Archiv štítku: GRC

Řecko

Rotting Christ – The Heretics

Rotting Christ - The Heretics

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In the Name of God
02. Ветры злые
03. Heaven and Hell and Fire
04. Hallowed Be Thy Name
05. Dies irae
06. Πιστεύω
07. Fire, God and Fear
08. The Voice of the Universe
09. The New Messiah
10. The Raven

Hrací doba: 43:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

Řekl bych, že Rotting Christ jsou nyní svým způsobem v záviděníhodné i nezáviděníhodné pozici zároveň. Myslím si, že co do ohlasu aktuálně prožívají nejlepší období své kariéry. Samozřejmě, mezi jistou částí posluchačů měli respekt vždy, vždyť hráli zásadní roli ve vývoji řeckého black metalu a jejich debut „Thy Mighty Contract“ společně s „His Majesty at the Swamp“ od Varathron ve velké míře stanovil pravidla, podle nichž se tenhle žánr v jejich rodné zemi dodnes hraje.

Přijde mi ale, že až s posledními alby Rotting Christ prorazili do metalového středního proudu. Právě proto říkám, že jejich aktuální éra je co se ohlasu týče snad nejvýše. Formace vedená bratry Tolisovými pravidelně jezdí headline turné po Evropě, hraje na velkých festivalech, vydává desky u prestižní firmy… skoro se zdá, jako kdyby to ani nemohlo být o moc lepší. V čem tedy tkví háček?

Od té doby, co se Rotting Christ začalo dostávat větší pozornosti (což je samozřejmě odpozorováno čistě subjektivně), se Řekové tak trochu začali točit v bludném kruhu a s každou další dlouhohrající fošnou jde o čím dál tím větší kolovrátek. Letošní novinka „The Heretics“ tenhle stav věcí bohužel neobrací, nýbrž prohlubuje. Jako kdyby se Rotting Christ stali obětí vlastního úspěchu. Dávají mase lidu, oč si průměrný posluchač žádá, ale myslím, že kdo šlape po kvalitě, toho aktuální počínání Hnijícího Krista už přestalo bavit. Poslední skutečně dobré a v rámci tvorby nějakým způsobem invenční desky jsou totiž „Theogonia“ a „Aealo“, od jejichž vydání už uběhla téměř dekáda resp. ještě o tři roky víc v případě toho staršího počinu.

Letošní novinka „The Heretics“, která je celkově již třináctým dlouhohrajícím počinem řeckých veteránů, rozhodně není blbá v tom smyslu, že by si na ní Rotting Christ vyloženě řezali ostudu a nasměřovali si to někam do kopy hudebních sraček. Bráchové Tolisové jsou přece jenom zkušení mazáci, takže jistou laťku kvality si samozřejmě zachovávají.

Problém nicméně nespatřuji v tom, že by si snad nedokázali odehrát to svoje, co od nich posluchač očekává. Kámen úrazu tkví právě v tom, že dělají jenom tohle a nic navíc. Rotting Christ s přehledem lepí svoje typické prvky do další desítky skladeb, které se poslouchají docela v pohodě, ale nepřinášejí vůbec nic svěžího nebo neokoukaného. „The Heretics“ nenabízí nic jiného než řemeslně poskládaný a odehraný melodický black metal s helénskými atmo prvky v charakteristickém soundu Rotting Christ. Lze sice považovat za klad, že kapela má jasně rozpoznatelný zvuk, čímž se zdaleka nemohou pochlubit všichni, ale i v jeho rámci se dá někam vyvíjet a překvapovat. Žádná chuťovka jako třeba hostovačka Diamandy Galás na „Aealo“ se tentokrát nekoná. Vše je standardní, už slyšené, nepřekvapující, a tudíž ani neohromující.

Deska jako „The Heretics“ mě svým obsahem neuráží. Vlastně se mi poslouchala relativně příjemně. Nic konkrétního si z ní ovšem nepamatuji. Vím jenom, že zněla jako Rotting Christ, a to je asi tak všechno. Songy z „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, „Rituals“ a „The Heretics“ mi mezi sebou hrozně splývají. Zatímco poprvé to nevadilo a podruhé se to ještě dalo tolerovat, nyní už to dost nudí, když Řekové s velkou slávou servírují potřetí za sebou prakticky stejné žrádlo. „The Heretics“ v rámci diskografie postrádá jakoukoliv výlučnost a vlastní ksicht, takže se finále nejedná o nic víc než prostě jenom další placku v řadě. S takovou jsou Rotting Christ na nejlepší cestě, aby mě jejich nová alba přestala zajímat.


Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World

Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. My Father, My Wrath!
02. An Existence Without Purpose
03. Diseased Remnants of a Dying World
04. Loyal to the Black Oath
05. Back to My Homeland… My Last Breath

Hrací doba: 51:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček.

To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik let nazpátek. Poslední rok, kdy jsem alba Dødsferd poslouchal krátce po vydání, byl 2013, kdy vyšly hned dva počiny – (jako většina diskografie do té doby) ucházející „A Breed of Parasites“ a punkem načichlé „The Parasitic Survival of the Human Race“, které mě vůbec nebavilo. Dále už jsem Dødsferd příliš nesledoval; měl jsem sice ponětí, že v roce 2015 vyšlo „Wastes of Life“, ale vydlabal jsem se na něj.

S aktuálním „Diseased Remnants of a Dying World“ jsem si řekl, že se k Dødsferd opět zkusím vrátit. Těšil jsem se na další syrový black metal, ale dostal jsem… něco hodně jiného. Jak jsem zjistil zpětným poslechem, kdybych se tenkrát nevysral na „Wastes of Life“, nebyl by pro mě první poslech „Diseased Remnants of a Dying World“ takovým překvapením. Napoprvé jsem se totiž musel podívat, jestli jsem si náhodou omylem nepustil jinou kapelu.

Dødsferd se změnili. Hodně. Namísto syrového black metalu nyní Řekové servírují umírněnou a stravitelnou verzi žánru plnou tklivých melodií a občas dokonce i s čistým vokálem. Jako kdybyste vzali bezkrevný moderní black metal a smíchali jej se slabým depressive black metalem – dostanete „Diseased Remnants of a Dying World“.

A to ještě ne vždycky. První song „My Father, My Wrath!“ už prakticky nemá nic společného s black metalem a nejblíže má spíš k nějakému dark rocku typu Crone. Akorát že tohle je utahané a nebaví to. Další tři skladby už sice black metalem jsou, ale takovým, jaký jsem popsal o odstavec dříve, takže úplně není o co stát.

Mám z toho dojem, jako kdyby v posledních letech narostly ambice Dødsferd hrát nějakou hlubší a promyšlenější muziku, čímž se ale obnažuje jejich nepříliš vysoký skladatelský um, který se kdysi pod rouškou ortodoxnosti a syrového soundu dařilo maskovat (což asi úplně nezní jako obhajoba raw black metalu, ale nemyslel jsem to ve zlém). Aktuální písně mají sice přes deset minut a formálně se v nich děje dost, avšak nějakou pamětihodnou pasáž abys hledal(a) lupou.

Dodsferd

Co vám budu nalhávat, přátelé, „Diseased Remnants of a Dying World“ mi kurevsky nesedlo. Problém netkví v tom, že jsem ve finále dostal něco jiného, než co jsem s předstihem očekával. Vadí mi, že ta deska je prostě mělká a nezajímavá.

Když poslouchám „Diseased Remnants of a Dying World“ a „Wastes of Life“, když si vzpomenu na „The Parasitic Survival of the Human Race“, které bylo taky dost nepovedené, a když vezmu v potaz, že ani „A Breed of Parasites“ nebyl žádný velký zázrak, vyjde mi, že poslední solidní album Dødsferd vydali v roce 2011 prostřednictvím „Spitting with Hatred the Insignificance of Life“. Což není moc dobrá vizitka, protože od té doby už nějaký ten pátek uběhl. Jak jsem řekl na začátku, Dødsferd se nikdy nedali považovat za nějakou excelentní či mimořádnou kapelu, ale mám pocit, že v posledních letech šel jejich vývoj úplně do kopru. Jestli před pár roky začal můj zájem postupně opadat, tak teď už mě to teda nevzrušuje vůbec.


Varathron – Patriarchs of Evil

Varathron - Patriarchs of Evil

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 27.4.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Tenebrous
02. Into the Absurd
03. Luciferian Mystical Awakening
04. Saturnian Sect
05. Remnants of the Dark Testament
06. Hellwitch (Witches Gathering)
07. Orgasmic Nightmares of the Arch Desecrator
08. Ouroboros Dweller (The Dweller of Barathrum)

Hrací doba: 45:38

Odkazy:
web / facebook

Varathron je kapela, k níž chovám respekt a jejíž muziku mám poměrně rád. Ještě aby ne, když jde o jednu ze zásadních blackmetalových formací z Řecka, kde dlouhodobě bují obsáhlá a kvalitní, byť někdy zbytečně podceňovaná scéna. Přesto placky těchto veteránů dávám do přehrávače méně, než by si asi zasloužili (anebo zasloužily? obojí dává smysl).

Nejspíš i z toho důvodu mi trvalo takovou dobu, než jsem se dostal k jejich letošní desce „Patriarchs of Evil“ – teprve šesté řadové, což na takhle dlouho hrající formaci není zas tak tolik. Kvalita je nicméně nadřazena kvantitě a toto motto Varathron evidentně uznávají. Nakonec i „Patriarchs of Evil“ je toho jednoznačným důkazem.

Možná, že jsem s náslechem novinky mírně zaváhal (ale co už, ono to nikam neuteče a je rozumnější poslouchat, až když má člověk odpovídající náladu na daný druh hudby, nikoliv z povinnosti, že to je zrovna čerstvé), ale když už jsem si ji pustil, byl jsem… ty vole, nebojím se říct, že vlastně nadšený! Hnedka od prvního poslechu na mě „Patriarchs of Evil“ mocně zabralo a oč více jsem jej v posledních měsících ignoroval, o to intenzivněji jsem jej v nedávné době začal točit.

Varathron zde totiž předkládají výtečný výpravný black metal s patřičně helénskou atmosférou. „Patriarchs of Evil“ je natřískané epickými melodiemi, žhaví atmosférický tachometr doběla a v každé písni předkládá působivé nápady. Dokonce bych řekl, že jde v tomto ohledu ještě dále než předcházející deska „Untrodden Corridors of Hades“, a také je ve výsledku silnější. A to „Untrodden Corridors of Hades“ nebylo vůbec špatné album!

Vrcholy se vůbec nevybírají lehce, ačkoliv „Patriarchs of Evil“ nepatří k těm nahrávkám, které by byly neprostupně homogenní a stály na konstantní atmosféře či zvukovém tlaku. Tvorba Varathron je stále písničková (bez zrnka pejorativnosti), nicméně každá ta písnička na „Patriarchs of Evil“ maká jako svině a má desce svoje místo. Já vím, já vím, je to klišé jak kráva, takže mi věřte, že takovéhle slinty nepíšu zrovna s kdovíjakým nadšením, ale ty vole, fakt to tak cítím. Jde o parádní fošnu od začátku do konce, na níž je obligátního výplně, neřkuli vyložené vaty, sympaticky malé množství (i když něco se samozřejmě vždycky najde).

Měl-li bych někde hledat nedostatky, ukázal bych zejména na artwork, který se tentokrát dle mého nevyvedl na sto procent, přijde mi zbytečně „pohádkový“ a společně s „Crowsreign“ jej považuji za nejslabší obal ze všech studiových alb Varathron. Přebaly „Untrodden Corridors of Hades“ a „Stygian Forces of Scorn“ mi tedy připadají o poznání vkusnější, o klasikách „His Majesty at the Swamp“ a „Walpurgisnacht“ ani nemluvě.

Varathron

Nicméně tak odpudivý, aby to zkazilo zážitek z vlastního hudebního obsahu, ten obal naštěstí není. A co se akustické stránky „Patriarchs of Evil“ – o niž jde ve finále vždy nejvíce – týče, zde jsem spokojen a s klidným srdcem můžu veřejně říct, že novinka mojí sbírku nosičů Varathron v dohledné době rozšíří.

Varathron i po třech dekádách fungování umí přijít s výstavní plackou, jež jejich legendárnímu jménu dělá čest. A i z takového titulu si dovolím tvrdit, že mezi veličinami helénského black metalu jsou v současné době právě oni ti nejživotaschopnější. Víc než Rotting Christ, kteří se utopili v neustálém hu-ha, víc než třeba Necromantia, kteří nejsou schopni už sto roků vydat další řadovku.


Insanity Cult / Isolert – Towards the Great Dissolution

Insanity Cult / Isolert - Towards the Great Dissolution

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2017
Label: Narcoleptica Productions

Tracklist:
I. Insanity Cult:
01. Thorns of Solitude
02. Existential Entropy

II. Isolert:
03. Dreams of Emptiness
04. I Hide My Soul Inside the Trees

Hrací doba: 27:52 (15:37 / 12:15)

Odkazy Insanity Cult:
facebook / bandcamp

Odkazy Isolert:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Isolert

Řecko se řadí k baštám metalové Evropy. Místní scéna patří k těm velmi zajímavým, může se pochlubit množstvím kvalitních undergroundových formací a místní legendy se mohou pyšnit unikátním soundem, jejž s oblibou nazýváme helénským (black) metalem. To samozřejmě neříkám vůbec nic nového nebo objevného, ale opakování je matka moudrosti. Nikdy nezaškodí si to zopakovat. Obzvlášť když se to tak hezky hodí jako úvod dnešní recenze…

Dnes se totiž v našem (téměř) každodenním putování po metalovém podzemí vydáme právě do této jihoevropské země. Důvodem výletu jsou dvě řecké smečky Insanity Cult a Isolert, které nejenže obě vlastní název začínající na samohlásku „I“, ale – a to nás nyní zajímá především – také sdílejí společný split s názvem „Towards the Great Dissolution“.

Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že se tu nebudeme bavit o nějak zásadně známých skupinách, dovolím si nejprve menší formální představení. Začněme s Insanity Cult, kteří pocházejí z Athén. Borci mají na kontě dvě řadové desky, přičemž ta novější, „Of Despair and Self-Destruction“, vyšla začátkem loňského roku. Jako perličku můžeme uvést, že baskytarista kapely si říká Buer – podobnost s českou kultovkou (ironie, chápeme, ne?) je ovšem čistě náhodná.

Isolert z města Volos ve středořeckém kraji Thesálie doposud vydali jedinou řadovku – debut „No Hope, No Light… Only Death“ vyšel v roce 2016. Borci se nicméně mohou pochlubit i kolaboračním počinem „Everything Dies“, na němž spolupracovali s o něco známějšími krajany Human Serpent. Výsledkem společného snažení byla povedená dvacetiminutová skladba.

Když si projedu profily obou formací na Metal-Archives, slibněji se podle mě tváří právě Isolert. Ať už jde o fotku, logo nebo právě zmiňovanou kolaboraci s Human Serpent. A poslech „Towards the Great Dissolution“ takový dojem rozhodně potvrzuje.

Insanity Cult totiž, s veškerou úctou k nim, předvádějí obyčejný průměr. Sem tam se možná vyloupne slušný kytarový motiv, ale jde jen o dílčí střípky, které navíc nejsou ani zdaleka tak strhující, aby dokázaly vytáhnout dojem z předkládané čtvrthodiny. Třeba druhý song „Existential Entropy“ má už poměrně ambiciozních deset minut, ale svou délku obhájit nedokáže. K nějakému silnějšímu dojmu tomu jednoduše dost schází. Zpaměti si nedokážu vybavit prakticky žádný motiv už několik minut po poslechu a to je samozřejmě špatně. Vzato kolem a kolem mě tedy produkce Insanity Cult spíš minula a neodnesl jsem si z jejího poslechu nic, co by stálo alespoň trochu za řeč.

Nakonec ani Isolert nepředvádí nějaké velké zázraky, ale jejich dvě písně „Dreams of Emptiness“ a „I Hide My Soul Inside the Trees“ mají alespoň nějaký drajv. Platí to zejména o druhé jmenované, která na rozdíl od desetiminutové „Existential Entropy“ svých sedm minut utáhne a skončí v povedeném dlouhém kytarovém sólu.

Je nicméně zřejmé, že tu ani v jednom případě nebavíme o nějakých zásadních kvalitách, „Towards the Great Dissolution“ celkově nepatří k počinům, které byste neměli minout. Lepší dojem zanechali jednoznačně Isolert, kteří se tu sice prezentují lepším průměrem, ale dokážu si představit, že někdy vypustí i zajímavější věci (prostřednictvím „Everything Dies“ se tak ostatně už stalo, byť nešlo jen o jejich počin). Insanity Cult mi naopak přišli jako horší průměr a nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl ještě někdy věnovat pozornost.


Katavasia – Daemonic Offering

Katavasia - Daemonic Offering

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.5.2017
Label: Floga Records

Hrací doba: 10:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

Řecká formace Katavasia se zpočátku mohla tvářit jako jednorázová záležitost, protože se v ní potkávají muzikanti z hned několika jiných aktivních skupin. Konkrétně jde třebas o Varathron, Aenaon či Hail Spirit Noir, což je, jak jistě sami uznáte, docela silná sestavička. Naštěstí se ale ukazuje, že helénská pětice počítá i s dalšími aktivitami Katavasia.

Říkám naštěstí? Jistěže ano, vždyť debutová deska „Sacrilegious Testament“ z roku 2015 byla kurva skvělá! Dokázala nabídnout přesně to, co máme na helénském black metalu všichni rádi – skladby, v nichž se mísí hymnický majestát, silná atmosféra i blackmetalová špinavost. Kam se na tohle serou třeba Rotting Christ, jejichž současnou tvorbu debut Katavasia převyšuje vskutku výrazně. Docela škoda, že se „Sacrilegious Testament“ nedostalo větší pozornosti, poněvadž svou kvalitou by si to tohle album rozhodně zasloužilo. Tím jen tak mimochodem nenápadně naznačuji, že jestli jste ještě neslyšeli, nerozpakujte se si počin zpětně dostudovat!

Nyní se však konečně přesuňme do současnosti. Vzhledem k tomu, jak jsem „Sacrilegious Testament“ vychválil, je asi zřejmě, že si novou dávku muziky nenechám ujít, a to i když jde o pouhé ípíčko se dvěma pětiminutovými songy. A řeknu to rovnou – právě krátká stopáž mi na „Daemonic Offering“ vadí asi nejvíc. Což je ovšem stížnost, již lze brát spíš jako pozitivum, protože značí jedině to, že jde o kvalitní materiál, když to člověku nestačí a dal by si líbit víc.

„Requiem for the Nocturnal Lover“ na straně A je z prezentované dvojice o něco rychlejší a metalovější. Charakteristický feeling helénského black metalu ovšem nechybí, riffy jsou povedené, nezaměnitelný vokál Stefana Necroabyssiouse snad ani není třeba rozebírat. Neříkám však, že se jedná o bezhlavou hoblovačku – melodičtější pasáž ve středu a fantastická závěrečná půlminuta mi dávají za pravdu. Oproti tomu druhá „Diabolical Spirit“ klade ještě větší důraz na atmosféru, čemuž odpovídají i majestátní chóry, několik skvělých melodií a excelentní kytarové sólo (jen škoda, že toto není aspoň o kousek delší).

Verdikt je tedy jasný – když pominu, že jde jen o jednohubku, která nedokáže plně zasytit, nemám sebemenšího důvodu k nespokojenosti, jelikož vlastní kvalita předkládaného materiálu je hodně vysoká. Pro příznivce řeckého black metalu je „Daemonic Offering“ naprostá povinnost!


A Victim of Society – Freaktown

A Victim of Society - Freaktown

Země: Řecko
Žánr: indie / psychedelic / surf rock
Datum vydání: 26.4.2017
Label: Inner Ear

Tracklist:
01. The Quick and the Dead
02. Potential Mental Patient
03. Liar
04. Would You Care?
05. Amnesia
06. A Painful Heritage of Beauty (Natalie)
07. Attention Whore
08. Freaktown

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inner Ear

Pekelně růžovoučký přebal „Freaktown“ by mohl leckterého drsňáka vyděsit natolik, aby si pomyslel cosi o homosexualitě a šel si pustit nějakou další z miliardy píčovin s pentagramem na obalu. Zdání však může klamat a druhé album řecké formace A Victim of Society k takovým případům patří. Pod růžovou barvou na vás totiž čeká poctivá rocková muzika – mnohem lepší, než se na první pohled může zdát.

Předpokládám, že zevrubné povídání o historii A Victim of Society by vás spíš nudilo a že v případě zájmu si takové informace dokážete prostým googlením dohledat sami, tudíž to nebudu nijak sáhodlouze rozmazávat a v rámci povinného zasazení do nějakého kontextu zmíním pouze to, že kapela pochází z Athén a že svůj debut „Distractions“ vydala v roce 2014. Od té doby do sestavy přibyl nový bubeník Pantelis Karasevdas, ale bohužel nedokážu posoudit, nakolik se tato změna promítla do soundu skupiny, poněvadž jsem zmiňovanou prvotinu neslyšel. Po poslechu letošního počinu „Freaktown“ mám ovšem chuť tohle manko dohnat!

„Freaktown“ se na první pohled tváří dost jednoduše, vlastně se albu jen těžko věří, že by v sobě mohlo skrývat zábavu na nějaký delší časový horizont. Pamatujete ovšem na to, jak jsme se před chvílí shodli, že zdání leckdy může klamat? U A Victim of Society se to netýká pouze obalu. Co zpočátku zní jako jednoduchý řízný rock’n’roll, má totiž mnohem delší životnost a trvanlivost, než by posluchač čekal. Řekové na to totiž nejdou tupě a dokázali namixovat zemitost, rockovou špinavost nebo lo-fi ladění s psychedelickými doteky, indie otevřeností nebo surfrockovou jízdou, aniž by jakkoliv trpěla soudržnost.

Jinými slovy, A Victim of Society potěší ty z vás, kdo prahnete po rock’n’rollu, ale nechcete poslouchat triviální riffy na první signální nebo podbízivé stadiónové rádoby hymny. „Freaktown“ vám zachutná, jestli chcete poslouchat rockovou kapelu, jež kromě čtyř- až pětiminutovým písniček dokáže přijít i s více jak osmiminutovým psychedelickým opusem zakončeným předlouhým bicím sólem, které navíc nezní jako egomaniakální onanie, ale dává v rámci kompozice i nahrávky jako celku smysl a dokáže posluchače bavit. Jestli vám tohle zní zajímavě, pak věřte, že ve „Would You Care?“ to dostanete. A jinde zase krátké elektronické intro, surfové kytary, skoro až stonerové riffy nebo sexy rytmický beat. A také nezapomeňme na téměř všudypřítomný psychedelický opar, jenž se tam nenápadně vznáší a „Freaktown“ hodně přidává na kreditu, byť není tím hlavním, na čem by hudba A Victim of Society stála.

A Victim of Society

Myslím, že už takhle by to mělo znít docela zajímavě, ale vidím, že jste docela nároční a nehodláte si do přehrávače pustit jen tak ledajakou sračku, jakou nějaký náhodný píčus na internetu pochválí, tak vás zkusím přesvědčovat ještě chvíli, že „Freaktown“ je deska, již byste mohli chtít slyšet. Už výše jsem nenápadně naznačil cosi o trvanlivosti – a buďte si jistí, že to nebylo náhodou. Kdybych nahrávku poslouchal třeba týden nebo dva, tak bych si nejspíš nemohl být tak jistý verdiktem – vždyť co kdyby se jednalo o pouhé dočasné poblouznění? Jenže pozor, ono to tak není. Dosaďte si namísto týdnů měsíce a zkuste si sami zodpovědět, jestli to prostě není výrazně víc, než byste očekávali od „obyčejné“ rockové desky. Ono to totiž bude tím, že „Freaktown“ není vysloveně obyčejná rocková deska, však je také její životní cyklus dočista jiný. Namísto prvotní chytlavosti a následného rychlého poločasu rozpadu jsem zde našel nahrávku, na jejíž sound a přístup jsem si musel chvíli zvykat. A trpělivost přinesla album vhodné k desítkám poslechů.

Řekl bych, že hudba A Victim of Society vám bude chutnat, fandíte-li druhu rockových skupin, jaké do České republiky vozí na koncerty třeba Silver Rocket. Není to však nutná podmínka k tomu, abyste si „Freaktown“ oblíbili. Velká paráda a hlavně velké překvapení, protože osobně jsem skutečně nečekal, že by tohle mohlo být až takhle dobré. Rozhodně stojí za slyšení.


Locust Leaves – A Subtler Kind of Light

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Země: Řecko
Žánr: progressive / black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Light (Fos)
02. Pillar (Vraxos)
03. Fall (Ptosi)
04. Flight (Ptisi)

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Když jsem se pouštěl do poslechu „A Subtler Kind of Light“, očekával jsem nějaký vcelku standardní black metal modernějšího ražení. Zrovna v tomto případě jsem ale rád, že jsem se mýlil, protože hudba řeckého dua Locust Leaves je příjemně zvláštní, do jisté míry snad i neotřelá. Má svoje mouchy, to jistě ano, ale i jim navzdory je to zajímavá záležitost s jistým vnitřním kouzlem.

Až doposud měli Locust Leaves na kontě pouze splitko s krajanským projektem Spectral Lore z roku 2012… respektive jde o jedinou pořádně vydanou věc, další písně lze nalézt na webu kapely. Tento nosič jsem sice zaregistroval, ale neposlouchal jsem jej, poněvadž Spectral Lore mi k srdci úplně nepřirostli a zcela neznámá začínající kapela na druhé straně jaksi nebyla přílišnou motivací pustit se do díla. Škoda. Kdybych to zkusil, mohl bych dneska vítězoslavně tancovat, že Locust Leaves znám už dávno a třeba že „A Subtler Kind of Light“ potvrzuje potenciál, který jsem tam už před lety cítil. Jenže se tak nestalo, takže jsem totálně zapomněl, že něco jako Locust Leaves existuje, a vzpomněl jsem si až nyní, v souvislosti s „A Subtler Kind of Light“.

Dobře tedy, tak konečně pojďme k věci – co je vlastně Locust Leaves za muziku? Black metal v jejich tvorbě patrný rozhodně je, dokonce není problém nalézt vlivy soudobé blackmetalové školy, Řekové však navíc přidávají další vrstvu, díky níž jsou o kousek jinde než většina mladých blackmetalových skupin snažících se o chytřejší a promyšlené pojetí žánru. Locust Leaves totiž mají podobně blízko i k extrémní odnoži progressive metalu, a navrch je možno v kytarové hře tu a tam vycítit i vlivy thrash metalu.

V takto namíchaném koktejlu hrají prim dvě chutě – kytary a vokály. Co se týče onoho nástroje, u nějž se běžně drnká trsátkem o struny, „A Subtler Kind of Light“ nabízí poměrně pestrou škálu výrazových prostředků. Mezi ty nejnápadnější patří momenty, kdy Locust Leaves začnou splétat krkolomné kytarové labyrinty. Ty jsou často dobré, ale zároveň právě v nich tkví asi největší neduh nahrávky – někdy jsou tyhle spletence až moc zamotané a změny příliš prudké. Nicméně, může jít jen o můj subjektivní dojem, navíc se tak zdaleka neděje pořád. Kromě toho ale Locust Leaves dokážou nabídnout i hezké melodické chvilky, které jsou jasně v menšině, přesto se jejich prostřednictvím daří skladby výborně osvěžit. Dobrým příkladem obojího může být hned úvodní „Light (Fos)“.

No, a pak je tu vokál, jenž obdobně rozmanitý a vedle nějakého konvenčnějšího hrubšího vokálu nabízí i teatrální (naštěstí ne kýčovité) čistě zpívané polohy. Locust Leaves je navíc zvládají zkombinovat nejen s melodičtějšími momenty, ale i s pasážemi plnými lámaných progových kytar. Mimochodem, právě tyhle čisté zpěvy mají ve velké míře na svědomí zvláštní náladu „A Subtler Kind of Light“, což je další obrovské plus, jelikož tato divno-atmosféra jistě patří k nejzajímavějším a nejlepším aspektům alba.

Locust Leaves - A Subtler Kind of Light

Dál se sluší říct, že to nejzábavnější Locust Leaves rozehrávají v prvních dvou písních „Light (Fos)“ a „Pillar (Vraxos)“. Třetí „Fall (Ptosi)“ se sice nezpronevěřuje nastolenému receptu „A Subtler Kind of Light“, přesto je znatelně slabší a svým dvěma předchůdkyním nestačí. Určitou laťku si však stále drží a několik drobných detailů, kvůli nimž stojí za to napínat uši, se tu také najde. Finální „Flight (Ptisi)“ desku uzavírá v ambientním duchu, a i když nejde o vyloženě hloupou záležitost, nic zásadního už se tu nenachází – to stěžejní totiž Locust Leaves předvedli již v první polovině počinu.

Jak vidno, našel jsem na „A Subtler Kind of Light“ i jistá negativa, z čehož je patrné, že nejde o nějakou dokonalou záležitost. Jenže ani zmíněné neduhy nedokážou převrátit kladné dojmy. Deska totiž vyznívá sympaticky zvláštně a to mě na ní baví. Rozhodně zajímavá věcička, která ukazuje, že potenciál v Locust Leaves bezesporu je (a ne malý) a že bude zajímavé sledovat jejich další počínání. Vykročeno je stále relativně nesměle, ale velmi lákavým směrem, takže se budu těšit, co Řekové předvedou v budoucnu. Aby to ale nevyznělo jen jako reklama na nadcházející události, tak dodám, že už „A Subtler Kind of Light“ za zkoušku stojí.


Kemerov – FMKD

Kemerov - FMKD

Země: Řecko
Žánr: death ‘n’ roll
Datum vydání: 31.1.2017
Label: Vault Relics

Tracklist:
01. New Order
02. TV-bred
03. Docile Sheep
04. Slay Your Son
05. Species
06. Plague of Nations
07. The Better Man
08. Murdered in the Steppe
09. Gargoyle Keep
10. Sane
11. FMKD

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Žánr death ‘n’ roll zažil největší slávu zhruba v polovině 90. let, kdy se nejedna deathmetalová kapela rozhodla obměnit svůj zvuk za užití vlivů hard rocku. Přestože se podařilo stvořit několik skutečně povedených, dnes už klasických alb, zůstal tento žánr jaksi pozapomenutý. Nutno zmínit, že ortodoxní deathmetalisté samozřejmě vyskakovali z lodi a podobné výstřelky svých oblíbených kapel brali jako zaprodání, takže se po nevoli svých fanoušků skupiny často navracely k původním kořenům. Vzhledem k tomu, že je dnes tento žánr v podstatě vzácností a kromě praotců Entombed v něm již nefiguruje žádné výraznější jméno, vítám každou příchozí death’n’rollovou recenzi s otevřenou náručí.

Řekové Kemerov z města Serres vznikli roku 2013, přičemž současná sestava se ustálila o rok později. Ke konci roku 2015 vydali eponymní EPčko, stihli si zahrát po boku Rotting Christ nebo Septicflesh a konečně připravili materiál pro debutové album „FMKD“, které spatřilo světlo světa letos, 31. ledna.

Deska se skládá z jedenácti skladeb, přičemž všechny stojí na obdobných postupech. Základ je jasně daný rockovou hudbou, přes kterou vrčí hrdelní zpěv, avšak přímo o growlingu se asi psát nedá. Death metalu jako takovému je to na hony vzdálené a víc než cokoliv jiného je zde slyšet vliv garážových rockových kapel. Produkčně je vše na profesionální úrovni, je slyšet, že bylo dáno na trochu špinavější zvuk, což hudbě jenom prospívá. Přesto se v tomto ohledu dalo klidně ještě přitlačit na pilu, stejně tak s kytarami, které zkrátka mohly řezat o něco více. Jestli jste tedy podobně jako já čekali trochu švédské ocele, zde se jí nedočkáte. V mém případě převládalo s prvním poslechem mírné rozčarování, jelikož jsem čekal o něco hutnější zážitek.

Pravdou je, že nejsilnější momenty FMKD skrývá ve své polovině. Po dvou ne příliš výrazných skladbách přichází říznější „Docile Sheep“, ta jako když nabere album do větších obrátek. Skvěle na ni naváže přímočará „Slay Your Son“ překypující energií a s několika dalšími poslechy zjišťuji, že mi vlastně Kemerov svou náladou a roztržitostí připomínají třeba Kvelertak. Ony všechny písně na „FMKD“ jsou ve své podstatě jednoduché, klasicky stojí na riffu a drží se svého tempa, většinou toho středního, občas zabrousí v punkově laděných kouscích do svižnějšího a někdy dokonce dojde i na mezihru v podobě doomového vyčkávání. Dobrým znamením je, že riffy se jim daří, a tak většina skladeb není nuda, ostatně také díky refrénům fungujícím často na první dobrou.

Asi největším nářezem je „Plague of Nations“, která onen death ‘n’ roll let devadesátých připomíná nejvíce. Hned po ní je vypalovačka „The Better Man“, jež svým chytlavým refrénem „I feel greater than ever, this stuff makes me better“, uvízne v hlavě na pořádně dlouho. Jak je vidět, ostatně ani texty nejsou nic složitého, hehe. Později jsem zjistil, že se jedná o cover skupiny Sick Daze, v níž působil dříve zpěvák Kemerov, Matt Karampalios. S touto písní album zase pomalu sklouzává ke svému začátku a nenabízí takové momenty jako jeho vyvedený střed. „Murdered in the Steppe“ je po předchozích zářezech vyloženě ospalou oddychovkou. Po ní přichází zemitá „Gargoyle Keep“. Ta ovšem i přes povedené kytary náladu nijak nepovznese, ba naopak ji snad pohřbí ještě více. Hodilo by se, kdyby i ke konci přišel nějaký nakopávák a deska tak úplně nevyšuměla do ztracena. Už unylý bassový úvod v „Sane“ dává tušit, že ani tato skladba úpadku nezabrání. Poslední, titulní „FMKD“ je sice opět našlápnutá, avšak nepřináší nic zajímavého. Dozvíme se z ní, co znamenají písmena FMKD, tedy „Feed, Mate, Kill, Die“, ale to je tak všechno. Dovoluji si tvrdit, že tahle punková skotačina je pod skladatelskou úrovní zbytku celé placky.

Co říci závěrem, snad jen škoda toho konce, protože jinak debut Kemerov není vůbec zlý. To, že se nakonec nejedná o tak tvrdou desku, jak jsem čekal, neznamená, že je špatná. Naopak je vidět, že je tahle čtyřka fanoušky klasického rock ‘n’ rollu, jenž tvorbu výrazně a hlavně příjemně osvěžuje. „FMKD“ s každým poslechem roste, přes počáteční zklamání si mě nakonec Řekové získali právě náladou volající po otevření piva a zařvání si některého z inspirativních textů jako třeba „Slay Your Son“. Ani první dvě skladby nejsou nakonec tak špatné a celé album shazují až poslední čtyři kousky. Je jasné, že tito borci umí napsat dobrý song a opatřit ho zpěvným textem, je to prostě zábava a Kemerov ji dělají dobře.


Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.