Archiv štítku: instrumental

Recenze

Luna – Swallow Me Leaden Sky

Napsat komentář
Luna - Swallow Me Leaden Sky

Země: Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Everything Becomes Dust
02. Swallow Me Leaden Sky

Hrací doba: 44:09

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

S ukrajinským projektem Luna jsem se poprvé potkal v roce 2014, když vyšla jeho prvotina s názvem „Ashes to Ashes“. Neznámá kapela, nepříliš výrazný obal a jedna bezmála hodinová skladba – nic z toho nebudilo zrovna velká očekávání. A přece se z toho vyklubalo příjemné překvapení. Mělo to atmosféru, a přitom to neznělo unaveně jako většina současného funeral doomu metalu, což možná souvisí s tím, že nešlo o úplně standardní funerální umíráček (k tomu se ještě dostaneme podrobněji). Jednoduše mě to bavilo, co víc k tomu říct…

Přesto jsem následné nahrávky Luny vynechal, ačkoliv jsem jejich vydání zaregistroval. Ani EP „There Is No Tomorrow Gone Beyond Sorrow Under a Sheltering Mask“, ani druhou desku „On the Other Side of Life“ jsem do přehrávače vůbec nevložil. Nějak tenkrát nebyla nálada na podobnou muziku, k poslechu je toho pořád všude dost, a jak člověk něco na čas odloží, stává se, že už je to odloženo navždy. Což byl přesně tenhle případ.

S vydáním aktuálního třetího alba „Swallow Me Leaden Sky“ jsem se ovšem rozhodl se k téhle ukrajinské formaci vrátit a podívat se, jestli byl povedený debut pouze náhoda, anebo jestli tu skutečně vězí nějaká kvalita. Což se vždycky plně projeví až po větším počtu nahrávek a s větším časovým odstupem. Soudě na základě „Swallow Me Leaden Sky“ bych řekl, že to na náhodu nevypadá. Ta placka je jednoduše moc fajn.

Čtete-li nás pravidelně, možná jste zaregistrovali, že mám poslední roky docela problém najít funeral doom metal, jejž bych mohl opravdu pochválit. Co tedy Luna dělá jinak, že mě to baví? Už výše jsem naznačil, že se nejedná o standardní pohřební tryznu a možná právě to je ten důvod. Většina funeral-doomových formací to totiž drhne dle stejného receptu dle stejného neměnného receptu, s trochou nadsázky to všechno zní jako jedna a tatáž kapela. Samozřejmě, že i na „Swallow Me Leaden Sky“ můžete očekávat šnečí tempo a pomalé táhlé riffy, k nimž ale Luna přidává symfonický nádech.

Je to docela triviální recept, ale v kombinaci s dobrými skladatelskými schopnostmi to vlastně stačí. Však co by nestačilo, když je atmosféra parádní a když jsou písně dost zábavné a pestré na to, aby se člověk nenudil, ačkoliv obě přítomné s přehledem překonávají hranici dvaceti minut. Což už je dost dlouhá doba, utáhnout song o dvaceti minutách myslím není žádná prdel, takže lze jenom ocenit, že se to Antonu Demortovi – jak zní jméno jediného člena formace – daří docela přirozeně.

Luna

Oproti standardnímu funerálnímu receptu tu je ještě jeden zásadní rozdíl. Tentokrát ale nic nepřidává, spíš ubírá – zpěv. Hluboký murmur patří k základním atributům žánru, ale zrovna u Luny jej nenajdete, stejně jako tu nenajdete žádný jiný vokál. „Swallow Me Leaden Sky“ je totiž čistě instrumentální nahrávka. A víte co? Vůbec mi ten chropot nechybí, když Luna na jeho místě nabízí dobré melodie, což je jen tak mezi námi něco, co ve funeral doom metalu chybí jako sůl. Každopádně, schopnost smysluplně naplnit víc jak dvacet minut na kompozici při absenci jakéhokoliv zpěvu, je ještě víc ocenění-hodná.

Nebudu nijak zastírat, že se mi „Swallow Me Leaden Sky“ líbí. Dokonce takovým způsobem, že jedním z nejvýraznějších dojmů z novinky je pocit, že jsem byl nejspíš trochu debil, když jsem předchozí album okázale odignoroval, a že bych se k němu měl někdy zpětně vrátit. Pokud se ale budete bavit čistě o aktuálním počinu, tak ten mohu doporučit. Pokud se vám líbí kupříkladu The Howling Void, je dost velká pravděpodobnost, že se skamarádíte i s Lunou…

Recenze

The Minerva Conduct – The Minerva Conduct

Napsat komentář
The Minerva Conduct - The Minerva Conduct

Země: Indie / USA
Žánr: atmospheric progressive metal
Datum vydání: 20.9.2017
Label: Transcending Obscurity India

Tracklist:
01. Vile
02. Desertion
03. Metanoia
04. Trip Seq
05. Appetence
06. Exultant
07. Unearth
08. Grand Arcane

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným.

Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý kytarista, a popravdě bych dal nevím co za to, abych měl v takovém věku alespoň poloviční kompoziční i hráčské dovednosti. Veškeré skladby jsou právě a výlučně jeho dílem a zbytek ansámblu se stává spíše prostředkem, ačkoli zdatným, k realizaci jeho nápadů. A jaké jsou to nápady!

Už famózní obal slibuje velmi košatý a bohatý zážitek a výsledná hudba mu zcela odpovídá. Každá jedna z osmi celkových skladeb je skvělá nadupaná záležitost koketující na pomezí metalcoru (případně i deathcoru), djentu a progresivního metalu doplněná o opravdu pestrou škálu všemožných elektronických zvuků a pazvuků, o něž se stará Navene Koperweis, mj. bývalý člen Animals as Leaders. Ty se velkou měrou podílejí na tom, že i po mnoha a mnoha posleších člověk s radostí objevuje stále nové detaily (a to klidně i po pěti měsících, jako je tomu v mém případě), a přesto stále nemá pocit, že odhalil všechno. Dalo by se to připodobnit k motýlímu efektu ve hrách, kdy vás každé rozhodnutí dovede někam trochu jinam – i v tomhle případě můžete k eponymnímu albu The Minerva Conduct pokaždé přistoupit trochu jinak a kdykoliv změníte přístup, odměnou uslyšíte něco jiného. A je jen dobře, že všechny skladby jsou čistě instrumentální (když nepočítám sampl na „Exultant“), poněvadž ať by byl zpěvák sebelepší, byl by už tak nějak navíc. Vjemů proudících do ucha posluchačova by bylo přehršel, což si naštěstí The Minerva Conduct uvědomují.

Nejsou to ale jen detaily, které dosud tak fascinovaně objevuji, kompozice jsou celkově výrazně proměnlivé, a byť žádná ze skladeb není vyloženě klidná a na člověka se téměř nepřetržitě valí zvuková masa nedozírných výšin, v podstatě v každé k určitému zklidnění dojde a v takových případech The Minerva Conduct předvádějí, že krom úderných propracovaných riffů zvládají i pomalejší atmosferické a někdy až hypnotické pasáže (naprosto unikátním je kupříkladu zážitek při poslechu úvodu „Grand Arcane“, která je i jako celek monumentálním a asi tím nejlepším možným uzavřením celé pouti).

The Minerva Conduct

Kapitolou samou o sobě je zvuk, který v podobných žánrech hraje poměrně výraznou a důležitou roli. Práce při mixování a následném masteringu byla v tomto případě odvedena naprosto perfektně, díky čemuž se The Minerva Conduct můžou pochlubit moderním a úderným zvukem, v němž se neztratí ani sebemenší vrznutí, jenž zároveň nezní tak odpudivě počítačově, jako je tomu v případě některých djentových uskupení („dobrým“ příkladem je třeba Bulb, vedlejší projekt Mishy Mansoora z Periphery). Ten moderní háv naštěstí nezůstává zcela čistým a díky nazvučení basy je obohacen i o trochu té špinavosti a syrovosti.

Je pro mě opravdu těžké vybrat lepší či horší skladby, ale kdybych se měl rozhodnout, tak do role těch slabších bych pravděpodobně odsoudil „Vile“ a „Desertion“, které mezi zbytek zapadnou (přestože minimálně úvod „Desertion“ mne potěšil svou podobností s Vildhjarta). V žádném případě ovšem nejsou nudné, to ani v nejmenším. Horší už pro mě je vybrat si nějakého favorita, poněvadž všechno od „Metanoia“ po poslední „Grand Arcane“ je natolik originální a nabušené, že vybrat si jednu jedinou skladbu je takřka nesplnitelným úkolem (ačkoli když nad tím tak přemýšlím, asi nejvýrazněji mi v paměti utkvěla právě závěrečná „Grand Arcane“, případně ještě „Trip Seq“, přestože se jedná spíše o takovou mezihru).

Nepochybuji, že The Minerva Conduct se ode mě dočká při konečném ročním zúčtování zmínky, přestože v rámci nejlepší pětice alb to asi nebude. Buď jak buď, uběhlo pět měsíců a já jsem stále nenalezl ani jedinou výhradu, a to jakože jsem se snažil. Navíc, což se mi opravdu nestává často, mne poslech baví, i když na podobný druh hudby zrovna nemám náladu. Stejně tak si myslím, že tohle album nebude mít problém přežít zkoušku časem, při níž mnohá jiná pohoří. Takže… chci víc.

Reporty

Russian Circles, Helen Money

Napsat komentář
Russian Circles

Datum: 20.11.2016
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Helen Money, Russian Circles

Russian Circles je v rámci nejrůznějších post-žánrů dávno zavedený pojem, který ani u nás netřeba široce představovat. Loňský koncert v Praze sice měl pár much na kráse, i tak to ovšem bylo výborné, a aktuální album „Guidance“ je pro mě jejich nejzdařilejším počinem vůbec. Návštěva pražské zastávky podzimní evropské šňůry tak byla takřka nezbytností – a nebýt setlist pokaždé naprosto identický, snad bych uvažoval i o návštěvě brněnského koncertu. I peněženka však poukazovala ke skutečnosti, že jedna akce je víc než dost, a tak jsem se na devátou vydal do Lucerna Music Baru, kde už tou dobou bylo poměrně živo.

Coby předskokan tentokrát hostovala sólo cellistka Helen Money vydávající pod mým oblíbeným labelem Thrill Jockey (mající pod sebou i skvosty jako The Body či Pontiak), takže ačkoliv jsem její tvorbu neznal, věřil jsem, že to bude přinejmenším zajímavé. A nespletl jsem se, protože to, co tahle éterická dáma lehce strhaných rysů a velice skromného vystupování byla schopná zahrát na tak klasický nástroj, bylo parádní. Ačkoliv její první píseň pohltila neslušně dlouhá fronta na šatnu, zbytek snažení už jsem vnímal z početného publika – narváno ještě nebylo, ale k prázdnu bylo taky daleko. A její velmi osobitá fúze neoklasicistní hudby na steroidech a bahnitého sludge rozhodně nezůstala bez odezvy. Helen dokázala zahrát nezně, stejně jako její riffy mohly lámat krky, kdyby bylo publikum trochu víc rozehřáto. Instrumentálně to bylo perfektní a párkrát jsem se přistihl při přemýšlení, jak na cello může zahrát věci znějící tak nelidsky, ale zároveň skvěle.

Přesto bych měl dvě výtky – první směřuje k samplům, jimiž si tu a tam Helen vypomohla. Proti tomu nic, ale ať už šlo o piano nebo bicí, ve všech případech zněly na můj vkus až moc uměle, bez dynamiky a respektu k živému přednesu. Druhá pak není kritikou Helen, nýbrž směřuje k publiku, které zejména v zadních řadách mělo potíže mlčet i v klidnějších pasážích, a ty tak zanikaly v šumu štěbetajících návštěvníků. Chápu, že hudba někoho zajímat nemusí, ale mě osobně to dost sralo – bohužel vzhledem k uspořádání klubu se s touto skutečností musí počítat. I tak mě ovšem Helen Money zaujala a po její tvorbě se pravděpodobně poohlédnu.

Helen Money

Následující čtvrthodinu jsem se rozhodl vyčkat u pódia a vystát pěkný flek v prvních řadách – zčásti i kvůli tomu, že známé tváře jsem výjimečně nezahlédl, zčásti protože nabídka baru v Lucerně není zrovna slavná. Tady je na místě vyzdvihnout perfektní dramaturgii, která jela takřka na minutu přesně. Ne, že bych se ze strany Russian Circles bál nějakých hvězdných manýrů, jako spíš technických obstrukcí – naštěstí se nedostavily. V deset se tak na pódiu zjevilo strunné duo Sullivan–Cook a spustilo svoje tanečky na mnohých efektech, jež mělo vyskládáno u nohou, samozřejmě za mohutné podpory páně Turncrantze za škopky. Úlohu rozehřívacího intra zastala „Asa“ (ta mimo jiné otevírá právě i desku „Guidance“) a narvanou Lucernu připravila na explozi, jež nevyhnutelně následovala: „Vorel“ v živém podání smetl vše, co mu stálo v cestě; přímočarost a nekomplikovanost jen podtrhuje sílu, s jakou tahle skladba nakládá. A ačkoliv nová deska dostala spoustu prostoru (hned čtyři kusy), samozřejmě se hrály i mnoha koncerty prověřené nálože jako „Deficit“, „1777“ či „Harper Lewis“, jejíž basovou linku nelze nemilovat. Na druhou stranu je možná škoda, že na úkor jistot nezaznělo alespoň pár starších kousků, které se živě takřka nehrají.

Russian Circles

To je však jediné, co mohu nedělnímu koncertu vytknout – a i tak jde o výtku, jakou nelze brát kdovíjak vážně, protože Russian Circles hráli skvěle a nové písně, na něž jsem byl obzvlášť zvědavý, fungovaly na výbornou. Vyjma již zmíněných zazněly ještě „Afrika“ a „Calla“, přičemž první z nich mě přechodem mezi éterickým blouzněním a mohutnou kytarovou stěnou naprosto odpálila. Stoprocentnímu vyznění přispěl i výborný zvuk, v němž vynikly všechny detaily (alespoň z mého místa v první brázdě) a ačkoliv to možná bylo trošku hlasitější, rozhodně nešlo o vadu na kráse. Lucerna v tomto ohledu nezklamala.

Setlist Russian Circles:
01. Asa
02. Vorel
03. Deficit
04. 309
05. Afrika
06. Harper Lewis
07. 1777
08. Calla
09. Mládek
– – – – –
10. Youngblood

Po závěru setu v podobě kulervoucí matematiky „Mládek“ přišla ještě vytleskaná (a vzhledem ke známému setlistu očekávaná) „Youngblood“ a pak už byl skutečně konec. Vyčerpávající set trval dobře hodinu a půl a byli to Russian Circles v tom nejčistším slova smyslu. Absence mikrofonu, žádná slova, průpovídky, jen strohá gesta, zamlklost, s níž byli ponoření do nekončících smyček, a kdesi mezi nimi aplaus publika. Nakonec jen skromná děkovačka s první řadou a zamáváni ostatním.

Russian Circles zahráli famózně, a vlastně mě nakonec ani nemrzí, že nezazněla „Guidance“ od začátku do konce, jak jsem si v duchu přál, protože ta deska je k tomu vyloženě stvořená. Protože jak jsem již zmínil v recenzi, tihle Američané jsou zkrátka sázka na jistotu – neskutečná sehranost, profesionalita, perfekcionismus, lidskost a skromnost v jednom, s níž valí to svoje, lámou kosti, boří zdi. Tak zas někdy příště!

P. S. Už dlouho se mi nestalo, aby mě po koncertě bolelo tři dny za krkem. Díky!

Recenze

Shadowdream – The Sunsettler’s Motel

Napsat komentář
Shadowdream - The Sunsettler's Motel

Země: Srbsko
Žánr: ambient / dark jazz / experimental
Datum vydání: 7.7.2016
Label: Wormholedeath Records

Tracklist:
01. Good Evening and Welcome to the Sunsettler’s Motel
02. The Sunsettler’s Theme
03. The Murder Story Part 1 – After Midnight I Heard Someone Scream in the Room No. 217
04. The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor
05. While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted
06. The Hour of the Wolf, Alfa and Omega
07. The Obsession Begins Tomorrow
08. Good Morning and… It Starts Today…

Hrací doba: 40:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Wormholedeath Records

Podzimní slunce pomalu zapadá a pan Norman Torrance přijíždí k motelu Sunsettler’s. Už při vstupu do budovy, kdy se jde zapsat na recepci, pocítí jakousi napjatou atmosféru, která se kolem prostírá, přesto jí nevěnuje pozornost a rozhodne se kvůli únavě zůstat. Když v hluboké noci usíná a začíná snít, znenadání jej probudí nelidský jekot. Okamžitě vybíhá ze svého pokoje, aby zjistil, co se stalo, ale nikde ani živáčka – až na jedinou osobu, jejíž obličej však Norman z rozespalosti pořádně nevidí. Když se chce k postavě přiblížit, najednou je pryč.

Torrance běží zpět do svého pokoje, vystrašený se snaží uklidnit a ideálně se uložit zpět ke spánku. Co se stalo? Byla to vražda? Řev by tomu odpovídal. Noc pomalu postupuje, brzy začne úsvit a myšlenky jej sžírají. Opět vychází z pokoje a snaží se někoho najít, ale motel zeje prázdnotou. Rozhodne se tedy sbalit věci a radši co nejdříve odjet pryč, když vtom zaslechne startující automobil na parkovišti před motelem. Rychle sebere klíče od svého auta a běží dolů. Nasedne do svého vozu a začne sledovat auto, které právě viděl odjíždět. Je to snad vrah? Podepsal si teď Torrance svůj ortel a stane se jeho příští obětí? Anebo je snad právě on ten pronásledovatel?

To není začátek žádného krimi příběhu (i když… jak se to vezme), nýbrž koncept alba „The Sunsettler‘s Motel“. A ještě než se dostaneme k jeho hudebnímu ztvárnění, zdržím se chvíli právě u příběhu. Ten je pro hudební desku možná trochu nezvyklý, ale to není na škodu. Trochu mě však mrzí, že Rastko Perišic – jediný člen projektu Shadowdream, jenž za počinem stojí – rezignoval na jakékoliv rozuzlení či pointu. Žádná tam není. Nemyslete si, že bych měl to srdce vám kus příběhu odepřít – skutečně jsem to převyprávěl celé a album prostě končí tím, že hlavní postava odjede z parkoviště motelu a sleduje nějaké auto. Dvě vcelku laciné otázky, jaké jsem si v závěru druhého odstavce dovolil parafrázovat – „Is it the murdered, is Mr. Torrance now becoming the next victim? Or is Mr. Norman Torrance the actual predator?“ – prostě pointu nedělají.

Koncept „The Sunsettler‘s Motel“ tím pádem končí jaksi uprostřed věty, jejíž druhou půli odmítne sdělit. Pokud by snad mělo jít jen o první část příběhu, jehož děj by byl rozvíjen na další nahrávce, pak asi budiž, ale jestli taková informace byla někde potvrzena, tak mi to uniklo. A tím pádem to na mě působí jako umělecký záměr, který se příliš nepovedl – nechat otevřený konec, ať si posluchač důsledky domyslí sám. Ale i otevřené konce se musejí umět a potřebují nějakou přípravu půdy, aby měly účinek, nejde prostě udělat jednoduchý rádoby příběh a useknout jej v nějakém náhodném místě.

Říkáte si, že něco může být skryto mezi řádky, co jsem jen nedokázal rozluštit? Pak se ptám – jaké řádky, mezi nimiž bych měl číst, máte na mysli? „The Sunsettler‘s Motel“ je totiž čistě instrumentální deska a výše nastíněné ji provází jen jako psaný text, aby měl posluchač představu, oč běží. Nicméně je znát, že se Rastko Perišic snaží hudební produkci přizpůsobit tomu, co se právě děje v příběhu. Jeden příklad za všechny: když se hlavní postava zaobírá temnými myšlenkami u sebe v pokoji a přemýšlí, co dělat dál, tak tuto pasáž reprezentuje skladba „While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted“. Ta je tím pádem temnější, minimalističtější, aby odpovídala noční prázdnotě a nejistotě, kupředu ji táhne plíživé tempo, nad nímž se ozývají těžké klavírní klapky a místy i saxofon. Podobně třeba „The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor“ potřebuje navodit ještě zlověstnější pocity, tudíž se uchyluje až k darkambientní výrazivu.

Abych ale řekl pravdu, „The Sunsettler‘s Motel“ mi bylo o něco sympatičtější, když jsem si jej pustil poprvé, aniž bych byl seznámen s onou dějovou linkou. Některé písně samy o sobě jsou dobré, osobně se mi asi nejvíce zalíbila druhá „The Sunsettler’s Theme“ (ta má v příběhu vyjadřovat napjatou náladu motelu, jakou Torrance pocítí, když sem poprvé vejde). Hlavně kvůli minimalistické klávesové lince v pozadí, příjemné subtilní rytmice a uvěřitelné atmosféře. Výborná je i předposlední „The Obsession Begins Tomorrow“ nebo „The Hour of the Wolf, Alfa and Omega“. Obecně vzato lze tvrdit, že nahrávka i jako celek je drtivou většinu času sympatická a poslouchá se velice dobře. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že brzy nad ránem, kdy teprve začíná svítat, tma neochotně začíná ustupovat prvním slunečním paprskům a v kopcích okolo se ještě převalují cáry mlhy, má nahrávka svůj účinek.

Shadowdream

Ve finále je tedy „The Sunsettler‘s Motel“ i přes jisté výhrady ke zvolenému konceptu a především k jeho zpracování příjemná nahrávka. V jádru je poklidná a ambientní, nicméně v některých jejích zákoutích lze cítit i temnější spodní proudy, jinde zase posmutnělý saxofon, výrazný jazzový pel či dokonce vzdáleně folkový motiv. Náladotvornost tomu navzdory minimalismu nechybí a poslech nenudí. Kladné dojmy tedy převažují. A vlastně bych lhal, pokud bych tvrdil, že jsem si „The Sunsettler‘s Motel“ neposlechl docela s chutí a jsem poměrně rád, že jsem to slyšel. Na druhou stranu mi produkce Shadowdream neuhranula natolik, abych se okamžitě vydal zkoumat předešlé kousky v diskografii. Letošní novinku vám však mohu s klidným srdcem doporučit.

Recenze

Russian Circles – Guidance

1 komentář
Russian Circles - Guidance

Země: USA
Žánr: post-rock / metal
Datum vydání: 5.8.2016
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Asa
02. Vorel
03. Mota
04. Afrika
05. Overboard
06. Calla
07. Lisboa

Hrací doba: 41:11

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

O post-žánrech se u nás na blogísku webíčku poslední dobou píše často – ještě aby ne, když si v nich libuje dobře polovina redakce. Nu, tahle recenze, jak napovídá nadpis, nebude výjimkou, protože řeč nebude o nikom jiném než o Russian Cirlces a jejich poslední řadovce – což je, pokud mě paměť neklame, recenzní premiéra, neboť předchozí (a zároveň první) povídání se týkalo perfektního vystoupení v někdejším Podniku, budiž mu země lehká. Věřím, že to bude zajímavé počtení, protože oproti předchozí diskografii čítající dobře pět zářezů je novinka „Guidance“ v lecčems odlišná – třeba už jen tím, že jsme na ni čekali o rok víc než na předchozí počiny, přičemž se nabízí vcelku jednoduchá otázka: stálo to za to?

Než se však doberu odpovědi, stálo by možná trochu zmínit, co jsou „Ruská kola“ vlastně zač. Instrumentální trojice začala rytmicky precizní post-rock / metal drhnout někdy kolem roku 2004, přičemž původní dvojici Mike Sullivan – Dave Turncrantz doplnil basák Brian Cook před vydáním druhého alba „Station“. Právě dlouhodobě stabilní sestava dává možnost vývoje směrem vpřed, přičemž jednoduchý trojúhelník kytara-basa-bicí jasně vymezuje prostor, v němž se chicagská trojice pohybuje. Žádné vokály, žádná slova (dobře, s výjimkou „Memorial“, kde se v titulním songu blýskla Chelsea Wolfe), jen riffy, basové linky a rytmika vyznačující se železnou přesností, ale mimo jiné i civilnost, skromnost a odtažitost, s níž si hrají to svoje, na ostatní nehledě.

Kdo Russian Circles už nějakou dobu sleduje, ví, že každé album je v určitém aspektu sázka na jistotu. Osobitý zvuk i rozpoznatelný rukopis je s každou další deskou čím dál víc vybroušený a o nápady tahle kapela neměla nouzi snad nikdy. Každý další zářez v diskografii se posouvá dál od klišé stojících v počátku post-rockového žánru, na kterých dojíždí tolik současných kapel – opouští onu jednoduchou a dnes již trochu prvoplánovou dynamiku přechodů mezi tichými a hlasitými pasážemi; emotivních, extatických gradací užívá jen tam, kde je toho zapotřebí pro vývoj skladby, a stejně tak zachází i s dech beroucími zvukovými stěnami. „Guidance“ v tomto ohledu není výjimkou a už jen proto stojí za to tuhle desku slyšet – ovšem důvodů, proč tomuhle počinu věnovat pozornost, je pochopitelně mnohem víc než jen skutečnost, že to je „další deska od Russian Circles“.

Nejde tudíž jen o to, že se „Kolečka“ oproti předchozí „Memorial“ opět vydala dál. Ano, stále to jsou Russian Circles, a ano, stále je poznáte na první dobrou. Pečlivě budované identity se nezříkají, ani nelze říct, že by jejich rukopis zaznamenal nějaký zásadní obrat. „Guidance“ je ovšem nejucelenější album, jaké z hlav chicagské trojice doposud vzešlo, čímž navazují na trend předchozích počinů, a dotahují jej do úspěšného konce. Šestice skladeb (nepočítaje intro „Asa“) funguje tak soudržně jako na žádném předchozím počinu, jednotlivé části skládačky jsou vzájemně propojeny přechody, které přetékají jejich hranice, čímž na první poslech vzniká dojem, že album nerušeně plyne kupředu. Nicméně až když se člověk do alba zaposlouchá, dobere se hlubších souvislostí – rozvíjené motivy na sebe reagují i mezi skladbami, a i když může fungovat každá jedna o samotě, jejich souhra vytváří specifickou paletu nálad, která by jinak neměla šanci vzniknout. Kompozice skvěle využívají příčiny a následku, nic se neděje nahodile, vše má své místo a logiku. Předcházející skladba dává vyniknout náladě té předchozí, dokud se album nedobere závěru.

Když nad tím přemýšlím, sledovat provázanost „Guidance“ je jako sledovat alchymistu při práci (ostatně, komponování mnohdy nemá do tajů alchymie daleko); při poslechu jsem měl pocit, jako když hledíte na sbírku povídek, které postupně stávají celistvým románem jen díky tomu, že naleznete další způsob, jak na ně nahlížet. Což je na „Guidance“ vlastně to nejkrásnější: Vypráví příběhy, které se nikdy nestaly a které čekají, až je někdo hodí na papír nebo zachytí na filmové pásmo – přičemž s každým poslechem jsou jiné, hlubší, propojenější. „Vorel“ je masivní kolizí, jíž nescházejí dobře časované vrcholy, zvraty, za něž by se nemusel stydět nejeden autor scénáře, uchvacující robustnost, ani perfektní tempo. Zatímco „Mota“ naoko klidní zjitřené smysly, jen aby vás uvrhla do víru nejistot a napětí, když se na scéně zjeví tajuplný antagonista, „Afrika“ kreslí velkolepé výjevy panenské divočiny, na jejímž pozadí vrcholí krize hlavních rolí. Následující „Overboard“ působí jako bezbřehý oceán klidu varující před peripetií nastávající pod brutálním sonickým tlakem v „Calla“. Tíseň, klaustrofobii vyvolávající stěny kytar, před nimižnení úniku, úprk jasně vyznačenými koridory, v nichž Sullivan vrství smyčku za smyčkou do bezchybně vypointovaných gradací. Dozvuky mohutných riffů rozehrává v závěrečné katarzi „Lisboa“, očišťujíc se od všeho, co bylo doposud napácháno, usmiřuje v posledních vteřinách všechny přítomné.

Russian Circles - Guidance

Koho? A proč vlastně? Co je k tomu dovedlo? A kde? Odpovědi si doplňte sami, Russian Circles vám k nim dávají propracované schéma (říkal tu někdo Aristoteles?), do něhož jen stačí vypustit vaši představivost – které „Guidance“ ráda podá ruku a otevře jí dveře na výpravu do říše mechanického vlnění – ale dál neřekne vůbec nic, nenapoví ani enigmatické názvy skladeb (jak by taky mohly, když kupříkladu „Vorel“ je úlitbou českému tour managerovi kapely). Ale když říkám propracované, myslím tím propracované do detailů. Za povšimnutí stojí skutečnost, že kromě intra dostala každá kompozice zhruba stejnou stopáž (pět a půl, nebo šest a půl minuty), na níž se musí vejít vše potřebné, žádné písně mimo tyto rozměry jako by neexistovaly. I to přispívá dojmu kompaktnosti a vyrovnanosti celého materiálu, který i navzdory rozmanitosti drží úroveň, z níž se směrem nahoru ani dolů příliš nevybočuje. Kytarové masivy jsou dlouhé tak, aby si pro sebe neuzurpovaly příliš pozornosti, klidnější plochy zase končí před hranicí natahované kaše. Nelze též minout lehkost, s jakou se lze skladbám dostat pod kůži, očividné přímočarosti navzdory je ale díky kompozicím zamotaných do smyček stále co objevovat a k čemu se vracet.

Nebudu nijak zakrývat, že novinka je pro mě nejlepším albem, jaké Russian Circles doposud vypustili ze světa. Samozřejmě můžete oprávněně namítat, že kapela už má na triku lepší, emotivnější či našláplejší skladby, což nehodlám nijak rozporovat, a stejně tak úspěšně se můžete ohrazovat jistou předvídatelností v rámci vlastní diskografie, protože rozebráno do detailů „Guidance“ rozhodně není překvapením, nýbrž jistotou. Nicméně formát se desky začal před několika alby přesouvat od „sbírky písní“ ke kompaktnímu, funkčnímu celku a „Guidance“ tento přerod završuje, posouvá formu o příčku výš – a zároveň čím dál víc utíká zbytku scény někam mimo. Ačkoliv lze Russian Circles stále zaškatulkovat kamsi do post-žánrových vod, jejich projev zraje jako víno, je čím dál více propracovaný a jasně odlišitelný, unikátní. A budu jen rád, když jim to ještě chvíli vydrží – i kdybych si měl na další desku zase počkat o rok déle.

Recenze

Goatcraft – Yersinia pestis

Komentáře: 2
Goatcraft - Yersinia pestis

Země: USA
Žánr: neoclassical / ambient
Datum vydání: 15.7.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Beyond Nothingness
02. The Rape of Europa II
03. Plague
04. Yersinia pestis
05. Kingdoms in Decay
06. The Great Mortality
07. Flagellation for Atonement
08. Weeping Buboes
09. Bodies Piled
10. Denouement

Hrací doba: 38:58

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Není tomu zas tak dávno – nějakého půlroku nazpátek – co jsme si zde v recenzi představili slovenské Goatcraft a jejich první EP „Όλεθρος“. Dnes se k tomu jménu vrátíme – ale jenom ke jménu, nikoliv k samotné skupině. Nedává vám to smysl? Možná ne, když to záměrně halím do nesrozumitelna, ale věřte tomu, že rozuzlení naší hádanky je velmi jednoduché: není Goatcraft jako Goatcraft. Ano, je to tak, jedná se pouze o shodu jmen, jinak spolu tyto dvě formace nemají společného zhola nic. S radostí ovšem mohu prozradit, že za pozornost stojí obě verze téhož názvu.

Dobrá tedy, o kom že si to dnes budeme povídat? Goatcraft je zámořský jednočlenný projekt, v jehož pozadí stojí jistý Lonegoat. Hudební počátky sahají někam do roku 2010 a letošní deska „Yersinia pestis“ je již třetí dlouhohrající. Perličkou je, že minulé album „The Blasphemer“ se tematicky točilo okolo díla anglického básníka a malíře Williama Blakea. Ani novinka se ale co do konceptu nenechává zahanbit, byť tento je dle názvu o něco průhlednější – Yersinia pestis je totiž bakterie způsobující mor. A jen při pohledu na jména skladeb je zřejmé, že se jedná o nosné téma celé nahrávky.

Nečekejte však básnění o tom, jak kdysi Černá smrt vykosila celou třetinu evropské populace. Album je totiž čistě instrumentální. Nicméně i s omezeným počtem použitým nástrojů se jedná o velice pohlcující záležitost s fantastickou atmosférou. Každopádně, už bych měl asi konečně vyzradit skutečnost, že hájemstvím Goatcraft je neoklasická hudba. Sám autor tvrdí, že má jít o vlastně blackmetalové a deathmetalové skladby zahrané v neoklasickém hávu a že toto vyplynulo z frustrace a zklamání ze stagnace metalové scény. S tímhle tvrzením se osobně moc nedokážu ztotožnit, jelikož kdybych si to nepřečetl, ani by mě nenapadlo v tom hledat jakoukoliv souvislost s metalem – pominu-li tedy jednou očividnou, a sice že počin vyšel pod značkou I, Voidhanger Records.

Ale upřímně řečeno, tohle jsou jen takové kecičky a blbosti, to stěžejní tkví v případě „Yersinia pestis“ v něčem docela jiném. Mám tím na mysli skutečnost, že ta deska je jednoduše úžasná. Celé album vlastně stojí jen na těžkých tónech klavíru, někdy ničím jiným nerušených, jindy se pod nimi ukrývá další ambientní klávesová plocha. Samotné skladby jsou ve své podstatě nepříliš složité, v podstatě všechny se točí okolo jednoho, dvou klavírních motivů a případně třetí ambientní vrstvy, ale ve finále je to plně dostačující k luxusnímu posluchačskému zážitku. Deska totiž dokáže uhranout – v plném rozsahu významu tohoto slova.

Goatcraft

Mnohokrát jsem si už stěžoval, že je nějaká hudba plochá nebo mělká. „Yersinia pestis“ je přesným opakem – jedná se o krásný příklad alba, jehož náplň v sobě ukrývá obrovskou hloubku, v níž se posluchač může ztratit. A toho je nutno si cenit! Nevím, jak vy, ale přesně tohle je jedna z těch vlastností, jaké v muzice obecně vyhledávám, tudíž je vždy příjemné narazit na počin, který něco takového rozhazuje plnými hrstmi. Pověstná náladotvornost pracuje na plné obrátky a lze jí propadnout velice lehce – pokud člověk chce. Zjistil jsem totiž, že „Yersinia pestis“ má jednu tuze zajímavou vlastnost. Je nezbytné desce věnovat maximální pozornost, neboť jedině v takovém případě dokáže odhalit vše, co se v ní skrývá. Ne, že by ten materiál jinak vůbec nefungoval. Jenže jako kulisa je produkce Goatcraft pouze příjemná a leckdy se může zdát až přespříliš monotónní. Plné soustředění a s ním přímo související odkývání jemných nuancí a skrytých vrstev však nese své ovoce. A jakmile člověk propadne, jen těžko lze přestat poslouchat.

Oproti „The Blasphemer“ je materiál na „Yersinia pestis“ „tvrdší“ a svým způsobem i jednotvárnější, ale kompenzuje to intenzitou a o dvacet minut kratší hrací dobou. Ve výsledku je ovšem produkce Goatcraft tuze lákává v obou případech. A pokud by to někomu stále nestačilo, dovolím si na závěr neskromné prohlášení, že „Yersinia pestis“ patří k tomu (nej?)poutavějšímu, co jsem letos slyšel.

Recenze

Niechęć – Niechęć

1 komentář
Niechęć - Niechęć

Země: Polsko
Žánr: jazz fusion
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Wytwórnia krajowa

Tracklist:
01. Koniec
02. Rajza
03. Echotony
04. Metanol
05. Krew
06. Widzenie
07. Atak
08. Trzeba to zrobić

Hrací doba: 44:12

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Nebude to tak dávno, kdy jsem si zde postěžoval na fakt, že tempo polské hudební scény v mnou sledovaných žánrech nejenže nestíháme, ale ani nezachytáváme. V black metalu, dronu, ambientu i moderně laděném jazzu jsou Poláci napřed a navíc to dokáží prodat, tudíž jakmile taková deska vyjde, okamžitě se jí věnují magazíny po celém světě. Jen loňský rok nabízí mnoho příkladů – Mgła, Outre, Blaze of Perdition, Alameda 5, Stara rzeka, Rimbaud, Riverside – a ten současný mu zdařile sekunduje. Já vím, pro mě za mě můžete namítat, že našich severovýchodních sousedů je čtyřikrát víc, ale víte co: Norsko, Finsko, Island – 5 milionů, 5,5 milionů, 320 tisíc – a z toho kupa kvalitních kapel pohybujících se svou hudbou v již načrtnutých žánrových intencích. Asi všichni tušíme, že důvody nebude skryt v počtu hlav, rukou ani přirození.

Ale zpět k Polsku. Na dnešním příkladu si opět živě připomeneme, že v této krajině s pravidelností vycházejí desky světového formátu, desky otevřené mysli a obtížné zařaditelnosti. Povězme si o Niechęć a jejich eponymní řadové desce, navzdory zažitostem nikoli debutové. Dlouhohrající premiéru už za sebou tato pětice má – před čtyřmi lety vyšlo „Śmierć w miękkim futerku“ a již tehdy se mu dostalo nemalých ohlasů. Já jsem u toho nebyl, nicméně vzhledem k faktu, jak parádně novinková deska zní, považuji návrat k minulému albu takřka za jistý.

Niechęć se svou ryze instrumentální novinku rozhodli situovat kamsi do končin, kde moderní jazz začíná zdáli zavánět rockem. Nejčastěji se hraje ve společnosti jazzových kláves, jemných kytar a s podporou nástroje tomuto žánru jasně dedikovaným, saxofonem. Občas zakročí rockové motivy, především přímočařejší bicí. Nehledejme však mezi žánry tlustou čáru, vyhraněné pomezí, drift oddělující obě odloučené pevniny. „Niechęć“ není hrou kontrastu, naopak dokáže přecházet z A do B jakoby nic, především za pomoci naprosto parádních kláves. Zdůrazňuji, parádních.

Poláci sice k poslechu nadělili songy, které různými způsoby vybočují, ale ty nikdy nezachází tak daleko, aby nedokázaly obhájit svou existenci ve společnosti ostatních. Důkazy? Třeba úvodní „Koniec“ (asi není třeba vysvětlovat i našinci srozumitelný významový paradox), ta ze všech zřejmě nejjazzazovější, nebo „Metanol“, která nejjasněji ze všech písní staví na bicí sekci. Jde tedy o dílčí různorodost, pestrost, nikoliv o náhlé probuzení se do jiného dnu, ne-li snad věku. Také tiché pasáže nepůsobí dojmem výplně ani kontrastu za každou cenu, a to i když jsou na jinak velmi akčním albu ve výrazné menšině.

Niechęć

Tak, „Niechęć“ lze vskutku považovat za synonymum pro akci. I když Poláci náladově nikam nepospíchají, skladatelsky nedokáží setrvat u jednoho momentu, pádí kupředu a neustále vymýšlejí nové a nové zapeklitosti, variace na již řečené, případně také sóla. I ta do celku zapadají a rozhodně sem nepřišly opatřeny poznámkou ukaž, co na tu věc ze dřeva nebo kovu umíš. Saxofon v „Krew“ i klávesy v „Trzeba to zrobić“ za příklady tentokrát.

K akčnosti a neustálé snahy – úspěšné snahy – něco vymýšlet Niechęć ještě přidali potřebnou energii, tudíž nápady nekončí pro svou těžkopádnost odstrčeny v koutě. A to je ještě střízlivé prohlášení. „Niechęć“ má totiž dostatečné předpoklady pro to, abychom ho brali za výtrysk naprostého hudebního entusiasmu, ta radost z hraní sálá z každého skladatelského nápadu, z každičkého tónu. Děje se tak snad i díky tomu, že přes nespornou komplexnost vynikají jednotlivé skladby svou melodičností a posluchačsky se dají velmi dobře strávit, třeba už i během prvního druhého přehrání. Možnost prvotních příjemných poslechů se navíc neukázala být kontraproduktivní, potvrdil to alespoň přibývající čas a dávkování. „Niechęć“ dokáže bavit dlouhodobě a já téhle příležitosti s potěšením využívám.

Niechęć nahráli excelentní album, které dokáže oslovit nejen žánrové nadšence, ale mnohem širší spektrum posluchačstva. Zde zkrátka nezáleží na hudebním vyznání. Kolekce osmi písní okouzluje nápaditostí, pestrostí a těžko zprostředkovatelnou sympatií. Hledáte-li hravou desku, u které si budete moct odpočinout a zároveň ji nepodezřívat z primitivnosti, „Niechęć“ je pro vás jako dělané. Jdu se shánět po minulé desce a přemýšlet, kolik lepších letošních alb jsem doposud slyšel. Já myslím, že víc než pár počítacích prstů nebude potřeba.

Recenze

Monomyth – Exo

Komentáře: 13
Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.

Interviews

Musk Ox

Napsat komentář
Musk Ox - Woodfall
Country: Canada
Genre: neofolk / chamber music

Questions: Skvrn, H.
Answers: Nathanaël Larochette
Number of questions: 23

ČESKÁ VERZE ZDE

Links:
web / facebook / bandcamp

Hello Nathanaël! How are you? What are you up to lately?

Hello and thank you for taking the time to interview me! I have been hard at work lately finishing my new solo album as well as the second album from my instrumental metal band The Night Watch. They are both sounding great and I am excited to release them. I am also working on writing the new Musk Ox album.

You found Musk Ox in 2005 strongly influenced, as stated on the band’s website, by Ulver, Empyrium, Tenhi and October Falls. Did you have a concrete idea which musical direction you would like to follow from the very beginning? In hindsight, could you tell us what exactly did you take from the works of the above-mentioned artists?

When I first started creating music, I wanted to take the listener away to another world in the way these artists do for me. The way they approached acoustic guitar playing greatly inspired me to start playing the classical guitar. Since these artists were driven more by atmosphere than technicality, I was able to learn their pieces as a beginner guitarist. I used to record cover versions of songs by Empyrium and Ulver which taught me a lot about how they structure and arrange their songs. When it was time to create the first Musk Ox album, I wanted to create music inspired by these artists but I wanted the songs to be longer. At this time I began discovering post rock bands like Mogwai, Mono, and Explosions in the Sky so I wanted to hear what it would sound like to blend these genres. My vision was to create long compositions full of rich acoustic atmospheres that built to climaxes over time.

Beside your liking for Ulver, Empyrium or October Falls, i.e. bands which are somehow tied to the metal scene, and for metal music in general, there are apparently a lot of connections between Musk Ox and metal such as sharing stage with some metal musicians or guest appearances on the albums of some metal bands. Do you see any links between neofolk genre and metal music? Anyway, what kind of metal and what metal bands do you like (except those three)?

There is definitely a connection between neofolk and metal music because lot of metal bands use acoustic guitars in a similar way to how neofolk bands use them. I always refer to the song “Battery” by Metallica when someone asks me how to describe the connection between metal and neofolk. The song begins with some beautiful acoustic playing and when they play the exact same riff distorted with drums it sounds so heavy. I think metalheads recognize that feeling when they here acoustic guitars played in a heavy way. I also believe that a single acoustic guitar can be just as emotionally heavy as a wall of distortion.

I listen to lots of different metal bands. Artists like Agalloch and Opeth were a huge influence on me when I started playing guitar because of the way they used acoustic guitars. I absolutely love the band Kauan. Their last two albums “Pirut” and “Sorni Nai” are amazing. I also highly recommend the Canadian band Gris. They’re last double album “À l’âme enflammée, l’äme constellée…“ is incredible. I also really enjoy a lot of instrumental and progressive metal which was a big influence on the last Musk Ox album “Woodfall” actually. Bands like Scale the Summit, Animals as Leaders, Intervals and Cloudkicker are doing really great work. I’ve recently been listening to the new Dream Theater album which is awesome. I listen to and am inspired by lots of other non-metal stuff as well. There’s so much good music out there!

As for those guest appearances… probably the most notable ones are those on “Woods 4: The Green Album” by Woods of Ypres and “The Serpent & the Sphere” by Agalloch. How did it happened that you appeared on those records? How did you get in touch with the bands?

When I was first mailing out the debut Musk Ox album as a CDR I made contact with Adrian Bromley from Unrestrained! Magazine. He loved the album and offered to review it and help me properly re-release it. He shared my album with David Gold from Woods of Ypres and Don Anderson from Agalloch so it’s thanks to him. After being in touch with David and doing some shows with him, he expressed interest in having me compose an interlude for him. As for Agalloch, I was in touch with Don for a while and then eventually met John Haughm. After seeing me perform he asked me to open some shows for them on their upcoming tour in 2011. While I was doing merch for them during their 2012 North American tour he expressed interest in having me write some interludes for their upcoming album so that’s how it happened.

Musk Ox

Especially your contribution to “The Serpent & the Sphere” is quite big since you created three acoustic interludes there. I have to ask – how do you personally like this album in general? Despite loving Agalloch’s previous works, I have to confess that this effort was disappointing for me and I consider it to be the weakest album in their career. Actually, your intermezzos are probably the most interesting songs on the record…

Thank you for the kind words. I personally love the album and think it fits perfectly into their amazing discography. Each of their albums offers something different which I feel is what makes them all so good. I think “The Serpent & The Sphere” was exactly the album they needed to create. After “Marrow of the Spirit” came out they started touring more than they ever had and I feel “The Serpent & The Sphere” really represents Agalloch as the powerful live band that they’ve become over the years. It offers something musically, structurally and sonically which stands alone in their discography while still sounding like Agalloch. I love when bands can do something different with each album while still retaining their sound and I feel they achieved that with this album. I think the reason why many people were hard on that record was because they already had their favorite album in the discography so they likely had certain expectations. “The Mantle” will always be my favorite but I love all their albums for different reasons.

Anyway, are there any other interesting collaborations in the works?

I have a collaboration in mind that I am currently developing but I can’t say what it is.

Musk Ox - Woodfall

Beside the guest appearances, have you ever regularly played in any metal band? Do you have any plans for eventual metal project?

I actually have a instrumental metal band called The Night Watch which also features Evan Runge, the violinist from Musk Ox. We formed in 2008 just around the time that the first Musk Ox album was self-released. The Night Watch has released one full-length album and we are currently completing our second album. While we are heavily influenced by metal, we are also influenced by the progressive rock bands of the 1970s and the way they explored different genres and styles within their music. Our first album has everything from folk, black, progressive, and post metal elements to jazz, swing, classical and neofolk moments.

Before we get to “Woodfall”, I would like to ask a few questions about the band’s line-up and some other things. At the time of the eponymous debut’s release, you were the sole member of Musk Ox. Why exactly did you decide to expand the line-up? Was it the desire to perform live, or to share your musical ideas with other musicians, and therefore to augment Musk Ox by other instruments as well?

Although I never planned on collaborating with other musicians for Musk Ox, it really happened on its own. When I did the first album I never thought about performing it live. After it was released I started playing with some musicians and we began working on music that sounded like Musk Ox. This music we created eventually ended up on “Woodfall”. When we did out first show it made sense to keep the name, and since the album had just been released, it was perfect timing to start playing live. Being able to perform live as well as share musical ideas with other musicians has had a huge a impact on Musk Ox.

Musk Ox

The music of Musk Ox apparently requires a great instrumental skill. How difficult it is to find new bandmates for a project like Musk Ox when someone leaves the band?

I was really lucky because after the first musicians I collaborated with in Musk Ox left in 2009, I met cellist/multi-instrumentalist Raphael Weinroth-Browne because he was working on an album at the same studio where I recorded the debut Musk Ox in 2007. The engineer suggested that we meet but it wasn’t until 2009 that we did. We are both classical musicians who love metal so we understood each other immediately and have been playing together since. I already knew violinist Evan Runge because we were playing in The Night Watch together and had played in another band before that. Both of them are such incredible musicians. I was extremely lucky that I didn’t have to go far to search for them.

When you first welcomed new members in Musk Ox, they played cello and oboe. However, oboe was later replaced with violin. Why? Do you wish to bring oboe back to the sound of Musk Ox in the future?

After the oboe player left, I met a violinist and we started playing together. She was playing the oboe melodies on the violin and they worked well as the range was similar for both instruments. It wasn’t a conscious decision, it just happened that way. I love the sound of the oboe and would love to find a way to incorporate it into something in the future.

Your music is purely instrumental. Have you ever thought about incorporating vocals, or do you find your instruments are “singing” enough?

I actually sang a bit on the debut album but it was mostly chanting and choir style vocals. I am currently very happy with the way our instruments are communicating to listeners but I may one day decide to write lyrics. I can see myself creating a separate project with singing before introducing lyrics to Musk Ox.

It seems to me that you do not perform live with Musk Ox too often… Is that correct? How many concerts do you usually do during a year? Do you intentionally want to preserve the uniqueness of Musk Ox shows, or are there just some regular issues (financial, lack of free time) that make longer touring unfeasible?

Our cellist was living in a different city finishing school for two years so that made it a bit more difficult to do shows. I wouldn’t say that there is any specific reason, we just play shows when opportunities present themselves. We do want to tour eventually but I think we’ll wait until the next album is released. Our cellist recently released the debut album from his cello/voice duo The Visit so he is currently busy promoting that project. The album is called “Through Darkness Into Light” and it is a stunning piece of art.

Musk Ox - Musk Ox

Anyway, is there any chance of seeing Musk Ox playing in Europe? I know that you performed on our continent once so far – at Wave-Gotik-Treffen Festival 2012 in Germany. Are there any plans of returning to Europe?

There are no set plans at the moment but it is definitely something I am envisioning for the future. I am planning to do some touring in Europe when my new solo album is released. Raphael and The Visit are actually performing at Wave Gotik-Treffen this year!

Alright, let’s finally talk about your latest album “Woodfall” for a while. The record was self-released without contribution of any label. Why did you decide to do it like this? One could guess that there would be some offers from labels to release the second album when the self-titled debut received quite a nice response… Or did you want to release it yourself without involving anyone outside the band?

I did contact some labels before the album was released but no one seemed to be interested so I decided to self-release it. I was contacted by some labels after the album came out but have not signed anything. Now that I see how well “Woodfall” was received, I think it makes sense for us to remain independent. I am always open to considering offers from labels however.

Musk Ox - Woodfall

“Woodfall” was released seven years after “Musk Ox”. There is written on your website that you completed the material for “Woodfall” in 2011 and started with the recordings in early 2012. Why did it take so long – more than two years – until the album was actually released?

The album was recorded throughout 2012 and was mastered in 2013. In 2013 we released the debut album from The Night Watch so my energy was focused there. During 2013 we finished the album layout for “Woodfall” and I recorded the interludes for Agalloch at the end of that year. Since I was appearing on the new Agalloch album in 2014, I thought it would be good to wait until that album was out before I released “Woodfall”. The timing was right.

When we mentioned the website… I really like that Musk Ox’s official site is often updated, nicely designed, and that it fits in the band’s spirit. However, this seems to be an exception nowadays because most underground bands have abandoned the concept of their own website and focus mostly on social networks. What do you think is the reason so many bands are on Facebook, Twitter etc. and do not use own websites anymore? Why did you decide to keep this, let’s say, “old fashioned” online presentation for Musk Ox beside profiles on Facebook and Bandcamp? Do you think that it is still important to have own website?

I think it’s important to have a proper band website because so many people only focus on Facebook or Twitter, etc. so it does make it special. However, with so many great social media tools available, many bands are doing fine without one. It can also be expensive to design a proper website. There are many different ways to promote music depending on who you ask, I just knew I wanted to have a website for Musk Ox.

Do you consider Musk Ox to be a regular band, or rather your personal project? How much are the other members involved in the songwriting process? Were there any distinctive differences between creation of the debut album and “Woodfall”?

When I started Musk Ox it was definitely a personal project but since working with Raphael and Evan I consider it a band. While the first album was entirely written and recorded by me (except for the guests on “Lullaby for Ghosts”), “Woodfall” was an deeply collaborative project. The first piece “Earthrise” was written with the original cello and oboe player while the rest of the album was a collaboration between myself and Raphael. I basically gave him the songs and structures and he created the string arrangements as well adding some guitar parts. Raphael is such and amazing musician and person so I fully trusted his input. I knew his participation would take the album to another level.

Recently, you announced the re-release of “Woodfall” on both tape and LP. When should we expect both versions to be available? Will be there any differences between those re-editions and the original CD release?

There won’t be any bonus material on these formats. The cassette is currently available on the bandcamp page thanks to Into the Night Records who helped put it all together and the LP will be available sometime this year.

Musk Ox - Musk Ox

Anyway, do you plan to make any re-editions of “Musk Ox” as well? I know there already was one re-release of “Musk Ox” on CD with different artwork but what about LP or MC?

I do plan on re-releasing the debut album as a special edition with the early EPs. My first EP was released ten years ago in 2006 so the timing is right to properly release this material.

“Woodfall” was originally made available as a standard CD and a limited edition. If I understand it correctly, the only difference between those two versions is that the limited one is hand-numbered and signed… is that right? Wouldn’t it be better to make the limited version as a digipack or something like that? Anyway, there are 300 copies of the limited edition – how many of them are still available?

Correct, the only difference is that one version is signed and hand-numbered. I wanted to make this version of the album for collectors but I didn’t have the budget to make digipaks as well. There are currently about 70 left.

Nathanaël Larochette

Some time ago, you announced that “writing sessions for the new album have begun”. How has the work moved forward so far? Are there any complete songs written already? Do you have any idea when the album could be released?

We have completed one song and the rest are still being developed. I have a clear idea of the atmosphere of each piece and I have enough riffs to work with, we just need to spend time exploring and arranging. I would ideally like to release the album either late this year or early next year but I am patient and don’t mind taking the time needed to get it right.

The music and the whole presentation of Musk Ox feels like it is strongly influenced by nature. However, you come from Ottawa which is quite big city, and big cities usually do not belong among places devoted to nature. Is it complicated for you to get away from the daily routine, leave the city and spend some time miles away in the countryside? Or do you live somewhere in a suburb with nature around?

Ottawa is actually quite a small city surrounded by nature. There is a large river a short walk from my house and a large provincial park a short drive away. I grew up in small towns surrounded by nature and close to the ocean so staying close to nature is important to me. I’m thankful that there is so much nature accessible to me in this city.

So far, we have been talking about Musk Ox only. However, what about all musk oxen? Is it possible to ordinarily meet these majestic creatures in the wilderness? Have you ever met a musk ox in person?

I have not had the chance to meet a Musk Ox yet but hopefully one day I will get to travel to the Canadian arctic and see one. They are such fascinating and mysterious creatures.

Thank you very much for your time and for your answers!

Thank you for all of your great, in-depth questions and for continuing to support Musk Ox. Stay tuned for more music!

Musk Ox Links:
www.muskoxmusic.com
www.muskoxofficial.bandcamp.com
www.facebook.com/muskoxofficial

Other Projects:
www.thenightwatch.bandcamp.com (cinematic instrumental metal)
www.thevisit1.bandcamp.com (haunting cello/voice duo)

Musk Ox - Woodfall

Rozhovory

Musk Ox

1 komentář
Musk Ox - Woodfall
Země: Kanada
Žánr: neofolk / chamber music

Otázky: Skvrn, H.
Odpovědi: Nathanaël Larochette
Překlad: H.
Počet otázek: 23

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Ahoj, Nathanaëli! Jak se máš? Co poslední dobou děláš?

Ahoj a děkuji, že jste si udělali čas mě vyzpovídat! Poslední dobou pilně pracuji na dokončení svého nového sólového alba a také na druhé desce mé instrumentálně metalové kapely The Night Watch. Oboje zní skvěle a těším se na jejich vydání. Dále ještě pracuji na skládání nového alba Musk Ox.

Musk Ox jsi založil v roce 2005 ovlivněn, jak je psáno na stránce kapely, Ulver, Empyrium, Tenhi a October Falls. Měl jsi hned od začátku nějakou konkrétní představu, jakým hudebním směrem by ses chtěl vydat? Mohl bys s odstupem říct, co přesně sis vzal z tvorby výše jmenovaných interpretů?

Když jsem poprvé začal tvořit muziku, chtěl jsem vzít posluchače pryč do jiného světa stejným způsobem, jako tihle interpreti berou mě. Způsob, jakým přistupují k akustické kytaře, mě hodně inspiroval, abych začal hrát na klasickou kytaru. Vzhledem k tomu, že jsou tyto skupiny zaměřeny spíše na atmosféru než techničnost, zvládl jsem se jejich skladby jako začínající kytarista naučit. Nahrával jsem cover verze písniček od Empyrium a Ulver, což mě hodně naučilo o tom, jak formují a aranžují své songy. Když nadešel čas na tvorbu prvního alba Musk Ox, chtěl jsem vytvořit muziku inspirovanou těmito interprety, ale s delšími skladbami. V téhle době jsem začal objevovat i post-rockové kapely jako Mogwai, Mono nebo Explosions in the Sky, takže jsem chtěl slyšet, jak to bude znít, když se tyto žánry spojí. Mojí představou bylo stvořit dlouhé kompozice plné bohaté akustické atmosféry, které postupně gradují ke svému vrcholu.

Kromě tvojí obliby Ulver, Empyrium nebo October Falls, tj. kapel nějakým způsobem spojených s metalovou scénou, a obliby metalové muziky obecně tu zjevně je hodně dalších spojitostí Musk Ox s metalem jako třeba sdílení pódia s metalovými muzikanty nebo hostování na deskách některých metalových kapel. Vidíš nějaké souvislosti mezi neofolkovým žánrem a metalovou hudbou? Mimochodem, jaké druhy metalu a jaké metalové kapely máš rád (vyjma těch tří)?

Určitě tu je spojitost mezi neofolkem a metalovou muzikou, protože spousta metalových skupin používá akustické kytary podobným způsobem, jakým je používají i neofolkové kapely. Když mi někdo řekne, abych popsal spojitost mezi metalem a neofolkem, vždycky vytáhnu „Battery“ od Metallicy. Píseň začíná krásnou akustickou hrou, a když začnou hrát ten úplně stejný riff zkreslený bicími, zní to fakt tvrdě. Myslím, že metalisti znají ten pocit, když někdo hraje tvrdě na akustiku. Mimoto věřím tomu,  že akustická kytara dokáže být emočně stejně hutná jako zkreslená stěna [zvuku].

Poslouchám spoustu různých metalových kapel. Interpreti jako Agalloch nebo Opeth na mě díky způsobu, jakým používají akustické kytary, měli velký vliv, když jsem začínal hrát na kytaru. Naprosto miluju skupinu Kauan. Jejich poslední dvě desky „Pirut“ a „Sorni nai“ jsou úžasné. Taky hodně doporučuji kanadskou kapelu Gris. Jejich poslední dvojalbum „À l’âme enflammée, l’âme constellée…“ je neuvěřitelné. Také si opravdu užívám hodně instrumentálního a progresivního metalu, který měl popravdě velký vliv i na „Woodfall“, poslední album Musk Ox. Formace jako Scale the Summit, Animals as Leaders, Intervals a Cloudkicker dělají vážně skvělou práci. Nedávno jsem poslouchal nové album Dream Theater, které je úchvatné. Rovněž poslouchám a nechávám se inspirovat spoustou nemetalových věcí. Všude okolo je strašně moc dobré muziky!

Co se týče těch hostování… ty asi nejvýraznější jsou na „Woods 4: The Green Album“ od Woods of Ypres a „The Serpent & the Sphere“ od Agalloch. Jak se to seběhlo, že ses na těch nahrávkách objevil? Jak ses dostal do kontaktu s těmi kapelami?

Když jsem kdysi rozesílal CD-R debutu Musk Ox, dostal jsem se do kontaktu s Adrianem Bromleym z Unrestrained! Magazine. Album se mu hodně líbilo a nabídl mi, že jej zrecenzuje a pomůže mi jej pořádně znovuvydat. Desku předal Davidu Goldovi z Woods of Ypres a Donovi Andersonovi z Agalloch, takže to bylo díky němu. Potom, co jsem byl nějakou dobu v kontaktu s Davidem a odehrál s ním nějaké koncerty, vyjádřil zájem, abych pro něj stvořil nějakou mezihru. Co se Agalloch týče, byl jsem chvíli v kontaktu s Donem a pak jsem ještě setkal i s Johnem Haughem. Poté, co mě viděl hrát, se mě zeptal, jestli bych pro ně neotvíral koncerty na jejich chystaném turné v roce 2011. Když jsem pak pro ně prodával merch na severoamerickém turné v roce 2012, projevil zájem, abych napsal pár meziher pro jejich nadcházející album, takže takhle se to stalo.

Musk Ox

Zejména tvůj příspěvek na „The Serpent & the Sphere“ je docela velký, protože jsi tam stvořil tři intermezza. Musím se zeptat – jak se tobě osobně tohle celé album líbí? Já se musím přiznat, že ačkoliv mám starší věci Agalloch hodně rád, tenhle počin byl pro mě docela zklamání a připadá mi to jako nejslabší deska v celé jejich kariéře. Popravdě řečeno, tvoje mezihry jsou nejspíš nejzajímavější skladby na nahrávce…

Díky za tvoje milá slova. Já osobně to album miluju a řekl bych, že dokonale pasuje do jejich úžasné diskografie. Každá jejich deska nabízí něco jiného, díky čemuž jsou podle mě tak dobří. Myslím, že „The Serpent & the Sphere“ je přesně tím albem, které museli vytvořit. Po vydání „Marrow of the Spirit“ začali koncertovat víc než kdykoliv předtím a podle mě „The Serpent & the Sphere“ představuje Agalloch jako silnou živou kapelou, jíž se v průběhu let stali. Nabízí něco hudebně, strukturálně i zvukově, čímž v jejich diskografii vystupuje, ale pořád zní jako Agalloch. Mám hodně rád, když kapely dokážou na každém albu přijít s něčím jiným, ale pořád si zachovat svůj sound, a mně přijde, že se jim tohle s tou nahrávkou povedlo. Myslím, že důvod, proč byla spousta lidí na tuhle desku tak tvrdá, je ten, že už měli v diskografii svůj favorizovaný kousek, takže pravděpodobně měli určitá očekávání. Mým favoritem bude vždycky „The Mantle“, ale jinak miluji všechna jejich alba a každé z jiného důvodu.

Mimochodem, nejsou na obzoru nějaké další zajímavé spolupráce?

Mám v hlavě jednu kolaboraci, na níž aktuálně pracuji, ale nemůžu říct, co to je zač.

Musk Ox - Woodfall

Když nepočítáme ta hostování, hrál jsi někdy nastálo v metalové kapele? Máš nějaké plány na případný metalový projekt?

Ve skutečnosti mám instrumentální metalovou kapelu s názvem The Night Watch, v níž hraje i Evan Runge, houslista Musk Ox. Vznikli jsme v roce 2008, zrovna v období, kdy samonákladem vycházelo první album Musk Ox. S The Night Watch jsme vydali jednu dlouhohrající desku a aktuálně dokončujeme druhou. I když jsme silně ovlivněni metalem, jsme také ovlivněni i progressive rockovými kapelami ze 70. let a způsobem, jakým ve své hudbě prozkoumávaly odlišné žánry a styly. Na naše prvním albu je všechno od folku, blacku, progrese a post-metalu až po jazz, swing, klasiku a neofolk.

Než se dostaneme k „Woodfall“, ještě bych se chtěl zeptat na pár otázek ohledně sestavy a dalších záležitostí. V období vydání první desky jsi byl jediným členem Musk Ox. Proč přesně ses rozhodl rozšířit sestavu? Byla to touha hrát živě, anebo touha sdílet své hudební vize s dalšími muzikanty a tím pádem i rozšířit Musk Ox o další nástroje?

Ačkoliv jsem nikdy neplánoval spolupracovat na Musk Ox s dalšími hudebníky, přišlo to nějak samo. Když jsem dělal první album, vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych to někdy hrál naživo. Potom, co to vyšlo, jsem začal hrát s několika hudebníky a začali jsme pracovat na muzice, která zněla jako Musk Ox. Tahle hudba posléze skončila na „Woodfall“. Když jsme pak hráli náš první koncert, dávalo smysl si to jméno nechat a vzhledem k tomu, že deska zrovna vyšla, byl to ten nejlepší čas začít hrát živě. Možnost hrát živě a sdílet hudební vize s dalšími muzikanty měla na Musk Ox obrovský dopad.

Musk Ox

Muzika Musk Ox zjevně vyžaduje nemalé instrumentální schopnosti. Jak je těžké najít nové spoluhráče pro projekt jako Musk Ox, když někdo kapelu opustí?

Měl jsem velké štěstí, že poté, co v roce 2009 odešli první hudebníci, s nimiž v Musk Ox spolupracoval, jsem potkal cellistu / multiinstrumentalistu Raphaela Weinrotha-Browneho, protože pracoval na jednom albu ve stejném studiu, kde jsem v roce 2007 natáčel debut Musk Ox. Místní technik navrhl, abychom se sešli, ale to se povedlo až v roce 2009. Oba jsme klasičtí muzikanti, kteří milují metal, takže jsme si okamžitě porozuměli a od té doby spolu hrajeme. Houslistu Evana Runge jsem už znal, protože jsme spolu hráli v The Night Watch a ještě předtím jsme hráli v jedné další skupině. Oba jsou to neuvěřitelní muzikanti. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem nemusel jít nijak daleko, abych je našel.

Když jsi prvně přivítal nové členy v Musk Ox, hráli na cello a hoboj. Nicméně, hoboj byl později nahrazen houslemi. Proč? Hodláš někdy v budoucnu hoboj do zvuku Musk Ox vrátit?

Když hráčka na hoboj odešla, potkal jsem houslistku a začali jsme spolu hrát. Hrála melodie hoboje na housle, což fungovalo, protože rozsah obou nástrojů byl podobný. Nebylo to nějaké úmyslné rozhodnutí, prostě se to tak stalo. Miluju zvuk hoboje a rád bych našel způsob, jak jej v budoucnu do něčeho včlenit.

Tvoje muzika je čistě instrumentální. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, že bys zapojil i vokály? Anebo myslíš, že nástroje „zpívají“ dostatečně samy o sobě?

Vlastně jsem trochu zpíval na debutovém albu, ale šlo hlavně o nápěvy a sborový druh zpěvu. V současné době jsem spokojený s tím, jak naše nástroje s posluchači komunikují, ale je možné, že se někdy rozhodnu napsat texty. Dokážu si představit, že bych někdy udělal nový projekt se zpěvem ještě předtím, než bych přidal slova do Musk Ox.

Zdá se mi, že jako Musk Ox živě nevystupujete moc často… je to tak? Kolik koncertů do roka obvykle uděláte? Chcete úmyslně zachovat unikátnost vystoupení Musk Ox, anebo je intenzivnější koncertování nerealizovatelné kvůli běžným problémům (finanční, nedostatek času)?

Náš cellista žil během dokončování školy dva roky v jiném městě, což hraní koncertů trochu ztěžovalo. Neřekl bych, že to má nějaký specifický důvod, prostě hrajeme koncerty, když se naskytne nějaká příležitost. Případně bychom chtěli udělat i turné, ale myslím, že s tím počkáme, dokud nevyjde další deska. Náš cellista nedávno vydal debutové album svého cello/vokálního dua The Visit, takže aktuálně je zaneprázdněný propagací tohoto projektu. Nahrávka se jmenuje „Through Darkness into Light“ a je to ohromující kus umění.

Musk Ox - Musk Ox

Mimochodem, je nějaká možnost, že bychom viděli Musk Ox i v Evropě? Vím, že jste na našem kontinentu vystoupili zatím jen jednou – na festivalu Wave-Gotik-Treffen 2012 v Německu. Neplánujete návrat do Evropy?

Aktuálně nic konkrétního, ale určitě je to něco, co do budoucna předpokládám. Plánuji Evropu trochu procestovat, až vyjde moje nová sólová deska. A Raphael s The Visit bude hrát na Wave-Gotik-Treffen tento rok!

Dobrá, pojďme si konečně na chvíli popovídat o vašem posledním albu „Woodfall“. Nahrávka vyšla samonákladem bez přispění jakéhokoliv labelu. Proč jste se rozhodli pro tento způsob? Člověk by řekl, že na vydání druhé desky budou nějaké nabídky od firem, když měl eponymní debut dost pěknou odezvu… Anebo jste si to prostě chtěli vydat sami bez zapojení někoho mimo skupinu?

Kontaktoval jsem před vydáním alba nějaké labely, ale vypadalo to, že o to nikdo nemá zájem, tak jsem se rozhodl to vydat sám. Potom, co deska vyšla, jsem byl kontaktován několika firmami, ale nic jsem nepodepsal. Když teď vidím, jak dobře bylo „Woodfall“ přijato, tak si myslím, že dává smysl zůstat nezávislý. Nicméně jsem stále otevřený zvážit nabídky labelů.

Musk Ox - Woodfall

„Woodfall“ vyšlo sedm let po „Musk Ox“. Na vaší stránce je napsáno, že materiál pro „Woodfall“ jste dokončili v roce 2011 a s nahráváním začali na začátku roku 2012. Proč to trvalo tak dlouho – více jak dva roky – než album skutečně vyšlo?

Deska byla natočena v průběhu roku 2012 a zmasterována byla v roce 2013. V roce 2013 jsme vydali debutové album The Night Watch, takže jsem svou energii soustředil na tohle. Během roku 2013 byla dokončena grafická úprava „Woodfall“ a na jeho konci jsem nahrál ony mezihry pro Agalloch. Vzhledem k tomu, že jsem se měl objevit na nové desce Agalloch v roce 2014, říkal jsem si, že by bylo dobré počkat, až to bude venku, než vydám „Woodfall“. A načasování bylo správné.

Když už jsme zmínili váš web… Vážně se líbí, že je stránka Musk Ox často aktualizovaná, hezky zpracovaná a že se hodí k duchu kapely. Vypadá to však, že tohle je dnes spíš výjimka, protože většina undergroundových skupin opustila koncept svého vlastního webu a soustředí se jen na sociální sítě. Co myslíš, že je ten hlavní důvod, proč je dnes tolik kapel na Facebooku, Twitteru atd. a už nepoužívají vlastní stránky? Proč ses rozhodl si vedle profilů na Facebooku a Bandcampu pro Musk Ox zachovat i tuto řekněme „staromódní“ formu online prezentace? Myslíš, že je pořád důležité mít vlastní web?

Myslím, že to je důležité mít pořádnou kapelní stránku, protože už je to něco extra, když se tolik lidí zaměřuje jen na Facebook nebo Twitter atd. Nicméně sociální média mají mnoho skvělých funkcí, takže si dost kapel v pohodě vystačí i bez ní. Kromě toho to může být docela nákladné vytvořit pořádný web. Je spousta způsobů, jak propagovat muziku, přijde na to, na koho míříš; já jen věděl, že chci mít pro Musk Ox vlastní stránku.

Pokládáš Musk Ox za regulérní kapelu, anebo spíš za svůj osobní projekt? Jak moc se ostatní členové podílejí na skladatelském procesu? Byly nějaké významné rozdíly mezi tvorbou debutové desky a „Woodfall“?

Když jsem s Musk Ox začínal, tak to byl určitě osobní projekt, ale od doby, co spolupracuji s Raphaelem a Evanem, to pokládám za skupinu. První album jsem kompletně napsal a natočil sám (vyjma hostů na „Lullaby for Ghosts“), na „Woodfall“ už probíhala intenzivní spolupráce. První kus „Earthrise“ byl složen ještě s původními hráči na cello a hoboj, ale zbytek alba už je spolupráce mezi mnou a Raphaelem. V podstatě jsem mu dal skladby a struktury a on vytvořil strunné aranže a případně přidal nějaké kytarové party. Raphael je úžasný muzikant a osobnost, takže jsem jeho vkladu plně věřil. Věděl jsem, že jeho účast posune desku na další úroveň.

Nedávno jste oznámili znovuvydání „Woodfall“ na audiokazetě a na LP. Kdy bychom měli obě verze očekávat? Budou nějaké rozdíly mezi těmito reedicemi a původním CD vydáním?

Na těchto vydáních žádný bonusový materiál nebude. Kazeta je už aktuálně k dispozici na Bandcampu díky Into the Night Records, kteří to celé dali dohromady; LP bude k mání někdy během tohoto roku.

Musk Ox - Musk Ox

Mimochodem, neplánuješ také udělat nějakou reedici „Musk Ox“? Vím, že jedno znovuvydání „Musk Ox“ na CD s jiným obalem už proběhlo, ale co LP nebo MC?

Určitě mám v plánu debutovou desku znovuvydat jako speciální edici s ranými EPčky. Moje první EP vyšlo před deseti lety, v roce 2006, takže je správný čas tenhle materiál vydat znovu a pořádně.

„Woodfall“ původně vyšlo jako standardní CD a jako limitovaná edice. Pokud tomu správně rozumím, jediný rozdíl mezi těmi dvěma verzemi je ten, že limitovaná edice je ručně číslovaná a podepsaná… je to tak? Nebylo by lepší udělat limitovanou verzi třeba jako digipack nebo tak něco? Mimochodem, limitovaná edice čítá 300 kopií – kolik jich je ještě k mání?

Správně, jediný rozdíl je ten, že ta jedna edice je podepsaná a ručně číslovaná. Chtěl jsem udělat takovou verzi alba pro sběratele, ale už jsem neměl rozpočet na to, abych vyrobil i digipacky. Aktuálně jich zbývá přibližně 70.

Nathanaël Larochette

Před nějakou dobou jste oznámili, že „skládání nového alba započalo“. Kam se práce na novince zatím posunula? Jsou už nějaké skladby hotové? Máš nějakou představu, kdy by deska mohla vyjít?

Dokončili jsme jednu píseň a na zbytku stále pracujeme. Mám jasnou představu o atmosféře každého kusu a také mám dostatek riffů, s nimiž můžu pracovat, jen potřebujeme čas na jejich prozkoumání a aranžování. Ideálně bych to rád vydal buď koncem tohoto roku nebo začátkem příštího, ale jsem trpělivý a nebude mi vadit, když to zabere víc času, bude-li třeba.

Hudba a celková prezentace Musk Ox působí, že je silně ovlivněna přírodou. Pocházíte však z Ottawy, což je docela velké město a velká města obvykle nepatří k místům zasvěceným přírodě. Je pro tebe obtížné se odpoutat od denní rutiny, opustit město a strávit nějaký čas kilometry daleko na venkově? Nebo žiješ někde na předměstí, kde je okolo příroda?

Ottawa je popravdě docela malé město obklopené přírodou. Kousek od mého domu je větší řeka a chvilku jízdy daleko se nachází venkovský park. Vyrostl jsem v maloměstech obklopených přírodou a blízko oceánu, takže zůstat na blízku přírodě je pro mě důležité. Jsem vděčný za to, že je pro mě v tomto městě příroda lehce dostupná.

Zatím jsme se bavili jen o Pižmoňovi [Musk Ox]. Nicméně, co dělají pižmoňové [musk oxen]? Je možné tyhle majestátní tvory běžně potkat v divočině? Setkal ses někdy s pižmoněm osobně?

Zatím jsem ještě neměl možnost potkat pižmoně osobně, ale doufám, že někdy budu moct zajet do polární oblasti Kanady a nějakého spatřit. Jsou to skutečně fascinující a záhadní tvorové.

Díky mockrát za tvůj čas a za tvoje odpovědi!

Díky vám všem za skvělé a důkladné otázky a probíhající podporu Musk Ox. Těšte se na další muziku!

Odkazy Musk Ox:
www.muskoxmusic.com
www.muskoxofficial.bandcamp.com
www.facebook.com/muskoxofficial

Další projekty:
www.thenightwatch.bandcamp.com (cinematic instrumental metal)
www.thevisit1.bandcamp.com (haunting cello/voice duo)

Musk Ox - Woodfall