Paysage d’hiver zveřejnili videoklip ke skladbě „Äschä“, která předznamenává nové dlouhohrající album „Geister“. To vyjde 23. dubna u Kunsthall Produktionen. Níže si můžete pustit i dřívější singlovku „Bluet“.
Archiv štítku: Paysage d’hiver
Paysage d’hiver: novinky
Paysage d’hiver mají venku dva nové tituly. Wintherr vzal dvě skladby z nedávné desky „Im Wald“ a přetvořil je dle čerstvější vize: „Im Traum“ lze sehnat na CD a vinylu. Dále je k dispozici CD kompilace „Schnee“, která na jednom nosiči nabídne všechny čtyři skladby o stejném názvu. Valte na web Kunsthall Produktionen dokud jsou tituly k dispozici.
”Dear winter wanderers,
Tomorrow, the 19th of November 2020, we will proudly start the pre-sales of Paysage d’Hiver’s “Im Traum” and finally “Schnee”. “Im Traum” will be available on 10” Vinyl and Mini-CD. It contains two tracks of which Wintherr states:
“I always heard more layers of sounds and melodies with my inner ears in Paysage d’Hiver, than I was actually able to put into physically hearable music. The inner ears are not bound to physical limits. With these two songs from “Im Wald”, these layers where extraordinarily strongly present, so I tried to transform at least one of these deeper layers to a physically listenable form.”
“Schnee” will be available on CD only and contains all 4 “Schnee” tracks from the various Split-LP’s and Wurzelgeister-Vinyl-Sampler in a re-mixed and re-mastered version. Also, there are several of the sold out CD’s available again, namely “Paysage d’Hiver”, “Kerker”, “Schattengang” and “Winterkaelte”. Due to the high amount of handcraft and effort, we decided to limit the A5-Digipaks in 500gm2 cardboard and black envelopes henceforth to 3’000 copies each, even though the initial idea was to have this version unlimited. After these copies have been sold out and there still is a demand, the A5-Digipaks will be re-pressed in an industrially made version and without the envelope.”
Paysage d’hiver – Im Wald
 |
|
Země: Švýcarsko Tracklist: Hrací doba: 120:19
|
První pohled (Dantez):
Paysage d’hiver patří na blackmetalový Olymp, alespoň ten ambientně laděný. Kapela k dokonalosti kultivuje rovnici předestřenou Burzum. Wintherr sebral fundamenty z „Hvis lyset tar oss“ a přetavil je do kompaktnějšího celku, jehož prvky dohromady fungují lépe než u Varga.
Paysage d’hiver balancují zvukovou surovost s ambientní opojností. Elektrická kytara prolínající se se zvuky vichru a praskajícího sněhu vytváří atmosféru, u které by zamrzl i samotný Blashyrkh. Vše doplňuje rafinovaná práce s vokály, syntezátory i smyčci a flétnami – vždy bez inklinací ke směšnosti či patetičnosti.
Demo „Paysage d’hiver“ z roku 1999 je ukázkovým blackmetalovým eposem, který dokonale kloubí řezavý lo-fi zvuk a hutnou atmosféru s citem pro evokativní riffy a aranže. Ostatní dema nemají kvalitativně od eponymní nahrávky daleko, nejblíže je jí „Das Tor“, delší počin nicméně působí zastřeněji – více než na kompozici Wintherr spoléhá na tíhu rozlehlých ambientních ploch. „Das Tor“ slévá vokály, synthy, bicí, kytary a šumy ještě více do jednotného celku, jehož monotónnost přeměňují pouze pomalé melodické přechody s upozaděnýma bicíma.
Od vydání „Das Tor“ uplynulo sedm let a „Im Wald“ je po této době prvním plnohodnotným materiálem. Ihned překvapuje dvěma způsoby. Za prvé jde o první opravdový full-length, za druhé se stopáž natahuje na dvě hodiny. Ostatní sice zůstává v zajetých kolejích, i tak lze spatřovat změny. Paysage d’hiver stále pracuje v lo-fi spektru, zvuk je však oproti „Das Tor“ (nebo v jiných těžko identifikovatelných zvěrstvech, které se zde pravidelně recenzují) delikátnější. Jednotlivé nástroje jde rozpoznat, sound navíc získává na větší hutnosti. Stále však hovoříme o počinu ambientním, a to i navzdory většího důrazu na strukturu. Hudba je propracovanější – Wintherr občas vytasí překvapivé hudební obraty. Zmínit lze i délku skladeb – většina se pohybuje okolo deseti minut, nikdy se ale nejde přes dvacetiminutovou hranici, což bylo na demech standardní.
Kratší (i když pořád dlouhé) trvání přidává trackům na charakteru. Stopy jsou snáze identifikovatelnější, monolitičnost ale zůstává. První „Im Winterwald“ pracuje spíše s monotónními, trans-navozujícími prvky. Následující „Über den Bäumen“ je ze skladatelského hlediska propracovanější – zarývá se build-upem, který okolo šesté minuty kumuluje do melodického riffu. Nejpamátnější moment „Im Wald“ ukrývá „Stimmen im Wald“, kde chorál umocňuje identická kytarová linka. Track se navíc pyšní dalším neobvyklým aspektem – čistšími vokály, které ke konci navazují na klasický projev Wintherra. Svérázností rovněž oplývá na standardy kapely plíživější „Weiter, immer weiter“, kde se opakuje slovo Weiter jako bizarní mantra. Skladeb s rozpoznatelnou identitou obsahuje „Im Wald“ více, zmíněné případy ale rezonují nejvíce. Prostor je ovšem věnován i trademarkům z minulých let, například „Le rêve lucide“ pracuje s dobře známou flétnou.
Megalomanská stopáž „Im Wald“ moc neubližuje, stříhat by se však dalo. Kratší mezihry albu nevadí, ale ani mu nepřidávají. Nefunguje taky prostřední „Flug“, která má pravděpodobně symbolizovat předěl desky. Jde o jedinou dlouhou skladbu, která se oddává rozlehlým riffům bez asistence bicích. Wintherr ale tak dlouho v dané formě drive držet nedokáže. Tracku by spíše slušela délka zmíněných intermezz.
Větší strukturovanost ubírá „Im Wald“ mírně na atmosféře. Pořád jde ale o špici ambientblackmetalového ranku, který nemá nikdo v malíku tak jako právě Paysage d’hiver. Na soud, zda jde o nejlepší desku kapely, se neodvažuji. „Im Wald“ ale určitě navazuje na vysoký standard celé diskografie a fakt, že si materiál jako první vysloužil označení dlouhohrajícího alba, dává díky ucelenějšímu pojetí a autorství celkem smysl.
Druhý pohled (H.):
Paysage d’hiver je nepochybně kult jako svině a některé starší nahrávky chovám ve velké oblibě. Na nový vlastní počin (od „Das Tor“ se objevily jen dvě skladby na splitkách s Drudkh a Nordlicht) se čekalo fest dlouho a na první dlouhohrající materiál už vůbec – na ten se čekalo jak na smilování.
Za pozitivní skutečnost lze nepochybně považovat to, že „Im Wald“ nezklamalo. Ostatně ani nemá jak, protože deska vesměs jen pracuje s formulí, na niž jsem od Paysage d’hiver už dávno zvyklí. Mírné změny, už diskutované výše kolegou, se sice najdou, ale to základní gró zůstalo neměnné. Ale to není nutně špatně, protože Paysage d’hiver ve specifickém subžánru ambientního black metalu patří na špici a dokáže příst mrazivou atmosféru jako málokdo jiný.
Na „Im Wald“ mě tedy kromě obludné délky, která ovšem k nastavenému zvuku a žánru pasuje, překvapila prakticky jen jedna věc. Novinka je na místy na poměry Paysage d’hiver skoro až „hitová“ a do ucha klouže nečekaně rychle a bezproblémově. Životnosti to naštěstí neubírá. Dvě hodiny jsou přece jenom dvě hodiny a na takové ploše se toho už z podstaty nachází dost k objevování. Zbytečná mi přijde snad jedině „Flug“, jež si svých jedenáct minut moc nezaslouží.
Jinak se mi ale „Im Wald“ líbí. Netvrdím, že jde o mého favorita v diskografii Paysage d’hiver. Stejně tak si nemyslím, že by mělo jít o album, které by mohlo promluvit do žebříčku toho nej za rok 2020. A přitom ještě před pár lety bych si myslel, že první řadovka Paysage d’hiver to bude mít prakticky jisté. Určitě se však jedná o výbornou záležitost, v jejíž přítomnosti dvě hodiny uběhnou dost rychle. Spokojenost.
Redakční eintopf – červen 2020
|
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Volbu nejočekávanějšího alba pro červen 2020 mám dost jednoduchou. Tvorba maďarských The Moon and the Nightspirit se mi líbí strašně moc a nepředpokládám, že by na tom „Aether“ mělo cokoliv změnit. Minulou desku „Metanoia“ jsem nakonec vyhlásil jedním z nejlepších alb roku 2017, takže očekávání jsou rozhodně vysoko. Nadšení sice trochu kalí dost nepovedený obal, ale první vypuštěná skladba „Kaputlan kapukon át“ naznačuje, že po hudební stránce by mělo být vše v pořádku.
Zvědavý jsem rovněž na „Éons“ od belgického avantgardního kolektivu Neptunian Maximalism. Dosud vyhozené ukázky mi znějí fakt skvěle a vypadá to, že by mohlo jít o hodně zajímavou a pohltivou hudební odysseu. Více jak dvouhodinové stopáže se sice lehce děsím, ale zároveň mám pocit, že ji budu ochoten absolvovat.
Povinností samozřejmě bude taková dlouho očekává první řadovka Paysage d’hiver s názvem „Im Wald“. I tady sice na posluchače čekají dvě hodiny hudby, ale trochu to dává smysl, když demosnímky mívaly běžně přes hodinu, že jo. Hudební převraty nicméně nečekám. Hypnotický ambientní black metal však určitě ano.
Metacyclosynchrotron:
Tohle je druhý nebo třetí eintopf, kam chci zařadit novinku polských maniaků Throneum, haha. Teď už to každopádně vypadá, že „Oh Death… Oh Death… Determinate, Preach and Lead Us Astray…“ definitivně vyjde 8. června a naváže na krásně narušené album „The Tight Deathrope Act over Rubicon“. Mám rád, když i oldschool fanatici zkouší překračovat hranice – nejen žánrové, ale zejména ty své, protože pak je dle mého názoru pravděpodobnější, že je osvítí nějaká hnusná múza, a to je vzhledem k nadprodukci Throneum vcelku žádané. Druhé „Mutiny of Death“ nepotřebuju, ale bez odporného metalu smrti žít nelze a ortodoxních kapel, jejichž hudba je i doopravdy svébytná a „psycho“, je podle mě málo.
Je trochu trapné hajpovat desku, na které jsem se osobně podílel, ale „Aeon of Deathless Blight“ slovenských Infer je námrd, který jsem protočil asi tisíckrát a zkrátka už se nemůžu dočkat, až vyjde oficiálně. O téhle desce bych tu ale psal, i kdybych ji ještě neslyšel, protože deset let staré „Sede vacante aeternum“ jsem svého času poslouchal s nadšením jako desky jiných deathmetalových veličin, které tehdy vycházely. Novinka je ale spíše míněna pro fanoušky přímočarých útoků ve stylu Angelcorpse nebo Infernal War, i když čertovský majestát à la Dead Congregation také nevymizel.
Naopak za fanouška běloruských Ljosazabojstwa se ještě považovat nemůžu. Vždycky při letmém poslechu jejich hudby, třeba při psaní novinek, jsem si říkal, že tohle musím okoštovat pořádně, a pak se na to vysral. S debutovým LP „Głoryja śmierci“ stejnou chybu znova neudělám.
Cnuk:
V červnu mě bude nejvíce zajímat partička VoidCeremony a jejich chystaná dlouhohrající prvotina „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Na Bandcampu mají k poslechu dvě skladby a musím říct, že to vypadá na dost slibný death metal, kterému by neměla chybět promyšlenost ani hnusná aura. Posun oproti tři roky starému „Foul Origins of Humanity“ bude nejspíše výrazný, a to je dobře.
Nedávno jsem se náhodou proklikal ke kapele Neptunian Maximalism. Ta se rovněž představí se svou první studiovkou, která ponese jméno „Éons“. Jedná se o spolek Belgičanů, kteří tvoří hudbu přelévající se z dronu do jazzu a psychedelie. Zní to dost lákavě, ale je mi jasné, že se tím budu dlouho prokousávat, protože jedna z dosud uveřejněných písní má osmnáct minut a skladeb se na „Éons“ bude nacházet celkem šestnáct, takže očekávám výzvu nejen hudební, ale i časovou.
Na závěr jedna absolutní klasika. Cro-Mags jsou zpátky. Po nutných tahanicích o toto zvučné jméno získal práva na jeho užívání ten nejpovolanější, Harley Flanagan. Ten se obklopil lidmi, kteří v různých obdobích Cro-Mags již prošli, takže má tohle obnovení celkem smysl. Novinka „In the Beginning“ bude jejich prvním studiovým počinem po dlouhých dvaceti letech a soudě dle loňského EP „Don’t Give In“ by to nemuselo být marné. Nechme se překvapit.
Dantez:
Na „Im Wald“ jsem se těšil ještě dříve, než bylo několika vyvoleným přehráno a posléze předáno na dřevěných fleškách během tajné poslechové seance. Od prvního full-lengthu vlastně nic nového nečekám – zejména z toho důvodu, že se většina dem Paysage d’hiver jako klasická alba tváří. Nikdo si totiž s touto ambient-black metalovou formulí netyká tak jako Wintherr.
S obdobně velkým očekáváním a absencí obav vyhlížím čtvrtou řadovku Run the Jewels. Killer Mike a El-P od první desky kultivují nenapodobitelnou chemii, jejíž síla dosud nechcípá. Rapová nasranost, mix newyorské špíny a tvrdosti západního pobřeží, jedovaté a bombastické beaty přímo úměrné břitkosti textů v nejryzejší a nejmodernější podobě.
Za zmínku stojí i novinka portugalských Irae, kteří se na novince oprošťují od ortodoxního lo-fi soundu a ve větším, ač stále umírněném měřítku testují své skladatelské ambice. Jo, a má to hrozně cool fotky v bookletu.
Paysage d’hiver: předprodej debutové desky
Očekávané album švýcarských Paysage d’hiver „Im Wald“ vyjde 26. června u Kunsthall Produktionen na CD, vinylu, kazetě i digitálu a k dispozici jsou rovněž speciální limitky. Předprodej fyzických nosičů naleznete zde, digitální formáty lze předběžně zakoupit na Bandcampu.
01. Im Winterwald 02. Ueber den Baeumen 03. Schneeglitzern 04. Alt 05. Wurzel 06. Stimmen im Wald 07. Flug 08. Le rêve lucide 09. Eulengesang 10. Kaelteschauer 11. Verweilen 12. Weiter, immer weiter 13. So hallt es wider
Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)
 |
|
Země: Ukrajina / Švýcarsko Tracklist: II. Paysage d’hiver – Schnee (IV) Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51) Odkazy Drudkh: Odkazy Paysage d’hiver:
|
Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.
To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.
Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt Wintherra z Darkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.
První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!
Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.
Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!
Redakční eintopf – srpen 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Steven Wilson – To the Bone |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Srpen pro mě krom jedné výjimky žádné zásadní desky nenabízí, takže tím spíš mám rozhodování v aktuálním vydání eintopfu lehčí. Jestli něco v žádném případě nesmím minout, tak je to comebacková deska „Renaissance in Extremis“ od britských satanistů Akercocke. Formace okolo Jasona Mendonçy a Davida Graye má rozhodně na co navazovat, protože má ve svém portfoliu řádku velmi kvalitních nahrávek. Já osobně si nejvíc cením „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“, kterážto pro mě představuje takřka dokonalý prototyp toho, jak by měl znít progresivní death / black metal. Laťka je nastavena vysoko, a „Renaissance in Extremis“ tedy bude nutně posuzováno velmi přísně, ale těším se jak čert!
Vedle toho si nenechám ujít ani třetí a prý poslední z aktuální série splitek Drudkh. Po Hades Almighty a Grift se ukrajinští velikáni atmosférického black metalu spojí se švýcarským zlem Paysage d’hiver. Ačkoliv vypuštěná ukázka od Drudkh zní velmi dobře, dle čehož lze usuzovat, už si kapela opět pohlídá svůj standard, osobně víc vyhlížím stranu Paysage d’hiver, protože tenhle vedlejšáka Wintherra / Wrotha z Darkspace poslední roky mlčel. Už jen to bude dostatečným důvodem prohnat „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ ušima.
Kaša:
Ale no tak, vážně to musím psát? Každý, kdo mě jen trochu zná, musel už dopředu tušit, že když své nové album vydává můj velký oblíbenec Steven Wilson, tak mu v daném měsíci nemůže nic konkurovat. V sólové diskografii ponese novinka „To the Bone“ pořadové číslo pět a soudě dle prvních ukázek a informací od Wilsona samotného by měla být rozmanitější a nést se na vodách zabarvených více do popu. To mě nijak neznepokojuje, naopak jsem zvědavý, jak to celé dopadne. No, a protože si první singly v sobě nesou poznávací rukopis tohoto britského progresivního vizionáře a s tím spojený punc kvality, tak netrpělivě vyhlížím 18. srpen, protože nevěřím v nic menšího, než v nahrávku roku mého skromného soukromého žebříčku.
Zajus:
Měsíční eintopf jsem asi nikdy neměl jednodušší. V srpnu totiž vyjdou tři alba, která očekávám s napětím už delší dobu, a ačkoli se i mimo mě najde pár zajímavých počinů, následující trojka je s přehledem přebije. V první řadě tu máme Stevena Wilsona a jeho „To the Bone“. Záměrně jsem s vyhýbal vypouštěným singlům a tak netuším, kterým směrem se Wilson vydá tentokrát. Přál bych si snad jen, aby britský génius nevydal podobně nedopečené skladby, jaké se nacházely na jeho posledním EP „4½“. Pokud předvede svůj standard, bude „To the Bone“ další výborné album. To Norové Leprous zatím zdá se neudělali krok vedle, ostatně také zatím nevydali příliš mnoho alb. Jejich dosud poslední „The Congregation“ se však vyrovnalo i úžasnému „Bilateral“, a pokud bude ovocné album „Malina“ stejně dobré, můžeme se bavit o jedné z nahrávek roku. Poslední místo v eintopfu je pak víceméně povinné. S desetiletým odstupem vydávají Akercocke nové album a byl by hřích si něco takového nechat ujít. Uvidíme, jak jim dlouhá pauza prospěla.
Skvrn:
Má tři srpnová želízka nespojuje mnoho. Až na léto. Žádné blacky, žádná zima, žádné ušní terory, ale fajn písničky, které přicházejí vhod právě nyní. Ze všeho nejvíc nám v aktuálních tropech pomůže norský pop z pera i hrdla Susanne Sundfør, nicméně řešit se nebude jen problematika úžehů, Susanne připravila album vhodné pro zoufalce všeho druhu, takže ano, na „Music for People in Trouble“ se těším moc. Vlastně docela nedaleko od norských artpopových vod může zakotvit novinka Stevena Wilsona. V předních řadách Wilsonova fanklubu mě nehledejte, ale zpovzdálí jsem zatím sledoval vždy se zájmem, tudíž „To the Bone“ si určitě pustím. Na třetí příčku mám kandidáty dva, každopádně když máme to léto, dejme si „Malina“ od Leprous. Několik smyslů jsem už při koštu využil, jenže jak ta červená věc zní, to zůstane ještě do 25. srpna záhadou. Pak si povíme.
Onotius:
Jistě, na první pohled srpen asi nedisponuje žádnou deskou, u níž by samotné přečtení titulu způsobilo husí kůži a touhu tetovat si rovnou artwork na záda a ku příležitosti vydání obětovat tři novorozeňata (muhehe, není nad subkulturní stereotypy). To ale neznamená, že nebude co poslouchat. Třeba na nové Leprous se rozhodně těším, a to navzdory faktu, že první ukázka ve mně zanechala trochu rozpačité dojmy. Přesto jejich dosavadní tvorbu mám hodně rád – a jejich živé koncerty mě vždy dostanou.
Stejně tak si nenechám ujít zbrusu novou nahrávku německých blackových Der Weg einer Freiheit, jejichž debutová deska v mém přehrávači ve spojitosti s přípravami na letošní Brutal Assault prožila malou renesanci. Správná dávka epičnosti a techniky pokračovala i na třetí nahrávce „Stellar“, která působila moderněji a rozvážněji. Těžko říct, na jakou vlnu naskočí „Finisterre“, ale na první setkání se budu rozhodně těšit.
Dále také rozhodně nevynechám nový materiál progresivně deathových Akercocke – jejich „Antichrist“ či „Choronzon“ byly velmi hutné a svébytné desky mísící v sobě střípky mnoha specifických elementů. Zvědavost navyšuje fakt, že od poslední nahrávky už uběhlo deset let a kapela mezi tím na čtyři roky úplně ukončila činnost. Co se za tu dobu změnilo, to ukáže „Renaissance in Extremis“.
Metacyclosynchrotron:
První dvě desky Desecresy nabízely prvotřídní metal smrti finského střihu. Píšu první dvě nikoliv z důvodu, že by posléze s dalšími nahrávkami došlo k poklesu kvality, ale proto, že jsem, kokot, ty novější věci pořád neslyšel. Tommi Grönqvist měl a snad stále má výjimečný čuch na parádní riffy, a jelikož nová, v pořadí již pátá deska Desecresy zvaná „The Mortal Horizon“ vychází v polovině srpna, tak je asi na čase dohnat resty. Dánští Apparatus se se stejnojmenným debutem předvedli jako kapela, kterou radno mít do budoucna v merku, takže jsem zákonitě zvědav, kam se s řadou ípek zvaných „Cthulhu“ vyvíjejí. První vyšlo loni, dvojka a trojka oficiálně vychází v nejbližších dnech, ale na Bandcampu už k poslechu jsou.
Cnuk:
Srpen v sobě skrývá jedno velké lákadlo, a sice Dead Cross. Název jako takový nic moc neříká, jména Lombardo a Patton už jistě jo. Ty doplňuje Mike Crain na kytaru a Justin Pearson na basu. Nejedná se o úplně novou kapelu, nebo chcete-li projekt. Fungují už od roku 2015, avšak sestavu provázely různé peripetie. Členem byl původně také Gabe Serrbian, který měl celou věc nazpívat, ale po nahrání veškerých vokálů se poroučel pryč a jeho místo zastal dlouholetý přítel Lombarda, Mike Patton. Skupina se tak rozhodla vydání pozastavit, aby měl čas na sepsání vlastních textů.
Eponymní debut vychází na Pattonově labelu Ipecac Recordings a také Pearsonově Three One G. Na kapelním Bandcampu jsou k dispozici dvě ukázky, ze kterých lze soudit, že půjde o agresivní hardcorovou hudbu pokoušenou experimenty. Je jasné, že se těžko vyvarují srovnání s Fantômas, ale na takové soudy přijde řada až po poslechnutí celé placky.
Pro další místo sáhnu ke klasikům Accept. Německá legenda je od příchodu zpěváka Marka Tornilla k nezastavení a má pro nás přichystané další album, tentokrát s názvem „The Rise of Chaos“. V posledních letech proběhly změny v sestavě, svou studiovou premiéru pod dresem Accept si odbude sekerník Uwe Lulis a bicman Christopher Williams, ale nemyslím si, že to bude mít nějaký výrazný vliv na sound kapely. Producentem není nikdo jiný než Andy Sneap, již po čtvrté za sebou, a skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann, zdá se, má nápadů na rozdávání, zkrátka v případě „The Rise of Chaos“ není moc důvod se něčeho obávat. Sázka na heavymetalovou kvalitu.
Mythago:
Srpen bude měsíc, který konečně, zdá se, bude stát za to a vyjdou v něm alba kapel (respektive muzikantů), které sleduji dlouhodobě a k nimž jsem si za ten čas vybudoval opravdu silný vztah.
První příčka na seznamu patří skupině, kterou jsem na blackmetalovém poli poslouchal jako jednu z prvních, a proto u mne bude mít vždy vyhrazené speciální místečko. To však není jediný důvod, proč se těšit. Chlapi z Der Weg einer Freiheit nejsou sice žádnými matadory, ale ani nováčky a za tři dosud vydané studiovky dokázali, že skutečně umí. A podle ukázek, které už z „Finisterre“ vyšly, to nebude jiné ani tentokráte. V rámci jejich tvorby možná nepůjde o nijak převratný počin, hodný vyhlížení ale je.
Muzikanta z dalšího projektu si sice cením ještě o něco více, vyhlídka na první album Dead Cross se mnou však necloumá tolik, snad protože mi momentálně nesedí do toho, co poslouchám. Přesto se na tuhle další spolupráci Mika Pattona a Davea Lombarda nehorázně těším – o to víc, že se zde Patton hlasovým projevem částečně vrací do časů Fantômas či své spolupráce s Johnem Zornem. A to je, vzhledem k jeho blížící se padesátce, úctyhodný výkon.
Drudkh / Paysage d’hiver: split v srpnu
25. srpna vyjde u Season of Mist split „Somewhere Sadness Wanders / Schnee (IV)“, na němž se spojili ukrajinští Drudkh (dvě skladby) a švýcarský projekt Paysage d’hiver (jedna skladba). Song „The Night Walks Towards Her Throne“ od prvních jmenovaných poslouchejte níže.
Paysage d’hiver – Das Tor
 |
| Země: Švýcarsko Žánr: black metal / ambient Datum vydání: 22.2.2013 Label: Kunsthall Produktionen Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: –
|
První pohled (H.):
Existuje jen nemnoho skupin, jejichž tvorba pro mě znamená víc než jen hudbu, avšak švýcarští vesmířani Darkspace bezesporu patří mezi ně. Proč jejich jméno zmiňuji v souvislosti s Paysage d’Hiver je asi vcelku zřejmé – členové Darkspace sice příliš vedlejších projektů nemají, ale právě Paysage d’Hiver je jedním z nich. Konkrétně se jedná o jednočlenný počin Tobiase Möckla, známého taktéž jako Wroth nebo Wintherr.
Co se konkrétně Paysage d’Hiver týká, v jeho rámci se Wintherr prezentuje takřka totožným výrazivem jako v případě Darkspace, čili black metalem vyhnaným do největšího extrému s neskutečně hutnou atmosférou a obrovským tlakem, který posluchače drtí dlouhé a dlouhé minuty monotónní hudební apokalypsy, to vše navíc výraznou měrou kořeněné ambientem. Budeme-li se bavit konkrétně o “Das Tor”, které jen tak mimochodem vyšlo pouze na kazetě v limitaci 300 kusů, asi největší rozdíl oproti tvorbě samotných Darkspace je mnohem syrovější zvuk a ještě monotónnější a delší kompozice. Například hned úvodní “Offenbarung” přesahuje hranici 24 minut, nicméně v případě podobných hudebních atmosfér se ten čas měří poněkud jinak. Má-li totiž podobná záležitost tu správnou moc vtáhnout posluchače dovnitř, pak se na první pohled obludná délka smazává a zbude jen ona zmiňovaná neuvěřitelně hypnotická atmosféra. A “Das Tor” takovou sílu rozhodně má, protože ačkoliv tento monolit trvá téměř astronomických 80 minut ve čtyřech skladbách, nijak jsem se při poslechu ani jednou nenudil – čistě z toho důvodu, že se jedná o natolik konsternující, hluboký a působivý zážitek, že na něco podobného není vůbec čas.
Rozhodně se nejedná o hudbu pro každého, ve skutečnosti se vlastně jedná o hudbu jen pro velice úzký okruh lidí, kteří jsou schopní a ochotní na podobnou hru přistoupit, pokud ovšem patříte mezi takové, rozhodně s poslechem neváhejte. Při nekonečném čekání na čtvrtý opus samotných Darkspace je tento demosnímek nejlepší možnou volbou.
Druhý pohled (Zajus):
Oproti kolegovi výše nejsem znalcem tvorby Darkspace a k “Das Tor” jsem se tak nejprve dostal až po jeho doporučení. K mému překvapení jsem na nejnovější počin v diskografii Paysage d’Hiver v minulých týdnech však narazil na více místech, než by tomu bývá u takto extrémního žánru zvykem. “Das Tor” jednoduše zaujalo množství lidí, včetně takových, kteří extrémnímu metalu příliš neholdují.
Důvod bude nejspíše spočívat v kvalitě samotné nahrávky. “Das Tor” je album velice podmanivé. Hodina a dvacet minut strávená v jeho náruči uteče rychleji než by posluchač čekal, stačí se jen nechat unášet horou hluku, kterou album produkuje. Přitom je recept velmi jednoduchý. Nekonečné, místy takřka neslyšitelné blast beaty, atmosferická vrstva kytar doplněná o druhou, pomalejší a melodičtější linku, výrazné (někdy až teatrálně dramatické) klávesy a občasný vstup utrápeného vokálu. To vše prolnuté občasným zpomalením a nenápadným, i když zřetelně slyšitelným rytmem bicích.
S tak málo ingrediencemi dokázal Tobias Möckl uvařit skvělé album, které nenudí ani desetinu hrací doby. Důležité je však zmínit, že na “Das Tor” je potřeba nahlížet jako na album ambientní, nebo jako na ambientně pojatý atmosferický black metal. Pro posluchače, kteří bez corpse-paintu nevylezou z domu, toho myslím “Paysage d’Hiver” moc neudělá. Za pokus to ovšem stojí.