![]() |
Země: Dánsko Hrací doba: 08:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
„Savage Empire of Death“, debutové album dánských Majestic Mass z roku 2018, mě svého času fest bavilo. Jednalo se o špinavý syrový heavy metal s výrazným blackmetalovým feelingem, v pozadí podbarvený klávesami pro atmošku, super riffy, skvělý obal s lebkou a kozama (kombinace, s níž se nedá nic zkurvit!), parádní hitovky a celkově to hrnulo jako zmrd.
Proto mě potěšilo, když se letos objevil nový počin Majestic Mass, byť se jedná jen o krátké, bezmála devítiminutové ípko s názvem „Onwards“. Až po jeho poslechu jsem ovšem s hrůzou zjistil, že kapela jej na internet pustila už v listopadu 2019 a až nyní vychází ve fyzické podobě u Helter Skelter Productions. No, to jsem zjevně zase trochu zachrápal, ale jebat, pro mě je to žhavá novinka, a proto jsem se vás rozhodl oblažit recenzí. Zvlášť když mám k „Onwards“ co říct…
Zásadně vykecávat se ale nepotřebuju, protože to sdělení je vlastně docela prosté: „Onwards“ mě docela zklamalo. Ípko obsahuje dva tracky „Thy Ravenous Storm“ a „Reaping Fires“, které se zdánlivě nesou ve stejném duchu jako materiál ze „Savage Empire of Death“. Z nějakého důvodu mě to ale tentokrát nebaví.
Z obou skladeb je o něco lepší ta druhá, „Reaping Fires“, kde se objeví alespoň jedna příjemná klávesová linka, pár fistulí a ve druhé polovině to vcelku šlape. Za zábavností „Savage Empire of Death“ song přesto výrazně zaostává. O „Thy Ravenous Storm“ ani nemluvě, protože v jejím případě je ještě křiklavější, jak tentokrát při skládání chyběla lehká ruka a jak to záměrné humpoláctví působí trochu uměle. V neposlední řadě mi pak na „Onwards“ vadí i zvuk, který sám o sobě není úplně blbý, ale opakuje stejný vzorec: „Savage Empire of Death“ dělalo to samé mnohem lépe a jeho zvuk se mi zdál charismatičtější a poutavější.
Skoro jsem si už začal říkat, jestli to nějak nepřeháním a jestli se prostě a jednoduše nestalo to, že se mi „Onwards“ netrefilo do aktuálního rozpoložení. Tohle však naštěstí lze ověřit docela jednoduše: oprášil jsem „Savage Empire of Death“. A hádejte co… je to furt zasraně super. Jakmile jsem si pustil největší pecky jako „Those of the Night“, tak se mnou muzika okamžitě začala šít a prostě to tam je. „Onwards“ tohle abstraktní cosi bohužel postrádá.
Aaaaaa, konečně se mi díky týhle sračce podařilo opětovně najít nejlepší obal všech dob. Už kdysi jsem to tady viděl a pak marně hledal za pomoci klíčových slov jako “tits skull metal”. DÍKY!
Lol, jak vidim, dát kozy na black metalovej artwork je fakt asi univerzální recept :D
Souhlasím s recenzí a obzvláště s prvním odstavcem, který bych podepsal jak chartu.
No, musím nechat, že ten konkrétní obal má aspoň nějakou atmosféru. To, že ty kozy a lebky fungují, je dáno tím s čím si je spojujete. Kdyby vám někdo od dětství evokoval sex, dominanci nebo třeba strach pomocí jehličí, pak by vám k pocitu určitého vzrušení stačilo jehličí. Je to takové zjednodušení pro vaše mozky a chemii v nich.
Samozřejmě že tohle je primitivní spouštění podobné tomu, že pes začne slintat už jen když vezmete do ruky misku. Proto je to primitivní a tak i kýč. Stejně jako třeba kytičky a motýl, když chcete nakreslit něco hezkého. Ale rafinovanější věcí vyžadují vyšší inteligenci a ta se holt každému nedostává a tak jsou kozy a lebky skutečně kýčovitá sázka na jistotu.
Mně se upřímně lebky s poprsím nelíbí (upřímně, lebky se mi líbí akorát s barokními andílky nebo v nějakém dobovém “memento mori” mementu), ale tebe tohle téma musí tak extrémně štvát a nebo extrémně přitahovat. Vlastně nejen tohle…
Občas na spoustu témat, kulturních narážek a uživatelů reaguješ zrovna jak ten Pavlovův psík, takže jsi nám, slintajícím mužům, celkem podobná :-D
To máš pravdu. Můj mozek má špatnou chemii a reaguje přehnaně. Smutné je, že zdejší osazenstvo je v téhle společnosti ještě z toho lepšího soudku a přesto mám dojem, že by v nich nic hlubokého nevykřesal ani Artuš, kdyby jim o držku omlátil svůj grál a já nejsem Artuš, jsem jen Parsifal.
Jak se dá od od lebek a prsou dostat přes I.P.Pavlova až k artušovskému cyklu, to je vcelku zajímavé. Ale souvislost tu určitě je, zrovna Perceval je naprosto nádherný jungiánský archetyp iniciace a zrání mladého muže – ale to není nic proti ničemu, sama jsi tu o sobě psala, že jsi “gay v ženském těle”.
Spíš mne zaráží ty asociace, zrovna předevčírem jsem telefonoval s mým kamarádem, celkem talentovaným mladým literátem a rozebírali spolu hodinu a artušovské legendy a všechny ty Ynglingy, Välsungy, Niebelungy, Beowulfy (a Silmarilion).
No co, mozek každého reaguje občas přehnaně. Taky si vždycky musím milionkrát rozmýšlet, zdali má/nemá smysl na něco reagovat. Samozřejmě, že nemá, ale ve 20% stejně neodolám, protože občas to může být i sranda. Ale jedno je jistý. Nemá cenu snažit se vykřesat z někoho něco hlubokého, jednak to stojí zbytečný úsilí a (to je lepší využít v napravování špatné chemie) a za druhý: kde v tomhle zrelativizovaném světě leží nějaká hloubka? Vsadil bych se o cokoliv, že ty i já spatřujeme hloubku úplně v něčem jiném, natož kdokoliv další, kdo čte tenhle plátek.
Jo a Mordred, těší mne. Nebo Hagen, Alberich, případně Robin, “ne-až-tak-statečný-jako-Lancelot” ;-)
Myslím, že H přesně čekal podobnou reakci :D Inu, povedlo se. A co ta muzika? Ten článek není jen o tom, že minulé album mělo senzační obal…
To je dokázaná nepravda. U primátů existuje arachnofobie bez ohledu na vštěpování a naopak je extrémně obtížné až nemožné vyvolat strachovou reakci z motýlů.
Více faktů, méně dojmů.