Archiv štítku: Accept

Redakční eintopf – srpen 2017

Steven Wilson – To the Bone
Nejočekávanější deska měsíce:
Steven Wilson – To the Bone


H.:
1. Akercocke – Renaissance in Extremis
2. Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)

Kaša:
1. Steven Wilson – To the Bone

Zajus:
1. Steven Wilson – To the Bone
2. Leprous – Malina
3. Akercocke – Renaissance in Extremis

Skvrn:
1. Susanne Sundfør – Music for People in Trouble
2. Steven Wilson – To the Bone
3. Leprous – Malina

Onotius:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Akercocke – Renaissance in Extremis
3. Leprous – Malina

Metacyclosynchrotron:
1. Desecresy – The Mortal Horizon
2. Apparatus – Cthulhu II & III

Cnuk:
1. Dead Cross – Dead Cross
2. Accept – The Rise of Chaos

Mythago:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Dead Cross – Dead Cross

H.

H.:

Srpen pro mě krom jedné výjimky žádné zásadní desky nenabízí, takže tím spíš mám rozhodování v aktuálním vydání eintopfu lehčí. Jestli něco v žádném případě nesmím minout, tak je to comebacková deska „Renaissance in Extremis“ od britských satanistů Akercocke. Formace okolo Jasona Mendonçy a Davida Graye má rozhodně na co navazovat, protože má ve svém portfoliu řádku velmi kvalitních nahrávek. Já osobně si nejvíc cením „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“, kterážto pro mě představuje takřka dokonalý prototyp toho, jak by měl znít progresivní death / black metal. Laťka je nastavena vysoko, a „Renaissance in Extremis“ tedy bude nutně posuzováno velmi přísně, ale těším se jak čert!

Vedle toho si nenechám ujít ani třetí a prý poslední z aktuální série splitek Drudkh. Po Hades Almighty a Grift se ukrajinští velikáni atmosférického black metalu spojí se švýcarským zlem Paysage d’hiver. Ačkoliv vypuštěná ukázka od Drudkh zní velmi dobře, dle čehož lze usuzovat, už si kapela opět pohlídá svůj standard, osobně víc vyhlížím stranu Paysage d’hiver, protože tenhle vedlejšáka Wintherra / WrothaDarkspace poslední roky mlčel. Už jen to bude dostatečným důvodem prohnat „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ ušima.

Kaša

Kaša:

Ale no tak, vážně to musím psát? Každý, kdo mě jen trochu zná, musel už dopředu tušit, že když své nové album vydává můj velký oblíbenec Steven Wilson, tak mu v daném měsíci nemůže nic konkurovat. V sólové diskografii ponese novinka „To the Bone“ pořadové číslo pět a soudě dle prvních ukázek a informací od Wilsona samotného by měla být rozmanitější a nést se na vodách zabarvených více do popu. To mě nijak neznepokojuje, naopak jsem zvědavý, jak to celé dopadne. No, a protože si první singly v sobě nesou poznávací rukopis tohoto britského progresivního vizionáře a s tím spojený punc kvality, tak netrpělivě vyhlížím 18. srpen, protože nevěřím v nic menšího, než v nahrávku roku mého skromného soukromého žebříčku.

Zajus

Zajus:

Měsíční eintopf jsem asi nikdy neměl jednodušší. V srpnu totiž vyjdou tři alba, která očekávám s napětím už delší dobu, a ačkoli se i mimo mě najde pár zajímavých počinů, následující trojka je s přehledem přebije. V první řadě tu máme Stevena Wilsona a jeho „To the Bone“. Záměrně jsem s vyhýbal vypouštěným singlům a tak netuším, kterým směrem se Wilson vydá tentokrát. Přál bych si snad jen, aby britský génius nevydal podobně nedopečené skladby, jaké se nacházely na jeho posledním EP „4½“. Pokud předvede svůj standard, bude „To the Bone“ další výborné album. To Norové Leprous zatím zdá se neudělali krok vedle, ostatně také zatím nevydali příliš mnoho alb. Jejich dosud poslední „The Congregation“ se však vyrovnalo i úžasnému „Bilateral“, a pokud bude ovocné album „Malina“ stejně dobré, můžeme se bavit o jedné z nahrávek roku. Poslední místo v eintopfu je pak víceméně povinné. S desetiletým odstupem vydávají Akercocke nové album a byl by hřích si něco takového nechat ujít. Uvidíme, jak jim dlouhá pauza prospěla.

Steven Wilson

Skvrn

Skvrn:

Má tři srpnová želízka nespojuje mnoho. Až na léto. Žádné blacky, žádná zima, žádné ušní terory, ale fajn písničky, které přicházejí vhod právě nyní. Ze všeho nejvíc nám v aktuálních tropech pomůže norský pop z pera i hrdla Susanne Sundfør, nicméně řešit se nebude jen problematika úžehů, Susanne připravila album vhodné pro zoufalce všeho druhu, takže ano, na „Music for People in Trouble“ se těším moc. Vlastně docela nedaleko od norských artpopových vod může zakotvit novinka Stevena Wilsona. V předních řadách Wilsonova fanklubu mě nehledejte, ale zpovzdálí jsem zatím sledoval vždy se zájmem, tudíž „To the Bone“ si určitě pustím. Na třetí příčku mám kandidáty dva, každopádně když máme to léto, dejme si „Malina“ od Leprous. Několik smyslů jsem už při koštu využil, jenže jak ta červená věc zní, to zůstane ještě do 25. srpna záhadou. Pak si povíme.

Onotius

Onotius:

Jistě, na první pohled srpen asi nedisponuje žádnou deskou, u níž by samotné přečtení titulu způsobilo husí kůži a touhu tetovat si rovnou artwork na záda a ku příležitosti vydání obětovat tři novorozeňata (muhehe, není nad subkulturní stereotypy). To ale neznamená, že nebude co poslouchat. Třeba na nové Leprous se rozhodně těším, a to navzdory faktu, že první ukázka ve mně zanechala trochu rozpačité dojmy. Přesto jejich dosavadní tvorbu mám hodně rád – a jejich živé koncerty mě vždy dostanou.

Stejně tak si nenechám ujít zbrusu novou nahrávku německých blackových Der Weg einer Freiheit, jejichž debutová deska v mém přehrávači ve spojitosti s přípravami na letošní Brutal Assault prožila malou renesanci. Správná dávka epičnosti a techniky pokračovala i na třetí nahrávce „Stellar“, která působila moderněji a rozvážněji. Těžko říct, na jakou vlnu naskočí „Finisterre“, ale na první setkání se budu rozhodně těšit.

Dále také rozhodně nevynechám nový materiál progresivně deathových Akercocke – jejich „Antichrist“ či „Choronzon“ byly velmi hutné a svébytné desky mísící v sobě střípky mnoha specifických elementů. Zvědavost navyšuje fakt, že od poslední nahrávky už uběhlo deset let a kapela mezi tím na čtyři roky úplně ukončila činnost. Co se za tu dobu změnilo, to ukáže „Renaissance in Extremis“.

Akercocke

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

První dvě desky Desecresy nabízely prvotřídní metal smrti finského střihu. Píšu první dvě nikoliv z důvodu, že by posléze s dalšími nahrávkami došlo k poklesu kvality, ale proto, že jsem, kokot, ty novější věci pořád neslyšel. Tommi Grönqvist měl a snad stále má výjimečný čuch na parádní riffy, a jelikož nová, v pořadí již pátá deska Desecresy zvaná „The Mortal Horizon“ vychází v polovině srpna, tak je asi na čase dohnat resty. Dánští Apparatus se se stejnojmenným debutem předvedli jako kapela, kterou radno mít do budoucna v merku, takže jsem zákonitě zvědav, kam se s řadou ípek zvaných „Cthulhu“ vyvíjejí. První vyšlo loni, dvojka a trojka oficiálně vychází v nejbližších dnech, ale na Bandcampu už k poslechu jsou.

Cnuk

Cnuk:

Srpen v sobě skrývá jedno velké lákadlo, a sice Dead Cross. Název jako takový nic moc neříká, jména Lombardo a Patton už jistě jo. Ty doplňuje Mike Crain na kytaru a Justin Pearson na basu. Nejedná se o úplně novou kapelu, nebo chcete-li projekt. Fungují už od roku 2015, avšak sestavu provázely různé peripetie. Členem byl původně také Gabe Serrbian, který měl celou věc nazpívat, ale po nahrání veškerých vokálů se poroučel pryč a jeho místo zastal dlouholetý přítel Lombarda, Mike Patton. Skupina se tak rozhodla vydání pozastavit, aby měl čas na sepsání vlastních textů.

Eponymní debut vychází na Pattonově labelu Ipecac Recordings a také Pearsonově Three One G. Na kapelním Bandcampu jsou k dispozici dvě ukázky, ze kterých lze soudit, že půjde o agresivní hardcorovou hudbu pokoušenou experimenty. Je jasné, že se těžko vyvarují srovnání s Fantômas, ale na takové soudy přijde řada až po poslechnutí celé placky.

Pro další místo sáhnu ke klasikům Accept. Německá legenda je od příchodu zpěváka Marka Tornilla k nezastavení a má pro nás přichystané další album, tentokrát s názvem „The Rise of Chaos“. V posledních letech proběhly změny v sestavě, svou studiovou premiéru pod dresem Accept si odbude sekerník Uwe Lulis a bicman Christopher Williams, ale nemyslím si, že to bude mít nějaký výrazný vliv na sound kapely. Producentem není nikdo jiný než Andy Sneap, již po čtvrté za sebou, a skladatelská dvojice BaltesHoffmann, zdá se, má nápadů na rozdávání, zkrátka v případě „The Rise of Chaos“ není moc důvod se něčeho obávat. Sázka na heavymetalovou kvalitu.

Der Weg einer Freiheit

Mythago

Mythago:

Srpen bude měsíc, který konečně, zdá se, bude stát za to a vyjdou v něm alba kapel (respektive muzikantů), které sleduji dlouhodobě a k nimž jsem si za ten čas vybudoval opravdu silný vztah.

První příčka na seznamu patří skupině, kterou jsem na blackmetalovém poli poslouchal jako jednu z prvních, a proto u mne bude mít vždy vyhrazené speciální místečko. To však není jediný důvod, proč se těšit. Chlapi z Der Weg einer Freiheit nejsou sice žádnými matadory, ale ani nováčky a za tři dosud vydané studiovky dokázali, že skutečně umí. A podle ukázek, které už z „Finisterre“ vyšly, to nebude jiné ani tentokráte. V rámci jejich tvorby možná nepůjde o nijak převratný počin, hodný vyhlížení ale je.

Muzikanta z dalšího projektu si sice cením ještě o něco více, vyhlídka na první album Dead Cross se mnou však necloumá tolik, snad protože mi momentálně nesedí do toho, co poslouchám. Přesto se na tuhle další spolupráci Mika Pattona a Davea Lombarda nehorázně těším – o to víc, že se zde Patton hlasovým projevem částečně vrací do časů Fantômas či své spolupráce s Johnem Zornem. A to je, vzhledem k jeho blížící se padesátce, úctyhodný výkon.


Udo Dirkschneider bude naposled hrát songy Accept

Německý zpěvák Udo Dirkschneider ohlásil, že se v příštím roce vydá na turné, na němž bude hrát pouze skladby své bývalé kapely Accept z období, kdy v ní působil. Šňůra však neproběhne pod hlavičkou jeho současné skupiny U.D.O., ale pod hlavičkou Dirkschneider. Po skončení tohoto turné už prý Udo přestane hrát songy Accept a navždy je odstraní ze setlistů U.D.O.


Novinky 16-4-15

Accept - Blind Rage

>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.

>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.

>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:

From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is

>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.

>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:

01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber

>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:

01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains

>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.

>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.

>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.

>>> Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.

>>> Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.

>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.

>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.


Accept – Blind Rage

Accept - Blind Rage
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Stampede
02. Dying Breed
03. Dark Side of My Heart
04. Fall of the Empire
05. Trail of Tears
06. Wanna Be Free
07. 200 Years
08. Bloodbath Mastermind
09. From the Ashes We Rise
10. The Curse
11. Final Journey

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako AngusAC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.

Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané “Stalingrad”. Když jsem si při náslechu “Blind Rage” odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde “Blood of the Nations” doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam “Stalingrad” působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky “Blind Rage”, která vychází dva roky po “Stalingrad”, neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.

Uznávám, že ony poslední dvě desky mají situaci značně ztíženou úspěchem “Blood of the Nations”, které bylo jako blesk z čistého nebe, ale právě proto bych se (být v situaci, v jaké se nacházejí Accept) s novým materiálem vytáhl, až když bych si byl jistý, že to opravdu za něco stojí. “Blind Rage” sice není zaplaťpánbůh takovým průserem, jako byl minulý kotouček, ale přesto věřím, že pánové mají v aktuální formě na víc, a kdyby nesázeli nové desky jako Baťa cvičky, tak bychom se mohli u finálního hodnocení bavit o úplně jiném čísle.

Je to sice jasné jako facka, ale říct se to musí… “Blind Rage” je klasickým (pokud se tomu tak u třetí desky dá už říkat) albem AcceptMikem Tornillem u mikrofonu. Pominu teď ten kvalitativní rozdíl mezi zmíněnými alby, ale jejich náplň (“Blind Rage” nevyjímaje) je jasnou deklarací na téma klasický německý heavy metal, takže kdo má Accept rád, ten bude určitě spokojen. Možná se zajímáte, jestli teda “Blind Rage” přináší oproti svým předchůdcům něco nového. Nebudu vás dlouho napínat, protože to je beztak všem jasné, ale nikoli. Nechci být škarohlíd a rejpal a vyčítat kapele další porci heavy metalových songů, ale Accept prostě nemají komu co dokazovat. Jejich jméno bude už navždy spojeno s historií těžkého kovu, takže si můžou točit klasická alba, aniž by jim měl kdo co vytýkat. To, že to ne vždy dopadne dobře, už je věc jiná.

“Blind Rage” je však i přes zjevnou stylovou strnulost albem lehčím a svěžejším, než bylo “Stalingrad”, takže se velmi dobře poslouchá a zatímco minule jsem měl problém najít si vůbec nějaký skvělý moment, tak “Blind Rage” jich obsahuje hned několik. Už první singl “Stampede” není vůbec špatný. Dá se sice úspěšně namítat, že se jedná o celkem obyčejnou heavy metalovou rychlovku, ale má obrovský drajv a tah na branku, takže si mne celkem rychle podmanila. K mé vlastní spokojenosti ji sice chybí majestátnější refrén ve stylu “Teutonic Terror”, ale ostrý přímočarý kytarový riff a štiplavé sólo to vynahrazují.

Těch klasických songů, při jejichž prvním poslechu si okamžitě vybavíte pečeť s logem Accept, je na “Blind Rage” samozřejmě mnoho, protože parta kolem Wolfa Hoffmanna všechnu svou snahu podřídila tomu, aby album znělo klasicky. Od zvuku Andyho Sneapa, přes kytarové riffy a občasné vyhrávky, je nádech osmdesátek zřejmý. Svižná halekačka “Trail of Tears” je asi nejlepší ukázkou toho, co tím myslím. Ve všech směrech je to pokus o oprášení staré nálady a obratem dodávám, že to není vůbec špatné. Hlavní plus je, že nepůsobí jako laciná snaha být za každou cenu retro. Její hodně jednoduchá stavba z ní sice činí kolovrátek, který i mě po nějaké době přestal bavit, ale to je obecně úloha těchto přímočarých písní. Další z rychlých písní jsou ostřejší “Bloodbath Mastermind”, která mě z celého “Blind Rage” baví nejvíc, a závěrečná šleha “Final Journey” se zbytečně natahovaným neoklasickým kytarovým sólem, v němž se cituje “Morning Mood” norského skladatele Edvarda Griega. “Bloodbath Mastermind” je skvělým propojením kytarově orientovaných slok pod taktovkou Mr. Hoffmanna a zpěvného refrénu. Na obtíž není ani šestiminutová hrací doba, která obvykle přeje jiným kusům než takto klasicky stavěným řízným věcem, ale já si ji zamiloval hned na první poslech.

Accept však nejsou primárně o rychlých skladbách, takže jestli se posluchač na něco těší, tak je to zcela určitě pomalejší šlapavé tempo a melodické zpěvné vokální linky, které na koncertech odříkávají zástupy pravověrných. Přesně o tomhle je hymnická, ovšem nikterak zábavná “From the Ashes We Rise” nebo druhá “Dying Breed”, v níž se nikam nespěchá. V žádném případě ale není utahaná a vypjatý ječák Mikea Tornilla doplňují jeho spoluhráči se sbory v refrénu. Když pak sbory podkreslují zpěv ve slokách, tak získává “Dying Breed” místy až epický nádech. Skladba to není špatná a až se bude hlasovat o dalším singlu a sahat po nějakém válu ke klipovému ztvárnění, tak jsem jistý, že se sáhne právě po ní. Z jí podobných se hodně povedla ještě následující “Dark Side of My Heart”. Krom samotné kompozice mě strašně baví vokální linka Tornilla. Jeho sebevědomí a cit pro přechod k melodickému, přesto říznému zpěvnému refrénu táhne tuto věc nahoru.

I přesto, že slova kritiky doposud na adresu “Blind Rage” vyloženě nepadla, tak i na této placce se najde hned několik kousků, které album nikam netlačí a spíš jej brzdí. “Fall of the Empire” sice do vínku získala slušnou melodii do refrénu, ale jinak je to celkem nudný vatovitý vál, jichž kapela při troše snaze vyplivne na stůl hned několik. Hodně pomalu se rozjíždějící “Wanna Be Free” je i navzdory zjevné snaze o vývoj zbytečně moc utahaná a její vlezle optimistický refrén mi je mi proti srsti, takže u ní jsem neprofesionálně nejednou stiskl tlačítko pro skok na další skladbu. “200 Years” a hlavně roztahaná “The Curse” jsou zase tím typem skladeb, o nichž je obecné povědomí, že na albu jsou, ale při poslechu se jednoduše ztratí. Já sám si třeba i po několika posleších nepamatuji z nejdelšího kousku “The Curse” byť jen jediný moment, což zcela určitě není nejlepší vizitka. Že by se naopak jednalo o neprostupný kus plný progrese a změn nálad, díky čemuž mi neleze pod kůži, se říct nedá, takže zůstává ve škatuli zbytečných záležitostí.

Takže, jak se to tedy s “Blind Rage” má? Na jednu stranu je mi sympatické, že je album čistší a prostší na vyloženě nudné skladby, než jako tomu bylo u předchůdce “Stalingrad”, a že se podařilo poskládat dohromady hned několik velmi povedených válů, ale pořád to není to pravé ořechové. Hodnotit technické zpracování nebo instrumentální výkony mi u takového jména přijde jako vyložená zbytečnost, takže pokud zůstaneme čistě u hudby samotné, tak Accept potěšili. Nepřekvapili, ale potěšili. “Blood of the Nations” sice překonáno nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Pokud se spokojíte s klasickým materiálem, který je ozdoben klasickým logem a nemáte ambice na podobná překvapení, jaké si tito Němci přichystali před čtyřmi lety, tak by s býčím “Blind Rage” neměl být problém. Není spíchnuté tak horkou jehlou, abych se k poslechu musel vyloženě nutit a v tuto chvíli si dokonce myslím, že se k Accept ve verzi 2014 i vrátím, protože nejedna skvělá skladba mě k tomu donutí.


Další názory:

Nespornou výhodou “Blind Rage” je to, že se jedná o výrazně lepší nahrávku, než bylo uspěchané “Stalingrad”. Nevýhodou naopak je, že na comebackový majstrštyk “Blood of the Nations” se novinka nechytá ani náhodou. Nicméně i to, že se Accept povedlo oproti předchozí nemastné, neslané nudě laťku zvednout, mi aktuálně ke spokojenosti docela stačí. O tom, že by “Blind Rage” nudilo, se bavit takřka nemůžeme, naopak některé skladby se velice povedly. U mě osobně vedou především “Dying Breed”, “Dark Side of My Heart”, “200 Years” nebo “From the Ashes We Rise”; poměrně zajímavá mi přijde i “The Curse”. Nějaké vaty je tu naštěstí minimum a vlastně jen o “Wanna Be Free” můžu prohlásit, že mi vyloženě nesedla a že bych byl radši, kdyby se na desku nedostala. Je fakt, že úvodní singl “Stampede” ani omylem není taková hymna, jako byla “Teutonic Terror”, především refrén se sborovým “Stampede…” je trochu jalový, ale sloky jsou solidní, takže se to dá přežít. A právě “solidní” se dá vztáhnout i na ten zbytek písniček, jež jsem nejmenoval, což také ve výsledku dává i solidní desku. Nejsem z “Blind Rage” úplně na větvi a vracet se asi stále budu spíš k “Blood of the Nations”, ale i tak se u novinky z dílny Accept na chvíli dá zabavit více než dobře.
H.


Accept – Stalingrad

Accept - Stalingrad
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.4.2012
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Hung, Drawn and Quartered
02. Stalingrad
03. Hellfire
04. Flash to Bang Time
05. Shadow Soldiers
06. Revolution
07. Against the World
08. Twist of Fate
09. The Quick and the Dead
10. The Galley

Hodnocení:
H. – 6/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi si všichni vzpomenete, jaká to byla obrovská senzace, když se němečtí Accept před dvěma lety vrátili s neuvěřitelnou energií zpátky na scénu. Není divu, že reunion budil takovou pozornost, Accept přece jenom patří k těm největším heavy metalovým formacím vůbec. Pokud budeme počítat země mimo Velké Británie, což vždy byla Mekka heavy metalu a ne nadarmo právě odsud pochází nejvíce těch opravdu velkých a legendárních formací, jen těžko budeme hledat žánrovou skupinu, jež by svou velikostí mohla konkurovat Accept (z fleku mě osobně napadají jenom dvě, ale to je vedlejší). Přesto comebackovému albu “Blood of the Nations”, na němž navíc nezpíval ikonický frontman Udo Dirkschneider se svým nezaměnitelným vokálem, nevěřil snad vůbec nikdo, o to větší nadšení se ovšem strhlo, když deska vyšla a ukázalo, že je to ve skutečnosti opravdový heavy metalový klenot, vypilovaný po všech stránkách do té nejlepší možné podoby. Ihned poté stoupl kurz Accept mnohonásobně, najednou začala být kapela všude žádaná a chtěná, dlouhé koncertní šňůry nebraly konce… inu, proč ne, za tak výbornou desku si to pánové přece jenom zasloužili. Hned v té době, nedlouho po vydání “Blood of the Nations”, se už začalo mluvit také o dalším nástupci, který přišel až v podezřele rychlém sledu, jen rok a půl po svém předchůdci (a to byl onen rok a půl navíc vyplněn zmiňovaným neúnavným koncertováním). A jak “Stalingrad” dopadl? Hned na začátek můžeme říct… bohužel nepříliš slavně…

“Blood of the Nations” mělo jedno obrovské eso v rukávu – jak již bylo zmíněno, v podstatě nikdo mu nevěřil, nikdo od něj nečekal nic jiného než průser, díky čemuž mohla deska jenom překvapit, což se nakonec také stalo. Accept tehdy vlastně neměli co ztratit, pokud by se jim album nepovedlo, všichni by prohlásili “já to říkal” a comeback by skončil dřív, než by vůbec začal; kdyby se naopak povedlo – to už víme, co by se stalo, protože se to již stalo. To “Stalingrad” má pozici o mnoho těžší, jelikož od něj se toho po excelentním “Blood of the Nations” čekalo zase až příliš. A přesně dle zákonu schválnosti, který praví, že čím více se na nějaké album člověk těší, tím větší poté bývá následné zklamání, je obrovským zklamáním i “Stalingrad”.

Možná se zeptáte, v čem je mezi oběma deskami tak obrovský rozdíl, když jsou obě dvě ve své podstatě krystalicky čistý heavy metal. V žánru určitě ne, to je pravda, přesto to poznáte zcela jasně pouhopouhým citem. Na “Blood of the Nations” byla cítit obrovská lehkost, přirozenost, radost z toho, že zase hrajeme – právě to z té desky dělalo natolik skvělou věc. A právě to “Stalingrad” zoufale postrádá. Nemohu se zbavit dojmu, že tohle album bylo, jak se říká, spíchnuto horkou jehlou. Osobně bych klidně vsadil svoje boty, že v tom bude mít prsty label Nuclear Blast, u něhož bych se ani v nejmenším nedivil tomu, kdyby Accept tlačil k tomu, aby další nahrávka vyšla co nejdříve, dokud je kapela po tak vydařeném návratu tolik v kurzu.

Jestli je právě vyřčená teorie správná nebo ne, to je těžko soudit a pochybuji, že se to kdy dozvíme, jedna věc je však jistá – “Stalingrad” obsahuje přílišné množství vaty, aby mohlo důstojně navázat na svého předchůdce. Věřím, že kdyby si Accept vzali (dostali?) na přípravu desky více času a “Stalingrad” vyšel třeba až za rok, výsledek by byl úplně někde jinde. Samozřejmě netvrdím, že by to chtělo si odfrknout na dalších 15 let (ačkoliv zcela upřímně říkám, že bych radši čekal dalších 15 let na druhé “Blood of the Nations” než dva roky na “Stalingrad”), ale i těch pár měsíců by jistě udělalo svoje. Takhle totiž “Stalingrad” působí prostě uspěchaně, stylem “honem rychle něco vydat, dokud to lidi žerou”. Což o to, kasička vydavatele se jistě z prodeje krásně naplní i v dnešní době, ale stálo to za to? Dle mého skromného názoru nikoliv. “Blood of the Nations” byl naprostý majstrštyk, fošna, která se mohla bez obav srovnávat s legendárními kusy jako “Balls to the Wall” nebo “Metal Heart”; hned po prvním MP3 poslechu (a to berte doslovně) jsem se zvedl a okamžitě si běžel do obchodu CD koupit. Za “Stalingrad” ovšem utrácet nehodlám ani v nejmenším, protože za to prostě nestojí…

Prozatím to asi vyznívá, že “Stalingrad” je naprostý průser, který se takřka nedá poslouchat, ale to zase není tak úplně pravda. Wolf Hoffmann a Peter Baltes jsou přece jenom protřelí mazáci, takže nějaké opravdu dobré riffy vykouzlit dokázali, to samozřejmě uznávám, ale problém tkví v tom, že jich je tentokrát pomálu a že jsou hodně rozmělněné. Srovnejme… “Blood of the Nations” – co song, to pecka plná skvělé muziky; “Stalingrad” – pár dobrých riffů a mezitím spousta zbytečné omáčky, která jen natahuje délku, aby počin mohl být prohlášen za dlouhohrající. A to je špatně. Zatímco minulá placka měla (v limitované verzi) více jak 70 minut a nenudila ani na chvilinku, “Stalingrad” má minut skoro o 20 méně, přesto mám značný problém to doposlouchat, jak mě to nebaví.

Naprosto zářným příkladem, kterýžto nám může posloužit jako ukázkový, toho propastného rozdílu je první singl. “Teutonic Terror” prostě byla hymna, přímo ztělesnění heavy metalu v té nečiřejší formě made by Accept – kulervoucí riff, pochodové tempo, spousta malých, ale hravých a skvělých nápadů, nadšení z toho songu přímo čiší. Ale “Stalingrad”? Tahle písnička se snaží stavět na stejném motivu, čili jeden vůdčí riff, ale zde jeho neustále omílání nefunguje, je to nemastné, neslané, jak se říká. “Teutonic Terror” mělo výtečný refrén, sborový refrén “Stalingrad” je těžký průměr, který se po více posleších stává spíše otravným. Píseň jako celek funguje spíš tak na půl – a to ještě patří k těm nejlepším momentům celé nahrávky.

Ono celé album se snaží jet ve stylu “Blood of the Nations”, ale prostě a jednoduše se mu to nedaří, ani kdyby se na hlavu postavilo. Další věc, na níž je to krásně znát, je to, že citelně chybí záležitosti typu “The Abyss” nebo “Shades of Death”, čili delší a malinko náročnější kompozice, jež fošnu nejen znatelně osvěžovaly, ale dokonce patřily i k jejím vrcholům. Na “Stalingrad”? Kde nic, tu nic. S přimhouřením očí by se dala uznat závěrečná “The Galley”, jenže ta nejenže dvěma o dva roky starším kolegyním nesahá ani po kotníky, ale navíc se ještě nachází až na úplném závěru “Stalingrad”, kde vyznívá trochu do ztracena, pokud se k ní vůbec posluchač zvládne prokousat, což se mně osobně povedlo až na několikátý pokus. I přesto se, stejně jako v případě titulní “Stalingrad”, jedná o jednu z nejpamětihodnějších věcí desky, srovnáme-li to s tou okolní slabotou.

Accept

Snad za jediný opravdu světlý bod považuji třetí “Hellfire”, což bohužel není cover od známých norských black metalistů 1349 (to by mohlo být dosti zajímavé (smích)), ale klasická heavy pecka, v níž je na rozdíl od zbytku “Stalingrad” cítit ten pohříchu chybějící drajv a zápal. Zejména skvělý refrén “Hellfire” naprosto hravě strčí do kapsy všechny ostatní songy na albu dohromady. Po téhle skladbě by na druhém místě skončilo “The Galley”, pak hodně dlouho nic, poté přijde titulka a pak… nepříliš výrazná nuda, z níž se občas vyloupne dobrý riff, ale ne tak často, aby to člověka nějak více bavilo. Poslouchat se to možná dá, ale otázka zní: proč? Proč, když existují desítky a desítky mnohem lepších věcí…

Finální verdikt je myslím zcela zřejmý: “Stalingrad” je obrovské zklamání po všech stránkách, které se se svým předchůdcem nemůže rovnat ani v nejmenším. Z alba je cítit přílišná uspěchanost a málo času na to, aby měly nápady možnost dozrát, což ze “Stalingrad” dělá materiál bez přehánění průměrný. Inu, každý den není posvícení… a to u kapely jako Accept obzvlášť zamrzí…

O pár dnů později…

Stálo mi to trochu vrtalo hlavou, že to přece není možné, aby deska Accept byla tak nepovedená. Přece jenom jsem je měl vždy rád, byli jednou z těch kapel, na jejichž muzice jsem vyrůstal, takže mi to prostě nedalo a věnoval jsem “Stalingrad” těsně před zveřejněním recenze ještě jeden soustředěný poslech do sluchátek. Bohužel, verdikt zůstává nezměněn. Album prostě postrádá jakékoliv nosné nápady, které by mu dodaly ty správné koule, chybí taková ta pověstná chemie – jak již bylo řečeno, celé to zní příliš uspěchaně. Sem tam se sice objeví nějaký zajímavější moment objeví – například sbory a refrén v “Revolution” nebo klidnější začátek “Twist of Fate” -, ale jako celek toho “Stalingrad” nemá příliš co říct. Pro jistotu jsem si ihned vzápětí ještě pustil “Blood of the Nations” a ten rozdíl je vskutku propastný – co song, to časovaná bomba plná výborných nápadů. Nebe a dudy, rozdíl minimálně dvou tříd…

Accept - Stalingrad


Další názory:

Nikdy jsem nebyl fanouškem Accept, čímž bych nechtěl upírat jejich vliv na vývoj heavy metalu, to rozhodně ne, jen šla tvorba této německé legendy vždy tak nějak mimo mě. “Blood of the Nations” však bylo trefou do černého. Skvělé nápady, majestátní refrény, celkově vyrovnané skladby a zabijácký zvuk učinily z tohohle alba jedno z nejlepších heavy metalových alb třetího tisíciletí. Bylo jasné, že budou následovat nekonečná turné a dalo se čekat, že nové album na sebe nenechá dlouho čekat, ale že se ho dočkáme už po roce a půl?! Tady něco smrdí a ano, asi už to tušíte, je to kvalita nové placky. Nevyrovnaná. Takhle bych “Stalingrad” charakterizoval jedním slovem. Velké množství skladeb působí vatovitě, bez nosnějších nápadů, skladby neoplývají povedenými refrény, jako tomu bylo v případě “Blood of the Nations”. Vyjímkou budiž trojka “Hellfire”, kterou bych si na pozici prvního singlu dokázal představit o dost víc, než nevýraznou titulní “Stalingrad”. Ta sice není špatná, ale oproti “Teutonic Terror” je jako chudý příbuzný. Z dalších skladeb se mi líbily ještě přímočará “Revolution” a závěrečná “The Galley”. Tím bych svůj výčet nejspíš ukončil a zbytek označil za nezáživnou výplň. Celkově album vyznívá velmi slabě a považuji jej za příliš uspěchané. Škoda, protože výchozí pozici měli Accept skvělou, a takhle si to pohnojit. Snad příště.
Kaša


Redakční eintopf #36 – duben 2012

Moonspell - Alpha Noir
Nejočekávanější album měsíce:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White


H.:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 8/10

Zajus:
In Mourning – The Weight of Oceans
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Dragonforce – The Power Within
Index očekávání: 5/10

Madeleine Ailyn:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 7/10

Dubnový eintopf suverénně ovládly dvě desky. Ta, na kterou se redakce Sicmaggot těší nejvíce, se jmenuje “Alpha Noir” (+ její sestrička “Ómega White”) a natočili ji portugalští Moonspell. Hned tři redaktoři do nahrávky vkládají tolik nadějí, že takto vysoký index se neobjevil hodně dlouho. To druhé album, jež hýbe redakčním očekáváním, je “Stalingrad” od Accept. Jejich comebackový počin “Blood of the Nations” svého času položil na kolena takřka celou scénu, takže není divu, že se toho od jeho pokračování čeká nemálo. Jako další si svou zmínku v eintopfu vysloužili ještě Švédové In Mourning s nahrávkou “The Weight of Oceans” a britští (mezinárodní?) rychlíci DragonForce a jejich “The Power Within”.

H.

H.:

Přestože se duben na první pohled tváří jako další měsíc po okraj napěchovaný skvělými očekávanými deskami, při bližším průzkumu jsem zjistil, že tam vlastně není nic, co by mne vyloženě rajcovalo – s jedinou výjimkou. Nebylo tedy nic lehčího, než ve svém eintopfu najít útočiště právě u ní. Opakuji to při každé vhodné příležitosti a s klidem to zopakuji i nyní – Moonspell za poslední roky chytili druhý dech a po slabší druhé půli devadesátek (a přelomu nového tisíciletí) opětovně tvoří nahrávky, které posluchače srážejí do kolen a které mají dost síly na to, aby se mohly beze strachu srovnávat s nepřekonatelným debutem “Wolfheart” z roku 1995. Myslím, že čtyři, resp. šest let už je dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo jisté, že alba “Night Eternal” a “Memorial” (a v o něco menší míře i “The Antidote” z roku 2003) prošla zkouškou časem na výbornou – a vše nasvědčuje tomu, že ani novinka “Alpha Noir” nebude chtít zůstat pozadu. Prozatím nemám sebemenší důvod nevěřit tomu, že by Moonspell nenahráli další majstrštyk. Třešničkou na dortu budiž fakt, že si portugalští vlkodlaci tentokrát nachystali hned dvojnásobnou porci muziky, počítáme-li (a jakože to za započtení podle mého stát bude) i druhý disk s názvem “Ómega White”. Co dodat… ať už je to venku!

Ježura

Ježura:

Když bych se měl orientovat výhradně podle toho, co hlásí pořadník alb, která mají v dubnu vyjít, nebylo by moje rozhodování vůbec složité. U data 23. 4. totiž trůní zatím nepojmenované Ihsahnovo album, a kdyby mělo vážně vyjít, byla by to desítka jak vyšitá. Jenže ono to ale vypadá, že je tohle datum bohapustý kec, takže si Ihsahna nechám v záloze a tentokrát se budu muset poohlédnout po někom jiném. Bohudík, ani to není nijak náročné, neboť se s každým dnem blíží datum vydání “Alpha Noir / Ómega White” od portugalských Moonspell. A když už jsem těmhle mistrům konečně přišel na chuť, přihodím je i do eintopfu, protože mám takové vlezlé tušení, že to bude řádně ostrá šleha…

Kaša

Kaša:

Vůbec poprvé se mám rozhodnout o nejočekávanějším albu nadcházejícího měsíce a jak si tak procházím seznam alb na duben, nemohla být má první volba o moc jednodušší. Přestože vychází novinky mých oblíbenců jako Saint Vitus, Jeff Loomis, Anathema či In Mourning, které mě určitě udrží celý měsíc v pozoru, tak nad všemi alby celkem jednoznačně stanula novinka Portugalců Moonspell, “Alpha Noir / Ómega White”. Po minulém, velice povedeném “Night Eternal” jsem se rozhodl dát Moonspell druhou šanci. Po slabším období reprezentovaném alby “The Butterfly Effect” a “Darkness and Hope”, které za moc nestály, chytili Moonspell druhý dech a od “Memorial” servírují silná alba, která mě baví i po letech. Podle první uvolněné ukázky z “Alpha Noir / Ómega White” od plánovaného dvojalba očekávám, že se kvalitativně poslednímu albu minimálně vyrovná, a věřím, že si získá své místo v mém žebříčku nejpovedenějších alb roku 2012.

nK_!

nK_!:

Mark Tornillo svým projevem šíleně pozvedl novodobou tvorbu Accept a já si na nové album dělám zálusk již od posledka, protože “Blood of the Nations” bylo naprosto velkolepé a živá vystoupení, na kterých jsem měl tu čest se ukázat, stejně tak. Nic naplat, klukům to šlape nejlépe za poslední roky a já věřím, že nás obnovené obléhání Stalingradu opět posadí na zadky a ukáže, jak se teď hraje v Německu.

Zajus

Zajus:

Mezi dubnovými deskami jsem měl jasného favorita, jenže jeho vydání bylo odsunuto až na květen. Jeho jméno si tak nechám ještě měsíc pro sebe. Ze zbývajících desek mě zaujaly plánované řadovky Killing Joke, Accept, Dragonforce (možná…) a s trochou dobré vůle i další počin Marilyna Mansona. Na dvě další alba se však těším zvlášť hodně a rozhodnutí, ke kterému se v tomto eintopfu přikloním, není jednoduché. Prvním z nich je plánovaná deska Anathema (“Weather Systems”). Jejich dva roky starý počin “We’re Here Because We’re Here” mě srazil do kolen a já tak vůbec nepochybuji, že novinka bude stejně kvalitní. Druhou (a nakonec vítěznou) volbou jsou In Mourning a jejich třetí deska “The Weight of Oceans”. Jejich kariéru sleduji již od famózního debutu “Shrouding Divine” a ačkoliv mě jeho nástupce “Monolith” ve své době moc nepotěšil, zpětně musím přiznat, že chyba byla na mé straně a druhé album si mě časem také získalo (byť debut zůstal nepřekonán). Obě alba však spojoval skvělý zpěv, hned tři kytary a melancholická nálada. S “The Weight of Oceans” se tak In Mourning mohou definitivně zařadit do progresivně death metalové smetánky. Pevně věřím, že této příležitosti využijí.

Ellrohir

Ellrohir:

Tohle vydání eintopfu si zahraju na pesimistu měsíce a možná i roku, ale zrovna Dragonforce jsou k tomu jako stvoření. Já je mám celkem rád, kdysi jsem je “žral” neomezeně, dodnes nedám dopustit na první album a pár vcelku oblíbených songů mám i na obou následujících. I když něco se tam už pokazilo a z kapely se stal kolovrátek žijící z image “nejrychlejší” power metalové kapely. To vše podtrhla poslední deska “Ultra Beatdown” (pro mě “Ultra Letdown”). Zároveň s tím ovšem přišla celosvětová popularita, headlinování na festivalech… A ve finále vám puberťák bude tvrdit, jak je Herman Li nejlepší kytarista na světě. To bylo 2008. Mezitím se událo pár novinek, jako třeba výměna “tváře” kapely, hlavního zpěváka ZP Thearta, což je pravděpodobně hlavní důvod toho, že album, o kterém se mluví už nejméně dva roky (soudě dle mého vlastního příspěvku na jedné diskusi, datovaného k 24. dubnu 2010), vychází až teď. Zatím mě nová sestava moc nepřesvědčila – jeden song, co hráli na živo, zněl zrovna jako splácanina asi pěti kousků od Sabaton, druhá uvolněná novinka je zase přesně ten “kolovrátek”, akorát s trochu jiným vokálem. No uvidíme, třeba se pesimistické obavy nakonec ukážou jako liché a já v recenzi nebudu šetřit chválou. Dozvíme se v polovině dubna…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Těžko říct, jestli existuje na duben nějaké album, na které bych se vyloženě těšila. Z těch, která mi přelétla přes nos, jmenuji Accept. A to jen kvůli tomu, že mi předchozí “Blood of the Nations” docela sedlo. Takže by se možná dalo očekávat, že z toho zase něco slušného vzejde. Jo, nebudu to komplikovat. Prostě by to mohlo být slušné, ne-li více.


Metalfest Open Air 2011 (pátek)

Metalfest Open Air 2011
Datum: 3.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Kataklysm, Rage

H.: Letošní ročník plzeňského Metalfestu jsem se rozhodl díky shodě okolností pojmout v trochu méně hektickém duchu, než jak mám já osobně na festivalech ve zvyku. Důvodem bylo především to, že jsem ne vlastní vinou musel oželet téměř celý první den akce, takže to už zbylé dva dny nemělo dle mého názoru cenu hnát do nějakých extrémů a koukat na úplně každou skupinu – už jen díky tomu nehoráznému vedru, které po celý festival panovalo a které mě, zimu upřednostňujícího tvora, vskutku ubíjelo. Ale pojďme si popovídat alespoň o tom, co jsem viděl. Svými poznámkami mě bude doplňovat mistr nK_!.

H.: První den jsem na pódiu prošvihnul celkem sedm vystupujících z devíti, mimo jiné i grindové kozlíky Milking the Goatmachine, které jsem chtěl opravdu vidět, nebo brazilskou drtičku Krisiun. Ale co se dá dělat – z jistých důvodů to želbohu nešlo jinak. Na místo činu jsem tak dorazil až okolo sedmé hodiny večerní, zrovna v době, kdy se na svůj set chystalo německé trio Rage, já jsem však hned po příjezdu běžel na autogramiádu Accept, jejichž podpis jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Znáte to, podepsané “Blood of the Nations” je lepší než nepodepsané “Blood of the Nations” (smích). Každopádně koncert Rage byl pro mne díky tomu v řiti, tudíž první skupina, jejíhož výstupu jsem byl svědkem, byli až toho dne předposlední Kataklysm.

nK_!: To já jsem na Rage byl a musím říci, že stejně jako předloni na Masters of Rock ani trochu nezklamali. Zaznělo několik starých pecek, i když se celý koncert točil hlavně kolem aktuální “Strings to a Web” z loňského roku. Byl jsem rád, že zazněly hitové “Hunter and Prey”, “Empty Hollow” nebo “Into the Light”, které mají živě neskutečnou atmosféru.

H.: Já jsem do areálu vstoupil až v době, kdy bylo festivalové dění v plném proudu a kdy bylo okolí již notnou chvíli poseto přiopilými spáči, kteří měli v krvi až neslušně velké procento alkoholu (na promile se to už snad ani nedalo počítat). Na první pohled po vstupu do samotného areálu, tedy lochotínského amfiteátru, mě zarazil opravdu obrovský počet lidí – návštěvnost se oproti prvnímu ročníku zvedla minimálně dvojnásob, ne-li trojnásob. Neměl jsem ale moc času to počítat, jelikož Kataklysm již měli nazvučeno a byli akorát tak připraveni hrát, tudíž jsem si urychleně našel nějaký solidní flek a čekal, co se bude dít…

H.: Řeknu vám, že s Kataklysm jsem již několikrát naživo měl tu čest, ale to, co předvedli na Metalfestu, bylo absolutně to nejlepší. Pomiňme teď fakt, že poslední deska z jejich dílny, “Heaven’s Venom”, byla vyloženě slabá, jelikož ten koncert měl vážně sílu. Bylo sice znát, že ty nové skladby nejsou zdaleka tak dobré jako ty starší, ale doháněl to masivní zvuk, jenž drtil lebky. Nebyla to však samotná skupina, kdo svým výkonem nasadil celé show korunu – ačkoliv samozřejmě i nasazení Maurizia & spol. jistě sehrálo svou roli – ale naprosto fanatický dav, který před pódiem rozpoutal vskutku pekelný kotel. Kataklysm ovšem řádění fanoušků stoprocentně využili ve svůj prospěch, nechali se vyhecovat, a výsledkem byl geniální death metalový koncert. Když se po pár písničkách objevil první plavec (díky své skleróze jsem však zapomněl, co to bylo za vál), zpěvák Maurizio Iacono jej nenechal sešrotovat ochrankou před zábranami, ale vytáhl si jej na pódium. Takhle se má chovat kapela ke svým příznivcům. Netrvalo dlouho a Maurizio při uvádění songu “As I Slither” ohlásil, že by rád větší počet plavců. Šílený kotel neváhal uposlechnout, lidi padali přes plot jako hrušky ze stromu a pánové ze security je ani nestačili chytat. Nejednoho si také kapela vytáhla na pódium a nechala si jej užít si svých pár vteřin slávy. Co vám budu povídat, takhle vypadá absolutní souhra skupiny a publika a zároveň naprosto excelentní death metalová show.

nK_!: Kataklysm jsem sledoval jen lehce po očku z povzdálí a věnoval jsem se spíše ukojení hladu než kapele. Jakožto člověk absolutně neznalý jejich tvorby nemůžu porovnat, ale celý set mi nepřišel ničím moc zvláštní a ani mě moc nebavil.

H.: Následující heavy metalová legenda Accept, která byla hlavní hvězdou celého Metalfestu a která uzavírala úvodní den, se však nikterak zahanbit nenechala. Říkejte si co chcete, ale Accept jsou po svém znovuzrození jako polití živou vodou a hrají v životní formě. Sice vystupovali pouze ve čtyřech, neboť kytarista Herman Frank měl nehodu (pád z pódia) a je zraněný (zlomená žebra), ale ani to jim nezabránilo odehrát fantastický koncert – koncert s velkým K. Uznávám, že ona druhá kytara opravdu chyběla, zvláště v pak v sólech, kdy kytarové hrátky Wolfa Hoffmanna podbarvovala ze spodu pouze baskytara, což člověku, jako jsem já, který má Accept naposlouchané v podstatě notu od noty, opravdu vadilo, avšak čtveřice sympaťáků to dohnala obrovským nasazením a nepředstíranou radostí z hraní. A možná tou nejlepší věcí na současných Accept je člověk, jemuž ještě před rokem věřil asi málokdo – nový zpěvák Mark Tornillo. Parádní vokál, výborné vystupování; na něm i na celé skupině bylo vidět, jak si hraní na pódiu doslova vychutnávají. K tomu připočtěte nadupaný setlist, v němž nechyběly kousky z posledního klenotu “Blood of the Nations” (pokud mě paměť neklame, zazněly “Teutonic Terror”, “Bucket Full of Hate”, “New World Comin'”, “No Shelter” a v přídavku ještě “Pandemic”), ani staré klasiky (vždyť co by to byl za koncert Accept, kdybychom neslyšeli “Metal Heart”, “Fast as a Shark” nebo “Balls to the Wall”). K tomu si ještě připočtěte takové chuťovky jako sólové souboje Wolfa HoffmannaPeterem Baltesem uprostřed “Princess of the Dawn” nebo výtečné baskytarové sólo v rámci “Bulletproof”. Co jsem se v průběhu dalších dní bavil s několika lidmi, slyšel jsem názory, že prý koncert sice skvělý, ale že zvuk byl zbytečně přepálený. Já osobně jsem však žádný problém neviděl/neslyšel, takže za mě určitě plný počet bodů!

nK_!: Tak já jsem asi jeden z těch lidí, kterým vystoupení Accept přišlo až zbytečně moc nahlas, čímž bylo zčásti docela zabito. Ano, výkony skvělé, výběr písní také na úrovni, kapela si svůj čas dokonale užívala… ale. Nevím, jestli je potřeba hnát hlasitost do takových výšin, protože jsem měl místy pocit, že mi vybouchne hlava. Ještě ráno jsem skoro neslyšel. Na to, jak skvěle nazvučený jinak koncert byl, mi tohle přijde jako obrovská škoda. Accept se mi určitě líbili víc loni na Masters of Rock.


Accept – Blood of the Nations

Accept - Blood of the Nations
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Beat the Bastards
02. Teutonic Terror
03. The Abyss
04. Blood of the Nations
05. Shades of Death
06. Locked and Loaded
07. Time Machine [bonus]
08. Kill the Pain
09. Rolling Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin’
12. No Shelter
13. Bucket Full of Hate

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…

Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.

S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.

Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!

„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!

Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!

„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.

Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.

A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.

U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.

Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.

Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!


Další názory:

Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií.
Seda


Masters of Rock 2010 (neděle)

Masters of Rock 2010
Datum: 18.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation

Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.

Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.

Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!

Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.

Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…

Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.

Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.

Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.

Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.

Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).

Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.

Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.


Zhodnocení:

Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).

Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.

Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.

Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!

Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.