Archiv štítku: UKR

Ukrajina

Ieschure – The Shadow

Ieschure - The Shadow

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Intro – Shadows from the Great Beyond
02. Eternal Wheels of Life
03. Mystic Schizophrenia
04. Condemned to Death
05. What Waits in the End
06. Before the New Dawn Comes
07. Outro – Through the Chaos of Voices

Hrací doba: 33:27

Odkazy:
bandcamp

Sice už máme květen léta Páně 2018, ale pořád vidím hromadu zajímavých nahrávek z loňského roku, které jsem doposud nestihl zrecenzovat. K některým stále stojí za to se vrátit i s takovým odstupem – v některých případech je to jen kvůli splnění slibu napsání recenze, ale u jiných v tom má prsty čistě kvalita či přinejmenším zajímavost předkládaného materiálu. Dnes to bude ten druhý případ. Zkusím začít trochu zeširoka a předem se omlouvám za srovnání, které za okamžik použiju. Pokud vás znechutí. Nenechte se jím odradit…

V posledních měsících a jednotkách let válcuje metalová média Myrkur. Dle mého skromného názoru vykonstruovaný neupřímný projekt, jenž k mému údivu sklízí ovace. Zpravidla od těch, kteří black metalu zřejmě příliš nerozumí – hovoří o svěžím přístupu, o ženském pohledu na žánr, bla bla bla… Skoro mi přijde, jako kdyby z Myrkur byla hromada lidí na větvi jen proto, že osoba stojící za kapelou má mezi nohama kundu namísto klobásy. O tom to ale přece vůbec není – důležitá je kvalita, nikoliv pohlaví, ačkoliv to tak v dnešní době lítého řešení gender issues nemusí vypadat. Zcela mimo mísu jsou i slinty o nějakém průkopnictví nebo odvaze vstoupit do převážně maskulinního světa. Ženy se v  black metalu (i metalu obecně) vyskytují už spousty roků a některé z nich dokážou uchopit esenci černého kovu bez zbytečného pozérství a instagramového attention whoringu…

A tím se pomalu dostáváme k ukrajinskému projektu Ieschure, jehož debutová deska „The Shadow“ může posloužit jako důkaz, že i takzvaně něžné pohlaví dokáže hrát zajímavý black metal na dobré úrovni. Což je ostatně znát i na tom, že Lilita Arndt nemá potřebu ani důvod prodávat svou kapelu tím, že by obrazně řečeno strkala svoje rodidla všem na oči a dělala si na tom reklamu. Vždyť, jak už ostatně padlo, pohlaví je (mělo by být) nedůležité, rozhoduje kvalit hudba a ta na „The Shadow“ nechybí…

Black metal v podání Ieschure není nijak extrémní, tempo není ani tak střední jako spíš pomalejší. Neschází tomu ovšem určitá špinavost, fascinace černotou a ponurost. Atmosféra je na „The Shadow“ velmi povedená a především díky ní album funguje natolik dobře, aby se ctí obstálo i tváří v tvář opakovaným poslechům. I v kombinaci se střízlivou hrací dobou 33 minut (z nichž sedm ještě vyplňuje ambientní intro a outro) tak před sebou máme desku, jež nedává takřka žádný prostor pro nudu.

Kdybyste po mně chtěli přirovnání k nějaké jiné kapele, asi bude trochu oříšek nějaké jméno střelit. Ne snad, že by mě žádné nenapadlo, ale vždy jde jen o dílčí pasáže, nikoliv o celistvý dojem z „The Shadow“, který je tím pádem dostatečně svůj. Například riffy a nálada čtvrté „Condemned to Death“ mi nápadně připomíná německý projekt Licht erlischt…, přesto bych neřekl, že Ieschure z globálního hlediska hraje podobně. Podobně mi určité vokální kreace svým šílenstvím připomněly jekot na jediné desce Silencer, ale na férové přirovnání to také není. Když už jsem zmínil vokály, mohu je rovnou pochválit, protože z tohoto hlediska si „The Shadow“ vede dost dobře a také rozmanitě. Nechybí totiž ani zastřený čistý vokál, jenž celkovou auru desky nijak neruší, spíš naopak.

Celkově mám z „The Shadow“ jenom kladné dojmy. Vím, že zde k poslechu nedoporučuji vybroušený klenot, z jehož majestátu byste měli dlouhodobě respekt. Jde nicméně o charismatickou a nadprůměrnou nahrávku s kvalitní atmosférou. Mně se to upřímně líbí.


Luna – Swallow Me Leaden Sky

Luna - Swallow Me Leaden Sky

Země: Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Everything Becomes Dust
02. Swallow Me Leaden Sky

Hrací doba: 44:09

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

S ukrajinským projektem Luna jsem se poprvé potkal v roce 2014, když vyšla jeho prvotina s názvem „Ashes to Ashes“. Neznámá kapela, nepříliš výrazný obal a jedna bezmála hodinová skladba – nic z toho nebudilo zrovna velká očekávání. A přece se z toho vyklubalo příjemné překvapení. Mělo to atmosféru, a přitom to neznělo unaveně jako většina současného funeral doomu metalu, což možná souvisí s tím, že nešlo o úplně standardní funerální umíráček (k tomu se ještě dostaneme podrobněji). Jednoduše mě to bavilo, co víc k tomu říct…

Přesto jsem následné nahrávky Luny vynechal, ačkoliv jsem jejich vydání zaregistroval. Ani EP „There Is No Tomorrow Gone Beyond Sorrow Under a Sheltering Mask“, ani druhou desku „On the Other Side of Life“ jsem do přehrávače vůbec nevložil. Nějak tenkrát nebyla nálada na podobnou muziku, k poslechu je toho pořád všude dost, a jak člověk něco na čas odloží, stává se, že už je to odloženo navždy. Což byl přesně tenhle případ.

S vydáním aktuálního třetího alba „Swallow Me Leaden Sky“ jsem se ovšem rozhodl se k téhle ukrajinské formaci vrátit a podívat se, jestli byl povedený debut pouze náhoda, anebo jestli tu skutečně vězí nějaká kvalita. Což se vždycky plně projeví až po větším počtu nahrávek a s větším časovým odstupem. Soudě na základě „Swallow Me Leaden Sky“ bych řekl, že to na náhodu nevypadá. Ta placka je jednoduše moc fajn.

Čtete-li nás pravidelně, možná jste zaregistrovali, že mám poslední roky docela problém najít funeral doom metal, jejž bych mohl opravdu pochválit. Co tedy Luna dělá jinak, že mě to baví? Už výše jsem naznačil, že se nejedná o standardní pohřební tryznu a možná právě to je ten důvod. Většina funeral-doomových formací to totiž drhne dle stejného receptu dle stejného neměnného receptu, s trochou nadsázky to všechno zní jako jedna a tatáž kapela. Samozřejmě, že i na „Swallow Me Leaden Sky“ můžete očekávat šnečí tempo a pomalé táhlé riffy, k nimž ale Luna přidává symfonický nádech.

Je to docela triviální recept, ale v kombinaci s dobrými skladatelskými schopnostmi to vlastně stačí. Však co by nestačilo, když je atmosféra parádní a když jsou písně dost zábavné a pestré na to, aby se člověk nenudil, ačkoliv obě přítomné s přehledem překonávají hranici dvaceti minut. Což už je dost dlouhá doba, utáhnout song o dvaceti minutách myslím není žádná prdel, takže lze jenom ocenit, že se to Antonu Demortovi – jak zní jméno jediného člena formace – daří docela přirozeně.

Luna

Oproti standardnímu funerálnímu receptu tu je ještě jeden zásadní rozdíl. Tentokrát ale nic nepřidává, spíš ubírá – zpěv. Hluboký murmur patří k základním atributům žánru, ale zrovna u Luny jej nenajdete, stejně jako tu nenajdete žádný jiný vokál. „Swallow Me Leaden Sky“ je totiž čistě instrumentální nahrávka. A víte co? Vůbec mi ten chropot nechybí, když Luna na jeho místě nabízí dobré melodie, což je jen tak mezi námi něco, co ve funeral doom metalu chybí jako sůl. Každopádně, schopnost smysluplně naplnit víc jak dvacet minut na kompozici při absenci jakéhokoliv zpěvu, je ještě víc ocenění-hodná.

Nebudu nijak zastírat, že se mi „Swallow Me Leaden Sky“ líbí. Dokonce takovým způsobem, že jedním z nejvýraznějších dojmů z novinky je pocit, že jsem byl nejspíš trochu debil, když jsem předchozí album okázale odignoroval, a že bych se k němu měl někdy zpětně vrátit. Pokud se ale budete bavit čistě o aktuálním počinu, tak ten mohu doporučit. Pokud se vám líbí kupříkladu The Howling Void, je dost velká pravděpodobnost, že se skamarádíte i s Lunou


Tchornobog – Tchornobog

Tchornobog - Tchornobog

Země: Ukrajina
Žánr: black / death / doom metal
Datum vydání: 21.7.2017
Label: I, Voidhanger Records / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)
02. II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)
03. III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)
04. IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)

Hrací doba: 64:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Tchornobog je docela nová akvizice na blackmetalové scéně, a už se kolem ní začínají slétat superlativy, její jméno se rozeznívá žánrovými informačními kanály a poutá nezanedbatelný díl pozornosti. Ani nemluvě o skutečnosti, že červencový eponymní debut vydaly labely jako Fallen Empire Records (gramofonová deska, audiokazeta) a I, Voidhanger Records (kompaktní disk). Nejvyšší čas, abychom se na ten zázrak podívali i my, zdali je taková pozornost zasloužená.

Tchornobog má na triku mladý ukrajinský muzikant Markov Soroka, jemuž je sice aktuálně jen 22 let, ale rozhodně nejde o jeho první hudební počin. Kdo se jen trochu rozhlíží, mohl již zachytit jeho další projekt Aureole, jenž má na kontě dvě dlouhohrající desky, pod jejichž vydáním jsou podepsáni Avantgarde Music (debut) a také Fallen Empire (oba počiny).

Debutová deska Tchornobog se hned na první pohled tváří dost ambiciózně – pouhé čtyři skladby dávají dohromady více jak hodinu muziky. Nejkratší z nich („II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“) překonala hranici dvanácti minut a ta nejdelší („I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“) se vyškrábala na celých dvacet minut. Samozřejmě, vždycky najdete i (dokonce mnohem) delší věci, nicméně je zřejmé, že se Tchornobog pohybuje ve stopážích, s nimiž už si neporadí hned tak někdo neporadí.

A bohužel ani Tchornobog mě nedokázal přesvědčit, že by takhle rozmáchlé plochy skutečně potřeboval a že by se bez nich neobešel. Napříč albem se nachází množství pasáží, které třeba samy o sobě nemusejí být špatné nebo nepovedené, ale mám u nich dojem, že by jim určité zkrácení jenom prospělo. Například v již jmenované „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ prostě hluchá místa jsou, stejně tak třeba v „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“. Říkám to docela nerad, poněvadž v zásadě je mi počínání Tchornobog vlastně sympatické, ale jistě nemá smysl se tvářit, že jde o něco dokonalého, když do dokonalosti má nahrávka přece jenom daleko.

Druhá věc je, že „Tchornobog“ se moc dobře poslouchá a navzdory některým trochu natahovaným pasážím vlastně zas tolik nenudí. Pokud něco takového nastane, myšlenky na chvíli utečou jinam a posléze se zase navrátí k vstřebávání hudby. Jenže nad hranici právě zmíněného se deska vyšvihne jen málokdy. Jako celek si počin drží svou nastavenou laťku, která vlastně špatná není, ale těch skutečně strhujících momentů je na debutu Tchornobog o poznání méně, než bych si přál. A také méně, než jsem v předstihu po prvních ohlasech doufal.

Měl-li bych zvolit vrchol, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych ukázal na „II: Hallucinatory Black Breath of Possession (Mountain-Eye Amalgamation)“. Zdaleka to není jen kvůli tomu, že je její délka nejkratší – nachází se zde totiž nejvíce výrazných a působivých chvilek. Minimálně dvě pasáže jsou tu vážně skvělé. Což o to, dobré nápady se jistě najdou i v „I: The Vomiting Tchornobog (Slithering Gods of Cognitive Dissonance)“ a „IIII: Here, At the Disposition of Time (Inverting a Solar Giant)“, ale u nich je výraznější onen pocit, že se Tchornobog někdy zbytečně dlouho převaluje v doomových riffech.

Tchornobog

Trochu stranou stojí třetí „III: Non-Existence’s Warmth (Infinite Natality Psychosis)“, jejíž první polovina vyklouzne z typické formule desky a pokouší se o víc atmosférický přístup se znatelnými post-vlivy. V jednom momentě se zde dokonce ozve i saxofon, jenž se postupem času bohužel stal jakýmsi prostředkem vyjádření toho, že jsem metalový intelektuál. U Tchornobog to naštěstí není tak otravné jako v jiných případech (třeba teplometství letošní debutu krajanů White Ward mě straší doteď), stejně tak by se dala ocenit slušně zvládnutá gradace, jenže ve finále – ty agresivnější části „Tchornobog“ mě oslovují více.

Možná, že prvotina Tchornobog dle recenze vyznívá jako zklamání. Pokud ano, pak se omlouvám, protože takhle černé to rozhodně není­. Spíše tento text můžete chápat jako určitou protiváhu jiným nadšeným a nekritickým recenzím, protože ty si Tchornobog po mém soudu rovněž nezaslouží. Nicméně nezastírám, že jsem doufal v hodně silnou, ne-li dokonce výjimečnou záležitost, a dostal jen pohodovku, k níž se už vracet nebudu.

Tchornobog - Tchornobog


Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Drudkh / Paysage d'hiver - Десь блукає журба / Schnee (IV)

Země: Ukrajina / Švýcarsko
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Season of Mist Underground Activists / Kunsthall Produktionen

Tracklist:
I. Drudkh – Десь блукає журба
01. Всі відтінки тиші
02. Ніч крокуе до свого трону

II. Paysage d’hiver – Schnee (IV)
03. Schnee IV

Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Paysage d’hiver:
bandcamp

Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.

To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.

Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt WintherraDarkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.

První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!

Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.

Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!


Nokturnal Mortum – Істина

Nokturnal Mortum - Істина

Země: Ukrajina
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 8.5.2017
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Зустріну тебе в імлі старій
02. Мольфа
03. З чортом за пазухою
04. Смерековий дід
05. Пісня хуги
06. Вовчі ягоди
07. У човні з дурнями
08. Дика вира
09. Ліра [Кому Вниз cover]
10. Чорний мед
11. Ніч богів
12. Куди пливуть вінки рікою?

Hrací doba: 74:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nokturnal Mortum

Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.

Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.

Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.

Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.

I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.

Nokturnal Mortum - Істина

Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.

Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.

Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.

Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.

Nokturnal Mortum - Істина


Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Balance Interruption – Door 218

Balance Interruption - Door 218

Země: Ukrajina
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 28.9.2016
Label: Satanath Records / Abstruse Eerie Radiance

Tracklist:
01. Last Sunset Without Sun
02. Door 218
03. Not Survived to the Sentencing
04. D.U.S.T.
05. Suicidealer
06. Incubatum Conveyor
07. Morbid Soul Shelter
08. Hypnotik Eye Kvlt Terror

Hrací doba: 38:56

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Ukrajinské formaci Balance Interruption jsem nikdy příliš pozornosti nevěnoval. Sice o nich vím už delší dobu, ale jaksi jsem nikdy neměl potřebu je poslouchat nějak zevrubněji. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel druhé album „Era II: Deserts of Ashes“ z roku 2011, ale i přes několik relativně slibných momentů jsem neměl chuť to zkoumat podrobně a šel zase o dům dál.

Letos Balance Interruption vydali svou třetí dlouhohrající desku „Door 218“ a při této příležitosti jsem si řekl, že už Ukrajincům zkusím dát šanci, aby mohli ukázat, jestli v nich něco je a případně co přesně v nich je. Navzdory snaze nechat album pořádně uzrát a dát mu čas to ovšem dopadlo v podstatě stejně jako v případě „Era II: Deserts of Ashes“. Což o to, nějaký potenciál tam je, opět nechybí slibné pasáže, ale celkový dojem je takový… nijak zvlášť přesvědčivý.

Začněme ovšem tím pozitivnějším, protože něco málo dobrého se na „Door 218“ přece jenom najde. Balance Interruption se snaží o jakousi dejme tomu progresivnější formu black metalu, přičemž jsou to právě ony výlety nad rámec standardního blackmetalového výraziva, co je tím nejpoutavějším prvkem nahrávky. Tohle směřování odkrývá hned úvodní písnička „Last Sunset Without Sun“, kde se již po necelé minutě objeví industriálnem nasáklá pasáž a později dojde i na saxofonové hrátky.

Nicméně i zde se zároveň ukazuje jakási bezzubost Balance Interruption. Ze saxofonu v (black) metalu se za poslední roky stala docela sexy věc a spousta kapel jej díky tomu začala používat. Problém tkví v tom, že pouhé „použijeme saxofon“ nestačí, i v těch jeho linkách musí být nápady. A zrovna na „Door 218“ bohužel nemám vždy pocit, že je použití tohoto instrumentu opodstatněné. Paradoxně i přesto jsou občasné saxofonové vsuvky příjemným oživením průměrné blackmetalové šedi.

Navzdory několika nadžánrovým pasážím je totiž „Door 218“ stále především blackmetalová deska a v tomto ohledu Balance Interruption nepředvádějí zhola nic zajímavého. Všechny ty prvky navíc jsou tím jediným, co album drží aspoň trochu nad vodou, a právě ony jediné posluchače dokážou vytrhnout z letargie. Kdybychom si ale tyhle pasáže odmysleli, nezbude nám nic jiného než dočista průměrný neobjevný black metal, s nímž nemá cenu ztrácet čas.

Samozřejmě, můžete kontrovat argumentem, že ony vybočující pasáže na „Door 218“ prostě jsou, tak proč bych si je měl jako debil odmýšlet. Z jistého úhlu pohledu máte pravdu, ale pozor – aby bylo album skutečně dobré, tak jednoduše nestačí tam jebnout saxofon, náznak industrialu a tvářit se progresivně, když onen základ, na nějž tyhle prvky roubujete, stojí za velké kulové. Aby byla deska kvalitní, pak i ten základ musí mít hlavu a patu, zvlášť když jsou Balance Interruption v první řadě stále blackmetalová kapela. Ukrajinci si veškerou invenci vyplácali na mimožánrové prvky, metal přišel zkrátka.

Balance Interruption

Nepopírám, že jisté momenty jsou dobré, hlavně industrialem prodchnuté pasáže se mi líbí. Jenže co je to platné, když se na „Door 218“ nenachází ani jedna píseň, k níž bych neměl žádných výhrad. Všude dojde i na vyloženě hluché pasáže, které dojem stahují dolů a veškerý případný potenciál skladeb znevažují. Jako celek mi novinka Balance Interruption pocitově vychází někam na hranici průměru, akorát se nejedná o tak šedivý materiál. Nadprůměrné chvíle se tu mlátí s podprůměrností a obě tyto větve se vzájemně „vykrátí“. Ale ono je to nakonec jedno, protože výsledek zůstává stejný – „Door 218“ je albem, jež vám silný posluchačský zážitek rozhodně nepřinese. Za pozornost spíše nestojí…


Kzohh – Trilogy: Burn Out the Remains

Kzohh - Trilogy: Burn Out the Remains

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Panoukla DXLII
02. Crom Conaill
03. H19N18

Hrací doba: 37:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

To, co se zpočátku tvářilo jen jako vedlejší projekt (s trochou nadsázky snad i superskupina?) členů formací jako Khors, Ulvegr, Elderblood či Reusmarkt, už zjevně přerostlo v regulérně fungující a samostatnou kapelu. Kapelu, jejíž existence navíc nestojí jen na přítomnosti jmen jako Khorus, Odalv nebo Helg (a to i navzdory skutečnosti, že název Kzohh jsou vlastně počáteční písmena jmen jednotlivých muzikantů složená do jednoho slova), ale dokáže obstát i samostatně a její hudba dává smysl.

Činnosti Kzohh velice rychle nabrala velice rychlé (haha) obrátky. Vždyť jsou tomu teprve dva roky, co v říjnu 2014 vyšel debut „IAOLTDOTAD“. Dnes už Ukrajinští vydávají třetí desku „Trilogy: Burn Out the Remains“ a v mezičase začali i koncertovat – byť se nejedná o nekonečná turné (i přesto se již stačili objevit i v České republice, kde je letos hostil festival Hell Fast Attack). V takové konstelaci to samozřejmě svádí položit možná trochu klišovitou, leč zcela esenciální otázku, zdali si Kzohh s takovou kadencí dokážou držet laťku kvality, jež byla až doposud nasazena dost vysoko.

„IAOLTDOTAD“ bylo skvělé a jeho loňské pokračování „Rye. Fleas. Chrismon.“ rovněž. Není tedy důvodu, proč na „Trilogy: Burn Out the Remains“ neklást velké nároky. Nedokážu ale úplně jednoznačně říct, jestli jim novinka dostála. „Trilogy: Burn Out the Remains“ je rozhodně výborné a zajímavé album, jehož poslech mě baví, má hustou atmosféru a minimálně dvě skladby jsou sakra povedené. Přesto mám takový vtíravý pocit, že kdyby došlo na lámání chleba, „IAOLTDOTAD“„Rye. Fleas. Chrismon.“ bych musel nacenit výše. Navzdory tomuto tvrzení se však i v případě „Trilogy: Burn Out the Remains“ stále bavíme o vysokém nadprůměru. Což svým způsobem mluví samo za sebe, jak velká kvalita v Kzohh tkví, když i nejméně dobré je vlastně pořád skvělé a stojí za koupi.

„Trilogy: Burn Out the Remains“ přináší výraznou změnu v dramaturgii. Zatímco oba předchůdci nabízeli sedm písní, nejnovější počin obsahuje jen tři. Sice dvě mají bezmála třináct minut a jedna se hravě přehoupla přes jedenáct, ale tohle nejsou hrací časy, jaké by u Kzohh byly novinkou – v takových stopážích se přeci pohybovala většina z prvních dvou alb. To se podepsalo na stopáži „Trilogy: Burn Out the Remains“, nicméně lze asi chápat, že takto rychle nejde dávat dohromady jednu hodinovou desku za druhou. Zatímco debut tedy hrál téměř 70 minut a druhá fošna 58 minut, novinka oproti svému přímému předchůdci čas snižuje o více jak dvacet minut. To však berte čistě jen jako konstatování objektivního faktu, nikoliv výtku – lepší takto, než to na tu hodinu natahovat uměle!

Kzohh

Z přítomné trojice skladeb mě baví především první a třetí. Úvodní „Panoukla DXLII“ by cynik mohl nazvat hodně nakynutým intrem, přestože se jedná o nejdelší položku tracklistu. Je ale pravda, že předobraz Kzohh coby blackmetalové skupiny tato píseň úplně nenaplňuje (byť zasvěcení již z minulosti jistě vědí, že Kzohh to umí i nemetalově). Její podání je spíš soundtrackové, prim hraje plíživá atmosféra, která s postupujícími minutami krásně houstne. Hlavní devízou „Panoukla DXLII“ je vedle nálady právě skvělá gradace a třeba nástup kytar v polovině skladby je prostě parádní, stejně tak nelze nepochválit odzbrojující výkon vokalisty Zhotha.

Vlastně ten samý popis by šel s trochou fantazie naroubovat i na finální kompozici „H19N18“, ale s jedním rozdílem – tato je snad ještě působivější. Právě z toho důvodu bych právě ji nazval vrcholem, pokud bych si nějaký musel vybrat, ačkoliv je nám asi všem jasné, že mluvit o nejlepším songu u alb o těch písních je trochu hovadina. Prostředí „Crom Conaill“ taktéž není špatná a vůbec nedělá Kzohh ostudu, nicméně vedle „Panoukla DXLII“ a „H19N18“ působí tak trochu nejobyčejnějších dojmem. Sice i ona má slušnou atmosféru a několik povedených pasáží (osobně mě baví zejména darkambientní střed), přesto je to na „Trilogy: Burn Out the Remains“ ten nejkonvenčnější kousek. K přeskakování však není sebemenšího důvodu, protože i navzdory pozici nejslabšího místa to stále má cosi do sebe.

Kzohh

„Trilogy: Burn Out the Remains“ drží pohromadě především díky své náladě a zodpovědně budovanému tlaku – to jde Kzohh vážně dobře. Nezastírejme ovšem skutečnost, že je na místě si postěžovat, že novinka prostě neobsahuje něco skutečně odzbrojujícího, jako byl posledně opus „Massebegravelser“ nebo saxofonová hostovačka v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ na debutu.  Kdybych ale tvrdil, že se mi „Trilogy: Burn Out the Remains“ nelíbí, tak bych pěkně kecal, protože pořád je to výtečné album, které si rád koupím.

P. S. Součástí desky – a to i její standardní verze – je také DVD, na němž se nachází živý záznam s písněmi „Pest kamen mit Schiffen“, „Alousia et pestilentia ignearia“, „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ (všechny pocházejí z „Rye. Fleas. Chrismon.“). Živák je povedený a ukazuje, že muzika Kzohh funguje dobře i koncertně. Minimálně dvě skladby z tohoto DVD lze nalézt i na YouTube (viz a viz).

Kzohh


The Hexagram – Demo MMXVI

The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).