Archiv štítku: Graveland

Nokturnal Mortum / Graveland – The Spirit Never Dies

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black / pagan metal
Datum vydání: 15.2.2016
Label: Heritage Recordings

Tracklist:
I. Nokturnal Mortum
01. Нескореним
02. Східній злам
03. В кайданах часу

II. Graveland
04. Intro
05. Lodowy labirynt
06. Ostatni świt

Hrací doba: 37:25

Odkazy Nokturnal Mortum:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Graveland:
web / facebook / bandcamp

Recenzi na pomalu každé druhé splitko začínám tím, že split alba vlastně moc neposlouchám a že tento druh nahrávek nepatří mezi stěžejní předměty mého zájmu. Nicméně, stále existují i splity, které si pustím sám od sebe a zcela dobrovolně a u nichž jsem zvědavý na to, jak budou vypadat (resp. znít). Počin s názvem „The Spirit Never Dies“ mezi takové bezesporu patří.

A kdože tedy na „The Spirit Never Dies“ spojil své síly, že jsem na to byl tak zvědavý? Inu, dvě východoevropské veličiny něčeho, co bychom pro tuto chvíli mohli velice vágně pojmenovat pohanským black metalem. Jsou jimi Rob Darken a Knjaz Varggoth – pokud netušíte, za jakými formacemi tihle dva stojí, asi byste měli uvažovat, jestli se můžete nazývat fanoušky black metalu, jelikož obě ty kapely, jakkoliv se vám třeba subjektivně líbit nemusejí, jsou ve svém oboru nefalšované kulty. Takové označení dle mého skromného názoru náleží jak Graveland z Polska, tak Nokturnal Mortum z Ukrajiny.

Já sám mám navíc obě skupiny velice rád. Spousta lidí Graveland nemůže vystát, byť mnohdy spíš díky kontroverzní auře, jež se okolo tohoto projektu bezesporu vznáší, což na jednu stranu chápu, ale osobně si myslím, že Darken vládne vytříbeným citem pro tvorbu úžasné epické atmosféry a má na kontě i skutečně fantastické desky (minimálně „Immortal Pride“ je prostě veledílo). Jistá kontroverzní pověst se z minulosti táhne i za Nokturnal Mortum, byť se Ukrajinci od jakýchkoliv extrémistických názorů minimálně navenek snaží již delší dobu distancovat. Avšak i zde se hudebně jedná o nádhernou věc a i těm, kdo se o tuhle kapelu nikdy dříve nezajímali, vytřeli Knjaz Varggoth & spol. zrak s progresivním opusem „Голос сталі“ z roku 2009. A spojení dvou takto kvalitních formací je prostě lákavé, ne že ne.

Od vydání „Голос сталі“ ovšem uběhlo již dlouhých sedm roků a slibovaný následovník v podobě desky „Істина“ je, zdá se, stále v nedohlednu. Trojice skladeb na „The Spirit Never Dies“ je vlastně prvním novým materiálem Nokturnal Mortum od minulého skvělého alba, takže tím spíš je split pro posluchače zajímavý. Nejprve přichází intro „Нескореним“ nabízející vlastně totožný motiv jako „Інтро“ na „Голос сталі“ (což je zjevně záměr), po němž následuje další tvorba atmosféry, klávesy, zastřený zvuk bitvy. Jako intro je to vcelku příjemné, tak proč by ne.

To hlavní však samozřejmě následuje až vzápětí prostřednictvím „Східній злам“ a „В кайданах часу“. Obě písně vlastně potvrzují vysoký nadstandard Nokturnal Mortum a zejména „Східній злам“ s nejedním bravurním melodickým obratem se mi upřímně líbí. I přesto mi ovšem připadá, že jsou obě skladby oproti „Голос сталі“ krokem nazpátek a působivosti minulé desky prostě nedosahují. Knjaz Varggoth a jeho kumpanie se zde zbavili i progresivního směřování, které se na „Голос сталі“ ve velké míře staralo o to, že čelisti padaly pod stůl. Zde jsou jakékoliv progresivní náznaky skutečně jen náznaky projevující se pouze občasně jako třeba v kytarovém sólu „Східній злам“.

Ve své podstatě se tedy nejedná o nic moc víc než atmosférický black metal se sympatickou a nevtíravou symfonickou patinou (ty klávesy pozadí tam jednoznačně jsou) a s rukopisem Nokturnal Mortum. Což není málo a k zábavě to stačí, ale nebudeme si nic nalhávat, očekávání asi byla o kousek výše. Aby toho nebylo málo, tak „В кайданах часу“, jakkoliv špatná není, mi neleze do uší úplně samovolně a některé momenty mi prostě připadají příliš „pohádkové“. Tím pádem u mě jednoznačně vítězí „Східній злам“, jež je i navzdory tomu, co jsem před chvílí řekl, hodně parádní, to zase všechna čest.

Ve finále tedy mohu polovinu Nokturnal Mortum nazvat maximálně tak příjemnou – byť s přídomkem hodně příjemnou. Nicméně, sluší se dodat jednu věc. Knjaz Varggoth se před nedávnem nechal slyšet, že materiál na „The Spirit Never Dies“ moc nereflektuje, jak bude znít „Істина“, naopak že se prý jedná o úkrok a že nadcházející album bude pokračovat ve vývoji kapely. Dále Nokturnal Mortum prozradili, že vedle „Істина“ aktuálně pracují i na experimentálním EP „Біль“, takže budoucnost téhle ukrajinské legendy bude jistě zajímavá.

Nejsem si ovšem jistý, jestli lze tu samou formulku o zajímavé budoucnosti použít i pro Graveland. Jakkoliv jsem měl pro tuhle muziku vždycky slabost, nelze přehlížet skutečnost, že Rob Darken je již skladatelsky dočista vyčerpaný. Mnoho a mnoho let nepřišel s ničím novým a jen se točí v kruhu, a zatímco ještě tak před deseti lety to dokázal hravě vynahradit silnou atmosférou, poslední roky jej jaksi opustila i tato schopnost. Pauzy mezi deskami se prodlužují a kvalita jde i přesto dolů. Snad i sám Darken si je toho zjevně vědom, takže spíš než tvorbě nové muziky se poslední léta věnuje reedicím všeho možného z minulosti na všech myslitelných formátech a přetáčením starších počinů. A aby toho nebylo málo, tak nedávno povýšil Graveland z jednočlenného projektu na regulérní kapelu s plnou sestavou (zajímalo by mě, zdali hodlá nechat nové členy promluvit i do skládání) a dokonce poprvé vyrazil na koncertní pódia (živá premiéra proběhla 2. dubna v Itálii, další dvě akce budou následovat ještě tento měsíc v Polsku).

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

Co se týče příspěvku Graveland na „The Spirit Never Dies“… no, musím to říct na rovinu, ale je to docela smutný poslech. Řekl jsem, že Darkenova skladatelská forma šla hodně dolů a na posledních albech to bylo cítit, ale i ta byla ještě zlatá proti tomu, co se nachází zde. Bohužel totiž musím konstatovat, že takovouhle špatnost jsem snad od Graveland ještě nikdy neslyšel. A to mě osobně mrzí vážně hodně, protože není moc muzikantů, od nichž bych měl ve své osobní sbírce tolik alb jako od Darkena

I stranu Graveland načíná intro a to ještě žádný průser nevěští. Naopak, je poměrně hezké a nese se v duchu Darkenova vedlejšího projektu Lord Wind, což je darkwave / folk / medieval / ambient muzika. A to se mi líbí, a abych zas Robíkovi nekřivdil, tak musím veřejně říct, že i poslední řadovka Lord Wind, „Ales Stenar“ z roku 2012, mě i čtyři roky po svém vydání stále baví a rád si ji sem tam pustím (ostatně jakož i starší tvorbu Lord Wind – tenhle projekt je skutečně lahůdka). Čili ten pokles skladatelské formy se týká především Graveland, Lord Wind zas tolik nezasáhl, což je znát i na „Intru“.

Po intru ovšem následuje muzika v typickém gravelandovském stylu, tedy pagan / viking / black metal s nordickou atmosférou (zde spíše jen snahou o ni), a kosa padne na kámen. Především „Lodowy labirynt“ je velice, velice nepovedený a jde o naprostou a prachsprostou nudu. Jediné, co činí tuhle píseň alespoň trošičku snesitelnou, jsou občasné folkové motivy, o něž se stará AlrunaLord Wind, ale toť vše. Co se metalové stránky týče, tak je „Lodowy labirynt“ nefalšovaně tupý a ten ústřední rádoby riff je při vší úctě skoro výsměch. Aktuálně je to stále „jenom“ krutě nudné a bídné, ale pozor – stačí ještě jeden stupínek níže a už budeme na nefalšované neposlouchatelnosti!

Nokturnal Mortum / Graveland - The Spirit Never Dies

„Ostatni świt“ je o malinký kousíček hratelnější než „Lodowy labirynt“, ale jinak je to furt hodně špatné a song opět trochu vytahuje pouze Alruna se svými strunnými nástroji, jinak je to o ničem. Sice je hezké, že Darken poprvé po mnoha letech zapojil živé bicí (nahrál je Miro, jenž v minulosti několik roků třískal i u Moontower), ale tím jalovou skladatelskou stránku zakrýt nelze. Jak již padlo, strana Graveland je docela smutné poslouchání a člověku se skoro ani nechce věřit, že tohle vymýšlel fakt ten stejný člověk, jenž má na kontě takové skvosty jako „Sons of Fire and Steel“

Není moc co řešit – suverénním vítězem pomyslného splitového souboje jsou Nokturnal Mortum. Jejich příspěvek sice není zdaleka tak působivý jako to, co Ukrajinci předváděli na „Мировоззрение“ nebo „Голос сталі“, ale pořád se mi to líbí a přinejmenším „Східній злам“ za slyšení stojí. Strana Graveland je obrovské zklamání a regulérní ztráta času; jedinou trochu slušnou věcí je „Intro“, což je myslím fakt, který hovoří sám za sebe.


Graveland – Thunderbolts of the Gods

Graveland - Thunderbolts of the Gods
Země: Polsko
Žánr: pagan / viking / black metal
Datum vydání: červen 2013
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Possessed by Steel
02. Thunderbolts of the Gods
03. Chamber of Wicked Tears
04. Wolf of the North
05. Red Polaris
06. When Hammer Shines (Outro)

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Graveland zcela jistě patří k nejkultovnějším black metalovým formacím z Polska, zároveň ovšem i nejkontroverznějším, především díky ústřední a už dávno vlastně jediné postavě projektu, Robovi Darkenovi, jehož některé názory jsou diplomaticky řečeno poněkud nekonvenční. Nicméně tohle rozhodně nemá být účelem článku, protože hlavní náplní naší stránky je hudba a tu Darken dělat bezesporu umí… nebo snad uměl?

Graveland kdysi dávno před nějakými 20 lety začali jako hodně syrový black metal a téměř celá 90. léta jeli v tomto duchu. Na konci 90. let se Rob Darken osamostatnil a z vícečlenné kapely se stal jednočlenný projekt. Tehdy také, v roce 1998, vzniká přelomový klenot “Immortal Pride”, s nímž se zvuk Graveland posouvá do rozvážnější, epičtější a ne tak agresivní roviny; minimálně více jak dvacetiminutový fantastický opus “Sons of Fire and Steel / Outro (Servants of War)” je skladba, kterou z hlavy nedostanu, dokud nechcípnu, a kterou považuji za absolutní vrchol toho, co Rob Darken kdy stvořil. Zároveň s tím je “Immortal Pride” album, jež začalo mé nejoblíbenější období Graveland, trvající až do roku 2005 a desky “Fire Chariot of Destruction”, během něhož vznikly další skvosty jako třeba “Memory and Destiny” (2002) nebo “Dawn of Iron Blades” (2004). Postupně se ovšem začal projevovat obrovský neduh této podoby Graveland, a sice že si jednotlivé nahrávky začaly být čím dál tím více podobné. Hudební forma, do níž Darken plynule přešel na “Immortal Pride” a definitivně pak na následujícím “Creed of Iron” (2000), je z mého osobního pohledu úžasná a mému vkusu neskutečně sedí. I proto to pro mě fungovalo tak dlouhou dobu, vlastně šest dlouhohrajících desek, mezi nimiž jsou rozdíly jen kosmetické. Jenže všechno se začne časem zajídat… po kuřecích řízcích se také můžu umlátit, ale kdybych je měl jíst každý den, zanedlouho bych je asi začal nesnášet, a stejně tak to začalo skřípat i u Graveland s albem “Will Stronger Than Death” z roku 2007, byť zde to ještě bylo v přijatelné míře a ten počin se mi ještě líbí. Nicméně začalo být cítit, že by tvorba Graveland už nutně potřebovala nějakou vzpruhu, impuls, posun trošičku jinam. To se ovšem nestalo a výsledkem bylo ta asi nejméně záživná nahrávka za celou historii Graveland, “Spears of Heaven” (2009).

Následně pro Graveland nastala přestávka… ne úplně tvůrčí, protože vyšlo několik neřadových počinů, z nichž nejvýraznější je EP “Cold Winter Blades” z roku 2010 s novými skladbami, mimoto Darken také konečně realizoval novou desku “Ales Stenar” svého druhého projektu Lord Wind, s nímž se pohybuje v nemetalových vodách ambientní, neofolkové a středověké hudby. Přestávka mezi velkými deskami Graveland však byla doposud nejdelší v celé historii kapely… jenže právě ta přestávka, výtečné “Ales Stenar” a také vzrůstající záliba ve využívání houslí (nejdříve právě na “Ales Stenar”, následně ještě na “Pamięć i przeznaczenie”, neboli přetočené a polsky přezpívané verzi “Memory and Destiny”) dávaly naději, že by s novinkou “Thunderbolts of the Gods” mohla konečně přijít ta vzpruha, kterou by diskografie Graveland potřebovala jako sůl…

Stalo se? Inu… bohužel nikoliv. Hned první poslech veškeré podobné naděje pohřbil, protože Darken na “Thunderbolts of the Gods” opět předvádí to, co jsme již od něj slyšeli mnohokrát a při vší úctě k novému albu i v lepším provedení. Z toho důvodu pro mě byla deska zpočátku poměrně velkým zklamáním, avšak opakované poslechy nakonec ukázaly, že zas až takový průser to není a minimálně “Spears of Heaven” novinka přebíjí celkem bez větších problémů. I tak se však nemohu zbavit dojmu, že jsem prostě čekal víc, že je “Thunderbolts of the Gods” dalším počinem, bez nějž by se diskografie Graveland klidně obešla, a že kdyby tohle album nebylo, vlastně by se nic moc nestalo, neboť vše podstatné a vše, co je zde ke slyšení, už Darken řekl v letech 1998-2005 – a o dost lépe.

Graveland

Pro ty z vás, kteří se s tvorbou Graveland doposud nesetkali, by však možná stálo za to objasnit, oč tu tedy běží. Obecně bývá současná tvorba Graveland označována jako pagan / black / viking metal, což je vlastně docela trefné. Samotný tvůrce ji pak označuje jako epic pagan metal, což vlastně také není úplně od věci. V překladu se jedná o black metal ve středním tempu s dominantní pohanskou atmosférou a relativně epickým vyzněním. Ale je to spíše taková minimalističtější epičnost, nečekejte vůbec nic bombastického, ve skutečnosti je zvuk Graveland stále ještě hodně špinavý a neurvalý – sice ani zdaleka ne tolik, jako tomu bylo v první raw black metalové éře, ale v porovnání s většinou okolní produkce stále dost. Hudba Graveland, jak již bylo řečeno, se v podstatě z drtivé většiny nese ve středním tempu a stojí zejména na riffech, nečekejte žádný velký příval melodií nebo dokonce kytarových onanií. O většinu oné epičtější atmosféry se starají hlavně nordické chóry, které do své hudby Darken zakomponoval už dávno a od té doby jsou ke slyšení s železnou pravidelností na každém počinu.

A přesně takhle vlastně zní i “Thunderbolts of the Gods” – proto bylo výše řečeno, že ta nahrávka nepřináší vůbec nic nového. Ono popravdě řečeno, některé písně jsou na desce vlastně docela příjemné, jmenovitě hlavně titulní “Thunderbolts of the Gods” nebo rozmáchlejší “Red Polaris”. Vlastně i “Chamber of Wicked Tears” a “Wolf of the North” přinášejí dost povedené momenty a obě mají hodně dobrý rozjezd. Ve skutečnosti samo o sobě a bez kontextu další tvorby to album není vůbec marné, naopak se jedná o docela slušnou nahrávku, ale když člověk ten kontext zná, tak… slyšeli jsme už prostě lepší. Poslouchat se to dá a vlastně se mi to i docela líbí, ale nic to nemění na faktu, že Rob DarkenGraveland už před dlouhou dobou upadl do ne úplně sympatického tvůrčího stereotypu a že cokoliv z období 1998-2005 je často i mnohonásobně kvalitnější, zábavnější a působivější. “Thundebolts of the Gods” je pro mě hodně slabá 6,5, která na 6 neklesla částečně i díky tomu, v jaké oblibě chovám starší desky a Graveland obecně…


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir