Archiv štítku: UKR

Ukrajina

Nokturnal Mortum – Істина

Nokturnal Mortum - Істина

Země: Ukrajina
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 8.5.2017
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Зустріну тебе в імлі старій
02. Мольфа
03. З чортом за пазухою
04. Смерековий дід
05. Пісня хуги
06. Вовчі ягоди
07. У човні з дурнями
08. Дика вира
09. Ліра [Кому Вниз cover]
10. Чорний мед
11. Ніч богів
12. Куди пливуть вінки рікою?

Hrací doba: 74:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nokturnal Mortum

Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.

Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.

Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.

Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.

I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.

Nokturnal Mortum - Істина

Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.

Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.

Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.

Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.

Nokturnal Mortum - Істина


Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Balance Interruption – Door 218

Balance Interruption - Door 218

Země: Ukrajina
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 28.9.2016
Label: Satanath Records / Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. Last Sunset Without Sun
02. Door 218
03. Not Survived to the Sentencing
04. D.U.S.T.
05. Suicidealer
06. Incubatum Conveyor
07. Morbid Soul Shelter
08. Hypnotik Eye Kvlt Terror

Hrací doba: 38:56

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Ukrajinské formaci Balance Interruption jsem nikdy příliš pozornosti nevěnoval. Sice o nich vím už delší dobu, ale jaksi jsem nikdy neměl potřebu je poslouchat nějak zevrubněji. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel druhé album „Era II: Deserts of Ashes“ z roku 2011, ale i přes několik relativně slibných momentů jsem neměl chuť to zkoumat podrobně a šel zase o dům dál.

Letos Balance Interruption vydali svou třetí dlouhohrající desku „Door 218“ a při této příležitosti jsem si řekl, že už Ukrajincům zkusím dát šanci, aby mohli ukázat, jestli v nich něco je a případně co přesně v nich je. Navzdory snaze nechat album pořádně uzrát a dát mu čas to ovšem dopadlo v podstatě stejně jako v případě „Era II: Deserts of Ashes“. Což o to, nějaký potenciál tam je, opět nechybí slibné pasáže, ale celkový dojem je takový… nijak zvlášť přesvědčivý.

Začněme ovšem tím pozitivnějším, protože něco málo dobrého se na „Door 218“ přece jenom najde. Balance Interruption se snaží o jakousi dejme tomu progresivnější formu black metalu, přičemž jsou to právě ony výlety nad rámec standardního blackmetalového výraziva, co je tím nejpoutavějším prvkem nahrávky. Tohle směřování odkrývá hned úvodní písnička „Last Sunset Without Sun“, kde se již po necelé minutě objeví industriálnem nasáklá pasáž a později dojde i na saxofonové hrátky.

Nicméně i zde se zároveň ukazuje jakási bezzubost Balance Interruption. Ze saxofonu v (black) metalu se za poslední roky stala docela sexy věc a spousta kapel jej díky tomu začala používat. Problém tkví v tom, že pouhé „použijeme saxofon“ nestačí, i v těch jeho linkách musí být nápady. A zrovna na „Door 218“ bohužel nemám vždy pocit, že je použití tohoto instrumentu opodstatněné. Paradoxně i přesto jsou občasné saxofonové vsuvky příjemným oživením průměrné blackmetalové šedi.

Navzdory několika nadžánrovým pasážím je totiž „Door 218“ stále především blackmetalová deska a v tomto ohledu Balance Interruption nepředvádějí zhola nic zajímavého. Všechny ty prvky navíc jsou tím jediným, co album drží aspoň trochu nad vodou, a právě ony jediné posluchače dokážou vytrhnout z letargie. Kdybychom si ale tyhle pasáže odmysleli, nezbude nám nic jiného než dočista průměrný neobjevný black metal, s nímž nemá cenu ztrácet čas.

Samozřejmě, můžete kontrovat argumentem, že ony vybočující pasáže na „Door 218“ prostě jsou, tak proč bych si je měl jako debil odmýšlet. Z jistého úhlu pohledu máte pravdu, ale pozor – aby bylo album skutečně dobré, tak jednoduše nestačí tam jebnout saxofon, náznak industrialu a tvářit se progresivně, když onen základ, na nějž tyhle prvky roubujete, stojí za velké kulové. Aby byla deska kvalitní, pak i ten základ musí mít hlavu a patu, zvlášť když jsou Balance Interruption v první řadě stále blackmetalová kapela. Ukrajinci si veškerou invenci vyplácali na mimožánrové prvky, metal přišel zkrátka.

Balance Interruption

Nepopírám, že jisté momenty jsou dobré, hlavně industrialem prodchnuté pasáže se mi líbí. Jenže co je to platné, když se na „Door 218“ nenachází ani jedna píseň, k níž bych neměl žádných výhrad. Všude dojde i na vyloženě hluché pasáže, které dojem stahují dolů a veškerý případný potenciál skladeb znevažují. Jako celek mi novinka Balance Interruption pocitově vychází někam na hranici průměru, akorát se nejedná o tak šedivý materiál. Nadprůměrné chvíle se tu mlátí s podprůměrností a obě tyto větve se vzájemně „vykrátí“. Ale ono je to nakonec jedno, protože výsledek zůstává stejný – „Door 218“ je albem, jež vám silný posluchačský zážitek rozhodně nepřinese. Za pozornost spíše nestojí…


Kzohh – Trilogy: Burn Out the Remains

Kzohh - Trilogy: Burn Out the Remains

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Panoukla DXLII
02. Crom Conaill
03. H19N18

Hrací doba: 37:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

To, co se zpočátku tvářilo jen jako vedlejší projekt (s trochou nadsázky snad i superskupina?) členů formací jako Khors, Ulvegr, Elderblood či Reusmarkt, už zjevně přerostlo v regulérně fungující a samostatnou kapelu. Kapelu, jejíž existence navíc nestojí jen na přítomnosti jmen jako Khorus, Odalv nebo Helg (a to i navzdory skutečnosti, že název Kzohh jsou vlastně počáteční písmena jmen jednotlivých muzikantů složená do jednoho slova), ale dokáže obstát i samostatně a její hudba dává smysl.

Činnosti Kzohh velice rychle nabrala velice rychlé (haha) obrátky. Vždyť jsou tomu teprve dva roky, co v říjnu 2014 vyšel debut „IAOLTDOTAD“. Dnes už Ukrajinští vydávají třetí desku „Trilogy: Burn Out the Remains“ a v mezičase začali i koncertovat – byť se nejedná o nekonečná turné (i přesto se již stačili objevit i v České republice, kde je letos hostil festival Hell Fast Attack). V takové konstelaci to samozřejmě svádí položit možná trochu klišovitou, leč zcela esenciální otázku, zdali si Kzohh s takovou kadencí dokážou držet laťku kvality, jež byla až doposud nasazena dost vysoko.

„IAOLTDOTAD“ bylo skvělé a jeho loňské pokračování „Rye. Fleas. Chrismon.“ rovněž. Není tedy důvodu, proč na „Trilogy: Burn Out the Remains“ neklást velké nároky. Nedokážu ale úplně jednoznačně říct, jestli jim novinka dostála. „Trilogy: Burn Out the Remains“ je rozhodně výborné a zajímavé album, jehož poslech mě baví, má hustou atmosféru a minimálně dvě skladby jsou sakra povedené. Přesto mám takový vtíravý pocit, že kdyby došlo na lámání chleba, „IAOLTDOTAD“„Rye. Fleas. Chrismon.“ bych musel nacenit výše. Navzdory tomuto tvrzení se však i v případě „Trilogy: Burn Out the Remains“ stále bavíme o vysokém nadprůměru. Což svým způsobem mluví samo za sebe, jak velká kvalita v Kzohh tkví, když i nejméně dobré je vlastně pořád skvělé a stojí za koupi.

„Trilogy: Burn Out the Remains“ přináší výraznou změnu v dramaturgii. Zatímco oba předchůdci nabízeli sedm písní, nejnovější počin obsahuje jen tři. Sice dvě mají bezmála třináct minut a jedna se hravě přehoupla přes jedenáct, ale tohle nejsou hrací časy, jaké by u Kzohh byly novinkou – v takových stopážích se přeci pohybovala většina z prvních dvou alb. To se podepsalo na stopáži „Trilogy: Burn Out the Remains“, nicméně lze asi chápat, že takto rychle nejde dávat dohromady jednu hodinovou desku za druhou. Zatímco debut tedy hrál téměř 70 minut a druhá fošna 58 minut, novinka oproti svému přímému předchůdci čas snižuje o více jak dvacet minut. To však berte čistě jen jako konstatování objektivního faktu, nikoliv výtku – lepší takto, než to na tu hodinu natahovat uměle!

Kzohh

Z přítomné trojice skladeb mě baví především první a třetí. Úvodní „Panoukla DXLII“ by cynik mohl nazvat hodně nakynutým intrem, přestože se jedná o nejdelší položku tracklistu. Je ale pravda, že předobraz Kzohh coby blackmetalové skupiny tato píseň úplně nenaplňuje (byť zasvěcení již z minulosti jistě vědí, že Kzohh to umí i nemetalově). Její podání je spíš soundtrackové, prim hraje plíživá atmosféra, která s postupujícími minutami krásně houstne. Hlavní devízou „Panoukla DXLII“ je vedle nálady právě skvělá gradace a třeba nástup kytar v polovině skladby je prostě parádní, stejně tak nelze nepochválit odzbrojující výkon vokalisty Zhotha.

Vlastně ten samý popis by šel s trochou fantazie naroubovat i na finální kompozici „H19N18“, ale s jedním rozdílem – tato je snad ještě působivější. Právě z toho důvodu bych právě ji nazval vrcholem, pokud bych si nějaký musel vybrat, ačkoliv je nám asi všem jasné, že mluvit o nejlepším songu u alb o těch písních je trochu hovadina. Prostředí „Crom Conaill“ taktéž není špatná a vůbec nedělá Kzohh ostudu, nicméně vedle „Panoukla DXLII“ a „H19N18“ působí tak trochu nejobyčejnějších dojmem. Sice i ona má slušnou atmosféru a několik povedených pasáží (osobně mě baví zejména darkambientní střed), přesto je to na „Trilogy: Burn Out the Remains“ ten nejkonvenčnější kousek. K přeskakování však není sebemenšího důvodu, protože i navzdory pozici nejslabšího místa to stále má cosi do sebe.

Kzohh

„Trilogy: Burn Out the Remains“ drží pohromadě především díky své náladě a zodpovědně budovanému tlaku – to jde Kzohh vážně dobře. Nezastírejme ovšem skutečnost, že je na místě si postěžovat, že novinka prostě neobsahuje něco skutečně odzbrojujícího, jako byl posledně opus „Massebegravelser“ nebo saxofonová hostovačka v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ na debutu.  Kdybych ale tvrdil, že se mi „Trilogy: Burn Out the Remains“ nelíbí, tak bych pěkně kecal, protože pořád je to výtečné album, které si rád koupím.

P. S. Součástí desky – a to i její standardní verze – je také DVD, na němž se nachází živý záznam s písněmi „Pest kamen mit Schiffen“, „Alousia et pestilentia ignearia“, „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ (všechny pocházejí z „Rye. Fleas. Chrismon.“). Živák je povedený a ukazuje, že muzika Kzohh funguje dobře i koncertně. Minimálně dvě skladby z tohoto DVD lze nalézt i na YouTube (viz a viz).

Kzohh


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).


Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Drudkh / Hades Almighty - Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Země: Ukrajina / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Season of Mist / Dark Essence Records

Tracklist:
I. Drudkh
01. Золотий кінь
02. Вогняний змій

II. Hades Almighty
03. Pyre Era, Black!
04. Funeral Storm
05. Bound

Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Hades Almighty:
web / facebook

Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.

Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s NeigemAlcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.

Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.

V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.

Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.

To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.

Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).

A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.


Virvel av Morkerhatet – Metamorphopsia

Virvel av Morkerhatet - Metamorphopsia

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 54:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Není to zas tak dávno, co jsme si tu v recenzi povídali o projektu Raventale resp. jeho posledním albu „Dark Substance of Dharma“. Když jsem tu skupinu a jejího jediného člena Astarotha Merca představoval, zmiňoval jsem mimo jiné dvě další formace, kde působí, a sice Chapter V:F10 a Virvel av Morkerhatet, přičemž ve druhých jmenovaných tento chlapík působí jen v koncertní sestavě. O Chapter V:F10 jsme si tu loni taktéž povídali, takže nyní jsou do třetice všeho ukrajinského blackmetalového na řadě právě Virvel av Morkerhatet.

Jak padlo, Astaroth Merc je zde jen sezónním hráčem, takže by bylo záhodno si říct, kdo tedy ve Virvel av Morkerhatet tahá za nitky. Jádro kapelu tvoří dvojice Howler a Graakh, přičemž první jmenovaný se taktéž objevuje v Chapter V:F10 a v minulosti nějakou chvíli působil také v Balance Interruption. Abychom formalitám učinili zadost, tak ještě dodejme, že aktuální „Metamorphopsia“ je druhou řadovkou Virvel av Morkerhatet a že debut „Forsaken Hate Sickness“ vyšel v roce 2010.

Zmiňovanou prvotinu však neznám, takže „Metamorphopsia“ je pro mě prvním setkáním s touhle cháskou. I přesto jsem se na poslech poměrně těšil, jelikož v kolonce vydavatele se neobjevuje nikdo jiný než Avantgarde Music, kteří patří k mým nejoblíbenějším labelům. Až na pár výjimek je totiž skoro vše, co pod jejich značkou vyjde, hodno poslechu, tak proč by tomu u Virvel av Morkerhatet mělo být jinak?

Bohužel, „Metamorphopsia“ patří právě k těm výjimkám. Kdybych si desku nechal ujít, vůbec o nic bych nepřišel, jelikož mě osobně Virvel av Morkerhatet moc nepřesvědčili. Samozřejmě, je v tom zručnost a formální úroveň, díky níž si Ukrajinci úplně v pohodě sáhnou na průměrnou hranici, ale jít výš už moc nezvládnou. Sice tu je cítit jisté úsilí, které se ovšem poněkud míjí účinkem, výsledkem čehož je docela jednotvárná a nijak zvlášť zábavná deska. Jediné momenty, kdy Virvel av Morkerhatet dokážou posluchače skutečně zaujmout, se nacházejí až v samotném závěru v podobě skladeb „Sore Hate of Human Scum“ (zajímavé efekty) a „Withdrawal“ (skvělé melodie). Ty se obě povedly a daří se jim to, v čem všech předchozích osm kousků selhává – přijít s něčím, co posluchači utkví v hlavě a zabaví jej. Ne, že by se o toho Ukrajinci nesnažili už v předešlém průběhu alba, ale ne všechna snaha dojde svého naplnění.

I přes dobrý závěr jsem si toho z poslechu „Metamorphopsia“ příliš neodnesl. Kdyby se celé album neslo ve stejně poutavém duchu jako „Sore Hate of Human Scum“ a „Withdrawal“, tak myslím, že by hodnocení bylo docela jiné. Za současného stavu věcí mi však „Metamorphopsia“ přijde jako poměrně obyčejná záležitost, u níž už za týden nebudu vědět, jak zněla.


Raventale – Dark Substance of Dharma

Raventale - Dark Substance of Dharma
Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2015
Label: BadMoodMan Music

Tracklist:
01. Intra-Mantra
02. Destroying the Seeds of Karma
03. Dark Substance of Dharma
04. Kali’s Hunger
05. Red Laugh’s Walking [Инструкция по выживанию cover]
06. I Am the Black Tara
07. Last Moon Fermata

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Všude po světě jsou v různých lokálních scénách poschovávaní muzikanti, kteří jsou hodně aktivní, mají na kontě množství desek a angažují se ve větším množství projektů. Ukrajinský kořen, jenž si v příslušných kruzích nechává říkat Astaroth Merc, mezi takové evidentně patří. Jeho stěžejním a osobním projektem je Raventale, kde je jediným členem a pouze na živá vystoupení přibírá další muzikanty. S touto formací již vydal sedm dlouhohrajících desek, z nichž na tu poslední, „Dark Substance of Dharma“, si dnes posvítíme.

Než se tak ale stane, pro pořádek ještě zmíním další aktivity hlavního protagonisty – alespoň tedy ty, které z mého pohledu za zmínku stojí. Astaroth se totiž dále angažuje třebas v kapele Chapter V:F10, jejíž loňské debutové album „Syndrome“ jsem tu svého času v recenzi hodně dost pochválil (a stále si myslím, že oprávněně). V druhé řadě vedle Raventale operuje ještě s jedním osobním projektem, a sice ambientní formací P’hevda Phenomenon. A aby toho nebylo málo, vyskytuje se i v koncertní sestavě (a na deskách jako host) další ukrajinské blackmetalové skupiny Virvel av Morkerhatet, jejíž nové desce „Metamorphopsia“ bych se tu v recenzích také rád v dohledné době věnoval.

Nicméně zpátky k Raventale. Předstírejme na chvilinku, že nám jsou všechny výše propírané okolnosti neznámé a že k „Dark Substance of Dharma“ přistupujeme tabula rasa. Když se někdo takový podívá na přebal alba a na názvy skladeb, kde lítá samá mantra, dharma, karma, tára nebo Kálí, zcela jednoznačně to ukazuje na to, že album bude mířit někam do oblasti Přední Indie. Což se děje textově, ale nedokážu posoudit jak moc vzhledem k tomu, že texty nemám k dispozici – prý by ale mělo jít o koncepční záležitost věnovanou indické a tibetské mytologii. Těšíte-li se ovšem na nějaké orientální rytmy a exotický black metal, nejspíš od poslechu odejdete trochu zklamáni, protože nic takového „Dark Substance of Dharma“ nenabízí. Spíše bych řekl, že je deska taková „geograficky neutrální“, čímž mám na mysli, že z toho není cítit žádná země, ani Indie, ani Ukrajina, z níž to skutečně pochází, ani nic jiného.

Zklamáni byste ovšem od poslechu nemuseli odcházet v případě, že máte v oblibě black metal epičtějšího rázu, avšak bez zbytečného patosu či naduté pompéznosti. V takovém případě totiž, dovolím si tvrdit, „Dark Substance of Dharma“ za pozornost stojí. Především ty prvotní posluchačské seance jsou silné. Atmosférický rozjezd v podobě „Intra-Mantra“ dokáže patřičně navnadit, a když se posléze napoprvé rozjedou mocné riffy a majestátní nálada v „Destroying the Seeds of Karma“, tak to má prostě účinek. Vzpomínám si, jak jsem si při prvním poslechu říkal, že to zní fakt skvěle a že se těším na další prozkoumávání.

Nicméně ono další prozkoumávání bohužel postupně začne odkrývat i slabiny alba. „Dark Substance of Dharma“ totiž nejlépe funguje právě na začátku – tehdy jsem si poslechy užíval a bavilo mě to. I v dalších skladbách se najdou dobré momenty (byť „Destroying the Seeds of Karma“ je dle mého jasným vrcholem nahrávky) a do kontextu celého alba dokonce bezproblémově zapadá i „Red Laugh’s Walking“ což je ve skutečnosti cover od nějaké ruské rockové kapely, o níž jsem jaktěživ neslyšel. Možná je tahle písnička o trochu chytlavější a skočnější než zbytek, ale nejedná se o nic, co by vyloženě mlátilo do uší v tom negativním slova smyslu.

S přibývajícím počtem poslechů však „Dark Substance of Dharma“ pomalu začíná slábnout. A jak jsem se těšil, že budu objevovat další detaily a deska poroste, nakonec k ničemu takovému bohužel nedošlo. Jakkoliv ta nahrávka stále patří do nadprůměru a je obecně vzato kvalitní, nějaké skryté vrstvy jsem na ní zase nenašel a postupné odhalování nových a nových nuancí se jaksi nedostavilo. Což mi připadá jako škoda, protože to v překladu znamená, že se nejedná o zas tak trvanlivou záležitost.

I navzdory tomu jsou ale mé dojmy z „Dark Substance of Dharma“ pořád kladné a budu na to vzpomínat jako na solidní nahrávku. Jak již padlo, první poslechy byly vysoce příjemné, takže už jen díky nim bych se nestyděl počin doporučit. Tohle doporučení je ovšem nutno doprovodit poznámkou, že nějaký žánrový klenot nebo hudební orgasmus z toho s největší pravděpodobností nevymámíte. Je to vlastně „jen“ poctivá žánrová placka lehce nad průměrnou hranicí – ale to taky není tak špatný výsledek.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.


Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.