Archiv štítku: slasher

Victor Crowley (2017)

Victor Crowley (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor / komedie

Originální název: Victor Crowley

Režie: Adam Green
Hrají: Parry Shen, Kane Hodder, Laura Ortiz

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Konec třetího dílu „Hatchet“ jasně nasvědčoval tomu, že Adam Green, duchovní otec celé série, plánoval s trojkou poslat Victora Crowleyho k ledu. Ohavný zabiják z bažin konečně dostal zpátky svého tátu, jehož celou dobu hledal, a na konci filmu se rozpustil. Nakonec se ale situace vyvinula trochu jinak a Crowley se opět vrátil do hry, tentokrát opět pod režijním dohledem samotného Greena (ve trojce nechal post rejži někomu jinému, byť si stále střihl scénář). K oživení značky „Hatchet“ jej údajně mimo jiné přemluvil i sám George Andrew Romero.

Přípravy pro čtyřku – která se z mně neznámého důvodu nejmenuje „Hatchet IV“, nýbrž „Victor Crowley“ po svém hlavním taháku, což mi jen tak mimochodem přijde trochu škoda – nicméně probíhaly v utajení, aniž by o tom Green fanoušky série zpravil. K premiéře snímku 22. srpna v Hollywoodu v Kalifornii tak došlo nečekaně – na akci, jež byla oznámena jako oslava výročí deseti let od jedničky, byla překvapeným divákům promítnuta zbrusu nová krvavá taškařice z bažin. A údajně se dočkala ovací ve stoje. Což mi trochu neleze do hlavy, poněvadž „Victor Crowley“ je výrazně slabší než jeho tři předchůdci.

Já mám pro brakovou kinematografii dost rád, mám pro ni velkou slabost. Ne nadarmo jsem si tedy oblíbil i sérii „Hatchet“, která je vlastně oslavou hororové béčkovosti podanou s obrovskou porcí nadsázky, jejímž prostřednictvím se tyhle bijáky smějí svému žánru a zároveň mu vzdávají velký hold. Chápu, že někdo „Hatchet“ považuje za píčovinu, ale podle mě je na tom vidět, že série dělají lidé, kteří jsou sami zapálenými fanoušky hororu a přesně vědí, jaké zvrhlé zábavy si fanda žádá. To říkám z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že mi obecný přístup téhle značky není vůbec cizí.

A přesto si myslím, že „Victor Crowley“ tentokrát nezatnul do živého se stejnou vervou jako předcházející tři díly, přestože se i čtyřka snaží nadělovat další výživnou porci infantilní humoru a záměrně přepáleného gore. Sám Victor Crowley, jehož znovu ztvárnil hororový matador Kane Hodder (Jason Voorhees ve čtyřech dílech „Pátku třináctého“), sice opět rube kohokoliv, kdo mu přijde pod ruku, čímkoliv, co mu zrovna přijde pod ruku, ale zdá se mi, že ve svém titulním díle už nemá takovou fantazii, jakou při svých vraždách udivoval zejména v jedničce a dvojce. Zde se pořádně předvede v intro scéně z minulosti a v hlavním ději si střihne už jen jeden skutečně libový mord, když jedné dámě urve ruku a narve jí ji do vagíny, až tato vyjede hubou. Takhle je to krásně zvrhlé a právě takových momentů mělo být víc.

Hlavní role ve čtyřce se ujímá Andrew (Parry Shen, jenž si zahrál ve všech čtyřech částech, ale v prvních dvou úplně jiné postavy než zde… na což ostatně v trojce padl jeden vtip), jediný ze zdravotníků ve trojce, jemuž se podařilo přežít. Čtyřka se odehrává o deset let později, během nichž se v bažinách na Honey Island nic nedělo (Crowley se na konci trojky rozpustil, pamatujete?). A v mezičase se z místa stala turistická atrakce. Sem přijíždí nadšená amatérská režisérka se svým doprovodem, která chce točit béčkový slasher o Crowleym. Na místě řeší, jak se má správně vyslovit voodoo kletba, jež by měla Victora oživit, načež si z YouTubu pustí kompilaci lidí, kteří se pokoušejí o vyslovení kouzla… a hele, jeden z nich to vyslovil správně, a když se jeho slova ozvala z reproduktoru na půdě bažiny, Victor Crowley se nenechal nijak přemlouvat a opět se pustil do krvavého díla. Shodou náhod Andrew zrovna propaguje svoji knihu o deset let starých událostech a nechá se ukecat na interview poblíž místa, kde se vše odehrálo. Jenže letadlo po cestě havaruje a žuchne přímo doprostřed bažiny, kde se Crowley právě probudil zpátky k životu. Sranda může začít.

Victor Crowley (2017)

Nicméně i navzdory tomu, že je čtyřka o něco slabší, pořád má svou hezky béčkovou fazónu, která na mě bere. Pořád to je docela zábava a i díky docela nízké stopáži to utíká hodně svižně. Takže jo, pořád jsem se bavil, ale rozhodně doufám, že se případná pětka, s níž bych vzhledem ke konci čtyřky do budoucna stoprocentně počítal, o dost polepší.


Hatchet III (2013)

Hatchet III (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: horor / komedie

Originální název: Hatchet III

Režie: BJ McDonnell
Hrají: Danielle Harris, Kane Hodder, Zach Galligan, Caroline Williams, Parry Shen

Hrací doba: 81 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ani třetí část novodobé slasherové skoro-klasiky „Hatchet“ nikterak neuhýbá ze stylu nastoleného svými dvěma předchůdci. Podobně jako dvojka začala přesně v místě, kde skončila jednička, i trojka začíná přesně v tom momentě, kde skončila dvojka. Opět se tedy vrací na scénu Marybeth Dunstan, kterou stejně jako v minulém díle ztvárnila Danielle Harris (znáte ze série „Halloween“, kde se objevila ve čtyřech dílech, ačkoliv ve dvou jako dítě). Nicméně ani skutečnost, že Victoru Crowleymu rozštípala palici na maděru a pro jistotu mu jí navrch ustřelila brokolicí brokovnicí, ještě neznamená, že bude mít klid.

Tohohle zmutovaného bastarda totiž hned tak něco nerozhází, takže hned vzápětí vstává a s Marybeth si dá delší férovku. Nečekaně ovšem se štěstím vyhraje holka, která Victora přeřízne. Doslova. Motorovou pilou. Na dvě půlky. To jedné vraždící mašině sice ubírá trochu na respektu, ale oplátkou za to budiž další film.

Marybeth celou od krve a s Victorovým skalpem záhy zavřou do lochu a do bažin se vydává tým zdravotníků a policistů, aby zjistili rozsah masakru. Na místní legendu Crowleyho samozřejmě nikdo nevěří, ale všichni víme, že přerostlý hnusák s rozštíplým ksichtem má moc dobré přesvědčovací schopnosti a každému, kdo navštíví jeho bažiny, s radostí ukáže, jak moc je skutečný. A jen tak mimochodem při tom jeho vnitřnostmi vymaluje místní lesík. Že byl borec rozříznut motorovkou? Ale co vás nemá, již z předchozích dílů víme, že tenhle pralesní buldozer je nesmrtelný a každou noc se vrací ve své původní podobě, volá tatínka a s nadšením redukuje místní populaci. A v jeho práci ho nezastaví ani policisté (a to ani když se jeden z nich pro jistotu vybaví bazukou), ani dorazivší zásahová jednotka.

Řekl bych, že oproti předchozím dvěma dílům ve trojce ubylo keců a jede se ještě větší masakr. V jedničce i dvojce do bažin vlezla jen malá skupinka lidí, kdežto tentokrát se mu po rajónu prohánějí přímo davy. Ale to Victorovi nijak nevadí, protože je pořád ve formě a svou sekerkou máchá na všechny strany. Bodycount je suverénně nejvyšší, ale přijde mi, že na rozdíl třeba od dvojky nejsou jednotlivé mordy tak zábavné a originálně pojaté, což je trochu škoda. Tentokrát Crowley spíš rube hlava nehlava. Ale hektolitry kečupu a tuny končetin do všech světových stran cákají a létají jak blázen, o tom není třeba jakkoliv pochybovat. A pár mocně zábavných momentů se také najde, to ne že ne. Třeba dialog o koulích visících ze stromu je skoro dokonalý, na to vemte jed.

Prohlásil jsem, že ubylo keců, ale nějaká obligátní omáčka tu být musí. Jde o to, jak Victora definitivně sprovodit ze světa. Kletbu může zlomit jen to, že zabiják konečně najde svého papínka, jenž si ovšem hoví u příbuzného na krbové římse v urně. A předat mu ho musí ten, kdo způsobil jeho smrt… akorát všichni tři raubíři, kteří kdysi zapálili Crowleyho dům, jsou už mrtví (dva z nich ostatně Victor vlastnoručně sejmul v minulých dílech). Urny se tudíž musí ujmout poslední žijící příbuzný, jímž je… bacha, bude to nečekané… slečna Marybeth.

Hatchet III

Samozřejmě, že je to slátanina až do prdele, ale co by kdo čekal od série jako „Hatchet“, která ze své úmyslné béčkovosti učinila jeden z největších trademarků. Jednak tu jde především o prdel, jednak je absolutní příběhová ubohost pomalu spíš rafinovanou, leč v dobrém míněnou parodií žánru než neumětelstvím. I když, kdoví… Nicméně to člověk milerád odpustí, když se slaboduché scénáristické kličky stávají důvodem třeba pro výživné cameo Sida Haiga. Tenhle chlap je prostě řízek, a když k tomu pálí kopu rasistických hlodů na černého policajta, tak to prostě chceš.

Není sporu o tom, že „Hatchet“ je svým způsobem docela hloupá série. Dokud je ale taková hloupost zamýšlená a zalitá tunami nadsázky, hromadou vtipů a pořádným gorefestem, pak je to za mě naprosto v pořádku. Klidně mě bijte, ale já jsem se u toho bavil jak pán a vlastně jsem si trilogii „Hatchet“ dost oblíbil. A to i s vědomím toho, že se ve trojce nenachází tolik nezapomenutelných momentů jako v minulých dílech. Ale prdel to pořád byla veliká a to si cením.

Hatchet III


Hatchet II (2010)

Hatchet II (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet II

Režie: Adam Green
Hrají: Danielle Harris, Tony Todd, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Druhý díl „Hatchet“ začíná přesně tam, kde skončil ten první – v momentě, kdy ohavný obluďák Victor Crowley morduje nebohou Marybeth na loďce. Té se ovšem podaří uniknout (myšleno holce, nikoliv loďce). Vypíchne Crowleymu prstem oko a pak ji z vody vytáhne místní jouda žijící v bažinách, jemuž chrochtající dvoumetrový zmutovanec z nějakého důvodu dává pokoj. Při rozhovoru v joudově chajdě se ale ukáže, že tu bude nějaký háček v Marybethině fotříkovi (který zdechnul v intru prvního dílu, zahrál si jej Robert Englund). Holka odejde do města a v mezičase to jouda odnese über-cool smrtí, v níž hrají hlavní roli jeho střeva. Začátek „Hatchet II“ vypadá slibně.

Poté ale tvůrci začnou přilévat až moc zbytečné dějové omáčky. Marybeth (již jen tak mimochodem hraje jiná herečka než v jedničce – zde se představí Danielle Harris, kterou jste mohli vidět ve čtyřech částech série „Halloween“, konkrétně čtyřce, pětce a obou remakových dílech) se vydá za Zombie Reverendem (další hororový matador Tony Todd), jenž se mihnul již v jednotce, aby se od něj dozvěděla, co že to byl vlastně její fotr zač. Tím se zdržovat nemusíme – důležité je, že Marybeth a Zombie Reverend zorganizují hon na Victora Crowleyho, naberou bandu místních vidláků s puškami a hurá zpátky do bažin ulovit místní legendu.

Samozřejmě, že to je slátanina jako svině. Všichni se opět chovají nelogicky, aby je šeredný maniak se sekyrkou mohl co nejpohodlněji, co nejoriginálněji a co nejkrvavěji naporcovat. Ale tohle je ta poslední věc, jakou lze snímkům jako „Hatchet II“ vyčítat, protože nakonec právě o ty vtipné a naschvál totálně přehnané mordy tam jde především. Jestli bych něco dvojce vyčítal, tak je to pokles té humorné složky. I v jedničce se toho dost nakecalo a chvíli to trvalo, než se Victor Crowley chopil sekerky a začal vykuchávat výletníky, ale díky hromadě infantilních hlášek se to dalo v pohodě snést. Druhý díl ale obsahuje o poznání méně humoru, což mi přijde trochu škoda.

Přesto ani „Hatchet II“ neschází pořádná dávka nadhledu, která se začne plně projevovat v momentě, kdy vtrhne na scénu Victor Crowley a začne konat své dílo. Jak naznačila předtitulková vražda se střevy, tentokrát bude frajer opravdu ve formě – a taky že ano! Pořádně krvavá a neotřelá zabití patří k ozdobám téhle hororové série a druhý díl v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Victor Crowley se opravdu činí, víckrát využije titulní sekerku, ale na pomoc si vezme i lodní šroub anebo ultra-obrovskou motorovou pilu, kterou by mu mohl závidět i sám Leatherface! A když není nic jiného po ruce, klidně někomu usekne půlku hlavy o hranu stolu. Kromě lahůdkové double-kastrace motorovkou patří k nejzábavnějším momentům i Crowleyho vpád do sexuálních radovánek. Snad netřeba dodávat, že jeho sekerka si dá s nebohými milenci trojku.

Hatchet II (2010)

Zběsilost druhé poloviny, v níž cáká kečup do všech myslitelných úhlů, plně vyvažuje zdlouhavější začátek. Tvůrci opět mají hromadu originálních nápadů, jak zdeformovat a zničit lidské tělo, ale všechny vraždy jsou záměrně natolik přehnané a vyhnané do extrému, až je to jednoznačně vtipné a člověk u toho hýká smíchem. Nepochybuji však o tom, že právě tohle byl záměr. V seriózním duchu by „Hatchet II“ samozřejmě nemohlo fungovat, ale nadhled je všudypřítomný a jakožto zběsilá hororová taškařice to prostě baví. I přihlédnutím k rozumně krátké stopáži tedy musím dát opět palec nahoru. Je to prostě prdel a já se u toho upřímně bavil.


Hatchet (2006)

Hatchet (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: slasher / komedie

Originální název: Hatchet

Režie: Adam Green
Hrají: Joel David Moore, Amara Zaragoza, Kane Hodder

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery.)

Dovolil bych si tvrdit, že není mnoho nových hororových filmů / sérií, které mezi fanouškovskou obcí v poslední (cca) dekádě vyvolaly takový ohlas jako „Hatchet“. Ne nutně takové prohlášení musí znamenat pozitivní ohlas, však jsou také názory na tuhle záležitost mnohdy rozporuplné, ale z jistého úhlu pohledu je určitě pochopitelné, proč se „Hatchet“ dostalo takové pozornosti. Na tomhle bijáku potažmo celé sérii je totiž strašně moc vidět, že to točili lidi, kteří jsou sami hororovými fanoušky a kteří moc dobře vědí, co si milovník béček žádá.

A co že to je, po čem příznivec béčkové videotéky prahne? To je naprosto jednoduché! Zaprvé, pořádný horor musí mít pořádné gore. Kurva hej, „Hatchet“ tohle splňuje na výbornou. Vražd je tu hodně, jsou příjemně vynalézavé (občas regulérní školení z anatomie!), brutální a fest krvavé. V tomhle ohledu si není na co stěžovat. Zadruhé je to infantilní a v ideálním případě i černočerný humor. Ani zde „Hatchet“ neselhává – ne nadarmo je všude uváděn pod žánry horor / komedie. Tahle záležitost je prudce nahláškovaná, a jakkoliv jde o dost primitivní zábavu, tak já osobně jsem se u toho řezal smíchy jak čuně. Vždyť kdo by se nesmál hlodům o tom, že vibrátor patří do kundy, a ne do ucha, že jo?!

Zatřetí to jsou rozhodně štěky známých hororových ikon. Tohle mají fandové hodně rádi, i mě samotného vždycky potěší, když v nějakém bijáku zahlédnu známý ksicht. Zde se v epizodních roličkách představí Robert Englund a.k.a. Freddy Krueger („A Nightmare on Elm Street“) a Tony Todd („Candyman“, „Night of the Living Dead“). V neposlední řadě je nutno dodat, že roli vrahouna Victora Crowleyho si střihl další hororový matador Kane Hodder, jenž proslul především jako představitel Jasona Voorheese ve čtyřech dílech „Friday the 13th“. K tomu už stačí přihodit jen slušný počet odhaleného ženského poprsí a vypadá to, že správný hororový fanda nemůže být nespokojen.

„Hatchet“ je samozřejmě béčko jak hovado, ale takové, které je na svou béčkovost doslova pyšné a chlubí se s ní, kde to jen jde. Už dle výše řečeného je zřejmé, že se film vůbec nebere vážně a navzdory hororovému ražení chce svého diváka jen s nadhledem pobavit. Což se podaří, jste-li ochotni na jeho hru přistoupit. V takovém případě je to docela jízda. V první polovině se toho zdánlivě moc neděje a film drží při životě jen humor a kozy, ale jakmile se na scéně zjeví znetvořený Victor Crowley se svou sekerkou (s níž ale jen tak mimochodem odpraví jen jednu oběť), začne krvavá naháněčka po bažinách.

Hatchet (2006)

Béčkovosti je podřízena i skladba výletníků, kteří se vydají na plavbu po místních bažinách (uťápnutý hrdina, jeho hláškující černý kámoš, dvě soft-pornoherečky, jejich oplzlý režisér, drsňačka jedoucí za pomstou, obstarožní páreček turistů a asijský průvodce), i jejich chování. Všichni samozřejmě jednají těžce nelogicky, běhají po bažinách jak magoři, ječí u toho jak na lesy, když vrahouna dostanou, tak ho prostě nedobijou, ale radši začnou zase utíkat, aby se probral a šel je dál kuchat. Jak už jsem ale řekl, tenhle film je takový zcela záměrně. Je otázkou, zdali je jen natolik hloupý, anebo sofistikovaně paroduje hororová klišé, ale koho to nakonec sere? Zrovna tady byste neměli moc přemýšlet a spíš se jen bavit nad tím, jak zběsile Victor Crowley porcuje své oběti.

Vedle povedené krvavé stránky bych za klad „Hatchet“ považoval i prostředí bažin, které je pro pořádný slasher jako dělané. Docela mě bavila i samotná postava Victora Crowleyho, jenž je dostatečně hnusný a krvelačný, jak se na hlavního protagonistu slasherové série sluší a patří. Akorát si myslím, že mohl dostat lepší historické pozadí (zvlášť když mu byla ve filmu věnována celá jedna dlouhá scéna) než pouhé: v dětství mě všichni šikanovali, protože jsem postiženej, ale teď jsem zpátky a zakletej a vraždím.

Hatchet (2006)

Buď jak buď, celkově za mě palec nahoru. Dokázal bych si sice „Hatchet“ představit ještě o něco lepší, ale prostě nemůžu tvrdit, že bych se nebavil. Všudypřítomný nadhled, kvalitní gore a krátká stopáž z toho dělají fajn podívanou pro filmové úchyláky. Já tomuhle fandím.


Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Child’s Play 3 (1991)

Child's Play 3 (1991)

Země: USA
Rok vydání: 1991
Žánr: slasher

Originální název: Dětská hra 3
Český název: Child’s Play 3

Režie: Jack Bender
Hrají: Justin Whalin, Perrey Reeves, Jeremy Sylvers, Brad Dourif

Hrací doba: 90 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Třetí díl Chuckyho eskapád šel do kin jen tři čtvrtě roku po „Dětské hře 2“. Což není zrovna velký odstup, který by sliboval, že bylo přípravě filmu věnováno dostatek času a úsilí. Na „Dětské hře 3“ je to dost vidět. Trojka byla šitá horkou jehlou a to se na její kvalitě bohužel podepsalo.

Duchovní otec série Don Mancini, jenž napsal scénář ke všem dílům a tři (pětka, šestka a sedmička) sám režíroval, se ostatně nechal slyšet, že právě trojka je jeho nejméně oblíbená ze všech sedmi filmů. Na „Dětské hře 3“ se začalo pracovat ještě před uvedením trojky, a jak sám Mancini prohlásil, po dokončení předešlé části už neměl dostatek dobrých nápadů, aby sepsal pokračování na dostatečné úrovni. Přirozeným důsledkem je, že z původní staré trilogie, která se ještě brala seriózně, je trojka suverénně nejhorší a nejnudnější.

Jednička a dvojka se odehrávaly vždy v roce, ve kterém byly uvedeny v kinech, tedy 1988 respektive 1990. „Dětská hra 3“ se nicméně na časové ose posunuje kupředu. Až do roku 1998. Z malého Andyho, jehož se Chucky / Charles Lee Ray v předešlých dílech snažil zabít, se stal o trochu větší Andy. Jako šestnáctiletý nastupuje na vojenskou akademii, přestože má problémový profil. Šikana od místních mazáků ale zdaleka nebude tím nejhorším, co na něj bude v následujících minutách filmu čekat.

Manažeři hračkářské společnosti, která kdysi panenky Good Guy vyráběla, totiž usoudili, že od skandálů s údajně posednutou hračkou již uběhlo dost času, aby mohli kdysi úspěšnou značku opět přivést k životu a vydělávat na další generaci malých špuntů. Při obnově provozu v zavřené továrně, v níž Chucky kdysi (ve druhém díle) zemřel, ovšem při odklízení jeho ostatků ukápne kapka krve do hmoty, z níž se hračky vyrábějí. Stalo se přesně to, co byste asi tak očekávali – jedna z nových panenek má v sobě opět duši Charlese Lee Raye. Nové tělo, ale pořád stejná chuť zabíjet a pořád stejný smysl pro černý humor, jenž je Chuckymu vlastní již od první „Dětské hry“. Pořád sice platí, že se může převtělit do člověka, jemuž svou pravou identitu prozradil jako prvnímu, ale po chvíli mu dojde, že s novým tělem se „poprvé“ resetuje a může se prozradit někoho jinému.

Sám Chucky však bohužel v „Dětské hře 3“ nedostává tolik prostoru, kolik by bylo třeba. Jakmile se vraždící a vražedný panák objeví, jedná se o nejzábavnější momenty. Kór když to Chucky vyšperkuje nějakým mordem nebo alespoň suchou hláškou. Docela se mi líbí i prostředí finálového souboje, které se odehrává příznačně v zábavním parku (nachází se nedaleko vojenské akademie) ve strašidelném domě.

Child's Play 3 (1991)

Pocitově nejvíce prostoru ovšem dostává Andy a jeho trable na vojenské škole. Jak se marně snaží uniknout systému, aby mohl svést souboj s Chuckym. Scénky, kdy Chucky něco provede a Andy pak vypadá jako retard nebo viník nebo obojí, protože nikomu nechce a nemůže říct o posednuté panence, zanedlouho začnou být docela únavné. Do sledování filmu se vkrádá nuda a minuty ubíhají pomaleji, než by bylo záhodno.

Co se mordů týče, dokonce ani v těch se Chucky tentokrát úplně nepředvede. V paměti asi nejvíc utkví smrt popeláře rozdrcené v drtiči na odpadky a smrt seržanta-holiče Botnicka, jemuž Chucky prořízne hrdlo břitvou. Ale jinak je to takové průměrné, přestože počet mrtvol zůstal stejný jako u „Dětské hry 2“.

Child's Play 3 (1991)

Jednička byla sympatickým osmdesátkovým slasherem s originálním vrahem. Dvojka byla béčková jízda v tom dobrém slova smyslu. S trojkou se „Dětská hra“ vyčerpala a „naservírovala“ pravděpodobně ten nejslabší část celé doposud sedmidílné série. Jediné štěstí je, že se tomhle duchu nepokračovalo, protože do příštích filmů si Chucky uvědomil, že mu hodně sluší nadhled a sypání hlášek, takže o pár let později přišel comeback v komediálnějším ladění, jenž značku oživil.


Child’s Play 2 (1990)

Child's Play 2 (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play 2
Český název: Dětská hra 2

Režie: John Lafia
Hrají: Alex Vincent, Brad Dourif, Christine Elise

Hrací doba: 84 min

Odkazy: Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Když někdo začne páchat vraždy a ten někdo je dětská panenka posednutá duchem sériového zabijáka, asi jen těžko s tímhle můžete vyjít na veřejnost. Vždyť kdo by něčemu takovému věřil. Není tedy divu, že policie tuhle historku popírá, přestože dva její příslušníci byly v prvním díle „Child’s Play“ svědky toho, co Chucky napáchal. Není tedy divu, že šestiletému Andymu, jenž měl ten pech, že právě jeho panenku duch zabijáka Charlese Lee Raye posedl (respektive měl pech, že právě posednutou panenku dostal), nikdo nevěří, ačkoliv jeho matka stojí za ním.

Stalo se, co stát se muselo. Andyho mámu umístili do psychiatrické léčebny a samotného Andyho do dětského domova k případné adopci. Celá tahle story o vraždící panence nicméně dělá vrásky majitelům firmy, která hračku Good Guy vyrábí. Nenapadne je nic lepšího než zbytky Chuckyho, který byl na konci první části „Child’s Play“ zapálen, zbaven končetin i hlavy a nakonec mu prostřelili srdce, získat a panenku restaurovat. Koho by napadlo, že společně s tím se dostane zpátky do hry také Charles Lee Ray, který si po svém znovuzrození opět dělá choutky na malého Andyho. Jeho motivy ovšem nejsou pedofilní, nýbrž čistě praktické…

To máte tak. Chudák Charles je uvězněn v dětské hračce a jediný způsob, jak se z ní dostat, je, že opět provede voodoo zaříkávání a převtělí se do člověka, jemuž jako prvnímu prozradil svou pravou totožnost. Což byl právě Andy. Z tohohle důvodu se pokoušel chlapce dostat už v jedničce a pokusí se o to znova.

Andyho se v mezičase ujala nová rodinka, ale netřeba se strachovat – Chucky mu je v patách. Malý parchant si tentokrát připíše o tři oběti víc než v prvním díle, počítáme-li i zásah elektrických proudem při Chuckyho oživování. Některé vraždy jsou navíc vcelku vynalézavé (technik v továrně na hračky) anebo přinejmenším zábavné (učitelka ve škole). Přijde mi, že ve dvojce přibylo i krve a obecně akce, také černého humoru je o trošku víc, takže se dá říct, že „Child’s Play 2“ se oproti jedničce snaží zvednout laťku prakticky ve všech ohledech. Což je taková běžná praxe ve dvojkách, ale zrovna u „Child’s Play“ to na rozdíl od většiny podobných pokusů maká, takže pokračování je snad ještě o kousek lepší než jeho předchůdce – což asi nebude příliš populární názor, vím. Nicméně se bavíme o hororu, kde vraždí dětská hračka, takže trochu větší přepálenost tomu podle mého názoru prostě sluší.

Vrcholem snímku je bezesporu finální scéna v továrně na výrobu Good Guy panenek, kde Chucky pronásleduje Andyho a teenagerskou kolegyni z adopčního programu. Tahle naháněčka mezi pásovou výrobou plnou hraček mě fakt baví a vůbec mi nevadí ani Chuckyho až skoro-nesmrtelnost, kdy už si postavy několikrát myslí, že je konec, ale jemu se zdechnout ještě nechce a zaútočí znovu. Tady jsem ochoten to sežrat, protože v rámci celého konceptu to není nic rušivého – na rozdíl od jiných takzvaně reálných hororů, kde takhle vstává z mrtvých někdo, kdo má být obyčejný člověk.

Child's Play 2

Dvojka je obecně vzato hůře hodnocena než jednička, ale mně osobně se možná líbí ještě o kousek víc. Je to parádní béčkový horor, který má v sobě trochu cynismu, a přitom ještě nepadá do vyloženě komediální roviny jako některé pozdější díly Chuckyho série. Podobně jako jeho předchůdci mu navíc stále nechybí ta typická osmdesátková atmosféra, přestože vyšel už v devadesátých letech. Netvrdím, že jde o nějaký dokonalý kinematografický zážitek, ale něco do sebe to má. Krásně pohodová podívaná.


Child’s Play (1988)

Child's Play (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Tom Holland
Hrají: Catherine Hicks, Alex Vincent, Chris Sarandon, Brad Dourif

Hrací doba: 84 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Je zajímavé si povšimnout, že většina z těch nejslavnějších elitních filmových zabijáků, kteří přesáhli svůj žánr a stali se popkulturními ikonami, pochází z první půle osmdesátých (Freddy Krueger„Noční můry v Elm Street“, Jason Voorhees„Pátku třináctého“) nebo až ze sedmdesátých let (Leatherface„Texaského masakru motorovou pilou“, Michael Myers„Halloweenu“). Charles Lee Ray je v tomto ohledu mezi těmi slasherovými velikány s předlouhými sériemi o mnoha filmech tak trochu výjimkou.

Charles Lee Ray a.k.a. Chucky se svého prvního filmu dočkal až v roce 1988, a přestože je slasherem, tedy žánrem spojeným převážně s osmdesátými léty, z osmdesátých let pochází pouze jeden, právě první díl. I přes tento handicap se mu ovšem podařilo dotáhnout se na roveň výše jmenovaných a tehdy již slavných kolegů a také nastřádat slušnou řádku filmů. Čím to, že právě Chucky tak zaujal na rozdíl od mnohých dalších vraždících maniaků, kteří se ve slasherech z osmdesátých let rojili jako houby po dešti?

Vítězný recept dle mého tkví v tom, že Chucky je výjimečný. Není to jen další vraždící maniak v masce. Charles Lee Ray – jeho jméno je jen tak mimochodem složeninou jmen Charles Manson, Lee Harvey Oswald a James Earl Ray – byl vcelku standardní sériový zabiják přezdívaný The Lakeshore Strangler. Dokud jej nedopadli a nepostřelili. Charlesovým štěstím bylo, že praktikoval voodoo, s jehož pomocí se mohl zachránit. Charlesovou smůlou bylo, že těsně před svou smrtí neměl po ruce nic jiného než dětskou panenku značky Good Guy. Co měl chudák dělat. A tak vznikl Chucky – vraždící panenka. V čemž tkví i jeho originalita mei velkými fiilmovými vrahy (přestože o jediný horor s panenkou / panenkami v hlavní roli samozřejmě rozhodně nejde).

Kdo „Dětskou hru“ neviděl, mohl by si pomyslet, že horor o vraždící panence musí být nechtěně směšná píčovina. Vždyť kdo by se bál hračky s nožem! První díly série včetně tohoto jsou nicméně pojaty v serióznějším duchu a vůbec jim to nevadí. Chucky má sice tvář dětské hračky, ale jinak je to pěkný zmrd, který pro svoje účely využívá dítě (kdo by věřil šestiletému špuntovi, že vraždí jeho panenka?), a když se přestane tvářit jako hračka a pustí se do díla, ukáže se, že i dětská hračka může vypadat jako pořádný hajzl. Nehledě na to, že Chucky je také kvalitní cynik a nějakou sprostou průpovídku si neodpustí nikdy, kdy k tomu má příležitost. Navíc se zmetkovi nechce moc zdechnout, takže o zábavu budete mít postaráno, i když se vám ho třeba podaří zapálit.

Jasně, strašidelná „Dětská hra“ není (na druhou stranu, skutečně strašidelné mi přijde jen málokterý film, prakticky skoro nic), ale i přes zdánlivě jeblou premisu je to pořád důstojný horor s parádní 80s atmosférou, který ze svého nepravděpodobného scénáře udělal přednost a nakonec i díky němu se stal kultovní. A to i přesto, že Chucky, přinejmenším tedy ve svém prvním představení, není zas až tak výkonný a všehovšudy si připíše jen čtyři hity, z čehož jeden není ani přímá vražda, nýbrž nastražená past s puštěným plynem, a zbylé také nejsou nějaké majstrštyky mezi mordy na stříbrném plátně.

Child's Play (1988)

Krev ani hutná atmosféra tedy nepatří k přednostem první „Dětské hry“, obojího se ve filmu dávkuje jen velmi skromně. Hlavním tahákem je vedle hláškujícího nasraného panduláka především všeobecná zábava – v širším slova smyslu, nemám na mysli vyloženě smích. „Dětská hra“ je prostě ohromně zábavný béčkový biják, což samozřejmě myslím jako pochvalu. Může se to zdát málo, ale na druhou stranu – co víc by měl člověk od filmu chtít, než aby ho na nějakou tu hodinku a půl zabavil? I dneska je to dobrá podívaná, kterou si člověk rád zopákne a ne nutně jenom z nostalgie.


Madman (1982)

Madman (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: slasher

Originální název: Madman

Režie: Joe Giannone
Hrají: Paul Ehlers, Gaylen Ross, Tony Fish, Harriet Bass

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček.

Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers? Dnes ovšem nezamíříme za žádnou z podobných těžkých vah. Radši si zavzpomínáme na jeden méně známý kousek, o němž budou mít ponětí spíš jen fandové žánru.

„Madman“ je nicméně docela standardním slasherem své doby se všemi jeho klady i zápory, se vší jeho zábavností i klišé. Pokud tedy osmdesátkovým bijákům à la „chodí a vraždí“ fandíte, pak by vás „Madman“ mohl (měl?) zajímat, pokud jste jej ještě neviděli. Pokud vám naopak všechny „Pátky třináctého“ přijdou jako nudná píčovina, pak vás rozhodně nebude bavit ani tohle, spíš naopak.

À propos „Pátek třináctého“ – právě s ním má „Madman“ určité společné znaky. Série Jasona Voorheese byla v osmdesátkách fakt velká věc, tudíž není divu, že se objevily mraky dalších slasherů, které své oběti nechaly porcovat v prostředí letního tábora. Až by se skoro dalo mluvit o svém vlastním „subsubžánru“ – camp slasher.

Tušíte správně, že „Madman“ patří právě k takovým. Máme tu partičku vedoucích, poslední zbytky děcek (kemp právě končí), pár chatek a okolo nich les, který nebývá zrovna bezpečný, pokud jste takoví volové, abyste v něm nahlas vyslovili jméno Madmana Marze. Heh, to jsem asi trochu uspěchal, takže to vezměme o něco pomaleji.

Ve zmiňovaném lesíku stojí polorozpadlý barák, v němž kdysi bydlel jeden surový a poněkud šílený farmář. Tomu jednoho dne mrdlo, popadnul sekeru a rozštípal na kusy svojí manželku i obě děti. V městě se na to rychle přišlo a místní se s panem Marzem vypořádali po svém – přiměřeně ho zlynčovali a oběsili. Když se ale druhý den vrátili na místo popravy, aby mrtvolu odřízli, našli zde jen prázdnou oprátku. Stejně tak těla Marzovy rodiny se nikdy nenašla. Od té doby se traduje legenda, že jakmile v místních lesích někdo vysloví jméno Madmana Marze nahlas, starý sadista se probere a v danou noc vykuchá všechno, co se mu postaví do cesty.

Madman (1982)

Touhle uvozovací historkou „Madman“ začíná – u ohně ji vypráví jeden týpek, co vypadá jako hlavní vedoucí nebo majitel kempu, to ve filmu není explicitně řečeno. Všichni to samozřejmě pokládají za humornou hororovou historku k táboření, což jeden boreček ihned dokáže tím, že začne Madmanovo jméno ječet doslova jak na lesy. No, měl si to odpustit, protože Madman Marz ho slyšel a brzy se pustí do díla.

Madman Marz je přerostlý ošklivý kolohnát (trochu nechá vzpomenout na mnohem mladší slasherovou sérii „Hatchet“ a jejího vrahouna Victora Crowleyho), který své oběti sejme čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Anebo klidně tou rukou, protože i ta je dost hnusná a pěstuje ji na ní výstavní drápy, aby vám mohl jedinou ranou otevřít hrdlo, pokud na to přijde. Jinak ale umí i oběsit, nabodnout na hák, a když má kreativní náladu, klidně vám odsekne palici i kapotou od auta. Jeho primární zbraní ve filmu je nicméně stará dobrá sekera.

Madman (1982)

Celkem si náš nevzhledný pořízek připíše sedm čistých hitů. Jestli započítáme i úvodní flashbackovou sekvenci, pak to i s rodinkou dělá rovnou desítku. Protože jsme na začátku osmdesátých let, je většina vražd solidně krvavá a kamera před rubaním sekery do těl nebožáků srabácky neuhýbá. Samozřejmě, že stáří je na snímku v mnohých ohledech vidět, takže se nejedná o brutalitu, u níž by se komukoliv zvedl pajšl. Krev je evidentně falešná a usekané pahýly viditelně umělé. Přesto je to docela fajn.

Samotný film si nehraje na žádné velké umění, jedná se o pěkně přímočarou záležitost. Jedno děcko se ztratí v lese, první vedoucí se jej vydá hledat. Nějak se nevrací, tak se do nočního lesa vydává jeden za druhým a jeden za druhým také chcípá. Většinou zakopne o mrtvolu svého předchůdce a za nedlouho mu přilétne sekera do tlamy. Žádné zbytečné kecy okolo, které beztak nikoho nezajímají. Po úvodní vysvětlující sekvenci u ohniště se jde prakticky rovnou na věc a první vraždička na sebe nenechá dlouho čekat. I to mohu „Madmanovi“ připočíst k dobru.

Madman (1982)

„Madman“ samozřejmě není žádný trhák. Vlastně je to typický produkt své doby, naprosto ukázkový slasher z osmdesátých let. Ale kurva, vždyť to je svým způsobem pochvala. Všechny tyhle bijáky jsou trochu nablbé, ale vždyť i to patří k důvodům, proč nás to tak baví. Atmosféra je oukej, vraždy rovněž, vrah je dost cool a navrch ještě přidejte povedený soundtrack – chytlavý ústřední song i dobré ambienty v napínavějších sekvencích. Hele, za mě fakt spokojenost. Trochu škoda, že z původně plánované dvojky sešlo, klidně bych si nechal přidat.


Hell Fest (2018)

Hell Fest (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: slasher

Originální název: Hell Fest
Český název: Hell Fest: Park hrůzy

Režie: Gregory Plotkin
Hrají: Amy Forsyth, Reign Edwards, Bex Taylor-Klaus

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Najít v kině nějaký povedený slasher je v posledních měsících, ne-li dokonce letech docela obtížný úkol, v důsledku čehož si hororový fanda rád zaplatí i za slasher, který se na první pohled netváří jako nějaká pecka. Přinejmenším tedy já jsem od „Hell Festu“ nečekal nějaké velké zázraky, ale když už prostě na velkém plátně dávají horor, který navíc není miliontá sterilní duchařina, jichž se v současnosti točí jak namrdáno, tak docela ochotně jdu.

„Hell Fest“ si na žádnou originalitu nehraje a prakticky hned od prvotních informací o filmu bylo vidět, že tvůrci hodlají vycházet z tradice vyvražďovacího subžánru a otáčet se za snímky z jeho zlaté éry (což jsou obecně osmdesátá léta, ale jste-li ortodoxní, budete jako zlatou éru uznávat období 1978-1984, čili od prvního „Halloweenu“ až do doby, kdy slasher zachvátila výrazná cenzura). Nakonec proč ne, vždyť i takovéto následování již vyšlapaných cestiček může dopadnout velmi dobře, pokud jsou následovány alespoň trochu talentovanými lidmi s láskou k žánru, viz třeba mocně zábavná jízda „Hatchet“, která se už sama o sobě stačila stát takovou malou moderní klasikou.

Nicméně zpátky k „Hell Festu“, jenž sliboval zajímavé pojetí přinejmenším v jednom ohledu. Slasherová šablona je jasně daná prakticky v každém takovém filmu – mění se vlastně jen vzhled vraha a prostředí. Partička lidí (typicky puberťáků) je vesměs nedůležitá, mnohem vyšší důležitost má invence v jednotlivých mordech a odvaha filmařů co do gore efektů.

Zatímco s vrahounem to „Hell Fest“ úplně nevyhrál, právě jeho prostředí naopak vypadalo již od počátku lákavě. Snímek se totiž odehrává v obrovském parku hrůzy sloužícím jako putovní atrakce. Tvůrci si téhle konkurenční výhody naštěstí byli vědomi, tudíž povinnou úvodní pasáž s představováním ústřední partičky ořezali na naprosté minimum a vrhnou se do víru hororové zábavy co nejdříve.

Samotný park je pak skutečně asi největším lákadlem „Hell Festu“, protože vypadá dost hezky, ať už jde o venkovní pouťové lokace, anebo vnitřní atrakce typu bludiště. Akorát je trochu škoda, že se tu většinou prohánějí jen bezejmenní bubáci a že se nepodařilo zapracovat větší množství odkazů na jiné hororové bijáky a kultovní záležitosti. Prostředí se k tomu přímo nabízelo a fandu hororu by to jistě potěšilo, přinejmenším by se jednalo o důvod se na „Hell Fest“ podívat alespoň jednou znovu, aby člověk pochytal všechny easter eggy. Takhle divák dostane jedno vcelku přepálené (a tedy nezáživné) cameo Tonyho Todda („Candyman“) a tím to vesměs hasne.

Ve svém vlastním „hororování“ už je „Hell Fest“ slabší. Zabiják je takový obyčejný a chybí mu větší charisma, které by jej teoreticky mohlo povznést do vyšší ligy. Prostě vocas v masce, u něhož není zjevný motiv ani jakékoliv pozadí. Obětí je, nepočítáme-li intro, pouze pět (nikoliv čtyři, jak hlásí zprávy na konci filmu), ale přinejmenším dvě smrti jsou trochu odfláknuté. Jen ve dvou případech popustil zabiják větší uzdu fantazii a připravil krvavější hody. Ačkoliv se to hlavní neodehraje kompletně mimo záběr, kamera pořád uhne příliš rychle na to, aby mohlo dojít k nějakému znechucení. Jen se na vteřinku ukáže nějaká červená a honem pryč, aby se náhodou někomu v kině neudělalo zle. Jinými slovy, i gore je v „Hell Festu“ dost slabé. Výraznější atmosféra rovněž chybí.

Hell Fest (2018)

Zato nechybí pár logických nesrovnalostí a blbé chování postav. Vrah si vyhlédne konkrétní partu lidí, a ačkoliv je zábavní park obrovský, vždy se mu podaří je bezchybně najít. Beru, že jednou dostane nápovědu smskou, když šlohne mobil první oběti, ale jindy je jeho schopnost být v pravý čas na pravém místě trochu přehnaná.

Taktéž mě pobavilo, že v momentě, kdy už praskne, že v parku někdo vraždí, a má dojít k evakuaci, všichni běží ve východu – kromě hlavních hrdinek, které, přestože celou dobu běží s davem, si spletou východ z parku s vchodem do další atrakce, ačkoliv nad tímto vchodem visí poutač jak kráva. Stejně tak nejsou schopné vraha dojebat, když leží po ráně na zemi, nebo mu alespoň sebrat jeho zbraň. Tohle nikdy moc nedávalo smysl ani u těch bijáků z osmdesátek, natožpak dnes. Ale když pocta starému slasheru, tak nejspíš se vším všudy včetně klišé a lapsů.

Hell Fest (2018)

Může se to celé zdát jako totální průser, ale zas až tak hrozný „Hell Fest“ určitě není. Moc mě nenapadá, co bych o něm mohl říct skutečně pozitivního kromě prostředí. Na druhou stranu mě ale jeho sledování ani neobtěžovalo a neuráželo. Když nic jiného, tempo je docela pohodové, stopáž přiměřeně krátká a hlavní hrdinka dost hezká. Všehovšudy bych tedy „Hell Fest“ neoznačil jako nějakou sračku. Spíš je to standardní průměr, který na jedno podívání poslouží. Dvojku, o níž zbytečně okatě prosí otevřený konec, si to ale asi nezaslouží.