 |
|
Země: Slovensko Tracklist: Hrací doba: 45:34
|
Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha!
Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových kapel z někdejšího Československa. Primárním důvodem je, že formaci složené z ostřílených borců z kapel jako Krolok, Remmirath, Temnohor nebo Algor to parádně šlape. Ostatně, „Nordkarpatenland“ budiž snad dostatečným důkazem.
Skvělá (!) obálka z dílny slovenského talentu Dávida Glomby pod sebou ukrývá dva hlavní náladové i stylové proudy. Jedním je láska k oldschoolovému proto-metalu, která z „Nordkarpatenland“ čpí takřka na každém rohu. Pomalu víc než black metal hrají Malokarpatan blackový heavy metal – myšleno v tom nejlepším možném slova smyslu! Spousta riffů je fakticky regulérní hevík, ale se špinavějším blackmetalovým soundem a vychlastaným vokálem. Ani nemluvě o mnohých parádních kytarových sólech. Co si budeme povídat, je to kurevsky fajn a podobně jako u spřízněných Krolok (jejichž celá sestava hraje i v Malokarpatan) a na jejich letošním debutu „Flying Above Ancient Ruins“ je z toho na hony cítit, že těmhle chalanům vůbec není cizí láska k metalu staré školy. Akorát u Krolok se to projevovalo v trochu víc blackmetalovém hávu.
Co se onoho „hevíkaření“ týče, asi vrchol přichází v sedmé skladbě „Ked gazdovi upeleší sa v chyži nezdoba zmok“, která se v jednom momentě vytasí s tak dokonalou vykrádačkou Iron Maiden, že lépe už to citovat snad ani nejde. Říkám sice vykrádačka, ale opět – myslím to jenom v dobrém, protože tohle do celkového ladění „Nordkarpatenland“ sedne jak prdel na hrnec a posluchače opravdu potěší. Paráda jak svině.
Druhým náladovým proudem „Nordkarpatenland“ mám samozřejmě na mysli rurální nádech muziky Malokarpatan. Slováci nepoužívají vyloženě folkové nástroje, přesto jejich hudbě nechybí výrazný vesnický ráz. Může za to množství různých folklórních případně atmosférických inter a meziher, s nimiž se ve větší či menší míře vytasí úplně každá píseň na desce. Některé z těchto atmo-chvilek jsou skutečně výstavní.
Vše jde ovšem ruku v ruce. Není to o tom, že by „Nordkarpatenland“ mělo dvě odlišné tváře. Dřevní riffování ve finále odpovídá tomu, co folklórní předehry načínají, a plnou měrou se podílejí na tom, že album jako celek působí krásně vesnickým a „vidláckým“ (opět v pozitivním slova smyslu) dojmem. Z „Nordkarpatenland“ je cítit atmosféra zapadlé vísky, kde lišky dávají dobrou noc, kde fotři po večerech v místním hostinci prolévají hrdlo kořalkou, kde se v lese za chalupou prohání nadpřirozená havěť a čerti v nedalekém starém mlýně po nocích mastí mariáš.
S „Nordkarpatenland“ panuje obrovská spokojenost. Deska boduje skvělou specifickou atmosférou, která je podle mě tím hlavním důvodem, proč na Malokarpatan letí tolik lidí v zahraničí – protože ta kapela dělá svou muzikou s nenahraditelnou lokální náladou. Master’s Hammer kdysi vyváželi okultní švejkovský black metal. Malokarpatan nyní začali vyvážet folklórní jánošíkovský black metal. A výsledkem je jedno z nejvýraznějších alb letošního roku v československém metalu.
