Sweden’s lauded melodic death/doom metallers IN MOURNING, have teamed up withMetal Injection to premiere a second new song from the band’s upcoming album, “Afterglow”. The track “Fire And Ocean”, which is the album opener, is available for listening at this link:
Earlier the band premiered the track “Below Rise To The Above”, which is available for streaming here. The band’s fourth studio album “Afterglow” will be released on May 20th worldwide via Agonia Records. The cover artwork was made by Kristian Wåhlin (Bathory, Tiamat, King Diamond).
This will be the first album featuring new drummer, Daniel Liljekvist (ex-Katatonia).
IN MOURNING commented: “The new album is called “Afterglow” and its story takes off from where “The Weight Of Oceans” ends. It’s a bit more complex than our previous albums and it has got a bit of a different sound than the older ones, a bit more alive like a band and maybe not always as studio corrected as our earlier material. However, the foundation of the music is still what we’ve always done and the key elements are pretty much the same but with some new additions and a few new twists and turns of course”.
Hailed by many as the heir to Opeth‘s melodeath throne, IN MOURNING was formed in the Swedish woods in the year 2000. Since then the band has evolved over the years striving to refine its sound to what it is today. April 2012 marked the release of the bands third and latest album “The Weight Of Oceans”, a mythology inspired conceptual story that journeys to the sea. Musically, the group blends a broad spectrum of influences into a foundation of melodic death metal. Thrusting from doomy metal-riffs, blasting drumbeats and deep growling vocals to calm breezes of clean flowing melodies and harmonies.
“Afterglow”has been recorded between November 2015 and March 2016 in Nordin Music Studios (drums) and Libra Studios (guitar, bass and vocals). Mixing and mastering duties have been handeled by Jonas Martinsson in Necrosavant Studio.
Tracklist:
01. Fire And Ocean
02. The Grinning Mist
03. Ashen Crown
04. Below Rise To The Above
05. The Lighthouse Keeper
06. The Call To Orion
07. Afterglow
“Afterglow” will be available in the following formats:
– Digipack CD (with 12 pages booklet).
– Jewelcase CD (with 12 pages booklet).
– Regular Double Black LP.
– Double Orange Crush Transparent LP (handnumbered to 135 copies).
– Black T-shirt in two different versions.
– Digital formats.
Sweden’s lauded melodic death/doom metallers and Agonia Records recent signess, IN MOURNING, have revealed details surronding their anticipated new album. Entitled “Afterglow”, the opus will be released on May 20th, 2016. The cover artwork has been prepared by Kristian Wåhlin (Bathory, Tiamat, Amorphis, Dark Tranquillity).
IN MOURNING commented: “The new album is called “Afterglow” and its story takes off from where “The Weight Of Oceans” ends. It’s a bit more complex than our previous albums and it has got a bit of a different sound than the older ones, a bit more alive like a band and maybe not always as studio corrected as our earlier material. However, the foundation of the music is still what we’ve always done and the key elements are pretty much the same but with some new additions and a few new twists and turns of course”.
This will be the first album featuring new drummer, Daniel Liljekvist (ex-Katatonia).
Hailed by many as the heir to Opeth‘s melodeath throne, IN MOURNING was formed in the Swedish woods in the year 2000. Since then the band has evolved over the years striving to refine its sound to what it is today. April 2012 marked the release of the bands third and latest album “The Weight Of Oceans”, a mythology inspired conceptual story that journeys to the sea. Musically, the group blends a broad spectrum of influences into a foundation of melodic death metal. Thrusting from doomy metal-riffs, blasting drumbeats and deep growling vocals to calm breezes of clean flowing melodies and harmonies.
“Afterglow”has been recorded between November 2015 and March 2016 in Nordin Music Studios (drums) and Libra Studios (guitar, bass and vocals). Mixing and mastering duties have been handeled by Jonas Martinsson in Necrosavant Studio.
Tracklist:
01. Fire And Ocean
02. The Grinning Mist
03. Ashen Crown
04. Below Rise To The Above
05. The Lighthouse Keeper
06. The Call To Orion
07. Afterglow
“Afterglow” will be available in the following formats:
– Digipack CD (with 12 pages booklet).
– Jewelcase CD (with 12 pages booklet).
– Regular Double Black LP.
– Double Orange Crush Transparent LP (handnumbered to 135 copies).
– Black T-shirt in two different versions.
– Digital formats.
Agonia Records are proud to announce the singing of Sweden’s melodic death/doom metal masters, IN MOURNING! The band is currently in studio working hard on the successor to their 2012 much-lauded offering, “The Weight Of Oceans”.
Hailed by many as the heir to Opeth‘s melodeath throne, IN MOURNING was formed in the Swedish woods in the year 2000. Since then the band has evolved over the years striving to refine its sound to what it is today. April 2012 marked the release of the bands third and latest album “The Weight Of Oceans”, a mythology inspired conceptual story that journeys to the sea. Musically blending a broad spectrum of influences into a foundation of melodic death metal. Thrusting from doomy metal-riffs, blasting drumbeats and deep growling vocals to calm breezes of clean flowing melodies and harmonies.
After the release of “The Weight Of Oceans” the band parted ways with drummer Christian Netzell (also Volturyon, Spasmodic etc.) to later be joined by former Katatonia drummer Daniel Liljekvist. Now hitting the recording studio with new spark in late 2015 to write a new chapter together with Polish record label Agonia Records!
On the new deal & upcoming album, IN MOURNING commented:
“We’re signing to Agonia Records for this new record that we’re currently recording. It all feels really good, we get good vibes from the people at Agonia and the label has some of our friends on their roster as well as a lot of other good music. We’re in good company and we have some good things cooking.
The new record brings some new elements to the band, which feels good. First of all we are super stoked to have Daniel Liljekvist with us behind the drums, he has brought a whole new vibe to the band and brings both new kinds of dynamics as well as new kinds of power to the music. We’re also recording with Jonas Martinsson who is handling the studio engineering, which as well will bring new elements to the sound of the record.
Drums are recorded and they sound awesome. We’ve begun tracking guitars and we’re somewhere in the middle of recording rhythm guitars right now. We won’t reveal much more at this point but we can promise that more news will follow soon, keep your eyes peeled and check our online pages now and then.”
Line-up:
Tobias Netzell – guitars & vocals
Pierre Stam – bass
Björn Pettersson – guitars
Tim Nedergård – guitars
Daniel Liljekvist – drums
Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.
2. Converge – All We Love We Leave Behind Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.
3. Kreator – Phantom Antichrist Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.
4. Marduk – Serpent Sermon Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.
5. In Mourning – The Weight of Oceans Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil Bruno z Hypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.
2. Mörkhimmel – Zloskřivec Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.
Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.
Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.
Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall,25.11.2012 Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.
Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.
Potěšení roku:
Blaze Bayley Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.
Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.
Zhodnocení roku:
Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.
Země: Švédsko Žánr: progressive melodic death metal Datum vydání: 18.4.2012 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Colossus
02. A Vow to Conquer the Ocean
03. From a Tidal Sleep
04. Celestial Tear
05. Convergence
06. Sirens
07. Isle of Solace
08. The Drowning Sun
09. Voyage of a Wavering Mind
Ke švédským progresivním death metalistům In Mourning mám zvláštní vztah. Jejich debut “Shrouded Divine” podle mě patřil mezi nejlepší nahrávky roku 2008. Jeho síla tkvěla v precizní kombinaci nekompromisní agrese a jemné melancholie zahalená do hráčsky poměrně jednoduché vrstvy zasekávaných riffů a minimálního množství přebytečných kytarových (a jiných) exhibicionistických výstupů. Jako celek znělo “Shrouded Divine” kompaktně a velmi profesionálně, jako by ho snad měla na svědomí kapela o mnoho alb zkušenější. S následujícím “Monolith” jsem to však neměl zdaleka tak lehké. O něco melodičtější přístup byl na první poslech jevem pozitivním, jenže kromě úvodní “For You to Know” nevydrželo album vyšší nápor poslechů a velmi rychle ztratilo svou zábavnost. Otázka, kterým směrem se In Mourning vydají na třetím albu, se tak nabízela zcela přirozeně.
Ještě než se dostanu k hudbě samotné, se však musím pozastavit u obalu alba. Již od debutu si na této stránce tvorby dávali In Mourning hodně záležet, “The Weight of Oceans” své předchůdce však rázně předčil. To samé platí i o samotném názvu alba a jeho skladeb. Již na první pohled tak poznáte, že kapela nad svou tvorbou přemýšlí jaksi komplexně, což je, alespoň v mém případě, plusový bod hned do začátku.
Jednou ze zvláštností hudby In Mourning je přítomnost tří kytar. Tato anomálie však nezpůsobuje, jak již jsem naznačil, přílišné přiklonění k technické stránce hudby. Jen jediná kytara se pouští do složitějších fines, a to ještě jen občas. Druhá pak pracuje čistě v rytmické sekci a třetí, jednoduše řečeno, zastupuje funkci jakýchsi kláves. Funguje na podkladu, má své charakteristické zabarvení a pomáhá tak utvářet unikátní zvuk In Mourning. Ten je stejný již od debutu, a ačkoliv na “Monolith” musel krátce ustoupit do pozadí, na novém albu se k mé velké radosti vrací v plné síle.
Album odstartuje skladba “Colossus”, která svým obsahem odpovídá ambicióznímu názvu. S necelými deseti minutami hrací doby jde o nejdelší a také mou nejoblíbenější píseň alba. Atmosféra debutového alba se zde spojila s melodičností jeho nástupce a společně tak vytvořili jednu z nejlepších skladbeb, jíž In Mourning dodnes stvořili. První polovina písně jako by vypadla z “Shrouded Divine”, její refrén je pak ukázkou extrémní chytlavosti, která ovšem nevyžaduje žádné čisté vokály. V druhé polovině pak nalezneme dvě výtečná sóla. Z nich zejména druhé vlastně není sólem klasického střihu, je, co se technické stránky týče, velmi jednoduché. Je ovšem tak vypjaté a emotivní, že už tak skvělou skladbu pozvedá na úplně jinou úroveň. Následující “A Vow to Conquer the Ocean” je takovým typickým zástupcem tvorby těchto švédských talentů a i z toho důvodu ji doporučuji k poslechu spolu s přiloženým videoklipem.
Výraznější změna zvuku přichází až se čtvrtou “Celestial Tear”. Ta je zpočátku zcela akustická a teprve až před koncem vygraduje k elektrickým kytarám a agresivním bicím. Jde o první píseň podobného druhu, kterou kdy kapela napsala, a je na ní tak oprávněně znát, jako by se In Mourning zatím jen otrkávali. Jsem si celkem jistý, že se tímto směrem budou na budoucích albech vydávat častěji, což nelze kritizovat. Všeho ovšem s mírou, protože sílu ostatních písní “Celestial Tear” nemá. Po ní již svému zvuku zůstane kapela věrná až do úplného konce, jen do něj v posledních třech skladbách nechá jemně promluvit black metalové nálady. Nejde o vliv nijak zvláště výrazný ani nový, ovšem je to příjemné zpestření, které vám pomůže udržet bedlivou pozornost po celou hodinu poslechu.
Na předchozích albech jsem si velmi oblíbil zpěváka Tobiase Netzella a na “The Weight of Oceans” tomu nemůže být jinak. Je to muž mnoha hlasů. Jeho hluboký growling by mu mohla závidět leckterá legenda. Ten navíc střídá s mnohem výše posazeným řevem. Na rozdíl od debutu, kde byly tyto dvě polohy takřka vždy odděleny, zde mnohem častěji sahá Tobias k plynulému přechodu. Jeho čistý zpěv by podle objektivních měřítek asi dokonalý zdaleka nebyl, ovšem je velmi emotivní a Tobias ho používá velmi výjimečně (opět paralela k debutu a rozdíl oproti “Monolith”, kde ke střídání čistého zpěvu a growlingu probíhalo vcelku pravidelně, jako u “běžných” melodicky death metalových kapel), a tak mu občasné zaškobrtnutí můžeme odpustit. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že na starších nahrávkách mi byl jeho čistý zpěv sympatičtější. Ve výsledku je však Tobias stále jedním z nejzajímavějších dnešních zpěváků death metalové scény.
Silné stránky hudby In Mourning by tak nyní měly být vcelku zřejmé. Melancholická nálada, unikátní zvuk a nesmírně chytlavé refrény (chytlavé, ne vlezlé či podbízivé) jsou jen špičkou ledovce. Těch slabých stránek naopak moc není. Pokud bych je měl jmenovat konkrétně, vlastně by mě vůbec nic nenapadlo. “The Weight of Oceans” je tak potvrzením statusu In Mourning v pozici nadějné mladé kapely, která by se během dvou alb mohla vyšvihnout na úroveň světové progressive death metalové špičky.
Další názory:
Na rozdíl od obou kolegů je pro mne “The Weight of Oceans” mé první setkání s tvorbou In Mourning. Jejich jméno mi sice neznámé není, o hudbě už však neplatí. Musím ovšem uznat, že se jedná o setkání více než podařené. Melodický death metal, byť je v případě In Mourning progresivnějšího ražení, není zrovna můj šálek kávy, ale když slyším dobrou muziku, žánrové rozdělení jde stranou – a “The Weight of Oceans” dobrá muzika rozhodně je. Rozmáchlé monumentální skladby se silnou atmosférou, to je záležitost přesně dle mého gusta. Samozřejmě, deska má i pár mušek – například se mi zdá, že chvílemi si In Mourning ukousli až příliš velké sousto, které nemohou spolknout, jako by se v tom moři vlastní hudby sami ztráceli -, ale na druhou stranu, “The Weight of Oceans” obsahuje i naprosto skvostné pasáže, jež nemají daleko k dokonalosti, což zcela jasně převažuje misku vah do hodně pozitivních hodnot. Kromě toho je také nutné zmínit, že celkový pocit z nahrávky je i přes těch několik málo (a ještě malých) nedostatků více než dobrý, alespoň tedy z mého pohledu. Já jsem rozhodně spokojen. H.
In Mourning jsem na počátku jejich kariéry vnímal jako lehkou kopírku slavnějších krajanů Opeth. Na “The Weight of Oceans” představují další vizi progresivního death metalu s doomovými vlivy a opět to dopadlo nad očekávání dobře. Myslel jsem si, že kapela svého vrcholu dosáhla na posledním, vynikajícím “Monolith”, ale mýlil jsem se. “The Weight of Oceans” je ten pravý “monolit”, na kterém In Mourning dokázali zhmotnit veškeré své dosavadní zkušenosti. Hned úvodní skladbu “Colossus”, která se rozjíždí pěkně zlehka a pomalu, považuji za nejlepší v historii kapely. Jednotlivé písně jsou oproti minulosti o trošku delší a hlavně propracovanější. Rozhodně se nejedná o album na první poslech, tohle chce čas. S tímto tvrzením by mohl kolidovat fakt, že “The Weight of Oceans” je asi nejmelodičtějším albem In Mourning, ale změny nálad (skvělým příkladem budiž “A Vow to Conquer the Ocean”) dělají i z melodičtějších skladeb obtížné přístupné věci. Kaša
Dubnový eintopf suverénně ovládly dvě desky. Ta, na kterou se redakce Sicmaggot těší nejvíce, se jmenuje “Alpha Noir” (+ její sestrička “Ómega White”) a natočili ji portugalští Moonspell. Hned tři redaktoři do nahrávky vkládají tolik nadějí, že takto vysoký index se neobjevil hodně dlouho. To druhé album, jež hýbe redakčním očekáváním, je “Stalingrad” od Accept. Jejich comebackový počin “Blood of the Nations” svého času položil na kolena takřka celou scénu, takže není divu, že se toho od jeho pokračování čeká nemálo. Jako další si svou zmínku v eintopfu vysloužili ještě Švédové In Mourning s nahrávkou “The Weight of Oceans” a britští (mezinárodní?) rychlíci DragonForce a jejich “The Power Within”.
H.:
Přestože se duben na první pohled tváří jako další měsíc po okraj napěchovaný skvělými očekávanými deskami, při bližším průzkumu jsem zjistil, že tam vlastně není nic, co by mne vyloženě rajcovalo – s jedinou výjimkou. Nebylo tedy nic lehčího, než ve svém eintopfu najít útočiště právě u ní. Opakuji to při každé vhodné příležitosti a s klidem to zopakuji i nyní – Moonspell za poslední roky chytili druhý dech a po slabší druhé půli devadesátek (a přelomu nového tisíciletí) opětovně tvoří nahrávky, které posluchače srážejí do kolen a které mají dost síly na to, aby se mohly beze strachu srovnávat s nepřekonatelným debutem “Wolfheart” z roku 1995. Myslím, že čtyři, resp. šest let už je dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo jisté, že alba “Night Eternal” a “Memorial” (a v o něco menší míře i “The Antidote” z roku 2003) prošla zkouškou časem na výbornou – a vše nasvědčuje tomu, že ani novinka “Alpha Noir” nebude chtít zůstat pozadu. Prozatím nemám sebemenší důvod nevěřit tomu, že by Moonspell nenahráli další majstrštyk. Třešničkou na dortu budiž fakt, že si portugalští vlkodlaci tentokrát nachystali hned dvojnásobnou porci muziky, počítáme-li (a jakože to za započtení podle mého stát bude) i druhý disk s názvem “Ómega White”. Co dodat… ať už je to venku!
Ježura:
Když bych se měl orientovat výhradně podle toho, co hlásí pořadník alb, která mají v dubnu vyjít, nebylo by moje rozhodování vůbec složité. U data 23. 4. totiž trůní zatím nepojmenované Ihsahnovo album, a kdyby mělo vážně vyjít, byla by to desítka jak vyšitá. Jenže ono to ale vypadá, že je tohle datum bohapustý kec, takže si Ihsahna nechám v záloze a tentokrát se budu muset poohlédnout po někom jiném. Bohudík, ani to není nijak náročné, neboť se s každým dnem blíží datum vydání “Alpha Noir / Ómega White” od portugalských Moonspell. A když už jsem těmhle mistrům konečně přišel na chuť, přihodím je i do eintopfu, protože mám takové vlezlé tušení, že to bude řádně ostrá šleha…
Kaša:
Vůbec poprvé se mám rozhodnout o nejočekávanějším albu nadcházejícího měsíce a jak si tak procházím seznam alb na duben, nemohla být má první volba o moc jednodušší. Přestože vychází novinky mých oblíbenců jako Saint Vitus, Jeff Loomis, Anathema či In Mourning, které mě určitě udrží celý měsíc v pozoru, tak nad všemi alby celkem jednoznačně stanula novinka Portugalců Moonspell, “Alpha Noir / Ómega White”. Po minulém, velice povedeném “Night Eternal” jsem se rozhodl dát Moonspell druhou šanci. Po slabším období reprezentovaném alby “The Butterfly Effect” a “Darkness and Hope”, které za moc nestály, chytili Moonspell druhý dech a od “Memorial” servírují silná alba, která mě baví i po letech. Podle první uvolněné ukázky z “Alpha Noir / Ómega White” od plánovaného dvojalba očekávám, že se kvalitativně poslednímu albu minimálně vyrovná, a věřím, že si získá své místo v mém žebříčku nejpovedenějších alb roku 2012.
nK_!:
Mark Tornillo svým projevem šíleně pozvedl novodobou tvorbu Accept a já si na nové album dělám zálusk již od posledka, protože “Blood of the Nations” bylo naprosto velkolepé a živá vystoupení, na kterých jsem měl tu čest se ukázat, stejně tak. Nic naplat, klukům to šlape nejlépe za poslední roky a já věřím, že nás obnovené obléhání Stalingradu opět posadí na zadky a ukáže, jak se teď hraje v Německu.
Zajus:
Mezi dubnovými deskami jsem měl jasného favorita, jenže jeho vydání bylo odsunuto až na květen. Jeho jméno si tak nechám ještě měsíc pro sebe. Ze zbývajících desek mě zaujaly plánované řadovky Killing Joke, Accept, Dragonforce (možná…) a s trochou dobré vůle i další počin Marilyna Mansona. Na dvě další alba se však těším zvlášť hodně a rozhodnutí, ke kterému se v tomto eintopfu přikloním, není jednoduché. Prvním z nich je plánovaná deska Anathema (“Weather Systems”). Jejich dva roky starý počin “We’re Here Because We’re Here” mě srazil do kolen a já tak vůbec nepochybuji, že novinka bude stejně kvalitní. Druhou (a nakonec vítěznou) volbou jsou In Mourning a jejich třetí deska “The Weight of Oceans”. Jejich kariéru sleduji již od famózního debutu “Shrouding Divine” a ačkoliv mě jeho nástupce “Monolith” ve své době moc nepotěšil, zpětně musím přiznat, že chyba byla na mé straně a druhé album si mě časem také získalo (byť debut zůstal nepřekonán). Obě alba však spojoval skvělý zpěv, hned tři kytary a melancholická nálada. S “The Weight of Oceans” se tak In Mourning mohou definitivně zařadit do progresivně death metalové smetánky. Pevně věřím, že této příležitosti využijí.
Ellrohir:
Tohle vydání eintopfu si zahraju na pesimistu měsíce a možná i roku, ale zrovna Dragonforce jsou k tomu jako stvoření. Já je mám celkem rád, kdysi jsem je “žral” neomezeně, dodnes nedám dopustit na první album a pár vcelku oblíbených songů mám i na obou následujících. I když něco se tam už pokazilo a z kapely se stal kolovrátek žijící z image “nejrychlejší” power metalové kapely. To vše podtrhla poslední deska “Ultra Beatdown” (pro mě “Ultra Letdown”). Zároveň s tím ovšem přišla celosvětová popularita, headlinování na festivalech… A ve finále vám puberťák bude tvrdit, jak je Herman Li nejlepší kytarista na světě. To bylo 2008. Mezitím se událo pár novinek, jako třeba výměna “tváře” kapely, hlavního zpěváka ZP Thearta, což je pravděpodobně hlavní důvod toho, že album, o kterém se mluví už nejméně dva roky (soudě dle mého vlastního příspěvku na jedné diskusi, datovaného k 24. dubnu 2010), vychází až teď. Zatím mě nová sestava moc nepřesvědčila – jeden song, co hráli na živo, zněl zrovna jako splácanina asi pěti kousků od Sabaton, druhá uvolněná novinka je zase přesně ten “kolovrátek”, akorát s trochu jiným vokálem. No uvidíme, třeba se pesimistické obavy nakonec ukážou jako liché a já v recenzi nebudu šetřit chválou. Dozvíme se v polovině dubna…
Madeleine Ailyn:
Těžko říct, jestli existuje na duben nějaké album, na které bych se vyloženě těšila. Z těch, která mi přelétla přes nos, jmenuji Accept. A to jen kvůli tomu, že mi předchozí “Blood of the Nations” docela sedlo. Takže by se možná dalo očekávat, že z toho zase něco slušného vzejde. Jo, nebudu to komplikovat. Prostě by to mohlo být slušné, ne-li více.
Sweden’s lauded melodic death/doom metallers IN MOURNING, have teamed up withMetal Injection to premiere a second new song from the band’s upcoming album, “Afterglow”. The track “Fire And Ocean”, which is the album opener, is available for listening at this link:
