Archiv štítku: UKR

Ukrajina

Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Drudkh / Hades Almighty - Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Země: Ukrajina / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Season of Mist / Dark Essence Records

Tracklist:
I. Drudkh
01. Золотий кінь
02. Вогняний змій

II. Hades Almighty
03. Pyre Era, Black!
04. Funeral Storm
05. Bound

Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Hades Almighty:
web / facebook

Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.

Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s NeigemAlcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.

Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.

V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.

Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.

To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.

Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).

A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.


Virvel av Morkerhatet – Metamorphopsia

Virvel av Morkerhatet - Metamorphopsia

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Hrací doba: 54:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Není to zas tak dávno, co jsme si tu v recenzi povídali o projektu Raventale resp. jeho posledním albu „Dark Substance of Dharma“. Když jsem tu skupinu a jejího jediného člena Astarotha Merca představoval, zmiňoval jsem mimo jiné dvě další formace, kde působí, a sice Chapter V:F10 a Virvel av Morkerhatet, přičemž ve druhých jmenovaných tento chlapík působí jen v koncertní sestavě. O Chapter V:F10 jsme si tu loni taktéž povídali, takže nyní jsou do třetice všeho ukrajinského blackmetalového na řadě právě Virvel av Morkerhatet.

Jak padlo, Astaroth Merc je zde jen sezónním hráčem, takže by bylo záhodno si říct, kdo tedy ve Virvel av Morkerhatet tahá za nitky. Jádro kapelu tvoří dvojice Howler a Graakh, přičemž první jmenovaný se taktéž objevuje v Chapter V:F10 a v minulosti nějakou chvíli působil také v Balance Interruption. Abychom formalitám učinili zadost, tak ještě dodejme, že aktuální „Metamorphopsia“ je druhou řadovkou Virvel av Morkerhatet a že debut „Forsaken Hate Sickness“ vyšel v roce 2010.

Zmiňovanou prvotinu však neznám, takže „Metamorphopsia“ je pro mě prvním setkáním s touhle cháskou. I přesto jsem se na poslech poměrně těšil, jelikož v kolonce vydavatele se neobjevuje nikdo jiný než Avantgarde Music, kteří patří k mým nejoblíbenějším labelům. Až na pár výjimek je totiž skoro vše, co pod jejich značkou vyjde, hodno poslechu, tak proč by tomu u Virvel av Morkerhatet mělo být jinak?

Bohužel, „Metamorphopsia“ patří právě k těm výjimkám. Kdybych si desku nechal ujít, vůbec o nic bych nepřišel, jelikož mě osobně Virvel av Morkerhatet moc nepřesvědčili. Samozřejmě, je v tom zručnost a formální úroveň, díky níž si Ukrajinci úplně v pohodě sáhnou na průměrnou hranici, ale jít výš už moc nezvládnou. Sice tu je cítit jisté úsilí, které se ovšem poněkud míjí účinkem, výsledkem čehož je docela jednotvárná a nijak zvlášť zábavná deska. Jediné momenty, kdy Virvel av Morkerhatet dokážou posluchače skutečně zaujmout, se nacházejí až v samotném závěru v podobě skladeb „Sore Hate of Human Scum“ (zajímavé efekty) a „Withdrawal“ (skvělé melodie). Ty se obě povedly a daří se jim to, v čem všech předchozích osm kousků selhává – přijít s něčím, co posluchači utkví v hlavě a zabaví jej. Ne, že by se o toho Ukrajinci nesnažili už v předešlém průběhu alba, ale ne všechna snaha dojde svého naplnění.

I přes dobrý závěr jsem si toho z poslechu „Metamorphopsia“ příliš neodnesl. Kdyby se celé album neslo ve stejně poutavém duchu jako „Sore Hate of Human Scum“ a „Withdrawal“, tak myslím, že by hodnocení bylo docela jiné. Za současného stavu věcí mi však „Metamorphopsia“ přijde jako poměrně obyčejná záležitost, u níž už za týden nebudu vědět, jak zněla.


Raventale – Dark Substance of Dharma

Raventale - Dark Substance of Dharma
Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2015
Label: BadMoodMan Music

Tracklist:
01. Intra-Mantra
02. Destroying the Seeds of Karma
03. Dark Substance of Dharma
04. Kali’s Hunger
05. Red Laugh’s Walking [Инструкция по выживанию cover]
06. I Am the Black Tara
07. Last Moon Fermata

Hrací doba: 41:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Všude po světě jsou v různých lokálních scénách poschovávaní muzikanti, kteří jsou hodně aktivní, mají na kontě množství desek a angažují se ve větším množství projektů. Ukrajinský kořen, jenž si v příslušných kruzích nechává říkat Astaroth Merc, mezi takové evidentně patří. Jeho stěžejním a osobním projektem je Raventale, kde je jediným členem a pouze na živá vystoupení přibírá další muzikanty. S touto formací již vydal sedm dlouhohrajících desek, z nichž na tu poslední, „Dark Substance of Dharma“, si dnes posvítíme.

Než se tak ale stane, pro pořádek ještě zmíním další aktivity hlavního protagonisty – alespoň tedy ty, které z mého pohledu za zmínku stojí. Astaroth se totiž dále angažuje třebas v kapele Chapter V:F10, jejíž loňské debutové album „Syndrome“ jsem tu svého času v recenzi hodně dost pochválil (a stále si myslím, že oprávněně). V druhé řadě vedle Raventale operuje ještě s jedním osobním projektem, a sice ambientní formací P’hevda Phenomenon. A aby toho nebylo málo, vyskytuje se i v koncertní sestavě (a na deskách jako host) další ukrajinské blackmetalové skupiny Virvel av Morkerhatet, jejíž nové desce „Metamorphopsia“ bych se tu v recenzích také rád v dohledné době věnoval.

Nicméně zpátky k Raventale. Předstírejme na chvilinku, že nám jsou všechny výše propírané okolnosti neznámé a že k „Dark Substance of Dharma“ přistupujeme tabula rasa. Když se někdo takový podívá na přebal alba a na názvy skladeb, kde lítá samá mantra, dharma, karma, tára nebo Kálí, zcela jednoznačně to ukazuje na to, že album bude mířit někam do oblasti Přední Indie. Což se děje textově, ale nedokážu posoudit jak moc vzhledem k tomu, že texty nemám k dispozici – prý by ale mělo jít o koncepční záležitost věnovanou indické a tibetské mytologii. Těšíte-li se ovšem na nějaké orientální rytmy a exotický black metal, nejspíš od poslechu odejdete trochu zklamáni, protože nic takového „Dark Substance of Dharma“ nenabízí. Spíše bych řekl, že je deska taková „geograficky neutrální“, čímž mám na mysli, že z toho není cítit žádná země, ani Indie, ani Ukrajina, z níž to skutečně pochází, ani nic jiného.

Zklamáni byste ovšem od poslechu nemuseli odcházet v případě, že máte v oblibě black metal epičtějšího rázu, avšak bez zbytečného patosu či naduté pompéznosti. V takovém případě totiž, dovolím si tvrdit, „Dark Substance of Dharma“ za pozornost stojí. Především ty prvotní posluchačské seance jsou silné. Atmosférický rozjezd v podobě „Intra-Mantra“ dokáže patřičně navnadit, a když se posléze napoprvé rozjedou mocné riffy a majestátní nálada v „Destroying the Seeds of Karma“, tak to má prostě účinek. Vzpomínám si, jak jsem si při prvním poslechu říkal, že to zní fakt skvěle a že se těším na další prozkoumávání.

Nicméně ono další prozkoumávání bohužel postupně začne odkrývat i slabiny alba. „Dark Substance of Dharma“ totiž nejlépe funguje právě na začátku – tehdy jsem si poslechy užíval a bavilo mě to. I v dalších skladbách se najdou dobré momenty (byť „Destroying the Seeds of Karma“ je dle mého jasným vrcholem nahrávky) a do kontextu celého alba dokonce bezproblémově zapadá i „Red Laugh’s Walking“ což je ve skutečnosti cover od nějaké ruské rockové kapely, o níž jsem jaktěživ neslyšel. Možná je tahle písnička o trochu chytlavější a skočnější než zbytek, ale nejedná se o nic, co by vyloženě mlátilo do uší v tom negativním slova smyslu.

S přibývajícím počtem poslechů však „Dark Substance of Dharma“ pomalu začíná slábnout. A jak jsem se těšil, že budu objevovat další detaily a deska poroste, nakonec k ničemu takovému bohužel nedošlo. Jakkoliv ta nahrávka stále patří do nadprůměru a je obecně vzato kvalitní, nějaké skryté vrstvy jsem na ní zase nenašel a postupné odhalování nových a nových nuancí se jaksi nedostavilo. Což mi připadá jako škoda, protože to v překladu znamená, že se nejedná o zas tak trvanlivou záležitost.

I navzdory tomu jsou ale mé dojmy z „Dark Substance of Dharma“ pořád kladné a budu na to vzpomínat jako na solidní nahrávku. Jak již padlo, první poslechy byly vysoce příjemné, takže už jen díky nim bych se nestyděl počin doporučit. Tohle doporučení je ovšem nutno doprovodit poznámkou, že nějaký žánrový klenot nebo hudební orgasmus z toho s největší pravděpodobností nevymámíte. Je to vlastně „jen“ poctivá žánrová placka lehce nad průměrnou hranicí – ale to taky není tak špatný výsledek.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.


Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.


Kzohh – Rye. Fleas. Chrismon.

Kzohh - Rye. Fleas. Chrismon.
Země: Ukrajina
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 23.11.2015
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Pest kamen mit Schiffen
02. Alousia et pestilentia ignearia
03. Massebegravelser
04. Un drapeau noir sur l’eglise
05. IV millas al días
06. Vind i de tomma ögonhålor
07. Ghosts of Melcombe Regis

Hrací doba: 58:15

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Kzohh jsou další vysoce zajímavou smečkou z ukrajinské provenience. A tím myslím zajímavou jak po hudební stránce, tak i co do sestavy. Ačkoliv se totiž formálně jedná o docela nový pojem na scéně, v jeho pozadí stojí zkušení borci, kteří už toho mají nahráno dost a dost a jejich portfolio čítá hodně dobré kapely i hodně dobré desky. Zábavné je pak to, že jméno Kzohh vlastně nic neznamená a jde o akronym složený z počátečních písmen přezdívek zúčastněných muzikantů…

„K“ znamená baskytaristu Khoruse známého z Khors a dříve také dlouholetého člena dnes již nefunkční kultovky Astrofaes. „Z“ původně bylo pro ruského zpěváka Zorna, jenž ovšem navřískal jen debut a poté z Kzohh odešel; na jeho místo nastoupil vokalista z Reusmarkt, jenže zde – asi aby byla dodržena písmenková legenda – přijal jméno Zhoth. „O“ si uzmul bubeník Odalv, který má toho za sebou více než dost – Ulvegr, Elderblood, Ygg, Twilightfall a v minulosti několik let mlátil do škopků i u samotných Nokturnal Mortum. Dvě „H“ pak znamenají kytaristu Helga, dále hrajícího v Khors, Ulvegr a Ygg, a klávesistu Hyozta, jehož domovskou formací jsou Reusmarkt.

Soupiska Kzohh je tedy skutečně lákává. Nicméně znáte to – u spousty formací, v nichž se sejdou muzikanti z mnoha jiných již zavedených kapel, ta lákavost končí právě u sestavy, protože hudebně se frajeři moc nepohodnou, takže to dopadá nepříliš záživně, průměrně. S radostí ovšem mohu konstatovat, že tohle ani náhodou není případ Kzohh. Právě naopak – zde si zúčastnění hudebníci evidentně sedli (ostatně, dle všeho se již mezi sebou dávno znají, však se také hned několik z nich vzájemně potkalo v jiných skupinách) a leze jim z toho excelentní muzika. Vážně se nebojím říct, že excelentní, protože právě taková byla deska „IAOLTDOTAD“, s níž Kzohh v říjnu 2014 debutovali.

Pokračování „IAOLTDOTAD“ ovšem přichází poměrně nedlouho po debutu. Novinka „Rye. Fleas. Chrismon.“ vyšla cca rok a jeden měsíc po svém předchůdci, což samozřejmě nastoluje otázku, zdali ukrajinská družina dokázala za tak relativně krátkou dobu dát dohromady další skvělé hodinové album, jež by na povedenou prvotinu navázalo se ctí. Věřte tomu nebo ne, ale dokázala. „Rye. Fleas. Chrismon.“ je totiž opětovně výtečnou nahrávkou, jež si prostor ve vašem přehrávači dozajista zaslouží.

Muzika v podání Kzohh disponuje hutnou atmosférou a má dozajista nemalou sílu, zároveň se ale nejedná o takovou tu extrémně těžkou a jen stěží stravitelnou záležitost. Z hlediska náročnosti je to takový, řekl bych, zlatý střed, kdy to uspokojí i trochu náročnějšího člověka, ale zároveň to není album, které by vás zdeptalo tím, že ani po deseti posleších to pořádně nechápete. Technicky vzato jsou ty ingredience Kzohh poměrně standardní a ne až tak složité, ale celé je to strašně chytře poskládané, takže to prostě funguje na výbornou.

Základem je samozřejmě black metal. Ukrajinci v jeho rámci dokážou přijít třeba s majestátními riffy, leckdy i takřka teatrální klávesovou složkou, ale teatrální v tom nejlepším slova smyslu. Ačkoliv Kzohh klávesy používají poměrně hojně, není zde ani stopy po nějaké laciné nabubřelosti, kýči či patosu, jen atmosféra a zase atmosféra. Samozřejmě, tu a tam se trochu zasype, přece jenom je to black metal, ale prim u Kzohh hraje právě náladotvornost a ta je dozajista výtečná. Je znát, že tu muziku dali dohromady lidé, kteří už mají kopec zkušeností a vědí, jak vyrobit kvalitní hudbu, takže do sebe všechno zapadá a i více jak desetiminutové skladby fungují s naprostou lehkostí.

Vedle toho ovšem notnou část stopáže „Rye. Fleas. Chrismon.“ zabírají i temné darkambientní momenty, které jako by vypadly ze soundtracku k hororovému filmu. Takové stojí jen na klávesách a samplech a stěžejní jsou v jejich případě dvě věci. Zaprvé si drží kvalitu a oproti metalovým pasážím nejdou s laťkou dolů. Zadruhé pak skvěle fungují v kontextu desky a dávají na nahrávce smysl. Občas mám u metalových alb pocit, že jsou tam ta atmosférická intra a outra skutečně jen na efekt, ale jinak moc do nálady a konceptu nezapadají. U „Rye. Fleas. Chrismon.“ však nic takového necítím, naopak mi připadá, že i tohle je nedílnou součástí počinu, což je samozřejmě jenom dobře. Možná to bude i tím, že tuhle složku Kzohh neomezují jen na intro / outro, ale nechávají ji promlouvat napříč celým počinem, viz třeba začátky „Massebegravelser“ a „Vind i de tomma ögonhålor“ nebo celá „Un drapeau noir sur l’eglise“.

Kzohh

Jasně, možná se najde někdo, kdo by „Rye. Fleas. Chrismon.“ mohl vytknout, že se zde nenacházejí takové perličky, jimiž na „IAOLTDOTAD“ bylo třeba saxofonové sólo v „To Walk in Blood… to Step a Blood…“ nebo regulérně DSBM pasáž v „Purification Path“. Takovou výtku chápu, nicméně si myslím, že to není důvod se k „Rye. Fleas. Chrismon.“ stavět odmítavě, jelikož to album je jednoduše skvělé i bez toho. Kzohh totiž dokázali přijít s množstvím bravurních nápadů (některé momenty třeba v „Massebegravelser“ nebo „Vind i de tomma ögonhålor“ jsou skutečně působivé) a nahráli desku, jejíž poslech si vyloženě užívám. Nový zpěvák se rovněž osvědčil bez sebemenších problémů, takže ani v tomto ohledu si nemám na co stěžovat. Na mé straně tedy panuje naprostá spokojenost. A budu se těšit na třetí řadovku, na níž již Kzohh pracují.


Kaosophia – The Origins of Extinction

Kaosophia - The Origins of Extinction
Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.11.2013
Label: Bloodred Distribution

Hrací doba: 46:25

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bloodred Distribution

Ukrajinská a vlastně vůbec východoevropská black metalová scéna je všeobecně považována za velice silnou. Proč ne – vždyť je tu dostatek žánrových smeček, jejichž vysoká kvalita takové rčení opodstatňuje. Tenhle stav, kdy je nějaká oblast považována za silnou scénu, však s sebou nese i jistá úskalí pro mnohé začínající skupiny – očekávání posluchače nejsou na bodu mrazu, naopak, tento doufá, že bude naplněn onen kvalitativní standard, na nějž je v rámci toho či onoho státu zvyklý. Avšak, ne všichni ten standard naplnit dokážou…

Kaosophia zdánlivě nijak nevystupují z početného davu bezejmenných black metalových skupin. Tohle ovšem nemusí říkat vůbec, protože takových už bylo hodně a stejně se záhy ukázalo, že je jejich produkce skutečně výživná. Zrovna u Kaosophia se však ukáže, že z onoho početného davu bezejmenných skupin nevystupují jen zdánlivě, ale i reálně.

Formace má prozatím na kontě jeden demosnímek, jenž vyšel v roce 2012, a pak dlouhohrající desku „The Origins of Extinction“, která pochází z roku 2013. Ta sice disponuje povedenou obálkou, jež člověka dokáže navnadit, jenže ten samotný obsah už tak zajímavý bohužel není. Ruku na srdce, Kaosophia prostě hrají trochu lepší průměr, čili v překladu úplně standardní muziku, která člověka nijak zvlášť nevytrhne.

Neříkám, že to Kaosophia znějí vyloženě blbě. Je v tom cítit jistý zdravý odstup a má to úroveň (ostatně, ani to onálepkování průměrem se nedává zadarmo a jen nutné na něj něco předvést). Technická úroveň v pohodě. Solidní momenty se rovněž najdou, příkladně třeba v písničkách jako „Rituale Romanum“ nebo „Dance with the Dead Stars“. Problém „The Origins of Extinction“ ale tkví trochu jinde.

Oním problémem je totiž naprostá nevýraznost. Poslouchá se to úplně v pohodě, ale nenabízí to cokoliv navíc, což snažení Kaosophia degraduje pouze do pozice stravitelného standardu. Moc to nevylepšuje ani absence nějaké osobitosti či onoho pověstného vlastního ksichtu, jelikož nejednou jsem si při poslechu řekl, že něco takového už jsem přece slyšel jinde, a to dojem nikdy příliš nevylepší. Onu nevýraznost docela hezky ilustruje to, že jsem album nejprve začal naposlouchávat na recenzi, a když jsem jej po několika seancích na chvíli odložil, tak za pár dnů už jsem si vlastně nebyl moc schopen vybavit, jak že „The Origins of Extinction“ vlastně znělo. A snad není třeba dodávat, že tohle není nic moc pozitivního.

Jak říkám, není to blábol, ale obzvláště na dnešní přesycené scéně nejsou Kaosophia ničím zvláštní nebo zajímaví a jako takoví za moc pozornosti nestojí. Pokud si to poslechnete, tak vám to nic neudělá, ale nějak nevidím důvod, proč bych si to měl někdy v budoucnu pustit znovu, když mě z fleku napadnou desítky lepších věcí k poslechu. Sice je pravda, že „The Origins of Extinction“ stále patří k tomu slušnějšímu průměr, ale ve výsledku je to pořád jen průměr…


Chapter V:F10 – Syndrome

Chapter V:F10 - Syndrome
Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.4.2015
Label: Bloodred Distribution

Tracklist:
01. Progression
02. Reclaim
03. Nectar
04. Hollow
05. Mercury
06. Ending

Hrací doba: 36:00

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Bloodred Distribution

Já vím, že to není úplně nejstrategičtější postup si verdikt své kritiky vyzradit hnedle v prvním odstavci, ale když tak o tom přemýšlím, ono je to vlastně úplně jedno, protože tak jako tak vám nikdo nemůže zabránit v tom, abyste přeskočili všechen ten balast, jemuž se trochu nadneseně říká recenze, a přečetli si až ten úplně poslední odstavec. Každopádně, hned na začátek tedy prozradím, že tahle deska – jmenuje se „Syndrome“, jen tak mimochodem – je hodně velké a nečekané překvapení. Jedná se totiž o mnohem lepší nahrávku, než jsem v předstihu předpokládal.

Nicméně vzhledem k tomu, že „Syndrome“ je debutem (a zároveň úplně prvním vydaným nosičem) nepříliš známé skupiny, začněme takovým tím obligátním představováním. Formace s trochu prapodivným názvem Chapter V:F10 pochází z Ukrajiny a jejím hlavním hybatelem je Astaroth Merc. Nejedná se sice o muzikanta, jenž by měl za sebou působení v nějaké legendární formaci nebo tak něco, ale jeho hlavní působiště, jímž je jednočlenný projekt Raventale (s nímž letos jen tak mimochodem také vydal nové album „Dark Substance of Dharma“, jež vyšlo začátkem října), rozhodně není záležitost, o níž by nikdo nikdy neslyšel.

O důvodech, proč Astaroth stvořil nový, dle všeho čistě studiový projekt Chapter V:F10 a proč „Syndrome“ nevychází pod hlavičkou Raventale, nemám sebemenší tušení. Jisté kosmetické rozdíly zde sice jsou, ale vzato kolem a kolem mi nepřijde, že by si hudba obou těch skupina byla natolik vzdálená, aby nešlo „Syndrome“ prohlásit za počin Raventale. Nakonec je to ale vcelku jedno a nemá cenu se v tom nějak zvlášť vrtat, protože hlavní je jiná věc – hlavní je totiž stále hudba a ta je v případě „Syndrome“ opravdu parádní. Ani v nejmenším jsem nečekal, že by mě snad „Syndrome“ mohlo takhle chytnout, avšak i navzdory tomu, že se ten počin při pohledu zdálky netváří jako něco zvláštního (a formálně vlastně ani ničím zvláštní není), ten výsledek má jednoduše tak vysokou kvalitu, že se rozhodně vyplatí si Chapter V:F10 poslechnout.

Hlavní náplní nahrávky je black metal takového, řekněme, trochu modernějšího střihu. Po stylové stránce se Chapter V:F10 vlastně nijak zvlášť neodlišuje od desítek dalších podobných skupin, ani se zde nenachází nic, co by tu kapelu nějakým způsobem na první pohled vyčleňovalo z bezejmenného zástupu. Síla Chapter V:F10 však netkví v originalitě či nezaměnitelnosti. Hlavní síla „Syndrome“ tkví především ve skvělém provedení a vysoce povedeném uchopení již dávno známých konceptů a postupů. Navíc desce obrovsky hraje do karet právě ten moment překvapení, jelikož to album je ve své podstatě strašně nenápadné, takže o to víc pak člověk žasne, že ho to prostě tak strašně baví.

„Syndrome“ je ale poskládané skutečně chytrým způsobem. Atmosféra je povedená, kytarová stránka je velice nápaditá a stará se o množství výtečných momentů, avšak ani ostatní nástroje nezůstávají pozadu. Možná trochu překvapivě (zase!) mě tu hodně baví hra bicích, jejichž mnohé přechody jsou opravdu parádní. Jasně, já chápu, že když to takhle napíšu, tak to nezní jako něco, z čeho by si měl člověk sednout na zadek, nezní to nijak zvláštně, ale jak říkám – právě i v téhle nenápadnosti svým způsobem vězí jedno z největších kouzel téhle desky. Když si totiž poslechnete skladby jako „Reclaim“, „Nectar“ nebo „Mercury“… tomu prostě nelze nic vytýkat, protože je to všechno poskládané s takovým umem, že jen těžko jde dělat něco jiného, než se bavit poslechem.

Když k tomu navíc člověk připočte relativně krátkou hrací dobu 36 minut, během nichž není šance se začít nudit, a fakt, že i zbylé nejmenované písně – úvodní, více jak sedmiminutovou „Progression“ počínaje, výtečnou finální instrumentálkou „Ending“ konče – jsou velice povedené, není už moc co řešit. „Syndrome“ možná nevyhraje cenu za originalitu nebo objevnost, ale v tomto případě to vůbec nevadí, protože i tak se jedná o nadmíru sympatické album, jehož poslech můžu jenom doporučit…


Drudkh – Борозна обірвалася

Drudkh - Борозна обірвалася
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Прокляті сини I
02. Прокляті сини II
03. Епосі нескорених поетів
04. Тліючий попіл
05. Безчестя I
06. Безчестя II
07. Поки не засиплють чужою землею очі

Hrací doba: 58:50

Odkazy:
facebook / twitter

Drudkh jsou jasným důkazem toho, že i ve 21. století se lze prosadit i bez vysoké koncertní aktivity a internetové masáže skrze veškeré existující sociální sítě, i bez poskytování rozhovorů a bez desítek sérií fešáckých promofotek. Jasně, asi z vás nebudou superhvězdy, ale kultovního statusu ve svém žánru dosáhnout jde. Drudkh nic z toho nikdy nedělali, a přesto už dávno patří k nejznámějším black metalovým formacím Ukrajiny a jejich alba už pěkných pár roků vydává poměrně velká firma (na metalové poměry). Sice je pravda, že aktuálně už nějaké ty profily na sociálních sítích Drudkh mají, ale pokud se nemýlím, všechny spravuje právě label Season of Mist, zatímco sama kapela to má jednoduše na salámech. A i když třeba vy si o tom můžete myslet své, třeba mně je tento přístup sympatický.

Vzhledem k tomu, že se Drudkh nijak nevěnují koncertům a soustředí se jen na studiovou tvorbu, není žádným překvapením, že je jejich diskografie už poměrně bohatá (ač se všichni členové angažují i v dalších projektech, z nichž asi nejznámějším aktuálně fungujícím je Blood of Kingu). Svým letošním počinem „Борозна обірвалася“ (nebo také „A Furrow Cut Short“, není-li azbuka vaším kamarádem a preferujete-li radši anglický překlad) zaokrouhlili počet svých dlouhohrajících nahrávek na rovnou desítku. Avšak je nutno uznat, že obecně vzato si Drudkh drží vysokou laťku… jistě, některá alba byla malinko slabší („Microcosmos“), jiná zase výrazně silnější (hlavně geniální opus „Кров у наших криницях“ a folkové „Пісні скорботи і самітності“), ale celkově tam ta kvalita je neustále.

Drudkh byli vždy především o atmosféře. Jejich tvorba se vyznačuje dlouhými a trpělivě budovanými kompozicemi, a byť ne vždy se nesou v pomalejším tempu, jejich nálada je rozvážná až zádumčivá. Před nějakými těmi roky ovšem Ukrajinci ve své hudbě začali koketovat i s vlivy post-rocku, což nakonec vyvrcholilo na desce „Пригорща зірок“ z roku 2010 a ještě o kousek víc ve vedlejším (z mého pohledu však poměrně nudném) projektu Old Silver Key, v němž se sešla kompletní sestava Drudkh a NeigeAlcest.

Po této anabázi se ovšem Drudkh navrátili ke svému původnímu soundu za pomoci alba „Вічний оберт колеса“ (2012), v jehož stopách pak přímo pokračuje také nejnovější „Борозна обірвалася“. Zajímavostí je, že „Борозна обірвалася“ je doposud nejdelší studiovou nahrávkou, jakou Drudkh stvořili – ačkoliv jejich styl možná trochu vybízí k rozmáchlejším stopážím a ačkoliv jsou samotné skladby delšího rázu, délka jednotlivých desek nikdy nebyla nijak závratná. Což vlastně platí i o novince, jelikož jejích bezmála 59 minut obecně vzato také není nějaký extrémní monument, jenž by člověku vyrazil dech, avšak i přesto byl rekord navýšen o celých 9 minut. Ale to jen tak na okraj.

Jinak se „Борозна обірвалася“ nese v typickém stylu Drudkh a obsahuje v podstatě vše, co kdy bylo pro tuto formaci typické. Pokud jste se tedy s touto ukrajinskou formací doposud nesetkali, očekávejte velmi dobrý atmosférický black metal se znatelným folklórním nádechem, přestože cokoliv formálně folkového se v hudbě Drudkh nenachází. Roman Saenko a spol. si totiž vystačí „jen“ s výtečnou kytarovou melodikou a občasnými klávesovými závany, které jsou však jako by zastrčené v pozadí a slouží pouze k dotváření atmosféry, nikoliv nástroj, na němž by muzika stála.

„Борозна обірвалася“ je zcela typickou deskou Drudkh ještě v jedné věci. Přestože se několik málo výjimek v její diskografii najde, kapela již drahně let (vlastně takřka od počátků) ve svých textech využívá díla ukrajinských básníků – a nejinak je tomu i na novince. Tentokrát básně tvoří texty ve všech sedmi přítomných skladbách, a to od celkem pěti básníků (vždy stejný u obou dvojdílných kompozic). Přestože tomu takřka nerozumím (jen dokážu přečíst azbuku a část toho díky slovenskému původu ukrajinštiny i češtiny odhadnu) a Google Translator dává velmi zkreslené výsledky, musím říct, že právě tohle mi vždycky bylo hodně sympatické a líbí se mi, že se toho Drudkh stále drží.

Na závěr zbývá říct snad už jen to, jak si „Борозна обірвалася“ stojí v celkové tvorbě Drudkh. Řekl jsem, že novinka po stylové stránce pokračuje ve šlépějích „Вічний оберт колеса“ (které zase navazovalo na rané desky), k čemuž bych na tomto místě dodal, že to platí i po stránce kvality. V překladu to znamená, že „Борозна обірвалася“ je dalším skvělým albem Drudkh, a byť vlastně v rámci jejich stylu nepřináší zhola nic nového, stále se jedná o velmi poutavou záležitost, již si vždy rád a s chutí pustím (nebudu nijak zastírat fakt, že mě muzika Drudkh jednoduše oslovuje), čemuž naštěstí nijak neškodí ani trochu delší stopáž. Samozřejmě, rozhodně se nejedná o nejsilnější věc, jakou kdy Ukrajinci vydali, jelikož na samotném vrcholu stále neochvějně stojí (a asi už navždy stát bude) fenomenální „Кров у наших криницях“ a protože i první tři desky jsou také ještě o něco působivější. Přesto všechno ale Drudkh stále drží vysokou kvalitativní laťku a stále vydávají výtečná alba, s nimiž na svá nejsilnější díla navazují naprosto důstojně.


Druhý pohled (Zajus):

Pokud bych měl vypíchnout jednu věc, která mě na „Борозна обірвалася“ zaujala, bude to jednoznačně rytmická kytara. Já vím, zní to trochu divně, abych si z black metalové desky zapamatoval rytmickou kytaru více než třeba uhrančivou atmosféru, ničivé bicí či uřvaný zpěv. Všemi zmiňovanými prvky „Борозна обірвалася“ opanuje, jenže je to právě rytmická kytara, která mi uhranula. Její nesmírně hluboké, ohromně chytlavé, místy proměnlivé a místy neměnné a v každé chvíli téměř stejně znějící riff mě po několik poslechů konsternovaly natolik, že jsem prakticky nevnímal nic jiného. Možná u Drudkh nejde o nic nového, ale mě jakožto nového posluchače kapely to prostě nesmírně nadchnulo.

Přiznám se však, že když jsem se oněch riffů nasytil a začal desku vnímat o něco širším způsobem, trocha onoho kouzla se vytratila. Pořád zbyla solidní atmosféra, jenže ta funguje, jen když je člověk správně naladěn. I uřvaný zpěv se brzy oposlouchá a ničivé bicí nejsou ničím novátorským. Přesto zůstává „Борозна обірвалася“ velice povedeným albem. Ukazuje, jak se dělá dobrý atmosférický black metal, což není nic jednoduchého, ale místy ve své nijak zvlášť dlouhé (vzhledem k žánru) hodinové stopáži ztrácí své kouzlo. Teprve když se vrátím ke kytarám, mohu se opět z desátého alba těchto Ukrajinců těšit. A to je více, než vám nabídne 90 % ostatních žánrových nahrávek.


Paganland – Fatherland

Paganland - Fatherland
Země: Ukrajina
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 27.4.2015
Label: Svarga Music

Tracklist:
01. Світанок нової доби
02. Голос Карпат
03. Крізь холод зими
04. Зоряний шлях
05. Слово рідне, орле скутий
06. Незгасле полум’я слави
07. Вітчизна

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Inu, to jsem si zase jednou spálil hubu – a přitom by Paganland neměli být žádní nazdárci. „Pí ár“ cancy dokonce tvrdí, že jde o jednu z „nejstarších ukrajinských pagan metalových kapel“, což si nedovolím vyvracet ani potvrdit, nicméně je faktem, že tohle jméno se poprvé objevilo již v roce 1997. V tomto období své existence však toho Paganland příliš nevyprodukovali – vlastně natočili jen jedno demo a jeden split (a to za skoro deset roků), aby se poté rozpadli.

Obnova přišla po pár letech a po ní již Paganland začali vyvíjet i větší studiovou aktivitu, jejímž hlavním plodem byl dlouhohrající debut „Вітер волі“ (nebo také „Wind of Freedom“, chcete-li) vydaný na jaře 2013 pod značkou Svarga Music. Právě tehdy jsem jméno Paganland začal registrovat i já, ačkoliv k samotnému poslechu prvotiny jsem se nedokopal. Hozenou rukavicí v podobě letošního druhého alba „Fatherland“ jsem ovšem nepohrdl a pustil se do jeho poslechu v očekávání dalšího kvalitního pagan black metalu, jenž nadupané východoevropské scéně nebude dělat ostudu.

Jenže jak jsou ti Ukrajinci, Rusové atd. v podobných žánrech hodně silní, evidentně ne vše, co z této oblasti vyleze, to potvrzuje, což je bohužel i případ Paganland. Jejich „Fatherland“ mi totiž přijde regulérně špatné… v některých aspektech se to sice dá, ale v jiných je to naopak setsakra velká bída, takže jako celek jsou mé dojmy z nahrávky velmi bídné – to mohu prozradit hned.

Nejdříve to však vezměme formálněji. Předně bych byl trochu opatrnější s pojmenováním pagan black metal. Tu a tam sice Paganland trochu zrychlí, ale není to žádná velká vypalovačka, kvůli níž by bylo nutné hovořit o black metalu, zvláště když jsou takové momenty spíše výjimečné. Bude tedy zcela postačující, když budeme operovat jen s pojmem pagan metal.

Podstatnou roli na „Fatherland“ hrají klávesy, což ovšem není žádné velké překvapení vzhledem k tomu, že hlavní postavou Paganland je klávesista Ruen – právě on je jediným zakládajícím členem v sestavě, a ač ve skupině nebyl po celou dobu, co fungovala (odešel nějakou dobu předtím, než se kapela poprvé rozpadla), byl to právě on, kdo činnost téhle formace obnovil s novou sestavou. Není tedy divu, že právě klávesy patří k těm nejvýraznějším prvkům „Fatherland“ – společně s vokály, které jsou tím největším kamenem úrazu.

Instrumentálně na tom „Fatherland“ není vlastně zas tak hrozně. Rytmika ani kytary sice nepředvádějí žádnou skutečně poutavou práci a zdaleka nejsou tak dobré, abych musel tvrdit, že by ty zpěvy zabíjely potenciál instrumentální stránky, ale dejme tomu, protože samo o sobě to není žádný velký problém poslouchat. Klávesy jsou lehce rozporuplnější. V některých případech se totiž dokážou postarat i o poměrně solidní pasáže, které patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Fatherland“ nalézt. Na druhou stranu, jindy jsou jejich linky na můj vkus až příliš kýčovité.

Absolutně největší zlo, které z „Fatherland“ činí takřka neposlouchatelnou záležitost, jsou ovšem již zmiňované vokály. Growling bych ještě dokázal vzít na milost, přestože je ledva průměrný – aspoň je ho tam ale poměrně málo. Úplně šílený se mi však zdá „čistý“ zpěv, o nějž se stará jistý Volodymyr (resp. staral, jelikož album natočil, ale nyní již v sestavě není). Netuším, jestli mi to jen vážně jen extrémně nesedlo, anebo to ten chlápek fakt dává tak příšerně, ale nemůžu si pomoct – jeho zpěv mi rve uši, přijde mi brutálně nepovedený a místy bych se dokonce nebál mluvit i o regulérní falešnosti. Při vší úctě, tohle se prostě nedá.

Zdá se mi, jako kdyby chtěl zpěvák znít přibližně jako Rodoslav, někdejší vokalista kultovních Темнозорь z Ruska, nicméně Volodymyr naprosto zoufale jeho postrádá charisma a kvality. Tenhle „bohatýrský“ čistý zpěv není žádná sranda a skutečně se to musí umět, aby to neznělo směšně, jenže tam, kde Rodoslav dokázal vše vybalancovat a být působivý, je Volodymyr spíše nechtěně směšný. Sice je pravda, že má k tomu také o poznání méně dobrý instrumentální doprovod, než měl zmiňovaný ruský kolega, ale to nic nemění na tom, že je to právě Volodymyr, kdo celé „Fatherland“ potápí úplně nejvíce.

Paganland

Ono když tak o tom přemýšlím, přirovnání k ruské veličině folk / black metalu není zas tak od věci i obecně, nejen co do vokálu, jelikož Paganland neznějí zas tak vzdáleně od toho, co Темнозорь předváděli na deskách jako „Горизонты…“ či „Вольницей в просинь ночей“. Nicméně je to srovnání čistě formální, protože kvalitou se ty dvě kapely nemohou rovnat. Paganland totiž znějí… jak jen to říct… jako „Темнозорь pro chudé“.

„Fatherland“ je tedy pro mě jednoznačným zklamáním. Těšil jsem se na kvalitní ukrajinský pagan metal a na jeho místě jsem dostal album, jehož poslech mi činí velké obtíže. A i když se překonám a odmyslím si to, co mě na celé nahrávce otravuje nejvíce, zbude mi maximálně tak poslouchatelný průměr. Paganland mě tedy nejenže nepřesvědčili, oni mě rovnou odradili tak dokonale, že všemu, co vydali v minulosti a co ještě vydají v budoucnosti, se vyhnu hodně velkým obloukem…