Země: Ukrajina Žánr: avantgarde post-black metal Datum vydání: 12.5.2017 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Deviant Shapes 02. Stillborn Knowledge 03. Homecoming 04. Rain as Cure 05. Black Silent Piers 06. Futility Report Hrací doba: 40:26 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Na první pohled se zdá, že White Ward jsou dalšími vysoce nadějnými debutanty na metalové scéně. I když tohle tvrzení může evokovat dojem, jako kdyby se tahle ukrajinská formace sotva dala dohromady. Ve skutečnosti však za sebou White Ward mají už půl dekády fungování, v jejímž průběhu nastřádali slušnou řádku neřadových počinů – klasická sbírka demosnímků, minialb a split alb, vždyť už to jistě sami znáte.

Zlomový je tak až letošní rok, když si White Ward vytáhla francouzská firma Debemur Morti Productions, jejíž jméno v kolonce vydavatele dost často bývá zárukou kvality, a právě pod jejími křídly se do světa dostala debutová dlouhohrající deska „Futility Report“. Nejen vydavatelství, ale i dobrá obálka a příslib avantgardního black metalu mě nalákaly, tudíž jsem se nemusel dlouho rozmýšlet, jestli po albu sáhnout.

Jenže jakkoliv se všechno zdálky tváří nanejvýš zajímavě a poutavě, skutečná podoba „Futility Report“ mi zas až tak lákavá nepřipadá. Naopak, mé dojmy z alba jsou spíš rozporuplné a rozhodně nemohu tvrdit, že bych si z debutu sednul na prdel. Ani bych netvrdil, že jsme se s White Ward nějak minuli ve vkusu nebo že jsem jejich vizi nedokázal porozumět… realita je taková, že mi to prostě přijde přeceňované a nemyslím si, že by Ukrajinci byli tak dobří, jak se na první pohled může zdát.

Samozřejmě, budeme-li se bavit čistě o formální stránce věci, není toho moc, co by se White Ward dalo vytýkat. A tím nemám na mysli, že kapela zdatně ovládá své nástroje, to se snad předpokládá automaticky a nemá smysl to zmiňovat. Spíše mluvím o tom, že z objektivního hlediska Ukrajinci hrají jakože dobře, skladby jsou poměrně pestré, přístup progresivní, výrazné je využití saxofonu, kterýžto se nachází v základní sestavě, nikoliv jen na hostování.

Jenže mi to celé přijde chladné. Jako kdyby White Ward svou hudbu ukuchtili podle základních receptů z kuchařky „Jak hrát hipsterský black metal pro 21. století“. Progmetalové postupy, post-metalové vlivy, jazzový nádech a všechny tyhle věci. S esencí skutečného black metalu samozřejmě „Futility Report“ nemá nic moc společného, ale to není ten stěžejní problém, byť nepopírám, že subjektivně mi nějaká nebezpečnost schází. White Ward totiž nehrají black metal pro žánrové fanatiky, nýbrž black metal pro samozvané intelektuály, kteří v kavárnách popíjejí dvojité latté. Pokud to někomu vyhovuje – a věřím, že se tací najdou a nebude jich úplně málo – nic proti tomu, ať si to užijí, ale mně přijde zbytečné něčemu lízat prdel jen kvůli tomu, že tam hraje saxofon.

Na poslech „Futility Report“ jsem byl vlastně zvědavý, těšil jsem se na avantgardní black metal. Papírově jsem ho možná našel, ale ne zrovna v podobě, jakou jsem si představoval. Při poslechu desky jsem se nudil jak blázen, připadá mi to sterilní, místy skoro až tendenční. Nyní mi na albu přijde nejzajímavější ten obal; a na samotné kapele je pak nejzábavnější, že jeden člen je strašně podobný na záporáka z „Rudého horka“ se Schwarzeneggerem, haha. Já vím, je to debilní humor, ale o něčem to vypovídá, když se kapela evidentně snaží znít chytře jak vysokoškolská skripta fyziky, a člověk má stejně chuť si z toho dělat prdel. Odcházím zklamán, poněvadž zde neslyším nic jiného než wannabe hipster pózu.