Archiv štítku: GRC

Řecko

Kevel – Mutatis Mutandis

Kevel - Mutatis Mutandis

Země: Řecko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 23.10.2020
Label: I, Voidhanger Records

Hrací doba: 50:12

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

„Mutatis Mutandis“ je dalším z řady alb, s jehož poslechem jsem se docela pral. Ne snad kvůli tomu, že by se jednalo o něco tak zásadně náročného nebo nevstřebatelného, spíš kvůli tomu, že jsem se dlouho nedokázal rozhodnout, jestli a nakolik se mi nahrávka líbí.

Situace se má totiž asi tak, že na druhé řadovce řeckých Kevel není objektivně vlastně nic moc špatně. Skupina hraje progresivnější moderní black metal s dalšími vlivy a dělá to vlastně poměrně dobře. Řekové se snaží, aby posluchače nenechali nudit, relativně šikovně pracují se strukturami písní a dokážou vymyslet i vcelku povedené momenty a zajímavé motivy.

Asi nejlépe v tomhle ohledu funguje finální „Utopia Planitia“, ale některé kusy jako „Terraforming“ nebo „Cosmic Domination“ jsou taky doecla fajn. Nějaké „menší“ kvalitní nápady se nechají nalézt v každé skladbě a naopak si nevzpomínám na nic, co by mě na „Mutatis Mutandis“ štvalo a u čeho bych měl pocit, že by bylo lepší, kdyby se to tam nenacházelo.

V čem tedy tkví problém? Jednoduše, „Mutatis Mutandis“ se mi zdá jako deska, která mě i navzdory objektivním kvalitám a prakticky žádným zásadním výhradám nijak zvlášť nebaví. Nemůžu zpochybnit, že tomu nechybí myšlenka, taky mi je jasné, že výsledek někdo dělal se svědomitostí a snad i vizí, měl schopnosti a tohle všechno. Znáte to. Ve své zdánlivé „dokonalosti“ mi ale počin přesto přijde trochu obyčejný, schází mu větší osobitost. Skladatelsky se mi to zdá v pořádku, ale Kevel ve výsledku neznějí nijak výlučně a v ničem se nevymykají z obrovského zástupu kapel, které taky dělají dobře, ale vlastně „jenom“ dobře.

V tomhle případě cítím, že verdikt je z mojí strany hodně přísný. Obzvlášť když Kevel srovnám s některými jinými kapelami. Řekové jsou například určitě výš než třeba podobně ladění Gaerea z Portugalska. Nehodlám ale kecat něco o objektivních kvalitách a uměle to vychvalovat, když jsem to ve finále poslouchal spíš z povinnosti, nevidím v tom charisma a vím, že už si to nikdy nepustím.


Dødsferd – Skotos

Dødsferd - Skotos

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.5.2021
Label: Transcending Obscurity Records

Hrací doba: 09:26 (56:06 vč. bonusů)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Dlouhohrající desky jsou monument, právě ony jsou tím pomníkem, na nějž se později vzpomíná. Minialb, která by o sobě mohla tvrdit totéž, není mnoho, a proto jsem je vždy vnímal víc jako záležitost pro skutečné fanoušky té dané kapely. Jednoduše věc pro lidi, kteří muziky daného interpreta nemají nikdy dost. Jistě, v některých žánrech to funguje jinak a krátké nahrávky zde mají větší tradici, ale přinejmenším v extrémním metalu to takhle vnímám.

Z tohoto ohledu vlastně neexistuje důvod, proč bych měl chtít poslouchat EP řeckých Dødsferd, protože k mým favoritům nikdy nepatřili. Některá starší alba mi přijdou docela ok, ale o žádný zázrak nikdy nešlo a v posledních letech Dødsferd podle mě hrají tužku. Třeba minulá řadovka „Diseased Remnants of a Dying World“ (2018) se mi zdá fakt strašná a určitě se jedná o jednu z nejhorších věcí, co jsem od Řeků slyšel (upozorňuji nicméně, že jsem neslyšel všechno).

Na druhé straně, ípka bývají krátká, což je vlastně ten důvod, proč jsem si „Skotos“ nakonec pustil. Když jsem viděl na mailu promo, tak jsem si to prostě stáhnul s tím, že necelých deset minut dám v pohodě a budu vás moct oblažit další malou recenzičkou.

I když… deset minut je svým způsobem diskutabilních, záleží na verzi. Náplň dvou songů, „Skotadi“ a „Cursed to Die at First Light“, totiž platí pouze pro sedmipalcový vinyl (k dispozici ve dvou barvách). Digitál a kompaktní disk ale obsahuje celkem pět bonusových tracků. Které jsou naprosto shodné s pěti songy na minulé řadovce. Ne, vážně, label Transcending Obscurity jednoduše vzal „Diseased Remnants of a Dying World“ a jebnul celé album i ke „Skotos“ jako bonus. Docela by mě zajímala motivace pro tenhle krok, protože to mírně zavání lacinou snahou, jak pohodlně poskytnout víc obsahu bez práce. Každopádně, bonusy tím pádem budu ignorovat, což jsem ostatně udělal i při poslechu.

Ne ale, že jinak by bylo o čem povídat. „Skotadi“ ani „Cursed to Die at First Light“ totiž nejsou žádné perly a věřte mi, že bez jejich poslechu určitě dokážete žít. Sice mi obě písničky přijdou snesitelnější než materiál z „Diseased Remnants of a Dying World“, protože tam mě Dødsferd nudili fest, ale jinak… v obou případech jednoduše průměrný rychlejší black metal, jímž se táhne napříč melodičtější kytarová linka. Zahráno řemeslně dobře, ale jinak pořád průměr jak bič. „Cursed to Die at First Light“ se mi zdá o kousek lepší než „Skotadi“, nicméně i tam furt nanejvýš průměr. Obyčejný, nezajímavý.


Yoth Iria – As the Flame Withers

Yoth Iria - As the Flame Withers

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Great Hunter
02. Yoth Iria
03. Hermetic Code
04. The Mantis
05. The Red Crown Turns Black
06. Unborn, Undead, Eternal
07. Tyrants
08. The Luciferian

Hrací doba: 47:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Hlavní tahák Yoth Iria je asi jasný. Jedná se totiž o návrat člověka, jenž kdysi stál u zrodu helénského black metalu a hrál na obou albech, která tento subžánr definovala. Oním člověkem je Dimitris Patsouris známý též jako Mutilator. Baskytarou a texty kdysi přispěl jak na „Thy Mighty Contract“ (1993) od Rotting Christ, tak „His Majesty at the Swamp“ (1993) od Varathron. Mutilator se v obou kapelách angažoval v první polovině devadesátých let a posléze zmizel z očí. Prostřednictvím Yoth Iria se k black metalu vrací.

Když se ale bavíme o sestavě Yoth Iria, rozhodně by nebylo fér opomenout další zúčastněné. Druhým členem formace totiž není nikdo jiný než George Zacharopoulos nebo také Magus Wampyr Daoloth případně The Magus, jedna z ústředních postav dalšího řeckého kultu Necromantia a dále také člen Thou Art Lord. Shodou náhod se také on podílel na „Thy Mighty Contract“„His Majesty at the Swamp“ – na první jmenovaný titul přispěl klávesami a doprovodnými vokály, na ten druhý klávesami a studiovou prací.

Mezi pravidelnými hosty na nahrávkách Yoth Iria pak najdeme další zajímavá jména. Na kytaru hraje George EmmanuelLucifer’s Child a mimo jiné i dlouholetý koncertní kytarista Rotting Christ. Do škopků pak tříská Giannis Votsis, jehož můžete znát z Embrace of Thorns, Nigredo, Caedes Cruenta nebo Thou Art Lord.

„As the Flame Withers“ z letošního ledna sice platí za dlouhohrající prvotinu Yoth Iria, ale už loni kapela stihla nějaké neřadovky. Vůbec poprvé se prezentovala skrze minialbum „Under His Sway“, které bylo vcelku fajn a nabídlo příjemný výpravný black metal, na němž šlo jasně poznat, z jaké scény Yoth Iria pocházejí. Nádech některých období Rotting Christ to nesporně mělo, zároveň ale nešlo o vyloženou kopírku něčeho jiného, spíš šikovné poskládání známých a objevených elementů subžánru zahrané s nadhledem zkušených mazáků a složené se stejnou jistotou. Nebyl tedy jediný důvod obávat se o kvality „As the Flame Withers“, které přináší sedm nových písní společně s již známou „The Red Crown Turns Black“, jež se objevila na druhé loňské nahrávce, podzimním splitku s krajany Kawir.

V krátkosti bych to řekl asi tak, že „As the Flame Withers“ je taky fajn, ale méně fajn než „Under His Sway“. Základní směřování sice zůstalo stejné, ale materiál na řadovce se mi obecně zdá melodičtější a naopak méně epický. Ne snad, že by se na EP melodie neobjevovaly, viz třeba „Sid-Ed-Djinn“, stejně tak se i na „As the Flame Withers“ najdou výpravné momenty, ale takový  povšechný dojem z toho mám já. Ale může to být dáno i tím, že na minialbu se nacházely jen dva tracky a jeden cover Rotting Christ a zrovna tyhle dva mi sedly o něco víc.

„As the Flame Withers“ bych se nicméně pořád nezdráhal označit za poměrně dobrou desku. Poslouchá se to strašně dobře, navzdory melodičnosti muzika nikdy nesklouzává ke kýči, čehož si cením, protože jestli něco z duše nenávidím, pak je to kýč. Trvanlivost mě taky docela překvapila, protože nahrávka mě bavila déle, než bych u striktně písničkového a vesměs melodického počinu čekal.

Jestli něco táhne desku dolů, je to podle mě absence nějakého skutečně kulervoucího hitu nebo mocných momentů, při nichž bych pravidelně míval poluci do spoďárů. Celkový dojem za mě ok, ale na onom obecném pocitu to „As the Flame Withers“ vzhledem ke svému ladění nedotáhne zas tak vysoko. Právě to v mých očích zabraňuje debutu Yoth Iria v tom, aby se vyškrábal do vyšší třídy. Ve finále tedy jen lehce nadprůměrná, přesto sympatická práce.


Μνήμα – Tombs of Necromantic Lunacy

Μνήμα - Tombs of Necromantic Lunacy Abyss

Země: Řecko
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 24.9.2020
Label: Death Kvlt Productions

Hrací doba: 12:09

Odkazy:
bandcamp

Jedním z aspektů, pro nějž mnozí prozkoumávají nejzašlejší rohy black metalu, je zvuk a míra, do které jde zkurvit, a tak docílit co nejvíc podmanivého, éterického nebo prostě odporného feelingu. V tomto ohledu lze zmínit takřka neposlouchatelnou eponymní desku Carved Cross, oblíbené lo-fi atmo Black Cilice či neprávem zapadlý debut „Ungeziefer“ francouzských Cendres.

S elementem hraniční poslouchatelnosti koketují i řečtí Μνήμα (v překladu „hrobka“), jejichž existence je obskurní jako materiál samotný. O (domnělé – vycházím z promo fotek) dvojici lze zjistit jen původ, působení pod labelem Death Kvlt Productions a fakt, že kapela pravidelně vydává krátké nahrávky a dema, na kterých se snaží vždy o to samé – vyprodukovat co nejohavnější blackmetalovou agresi. EP „Tombs of Necromantic Lunacy“ je letos již třetím počinem.

Tři výše vypíchnuté projekty vybírám záměrně – zvuk Μνήμα lze popsat jako jejich kombinaci. Řekové vyznívají jako od reverbu oproštění Black Cilice s tehdejší do maxima vytočenou břitkostí australských Carved Cross. Sonický hnus zastřešuje aura neznámého podobná z prvotiny Cendres.

Přestože je hudba Μνήμα evokativní, nehodí se ji označit jako atmospheric black metal – na to je projekt příliš přímý, surový a jednoduchý. Vrstevnatost je nulová, skladby vedou maximálně dva minimalistické tremolo riffy za doprovodu břitkých a úměrně variabilních bicích linek. Prostá kombinace nicméně stačí k tomu, aby Μνήμα udělali z poslechu nadmíru psychopatický a znepokojivý zážitek. Manickému vyznění nahrávky přidávají i přepálené a zkreslené vokální kreace sestávající se z řevu, falešných chorálů a zmučeného úpění jak od Meyhna’cha. Od ryze blackmetalové formule upustí první „Distant Voices“, která pracuje s orientálním nádechem, nastíněnou zvukovou zkurvenost si však zachovává.

„Tombs of Necromantic Lunacy“ je spíš než kvalitní nahrávkou kuriozitou, která testuje zvukové hranice black metalu zase z trochu jiného úhlu. Poslech samotného EP nedělá úmornosti, kterou Μνήμα vytváří, dostatečnou čest – k plnohodnotnému ponoru se hodí doposlouchat i předešlé nahrávky (hlavně pak demo „Possessed Templars“). Jako vizitka ovšem „Tombs of Necromantic Lunacy“ funguje a hovada, která si na hudebním dně hoví, uspokojí.


Animal Man Machine – The Cruelty of Life

Animal Man Machine - The Cruelty of Life

Země: Řecko
Žánr: ambient raw black metal
Datum vydání: 20.8.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

Animal Man Machine je nový blackmetalový projekt z Řecka, jenž pustil do oběhu svůj první demosnímek „The Cruelty of Life“. Hned od prvního pohledu se od toho asi nedá očekávat nic prudce originálního, když obal dema zdobí ten samý výjev, který se objevil třeba už na kultovním „The Priest of Satan“ od The Black v roce 1994.

Vlastní muzika na tom s originalitou není o moc lépe. Jedná se o syrověji laděný black metal, jenž nápadně pokukuje po postupech mnohem známějších jmen. Nic se nevymýšlí a jede se tu žánrový standard bez sebemenší snahy o jakékoliv vybočení či snad dokonce vlastní ksicht. Chtít od „The Cruelty of Life“ cokoliv takového by bylo prudce naivní.

Nicméně i navzdory téhle neoriginalitě a i navzdory skutečnosti, že se jedná o první demosnímek Animal Man Machine, pár konkrétních momentů má svoje kouzlo. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní skladba „Enter the Darkness“. I ta sice obsahuje jednu trochu jalovou pasáž, ale jestli si z ní něco odnesete, bude to jistě pomalý atmosférický riff doplněný ambientními klávesami. Samozřejmě v tom snad ani nejde neslyšet okatou inspiraci u Burzum, ale funguje to. Kdyby se celé demo neslo v tomto duchu, tak by se snad dalo mluvit i o rezervované spokojenosti.

„Enter the Darkness“ ovšem představuje jednoznačný vrchol dvacetiminutového počinu, jehož další průběh už za pozornost nestojí. Druhá „Obscurity“ předvede něco lepšího až v poslední minutě, kdy se opět Animal Man Machine opět uchýlí k vykrádání Burzum. Titulní „The Cruelty of Life“ nedokáže nabídnout ani to a platí za nejslabší kytarový song demosnímku. O trochu lépe působí minutová vichřice „Telos“ a ambientní mezihra „Walk Through the Fields of Sorrow“, ale ani zde se nebavíme o žádném zázraku. Poslední „The Lament“ je outrem, které nic nezkurví, ale ani nevylepší.

Vzato kolem a kolem se tu tedy bavíme o sice poslouchatelném, ale jinak bolestivě průměrném a nevýrazném demu, jichž v průběhu jednoho roku vycházejí desítky, ne-li dokonce stovky. Já jsem se k tomu dostal, když mi to náhodou nabídl YouTube, když jsem v práci hledal nějakou muziku k programování. Vy to ale poslouchat nemusíte. To nejlepší, co „The Cruelty of Life“ nabízí, jste už beztak dávno slyšeli na „Filosofem“.


Katavasia – Magnus Venator

Katavasia - Magnus Venator

Země: Řecko
Žánr: hellenic black metal
Datum vydání: 4.9.2020
Label: Floga Records

Tracklist:
01. Daughters of Darkness
02. The Tyrant
03. Blood Be My Crown
04. Chthonic Oracle
05. Saturnalia Magnus Cult
06. Triumphant Fate
07. Sinistral Covenant
08. Hordes of Oblivion
09. Babylon (Sammu-Rawat)

Hrací doba: 41:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Floga Records

Hádám, že snad každou recenzi, kterou kdy budu psát na jakýkoliv počin Katavasia, budu začínat sestavou. Nedá se ale jinak. V tomhle řeckém projektu se totiž sešla hodně zajímavá skladba muzikantů z místní scény. Když v roce 2015 vycházel debut „Sacrilegious Testament“, tak jsem se vzhledem k zajetým domovským působištím všech zúčastněných trochu obával, že půjde o jednorázovou záležitost, ale o dva roky mladší minialbum „Daemonic Offering“ ukázalo, že pětice z Řecka počítá i s další aktivitou. Letošní druhá řadovka „Magnus Venator“ to jen potvrzuje.

Než s k ní ale dostaneme, asi bych měl nejdřív probrat tu sestavu, když jsem si pro ni v předešlém odstavci tak pracně připravoval půdu. Stručně a jednoduše, borci hrající v Katavasia se rekrutují z dalších známých formací jako Aenaon, Hail Spirit Noir a v první řadě hlavně Varathron. Z řad této kultovky v Katavasia působí dva borci, jmenovitě kytarista Achilleas C. (hrající ostatně také v Aenaon) a hlavně zpěvák Stefan Necroabyssious, jehož charakteristický vokál patří k poznávacím znamením Varathron. A teď už vlastně i Katavasia.

„Sacrilegious Testament“ mi přišlo skvělé a svého času jsem tu placku točil jak blázen. „Daemonic Offering“ rovněž nezklamalo, spíš naopak. Jen potvrdilo, že Katavasia prostě vědí, zač je toho pořádný helénský black metal, a nabídlo dvě výborné skladby. „Magnus Venator“ tedy má na co navazovat. Bez výtek to sice tentokrát není, ale myslím, že i jim navzdory mohu s klidným srdcem prohlásit, že i tentokrát Katavasia nabízejí povedený materiál s typickým feelingem výpravného black metalu z Řecka. Pokud tedy máte v oblibě jména jako Kawir, Rotting Christ, Necromantia a samozřejmě také už zmiňované Varathron, neměli byste s poslechem „Magnus Venator“ váhat. Jestli totiž právě jmenované formace posloucháte, dost pravděpodobně to bude díky specifické atmosféře místních kapel. A tu si na druhé desce Katavasia užijete dosytosti.

Řekl bych, že „Magnus Venator“ je oproti „Sacrilegious Testament“ melodičtější a snad i díky svému zvuku o trochu „hodnější“ – ne nutně v tom vyloženě špatném slova smyslu. Každopádně to má za následek, že čistě blackmetalové pasáže tolik neřežou, díky čemuž ani nejsou tolik poutavé. To je asi má největší stížnost vůči „Magnus Venator“.

To nejdůležitější se nicméně odehrává v epických melodiích, výpravných pasážích a hymnických riffech. Těch „Magnus Venator“ nabízí dost a ve většině případů se povedly. Dost na to, aby album držely při životě dost dlouho a výrazně mu prodlužovaly životnost. „Magnus Venator“ jsem stihnul sjet už docela hodněkrát, ale pořád mi má nahrávka co dát a ta pověstná helénská atmosféra mě zvládne udržet v pozoru. Samozřejmě bez dvojsmyslů, zas až tak moc se mi to nelíbí, haha.

Katavasia

Jestli si žádáte doporučení konkrétních skladeb, tak dobře. Album za mě nejlépe reprezentuje pochodová „The Tyrant“, hitovky jako „Chthonic Oracle“, „Triumphant Fate“ nebo „Sinistral Covenant“ (skvělé klávesové vsuvky!) a nakonec ještě nejvýpravnější kus „Babylon (Sammu-Rawat)“. Na počinu se nicméně nenachází žádný song, jehož přítomnost by mě otravovala, takže celých těch čtyřicet a něco minut se odehrává úplně na pohodu.

Když srovnám „Magnus Venator“ s předešlými počiny Katavasia, tak mi novinka přijde asi nejméně dobrá, ale o zklamání se rozhodně nejedná, protože i tak je pořád výborná a příznivce helénského black metalu by určitě měla potěšit.


Nox Formulae – Drakon Darshan Satan

Nox Formulae - Drakon Darshan Satan

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Psychopath of NOX
02. Ravens of Terror
03. Eclipse of Gharrasielh
04. The Black Stone of Satan
05. The Blood Oath of Thagirion
06. The Arrival of Noctifer
07. Berzeks of OD
08. Eve of Annihilation

Hrací doba: 40:22

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR / Sure Shot Worx

Pokud stále nemáte dost okultního black metalu a nechcete se pořád vracet ke svým již známým a osvědčeným formacím, na výběr se toho všude okolo pořád valí dost a dost. A to i přesto, že ten největší boom zkoumání okultních a esoterických hlubin (leckdy bohužel jen hraný) zdánlivě opadl. Lze ovšem předpokládat, že ještě nějakou dobu se podobná seskupení budou rojit jak pohlavní nemoci na swingers párty, kde zrovna došly všechny šprcky.

Jistě už jste pochopili, že řečtí Nox Formulae rovněž patří k podobné sortě skupin, u nichž se to jen hemží drakonismy, klifotismy, tyfonismy a podobnými hustodémonsky krutopřísnými výrazy, u nichž půlka posluchačů ani nemá páru, co to má vlastně znamenat. A mnohdy ani půlka těch kapel. A to se s těmi odhady na polovinu možná ještě držím dost při zemi. Nechci naznačovat, že Nox Formulae jsou pozéři, protože o tom vím prd a ani v jejich hudbě / vizuální prezentaci necítím / nevidím něco, co by mi na první pohled připadalo jako neupřímná póza. Přesto je evidentní, že podobných skupin se za poslední dekádu objevilo fakt pokokot a trochu únavné to bylo už včera, natožpak dnes. Klišé se tedy Řekům o jejich okultní palice omlátit jistě dá.

Tohle mlácení je o to lehčí, že Nox Formulae z masy zakuklených okultistů nijak zvlášť nevybočují. Ani kvalitou, natožpak zvukem. Jejich první desku „The Hidden Paths to Black Ecstasy“ z roku 2016 neznám, ale co se týče letošní novinky „Drakon Darshan Satan“, tak ta je nesporně udělaná na úrovni a není zas takový problém na ní nalézt i dobré nápady. Elementární level kvality Nox Formulae naplňují bez problémů, a dokonce se jim občas podaří vytáhnout i pasáž jdoucí lehce nad rámec standardu.

Problém „Drakon Darshan Satan“ nicméně tkví v tom, že deska jako celek působí příliš obyčejně a příliš nalinkovaně podle subžánrových pravidel. Chybí vlastní ksicht, schází svébytnost, postrádám originalitu. Až na jednu výjimku, k níž se ještě samozřejmě dostaneme, se pak albu nedostává ani odvahy vybočit ze zajetých kolejí. Jakkoliv je tedy „Drakon Darshan Satan“ dobře udělaná nahrávka, zaměnitelnost ji výrazně ponižuje.

Některé dobré pasáže můžeme najít třeba v „Ravens of Terror“ nebo „Eclipse of Gharrasielh“, k zahození není ani finále „The Blood Oath of Thagirion“ a za zmínku mi stojí také pěkné melodické sólo v polovině „Berzerks of OD“. Ve všech případech ale pořád nejde o víc než solidní momenty, které mohou potěšit, avšak celek nezachrání. Jedinou skutečně zapamatovatelnou a zároveň i vrcholnou skladbou tak zůstává „The Arrival of Noctifer“, v níž Nox Formulae konečně shodí okovy toho „jak se to má dělat“ a zapojí primitivní, leč vysoce efektivní elektronický beat. Výsledek má mnohem větší koule i charisma než cokoliv dalšího, co „Drakon Darshan Satan“ ve svém průběhu nabídne. A přitom se „The Arrival of Noctifer“ nijak nebije s aurou okultismu. Jak vidno, když se chce, tak kurva jde a pořád se dá najít způsob, jak to udělat zajímavě. Škoda, že tahle stopa drží prapor skutečně kreativity jako jediná na albu.

Nechci zas „Drakon Darshan Satan“ pojebávat víc, než je nezbytně nutné. Přistoupíte-li na to, že nejde o nic výjimečného a nebudete mít přehnané nároky, pořád dostanete slušně udělanou desku, jejíž náplň by mohla potěšit posluchače kapel jako Acrimonious, Heretic Cult Redeemer, Dødsengel, Acherontas, Hetroertzen a podobných. Jistě si dokážete domyslet i další spřízněná jména. Víc než standard byste nicméně od druhé řadovky Nox Formulae očekávat neměli.


Haxandraok – Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Haxandraok - Ki Si Kil Ud Da Kar Ra

Země: Řecko / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. The Temptress of Ud Da Kar Ra
02. Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox
03. Tower Sub Rosa
04. Lilith Unbound
05. La sorciere rouge

Hrací doba: 30:13

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci.

Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž natočil doposud poslední řadovku „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“. To by byla stálá sestava Haxandraok, ale pro úplnost můžeme dodat, že baskytary se pro nahrávání „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ zhostil hostující Arkhus Death rovněž z Devathorn (kteří loni vydali splitko „Zos Vel Thagirion“Inferno, takže vlastně všichni tři se někdy s českou kultovkou potkali na společném nosiči, haha).

Haxandraok jsou každopádně dalším přírůstkem do početné rodinky okultního black metalu. Už vidím, jak se spousta z vás začala chytat za hlavu a hned vzápětí se sápat po zavření karty prohlížeče, ale zkuste ještě chvíli vydržet. Já vím, že occult black už je dneska klišé jako svině, těch kapel tu bylo milion (ale žádné strachy, ještě minimálně jeden další milion nás do budoucna čeká), takže chápu, že spoustu fans už tahle odnož tak trochu sere. Bohužel se jí totiž stalo to nejhorší, co se čemukoliv může kdy přihodit – stalo se to populární, byť v tomto případě jen v omezené formě v rámci relativně okrajového žánru. Díky tomu se na okultní black metal nabalila hromada pozérů a pokrytců, kteří tupě využívají potenciálně působivé vizuální stránky a celkové atmosféry, aniž by svému počínání dokázali vtisknout cokoliv hlubšího, což nakonec jen těžko mohou dokázat, když tupě následují trendy.

Zrovna Haxandraok ovšem nepatří k těm, kdo by danému subžánru dělali nějakou zlou službu nebo snad dokonce ostudu. „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ (to si pište, že to pokaždé kopíruju, tohle odmítám přepisovat) je totiž hodně fajnová deska. Neměl jsem vůči ní nějaká vysoká očekávání, ale půlhodinový materiál prostě ubíhá. Snad to bude i tím, že Haxandraok se ve všech ohledech prezentují docela střídmě. Na fotkách nejsou žádné kápě a okultní oltáře, borci se nechali vyfotit normálně v civilu, akorát teda do ruky čapli jednu lebku, aby se neřeklo.

Haxandraok

Podobně ani po hudební stránce se nejedná o nějaké nabubřelé hovno, které se do nějaké atmosféry uměle tlačí hromadou chórů. Haxandraok hrají poměrně přístupný black metal s výpravnými melodiemi, a přesto se jim daří navodit požadovanou náladu. Právě melodie považuju za největší přednost „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ – jde o povedené, zapamatovatelné, leč nevtíravé motivy. Když se navíc s jejich pomocí podaří skladbu vygradovat, pak se jedná o, nebojím se říct, silné momenty. Finále „The Temptress of Ud Da Kar Ra“ nebo „Lilith Unbound“ toho budiž důkazem. Pro mě osobně se jedná o dvě vrcholné pasáže celé desky.

Haxandraok se samozřejmě uchýlí k povinnému ritual ambientu, ale i ten je proveden docela vkusně a na „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ pasuje, což snad může být dáno i tím, že se Saevus Helcath angažuje v Shibalba. Každopádně, patříte-li k příznivcům šamanských rytmů, budete si je moct užít v závěrech písní „Ba’al Zel Bul at the Gates of Nox“ a „Tower Sub Rosa“ plus v celé „La sorciere rouge“.

„Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“ mě osobně baví docela dost, až tomu sám divím. Ale ten materiál je jednoduše složený fakt dobře, střízlivě a bez zbytečných póz. Díky půlhodinové hrací době se v tom navíc posluchač neutopí jako v případě některých samozvaných epických opusů. Za mě tedy příjemné překvapí, palec nahoru a doporučení.


Darchon – Οἰωνός

Darchon - Oionos

Země: Řecko
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Mercenary Musik

Tracklist:
01. Nyx Melena
02. Moros
03. Astron Uranion Ieron Selas
04. Oneiros

Hrací doba: 50:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Popsat muziku, která se nachází na desce „Οἰωνός“, vlastně není nijak složité. Myslím, že kdybych chtěl, tak bych to bez větších problémů zvládl v několika málo větách, aniž bych vám zamlčel nějakou zásadní informaci nebo dojem, jaký byste eventuálně potřebovali vědět, abyste se mohli rozhodnout, jestli si tu nahrávku pustit, či nikoliv. Nicméně vykydat jeden středně dlouhý odstavec textu a s velkou slávou to vydávat za recenzi není úplně můj styl, popravdě řečeno bych se snad dokonce trochu styděl něco tak krátkého za recenzi prohlásit. Ani nemluvě o tom, že člověk si své grafomanské potřeby musí ukájet, protože o čem jiném tohle celé psaní je, což?

Ten docela jednoduchý popis „Οἰωνός“ si tedy ještě chvíli nechám pro sebe a za zvuku oslavných fanfár s ním udeřím až o trochu později. Nejprve zkusím trochu představit řeckou formaci Darchon, která za tímhle albem stojí. Máme zde tu čest s jednočlenným projektem, jehož lídr, jenž si rovněž říká Darchon, nemá dle dostupných informací (můžete hádat, kde jsem je asi tak čerpal, haha) na kontě žádná další působiště, která by stála za řeč.

Co se týče samotného projektu Darchon, letošní počin je druhou řadovou nahrávkou, přičemž ta první vyšla v roce 2015 pod názvem „The Stygian Black Beyond“. Před ní se objevily ještě dva menší počiny, z nichž asi ten zajímavější bude split „Enshroudment of Astral Destiny“ z roku 2012, a to zejména díky tomu, kdo další se na něm objevil. Byli to italští Lorn, na jejichž povedenou desku „Arrayed Claws“ (2017) si jistě vzpomenete, a také Battle Dagorath, což je relativně známé jméno na poli ambietního black metalu. Nakonec, mezi Darchon a právě Battle Dagorath lze najít i dost společných jmenovatelů, poněvadž obě formace jsou do určité míry naladěny na stejné vlně.

No, a tím už jsem vám vlastně tak trochu prozradil, oč na „Οἰωνός“ půjde. Jedná se o ambientní atmosférický black metal monotónního střihu s kosmickou atmosférou. Hned vzápětí mohou následovat i další asociace jako třeba Arkhtinn, Borgne nebo obligátní Darkspace a Paysage d‘hiver. Ty snad ani nejde nezmínit, dojde-li řeč na tenhle druh black metalu.

Produkce Darchon se může pochlubit hodně zastřeným zvukem a syrovým kytarovým soundem, což se mi k danému náladovému směřování zdá jako dost příhodná volba. Základ bychom tedy měli. Pozitivní je, že „Οἰωνός“ neselhává ani v tom dalším kroku, protože i po pocitové stránce mám z nahrávky kladné dojmy a poslouchalo se mi to dost příjemně. Samozřejmě, v případech jako tento byste se měli připravit na to, že budete muset překousnout určitou neoriginalitu, protože něco na tenhle způsob jste už jistě museli slyšet. Pokud vám ovšem sedí ta monotónní blackmetalová hypnóza, pak si myslím, že by vás „Οἰωνός“ nemuselo vůbec zklamat. Mně osobně přijde, že svůj feeling ta deska má, což je v tomhle odvětví asi to nejdůležitější.

Darchon

Mohl bych vypíchnout, že některé konkrétní momenty na albu jsou dost povedené, jako třeba finále „Nyx Melena“ nebo úvod „Astron Uranion Ieron Selas“ (což asi nebude náhoda, jelikož obě pasáže znějí takřka totožně). Ale ono je to nakonec stejně jedno, protože hledat konkrétní momenty k poslechu v cca čtvrthodinových skladbách je tak trochu blbost. Zmíním však, že poslední „Oneiros“ už je jenom zasněná melancholická instrumentálka, která sice úplně neobtěžuje, ale ani desku nijak zásadně neposouvá a jakožto působivá tečka za poslechem mi nepřijde, a tudíž se pro mě jedná o největší slabinu „Οἰωνός“.

Dál už, obávám se, není úplně o čem vyprávět. Tahle větev black metalu má vcelku specifický sound a náladu, z nichž většina seskupení vybočuje jen minimálně. I Darchon stanovená pravidla dodržuje poctivě, ale tady tomu docela věřím, protože to hraje dost fajnově. Za mě v pořádku.


Rotting Christ – The Heretics

Rotting Christ - The Heretics

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. In the Name of God
02. Ветры злые
03. Heaven and Hell and Fire
04. Hallowed Be Thy Name
05. Dies irae
06. Πιστεύω
07. Fire, God and Fear
08. The Voice of the Universe
09. The New Messiah
10. The Raven

Hrací doba: 43:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

Řekl bych, že Rotting Christ jsou nyní svým způsobem v záviděníhodné i nezáviděníhodné pozici zároveň. Myslím si, že co do ohlasu aktuálně prožívají nejlepší období své kariéry. Samozřejmě, mezi jistou částí posluchačů měli respekt vždy, vždyť hráli zásadní roli ve vývoji řeckého black metalu a jejich debut „Thy Mighty Contract“ společně s „His Majesty at the Swamp“ od Varathron ve velké míře stanovil pravidla, podle nichž se tenhle žánr v jejich rodné zemi dodnes hraje.

Přijde mi ale, že až s posledními alby Rotting Christ prorazili do metalového středního proudu. Právě proto říkám, že jejich aktuální éra je co se ohlasu týče snad nejvýše. Formace vedená bratry Tolisovými pravidelně jezdí headline turné po Evropě, hraje na velkých festivalech, vydává desky u prestižní firmy… skoro se zdá, jako kdyby to ani nemohlo být o moc lepší. V čem tedy tkví háček?

Od té doby, co se Rotting Christ začalo dostávat větší pozornosti (což je samozřejmě odpozorováno čistě subjektivně), se Řekové tak trochu začali točit v bludném kruhu a s každou další dlouhohrající fošnou jde o čím dál tím větší kolovrátek. Letošní novinka „The Heretics“ tenhle stav věcí bohužel neobrací, nýbrž prohlubuje. Jako kdyby se Rotting Christ stali obětí vlastního úspěchu. Dávají mase lidu, oč si průměrný posluchač žádá, ale myslím, že kdo šlape po kvalitě, toho aktuální počínání Hnijícího Krista už přestalo bavit. Poslední skutečně dobré a v rámci tvorby nějakým způsobem invenční desky jsou totiž „Theogonia“ a „Aealo“, od jejichž vydání už uběhla téměř dekáda resp. ještě o tři roky víc v případě toho staršího počinu.

Letošní novinka „The Heretics“, která je celkově již třináctým dlouhohrajícím počinem řeckých veteránů, rozhodně není blbá v tom smyslu, že by si na ní Rotting Christ vyloženě řezali ostudu a nasměřovali si to někam do kopy hudebních sraček. Bráchové Tolisové jsou přece jenom zkušení mazáci, takže jistou laťku kvality si samozřejmě zachovávají.

Problém nicméně nespatřuji v tom, že by si snad nedokázali odehrát to svoje, co od nich posluchač očekává. Kámen úrazu tkví právě v tom, že dělají jenom tohle a nic navíc. Rotting Christ s přehledem lepí svoje typické prvky do další desítky skladeb, které se poslouchají docela v pohodě, ale nepřinášejí vůbec nic svěžího nebo neokoukaného. „The Heretics“ nenabízí nic jiného než řemeslně poskládaný a odehraný melodický black metal s helénskými atmo prvky v charakteristickém soundu Rotting Christ. Lze sice považovat za klad, že kapela má jasně rozpoznatelný zvuk, čímž se zdaleka nemohou pochlubit všichni, ale i v jeho rámci se dá někam vyvíjet a překvapovat. Žádná chuťovka jako třeba hostovačka Diamandy Galás na „Aealo“ se tentokrát nekoná. Vše je standardní, už slyšené, nepřekvapující, a tudíž ani neohromující.

Deska jako „The Heretics“ mě svým obsahem neuráží. Vlastně se mi poslouchala relativně příjemně. Nic konkrétního si z ní ovšem nepamatuji. Vím jenom, že zněla jako Rotting Christ, a to je asi tak všechno. Songy z „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, „Rituals“ a „The Heretics“ mi mezi sebou hrozně splývají. Zatímco poprvé to nevadilo a podruhé se to ještě dalo tolerovat, nyní už to dost nudí, když Řekové s velkou slávou servírují potřetí za sebou prakticky stejné žrádlo. „The Heretics“ v rámci diskografie postrádá jakoukoliv výlučnost a vlastní ksicht, takže se finále nejedná o nic víc než prostě jenom další placku v řadě. S takovou jsou Rotting Christ na nejlepší cestě, aby mě jejich nová alba přestala zajímat.