Archiv štítku: slasher

Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Child’s Play 3 (1991)

Child's Play 3 (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: slasher

Originální název: Dětská hra 3
Český název: Child’s Play 3

Režie: Jack Bender
Hrají: Justin Whalin, Perrey Reeves, Jeremy Sylvers, Brad Dourif

Hrací doba: 90 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Třetí díl Chuckyho eskapád šel do kin jen tři čtvrtě roku po „Dětské hře 2“. Což není zrovna velký odstup, který by sliboval, že bylo přípravě filmu věnováno dostatek času a úsilí. Na „Dětské hře 3“ je to dost vidět. Trojka byla šitá horkou jehlou a to se na její kvalitě bohužel podepsalo.

Duchovní otec série Don Mancini, jenž napsal scénář ke všem dílům a tři (pětka, šestka a sedmička) sám režíroval, se ostatně nechal slyšet, že právě trojka je jeho nejméně oblíbená ze všech sedmi filmů. Na „Dětské hře 3“ se začalo pracovat ještě před uvedením trojky, a jak sám Mancini prohlásil, po dokončení předešlé části už neměl dostatek dobrých nápadů, aby sepsal pokračování na dostatečné úrovni. Přirozeným důsledkem je, že z původní staré trilogie, která se ještě brala seriózně, je trojka suverénně nejhorší a nejnudnější.

Jednička a dvojka se odehrávaly vždy v roce, ve kterém byly uvedeny v kinech, tedy 1988 respektive 1990. „Dětská hra 3“ se nicméně na časové ose posunuje kupředu. Až do roku 1998. Z malého Andyho, jehož se Chucky / Charles Lee Ray v předešlých dílech snažil zabít, se stal o trochu větší Andy. Jako šestnáctiletý nastupuje na vojenskou akademii, přestože má problémový profil. Šikana od místních mazáků ale zdaleka nebude tím nejhorším, co na něj bude v následujících minutách filmu čekat.

Manažeři hračkářské společnosti, která kdysi panenky Good Guy vyráběla, totiž usoudili, že od skandálů s údajně posednutou hračkou již uběhlo dost času, aby mohli kdysi úspěšnou značku opět přivést k životu a vydělávat na další generaci malých špuntů. Při obnově provozu v zavřené továrně, v níž Chucky kdysi (ve druhém díle) zemřel, ovšem při odklízení jeho ostatků ukápne kapka krve do hmoty, z níž se hračky vyrábějí. Stalo se přesně to, co byste asi tak očekávali – jedna z nových panenek má v sobě opět duši Charlese Lee Raye. Nové tělo, ale pořád stejná chuť zabíjet a pořád stejný smysl pro černý humor, jenž je Chuckymu vlastní již od první „Dětské hry“. Pořád sice platí, že se může převtělit do člověka, jemuž svou pravou identitu prozradil jako prvnímu, ale po chvíli mu dojde, že s novým tělem se „poprvé“ resetuje a může se prozradit někoho jinému.

Sám Chucky však bohužel v „Dětské hře 3“ nedostává tolik prostoru, kolik by bylo třeba. Jakmile se vraždící a vražedný panák objeví, jedná se o nejzábavnější momenty. Kór když to Chucky vyšperkuje nějakým mordem nebo alespoň suchou hláškou. Docela se mi líbí i prostředí finálového souboje, které se odehrává příznačně v zábavním parku (nachází se nedaleko vojenské akademie) ve strašidelném domě.

Child's Play 3 (1991)

Pocitově nejvíce prostoru ovšem dostává Andy a jeho trable na vojenské škole. Jak se marně snaží uniknout systému, aby mohl svést souboj s Chuckym. Scénky, kdy Chucky něco provede a Andy pak vypadá jako retard nebo viník nebo obojí, protože nikomu nechce a nemůže říct o posednuté panence, zanedlouho začnou být docela únavné. Do sledování filmu se vkrádá nuda a minuty ubíhají pomaleji, než by bylo záhodno.

Co se mordů týče, dokonce ani v těch se Chucky tentokrát úplně nepředvede. V paměti asi nejvíc utkví smrt popeláře rozdrcené v drtiči na odpadky a smrt seržanta-holiče Botnicka, jemuž Chucky prořízne hrdlo břitvou. Ale jinak je to takové průměrné, přestože počet mrtvol zůstal stejný jako u „Dětské hry 2“.

Child's Play 3 (1991)

Jednička byla sympatickým osmdesátkovým slasherem s originálním vrahem. Dvojka byla béčková jízda v tom dobrém slova smyslu. S trojkou se „Dětská hra“ vyčerpala a „naservírovala“ pravděpodobně ten nejslabší část celé doposud sedmidílné série. Jediné štěstí je, že se tomhle duchu nepokračovalo, protože do příštích filmů si Chucky uvědomil, že mu hodně sluší nadhled a sypání hlášek, takže o pár let později přišel comeback v komediálnějším ladění, jenž značku oživil.


Child’s Play 2 (1990)

Child's Play 2 (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play 2
Český název: Dětská hra 2

Režie: John Lafia
Hrají: Alex Vincent, Brad Dourif, Christine Elise

Hrací doba: 84 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když někdo začne páchat vraždy a ten někdo je dětská panenka posednutá duchem sériového zabijáka, asi jen těžko s tímhle můžete vyjít na veřejnost. Vždyť kdo by něčemu takovému věřil. Není tedy divu, že policie tuhle historku popírá, přestože dva její příslušníci byly v prvním díle „Child’s Play“ svědky toho, co Chucky napáchal. Není tedy divu, že šestiletému Andymu, jenž měl ten pech, že právě jeho panenku duch zabijáka Charlese Lee Raye posedl (respektive měl pech, že právě posednutou panenku dostal), nikdo nevěří, ačkoliv jeho matka stojí za ním.

Stalo se, co stát se muselo. Andyho mámu umístili do psychiatrické léčebny a samotného Andyho do dětského domova k případné adopci. Celá tahle story o vraždící panence nicméně dělá vrásky majitelům firmy, která hračku Good Guy vyrábí. Nenapadne je nic lepšího než zbytky Chuckyho, který byl na konci první části „Child’s Play“ zapálen, zbaven končetin i hlavy a nakonec mu prostřelili srdce, získat a panenku restaurovat. Koho by napadlo, že společně s tím se dostane zpátky do hry také Charles Lee Ray, který si po svém znovuzrození opět dělá choutky na malého Andyho. Jeho motivy ovšem nejsou pedofilní, nýbrž čistě praktické…

To máte tak. Chudák Charles je uvězněn v dětské hračce a jediný způsob, jak se z ní dostat, je, že opět provede voodoo zaříkávání a převtělí se do člověka, jemuž jako prvnímu prozradil svou pravou totožnost. Což byl právě Andy. Z tohohle důvodu se pokoušel chlapce dostat už v jedničce a pokusí se o to znova.

Andyho se v mezičase ujala nová rodinka, ale netřeba se strachovat – Chucky mu je v patách. Malý parchant si tentokrát připíše o tři oběti víc než v prvním díle, počítáme-li i zásah elektrických proudem při Chuckyho oživování. Některé vraždy jsou navíc vcelku vynalézavé (technik v továrně na hračky) anebo přinejmenším zábavné (učitelka ve škole). Přijde mi, že ve dvojce přibylo i krve a obecně akce, také černého humoru je o trošku víc, takže se dá říct, že „Child’s Play 2“ se oproti jedničce snaží zvednout laťku prakticky ve všech ohledech. Což je taková běžná praxe ve dvojkách, ale zrovna u „Child’s Play“ to na rozdíl od většiny podobných pokusů maká, takže pokračování je snad ještě o kousek lepší než jeho předchůdce – což asi nebude příliš populární názor, vím. Nicméně se bavíme o hororu, kde vraždí dětská hračka, takže trochu větší přepálenost tomu podle mého názoru prostě sluší.

Vrcholem snímku je bezesporu finální scéna v továrně na výrobu Good Guy panenek, kde Chucky pronásleduje Andyho a teenagerskou kolegyni z adopčního programu. Tahle naháněčka mezi pásovou výrobou plnou hraček mě fakt baví a vůbec mi nevadí ani Chuckyho až skoro-nesmrtelnost, kdy už si postavy několikrát myslí, že je konec, ale jemu se zdechnout ještě nechce a zaútočí znovu. Tady jsem ochoten to sežrat, protože v rámci celého konceptu to není nic rušivého – na rozdíl od jiných takzvaně reálných hororů, kde takhle vstává z mrtvých někdo, kdo má být obyčejný člověk.

Child's Play 2

Dvojka je obecně vzato hůře hodnocena než jednička, ale mně osobně se možná líbí ještě o kousek víc. Je to parádní béčkový horor, který má v sobě trochu cynismu, a přitom ještě nepadá do vyloženě komediální roviny jako některé pozdější díly Chuckyho série. Podobně jako jeho předchůdci mu navíc stále nechybí ta typická osmdesátková atmosféra, přestože vyšel už v devadesátých letech. Netvrdím, že jde o nějaký dokonalý kinematografický zážitek, ale něco do sebe to má. Krásně pohodová podívaná.


Child’s Play (1988)

Child's Play (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Tom Holland
Hrají: Catherine Hicks, Alex Vincent, Chris Sarandon, Brad Dourif

Hrací doba: 84 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Je zajímavé si povšimnout, že většina z těch nejslavnějších elitních filmových zabijáků, kteří přesáhli svůj žánr a stali se popkulturními ikonami, pochází z první půle osmdesátých (Freddy Krueger„Noční můry v Elm Street“, Jason Voorhees„Pátku třináctého“) nebo až ze sedmdesátých let (Leatherface„Texaského masakru motorovou pilou“, Michael Myers„Halloweenu“). Charles Lee Ray je v tomto ohledu mezi těmi slasherovými velikány s předlouhými sériemi o mnoha filmech tak trochu výjimkou.

Charles Lee Ray a.k.a. Chucky se svého prvního filmu dočkal až v roce 1988, a přestože je slasherem, tedy žánrem spojeným převážně s osmdesátými léty, z osmdesátých let pochází pouze jeden, právě první díl. I přes tento handicap se mu ovšem podařilo dotáhnout se na roveň výše jmenovaných a tehdy již slavných kolegů a také nastřádat slušnou řádku filmů. Čím to, že právě Chucky tak zaujal na rozdíl od mnohých dalších vraždících maniaků, kteří se ve slasherech z osmdesátých let rojili jako houby po dešti?

Vítězný recept dle mého tkví v tom, že Chucky je výjimečný. Není to jen další vraždící maniak v masce. Charles Lee Ray – jeho jméno je jen tak mimochodem složeninou jmen Charles Manson, Lee Harvey Oswald a James Earl Ray – byl vcelku standardní sériový zabiják přezdívaný The Lakeshore Strangler. Dokud jej nedopadli a nepostřelili. Charlesovým štěstím bylo, že praktikoval voodoo, s jehož pomocí se mohl zachránit. Charlesovou smůlou bylo, že těsně před svou smrtí neměl po ruce nic jiného než dětskou panenku značky Good Guy. Co měl chudák dělat. A tak vznikl Chucky – vraždící panenka. V čemž tkví i jeho originalita mei velkými fiilmovými vrahy (přestože o jediný horor s panenkou / panenkami v hlavní roli samozřejmě rozhodně nejde).

Kdo „Dětskou hru“ neviděl, mohl by si pomyslet, že horor o vraždící panence musí být nechtěně směšná píčovina. Vždyť kdo by se bál hračky s nožem! První díly série včetně tohoto jsou nicméně pojaty v serióznějším duchu a vůbec jim to nevadí. Chucky má sice tvář dětské hračky, ale jinak je to pěkný zmrd, který pro svoje účely využívá dítě (kdo by věřil šestiletému špuntovi, že vraždí jeho panenka?), a když se přestane tvářit jako hračka a pustí se do díla, ukáže se, že i dětská hračka může vypadat jako pořádný hajzl. Nehledě na to, že Chucky je také kvalitní cynik a nějakou sprostou průpovídku si neodpustí nikdy, kdy k tomu má příležitost. Navíc se zmetkovi nechce moc zdechnout, takže o zábavu budete mít postaráno, i když se vám ho třeba podaří zapálit.

Jasně, strašidelná „Dětská hra“ není (na druhou stranu, skutečně strašidelné mi přijde jen málokterý film, prakticky skoro nic), ale i přes zdánlivě jeblou premisu je to pořád důstojný horor s parádní 80s atmosférou, který ze svého nepravděpodobného scénáře udělal přednost a nakonec i díky němu se stal kultovní. A to i přesto, že Chucky, přinejmenším tedy ve svém prvním představení, není zas až tak výkonný a všehovšudy si připíše jen čtyři hity, z čehož jeden není ani přímá vražda, nýbrž nastražená past s puštěným plynem, a zbylé také nejsou nějaké majstrštyky mezi mordy na stříbrném plátně.

Child's Play (1988)

Krev ani hutná atmosféra tedy nepatří k přednostem první „Dětské hry“, obojího se ve filmu dávkuje jen velmi skromně. Hlavním tahákem je vedle hláškujícího nasraného panduláka především všeobecná zábava – v širším slova smyslu, nemám na mysli vyloženě smích. „Dětská hra“ je prostě ohromně zábavný béčkový biják, což samozřejmě myslím jako pochvalu. Může se to zdát málo, ale na druhou stranu – co víc by měl člověk od filmu chtít, než aby ho na nějakou tu hodinku a půl zabavil? I dneska je to dobrá podívaná, kterou si člověk rád zopákne a ne nutně jenom z nostalgie.


Madman (1982)

Madman (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: slasher

Originální název: Madman

Režie: Joe Giannone
Hrají: Paul Ehlers, Gaylen Ross, Tony Fish, Harriet Bass

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček.

Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers? Dnes ovšem nezamíříme za žádnou z podobných těžkých vah. Radši si zavzpomínáme na jeden méně známý kousek, o němž budou mít ponětí spíš jen fandové žánru.

„Madman“ je nicméně docela standardním slasherem své doby se všemi jeho klady i zápory, se vší jeho zábavností i klišé. Pokud tedy osmdesátkovým bijákům à la „chodí a vraždí“ fandíte, pak by vás „Madman“ mohl (měl?) zajímat, pokud jste jej ještě neviděli. Pokud vám naopak všechny „Pátky třináctého“ přijdou jako nudná píčovina, pak vás rozhodně nebude bavit ani tohle, spíš naopak.

À propos „Pátek třináctého“ – právě s ním má „Madman“ určité společné znaky. Série Jasona Voorheese byla v osmdesátkách fakt velká věc, tudíž není divu, že se objevily mraky dalších slasherů, které své oběti nechaly porcovat v prostředí letního tábora. Až by se skoro dalo mluvit o svém vlastním „subsubžánru“ – camp slasher.

Tušíte správně, že „Madman“ patří právě k takovým. Máme tu partičku vedoucích, poslední zbytky děcek (kemp právě končí), pár chatek a okolo nich les, který nebývá zrovna bezpečný, pokud jste takoví volové, abyste v něm nahlas vyslovili jméno Madmana Marze. Heh, to jsem asi trochu uspěchal, takže to vezměme o něco pomaleji.

Ve zmiňovaném lesíku stojí polorozpadlý barák, v němž kdysi bydlel jeden surový a poněkud šílený farmář. Tomu jednoho dne mrdlo, popadnul sekeru a rozštípal na kusy svojí manželku i obě děti. V městě se na to rychle přišlo a místní se s panem Marzem vypořádali po svém – přiměřeně ho zlynčovali a oběsili. Když se ale druhý den vrátili na místo popravy, aby mrtvolu odřízli, našli zde jen prázdnou oprátku. Stejně tak těla Marzovy rodiny se nikdy nenašla. Od té doby se traduje legenda, že jakmile v místních lesích někdo vysloví jméno Madmana Marze nahlas, starý sadista se probere a v danou noc vykuchá všechno, co se mu postaví do cesty.

Madman (1982)

Touhle uvozovací historkou „Madman“ začíná – u ohně ji vypráví jeden týpek, co vypadá jako hlavní vedoucí nebo majitel kempu, to ve filmu není explicitně řečeno. Všichni to samozřejmě pokládají za humornou hororovou historku k táboření, což jeden boreček ihned dokáže tím, že začne Madmanovo jméno ječet doslova jak na lesy. No, měl si to odpustit, protože Madman Marz ho slyšel a brzy se pustí do díla.

Madman Marz je přerostlý ošklivý kolohnát (trochu nechá vzpomenout na mnohem mladší slasherovou sérii „Hatchet“ a jejího vrahouna Victora Crowleyho), který své oběti sejme čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Anebo klidně tou rukou, protože i ta je dost hnusná a pěstuje ji na ní výstavní drápy, aby vám mohl jedinou ranou otevřít hrdlo, pokud na to přijde. Jinak ale umí i oběsit, nabodnout na hák, a když má kreativní náladu, klidně vám odsekne palici i kapotou od auta. Jeho primární zbraní ve filmu je nicméně stará dobrá sekera.

Madman (1982)

Celkem si náš nevzhledný pořízek připíše sedm čistých hitů. Jestli započítáme i úvodní flashbackovou sekvenci, pak to i s rodinkou dělá rovnou desítku. Protože jsme na začátku osmdesátých let, je většina vražd solidně krvavá a kamera před rubaním sekery do těl nebožáků srabácky neuhýbá. Samozřejmě, že stáří je na snímku v mnohých ohledech vidět, takže se nejedná o brutalitu, u níž by se komukoliv zvedl pajšl. Krev je evidentně falešná a usekané pahýly viditelně umělé. Přesto je to docela fajn.

Samotný film si nehraje na žádné velké umění, jedná se o pěkně přímočarou záležitost. Jedno děcko se ztratí v lese, první vedoucí se jej vydá hledat. Nějak se nevrací, tak se do nočního lesa vydává jeden za druhým a jeden za druhým také chcípá. Většinou zakopne o mrtvolu svého předchůdce a za nedlouho mu přilétne sekera do tlamy. Žádné zbytečné kecy okolo, které beztak nikoho nezajímají. Po úvodní vysvětlující sekvenci u ohniště se jde prakticky rovnou na věc a první vraždička na sebe nenechá dlouho čekat. I to mohu „Madmanovi“ připočíst k dobru.

Madman (1982)

„Madman“ samozřejmě není žádný trhák. Vlastně je to typický produkt své doby, naprosto ukázkový slasher z osmdesátých let. Ale kurva, vždyť to je svým způsobem pochvala. Všechny tyhle bijáky jsou trochu nablbé, ale vždyť i to patří k důvodům, proč nás to tak baví. Atmosféra je oukej, vraždy rovněž, vrah je dost cool a navrch ještě přidejte povedený soundtrack – chytlavý ústřední song i dobré ambienty v napínavějších sekvencích. Hele, za mě fakt spokojenost. Trochu škoda, že z původně plánované dvojky sešlo, klidně bych si nechal přidat.


Hell Fest (2018)

Hell Fest (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: slasher

Originální název: Hell Fest
Český název: Hell Fest: Park hrůzy

Režie: Gregory Plotkin
Hrají: Amy Forsyth, Reign Edwards, Bex Taylor-Klaus

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Najít v kině nějaký povedený slasher je v posledních měsících, ne-li dokonce letech docela obtížný úkol, v důsledku čehož si hororový fanda rád zaplatí i za slasher, který se na první pohled netváří jako nějaká pecka. Přinejmenším tedy já jsem od „Hell Festu“ nečekal nějaké velké zázraky, ale když už prostě na velkém plátně dávají horor, který navíc není miliontá sterilní duchařina, jichž se v současnosti točí jak namrdáno, tak docela ochotně jdu.

„Hell Fest“ si na žádnou originalitu nehraje a prakticky hned od prvotních informací o filmu bylo vidět, že tvůrci hodlají vycházet z tradice vyvražďovacího subžánru a otáčet se za snímky z jeho zlaté éry (což jsou obecně osmdesátá léta, ale jste-li ortodoxní, budete jako zlatou éru uznávat období 1978-1984, čili od prvního „Halloweenu“ až do doby, kdy slasher zachvátila výrazná cenzura). Nakonec proč ne, vždyť i takovéto následování již vyšlapaných cestiček může dopadnout velmi dobře, pokud jsou následovány alespoň trochu talentovanými lidmi s láskou k žánru, viz třeba mocně zábavná jízda „Hatchet“, která se už sama o sobě stačila stát takovou malou moderní klasikou.

Nicméně zpátky k „Hell Festu“, jenž sliboval zajímavé pojetí přinejmenším v jednom ohledu. Slasherová šablona je jasně daná prakticky v každém takovém filmu – mění se vlastně jen vzhled vraha a prostředí. Partička lidí (typicky puberťáků) je vesměs nedůležitá, mnohem vyšší důležitost má invence v jednotlivých mordech a odvaha filmařů co do gore efektů.

Zatímco s vrahounem to „Hell Fest“ úplně nevyhrál, právě jeho prostředí naopak vypadalo již od počátku lákavě. Snímek se totiž odehrává v obrovském parku hrůzy sloužícím jako putovní atrakce. Tvůrci si téhle konkurenční výhody naštěstí byli vědomi, tudíž povinnou úvodní pasáž s představováním ústřední partičky ořezali na naprosté minimum a vrhnou se do víru hororové zábavy co nejdříve.

Samotný park je pak skutečně asi největším lákadlem „Hell Festu“, protože vypadá dost hezky, ať už jde o venkovní pouťové lokace, anebo vnitřní atrakce typu bludiště. Akorát je trochu škoda, že se tu většinou prohánějí jen bezejmenní bubáci a že se nepodařilo zapracovat větší množství odkazů na jiné hororové bijáky a kultovní záležitosti. Prostředí se k tomu přímo nabízelo a fandu hororu by to jistě potěšilo, přinejmenším by se jednalo o důvod se na „Hell Fest“ podívat alespoň jednou znovu, aby člověk pochytal všechny easter eggy. Takhle divák dostane jedno vcelku přepálené (a tedy nezáživné) cameo Tonyho Todda („Candyman“) a tím to vesměs hasne.

Ve svém vlastním „hororování“ už je „Hell Fest“ slabší. Zabiják je takový obyčejný a chybí mu větší charisma, které by jej teoreticky mohlo povznést do vyšší ligy. Prostě vocas v masce, u něhož není zjevný motiv ani jakékoliv pozadí. Obětí je, nepočítáme-li intro, pouze pět (nikoliv čtyři, jak hlásí zprávy na konci filmu), ale přinejmenším dvě smrti jsou trochu odfláknuté. Jen ve dvou případech popustil zabiják větší uzdu fantazii a připravil krvavější hody. Ačkoliv se to hlavní neodehraje kompletně mimo záběr, kamera pořád uhne příliš rychle na to, aby mohlo dojít k nějakému znechucení. Jen se na vteřinku ukáže nějaká červená a honem pryč, aby se náhodou někomu v kině neudělalo zle. Jinými slovy, i gore je v „Hell Festu“ dost slabé. Výraznější atmosféra rovněž chybí.

Hell Fest (2018)

Zato nechybí pár logických nesrovnalostí a blbé chování postav. Vrah si vyhlédne konkrétní partu lidí, a ačkoliv je zábavní park obrovský, vždy se mu podaří je bezchybně najít. Beru, že jednou dostane nápovědu smskou, když šlohne mobil první oběti, ale jindy je jeho schopnost být v pravý čas na pravém místě trochu přehnaná.

Taktéž mě pobavilo, že v momentě, kdy už praskne, že v parku někdo vraždí, a má dojít k evakuaci, všichni běží ve východu – kromě hlavních hrdinek, které, přestože celou dobu běží s davem, si spletou východ z parku s vchodem do další atrakce, ačkoliv nad tímto vchodem visí poutač jak kráva. Stejně tak nejsou schopné vraha dojebat, když leží po ráně na zemi, nebo mu alespoň sebrat jeho zbraň. Tohle nikdy moc nedávalo smysl ani u těch bijáků z osmdesátek, natožpak dnes. Ale když pocta starému slasheru, tak nejspíš se vším všudy včetně klišé a lapsů.

Hell Fest (2018)

Může se to celé zdát jako totální průser, ale zas až tak hrozný „Hell Fest“ určitě není. Moc mě nenapadá, co bych o něm mohl říct skutečně pozitivního kromě prostředí. Na druhou stranu mě ale jeho sledování ani neobtěžovalo a neuráželo. Když nic jiného, tempo je docela pohodové, stopáž přiměřeně krátká a hlavní hrdinka dost hezká. Všehovšudy bych tedy „Hell Fest“ neoznačil jako nějakou sračku. Spíš je to standardní průměr, který na jedno podívání poslouží. Dvojku, o níž zbytečně okatě prosí otevřený konec, si to ale asi nezaslouží.


Halloween (2018)

Halloween (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: slasher

Originální název: Halloween
Český název: Halloween

Režie: David Gordon Green, Judy Greer, Andi Matichak, James Jude Courtney, Nick Castle
Hrají: Jamie Lee Curtis

Hrací doba: 106 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když se nad tím člověk trochu zamyslí, „Halloweenu“ se během deseti filmů podařilo dostat hned čtyřikrát do slepé uličky. Nejprve ve trojce, která se pokusila vybočit směrem pryč od slasherového konceptu, poté v šestce, jejíž dějová linie byla příliš překombinovaná a nesmyslná, poté v osmičce, která byla prostě strašná, a nakonec s dvojkou remaku, na niž už příliš navázat nešlo. Obecně vzato se dá říct, že dějové linie „Halloweenu“ jsou docela chaos a člověk aby pomalu potřeboval červený diplom, aby se v tom dokázal vyznat.

Nový snímek, dle mého skromného názoru dost blbě pojmenovaný prostě „Halloween“ (tím pádem jde už o třetí film téhož názvu), by se tedy dal považovat už za několikátý restart série. Tentokrát se ovšem nejedná o remake jako v roce 2009, nýbrž o přímé pokračování původního snímku, které tím pádem škrtá vše, co se událo ve filmech z let 1981-2009. I proto je zmateční, že se snímek jmenuje pouze „Halloween“. Předpokládám, že tak byl pojmenován čistě z marketingových důvodů, protože kdyby se tomu říkalo třeba „Halloween Returns“ (dřívější pracovní název) nebo nějak jinak, co by evokovalo, že jde o pokračování, asi by do kina nedorazilo tolik „Halloween“-paniců. Přece jenom se tu navazuje na biják z roku 1978 a kolik mladých – kteří tvoří nejvyšší procento návštěvníků kin – dneska na tyhle vykopávky kouká…

Na druhé straně, pokud lze ještě někdy značku „Halloween“ nakopnout zpátky na výsluní, je to právě nyní. Už asi nebude další příležitost, kdy by šlo příznivce lákat na účast lidí, kteří se podíleli na originále. Jamie Lee Curtis je šedesát, John Carpenter a Nick Castle už narozeniny slavili sedmdesátkrát. Čtyřicet let je holt dlouhá doba. Vcelku logicky tedy uplynula nejen ve skutečnosti, ale i ve filmovém světě. Vesměs se tedy jedná o stejný koncept jako kdysi v sedmém díle „Halloween H20: 20 Years Later“, akorát namísto „o dvacet let později“ máme „o čtyřicet let později“.

Problém nicméně je, že se nový „Halloween“ ve své snaze být co nejvíc klasický a tradiční „Halloween“ utopil. Film je plný odkazů, easter eggů a pomrkávání na fanoušky, což je na jednu stranu fajn, akorát mi přijde, že nic moc navíc už novinka nenabízí. Neodkazuje se jen na původní „Halloween“ z roku 1978, ale i na další díly napříč sérií. Na jedničku samozřejmě nejvíce. Opět se tedy padá z balkonu a tělo posléze zmizne, opět se někdo vynoří ze stínu a zasáhne nožem, i když tady si v obou případech Laurie Strode a Michael Myers svoje role prohodí, objeví se i prostěradlo a přišpendlení na zeď jakožto odkaz na dvě vraždy z jedničky. Ze čtyřky se sem dostala variace na scénu na benzínové pumpě, ze trojky masky, které děti nosí venku, ze sedmičky scéna na veřejných záchodech, dvojku mi kupříkladu připomnělo, jak The Shape vleze někomu do kuchyně a šlohne mu nástroj z kuchyňské linky, stejně tak i závěrečné vypořádání může připomenout, jak Myerse usmažili na konci dvojky. Anebo můžeme zmínit narážku na příbuzenský vztah mezi Laurie a Michaelem, jejž kdysi nastolila dvojka, zatímco tady je zmíněn jen jako kachna. Samotné dialogy taky obsahují hromadu odkazů včetně vzpomínání na doktora Loomise. Ani nemluvě o tom, že slavný „Halloweenský“ hudební motiv se zde ozývá pomalu co pět minut.

Halloween (2018)

Když to trochu přeženu, nový „Halloween“ působí trochu jako fanouškovská pocta originálu, kterému někdo dal punc oficiálnosti, nikoliv vlastní sebevědomý snímek a další část ságy. Celé to na mě působilo dojmem co největší sázky na jistotu, co nejvíc uspokojit fanoušky, co nejvíc se přiblížit originálu, hlavně žádné experimenty a nikoho nenasrat. Právě to je důvod, proč si myslím, že Zombieho, dle mého názoru zbytečně nenáviděné díly jsou výrazně lepší než tohle. Na nich byla alespoň vidět nějaká autorská vize a snaha vtisknout známé látce svůj vlastní rukopis.

Na druhé straně, tenhle „Halloween“ pořád není natolik hrozný, aby se mu dalo vysmát. Trojka, pětka, šestka nebo osmička jsou mnohem horší, o tom nepochybujte. Osobně bych jej zařadil někam na roveň sedmičce, což někteří mohou vzít jako pozitivní zprávu, a takovým se novinka nejspíš líbit bude. Mně osobně však „Halloween H20“ přijde naopak přeceňovaný – stejně jako je zbytečně nadhodnocovaný nový „Halloween“.

Halloween (2018)

Nejvýraznějším kladem snímku zůstává samotný Michael Myers. Jakmile nasadí masku a rozezní se legendární melodie, tak v tom pořád je ta ikoničnost. I proto bych osobně dal jeho řádění ještě větší prostor. Atmosféricky originál stejně nelze trumfnout, tak bych aspoň legendárního zabijáka nechal dělat svojí práci v plné krvavé parádě. Tady si pár solidních hitů připíše, dokonce i relativně krvavé, ale většinou to jsou takové rychlovky a kamera před brutalitou uhýbá docela rychle (i když samozřejmě lepší, než kdyby neukázala vůbec nic). Nejvíc zaujme vražda policajtů respektive jejich mrtvoly v autě, na nichž se ukáže, že i Michael Myers má smysl pro humor.

Nicméně v momentě, kdy The Shape může vcelku pohodlně zabít Laurie, zaváhá, což mi přišlo poněkud nepochopitelné. Stejně nevím, proč by měl být Myers tolik fixovaný na zabití Laurie a naopak proč ona celý život žije jen přípravou na Myerse, když díky zrušení dvojky už nejsou příbuzní a není mezi nimi žádné propojení. Pro jakousi větší uchopitelnost by mi tady přišlo rozumnější, kdyby dějová linka neškrtala „Halloween II“.

Halloween (2018)

Každopádně, z celého bijáku jsem takový… ne vyloženě zklamaný, ale určitě nenadšený. Ta chvála, jaká se novému „Halloweenu“ dostává, mu nepřísluší. Já jsem viděl film, který jsem určitě očekával, ale ne ten, jaký bych chtěl skutečně vidět.


Friday the 13th: ohlédnutí za sérií

„Pátek třináctého“ je pojem a zpochybňovat jeho status hororové legendy by bylo takřka kacířské. Jason Voorhees, mačeta, hokejová maska – to je nerozlučná trojka, která je a už navždy bude zapsaná zlatým písmem v žánrových análech jako jeden z nejvýraznějších filmových vrahů všech dob. Na retardovaného klučinu, který se v pěti letech utopil, je to víc než obstojná kariéra!

Kultovní hororová série si samozřejmě zaslouží speciální péči. Recenze na všechny dosavadní díly (s výjimkou crossoveru „Freddy vs. Jason“, který si schovám až na dobu, kdy tu bude také kompletní „Noční můra v Elm Street“ – i proto tenhle biják není ani obsažen ani zde) proto doplníme i shrnutím / žebříčkem celé série, kde se dozvíte, jak si podle mě jednotlivé části stojí ve vzájemném srovnání.

Samozřejmě nutno upozornit, že jde spíš o článek pro lidi, kteří mají nakoukáno nebo jim nevadí spoilerování. Na sérii, jež je prakticky celá o tom, jak chodí a vraždí, toho sice zas tolik vyspoilerovat nejde, přesto – zvaž, zdali číst dál, pokud si myslíš, že by ti to mohlo zkazit případný zážitek!

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

11. Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

Nad posledním místem není vůbec nutné přemýšlet – devátý díl má titul nejhoršího „Pátku třináctého“ rezervovaný už navěky věků. Nedokážu si totiž představit, co by kdo musel natočit, aby to dopadlo hůře než „Jason Goes to Hell: The Final Friday“. Zprznit Jasona Voorheese ještě víc než zde – to už snad ani nejde.

„Pátek třináctého“ jako celek mám rád i z toho důvodu, že se jedná až o nečekaně vyrovnanou sérii. Zatímco jiné konkurenční hororové značky kvalitou létají mezi různými extrémy, „Pátek třináctého“ si i navzdory velkému množství dílu až nevídaně dlouho udržoval svůj punc kvality, což mi bylo nadmíru sympatické. „Jason Goes to Hell: The Final Friday“ je jediná část, která z daného standardu vybočuje skutečně drasticky.

Nebudeme si nic nalhávat, devítka je prostě totální sračka, kde nic nedává smysl, scénář je děravý jak síto, všude je nuda, navíc mu nelze odpustit ani nechutné převrácení mytologie a pravidel, degradování Jasona na pozici pouhého červa a jeho absenci po takřka celý film. Jedinými klady zůstává vzhled samotného Jasona ve fyzické formě (maska zažraná do ksichtu vypadá dobře), oproti předešlým, cenzurou postiženým dílům vyšší krvavost, boží vražda ve stanu a několik momentů tak hloupých, až jsou strašně vtipné. Ale i navzdory tomu je to pořád sračka.

Jason Goes to Hell: The Final Friday (1993)

10. Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

Myslím, že „Pátek třináctého“ si svou fazónu a čest držel bez většího zaváhání až do sedmičky (ano, počítám i pětku!), což je docela obdivuhodný výkon. Ukažte mi jinou takhle dlouho sérii, jež o sobě může bez obav říct, že si držela nastavenou laťku celých sedm filmů! Jednou ten propad ale přijít musel a stalo se tak s osmičkou, která se tím pádem dostává do nezáviděníhodné pozice dílu, s nímž skončila zlatá éra „Pátku třináctého“. Což možná bude souviset i s tím, že osmička je posledním dílem z osmdesátých let, kam „Pátek třináctého“ prostě patří.

A přitom osmička mohla být tak dobrá, svým zvrhlým způsobem strašně zábavná. Podtitul „Jason Takes Manhattan“ ovšem nepokrytě lže, protože Jason se jednou projde po Times Square a jinak nic. Ulice plné lidí čekající na vykuchání navíc ignoruje a jde jen po těch dvou, co si zrovna vyhlédl. Většinu filmu stráví na lodi, a i když si připíše pár slušných hitů (kytara, koupelna, boxerský souboj), v rozletu ho brzdí otravné vidiny hlavní holky a hlavně – nuda.

Je to tak, „Jason Takes Manhattan“ je velkou část stopáže jednoduše nudný. Paradoxem zůstává, že se sto minutami jde o s přehledem nejdelší díl celé ságy. Závěr, kdy toxický odpad promění Jasona zpátky v malého kluka, je navíc vysloveně dementní. Vzato kolem a kolem tedy čistě průměrný starý slasher.

Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan (1989)

9. Friday the 13th (2009)

Spousta lidí tenhle remake nemá rádo, další jej naopak obhajují. Po mém soudu si vyslovené odsouzení nezaslouží, ale v rámci „Pátku třináctého“ a jakožto pocta hororové ikoně nefunguje dvakrát uspokojivě.

Jestli si na tomhle remaku – který vlastně není skutečným remakem, ale spíš novou adaptací známé postavy – něčeho cením, je to zejména dlouhá předtitulková scéna. Jasonovo řádění u výletníků mezi stany patří k nejlepším vraždám napříč celou sérií. Ani ne tak nápaditostí smrtí, to jiné díly zvládly mnohem lépe, jako spíš intenzitou, která sahá po vysoké hororové lize.

Bohužel, nanejvýš slibnou úroveň jedné prologové scény se v následném filmu nepodařilo udržet ani náhodou. „Pátek třináctého“ posléze spadne do standardní moderní vyvražďovačky, která zbytečně updatuje tam, kde by se měla držet zavedených pravidel, a zbytečně se drží hororových klišé tam, kde by zoufale potřebovala invenci. Fail skrz naskrz to asi není, ale na rozdíl od jiných částí „Pátku třináctého“ mě tohle vůbec nenadchlo. Žádná velká sláva.

Friday the 13th (2009)

8. Friday the 13th (1980)

Oukej, chápu, jestli si teď budete klepat na čelo a myslet si něco o debilech. Pro spoustu z vás asi bude dost překvapivé, že originální „Pátek třináctého“ se u mě umístil takhle nízko, ale nemůžu si pomoct, tenhle film je prostě přeceňovaný a čas se k němu nezachoval dvakrát lichotivě.

Samozřejmě, že původnímu „Pátku třináctého“ nikdo neubírá, že měl pro svůj žánr obrovský význam. Přinejmenším stál na začátku slasherové mánie v osmdesátých letech, po níž nám zůstalo množství skvělých kultovních bijáků. Jen za to mu patří dík. Dnes už se ale „Pátek třináctého“ stal starým a více méně neškodným hororem, který má pár svých momentů, ale jako celek už se nemůže pochlubit nějakým zásadním tahem na bránu.

Na rozdíl od ostatních dílů moc nefunguje při opakovaných zhlédnutích. Nijak nezastírám, že když jsem kdysi viděl poprvé, tak na mě zapůsobil, jeho atmosféra byla hutná a přesvědčivá. Ale to bylo napoprvé a před mnoha lety. Jakmile už člověk ví, že zde vraždí Pamela Voorhees a jak to celé dopadne, ztrácí film mnohé ze svých předností. Mám k tomu respekt, ale vynášet do nebes nemohu.

Friday the 13th (1980)

7. Friday the 13th: A New Beginning (1985)

Naopak o pětce si myslím, že je až zbytečně podceňovaná a mnohem víc nenáviděná, než si reálně zaslouží. Samozřejmě, nevraždí tu Jason Voorhees, což lze bezesporu považovat za zásadní nedostatek, ale vyjma tohoto „detailu“ má pětka prakticky vše, co člověk od „Pátku třináctého“ může očekávat.

„A New Beginning“ se může pochlubit do té doby nejvyšším body countem z celé série, nechybí nahota, některé vraždy jsou docela nápadité (sex v lese) a jiné přinejmenším zapamatovatelné (gotička při aerobiku, kadibudka). Scéna s kadibudkou je navíc tak nádherně kreténská, až je skoro dokonalá, tomu se prostě nejde nesmát!

Na druhou stranu, pětce strašně moc škodí dětský černý hrdina, ten mě tady nehorázně sral, a dost nepovedení jsou i přehrávající vidláci. Tím chci ukázat, že „A New Beginning“ nepovažuji za nějaký zásadně skvělý biják, zcela jistě má své chyby. Ale i jim navzdory mi vždy přišel zábavný a se slušným tempem. Vraždící pasáže jej hodně táhnou nahoru. Tohle mě nijak neuráží.

Friday the 13th: A New Beginning (1985)

6. Friday the 13th Part III (1982)

Od téhle pozice výš už se začínáme bavit o opravdu dobrých dílech. I po takovém prohlášení však asi dost z vás překvapí, že trojka není ještě výše. Důvod, proč je „až“ na šesté pozici, ovšem netkví v jejích nekvalitách, nýbrž v prostě skutečnosti, že všechny následující části mám ještě o kus radši.

Možná i z toho důvodu, že trojce lehce škodí zbytečně dlouhý rozjezd a seznamování se s postavami. Samozřejmě jsem nezapomněl, že to samé se děje i třeba ve dvojce a čtyřce, ale právě u trojky mi tahle pasáž přišla nejzdlouhavější.

Jakmile ale nastoupí na scénu Jason a rozjede svůj masakr, je to nepochybně kult jak prase a zlatý fond slasheru. Nehledě na skutečnost, že trojka prostě musí dostat respekt už kvůli holému faktu, že Jasonovi dala jeho trademarkovou hokejovou masku. Plus se tenhle díl může pochlubit jednou z nejvíc sympatických skladeb teenagerů na vykuchání a několika parádními vraždami (chůze po rukou, vymáčknutí oka, hod vidlemi, harpuna). Vyvražďovací klasika, o tom žádná!

Friday the 13th Part III (1982)

5. Jason X (2001)

„Jason X“ je jeden z nejrozporuplnějších dílů celé série. Mnozí jej nenávidí a řadí jej k tomu absolutně nejhoršímu, co se kdy s nálepkou „Pátku třináctého“ objevilo, ale já k nim nepatřím. Je evidentní, že desítka se původnímu konceptu na hony vzdálila a že vlastně všechno na ní vypadá strašně hloupě. Počínaje samotným nápadem poslat Jasona do vesmíru, konče směšnými animovanými triky.

Jenže právě v tom tkví její kouzlo! „Jason X“ je totálně sjetá béčková jízda, která se vůbec nebere vážně, záměrně je do všech směrů přitažená za vlasy. Ať už se jedná o výstavní vraždy (Jason je tady dost ve formě… zejména kapalný dusík patří k tomu nejlepšímu v celé sérii), hromadu extrémně vtipných momentů (výlet do Crystal Lake ve virtuální realitě je prostě dokonalost) nebo zábavné hlášky. Vše je podáno s obrovským nadhledem a evidentní chutí pobavit sebe sama i diváka.

Je diskutabilní, zdali byl dobrý nápad takovou béčkovou krasojízdu aplikovat právě na Jasona Voorheese, ale mě osobně to vůbec nesere. Po slabší osmičce a naprosto tragické devítce „Pátek třináctého“ stejně potřeboval nový impuls a „Jason X“ jej představuje. S pořádnou porcí nadhledu si tohle člověk prostě nemůže nevychutnat. Svého času však desítka dostala těžkou sodu od kritiků i fanoušků, finančně propadla a původní sérii navazujících filmů pohřbila. Nejspíš už definitivně, protože pochybuji, že by někdo odignoroval remake a začal točit jedenáctku. Mně se ale tahle šílenost líbí.

Jason X (2001)

4. Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I u sedmičky nejspíš bude takhle vysoké umístění docela překvapením, ale mám k tomu své důvody i argumenty. A tím největším je – Jason!

Sedmička možná není ultimátním „Pátkem třináctého“ co do formy a příběhu, ale má ultimátního Jasona Voorheese. Legendární zabiják nikdy předtím ani potom nevypadal tak skvěle jako tady. Už jde o pořádně uhnilého zombíka, jemuž všude po těle prosvítají kosti, což prostě vypadá úžasně. Navíc jej právě tady poprvé hraje Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona, a svou roli si náležitě vychutnává. Přesně takhle jsem pana Voorheese chtěl vždycky vidět a už jen z toho důvodu musím sedmičku náležitě cenit.

Chápu, proč mnozí mají k „The New Blood“ výhrady, ale mě osobně přítomnost telepatky nijak zásadně nepila krev. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Spíš dost zabolí, jak necitlivě byla sedmička zcenzurovaná a prostříhaná, a ještě víc zabolí, že necenzurované verze ve slušné kvalitě se nikdy nedočkáme, protože původní natočené materiály byly v devadesátých letech zničeny. Podobně škodí i ohromně hloupý závěr, kdy z jezera vyskočí kdysi utopený fotr hlavní postavy. Ale tuhle kaňku jsem ochoten odpustit, protože i s nižší krvavostí je to super film a Jason je tu vizuálně za slasherového boha! A v necenzurované verzi by sedmička nejspíš byla ještě výše.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

3. Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

Trojka a ještě o kousek víc čtyřka jsou ty absolutně pravé „Pátky třináctého“. Je paradoxní, že ve čtyřce Jason nikoho nezabije mačetou, aby s ní nakonec sám pošel, ale s touhle jedinou výjimkou se jedná o krystalicky čistý „Pátek třináctého“ se všemi klady (i zápory) a trademarky. Tohle je jednoduše ono, všechno je na svém místě, Jason ve formě, vraždy povedené, uspokojivě krvavé (tohle je ještě předtím, než se do série naplno pustila cenzura), prostě paráda.

Jestli patříte k nevzdělancům a nutně potřebujete vědět, o čem „Pátek třináctého“ je, ale nemáte čas na víc než jeden film, pak byste měli sáhnout právě po „The Final Chapter“. Tady dostanete tu pravou nalejvárnu. Co víc k tomu dodat?

Friday the 13th: The Final Chapter (1984)

2. Friday the 13th Part 2 (1981)

O tomhle umístění jsem nějakou dobu přemýšlel, jelikož dvojku a čtyřku si cením prakticky nastejno. „The Final Chapter“ je možná ten kvintesenciální „Pátek třináctého“ představující tuhle oldschool slasherovou sérii v celé její kráse, ale dvojka jí v tomto ohledu zdárně šlape na paty a v názornosti a „pátkotřináctovosti“ prohrává z velké části díky tomu, že zde Jason ještě nemá svou ikonickou hokejovou masku a nosí na hlavně pytel.

Nicméně je to právě dvojka, která zavedla veškerá pravidla, jichž se série s výjimkou pětky držela jak klíště prakticky až do sedmičky a trochu volněji včetně pětky až do osmičky, a především poprvé uvedla na scénu Jasona Voorheese v celé jeho parádě. Právě zde se Jason ujal rodinného řemesla a začal sekat teenagery okolo Crystal Lake. Už jen z to si dvojka respekt zaslouží.

Kromě toho mi dvojka z filmového hlediska přece jenom přijde o malinko lepší než třeba čtyřka, i navzdory svému stáří je pořád napínavá, na rozdíl od jedničky dokázala zestárnout se ctí a i dnes pořád funguje.

Friday the 13th Part 2 (1981)

1. Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestka sice stále ještě drží klasická pravidla série, ale představuje mírný odklon v tom smyslu, že se zde poprvé do „Pátku třináctého“ vkradl humor. Ten ale vůbec neškodí, naopak šestku skvěle koření a ta si tím pádem mohla dokráčet pro titul nejlepšího dílu vůbec. Může to vypadat zvláštně, že se nějaká série dočká svého vrcholu až po šesti dílech, ale je to tak.

„Jason Lives“ netrpí zdlouhavým seznamovacím začátkem. Jason se uvede hned v první scéně – poprvé jako zombie – a okamžitě rozjede novou sérii vražd. Tenhle díl má tím pádem vysoké tempo i tah na bránu, do té doby suverénně nejostřejšího Jasona, dobré humorné momenty, pár velmi povedených vražd a v neposlední řadě nejhezčí a nejsympatičtější „final girl“ v celé sérii. Také zlikvidování Jasona patří k těm rozumnějším. Ve všech směrech prostě veliká paráda.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Budoucnost série:

S budoucností „Pátku třináctého“ to aktuálně nevypadá dvakrát růžově. Může se to zdát nedávno, ale naposledy se Jason oháněl mačetou v roce 2009, což už je devět let a tudíž nejdelší prodleva mezi dvěma díly dobrodružství maskovaného frajera. A nezdá se, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit. Další pokračování bylo v plánu a dokonce časem pronikaly pracovní názvy jako „Friday the 13th: Part 13“ nebo „Friday The 13th: Camp Blood – The Death of Jason Voorhees“. Datum premiéry se ale neustále posouvalo, až bylo nakonec úplně zrušeno.

Především ale „Pátek třináctého“ brzdí byrokracie. Práva po konci osmdesátých let přecházela mezi různými studii a v letošním roce se stěhují opět, tentokrát k New Line/Warner Bros. Vedle toho ještě běží žaloba Victora Millera, scénáristy prvního „Pátku třináctého“ z roku 1980, kvůli níž se také prakticky nemůže natáčet, dokud nebude věc urovnána.

Osobně si nemyslím, že by Jason Voorhees definitivně pověsil mačetu na hřebík. Na to jeho jméno až příliš rezonuje fanouškovskou obcí, čehož určitě ještě někdo bude chtít využít. Nicméně se zdá, že to ještě chvíli potrvá, než nějaký nový biják vznikne.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)


Friday the 13th (2009)

Friday the 13th (2009)

Země: USA
Rok vydání: 2009
Žánr: slasher

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jared Padalecki, Danielle Panabaker, Amanda Righetti, Travis Van Winkle, Derek Mears

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prakticky všechny velké horory se v novém tisíciletí dočkaly svého remaku a nakonec nejen ty velké, ale i ty menší. Už nějakou dobu předtím, než došlo i na „Pátek třináctého“, muselo být snad každému jasné, že ani Jason Voorhees tomuhle trendu neunikne. Samozřejmě neunikl…

A samozřejmě jeho návrat neprodukoval nikdo jiný než Michael Bay. Ano, přesně ten Michael Bay, který proslul jako režisér akčního mainstreamu a král výbuchů na filmovém plátně. Vedle toho ale svého času (právě cca před deseti a více lety) z pozice producenta nechával předělávat jednu hororovou klasiku za druhou – na svém triku má dále třeba remaky „Texaského masakru motorovou pilou“, „The Amityville Horror“, „Stopaře“ nebo „Noční můry v Elm Street“. À propos „Texaský masakr…“ – stejně jako u oživování Thomase Hewitta dostal i nového Jasona Voorheese na režijní starost Marcus Nispel.

Nicméně, nazývat „Pátek třináctého“ z roku 2009 remakem je poněkud ošemetné, ačkoliv tak byl svého času propagován. Rozhodně se totiž nejedná o předělávku původní filmu z roku 1980. Ani nejde o předělávku jakéhokoliv jiného dílu z dlouhé kultovní slasherové série. Mnohem víc než remake nějakého filmu je tohle totiž remake samotné postavy Jasona Voorheese a jejího příběhu. Nebo by se také dalo mluvit o jakémsi výluhu nápadů a motivů napříč celou původní sérií. Události původního snímku jsou zrekapitulovány během úvodních minut, kde se také dozvíme, že Jason se vlastně neutopil a potupnou dekapitaci své matinky sledoval ze křoví. Pak převzal mačetu a jal se vraždit všechno, co mu vlezlo do rajónu.

Jason v tomhle filmu je nastavený způsobem, že si jednoduše hlídá své teritorium jako predátor. Jakmile do něj vkročíte, jde o dostatečný důvod k tomu, abyste dostali mačetou po kebuli. Což se ostatně okamžitě ukáže už v prologu (nezvykle dlouhém, titulky přijdou až po nějakých 25 minutách), v němž pan Voorhees vykuchá první partičku teenagerů, kteří se rozhodli stanovat nedaleko bývalého kempu Crystal Lake. Právě zde se poprvé a naposledy podaří vytvořit nějaké silnější hororové pnutí, navodit pocit bezmoci u obětí a nelítostnou náturu samotného Jasona. Pouze scéna upálení ve spacáku a chycení nohy do pasti působí dost naturalisticky a je hodna moderního brutálního hororu.

Zbytek filmu je ovšem takový trochu nemastný, neslaný. Ne snad, že by úplně chyběla krev, to se naštěstí neděje, ale hlavní linie nemá nijak zásadní spád a jedná se vesměs jen o slušně odvedené řemeslo. Jason vraždí podle rutiny a nějaký výrazný zapamatovatelný hit si nepřipíše. Navíc se velká část zabití odehrává podle omšelé šablony – někdo někam jde sám, nenápadný záběr kamery za jeho záda, kde se zničehonic objeví Jason, vrzne podlaha, oběť zjistí, že má za sebou Jasona, dostane ťafku po palici a jde se dál.

Friday the 13th (2009)

„Pátek třináctého“ se sice blýskne několika malými i většími odkazy na různé díly slavné série, což fandu, jenž má nakoukáno, může potěšit, ale na druhé straně chování své stěžejní postavy (snad jste si nemysleli, že někoho zajímá ta omladina – jen maso na porážku!) převrací. Z Jasona se stal kutil, který si vybudoval labyrint podzemních chodeb, v nichž si vyrábí pasti, systém alarmu pro upozornění, když se někdo blíží k jeho kempu. Navíc, kdo to kdy slyšel, bere rukojmí! Tenhle update se tedy vůbec nepovedl.

Scénář to ospravedlňuje tím, že je unesená šlápota podobná Pamele Voorheesové, což nám oznámí tím, že dvojice výletníků najde přívěšek s její fotkou a borec zahlasí něco jako „Hele, ta je ti podobná.“ Docela humor. Aby toho nebylo málo, film nejenže ignoruje pravidla série „Pátku třináctého“, ale neváhá porušovat i svá vlastní. V jednu chvíli je divákovi sděleno, že Jasona místní nezajímají a kuchá jen turisty, aby o pár minut později jen tak vlezl k místnímu vidlákovi do baráku a sejmul ho. Teleportaci radši nonšalantně přehlédneme, to je nakonec to poslední, co by se dalo vyčítat, když i ve starších dílech byl chlapec mistr v dohánění sprintujících obětí rozvážným krokem.

Friday the 13th (2009)

Samozřejmostí jsou nesympatické postavy i jejich nelogické chování. Obě vykuchané party teenagerů jsou tam skutečně jenom na vykuchání a jiný význam nemají. Co uděláme, když zjistíme, že po nás jde šílený vrah s mačetou. Jasně, rozdělíme se! Kam se půjdeme schovat, když utíkáme před šíleným vrahem s mačetou? Do jeho baráku přece! Pokud by někomu scházelo klišé, také ho dostane. Ve vrchovaté míře.

Kladů zde není mnoho. Jason samotný je oukej a vraždí bez okolků, vystřídá pytel na hlavu (toto je vyjma dvojky z roku 1981 jediný „Pátek třináctého“, kde jej má) i hokejovou masku. Je to vcelku kolohnát, takže vypadá respektu-hodně, ale Derek Mears prostě není Kane Hodder a k ultimátnímu Jasonovi ze sedmého dílu se tahle verze ani nepřiblíží. To by mě ale štvalo ze všeho nejmíň, kdyby měl kolem sebe vrahoun lepší film.

Friday the 13th (2009)

Remake je prostě zaměnitelná nevýrazná moderní vyvražďovačka, která sice nějak zásadně neurazí, ale ani nenadchne a na poměry legendární hororové značky je to dost málo. Celkově vzato tady jeden z těch (nej)slabších „Pátků třináctého“. Aby novodobý horor s mnohonásobně zajímavějšími technickými možnostmi prohrál s osmdesátkovými vykopávkami, to není moc dobrá vizitka…


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: slasher / sci-fi

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)