fanoušků vepředu, tak to bylo to maximální, ale na podrobnější slova chvály si netroufám.

Misþyrming

Onotius: A já jsem přesně jedním z těch fanatiků v prvních řadách, který na vystoupení Misþyrming nedá dopustit. Sice bylo třeba přežít moment zmatení, že nejednu skladbu, co hráli, jsem neznal, neboť nepocházely ze „Söngvar elds og óreiðu“, nýbrž z nového materiálu. Nicméně i ten naživo zafungoval výborně, a když došlo na osvědčené kousky, bylo to naprosto výtečné inferno. Já zkrátka tu jejich kombinaci zla a atmosféry fakt můžu a i zvuk byl překvapivě solidní. Nářez. Bomba. Pecka. Mrazení.

Cnuk: Dávám si větší pauzu a vrhám se až do stanu na Dragged into Sunlight. Po chvíli je mi jasné, že víc atmosférickou věc tu už neuvidím. Na pódiu pouze hořící svícen, členové spolku zahaleni kdesi za oponou z reflektorů a dýmu, pouze občas vykoukne silueta. Doteď nevím, kdo na tom pódiu byl, ale řezalo to slušně. Jejich death/sludgové písně nabraly až blackového vzezření, což možná zapříčinilo také ozvučení, které už fakt trhalo uši. Na tohle se jen tak zvyknout nedalo a já po skončení pomalu neslyšel, co na mě kdo huláká.

Dragged into Sunlight

Onotius: Kolem Behemoth pouze chvíli obcházím, nicméně všímám si výtečného nazvučení. Dle pár songů, jež ještě vyslechnu při cestě kolem hradeb, dedukuji, že i setlist trochu od minula zpestřili. No, já ale za chvíli zase musím na druhý set Obscure Sphinx, takže o Behemoth nechť se ještě vyjádří někdo kompetentnější…

Cnuk: Vydávám se odpočinout si dopředu, kde brzy začínají Behemoth. Opět to vyšlo tak, že ačkoliv jsem nechtěl, zase vidím jejich koncert. Už nepřehrávají celé „The Satanist“, ale ty největší fláky z něj zazní. Opět je to show se vším všudy, mají narváno, ale na mě doléhá únava a většina setu mě moc nebaví. Únava ještě pokračuje s následujícími Carpathian Forest, i když ti mě s jejich rock’n’rollem pomalu probouzejí z letargie. Potěšil zejména neohrabaný cover „A Forest“ od The Cure.

Carpathian Forest

Metacyclosynchrotron: Carpathian Forest jsem sledoval z boku při čekání na Mrtvou kongregaci a musím říct, že mi čekání ukrátili docela dobře. To asi proto, že očekávání jsem měl velmi, velmi nízká, haha. Nattefrostovi to i bez heráků dobře šlapalo, i když jeho hlas je v současnosti „uječenější“ a postrádá onu unikátní, špinavou patinu, ale na ten karpatský rokenrol „from Norway“ to asi stačí. Carpathian Forest šli fanouškům na ruku a sypali jednu klasiku za druhou, vybavuji si třeba „Knokkelmann“, „Morbid Fascination of Death“, „I Am Possessed“, „Black Shining Leather“ nebo „Carpathian Forest“. Snad jen ten cover The Cure mi tam úplně neseděl na rozdíl od coveru Turbonegro. Roztomile trapné průpovídky mezi skladbami mě docela bavily, akorát zbytek kapely se mohl trochu více hýbat. Za mě OK.

Onotius: Onen tajemný ambientní set Obscure Sphinx v Octagonu nabírá zpoždění, až se člověk bojí, zda se ještě něčeho dočká. Nakonec se ale promítačka spustí a začíná minimalismus. Chce to trpělivost, docela dost trpělivosti, než nastane nějaká změna, nějaký posun, nějaká gradace. Jenže já zjišťuji, že na tenhle typ ambientu nějak nemám náladu – trochu mám dojem, že být tohle na KAL v době, kdy tam odpočívám, ani bych tomu nevěnoval příliš pozornosti. Nemohu si pomoci, ale čekal jsem něco trochu neotřelejšího, když si na to vyžádali tak vzácný čas. Nakonec (a možná činím chybu, že jsem tomu nedal ještě trochu trpělivosti) tedy přecházím na Ulsect, s kterými se set kryje a na které jsem chtěl jít původně. Ti oproti tomu slušně baví. Naživo zní o poznání djentověji než ze studiovky, ale to ani nějak nevadí, protože atmosféra zůstává patřičně ponurá. Ulsect tak můj páteční hudební program poměrně uspokojivě uzavírají.

Obscure Sphinx

Metacyclosynchrotron: Ale „real deal“ teprve nastal, když Dead Congregation dozvučili a z fleku lidi zmasili s „Lucid Curse“. Řekové jsou prostě první liga a celkově bych na setu našel asi jen pár hnidopišských vad. Mělo to být delší, nezemské sólo v „Nigredo“ moc nevyznělo, chtěl bych slyšet konečně „Martyrdoom“ a taky se to mohlo pod pódiem aspoň trochu seřezat, ale jinak se dle mého očekávání jednalo o jeden z nejlepších koncertů festivalu, který jsem si mohl bez problémů užít takřka na 100 %. Tady si i vybavuji přesný setlist: „Lucid Curse“, „Quintessence Maligned“, „Vanishing Faith“, „Nigredo“, „Morbid Paroxysm“, „Wind’s Bane“, „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“ a majestátní „Teeth into Red“.

Cnuk: Když už jsem tu takhle pozdě, tak si říkám, že na ty Malokarpatan vydržím, kór když „výplní“ jsou Dead Congregation, hehe. Podobně jako minule představují deathmetalovou jistotu kvality a já se rázem cítím plně fit. Tihle Řekové prostě umí a moc rád bych od nich zase viděl nové LPčko.

Dead Congregation

Cnuk: Dead Congregation ještě neskončili a já už si to namířil na Metalgate Stage. Slovenští uctívači Jánošíka a osmdesátkového metalu Malokarpatan stáli za veškeré čekání. Ty jejich riffy a maidenovské melodie znějí naživo snad ještě lépe než z desky a vůbec se mi dost líbila celková nálada vystoupení, která byla svým způsobem vtipná a v porovnání s ostatními i jedinečná. Zjev a proslovy HV tomu taky přidávaly šmrnc. Uteklo to rychle a nezbývalo než se poloprázdnou pevností vydat spát.

Metacyclosynchrotron: I když jsem se na Řeky pokusil tu hlavu už definitivně ukroutit a umlátit, tak jsem z prostoru hlavní stage odcházel plný energie (tak se holt pozná pravý metal). Čehož jsem využil, abych chytil aspoň kousek setu Malokarpatan, což mi vyšlo tak akorát. Stihl jsem totiž tři songy, z nichž dva byly mé nejoblíbenější a to „Ked svetlonosi započnú v močariskách nazeleno svícit“ a „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“. Kapela si to v obměněné sestavě viditelně užívala, lidi se pod pódiem taky mohli zjančit a hlavně na Metalgate chytli ten nejlepší zvuk, co jsem tam za festival slyšel. Věděl jsem, že Malokarpatan nebude pičovina, ale tohle bylo fakt výtečné.

Malokarpatan

Metacyclosynchrotron: Slováci mě také solidně nabili, takže se šlo ještě na Digital Audio Terror, což bylo v mém případě vůbec poprvé. Kurva, co tam se v sobotu ráno dělo, hahahaha. Celý prostor pod pódiem, kde se dříve jen sedělo, vřel jak svině a brzy se odněkud objevila i matrace, na které někteří jedinci surfovali po lidech. Nakonec byl ve vzduchu někdo skoro pořád. Instro mi nic moc neříkalo, ale ono stačilo, když se BPM vyhnalo někam na úroveň gabberu a metalisti se mohli zbláznit. Asi jsem nebyl sám, koho nucený konec a vyklizení areálu docela nasralo. Tak jsem se holt musel ještě dokalit u stanu za poslechu srbského turbofolku. BOG JE SRBIN!


Malokarpatan: singl

Malokarpatan pustili ven nový digitální singl „Cesta podzemnými sálami Kovovlada“ se dvěma songy. Ty se jakožto jedna stopa prvně objevily na loňském kazetovém splitu „Samhain Celebration MMXVII“. Nyní jsou k mání i pro ty, kdo jednu ze 150 kazet nevlastní. Poslech v přiloženém přehrávači.


Redakční eintopf – speciál 2017: Mythago

Mythago

Mythago:

Top5 2017:
1. Saiva – Markerna bortom
2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland
3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean
4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams
5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

CZ/SVK deska roku:
Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
Gofannon – Lo vilatge

Artwork roku:
Void Cruiser – Wayfarer

Objev roku:
Saiva

Shit roku:
Mongol – Warrior Spirit

Koncert roku:
David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Videoklip roku:

Film roku:
Wind River

Potěšení roku:
kvantum nových objevů

Zklamání roku:
absence nejočekávanějších desek

Top5 2017:

1. Saiva – Markerna bortom

Kdo někdy slyšel o Lönndom případně LIK, tomu by ani jméno Saiva nemuselo být tolik cizí. Ano, jedná se o sólový projekt Andrease Pettersona, který se na prvních dvou zmíněných v minulosti podílel. A po poslechu „Markerna bortom“ musí být každému jasné, kdo byl tažnou silou Lönndom, minimálně na „Viddernas tolv kapitel“. Dalo by se skoro říct, že debutová deska Saiva je převedením „Viddernas tolv kapitel“ do metalové podoby. Ale hlavně – i přes poklidnější tempo, značně čistý a téměř jemný zvuk kytar s minimem zkreslení a výrazně převažující čisté vokály (dokonalé dvojhlasy!) zde byl Petterson ani ne tak za pomocí hudby, nýbrž atmosféry z ní plynoucí schopen stvořit uzavřený svět nasáklý přesně tou ponurostí a melancholií, kvůli níž black metal vyhledávám nejvíce. Ostatně to je důvod proč se v tomhle shrnutí Saiva nenachází jednou, ale hned dvakrát.

2. King Gizzard and the Lizard Wizard – Polygondwanaland

King Gizzard and the Lizard Wizard to dokázali – splnili, co slíbili, a my jsme se během roku mohli celkem pětkrát těšit z nové desky, která byla každá zcela odlišná a každá až překvapivě kvalitní (tedy s výjimkou „Sketches of Brunswick“, jíž jsem dosud nedokázal přijít na chuť). A pokud by to takhle šlo dál, mělo by se do budoucna začít uvažovat o kategorii Top 5 „Gizzárdích“ alb. A proč mne vlastně oslovil předposlední minuloroční zářez více než ostatní? Po předcházejících čtyřech kusech (včetně „Nonagon Infinity“, přestože je o rok starší) se jedná o první album, které nepřichází s žádným do očí bijícím nápadem (smyčka na „Nonagon Infinity“, mikrotonální ladění na „Flying Microtonal Banana“, příběhový koncept s možná až příliš výrazným využitím vypravěčky na „Murder of the Universe“ a jazzová fúze na „Sketches of Brunswick“), nýbrž všechny tyhle ideje kombinuje dohromady do zcela funkčního a nutno říci, že mnohem vyzrálejšího celku. Opakující se motivy v průběhu skladeb – máme; mikrotonální lazení – máme; vypravěčku (využitou tentokráte mnohem střídměji) – máme; klidnou až jazzovou náladu – máme; a navrch ještě časté zakomponování psychedelického folku z „Paper Maché Dream Balloon“. Tohle album má prostě všechno, co si „Gizzárdí“ fanoušek může přát, zaobalené do poklidné až mysteriózní atmosféry, díky níž působí celek dospěleji a zároveň v kontextu celé diskografie získává svůj vlastní výrazný „xicht“.

3. Viktor’s Joy – I Used to Be Clean

Nic nemá na pořádnou darkfolkovou melancholii a přesně tou dvoučlenné uskupení Viktor’s Joy je. Místy na mě „I Used to Be Clean“ sice působilo snad až příliš moderně indie a hipsta, ale za ty emoce, které ve mně dokázalo vzbudi,t jsem mu ochoten odpustit takřka cokoli. Nebál bych se říci, že i přesto, že se nejedná o mé nejoblíbenější album za rok 2017, je tím, na nějž budu pravděpodobně vzpomínat nejdéle.

Viktor's Joy

4. Black Magick SS – Kaleidoscope Dreams

Psychedélie s blackmetalovými prvky a náckovskou estetikou od protinožců… už to samo o sobě si říká o zmínku v ročním shrnutí. Naštěstí nezůstává jen u slibné premisy a samotná hudba dokonává dílo v podobě nadmíru přijatelné. Jsem si sice jistý, že za minulý rok vyšlo mnoho lepších alb, já je ale naštěstí neslyšel, a tak tady Black Magick SS můžu s čistým svědomím ponechat. Jen škoda, že ohledně textů nejsou zrovna sdílní.

5. Lunar Funeral – Sex on a Grave

Mírně lynchovský vokál a perfektní kombinace stoneru, blues a někdy až klasického rock’n’rollu, který svou dravostí a vzpurností připomíná postavy Linklaterova „Dazed and Confused“, avšak na rozdíl od nich v sobě má místy něco nadmíru znepokojujícího. Závan čerstvého vzduchu na stonerové scéně a to mě baví.

Malokarpatan

CZ/SVK deska roku:

Malokarpatan – Nordkarpatenland

Domácí scénu příliš nesleduji, respektive téměř vůbec – ne snad proto, že bych ji považoval za méně kvalitní nebo méněcennou, ale jednoduše mne míjí, nevím proč. Co každopádně nemohlo minout ani mě, je samozřejmě Malokarpatan. Nezmiňuju je první a ani k nim nic moc nového nepřidám – „Stridžie dni“ byly skvělé, ale „Nordkarpatenland“ jde ještě dál a především folklorní prvky, ať už nástrojové, textové, samplové nebo prostě v celkové náladě, si mě ve své podobě „slováčisko jako noha“ naprosto získaly a jsou to právě ony, jež zajišťují naprostou unikátnost Malokarpatan, který se už teď stává kultem.

Neřadový počin roku:

Gofannon – Lo vilatge

Má to kytaru, má to flétnu, tahací harmoniku, možné i nemožné perkuse, housle, klarinet, brumle, nějaké další mnou neidentifikovatelné nástroje, francouzštinu a francouzský venkov je z toho cítit i v zaprděných pražských ulicích (a to jsem na francouzském venkově nikdy nebyl – vlastně ani ve Francii). A abych nezapomněl, není to kýčové a na rozdíl od předchozího EP „Prosodie“ tu není žádná elektrická kytara, co by prznila zbytek. Ideální folkové album? Ne, jen taková hopsačka, ale sakra dobře se to poslouchá. Pořád. A pořád.

Void Cruiser – Wayfarer

Artwork roku:

Void Cruiser – Wayfarer

Tahle kategorie patřila k těm, s nimiž jsem letos měl největší problém, a nebylo to nedostatkem nýbrž naopak přehršlí kvalitních přebalů, jež jsem za tento rok zaregistroval. Ani vyřazení alb, která jsem pořádně nebo vůbec neslyšel, příliš nepomohlo. Nakonec jsem ale nemohl jinak – obal „Wayfarer“ vyvolává přesně tu nejistotu a neurčitost, jakou může člověk pocítit při pohledu do hlubokého neznámého vesmíru, který si pro sebe usurpuje všechny myšlenky pozorovatele a jen tak snadno je původnímu majiteli nevrátí. Vrcholky hor vystupující z mlhy a šumu zaobalené v nafialovělém nádechu toho o svém původu příliš neříkají a právě ta nejistota mě na tom baví.

Objev roku:

Saiva

Naznačil jsem to už výše – každopádně oním druhým místem, kde se Saiva vyskytuje, je právě objev roku a nakolik pro mne odzbrojující se dá vyčíst z pořadí letošní top pětky. Váhal jsem sice ještě nad The Minerva Conduct, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že skandinávská neotřelá blacková syrovost je pro mne mnohem přitažlivější než moderní vypiplaný sound.

Saiva

Shit roku:

Mongol – Warrior Spirit

Psal jsem to už v recenzi – hudba Mongol není zas tak příšerná, ale folk metal v jejich podání je tak neuvěřitelně průměrnou a frigidní záležitostí, že více než pár poslechů se stává neúnosnými. A jako shit roku jsem je vybral ne kvůli vyloženým nekvalitám, ale jen z důvodu, že špatné hudbě se snažím co nejvíce vyhýbat, poněvadž to prostě nemám zapotřebí, a většinou se mi to docela daří – ale holt stane se a aspoň do téhle kategorie mám co napsat.

Koncert roku:

David Kollár & Arve Henriksen: Piešťany – Elektrárňa 25.8.2017

Bohužel Wardruna to o nějaké dva týdny promeškala, jinak by nebylo o čem. Takhle ovšem můžu na první (a vlastně jediné) místo aspoň hodit tuhle slovensko-norskou kolaboraci. Ne, že bych snad na vícero koncertech nebyl, ale žádný z nich nebyl natolik světoborný, aby si zde zasloužil zmínit. Tohle vystoupení bylo kromě hudby, sestávající až na jednu výjimku pouze z industriálně-jazzové improvizace, výjimečné především v jejím spojení s prostorem, který představovala dávno nepoužívaná Elektrárňa Piešťany. Toto spojení dalo vzniknout neuvěřitelné atmosféře, v níž na světlo světa vyplouvaly střípky minulosti prolínající se se současností a ve výsledku drcené na prach zvukovou masou, o níž se až nechtělo věřit, že je opravdu produkována jen dvěma lidmi.

David Kollár & Arve Henriksen

Videoklip roku:

Pravidelným divákem metalových ani nemetalových klipů zrovna nejsem, a přestože jsem jich letos pár viděl, s výjimkou „ještěrčího čaroděje“ se nejspíš neřadili do tohoto desetiletí. Proto drahocenní čtenáři dozajista odpustí, že do této kategorie nepřispěji svou Troškou.

Film roku:

Wind River

Původně jsem měl v plánu tuhle kategorii zcela vynechat, jelikož zhlédnuté filmy z minulého roku bych spočítal na prstech obou rukou, ale nakonec mi to nedalo – „Wind River“ mi nabídlo tak mrazivou a nepříjemnou podívanou s takovou záplavou pocitů odporu a vzteku a následného uspokojení v podobě provedení spravedlnosti přesně podle mých představ, že ho prostě nemůžu nezmínit. A k tomu parádní soundtrack dokonávající onu mrazivost a místy vytvářející hypnotickou atmosféru, na němž se podílel i Nick Cave. Na mainstreamovou produkci skvělá záležitost a Taylor Sheridan po „Sicariu“ potvrzuje své scenáristické schopnosti (a v tomto případě dokazuje, že o nic hůře na tom není ani po režisérské stránce).

Wind River

Potěšení roku:

kvantum nových objevů

V minulém roce mne nejvíce potěšila četnost mých hudebních objevů, především co se dark a pagan-folkové scény týče. Tak se mi do merku dostala seskupení jako Splinterskin, Irfan, Gofannon nebo Weh a já pevně doufám, že tenhle žánr mi i v tomto roce bude odhalovat svá tajemství stejně intenzivně jako v minulém, v němž mne celkově nejvíce ovlivnil. A nebyly to jen folkové žánry, které mne v minulém roce obohatily (ačkoli žádný další to nezvládl v takové míře) – třeba takoví už zmiňovaní progresivní The Minerva Conduct mi rovněž výrazně utkvěli v paměti.

Zklamání roku:

absence nejočekávanějších desek

Nemůžu říct, že by mne v tomto roce něco vyloženě zklamalo, proto si nakonec vyberu záležitost celkem přízemního a nezajímavého rázu – bohužel žádná z kapel, u kterých bych si to opravdu přál, tento rok nevydala album, přestože od vydání toho posledního uplynulo čtyři nebo více let. Nezbývá mi tak doufat, že se tento rok konečně dočkám nového Toma Waitse, WWW a především Tenhi, na jejichž stránky jsem se díval pravidelně několikrát za měsíc, nejintenzivněji pak před sepisováním každého eintopfu.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Zhodnocení roku:

Tenhle ročník sice nebyl vyloženě slabý, ale ke spokojenosti mám rovněž daleko, poněvadž tak 50 % toho nejzajímavějšího, co jsem slyšel, už za sebou nějaký ten rok existence má. Na druhou stranu, pár příjemných překvapení se konalo (a těch nepříjemných naštěstí jen minimum), takže si nebudu příliš stěžovat. Přesto si od roku 2018 slibuji více, už jen proto, že s výše zmiňovanými Tenhi a WWW to vypadá dost nadějně.


Redakční eintopf – speciál 2017: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2017:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience
3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing
4. Acrimonious – Eleven Dragons
5. The Ruins of Beverast – Exuvia

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)
2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Neřadový počin roku:
1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence
2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Artwork roku:
Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Objev roku:
(Dolch)

Shit roku:
Degoryen – Samorost

Koncert roku:
1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017
2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017
3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Videoklip roku:
Terra Tenebrosa – Exuvia

Potěšení roku:
objevy na poli avant-progu

Zklamání roku:
zklamání pramenící z přílišných očekávání

Top5 2017:

1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Recenze hovořila jasně, „Tabernaculum“ je prvotřídní dílo; blackmetalové mistrovství, které po všech směrech překonalo mé představy, a tedy jasná letošní jednička. Nadšení samozřejmě s postupem času trochu zesláblo a desku si nepouštím tak často, ale soustředěný poslech je stále radostí a digipak se mi v posledních měsících obvykle válel v bezprostřední blízkosti věže.

2. Impetuous Ritual – Blight Upon Martyred Sentience

Kruté obětiny a úlitby krve mimozemským bohům v hlubokých kamenných útrobách prehumánní svatyně zčernalé mastným dýmem nevyhasínajících ohňů. Osvícení skrze degradaci těla, mysli i ducha. Červená tma. Fialový dým. Paralyzující strach. Extatické zhnusení. Tvary, plameny, křeče. Hlasy.

Smrt příčetnosti, sláva halucinogenům! Těm hudebním (jako je tenhle) zvlášť.

3. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Jistě znáte, když narazíte na novou desku, která vás k sobě připoutá takovým způsobem, že nejste nějakou dobu schopni poslouchat cokoliv jiného. Krátkodobá, intenzivní závislost tohoto typu často vyčerpá dojmový potenciál hudby, takže po nějaké době album nudí. „Eroded Corridors of Unbeing“ mě takto uhranulo po prvním poslechu, ale stále se k němu pravidelně vracím a rozkrývám jeho hlubiny podobně jako v případě „Tabernaculum“. Jedno z nejmilejších překvapení roku, které má pouze jedinou vadu na kráse. Spectral Voice potřebuju zažít živě a poslední možnost, když hráli na podzim v Polsku, jsem promarnil.

4. Acrimonious – Eleven Dragons

Mám rád „nenápadné“ desky jako je tahle. Nikdy jsem z ní výrazně nejančil, ale i bez last.fm vím, že „Eleven Dragons“ patří mezi mé nejposlouchanější desky roku. Honosný blackmetalový grimoár o jedenácti kapitolách, ze kterých lze jen těžko vybrat tu nejlepší.  Esenciální syntéza tradice a toho nejlepšího, co moderní Black Metal nabízí.

5. The Ruins of Beverast – Exuvia

Subjektivně pro mě nejlepší deskou The Ruins of Beverast zůstává „Rain Upon the Impure“, ale objektivně je nejlepší „Exuvia“. Meilenwald do každé skladby narval silné nápady a vystříhal se vaty, která v mých očích třeba sráží jinak výborné předchozí dvě alba. A ta atmosféra je prostě děsné žrádlo! The Ruins of Beverast dříve patřili mezi skryté poklady žánru, teď jsou jeho lídry.

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Gnosis Kardias (of Transcension and Involution)

„Gnosis Kardias“ je jasná volba, protože nebýt diferenciace na zahraniční a domácí desky, tak Inferno svádí boj o přední příčky s Rebirth of Nefast a Impetuous Ritual. Deska není dokonalá a trochu se mi už oposlouchala, ale kvalita tu je nesporná, atmosféra nezemská a momentů, kdy se mi při poslechu dělala husí kůže, bylo dost. Nejvíce oceňuji, že se Infernu podařilo v jistých ohledech stvořit něco originálního, co možná inspiruje i jiné, a to asi moc lidí nečekalo. Navíc „Abysmal Cacophony“ je pro mě skladba roku (minimálně).

Inferno

2. Malokarpatan – Nordkarpatenland

Ne, že bych to Slovákům nepřál, ale hype okolo debutu „Stridžie dni“ jsem považoval za trochu přehnaný, protože ta deska zas tak výborná nebyla. Každopádně „Nordkarpatenland“ už po všech stránkách kvalitní je a vysoce. V rámci současné „oldschool“ vlny patří k těm nejlepším jaké jsem prozatím slyšel a „folklórní“ patina hudbě přidává jak na atmosféře tak na unikátnosti. Začíná mě to lámat na koncert.

Neřadový počin roku:

1. The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence

Přítomné dva zločiny proti lidskosti „Endless Funeral Rapture“ a „Deathtrip Transcendence“ jsou od začátku do konce natlakované nespoutanou energií. S takto nepříčetně zfanatizovanými zvěrstvy má člověk pocit, že je metal doopravdy nebezpečná muzika, a co víc, jedná se o natolik vytříbenou vizi smrtícího zlometalového pekla, že by z ní Third Eye Rapists už teď mohli školit služebně starší. Bokem vydané letošní demo „Magicians of the Holocaust“ stojí také za poslech, i když postrádá bestiální tah na bránu „Deathtrip Transcendence“. Ať žijí komáři!

2. Death Like Mass – Jak zabija diabeł

Ípko „Kręte drogi“ bylo až na pár much výborné a „Jak zabija diabeł“ perfektně koresponduje se svým názvem. Tři skladby a celkem čtrnáct minut strašlivě zlovolné intenzity prosté nedostatků, které jsem vyčítal prvotině. V říjnu jsem navíc z bubeníka vypáčil, že dlouhohrající deska už je nahraná! Těším se kurevsky.

The Third Eye Rapists

3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Dlouho očekávané splitko aristokracie satanistického black metalu není tak majestátní, jak jsem očekával, jelikož přepálený „intro-track“ Abigor mě prostě nebere a Mortuus, byť se mi jejich příspěvek líbí dost, stále pokulhávají za velkolepostí svého debutového počinu „De contemplanda morte“. Nightbringer a Thy Darkened Shade celkový výsledek zachraňují, protože se vytasili s takřka  nejlepšími skladbami, co kdy stvořili. Ale nebýt toho, že mě Nightbringer pomalu stáhli do thantifaxathu, tak se tady hovoří o Thantifaxathu jiném.

Artwork roku:

Perverted Ceremony – Sabbat of Behezaël

Pokud si kapela poručí umělecké dílo a použije ho jako přebal své nové desky, super. Žel přístup, kdy se po malíři hodí prachy, texty a snad i nějaká bližší představa, nezaručuje, že výjev na obale bude 100% korespondovat s hudbou. Z recenze, kde se to jen hemžilo kvlt-speakem, šlo vyčíst, že mi poslech „Sabbat of Behezaël“ evokuje amorální výpravy za kosterními pozůstatky a půlnoční magií. Kapelní fotky na obalech byly s postupem času efektivně dehonestovány, ale k tomuhle svinstvu sedí perfektně.

Perverted Ceremony - Sabbat of Behezael

Objev roku:

(Dolch)

Ne, že bych si z (Dolch) stříkal do trenek jako jistý pan šéfredaktor, ale na budoucí studiová a koncertní setkání se těším moc. První letmá ochutnávka demo-kompilace učiněná někdy v první třetině roku mě zvlášť neoslovila, ale v rakouských horách mi koncertní rituál kapely naprosto uhranul, kouzlo přetrvalo a teď se již ke krátkým nahrávkám vracím pravidelně a rád. Pokud kapela dál poroste – a já podle koncertu tuším, že ano – tak se z ní možná stane velká srdcovka.

Shit roku:

Degoryen – Samorost

Nebaví mě se vozit po něčí snaze a beru, že spousta metalistů tu svoji kapelu prostě chce mít. Debut brněnských Degoryen jsem měl v plánu ignorovat, protože jejich rané pokusy o black metal byly až ostudně mizerné. Ale jak jsem postupně zaznamenával kladné reakce, tak jsem si teda „Samorosta“ párkrát pustil. Co kdyby náhodou… „Samorost“ sice představuje zlepšení po všech stránkách (s výjimkou té textové) a nabízí tu a tam pár dobrých riffů, takže se aspoň nejedná se o totální stoku à la Buer, Katarze, Odraedir nebo Wizard Infernal. Ale i tak je „Samorost“ nejslabší dlouhohrající deskou, které jsem letos věnoval svůj čas. Kvalitativně to nedosahuje ani průměru, tudíž předpokládám, že za pozitivními reakcemi primárně stojí lokální patriotismus, kamarádství nebo prostě nevkus. Bylo by ale záhodno si uvědomit, že zaslepené vyzdvihování podprůměrných spolků nikomu neprospívá.

(Dolch)

Koncert roku:

1. Black Witchery, Nyogthaeblisz: Praha – Hells Bells, 30.10.2017

Na koncerty chodím z různých důvodů. Tady jsem šel s vidinou nesvatého zničení těla i ducha a moje očekávání byla překonána. Nebo lépe řečeno, všechny pomyslné okolnosti se vyvedly na maximum. Totální posedlost a šílení kurva! Železný Baphomet zavelel a Antikristova elita povstala.

2. House of the Holy – Funkenfluag: Neudegg Alm – Abtenau, 15.-18.6.2017

Měl jsem zpočátku obavy, aby můj dojem z festivalu neutrpěl hipsterským pseudo-okultním morem, jak se stalo při Prague Death Mass III, ale zážitek vykouzlený okolní krajinou a celkově úchvatnou atmosféru nemohlo pokazit asi nic. Spoustu obrazů z festivalu budu mít v paměti vypálených snad až nadosmrti a vystoupení (Dolch), Nyiþ a Misþyrming byla dechberoucí.

Black Witchery, Possession, Nyogthaeblisz

3. The True Mayhem všude možně po Evropě

Legendární „De mysteriis dom Sathanas“ se asi nemůže ohrát a jeho současné živé provedení v mnoha ohledech překonává domácí poslech. Současné koncerty Mayhem jsou profesionální, zpravidla dobře nazvučené, vizuálně vypiplané a Attila je mnohem lepší vokalista, než když desku nahrával. Kapela, u které si člověk dřív nemohl být jistý, zda její koncert bude za něco stát, je pryč (snad definitivně).

Co skladba to kult, „Life Eternal“ zvlášť a za správné konstelace mi vstávaly z mrtvolného majestátu titulní hymny chlupy i tam, kde je nemám. Vraždilo to s výjimkou Rumunska všude, kde jsem měl možnost Mayhem přímo vidět, ale nejvíc jsem si to asi užil v miniaturní punkové díře v Bulharsku, kde nešlo skrze mlhu skoro nic vidět, a na festivalu Soulcrusher v kurevsky parádní koncertní hale po třech hodinách spánku, flašce whiskey v krvi a příjemným holandským tabáčkem v hlavě.

Videoklip roku:

Terra Tenebrosa – Exuvia

Metalovým klipům se z principu vyhýbám, i když pár jsem jich během roku samozřejmě zhlédnul, třeba z důvodu, že jiná ukázka tehdy ještě chystané desky k dispozici nebyla. Tak tomu  třeba tomu bylo v případě Ritual Necromancy a jedné mezinárodní cool-occult pičoviny, jejíž jméno mi zrovna uniká. To, že mají Terra Tenebrosa klip, mi původně nějak uniklo, ale měl jsem nedávno chuť na „The Reverses“. CD jsem „půjčil“ a stahovat album z netu se mi taky zrovna nechtělo, tak jsem šel na YouTube, kde na mě vybaflo video k „Exuvia“. Zpracování jednoduché, myšlenka mi taky unikla, ale „mindfuck“ to byl příjemný a klip tak skladbu perfektně dokreslil.

Potěšení roku:

objevy na poli avant-progu

Před lety jsem propadl mistrovskému nokturnu „Heresie“ belgických Univers Zero a neméně narušené desce „Les morts vont vite“ francouzských Shub-Niggurath. Dlouho, předlouho jsem pátral po zeuhlu/rock-in-opposition/avant-progu, který by se mi strefil do vkusu. Uspěl jsem teprve před pár měsíci a jak! Buď se mi trochu posunuly hudební chutě, nebo jsem měl prostě štěstí, ale třeba takové Eskaton nebo Present teď poslouchám skoro furt. O pár objevů se pak asi podělím v historické sekci (pokud teda o nich dokážu něco kloudného napsat).

Zklamání roku:

zklamání pramenící z přílišných očekávání

Zklamání je v kontextu následujícího odstavce silné slovo a navíc si za ně můžu primárně já sám, ale přesto mě nijak netěší, že většina desek od kterých jsem čekal „trochu víc“, očekávání nesplnilo. Těmi největšími hříšníky jsou určitě Venenum, kteří měli našlápnuto přímo monumentálně, avšak „Trance of Death“ je „pouze“ nadprůměrné a velikosti stejnojmenného EP nedosahuje ani náhodou. Vypadalo to, že s našlapanými debuty přijdou i Tchornobog, Whoredom Rife, Heresiarch a Nexul, ale skutek více či méně utek. Návrat Arkhon Infaustus neurazil, ani nepotěšil. Vassafor, Svart Crown, Nightbringer, Dødsengel, Ofermod, Bestia Arcana, Altarage vytvořili kvalitní desky, které si rád pustím, ale že by mi některá z nich urvala palici, to taky ne. Zbytečný přešlap naštěstí učinili jen DeRais, protože od lidí z Katharsis a Hatespawn bych čekal víc než nudný sludge (nebo co to mělo být). A měl jsem také důvody věřit, že se konečně dočkám nových nahrávek Mare, Altar of Perversion, Innumerable Forms, The Haunting Presence, Absu, Dispirit nebo Nyogthaeblisz, ale zase hovno. Tak snad příště, i když tuhle frázi u některých jmenovaných opakuji už několik let po sobě.

Rebirth of Nefast

Zhodnocení roku:

Ale navzdory fňukání výše si nemohu stěžovat, protože kvalitního metalu vyšlo hodně, úlovky mimo byly taky hojné (viz potěšení) a hromadu slibných desek jsem stále neslyšel nebo ne tolikrát, jak by bylo nutné. Co se týče dalších přidružených záležitostí, to bych mohl zkopírovat zhodnocení z loňska a o osobních věcech psát netřeba, takže šmitec. 2017 byl v pohodě, snad mi to jen mohlo více a lépe psát.