Já si v lednu hodlám válet koule a na koncerty seru, ale abyste neřekli, aspoň jeden tu doporučím. Poslední deska Poláků Entropia s názvem „Vacuum“ je vesměs povedená a moc nepochybuju o tom, že bude fungovat i živě. Pokud tedy nejste lenoši jako já, mohlo by vám to stát za zvážení.
Metacyclosynchrotron:
Fanoušci hlukových kejklí a mystérií by mohli vzít za vděk koncertem, který se odehraje v prostorech ostravského Docku, což je bar u Sýkoráku nacházející se pod známějším Barrákem. Háčko se o létajícím cirkusu v recenzi „Stalinist God“ vyjádřil jako o nejzajímavější tuzemské hlukové formaci a Magadan je power electronics zlo s posedlým ženským vokálem. Stačí to jako doporučení?
Od vydání „Litourgiya“ razím názor, že se jedná o průměr s pár výraznými pasážemi a jedním skutečně svěžím a dobře zpracovaným aspektem (vokály), který si nabytou pozornost opravdu nezaslouží. „Панихида“ jsem neslyšel a měnit to asi nebudu. Každopádně bych neměl morální problém Derphově Báťušce zaplatit za lístek, za druhé budu rád, když se v Barráku objeví dost lidí a klub na tom něco trhne, a hlavně zde hrají polští Embrional, kteří na svých třech deskách nabídli opravdu výživnou porci sirnatého a stále sofistikovaného Death Metalu, který určitě osloví fanoušky kapel jako Azarath nebo Immolation. Ne, že by to byla první liga, ale kapela by za vidění měla stát, rozhodně teda víc než Батюшка, cha cha.
Cnuk:
Z koncertů pro nadcházející měsíc mě zaujaly dva. Tím první je vystoupení punkových legend UK Subs v pražském Rock Café. V kapele pamatující počátky tohoto žánru je z původních členů pouze nestor Charlie Harper, ale i přesto by to nemuselo být úplně marné. Tím druhým koncertem je deathmetalová seance na Sedmičce v podání Bastard Grave, Assumption a Sněti. Novinka Bastard Grave, „Diorama of Human Suffering“, je vcelku příjemnou doktrínou severského řemesla, stejně tak doomovější Assumption se v předminulém roce s deskou „Absconditus“ nepředstavili v nijak špatném světle. Rovněž si to koleduje o solidní záležitost.
Dantez:
V lednu se za hudbou mimo Ostravu nejspíše nevydám. S největší pravděpodobností ale navštívím grindový večírek v Barráku, kterému budou vévodit švédští Rotten Sound. Pár dní zpět se přímo pod Barrákem odehraje hlukovo-ambientní hra pod vedením Uncle Grasha’s Flying Circus za neméně zajímavého doprovodu. S ohledem na to, co se za styl muziky do Ostravy dováží, je tato varianta o parník zajímavější.
Entropia patří k početné enklávě polských kapel, které nehrají příliš dlouho a které se k black metalu snaží přistupovat nějakým svěžím způsobem, nikoliv podle dávno definovaných vzorců a formulí. Osobně mám tuhle polskou odnož žánru hodně rád a už mnohokrát jsem na ni zde pěl chválu. Což nicméně neznamená, že bych bez známky kritiky sežral všechno, co hraje formálně méně tradiční black metal, vydává první nebo druhou desku a pochází od našich severovýchodních sousedů.
V případě Entropia mi přijde, že se jim za krátkou dobu podařilo zapsat se do povědomí příznivců alternativního extrémního metalu více než většina ostatních spřízněných skupin téhle „vlny“. Neřadové prvotiny ještě mnoho pozornosti neupoutaly, ale s příchodem dlouhohrajícího debutu „Vesper“ (2013) se o Entropia začalo mluvit čím dál tím více a na každou další desku už čekala širší posluchačská základna. Alespoň takový z toho mám dojem, který ovšem nemusí stoprocentně odpovídat realitě.
Mně osobně se ale Entropia do vkusu příliš netrefili. Snad to bude i tím, že v jejich tvorbě se nejednalo „pouze“ o neortodoxně pojatý black metal. Své slovo měly ve výsledném soundu i žánry jako sludge metal či post-metal. Tak či onak, „Vesper“ mě minulo úplně a nijak mě nebavilo. Druhý řadový počin „Ufonaut“ z roku 2016 už byl na tom byl lépe, ale i navzdory několika hodně zajímavým pasážím nešlo o nahrávku, z níž bych si měl vyloženě kecnout na prdel. Mezi těmi zajímavějšími momenty se totiž nacházelo dost vaty a nedostatečně výrazné hudby.
Asi tedy nepřekvapí, že třetí velké album „Vacuum“ jsem nevyhlížel s nějakou velkou netrpělivostí. Do poslechu jsem šel víceméně z „povinnosti“. Musím nicméně uznat, že tentokrát jsem Entropii trochu podcenil. „Vacuum“ je totiž doposud nejlepším skupiny, a to s docela výrazným rozdílem. I tady se sice bohužel najdou nějaké hlušší chvilky, ale celkový dojem je dobrý a muzika kapely mi konečně dává nějaký rozumný smysl.
Svou roli jistě sehrál i mírný žánrový posun, poněvadž Entropia tentokrát, zdá se mi, omezili sludge a post-metal a naopak se víc soustředili na blackmetalovou složku, kterou pak zalili psychedelickou patinou. V kombinaci s dozvuky dřívějšího multižánrovějšího pojetí to dává dohromady poměrně lákavou mozaiku a já mám konečně pocit, že Entropia dokázali svůj potenciál, jenž byl už dříve slyšitelný, přetavit v nějaký silnější výsledek.
Vrchol desky se objeví hned na samém začátku. První tři minuty „Poison“ začínají slibně, ale ještě to není až taková pecka. Jakmile se ale tenhle čtvrthodinový kus zlomí a začne tepat v psychedelických rytmech, je to fakt velká paráda. Tak velká, až se na ni následující skladby koukají trochu s odstupem. Přesto „Wisdom“, „Astral“ i titulní „Vacuum“ se mohou pochlubit určitou, ne úplně malou lákavostí a přinejmenším v případě té první jmenované není kvalitativní rozdíl oproti „Poison“ nijak markantní.
Kdyby v tomhle momentě, po 43 minutách, album skončilo, byl bych skoro nadšený. Ke konci už bohužel začne nahrávce výrazně docházet dech a poslední dva songy „Hollow“ a „Endure“ již s prvními čtyřmi skladbami nedokážou držet krok. Pořád je to zahrané na úrovni a pochopím, pokud se někomu bude líbit i ten závěr, ale mně už to tolik nesedlo. V posledních dvou kusech ustoupí psychedelický black metal opět do pozadí a Entropia hodně přidají na post-metalových postupech. Což pro mě ani zdaleka není tak poutavé. A není to jen čistě z principu.
Bez závěrečných patnácti minut bych se tedy obešel, ale minimálně první tři čtvrtiny „Vacuum“ za slyšení stojí. Entropia mě ještě nikdy nebavili víc než právě zde a právě zde mi také konečně dokázali, že jsou relevantní kapelou, nikoliv jen přechválenou bublinou. Doufám tedy, že v nastaveném směru budou pokračovat i nadále, protože prostor pro zvedání laťky tu pořád je.
Datum: 25.3.2017 Místo: Praha, Žižkov Účinkující: Baestien, Dærrwin, Entropia, Esazlesa, Please the Trees, Rutka Laskier, Sun Worship, Zmar
Onotius: Původní plán vystřídat za sobotní večer hned čtyři kluby, přičemž každý z nich kvůli jedné až dvěma kapelám, nechávám ve fantaziích a pro svou pohodlnost se rovnou vydávám do Žižkostela, kde posléze zůstávám na celý program. Jistě, má to i své zápory, tentokrát asi nebudu dělat zrovna reklamu festivalové multižánrovosti a prošvihnu třeba The Plastic People of the Universe či War for War, ale ona si stejně ta potenciálně zajímavá vystoupení časově tak navzájem lezla do zelí, že jsem zkrátka zvolil cestu nejmenšího odporu a dal si koherentní pásmo v režii Heartnoize Promotion.
Onotius: Postovým houpáním i drcením započínají Dærrwin, skupina mně do nynějška neznámá, nicméně na první poslech poutavá. Příjemný set, nevykračující sice příliš svou nápaditostí z množiny příbuzných kapel, ale bryskně nás uvádějící do atmosféry večera. Oproti nim mnohem syrovější Baestien dávají ochutnat takovou znatelně primitivnější, špinavější, hardcorovější žánrovou variaci. Hutné, byť posléze trochu splývající songy připomínající, jak by to asi znělo, kdyby si Neurosis chtěli nasraně zajamovat. První jmenovaní byli takoví vzdušnější, ne tak zatuchlí. Ale hodnotím jen vystoupení, se studiovou tvorbou to může být jinak.
Onotius:Esazlesa viděni podruhé, tentokrát v prostoru naplněném k prasknutí. Navíc navzdory klasicky prožitému vystoupení i před celkem statickým publikem. Občas vidím užívajícího si basáka, ale zbytek kapely je mi ukryt v lese hlav a končetin. V nevalném zvuku se trochu topím a jsem líný snažit se luštit špatně srozumitelné texty. Možná kdyby na ně vyšel horní prostor a ne sklep (střídalo se to co kapelu), mohlo být všechno jinak, takhle jsem se celkem nudil. Což nebyla vina skupiny, ale spíš podmínek a možná i tak trochu nálady. V porování s nimi vizuálně těšili post-hardcoroví Rutka Laskier svými promítanými abstrakcemi. Hudba mě ale nějak moc nebrala, navíc kytaristovi praskla struna, takže jim to trochu rozházelo projev. Po nějakém čase to sice začínalo nabírat na intenzitě, ale to už se set zase chýlil ke konci, takže celkový dojem zůstal spíš rozpačitý. A já už tak trochu myslel na blížící se Entropii.
Skvrn: V pátek jsem potřeboval aspoň tři já. Ty absence, hrůza povědět, stačí pomyšlení. Aspoň že vyšly finální sázky, víc vydojit nešlo. Sobota už vypadala líp, míň nářků nad krytím, snad jen Lišaj s dalšími ambienty to dnes odskákal. Večer jsem načal až před osmou v orionském sklepení, s rockem Please the Trees u nejvzdálenější stěny.
Skvrn: Lid oproti včerejším Veena ještě zhoustnul, kroky ze schodů jsou takřka slepé, já pro změnu vidím jen záda. Myšlenky na klaustrofobii a okno naštěstí mizí záhy, taktovku převzala hudba. Please the Trees od prvních tónů hypnotizují, loď psychedelie se svobodně houpe, hraje si, cyklí. Jak puk zírám na ten organismus, leze to bez zábran, jako by nic. Cítím radost, zápal, nadšení na pódiu i před ním. Slyším jistý Havelkův vokál doprovázený intenzivními riffy s přímočarou, přesto nenudící rytmikou. Lidí moře, parádní muziky oceán, zkrátka jeden z vrcholů Noci. Kdo neuvěřil?
Onotius: Ještě před očekávanou dvojicí zahraničních kapel si dám Zmar, kteří mě celkem navnadili něco si od nich sehnat. Správně hrubé i atmosférické, rytmicky poměrně zajímavé a celkově tak nějak nevtíravě sympatické představení. Fungující parádně i v relativně civilním podání, které se obešlo bez vizuálních berliček typu agresivních světel, kouřů apod.
Skvrn: Procházka žižkovským spodkem, po dni bez husitů zase Žižkostel. Tentokrát to vypadá i na vrchní scénu, aspoň do doby, než ji vyžene dvaadvacátá mrcha. V plánu je dvakrát zahraničí, nejprve polská Entropia, pak Sun Worship z Německa. Takže blacky s nekonvenčním přístupem? Možná.
Skvrn: Na místě, kde mě před rokem odpravili Thaw, nyní zahajuje Entropia. Loňskou červenou střídají kontury modré, hlasitost s intenzitou naopak zůstávají. Zaplněný sál čelí hutnému blackovému náporu s post-metalovou úderností, pro nádech chybí v chaosem vyplněném Žižkostele prostor. Bubeník tříská s nápadem, paličky třískují bez naděje na záchranu. Jsou to dardy. Rytmika velí, síla též, jen melodiku nechává zvuková nekompromisnost ve štychu. Oproti desce je to Entropia jiná, agresivnější, bezklávesová (ač s klávesákem na place), ale i tak skvěle fungující. Už deset? Chvíle rozpaků, pět minut rebelství a konec. Líbilo.
Onotius: Zprvu rozpačití a posléze pohlcující, takoví byli Entropia. Patřičně tajemní, zahaleni do roucha modrého osvětlení, začali na nás valit bytelné rytmy s patřičným zápalem. Prezentací mi trochu připomněli podzimní set Celeste, ale díky prostoru bylo tohle takové osobnější a méně polopatické. Úpornost a vážnost jejich vystoupení sice občas trochu narušila entusiastická dívčina, co celý večer v prvních řadách na všech kapelách provozovala nějaké rozjařené tance často naprosto nekorespondující s náladou hudby, ale v nádechu atmosféry, kterou vyzařovala sama hudba, to většinou vyvolalo jen potutelný úsměv, a nikoliv nějaké frustrace. Zpět k hudbě. Zvuk by mohl mít i nějaké ty rozeznatelnější vyšší frekvence, ale což, celek jsem si i tak slušně vychutnal.
Skvrn: A teď Sun Worship. Jméno nemůže s časoprostorem korespondovat líp, uctívat jdeme té noci do sklepa, třeba si nás Slunce všimne. I když těžko říct, zda by pro to mělo pádnější důvod. Studiovou tvorbu naposlouchanou nemám, registruji ji, ale jestli na poslech někdy došlo, tak velmi zběžný. Živě trio působí dojmem rozmláchleji laděného blacku se syrovými melodiemi, přímočarými bicími a dlouhými skladbami. Bohužel chybí hmatatelnější atmosféra, často zasmrádne průměr. Faktor Entropia zakročil. Sun Worship předvedli solidní standard, ale v živém projevu je od mas odlišila jedině striktně hipsterská stylizace. I když, odlišila…
Onotius: Na pódium naboso, učesat plnovous, brýle na nos – jojo, tohle teda bude blekec jak prkno. Zahraje formace, kterou kolegovi popisuju slovy „jedna z těch kapel, co je pro hipstery moc blackmetalová, pro blackmetalisty zase moc hipsterská“. A spustí přehulený masiv dlouhých náladově ucelených pasáží se splašenými bicími a celkem přehledným songwritingem. Je to celkem fajn, i když nic, co by tu už nebylo. Navíc z té muziky se podle mě naživo dalo vydojit i víc. V kontrastu s parádní Entropií je to spíš relaxace na závěr. Taková příjemná rozmáchlá monotónnost. Navíc část osazenstva to bere spíš jako kuriozitu. Já jsem ale vděčný. I za ten nevyprošenej přídavek.
Skvrn: Pozdní sobotní večer už natřískaný není, kluby mají zpravidla po boji a rekapitulují události posledních nocí společně se mnou. Pominu-li čtvrteční rozjezd, neviděl jsem jediné podprůměrné vystoupení, ba naopak, těch opravdu uchvacujících bylo víc, nežli šlo čekat. Kolizí a ztrát lituji ještě dnes, zvláště pátečních s Obscure Sphinx a prospanou Zamilskou v čele. Doporučil bych festivalovou nabídku nerozšiřovat, držet již tak přeplněné unikum na uzdě a v případě jó velkého nutkání se porozhlédl po expanzi kalendářní. Netrpělivě čekají přiléhající dny i možnost střihnout si to dvakrát ročně, něco takového jsem ostatně zaslechl. Na závěr chci pochválit skutečně multižánrovou povahu festivalu, plnohodnotné zapojení literárně-divadelní sekce i nápaditý polský dovoz. Pod sochou a věží za rok ahoj.
Onotius: I když jsem Pražák jak poleno, tak se jednalo o mou první Žižkovskou noc. Nu, a těžko se o tom prohlašuje něco, co už by nebylo mnohokrát řečeno. Genius loci čtvrti, pestrý program, dobrá organizace. Za mě spokojenost – tedy samozřejmě s tím co jsem viděl, nevyloučím, že navolit si svůj program úplně jinak, mohly by mé dojmy být i diametrálně odlišné. Rozjezdový čtvrtek byl možná ještě lehce rozpačitým intrem, ale především pátek ve mně zanechal hluboké dojmy. Sladit takhle pěkně kvalitu, kvantitu a příznivou cenu, to se zas tak často nevidí. Pokud se tenhle trend udrží, zřejmě v příštích letech na viděnou.
Před nějakými dva a půl roky polští sludgeři Entropia vydali samonákladem svůj dlouhohrající debut „Vesper“. Vůbec to nebyl marný počin, a když pominu pár much, můžu bez nadsázky říct, že se mi líbí dodnes. Nejasně ohraničené bahno mísící se s černým kovem a poštovními prvky bylo na debut solidně opracované, ačkoliv propojení jednotlivých vlivů nebylo někdy zcela ideální. Na letošním pokračování, které nese název „Ufonaut“, se Entropia od pohledu na playlist stále drží vesmírné tématiky, nicméně namísto vědců nabízí pohled na hvězdnou prázdnotu z trochu jiné strany barikády než posledně. A změnilo se toho mnohem víc.
Pokud bych se měl podívat na „Ufonaut“ jako na celek, mohu tvrdit, že „Vesper“ bylo coby odrazový můstek, na němž může kapela vystavět další desku a posunout své hudební vyjádření směrem kupředu, využito do mrtě. Dalo by se totiž říct, že Entropia nic zásadního nezměnila, nicméně expandovala ve všech směrech a zároveň si pohrála s jednotlivými ingrediencemi. Blackmetalová disharmonie a dravost je stále přítomna, stejně jako post-metalové éterično či monumentálnost, která tak trochu dostala přednost před mazlavým bahnem. Jakkoliv je cítit úbytek sludgových základů, vše do sebe organicky zapadá bez výrazných hranic a v kompozicích je znát výrazný posun směrem vpřed.
Své počínání Entropia výrazně změnili ve dvou rovinách, které se vzájemně prolínají a zapadají do celku. Prve, post-blackovou řež nasměrovali vstříc směrem k progresivním vodám. Motivy pečlivě rozvíjí do detailů a gradující skladby směrem ke svému konci rostou do závratných výšin. Zároveň si hrají s rytmikou, změnami tempa v rámci písní, kompozice nejsou jednotvárné a kapela se nebojí servírovat zvraty v momentech, v nichž by je člověk mnohdy nečekal. Druhou rovinu tvoří to, co v hudbě zbylo ze sludge/stonerového základu poté, co jej strunné nástroje takřka opustily: neskutečně toxická práce syntetizátorů a kláves, jež má na povel osoba skrývající se pod souhláskou R. Věci, které na nich předvádí, posouvají jinak technicky propracovanou desku směrem k blaženým výletům do astrálních dálav pod vlivem LSD či jiných halucinogenů a dávají jí nový rozměr. A i když to takhle na papíře zní asi fakt ujetě (a ve skutečnosti mnohdy ještě ujetěji), dohromady to funguje na výbornou.
Díky tomu „Ufonaut“ nabízí řadu výrazných momentů a pasáží, které člověku utkví v paměti, což dokazuje již úvodní „Fractal“, jež se v polovině zlomí z psychedelické blackové řezničiny v atmosférickou parádu a v závěru pak opět nabere na obrátkách. Poslední třetina titulní písně či prakticky celá „Mandala“ podpořená nelidským řevem zpěváka U určitě taky stojí za zmínku, ale ani zbylé skladby nijak nezaostávají a v každé se najde alespoň jeden riff, melodie či celá pasáž, která nakládá víc než proslulý znojemský produkt. Rovných 45 minut hrací plochy dokázali pánové z Entropie využít do mrtě a myslím to vážně, když říkám, že „Ufonaut“ nemá co do kompozice slabé místo.
Jediná oprávněná výtka, již mohu vůči desce vznést, směřuje ke zvuku. Ne, že by byl špatný nebo nečitelný, ono místy těžko popsat, co přesně mi na něm vadí. Asi nejlepší by bylo říct, že je na můj vkus snad až příliš chladný, sterilní a občas nevyvážený – zejména co se bicí soupravy a kytar týče, což je obzvlášť slyšitelné v prvních skladbách. Ne, že by se na to nedalo zvyknout, ale občas to prostě mlátí přes uši a myslím, že by některé pasáže mohly s vyváženějším zvukem příjemně prokouknout. I tak jde ale o skvělé dílo a do jisté míry i překvapení. Protože ačkoliv mě předchozí „Vesper“ taky bavilo, na „Ufonaut“ se Entropia posunula zatraceně vysoko a přišla s nahrávkou, jež na jedné straně baví a pohlcuje na dlouhé hodiny, na straně druhé pak utkví v paměti. A minimálně do té mojí se kapela svým netradičním pojetím zapsala pěkně hluboko.
Poláci Entropia na sebe prvně výrazněji upozornili před třemi lety, když do světa vypustili svůj debut s názvem „Vesper“. Nyní nadešel čas na jeho pokračování, které se jmenuje „Ufonaut“ a které by určitě mělo zajímat všechny příznivce netradičně pojatého black metalu, v němž se objevují vlivy psychedelie nebo žánrů jako post-rock a post-metal.
Novinka bude k mání od 15. února na CD, LP (černá nebo žlutá barva) a MC u Arachnophobia Records. Už teď si však v předstihu můžete album poslechnout v celé jeho délce v Soundcloudu přehrávači zde:
Sestava Entropia: U – Guitars, vocals and drive L – Drums and tempo T – Bass, vocals and depth R – Synth and colour A – Guitars and tone
Labely Musica Noire Records a Arachnophobia Records mají na programu dvě společná vinylová vydání. 15. února pustí do světa „Kaiserschnitt“, loňskou řadovku německých black metalistů Porta Nigra, a to na černém, rudém a bílém LP (každá verze limitována na 100 kusů). Přesně o měsíc později pak vyjde druhé album „Ufonaut“ od Poláků Entropia. To bude k mání v černé (233 kopií) a žluté (100 kopií) barvě. Předobjednávky už běží na webu obou vydavatelství.
The time of the third eye has come. Ufonaut, the second Entropia album and the successor of widely acclaimed Vesper will be released by Arachnophobia Records in February 2016.
Ufonaut is the result of a three years’ long experimentation and delves within a psychedelic vision of the world lacking peace and divine order. The seven tracks included on the album are proving that the band released itself from any boundaries of convenience and safety of well-known measures, which in return allowed them to create the album filled with madness, anger and disdain for reality that is full of trivial illusions. In terms of music, Ufonaut; is filled with hypnotic riffs based on the bands’ trademark intricate harmonies and drum patterns. The caleidoscopic compositions, full of twists and turns are the legacy of numerous trips within consciousness and inner self.
Reassured that the future of mankind must be psychedelic or there may be none at all, Entropia stands out as zealots of Terrence McKenna’s futuristic vision of the world, demanding the restitution of tribal consciousness and discarding the materialistic civilisation that surrounds us. Rising our heads towards the endless void, we await the incoming answer in silence.
Nothing further beyond.
The album recorded under supervision of Haldor Grunberg (Thaw, Belzebong) and Jakub Mańkowski (Behemoth, Blindead), complemented by the graphic design of Kuba Sokólski, will be released in the standard and limited jewel case CD edition and vinyl version. All remaining details will be announced soon.
Z Polska se ke mně dostává čím dál více sludge – a potvrzuje to i dnes recenzovaná banda z Olešnice nesoucí název Entropia. Ta má na kontě pět let starý demáč, ípko “Chimera” a právě “Vesper”, což je její dlouhohrající prvotina. Oproti ostatním kapelám, které jsem zatím z polské scény slyšel, na to však jde tahle pětičlenná smečka trochu jinou cestou.
Když se trochu detailněji podíváte na polskou scénu, zjistíte, že sludgové kapely většinou staví na post-metalovém základu a hutných atmosférických plochách. Každá sice jinak a po svém, dají se ale vysledovat společné znaky. V těchto kolejích se do jisté míry drží i Entropia, nicméně k post-metalovo/sludgovému základu přidávají ještě black metal, čímž se posouvají kamsi mezi kytarový buzkot a hutné riffy. Tak nějak samozřejmostí je výrazná baskytara, nicméně mám dojem, že její potenciál by šel rozvinout mnohem víc, protože přes perfektní zvuk žádný výjimečný výkon nepředvádí.
“Vesper” se navzdory ostrým blackovým riffům prvního songu rozjíždí vlastně docela vlažně, protože skutečně silná atmosféra přichází až ve druhé části alba. Už téměř jedenáctiminutová skladba “Pascal” má docela nakročeno, nicméně titulní čtvrtá píseň ji svojí procítěností a éterickou atmosférou o několik délek překonává. Ústřední klavírní melodie podpořená shoegazovou kytarou takřka unáší jako vodní proud. Výborně zvládnutý závěr, v němž se proud tónů rozlévá do šíře, na albu nemá konkurenci.
Zbylé dvě skladby “Tesla” a “Marat” taky mají něco do sebe, ale atmosféra už tak silná není, ačkoliv v závěrech se titulnímu songu docela blíží. Obecně ale “Vesper” rozhodně není špatná deska a ukazuje, že kapela dokáže složit silný materiál. Album by mohlo být vyrovnanější, mezery cítím i v kombinacích jednotlivých prvků, s nimiž kapela pracuje, nicméně ve výsledku jím Entropia potvrzuje, že sludgová scéna našich severních sousedů rozhodně není mrtvá a stále se v ní rodí nové a kvalitní kapely.
