Archiv štítku: GRC

Řecko

Hellenic Darkness 2017

Hellenic Darkness 2017

Datum: 18.3.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Acherontas, Hail Spirit Noir, Mallephyr, Rotting Christ, Self-Hatred

Není to ani půlrok, co byli řečtí kovotepci Rotting Christ k vidění v Praze naposledy. Tehdy to bylo po boku svých amerických souputníků z Inquisition a vzmáhajících se Schammasch, přičemž já byl nucen zrovna tuhle lákavě znějící akci vynechat. Proto když se ke mně dostala informace, že se nyní rozhodli znovu zavítat na pražské pódium, říkal jsem si, že tentokrát už bych si je neměl nechat proklouznout mezi prsty. Fakt, který ale misky vah definitivně přechýlil do stádia „sem musím“, byl ten, že s sebou pod hlavičkou třetího ročníku Hellenic Darkness přivezli i pár svých velmi zajímavých žánrově spřízněných krajanů. Jednak okultní hromotluky z Acherontas a především psychedelií nasáklé Hail Spirit Noir, jejichž novinka z podzimu minulého roku se v poslední době v mém přehrávači vyskytovala s železnou pravidelností. Podobně jako u minulých ročníků (tj. dva a čtyři roky nazpátek) si na téhle akci přihřálo polívčičku i pár tuzemských kapel – jednak pilní Mallephyr (které jsem nyní viděl už potřetí, přičemž podruhé ve stejném klubu) a doommetaloví Self-Hatred. Takže, a koneckonců jsem to nastínil i v redakčním eintopfu, se dle mého názoru bylo rozhodně na co těšit. A dle solidní účasti hádám, že nejsem jediný, u koho tento názor zavládl.

Nechme však očekávání stranou a vrhněme se rovnou na to, jak vypadala realita (byť stále samozřejmě optikou jednoho člověka). Když pár minut po šesté vcházím do klubu, z hlavního sálu už se ozývají tóny první skladby Self-Hatred, a než se stihnu zařadit mezi diváky song končí, doomaři sbírají první ovace. Publikum mě celkem překvapuje svou početností, u první a navíc české předkapely bych čekal skromnější počty. Vraťme se ale zpět k samotné hudbě. Z mého pohledu se jedná o příjemný, ale ne nějak výrazně vyčnívající doom metal s veškerou majestátnosti i tajemností, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří.

Pulzující precizní rytmy, hutné kytary, táhlé klávesové melodie a hluboké growlingy z hrdla zpěváka Kaťase, který je navlečen do o číslo menšího kvádra, tvoří autentický, byť samozřejmě ne nějak přehnaně originální celek. Absenci originality ale celkem supluje upřímnost, s níž k muzice formace přistupuje, takže nemám důvod proč jejich vystoupení nějak shazovat. Osobně bych sice kytarám přidal trochu řezavější zvuk, ale jinak jejich hudba musela působit i pro méně zasvěcené jedince celkem příjemně a také relativně srozumitelně. Vizuálně kromě zmiňovaného zpěvákova obleku ještě stojí za zmínku charakteristická image klávesáka, který skrývá svou identitu maskou, a v kontrastu k němu zbytek skupiny, který z většiny vypadá naprosto civilně. Mimo písní z debutu „Theia“ zazní i trojice z právě chystané nahrávky „Hlubiny“. I když vystoupení trochu postrádá gradaci, celkem příjemně odsýpá a já jsem spokojen. Půl hodinka je tak akorát na to, aby jejich muzika zabavila, ale nestihla začít nudit.

Mallephyr

Mallephyr, jak jsem již zmiňoval, jsem viděl už potřetí a musím říct, že nyní mě kromě očekávaného nasazení potěšil i velmi dobrý zvuk. Zvlášť vzhledem k tomu, že Chmelnice zrovna v tomhle ohledu nemá bůhvíjaké renomé. Snad jen Opatově kytaře bych ještě malinko přidal na intenzitě, ale to je v podstatě maličkost. Samotná hudba fungovala patřičně. Riffy jak agresivně drtily, tak mrazivě kolébaly a vše zastřešovala precizní rytmika, takže zkrátka všechno bylo, jak má. Jako bonus oproti minulým vystoupením zazněla i dvojice nových skladeb. Je třeba ocenit, že oproti značnému množství známější konkurence si kapela dokáže udržet respekt i bez nějakých zbytečných kulis, patlání paintů na obličej či hecování publika (v tomhle by si hlavní hvězda večera mohla vzít klidně příklad). Mluví za ně samotná hudba, která je sakra fajn.

Pauza před Hail Spirit Noir, kapelou pro mě asi nejočekávanější, se kvůli zvučení celkem natahuje. Nicméně tohle pro někoho možná celkem otravné čekání je záhy vykoupeno naprosto famózním zážitkem. U téhle skupiny bylo pro mne do poslední chvíle opředeno tajemstvím, jak vlastně jejich živé vystoupení bude vypadat (čemuž ostatně přispívá i fakt, že polovina členů jsou jenom „live musicians“). Nu, a dopadlo to nad očekávání dobře. Sama hudba Hail Spirit Noir těží jak z chytlavosti, tak z psychedelické atmosféry, tvrdosti a temnoty – a všechny tyhle elementy jsou poskládány tak, aby z toho byl vyrovnaný celek, který mě zde naživo naprosto uhranul. Hned úvodní otvírák z nové desky „I Mean You Harm“ nás svou vkusnou vlezlostí naladí na lehce obskurní, ale ohromně příjemnou vlnu.

Zvuk sice místy trochu kolísá, ale vzhledem k tomu, že především poslední desku mám naposlouchanou celkem solidně, jsem schopen se v hudbě bez potíží orientovat. A pod pódiem se atmosféra krásně stupňuje. Zpěvák Cons Marg sice občas trochu kontraproduktivně hecuje, ale je to tak nějak v únosné míře a do těch rockovějších momentů to i relativně sedne. Jinak kapela působí koncentrovaně a své vystoupení si sama užívá. Při „Satan Is Time“ působí atmosféra zatraceně hypnoticky, zatímco závěrečná vypalovačka „Haire Pneuma Skoteino“ první řady pěkně vyburcuje. Čistě po hudební stránce pro mě nejlepší účinkující večera, co se týče atmosféry, též si nemohu stěžovat. Hail Spirit Noir byli takovou rockovější odpovědí na loňské vystoupení Oranssi Pazuzu na témž místě. A protože zmiňované Finy opravdu žeru, ani z těhle Řeků jsem pochopitelně neodcházel zklamán.

Čeká nás další solidně dlouhá pauza, kdy se pódium připravuje na vpád okultních potetovaných plešounů z Acherontas. Chystají se svíčky, lebky, zvučí se a diváci se zatím tradičně hemží. A nakonec se dočkáme, setmí se a na scénu přichází nechystané komando. Co se týče image, dávají najevo, že co pro klasický black znamená corpsepaint, to pro novější kapely znamenají šátky přes obličej. Člověk si zkrátka vzpomene trochu na Svartidauði, Mgłu a další. I když co se týče hudební stránky, v porovnání s nimi na mě působili Acherontas překvapivě tak nějak víc hrubě až humpolácky. Nevím, čím to je, asi jsem čekal poněkud zádumčivější okultní rituál (však jejich studiovky kromě agrese nabízí i značnou špetku atmosféry), ale nakonec působili možná až kontraproduktivně extrovertně. Především hecování a skandování mi sem naprosto nesedlo. Tak či tak, hudební stránka celkem fajně odsýpá. Jasně, samotná hudební kostra, která z toho naživo prosvítá asi nejvíc, je v podstatě klasický blackmetalový fundament, ale tak nějak to funguje. Jen opět mám pocit, že je vystoupení takové dost konstantní a opravdu překvapivých momentů je zde poskrovnu. Ale i tak jsem si to užil.

Acherontas

Rotting Christ představili pestrý setlist, v jehož první polovině se věnovali pouze stařičkému „Thy Mighty Contract“, v druhé pak přidali songy naopak ze dvou posledních nahrávek. Takže skladby z prostředních desek, tedy těch, které mně osobně sednou zdaleka nejvíce, jsou opomenuty. Alespoň jednou peckou z „Theogonia“ mě teda potěšit mohli. Ale tak nevadí. Horší je zvuk, z něhož vyčnívá především tepající rytmika, zbytek musím trochu lovit. Co ale dojem vyrovnává, je atmosféra v publiku. Nejednou se rozpoutá pořádný kotel a podobnou energii hýří i hudebníci, kteří do toho dávají opravdu mnoho. Opět si sice musím postěžovat na neustálé výzvy ke skandování, které působí spíš rušivě, ale přeci jen je ten koncík tak příjemná pařba, že i trochu tohohle kýčovitého rituálu jsem schopen unést. Rotting Christ přinesli až pozoruhodnou dávku energie, která postupně vyburcovala snad i největší kliďase.

Jednalo se tedy o zatraceně příjemnou akci, jež sice nějak astronomicky očekávání nepřekonala, ale pozitivní dojem z ní přesto přetrval až doteď. Self-Hatred večer příjemně načali, Mallephyr dali na odiv, s jakou vervou vyšplhali na scénu a že neplánují polevit ani nadále. Co se týče hlavních aktérů, v mých očích jednoznačně zvítězili Hail Spirit Noir – svým charismatem a samotnou podmanivou hudbou, která uzemnila i tvrdší a hutnější kolegy. Acherontas byli fajn, ale potenciál to podle mě mělo větší, a Rotting Christ byla hlavně mohutná pařba, zatímco hudební nuance byly trochu zadupány do země horším zvukem. Lidí se dostavilo vskutku hojně – údajně se lístky na místě dokonce dovyprodaly. V celkovém součtu jsou mé dojmy veskrze pozitivní.


Acrimonious – Eleven Dragons

Acrimonious - Eleven Dragons

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Incineration Initiator
02. The Northern Portal
03. Damnation’s Bells
04. Satariel’s Grail
05. Elder of the Nashiym
06. Kaivalya
07. Qayin rex mortis
08. Ominous Visions of Nod
09. Stirring the Ancient Waters
10. Litany of Moloch’s Feast
11. Thaumitan Crown

Hrací doba: 66:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Není Black metal jako black Metal. Někteří se soustředí na atmosféru opomínaje technickou stránku věci, a když se jim to náhodou vydaří, dostane se nám, posluchačům, nádherně uhrančivého primitivismu. A všichni známe nesmrtelné desky, jejichž tvůrci k tvorbě přistoupili zrovna takhle. Opačný přístup není také od věci, ale zatímco v blacku někdy prochází i to největší diletanství (zda právem, je už diskutabilní), chybí-li v hudbě, která se označuje jako technicky a řemeslně vyspělá, atmosféra, tak se těžko jedná o víc než jen bezduchou emulaci. A kde si tedy stojí dnes recenzovaní Acrimonious?

Ti na scéně fungují od roku 2003 a hned s první deskou „Purulence“, jež vyšla o šest let později, se vyprofilovali jako kapela, kterou neradno přehlížet. Mě osobně debut ve své době příliš neoslnil, ale podzemní smetánka to zřejmě viděla jinak, protože opravdu nebylo těžké na Acrimonious narazit v těch „správných“ zinech. Trochu jiná situace nastala s ambiciózní „Sunyata“ (2012), kterou více do širšího povědomí postrčili mediálně aktivnější a tehdy ještě mnohem renomovanější Agonia Records. Na dvojičce se také konečně sešla současná sestava. Cain Letifer, kytarista a hlas kapely, si k sobě přizval hudebně i ideologicky podobně smýšlející muzikanty (Semjaza 218 & C. Docre) a nahrávací sestavu tehdy doplnil i ar-Ra’d al-Iblis. „Sunyata“ bylo mimochodem velice dobré album, z něhož si některé skladby připomínám doteď. To pochopitelně, společně s výbornou (!) deskou spřízněných Thy Darkened Shade, jen přiživilo má očekávání ohledně „Eleven Dragons“ a já mohu s radostí rovnou uvést, že je Acrimonious překonali.

Abych se vrátil k prvnímu odstavci. „Eleven Dragons“ představuje Black Metal vysoce sofistikovaného vyznění, ale esence (!) tady rozhodně nechybí. Co se týče odstavce druhého, zde jsem zmínil Thy Darkened Shade. Novinka Acrimonious byla nahrána ve studiu Sitra Ahra, v němž operuje riffmistr Semjaza, a ten kromě mnoha nepřehlédnutelných uměleckých otisků desce daroval i výtečný zvuk (k míchání a masteringu si kapela přizvala člověka zvenčí). Ostatní členové mimochodem vypomáhají v živé inkarnace Thy Darkened Shade, což svědčí o jisté technické vyspělosti, která je na „Eleven Dragons“ patrná, ale až na pár divočejších pasáží nelze tvrdit, že by pánové svou zručnost vystavovali nějak zvlášť na odiv.

Nevím, zda bych z přítomných 11 skladeb (význam jedenáctky zde snad není nutné vysvětlovat) dokázal vypíchnout tu nejlepší, nejoblíbenější. Chvíli se tak jevila třeba démonická „Qayin rex mortis“, hluboký dojem zanechaly i jímavá „Litany of Moloch’s Feast“ nebo úvodní „Incineration Initiator“. Každá píseň má ovšem své silné nápady a je stylizována jinak než ostatní. Někdy je v hudbě evidentní posvátná úcta vůči „De mysteriis Dom Sathanas“ (a samozřejmě i vůči dalším klasikám černého kovu), jinde problesknou aspekty starého řeckého blacku a rozhodně nelze opomenout citelný vliv poctivého metalu. Minimálně vliv takových Iron Maiden je tu v mnoha pasážích zřejmý.

Často se v článcích odvolávám na pocity a stavy vytržení, mrazení apod. U poslechu „Eleven Dragons“ se mi tohoto nedostává a tou nejmagičtější skladbou Acrimonious v tomto ohledu stálé zůstává „Adharma“ ze „Sunyata“. Avšak jediným doopravdy důležitým faktem je to, že mě poslech „Eleven Dragons“ ohromně baví. Srovnání se nabízí třeba s minule recenzovanými Venenum, které jsem spíše sepsul. Obě kapely jsou hudebně opravdu na výši, ale Acrimonious jsou dle mého názoru mnohem autentičtější a vynalézavější

„Eleven Dragons“ je povšechnou oslavou pravého Black Metalu. Neuctivě řečeno deska, kterou by dnešní Watain rádi nahráli, ale už na to zřejmě nemají dostatek sil a inspirace. Stručně a jasně, Acrimonious stvořili vysoce nadprůměrné album, originál je nezbytnost a tuším, že velká vrstva prachu na něj sedat nebude.

Acrimonious


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


Siva Six – Dawn of Days

Siva Six - Dawn of Days

Země: Řecko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. To The Light
02. Daylord
03. Apocalypsis
04. The Dead Walk the Earth [John Murphy cover]
05. Twenty Eight [feat. Boog, G. Diamantopoulos; John Murphy cover]
06. Transcendence
07. High on Low
08. The False Prophet
09. Superstition (2K16 Edit)
10. Forever
11. Until Death Reunites Us [feat. G. Diamantopoulos]
12. The Messenger [feat. G. Diamantopoulos]

Hrací doba: 51:10

Odkazy:
web / facebook

„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.

Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!

„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.

Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.

Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.

Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.

Siva Six

Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.

Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.

Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.

Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.

Siva Six


Aenaon – Hypnosophy

Aenaon - Hypnosophy

Země: Řecko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 25.11.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Oneirodynia
02. Fire Walk with Me
03. Earth Tomb
04. Void
05. Tunnel
06. Thus Ocean Swells
07. Phronesis – Psychomagic

Hrací doba: 55:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Code666 Records / Aural Music

Aeanon v roce 2014 uskutečnili druhé dlouhohrající povstání a do éteru vypustili přímočarý progresivně blackový materiál s neskutečným spádem a tunami energie na rozdávání. Vyšel pod jménem Extance“ a superlativy se kolem něj jen hemžily. Ani já neskrýval nadšení a tenhle zjev co možná nejhlasitěji doporučoval k poslechu. Následné měsíce sice s deskou udělaly své a třeba nyní bych již blažeností nevzdychal, ale i tak jde o silně nadprůměrnou libůstku, k níž se stojí za to vracet. Následník „Hypnosophy“ přichází brzy, po dvou letech od vydání alba, které se v kontextu dalšího počínání kapely stane pravděpodobně přelomové. Aenaon se totiž na novince výrazně neposouvají, žijí si v duchu představeném minule a zároveň drží kvalitu příjemně vysoko. Svět přesto nebývává černobílý.

Jak dění na „Hypnosophy“ nejlépe popsat bez odkazů k minulému albu a bez následného srovnávání? Stěží. Tyhle světy se vzájemně proplétají a společné vlastnosti stojí v drtivé většině vůči odlišnostem. Ale dobrá, pokusím se. „Hypnosophy“ lze bez jakýchkoli potíží označit za progresivně blackmetalovou desku. Převedeno do názornějších kontur, blackmetalovou intenzitu a riffy doplňují častá sóla, vše oplývá pestrostí a hravostí – vokální stejně jako instrumentální. Zmíněné ingredience pak zastřešuje vysoká rychlost, všudypřítomná energie a touha strhnout, klidně i na první dobrou.

Navzdory pestrosti (snad až hyperaktivitě) Aenaon nekladou vysoké posluchačské nároky. Struktura skladeb je srozumitelná, přestože nesklouzává k odsouzeníhodné předvídatelnosti. Žádné laciné refrény, Aenaon vymýšlejí chytlavé motivy bez přestání, s vytrvalostí hodnou obdivu. Snadný poslech usnadňuje také silná melodičnost doprovázená širokou paletou vokálů. Ty jsou servírovány v duchu celého alba. Krom oné pestrosti je jejich důležitou vlastností znovu jednoduchost, schopnost strhnout okamžitě, avšak – a to připomínám opětovně – nikoli za cenu laciné podbízivosti.

Náladově tíhnou Aenaon mnohem víc než k black metalu k rozšafnému, koketujícímu progu, kde převažuje hravost nad pěstní hrozbou. Doklady lze hledat v instrumentální složce, ještě čitelněji pak ve vokálech. V nich je album šponováno do vod teatrálnosti, do oblasti, která mi je bytostně cizí. Naštěstí je tu nadhled, díky jehož přítomnosti necítím patos, a tudíž se s tím dá žít. K mání jsou zpěvy čisté, ušpiněné, kabaretní, objeví se i punková ledabylost. Nechybí ani ženské vokály, mluvené slovo či zjištění, že Dødheimsgard dokážou silně ovlivňovat. Také nástrojová složka neváhá koketně odpovídat, především upovídaný saxofon, který k Aenaon bude patřit doufejme i nadále. Zde má svůj smysl a nefunguje jen jako vstupenka do klubu vyvolených, kteří to dělají jinak a rádi o tom dávají vědět.

Aenaon

Přestože sedmero skladeb působí uceleně, dojde rovněž na kolísání dynamičnosti a bohužel i zajímavosti. Dvojnásob dlouhá štreka na úplný konec, to nedělává dobrotu. „Phronesis – Psychomagic“ vybočuje, jako jediná nevede za ruku, naopak se vzpouzí. Výsledný efekt je zřejmý, celou dobu projíždíte jako nůž máslem a na závěr vás čeká udolávání ztvrdlého pecnu. Nechce se vám. Pravdou je, že ani závěrečný dílek nepostrádá nápady, ale v kontextu alba jde o nežádanou náladovou změnu, která vyžaduje naprosto rozdílný styl spolupráce. Paradoxně i tak působí novinka ucelenějším a promyšlenějším dojmem než předchůdce. Zákaz vycházení totiž kapela vystavila mozaikovitým útržkům, jež sice Extance“ pomáhaly v zajímavosti, ale nedělaly jej nerozlepitelně celistvým.

Aenaon plynule pokračují v dosavadní práci a stojí před námi s deskou, která důstojně navazuje také po stránce kvalitativní. „Hypnosophy“ už není překvapením a nevyvolává udivené výrazy obličejového svalstva, ale svou sílu má, překvápko nepřekvápko. Kapela je dějově k nezastavení, rychlost nadále v roli alfy a omegy. Směrem kupředu se posunula práce s vokály, emoce se ještě razantněji vydaly pryč od blackmetalových dogmat. Aenaon pokračují ve výborné formě, přes drobný posun nelapají po dechu a neservírují nápady po troškách.

Na první pětku roku to každopádně nevidím. Rád trpím, pracuji, bádám, nerad si zážitky odnáším zadarmo. Často poté nemohu sáhnout hloub. Byl to případ Extance“ a u „Hypnosophy“ začínám podobný nedostatek pociťovat taktéž. Čistě osobní problém, nebo slabina světa Aenaon? Popravdě nevím. I proto poslední věty odděluji novým odstavcem, jenž může posloužit ke konfrontaci i uklidnění, že v tom nejste sami.

Aenaon


Torrid Husk / End – Swallow Matewan

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Země: USA / Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Grimoire Records / Arcane Angels

Tracklist:
I. Torrid Husk
01. Mourning Cloak Spell
02. Carminite
03. Rhododendron

II. End
04. Virga
05. Existential Litany
06. Winter [Amebix cover]

Hrací doba: 40:40

Odkazy Torrid Husk:
facebook / bandcamp

Odkazy End:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

„Swallow Matewan“ nabízí na poměry split alb docela nadstandardní porci muziky. V tomto případě se totiž nejedná o splitko, kde se dvě kapely spojí na sedmipalcovém vinylu a obě přispějí několika málo minutami hudby, aby byl dodržen formát malého asfaltu. Spojení zámořské formace Torrid Husk s řeckými End patří k těm splitům, které jsou pojaty v epičtějším duchu. Obě skupiny nabízejí něco přes dvacet minut materiálu, takže dohromady se pod vcelku zajímavou malovanou obálkou nachází porce muziky v délce normální dlouhohrající desky.

Vedle toho by možná stálo za zmínku, že vydání „Swallow Matewan“ nebylo ošizeno nejen co do množství obsahu, ale i co do formy. Grimoire Records (jeden ze dvou majitelů labelu se jen tak mimochodem v minulosti podílel na zvukové stránce nahrávek Torrid Husk) totiž do světa pustili CD i audiokazetu a label Arcane Angels pak přidal také dvanáctipalcový vinyl. Má-li tedy někdo zájem, rozhodně nemusí strádat z hlediska absence svého oblíbeného formátu – tedy v případě, pokud zrovna nejste extrémisté, kteří vyžadují pouze pásky pro kotoučák, haha.

Samozřejmě ale stojí za to se zeptat, jestli je „Swallow Matewan“ natolik zajímavé, aby měl člověk mít chuť si to koupit, ať už na jakémkoliv formátu. Jak jistě správně tušíte, přesně tomuhle se na následujících řádcích budeme věnovat – já se pokusím něco vyblít na papír a v ideálním případě si to třeba přečtete. Pojďme na věc!

Jako první se slova ujímají Američané. Torrid Husk mají doposud na kontě jedno album, jednom EP a jeden split s krajany Myopic, tudíž „Swallow Matewan“ je čtvrtým počinem, pod nímž je kapela podepsána, což mimo jiné znamená, že právě oni jsou na nahrávce tou méně zkušenou formací. Metal-Archives u nich hlásí vtipnou škatulku depressive sludge (což je ovšem furt lepší než nějaká smyšlená sračka, kterou si Torrid Husk napsali na Facebook), ale v případě tohoto splitu bych byl s takovým pojmenováním trochu opatrnější. Asi bych se nehádal do krve, pokud by mi někdo tvrdil, že tam lze vliv sludge tu a tam zaslechnout, přesto dle mého hraje hlavní roli black metal. Sice zdaleka ne ortodoxní devadesátky, ale však všichni víme, že tento žánr může nabývat rozličných podob.

Trochu nerozhodný jsem však co se kvalit vlastní hudby týče. Torrid Husk nehrají vůbec špatně a formálně je to vlastně dobré. Skupině nelze upírat, že některé nápady jsou kvalitní a že zjevně vládne schopností víceméně smysluplně složit skladby i relativně delšího rázu (zde se pohybují v rozmezí od šesti do osmi minut). Jenže subjektivně mě jejich produkce nedokázala zasáhnout, a i když proti ní nemám žádných konkrétních výtek, prostě mi to nic moc nedalo a necítím „to“ tam. Ve snaze přijít tomu na kloub jsem navíc po nějaké zjistil, že se mi dvacetiminutovka Torrid Husk dost ohrála, aniž by došlo k onomu kýženému prozření, a nadto se mi mnohé motivy začaly poněkud zajídat. To se týká zejména baskytary, přestože by jinak šlo ocenit, že je v mixu hezky slyšitelná. Některé momenty jsou možná vcelku příjemné, to nepopírám, ale zdaleka to nestačí k tomu, aby mě Torrid Husk při dnešní konkurenci zaujali jakkoliv výrazněji nebo abych měl po poslechu „Swallow Matewan“ potřebu jít zkoumat starší tvorbu.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan

Zato řečtí kolegové mě zaujali o něco víc. Ale to při pohledu na sestavu End není zas takovým překvapením, jelikož zde působí ostřílení borci. Strunné nástroje obstarává bývalý člen Enshadowed, za bicími sedí John VotsisRavencult, Thou Art Lord a donedávna i Dodsferd, zatímco současným americkým zpěvákem není nikdo jiný než Aaron CareyNechochwen, které jste jistě všichni zaznamenali nejpozději v loňském roce s deskou „Heart of Akamon“.

Středobodem strany End je více jak jedenáctiminutová kompozice „Virga“. Ta se zpočátku rozjíždí trochu „cheesy“ pasáží, ale po dvou minutách přijde krátký předěl, od něhož už se skladba začne odvíjet o poznání zajímavěji. End dokážou budovat příjemné napětí i atmosféru, a i když „Virga“ až do svého konce projde ještě několika proměnami (aby také ne při takové stopáži), kvalitativní laťku už se daří držet nahoře a jedná se o výborný poslech. Velmi dobře pokračuje i další „Existential Litany“, která se již odklání od black metalu a působí mírně experimentálnějším dojmem. Smysl mi to ale dává a vlastně by to klidně mohlo být i delší než dvě minuty, protože takhle „Existential Litany“ působí spíš jako předěl k finální „Winter“, což je ve skutečnosti předělávka od kultovní crust/punkové smečky Amebix. Abych byl ale upřímný, tak předlohu bych v tom tedy nepoznal, ani kdyby mě mučili, a pokud bych si danou informaci nepřečetl, ani by mě nenapadlo, že je to předělávka a navíc zrovna od Amebix. Vnitřně to tedy beru spíš jako další song End, a jestli to vezmete stejně, pak se vám dostane důstojného zakončení celé nahrávky.

„Swallow Matewan“ ve finále není hloupé splitko. End jsou dobří a jejich strana je zajímavá. Torrid Husk mě zaujali méně, ale do jisté míry to může být čistě jen subjektivní záležitost, protože jistou kvalitu Američané také mají. Navíc si cením i toho, že z muziky (obou skupin) mám podobné pocity jako z přebalu „Swallow Matewan“, což je věc, která člověka potěší snad vždy.

Nakonec bych to uzavřel svou odpovědí na otázku, již jsem vyřkl výše někde zkraje recenze. „Swallow Matewan“ určitě není tak dobré, abych byl ochoten platit šílenou dopravu z Marylandu, kde sídlí Grimoire Records, protože poštovné na Bandcampu vychází dvakrát dráž než samotné CD (u MC rovněž). Pokud bych ale na splitko narazil v nějakém evropském distru za rozumný peníz (což cena sedmi amerických dolarů, kolik si říkají Grimoire za CD, po mém soudu splňuje), nakonec bych si to klidně vzal. Protože prostě proč ne, minimálně tu stranu End si nejspíš ještě někdy pustím.

Torrid Husk / End - Swallow Matewan


Ithaqua – The Black Mass Sabbath Pulse

Ithaqua - The Black Mass Sabbath Pulse

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 16:06

Odkazy:

Ithaqua je sice nová skupina v tom smyslu, že nefunguje příliš dlouho, ale rozhodně není nová v tom smyslu, že by snad byla moderní a její hudba byla současná. V tomto ohledu je to přesně naopak, jelikož Ithaqua páchne starobou a tradicemi nejstaršího helénského black metalu. Kapelu tvoří dvojice řeckých muzikantů, kteří spolu hráli již v několika projektech (tím nejznámějším – resp. tedy jediným, o němž jsem já slyšel – je Caedes Cruenta). Jedním z této dvojice pak je současný baskytarista Kawir.

Ithaqua v loňském roce vydali MC demosnímek „Initiation to Obscure Mysteries“, na nějž letos navázali sedmipalcem „The Black Mass Sabbath Pulse“. Letošní EP přináší dvě nové skladby a také o poznání menší porci hudby v porovnání s půlhodinovým demíčkem. Na „The Black Mass Sabbath Pulse“ se totiž nachází jen 16 minut muziky. Tak se pojďme podívat, jestli za to těch 16 minut stojí…

Co přesně tedy od Ithaqua čekat? To je vcelku jednoduché – myslete na kapely jako Varathron či Rotting Christ, konkrétně tedy na rané kousky z jejich diskografií. Ithaqua jdou proti proudu času a svou tvorbou míří do hloubi 90. let, do časů alb jako „His Majesty at the Swamp“ či „Thy Mighty Contract“. Těšte se tedy na syrový black metal s majestátními momenty, z nichž pramení ona pověstná helénská atmosféra.

Tenhle retro výlet v podání Ithaqua má ovšem jednu nevýhodu a zpátečnictví to není. Nijak mě netrápí, že vlastní forma je ve své podstatě docela jednoduchá. Vadí mi však, že Ithaqua jdou v té jednoduchosti tak daleko, až jsou některé riffy regulérně jalové a primitivní. Což o to, primitivnost sama o sobě nemusí být myšlena v negativním slova smyslu – naopak, v jistém ohledu to může plus, protože to podpoří animálnost, jaká k takovémuhle black metalu jaksi patří. Zde je ovšem primitivnost myšlena v tom nelichotivém smyslu.

Zejména v úvodním titulním tracku „The Black Mass Sabbath Pulse“ mi některé riffy přijdou až zbytečně ohlodané na kost a bez jakékoliv snahy zahrát cokoliv nad rámec úplně základního kytarového hoblování. Dvojka „Walpurgis, The Flight of Spectral Witches“ z toho naštěstí vychází o něco lépe, byť i zde je několik pasáží, z nichž jsem se na prdel úplně neposadil. Naopak lze v obou písních pochválit atmosférické motivy, jelikož plíživé tóny kláves v pozadí nebo dokonce tympány (?) v závěru titulního songu fungují velice dobře. Stejně tak je nutno dodat, že ani to blackmetalové rouhání není v podání Ithaqua špatné skrz naskrz, kritika míří jen vůči nějakým konkrétním momentům. V jiných se totiž daří vyvolávat ducha starých Rotting Christ docela obstojně.

Mé pocity jsou ve finále trochu rozporuplné. Rozhodně nemohu výskat nadšením, ale v jistém ohledu je mi počínání Ithaqua sympatické i navzdory zmiňovaným neduhům. Asi bych to ukončil prohlášením, že k „The Black Mass Sabbath Pulse“ se již vracet nebudu, ale jméno kapely si zapamatuji a případné další počiny nejspíš zkusím.


Goetic Equivalent – Goetic Equivalent

Goetic Equivalent - Goetic Equivalent

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Ordo MCM
Původní vydání: 5.4.2014, selfrelease

Hrací doba: 45:41

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

Upřímně mám docela rád takové ty tajemné projekty, o nichž nelze dohledat příliš informací. A tím rozhodně nemám na mysli takovou tu pseudo anonymní okázalou pózu typu Ghost (a to říkám, i když mě ta kapela baví); spíš jsem mluvil o skutečném podzemí, kdy prostě víte jméno kapely, občas zemi původu a jinak lautr nic. K mání je jenom muzika. Goetic Equivalent patří také k takovým. S výjimkou toho, že zemí původu je Řecko, toho příliš dohledat nejde… nebo přinejmenším mně se to tedy nepodařilo. Když se k tomu přidala výborná obálka a příslib black metalu, tak jsem začal být docela zvědavý, co to bude zač…

Než se pustíme do vlastní hudby, zastavme se ještě na chvilku u pár formálních drobností. Tento eponymní počin Goetic Equivalent je dlouhohrajícím debutem projektu, a pokud je mi známo, tak předtím ani potom se (aspoň zatím) jakékoliv jiné nahrávky neobjevily. Proč říkám i potom? Jednoduše proto, že tohle album není žádná novinka. Počin totiž původně vyšel již v dubnu 2014 v digitální podobě. Zhmotnění na fyzickém nosiči se deska dočkala až letos, takřka přesně o dva roky později, a to na audiokazetě. Což je také ten zlomový moment, díky němuž jsem se ke Goetic Equivalent dostal i já.

Řekové (anebo Řek… kdo ví) hrají hrubší a špinavější black metal, který mi hudebně (zvukově už méně) trochu připomíná Mayhem na „De mysteriis dom Sathanas“ v animálnější formě. Sem tam se sice na nahrávce objeví i letmý vliv death metalu, ale vesměs se jedná jen o drobnosti; ta hlavní inspirace je myslím docela zjevná. To by v zásadě samozřejmě nemusel být problém, kdyby debut Goetic Equivalent dokázal posluchače strhnout, což se, co se mě týče, tak úplně nepovedlo.

Z desky je vcelku zřejmá snaha a vytvoření ošklivého díla, které nebude patřit k odpočinkovým poslechům. Výsledek však, zdá se mi, zůstal stát tak na půl cesty ke svému cíli. Nacházejí se zde dobré momenty s patřičně zvěrskými riffy, což lze Goetic Equivalent rozhodě přičíst k dobru. Celkově vzato mi ovšem k úplnému pohlcení cosi schází. Svým způsobem se jedná o poměrně zajímavou věc, bohužel však ne až tak zajímavou. Z jistého úhlu pohledu si to kapela trochu kazí i sama, když třeba na kvalitně vystavěný kus „Psychonaut“, v němž se nehezké pomalejší momenty střídají s výbuchy nekompromisní sypací agrese, navážou s „Illuminatory Index“, která začíná odpichovým, skoro až chytlavým riffem.

Kolem a kolem tu jistý potenciál určitě je. Počin má svoje mouchy, ale pokud někdy zaregistruji vydání dalšího počinu, asi si jej ze zvědavosti poslechnu, jelikož u Goetic Equivalent cítím nějaké rezervy, po jejichž naplnění by mohlo jít o slušný blackmetalový hnus. V současné době to však na vynášení do nebes není a kecy o veledíle, jak jsem se dočetl v jedné zahraniční recenzi, na místě vážně nejsou.


Rotting Christ – Rituals

Rotting Christ - Rituals

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In nomine dei Nostri
02. זה נגמר
03. Ἐλθὲ κύριε
04. Les litanies de Satan (Les fleurs du mal)
05. Ἄπαγε Σατανά
06. Του θάνατου [Nikos Xylouris cover]
07. For a Voice Like Thunder
08. Konx om pax
09. देवदेवं
10. The Four Horsemen [Aphrodite’s Child cover]
11. Lok’tar Ogar [bonus]

Hrací doba: 53:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší.

Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí za to se zeptat, zdali si „Rituály“ něco takového zaslouží. Mám-li mluvit za sebe, nejsem si tím úplně jistý – někdy bych řekl, že ano, někdy bych řekl, že ne. Hodně záleží na tom, jaká pasáž na desce zrovna hraje…

Abychom to měli z krku, tak hned na rovinu – ano, srovnáme-li „Rituals“ s novější tvorbou Rotting Christ, určitě zde najdeme hned několik lepších desek. Bezesporu výše zmiňovaná trojice „Sanctus Diavolos“, „Theogonia“ a „Aealo“, také „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ myslím bylo o chlup lepší. Nicméně, i přesto „Rituals“ obecně vzato nepovažuji za špatnou nahrávku – ať už v dalších řádcích padne cokoliv, svůj standard si tahle řecká parta v čele s bratry Tolisovými stále drží a tento standard v jejich případě není malý.

Určitě se nedá tvrdit, že by snad Rotting Christ na „Rituals“ postrádali nápady anebo že by s nimi vyloženě šetřili. Vlastně je deska prošpikovaná poměrně solidním množstvím povedených momentů, mezi něž já v tomto případě řadím především ty, které se nesou v epičtějších náladách a v nichž to Řekové tlačí do atmosféry – takové jsou skutečně výborné. Právě tohle mě na současných Rotting Christ hodně baví, a když to helénská parta vybalí, tak to pořád funguje přímo parádně a já se nepokrytě bavím.

Na druhou stranu, jakkoliv mám k Rotting Christ úctu a jejich tvorbu mám docela rád, nelze zastírat fakt, že se na „Rituals“ nacházejí i pasáže, které jsou regulérně slabší. Poslouchatelné? Bezesporu stále ano. Dokonce i v takových chvílích je v tom stále cítit ten charakteristický rukopis Hnijícího Krista, což také samozřejmě není k zahození, ale občas to prostě nemá takové kule a je znát, že by tyto momenty ještě stály za nějaké to domyšlení.

Leckdy se pak tyto dva extrémy – tedy od výtečných pasáží k těm slyšitelně slabším – střídají i v rámci jednoho songu. Jako nejhezčí příklad těchto skoků mi připadá třetí „Ἐλθὲ κύριε“, jejíž sloky jsou prostě… na poměry Rotting Christ tuze obyčejné. Dá se to poslouchat, ale jednoduše to posluchače nechá dočista chladného. To, co však tuhle skladbu drží nad vodou, je jednoznačně výtečný majestátní refrén, v němž epická nálada propukne naplno a ze vteřiny na vteřinu jsou to přesně ti Rotting Christ, jaké chci já osobně slyšet. Kytarové sólo je rovněž úplně v klidu a pozorné ucho potěší i etno prvky v pozadí těsně před sólem; jenže ty sloky jsou tak slabé, že takový potenciální hit jednoduše degradují. Nicméně, někde skladbu nedokáže vytáhnout ani snaha o rituálnější náladu, což je případ třeba „Ἄπαγε Σατανά“. V jádru je ten nápad, s nímž Rotting Christ tuhle píseň vystavěli, vlastně dobrý, avšak první půle poněkud pokulhává a je to až vygradované finále, kvůli němuž se vyplatí nepřeskakovat.

Obecně se mi zdá, že „Rituals“ – podobně jako „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, jen tak mimochodem – postrádá jednoznačné hity. Nějakou tu vyslovenou šlehu, jíž byla třeba „Athanati Este“ na „Sanctus Diavolos“ nebo „Keravnos Kivernitos“ na „Theogonia“. Na takové se zdánlivě snaží aspirovat třeba „In nomine dei Nostri“ či „For a Voice Like Thunder“, což jsou tracky úplně v pohodě, ale na ty jmenované echt pecky prostě nemají a v jádru se nejedná o nic jiného než standardní kousky od Rotting Christ posledních let, jakkoliv se to stále poslouchá příjemně, o tom žádná. A když už Řekové přijdou s nějakou povedenou skladbou („זה נגמר“, „देवदेवं“), jedná se o ty atmosféričtější věci vhodné spíš k domácímu poslechu anebo covery („Του θάνατου“, „The Four Horsemen“).

Rotting Christ

Když někdo bude tvrdit, že Rotting Christ na „Rituals“ nejsou diplomaticky řečeno ve vrcholné formě, nebudu proti tomu mít protiargument – ona je to totiž pravda, protože skutečnost, že Řekové mají ve svém portfoliu už i mnohem silnější nahrávky, je dle mého názoru nesporný. Na druhou stranu, mě osobně to pořád baví. Jasně, na rovinu říkám, že zpětně bude sahat po jiných kouscích z diskografie téhle stálice helénského black metalu, ale i u „Rituals“ jsem teď těch pár poslechů dal s chutí.


Druhý pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčený, že v souvislosti s „Rituals“ řeckých neznabohů Rotting Christ budu mluvit o albu, které prodlužuje sérii skvělých alb, již tahle parta započala nejpozději na „Theogonia“ z roku 2007, což je placka, díky které jsem se k Rotting Christ dostal. Správně chápete, že bych takhle nezačínal, kdyby s „Rituals“ bylo všechno v pořádku přesně tak, jak jsem to taky čekal.

Papírově je novinka silným představitelem aktuální formy Rotting Christ, ovšem při poslechu jsem se nedokázal zbavit dojmu, že poslouchám unavenou kopii (byť je „Rituals“ co do obsahové formy rozmanitější počin) předešlých děl a místo barevnosti na mě dýchá spíš jen šeď, která má do silnou atmosférou a skvělými nápady nacpaných předchůdců daleko. Na jednu stranu se mi líbí, že „Rituals“ dostává svému jménu a některé z písní znějí opravdu mysticky a tajuplně, což je případ druhé „זה נגמר“ či „देवदेवं“, které i přes táhlou rytmiku baví. Na tu druhou je však nutno říct, že pokusy o folkově epické nálady nad vcelku nudnými kytarami získává „Rituals“ pachuť nepříjemně repetivivní nahrávky.

Rotting Christ se nedaří udržet napětí hned v několika písních, které svým zaměřením připomínají „זה נגמר“ a které mi znějí spíš jako nějaké nepovedené experiementy. Mluvím teď hlavně o předlouhé „Konx om pax“, zbytečné výplni „Ἄπαγε Σατανά“ a „Ἐλθὲ κύριε“ s hostujícím vokálem, jenž z této skladby dělá pro mě takřka neposlouchatelnou záležitost. Zrovna v posledním případě je to ovšem škoda, protože majestátní refrén se mi naopak líbí dost. „Του θάνατου“ je další z nevyrovnaných záležitostí, jíž ta náklepová sloka posílá do věčných lovišť ještě předtím, než se Rotting Christ pustí do epického refrénu.

Z takových těch klasičtějších písní, díky jejichž kombinaci s etničtějšími kusy nezní „Rituals“ tak soudržně, jak by mělo, se mi líbí „For a Voice Like Thunder“ a skvělá atmosférická záležitost „The Four Horsemen“, což je předělávka z kuchyně Aphrodite’s Child. U toho zbytku nevím, co přesně si myslet, protože tam, kde Rotting Christ minule překvapovali nápady, valivostí a atmosférou, tak aktuálně jako by neměli co nabídnout a znějí, jako kdyby tápali na místě a snažili se to zakrýt jakýmsi uměleckým závojem halícím aktuální placku do záhadné mlhy.

Osobně si radši ujíždím na Rotting Christ s jejich primitivně přímočarou skladatelskou formulkou z „Aealo“, takže možná i proto na mě „Rituals“ nezapůsobilo a je na mě až příliš sofistikovaný pokus o něco víc. Ve všech ohledech jej však vidím jako zklamání a pořádný držkopád z magických výšin někam do hlubin průměrnosti. Byť z té průměrnosti vyčnívají díky vlastnímu ksichtu.


Varathron – The Confessional of the Black Penitents

Varathron - The Confessional of the Black Penitents
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Agonia Records

Hrací doba: 40:08

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Je to pouhý rok, co se řečtí veteráni Varathron blýskli excelentní deskou „Untrodden Corridors of Hades“. V jejím rámci tahle zkušená smečka okolo zpěváka Stefana Necroabyssiouse stvořila prvotřídní materiál s výtečnou helénskou atmosférou, kterou umocňovaly skutečně brilantní nápady. Ne nadarmo jsem na tohle album před nějakými těmi měsíci sepsal poměrně nadšenou recenzi – a i s ročním odstupem mohu s klidným srdcem prohlásit, že byla zcela oprávněná, jelikož „Untrodden Corridors of Hades“ si s chutí pořád sem tam pustím. Když nic jiného, tak skladby jako „Kabalistic Invocation of Solomon“ nebo „Death Chant“ jsou síla jako prase a skutečně stojí za to se k nim pořád vracet.

Na druhou stranu, po takovéhle skvělé nahrávce mají Varathron sakra na co navazovat. S oním navazováním však Řekové příliš dlouho neotáleli a jen rok po „Untrodden Corridors of Hades“ se opět hlásí ke slovu s dalším počinem, byť se tentokrát nejedná o záležitost dlouhohrajícího rázu. „The Confessional of the Black Penitents“ je totiž jen minialbum, jehož přebal – to jen tak pro zajímavost – zdobí obraz „L’onda“ od švýcarského malíře Carlose Schwabeho (1866-1926).

„The Confessional of the Black Penitents“ na první pohled disponuje poměrně ambiciózní stopáží na ípkové poměry – trvá totiž celých 40 minut. Počin je ovšem rozdělen na dvě části, z nichž mně osobně připadá zajímavá jen jedna. Tu tvoří úvodní tři písně a zároveň úvodních bezmála 20 minut. Jedná se totiž o zbrusu nové kompozice. Tyto zcela evidentně navazují na styl „Untrodden Corridors of Hades“, takže po rituálním titulním intru následují dva rozmáchlé kusy, jež představují helénský black metal v jeho plné síle. Opětovně nechybí mocné epické melodie a zhmotnělá mystická atmosféra této jihoevropské země. Nicméně i navzdory tomu, že jsou obě písně obecně vzato výtečné a obsahují velice povedené momenty, musím přece jenom říct, že na úroveň vrcholných věcí z „Untrodden Corridors of Hades“ jim ještě cosi schází. Přesto se mi to i tentokrát líbí, baví mě to a dle mého názoru to jistě stojí za poslech.

Oproti tomu druhá půle „The Confessional of the Black Penitents“ mi již přijde poměrně nezajímavá. Jedná se totiž o živé záznamy čtyř starších písniček. Svoje příznivce si to asi najde, ale já jsem živákům nikdy nepřišel moc na chuť, takže i tohle jde tak trochu mimo mě a subjektivně to vnímám spíše jako docela zbytečný bonus ke třem novým skladbám. Popravdě řečeno jsem si to vlastně poslechnul jen asi dvakrát kvůli recenzi, protože bez ní bych to rovnou okázale ignoroval, a dál už jsem na to dlabal a poslech končil po dohrání třetí „Utter Blackness“. Každopádně, zvukově je to v pohodě, samotná muzika je samozřejmě parádní, ale jaksi nevidím žádný důvod k tomu, proč bych měl upřednostnit tyhle živé verze před studiovými originály, tím spíš když jsou takto vytrženy z albového konceptu. Ale jak říkám, vnímám to spíš jako bonus, takže to moc neřeším…