Archiv štítku: grindcore

Archagathus – Dehumanizer

Archagathus - Dehumanizer
Země: Kanada
Žánr: grindcore
Datum vydání: 29.9.2014
Label: EveryDayHate Records

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Pokud si dobře pamatuju, tak když jste ve škole při písemce opisovali od spolužáka a byli jste u toho přistiženi, dostali jste pětku. Hudební scéna ovšem funguje jinak. Zde můžete opisovat zcela beztrestně a ještě se tím veřejně chlubit prostřednictvím vydávaných cédéček – a sere to jen málokoho. Jedněmi z ukázkových opisovačů jsou i zámořští kaňouři Archagathus.

A od koho že tahle parta z Winnipegu opisuje? Inu, hoši to vlastně nenápadně říkají už názvem svojí kapely. Archagathus byl syrakuský princ, který žil ve 4. století před naším letopočtem. A jeho otec se jmenoval – Agathocles. Ano, je to tak, Kanaďané se zakoukali právě do tvorby belgické grindcorové kultovky Agathocles, na což odkazují nejen názvem, ale i velice podobným logem (na první pohled jsem si fakt myslel, že to je notoricky známé logo Agathocles) a v neposlední řadě samozřejmě i muzikou. Tedy, popravdě řečeno, já nejsem nějaký vyslovený odborník na tvorbu Agathocles, protože tihle Belgičané toho vydali s prominutím jak sraček a protože já prostě nejsem jejich hardcore fanda, znám tu muziku spíš okrajově, ale člověk nemusí být zrovna expert, aby poznal, odkud Archagathus berou.

Vzhledem k tomu, že asi drtivá většina z vás má přinejmenším rámcovou představu o tom, co Agathocles hrají, asi vám je už docela jasné, jak budou znít i Archagathus. Jasně, tihle Amíci také drtí rychlejší, trošku punkem načichnutý grindcore. Texty jsem sice nečetl, ale už jen podle názvů songů to vypadá, že i tematicky se Archagathus inspirovali u svých známějších kolegů – to jen aby toho náhodou nebylo málo. Vše řečené platí o doposud poslední fošně Archagathus, která se jmenuje „Dehumanizer“ a která vyšla na podzim loňského roku. Nicméně bych se docela divil, kdyby na svých dalších nahrávkách Kanaďané zněli trochu jinak.

„Dehumanizer“ vlastně nabízí nijak zvlášť složitý výplach. Rovných 20 krátkých vypalovaček se vměstnalo na plochu pouhých 21 minut a 10 vteřin, tudíž je jasné, že to budou agresivní rubanice, které nic moc neřeší a jdou rovnou na věc. Při domácím poslechu to však bohužel není nic extra zábavného… je to dost jednoduchá smaženice, jeden song jako druhý a všechny v podstatě stejné. Je sice pravda, že jsem nikdy nijak zvlášť neuctíval ani výše omílané Agathocles, ale obecně proti tomuhle druhu muziky nic nemám a tu a tam si nějaký ten nesmlouvaný grindcore s chutí pustím. „Dehumanizer“ mě ovšem docela brutálně nebaví a už po pár válech mi to připadá o ničem. Těch 21 minut se sice vydržet dá, ale je to jen o fous, protože už takhle je to trochu nuda.

Jistě, je mi jasné, že na koncertech budou Archagathus zcela jistě vraždit a že v kotli se to bude mlátit hlava nehlava. Možná, že nějakého šílence do tohoto stylu grindcoru to bude rajcovat i při domácím poslechu. Ale mě osobně „Dehumanizer“ prostě minulo…


Trigger – Start Our Revenge

Trigger - Start Our Revenge
Země: Německo
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 21.9.2014
Label: SM Musik / EveryDayHate Records / Trümmer Pogo / Geile Scheisse ist das Geil Records / Bucho Discos / Togue Sol Distribución

Tracklist:
01. Silence Sucks!
02. Doctrines of Fictivity
03. Eigentlich
04. Selfmade Gods of Nothing
05. The Good Hunters
06. Total Annihilation Needed!
07. I Don’t Wanna Let You Dance
08. Drunken Unsupport
09. The Helpful Hands Are Sleeping
10. Destroy Your Mind
11. Allday (Listening) Hell
12. Creating This Madness
13. Massacres of Religion
14. Discounter
15. The Easy Way to Believe
16. Disguise the Law
17. Dead Is God
18. Tasty Is Not Good
19. Same Old Shit
20. Lift Figure Don’t Die, Please

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Jednu věc si vyjasníme hned zkraje – Trigger nejsou žádná měkká ořezávátka. Vlastně spíš naopak – od téhle tříčlenné německé smečky očekávejte pořádný brajgl. Jsou grindy, které jsou vlastně v pohodě stravitelné, taková chytlavá tancovačka, akorát s chrochtáním. Inu, tak přesně tohle od Trigger nečekejte, protože tady jde jen o čistokrevnou agresi…

Nejprve si však pojďme tyhle uličníky letmo představit. Vznik Trigger se datuje do roku 2006, kdy se tahle parta dala dohromady v saském městě Glachau. Nedlouho poté se trio vydalo na klasickou cestu, jaká se v těchto hudebních scénách praktikuje – cestu split nahrávek, jichž mají Trigger na kontě hned několik. Nicméně první vlastní dlouhohrající fošna vychází až v září 2014 pod názvem „Start Our Revenge“ – a právě ta nyní bude stěžejním předmětem našeho povídání. Ačkoliv – jak už to tak u podobných sebranek bývá – mluvit o „dlouhohrajícím“ albu je mírně nadsazené, jelikož placka (jež vedle standardního CD vyšla i jako fešný fialový asfalt) trvá necelých 24 minut.

Člověk nemusí mít zrovna doktorát z matematicko-fyzikální fakulty, aby si při pohledu na seznam songů čítající rovných 20 položek spočítal, že tohle asi nebudou žádné dlouhé progresivní opusy. A světe div se – skutečně se to má tak, že žádný z přítomných válů nedosáhne ani dvou minut a velká část se jich naopak nevyšplhá ani na minutu. Jednoduše ten typ alba, u něhož se nestačíte ani uvelebit v křesle a šest tracků už je za vámi.

Nicméně je to tak správně – nedokážu si představit, že by snad „Start Our Revenge“ mělo být delší. Něco mezi 20 a 30 minutami je tak akorát i na mnohem pohodovější grindovky, natožpak u takového chlívu, jaký předvádějí zrovna Trigger. Němci totiž drtí naprostou zběsilost na pomezí grindcoru a powerviolence, možná s trochou poprašku od kolegy fastcoru. A zasvěcení už jistě vědí, protože jak se řekne powerviolence, tak prostě není na místě očekávat cokoliv jiného než palbu toho nejhrubšího zrna.

Abychom si však rozuměli – sice „Start Our Revenge“ nazývám chlívkem a brajglem, což je dozajista pravda, ale nemyslím to v pejorativním slova smyslu. Je sice pravda, že na tyhle hudební odnože nejsem nějaký na slovo vzatý odborník a poslouchám to spíš jen sem tam, takže se v oblasti grind / powerviolence stále považuji spíš za laika, přestože nějakým minimálním rozhledem už disponuji, ale zrovna muzika Trigger se mi fakt líbí. Až do nynějška jsem o jejich existenci neměl potuchy a do poslechu „Start Our Revenge“ jsem šel s tím, že to bude bordel jako svině (ostatně, co jiného čekat od powerviolence), což jsem také dostal, jenže je tu jedno „ale“…

Ono totiž ani v takovéhle zuřivé agresi nejsou Trigger antihudebním svinstem, což je bohužel něco, s čím z mého pohledu nemalá část powerviolence a fastcore scény trochu zápasí… jako kdyby si mnozí mysleli, že to stačí jen řezat. Trigger samozřejmě disponují klasickými žánrovými prvky, takže očekávejte baskytarový humus, ultra zběsilé bicí a uječený vřískot na pozici vokálu. Tahle kombinace se vás nebude na nic ptát a jednoduše vás smete. Oukej, to beru, tohle je normálka. Tu a tam však Trigger dokážou i lehce zpomalit a namísto agrese vybalit kurevsky hutnou pasáž s „basou proklatě nízko“ a právě v takových chvílích se Němci vydávají někam ke hranicím sludge.

Takové momenty jsou ovšem na „Start Our Revenge“ v naprosté menšině, o tom žádná. Avšak i takováhle malá dávka sludgového bahna, již Trigger předvádějí kupříkladu v „Destroy Your Mind“, „Creating This Madness“ nebo „Dead Is God“, stačí k tomu, aby výsledek hned působil jiným dojmem. Jasně, ve finále si je většina tracků beztak podobných jako vejce vejci, a když se uprostřed jedné písničky přepnete do prostředku jiné, ve čtyřech případech z pěti nepoznáte změnu (ten pátý případ je, když se zrovna náhodou trefíte do onoho bahna), ale nějak to vlastně ani nevadí. Nebudeme si nic nalhávat – kdo si pouští zrovna tohle, tak prahne spíš po agresi než po nějaké virtuozitě. A přesně tohle „Start Our Revenge“ nabízí, jen to s těmi několika přesahy do sludge není až takový bezmozkový výplach.

Navrch přihoďte již zmiňovaný fakt, že „Start Our Revenge“ trvá jen nějakých 24 minut, díky čemuž to kolem vás prosviští jak nic, a výsledkem je až překvapivě zábavná fošna. Třeba je to tím, že jsem podobnou muziku zas nějaký čas neposlouchal, takže se mi Trigger prostě strefili do noty, ale nemůžu si pomoct, „Start Our Revenge“ je zábava, a to i při domácím poslechu. Jasně, obecně vzato to není žádné opusální veledílo, ani to není věc, kterou by si mohl s klidem pustit kdokoliv, ale jestli máte chuť na hudební zvěrstvo, vedle něhož je i většina rychlopalebného black metalu muzikou pro děti předškolního věku, tak se Trigger určitě dají doporučit.

Trigger – Start Our Revenge


Gutalax – Shit Happens

Gutalax - Shit Happens
Země: Česká republika
Žánr: goregrind
Datum vydání: 13.7.2015
Label: Rotten Roll Rex

Tracklist:
01. Dick Dip
02. Vylízání hnědky stokilový štětky
03. Toi Toi Story
04. Fart Fart Away
05. Cock Corn
06. Nature Mature
07. Smoked Ass with Diarrheal Sauce
08. Shit Demon
09. Dildo Pytlík Lord of the Brown Ring Dildo Baggins
10. Šoustačka zezadu s papouškem kakadu
11. Hot Dick
12. Rectal Orakle
13. Brothers in Ass
14. Vytáhli mi z čokooka metrového streptokoka
15. Hairytails
16. Shit ‘Em All

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Jihočeská parta fekálistů Gutalax svého času vletěla na grindovou scénu s rychlostí průjmu a hodně rychle se dostala do podvědomí příznivců žánru, u nichž si získala dost solidní oblibu. Vlastně se v tomto případě není moc co divit, jelikož se do toho Gutalax pustili s opravdovou vervou a ve formě, jaká je pro fandy grindu hodně lákává. Považte sami – striktně nahnědlá image, v jejímž rámci jsou exkrementy alfou i omegou, prudce taneční muzika, hojná koncertní činnost a také trochu zodpovědnější přístup ke kapele, než tomu u grindcorových smeček většinou bývá. Že si tedy Gutalax vcelku brzy na domácím grindovém rybníčku (a vlastně nejen domácím, protože výjezdy do zahraničí u nich nejsou zas tak výjimečné) udělali jméno, to myslím není zas tak překvapující.

Nicméně, svou povedenou prvotinu „Shit Beast“ kapela vydala již v roce 2011. K vyprdnutí jejího nástupce se Gutalax odhodlali až letos, tedy po čtyřech letech, což je docela solidní odstup na to, o jakou muziku se jedná a že ta alba nedosahují ani půlhodinové stopáže. Než si ovšem povíme, zdali to čekání stálo za to, slušelo by se zmínit, že Gutalax s novinkou, jejíž název zní „Shit Happens“, přesedlali od domácích Bizarre Leprous Production k zahraničnímu labelu v podobě německých Rotten Roll Rex, což je v těchto žánrech poměrně zavedené jméno (ačkoliv Bizarre Leprous samozřejmě taky, ale přece jen mi to přijde jako zajímavost).

Popravdě řečeno, ona by ta recenze na „Shit Happens“ vlastně šla sfouknout hodně rychle – stačilo by totiž říct jen to, že novinka jede v nemlich stejném duchu a pojetí jako „Shit Beast“. I kdybyste songy z obou nahrávek náhodně promíchali, rozdíl by poznat v podstatě nešel. Říct něco takového z obecného hlediska není tak úplně pochvala, ale vzhledem k tomu, co Gutalax produkují, rozhodně nešlo čekat nic jiného.

Když to však obrátíme na druhou stranu, tímhle bylo nepřímo řečeno také to, že se „Shit Happens“ svému předchůdci v pohodě vyrovná… aby také ne, když Gutalax vůbec nic nevymýšleli a dál jedou svojí neodolatelně chytlavou chrochtací tancovačku. Zrovna v tomhle případě ta podobnost s předchůdcem nijak zvlášť neškodí, protože co si budeme povídat, Gutalax není tak úplně seriózní kapela a ve svojí tvorbě nerozebírá metafyzicky-filozofická témata – je to jednoduše regulérní prdel a přesně tímhle způsobem funguje i „Shit Happens“. Sice je to nepříliš složité, avšak po čertech zábavné.

Dejme tomu, že tu jsou i tací, kteří „Shit Beast“ neslyšeli, takže stále ještě tápou, o čem že to tedy „Shit Happens“ má být. Ono to sice již vlastně nepřímo zaznělo, ale jednoduše by se to dalo říct tak, že se jedná o taneční grind s kvíkavým vokálem, kde vládnou kraťoučké, zato však nebezpečně skočné pecky… kdyby to nebyli Gutalax, tak bych řekl, že je to deska ve stylu „žádné sraní s mladou paní“, ale vzhledem k oné nahnědlé tématice je zrovna tady toho sraní naopak hodně. Nějaká progrese je na bodu mrazu, ale nadhled a zábava jsou naopak na maximálních hodnotách. A samozřejmě nezapomeňte na zástup nahláškovaných samplů s patřičně hovnovitým zaměřením.

Podobně jako na debutu, i „Shit Happens“ má dvě (a stejné) hlavní hvězdy. Tou první je rytmická sekce ve složení Kebab na baskytaře a Mr.Free za bicími. Právě tihle dva hoši jsou tím hlavním důvodem, proč je muzika Gutalax tak návykově chytlavá. Odjakživa se říká, že je to právě baskytara, která kapele rozskáče celý stadion, a i když Gutalax na stadionech zrovna nehrají, potvrzují tohle rčení do puntíku, protože při poslechu se člověku roztancují končetiny skoro samy. A šlapavé bicí linky dílo zkázy jen dokonají.

Druhou hlavní hvězdou pak z mého pohledu je vokalista Maty, jehož prasečí kvíkání je prostě roztomilé až běda. Vždycky jsem měl pro tyhle grindové chlívky trochu slabost a zrovna tady je to fakt paráda, jelikož tomuhle se již zpěv říkat prostě nedá – to je už čistokrevné chrochtání. Jenže je to prostě brutálně zábavné a do hudby Gutalax padne úplně stejným způsobem jako prdel na záchodovou mísu.

„Shit Happens“ je zcela jistě nepřekvapivá nahrávka. Jedná se však o případ, kdy něco takového vůbec nevadí. I navzdory tomu je to totiž povedená záležitost – komu se líbil debut, ten novinkou nemůže být v žádném případě zklamán.


Druhý pohled (nK_!):

Křemžská grind ‘n’ rollová sebranka Gutalax vytlačila po dlouhých čtyřech letech další řadovku. „Shit Happens“ se má se čile k světu a svým rodičům ostudu rozhodně nedělá. Je plná zvráceností, exkrementů a všelikých jiných skopičin. Naštěstí jen v tom dobrém slova smyslu.

Kdo čekal, že Gutalax vyperou zahnědlé kostýmy a začnou plodit ten nejčistší progresivní rock, spadl v mládí pravděpodobně z višně přímo na kaďák a měl by si nechat naordinovat pořádný klystýr. Novinka zní vlastně skoro stejně jako její starší bratříček „Shit Beast“. Tedy tvrdě, zároveň melodicky a neuvěřitelně chytlavě.

Na „Shit Happens“ a jeho třicetiminutové stopáži nechybí pořádná dávka nadsázky, brutálního vokálního chrochtu a v neposlední řadě také pořádně skočného hudebního doprovodu. Na tuhle muziku se v první řadě výborně paří, a pokud budete mít někdy možnost vidět Gutalax živě (což dnes není žádný problém), rozhodně doporučuji neváhat, popadnout balík toaleťáku a směle vyrazit.

Při domácím poslechu dokáže nový materiál také slušně zabavit. Nejde samozřejmě o žádné kulturní terno – spíše příjemný nenáročný poslech – ale o to více mám ze „Shit Happens“ radost. Tahle deska je svým pojetím dělaná na míru relaxační a uvolněné atmosféře. A lepší názvy písniček jinde určitě nenajdete! Spokojenost.


Agressive Fest 9

Agressive Fest 9
Datum: 25.7.2015
Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý
Účinkující: Bonesaw of the Brains, Бут, Crippled Fingers, Deathstar, Horrible Creatures, I Warned You, Incarnate, Jovanera, Never Left Behind

Českolipská festivalová veselice Agressive Fest se letos konala již podeváté. Já osobně jsem ji však poprvé navštívil až v loňském roce, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy docela příjemně bavil – a to navzdory faktu, že sestavu akce tvoří jen menší domácí kapely – vydal jsem se na místo činu i v letošním roce. Oním místem činu je vodní hrad Lipý (resp. tedy jeho nádvoří), který se nachází ve středu města. Kromě místa konání se samozřejmě neměnilo ani stylové zaměření, takže i tentokrát tvořily páteř programu death metal, grindcore a hardcore. Celkové menu pak čítalo devět položek.

V sobotu 25. července sice brzo po ránu na Českou Lípu padaly přívaly deště, ale do odpoledních hodin, kdy program akce začínal, se počasí vyspravilo, takže když nastupovala první Jovanera, dalo se již hovořit o vedru. Možná ne nesnesitelném, ale pořád natolik velkém, aby byla veškerá aktivita přítomných posluchačů omezena jen na popíjení piva. Ale to možná nebylo jen počasím – takový je holt úděl prvních vystupujících. Nicméně, Jovanera produkuje úderný hardcore, který je sice možná prudce neoriginální (vystoupení plné škrkavých riffů, které jsou pro tenhle žánr tak typické – jistě si umíte představit), ale živě funguje dobře – má-li podporu v publiku. Ačkoliv tedy kapela své vystoupení vyloženě neflákala, žádná velká šleha to nebyla, protože se prostě všichni přítomní krčili ve stínu a s pivem ruce maximálně pokyvovali hlavou.

Žezlo přebírají I Warned You, jejichž zpěvák Máza se na festivalu objevil již v loňském roce jako host u pořádajících Crippled Fingers. Tentokrát tedy přijel se svou vlastní kapelou, nicméně i tu trápil stejný problém jako předešlé kolegy, tedy že hrála pro spíše statické posluchače, ačkoliv se k podobné hudbě hodí spíše pařící (ne však pářící se) zvěř. Karlovarské pětici to sice docela šlapalo (doma si možná tyhle moderní sekačky nepustím, jak je rok dlouhý, ale na koncertech mě to docela baví), jinak však nešlo o nijak zvlášť zázračné vystoupení.

O trochu zábavnější byli Deathstar, kteří – když nic jiného – jsou alespoň technicky namakaní, umí hmatníky svých kytar pořádně prohnat a se svými nástroji si rozumí. A vlastně i na samotném vystoupení bylo znát, že tenhle kvartet už toho má odehraného dost, protože šlo o profesionální set… možná trochu profesorský, ale ne v tom negativním slova smyslu. Určitě mě to bavilo o něco víc než obě předcházející kapely a šlo o sympatický výkon, nicméně obecně vzato to pořád nebylo nic, co by člověku vyrazilo dech.

Sérii koncertů, které sice nejsou špatné, ale do nějakého kulervoucího zážitku mají také hodně daleko, prodloužili rovněž Bonesaw of the Brains. Tohle (aktuálně) trio z Varnsdorfu jsem živě neviděl hodně dlouho a v paměti jsem je měl nevím proč uložené spíš jako grindovou partu, ale současná podoba skupiny se nese víc v death metalovém duchu. Avšak to bylo asi tak nejzajímavější, co mě na jejich koncertu zaujalo, protože jinak šlo o nijak neobjevnou hoblovačku, která se s pivkem v ruce příjemně poslouchá, ale nic moc navíc v tom není.

Je osm večer, skoro půlka programu je už minulostí a konečně se objevuje skupina, o jejímž vystoupení mohu bez uzardění říct, že mě skutečně bavilo. Což je svým způsobem paradoxní, jelikož Horrible Creatures byli vlastně jedinou vystupující formací, již jsem v předstihu neznal. Když se to tak vezme, tak ani v tomhle případě nešlo hudebně o nic moc výjimečného, ale karlovarský kvartet ten svůj death / thrash metal sypal s opravdu ukázkovým nasazením a energií. Žádný z muzikantů se příliš nešetřil a všichni hráli (popř. zpívali) na plný plyn, od čehož je neodradilo ani stále poměrně statické publikum. Tady za mě palec nahoru, protože tohle bylo dobré.

První, kdo dokázal lidi skutečně rozhýbat, byli až grindoví zabijáci Бут. Jihočeská úderka se s ničím nemazala, drtila svůj nemilosrdný agresivní grindcore se skutečným zápalem a snad i díky kraťoučkým nekompromisním vypalovačkám (jednou z nich byl i cover od Brutal Truth) to utíkalo opravdu pekelně rychle. A jak již bylo řečeno, na Бут se už konečně rozpoutal i nějaký ten kotel, který hnal kapelu kupředu. V tomhle případě to bylo v podstatě bez výhrad – z mého pohledu nejlepší kapela na letošním Agressive Festu.

Nejlepší hrací časy si pro sebe uzmuly dvě pořadatelské kapely. Tou první z nich byli již výše jmenovaní Crippled Fingers, kteří se na rozdíl od loňského ročníku, kdy vystoupili se třemi hostujícími zpěváky, představili již v kompletní stále sestavě. Zpočátku mi to připadalo, že to nebude ani zdaleka takový nářez jako set, jejž Crippled Fingers předvedli na tom samém místě před rokem, ale postupně se to i tentokrát parádně rozjelo, vystoupení nabralo výborný spád a šlo o parádní hardcorovou show. Kotel již jel na plné obrátky (přece jen bylo znát, že skupina je místní), energie lítala na všechny strany a zábava to bylo výborná.

Agressive Fest už se pomalu začíná chýlit ke konci a jako předposlední v celém line-upu jsou na řadě Incarnate, tedy další místní – a pořadatelská – smečka. Na loňském ročníku mě jejich set příliš nenadchl, avšak tentokrát to mělo švih a byla to sranda. Muzika je to sice tuze jednoduchá, vokál jak z chlívku, ale šlapalo to dobře. Na předchozí dvě kapely sice Incarnate neměli, ale v pomyslné tabulce výkonů patřili do horní poloviny. Jako poslední pak na pódium nastoupili ještě Never Left Behind, ale po konci Incarnate už jsem se odebral pryč.

Celá akce probíhala v pohodovém přátelském duchu, prostředí hradu je výtečné a celé pojetí festivalu je sympaticky undergroundové a je na něm znát, že se koná především kvůli tomu, že to ty lidi baví. Nicméně abych byl upřímný, po hudební stránce se mi loňský ročník líbil o něco více – což je svým způsobem trochu paradoxní, když letos ubylo čistého hardcoru, který není zrovna mojí krevní skupinou.

Je pravda, že žádná z osmi kapel, jež jsem viděl, nepředvedla nějaký fail a vlastně šlo ve všech případech o solidní koncerty. Skutečně dobří mi však tentokrát připadali pouze БУТ a Crippled Fingers (a i v těchto případech ani omylem nešlo o nějaké životní zážitky), zatímco ten zbytek byl… inu, takové ty neurážející „proč ne“ koncerty. Na druhou stranu, i přesto je Agressive Fest pořád sympatická akce, a pokud bydlíte někde v dostupné vzdálenosti, není důvod se sem někdy nepodívat.


Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Apex Predator – Easy Meat
02. Smash a Single Digit
03. Metaphorically Screw You
04. How the Years Condemn
05. Stubborn Stains
06. Timeless Flogging
07. Dear Slum Landlord…
08. Cesspits
09. Bloodless Coup
10. Beyond the Pale
11. Stunt Your Growth
12. Hierarchies
13. One-Eyed
14. Adversarial / Copulating Snakes

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje spousta kapel, jejichž hudební portfolio není třeba do detailu přibližovat a přesto běžný posluchač vytuší, co od nich čekat. Kapel, u kterých stačí znát k rozluštění hudební náplně jméno a takřka okamžitě víte, odkud vítr vane. Jedním z takových seskupení je bezesporu britská grindová legenda Napalm Death, protože jestli se v souvislosti s jejich novinkovým albem “Apex Predator – Easy Meat” dá něco říct s jistotou a v předstihu, tak je to fakt, že se s čerstvým materiálem můžete připravit na opravdu poctivou porci zničujícího grindcoru té nejvyšší kvality, jak jej tito birminghamští pionýři žánru produkují již léta.

Dovolím si totiž tvrdit, že zhruba posledních deset let, nebo přesněji řečeno od vydání famózního alba “Smear Campaign”, jsou Napalm Death v opravdu působivé kondici a sází mezi hladové posluchače jednu lepší desku za druhou, což vyvrcholilo vydáním minulého “Utilitarian”, který považuji za jeden z jejich nejlepších počinů vůbec. Právě proto byla očekávání, jež jsem do “Apex Predator – Easy Meat” vkládal, dosti velká. Napalm Death sice servírují prostřednictvím letošního, již patnáctého zářezu svůj klasický materiál, nicméně i přesto se nedá říct, že by se vyloženě opakovali nebo že by nová tvorba postrádala to ničivé kouzlo, jímž předchozí počiny překypovaly, takže v tomto ohledu je všechno v pořádku a při starém.

Napalm Death opět ukazují, že jsou skuteční mistři v tom, jak přenést v podstatě klasický grindcore masám. Ať už je to špetkou punku, death metalovými sypačkami, HC tempy, místy až thrashovými riffy nebo v poslední době i občasnými industriálními prvky. Ačkoli je jejich tvorba zasetá v hloubi vlastní minulosti, kdy debutem “Scum” definovali grindcore jako takový, tak díky této variabilitě nepůsobí archaicky a zastarale. Spíš naopak. Posledních několik alb znějí Napalm Death moderně, současně a přitom nenásledují žádné hloupé trendy. K tomu jistě napomáhá i skvělý zvuk, který si i tentokrát vzal na starosti starý známý Russ Russel, jenž “Apex Predator – Easy Meat” produkoval a mixoval, přičemž se jedná již o sedmou desku, na níž s Napalm Death spolupracoval. Zajímavostí pro českého fanouška by mohl být fakt, že vokály kytaristy Mitche Harrise se nahrávaly v našich končinách ve studiu Hostivař.

“Apex Predator – Easy Meat” je možno považovat za klasické album Napalm Death i z textové a ideové náplně. Jedná se totiž o klasickou sondu do hloubi dnešního zkaženého světa, kdy si prostřednictvím svého nasraného vokálu bere Barney na paškál všechny od nenasytných korporací až po konzumně zkaženou společnost jako takovou. Jak jinak lze taky chápat skvělý obal, který znázorňuje nechutné zbytky z kafilerky zabalené v supermarketovém balení přichystané pro konečného spotřebitele. Jako by Napalm Death chtěli ukázat, že člověk je dnes schopen koupit jakoukoli sračku, pokud ji dostane správně zabalenou, na čemž je nejmrazivější pocit, že na tom opravdu něco bude. Někomu se to může zdát laciné, nicméně jestli někomu tohle žeru, tak jsou to Napalm Death, ačkoli to od nich (jakožto od opravdu velké kapely, která je již dávno součástí hudebního byznysu a celé té mašinérie kolem) může působit jako rebelantství jen tak na oko, protože kritika zrovna frčí…

Přestože je “Apex Predator – Easy Meat” počinem na poměry let nedávných pro Napalm Death typickým, obsahuje několik překvapivých skladeb, které činí poslech daleko zajímavějším, než kdyby čtveřice Greenway, Embury, Harris a Herrera ničila celou dobu tempem vražedným. Mluvím teď kupříkladu o industriálně neklidné titulní skladbě (ačkoli stejným způsobem začínalo i “Utilitarian”). Ta na úvod buduje chladnou atmosféru, aby ji jen o pár chvil později “Smash a Single Digit” rozmetala na kusy. Díky nervním kytarám a variabilním vokálům, o něž se dělí dvojice Harris a Greenway, působí tato píseň velmi agresivně. Přestože si Barney najde chvilku, aby “Smash a Single Digit” pozvedl “melodickým” vokálem výš než na úroveň bezhlavého nářezu, tak ve výsledku je to stejně jedna z nejagresivnějších položek novinkové kolekce. Další poměrně překvapivou záležitostí je závěrečná “Adversarial / Copulating Snakes”, jež je opravdu rozdělena na dva samostatné celky. Úvod je klasický nářez plný rychlých kytar, bicích a rychle deklarujícího Barneyho. Ten má vyřídilku jako blázen a sype ze sebe texty neuvěřitelnou rychlostí, ale někdy v půli se “Adversarial / Copulating Snakes” zklidní, zatěžká a Napalm Death jsou najednou ve vodách jižanského sludge metalu, což jim kupodivu sluší a na závěr je to vynikající záležitost.

Slušelo by se říct, že zbylých dvanáct skladeb, jež se nachází mezi úvodní a závěrečnou písní, jsou klasické krátké vypalovačky, kterými Napalm Death už nemůžou nikoho zaskočit, ale není tomu tak. Dokud se totiž budou v této rovině prezentovat takovými vály jako “How the Years Condemn” nebo “Dear Slum Landlord…”, tak se o jejich budoucnost nebojím. Prvně jmenovaná je klasická intenzivní šlupka, která oproti jiným přináší přehlednější kytarovou práci s thrashovým oparem, kdežto “Dear Slum Landlord…” je v půli stopáže alba kýženým momentem k odpočinku. Kytary místo chaotických riffů melodicky hladí (berte prosím s velkou rezervou) a Barney Greenway popouští uzdu mluvenému melodickému přednesu.

Z těch klasičtějších skladeb považuji za nejlepší zejména zběsilou “Metaphorically Screw You”, “Timeless Flogging”, nářezovou “Cesspits”, v níž se HerreraEmburym utrhli ze řetězů, a crustově neurvalou “One-Eyed”. Základní verze alba, která při slušné hrací době asi 40 minut čítá 14 skladeb, uteče strašně rychle, takže na náznaky slabých momentů nezbývá místo. Když si tak procházím seznam písní, tak mě nenapadá jediná, která by mi vyloženě nesedla, protože výčtem povedených skladeb bych mohl pokračovat přes změnami temp protkanou “Beyond the Pale”, jež patří k tomu nejlepšímu, s čím Napalm Death na novince přišli, nebo “Hierarchies”, která na pozadí punkově jednoduchého rytmu přináší další špetku vokálních melodií Barneyho Greenwaye a jež zabíjí stejně silně jako třeba na experimenty prostá “Bloodless Coup”.

Finiš nemůžu začít jinak než konstatováním, že Napalm Death se pomalu a jistě stávají jednou z mých oblíbených kapel, protože v posledních letech se pro mne stali zárukou kvality a našlapaného hudebního zážitku, jehož intenzitě se ani žánrově ortodoxnější party leckdy nemůžou vyrovnat. “Apex Predator – Easy Meat” je zatraceně agresivní a energické, nicméně nechybí mu takový ten pověstný prvek navíc, jenž z něj činí na poslech velmi zajímavou záležitost. Ať už si o lehkém přibližování tvorby skupiny širšímu publiku prostřednictvím žánrové otevřenosti myslíte co chcete, tak se těmto pionýrům žánru nedá upřít fakt, že nestojí na místě, a za mě je “Apex Predator – Easy Meat” jedním z vrcholů tvorby kapely a logicky zatím suverénně nejlepší album, jaké jsem letos slyšel.


Další názory:

Napalm Death na svojí novince “Apex Predator – Easy Meat” nepřicházejí s ničím, co by se příčilo jejich zavedenému zvuku a stylu posledních let – to ale znamená, že jde o velice kvalitní počin, který je ale i při té vší agresi a zběsilosti inteligentní, promyšlený a nepostrádá čitelnost, aniž by to znamenalo jakékoli vyměknutí. Prostě Napalm Death jak je známe a máme rádi se vším, co k tomu patří. Jak si ale obecně vynikající nahrávka stojí v konkurenci svých vlastních předchůdců? Srovnávat mohu jedině s “Utilitarian”, kterou jedinou opravdu znám, a právě “Utilitarian” mi z tohoto souboje vychází přeci jen o něco lépe. “Apex Predator – Easy Meat” totiž proti “Utilitarian” chybí větší množství ozvláštnění, nečekaných prvků, lehkých náznaků avantgardy a obecně pestrosti, která se spolu s parádní odlidštěnou atmosférou postarala o naprosto famózní výsledek. Opět ale zdůrazňuji – to, že v mých očích “Apex Predator – Easy Meat” nedosahuje kvalit “Utilitarian”, ještě neznamená, že by to byla druhořadá deska. Naopak – je to poctivý počin plný výtečných momentů, a i když grind de facto neposlouchám, novinka mě baví a jména Napalm Death je bez debat hodna.
Ježura


Internal Rot – Mental Hygiene

Internal Rot - Mental Hygiene
Země: Austrálie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 21.3.2014
Label: Blastasfuk Grindcore

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Když si do přehrávače dáváte grindcorovou placku, tak většinou fakt neočekáváte nějaké progresivní fígle nebo trpělivé budování atmosféry. Samozřejmě jste připraveni spíš na pořádný agresivní námrd a jen málokdy je tomu jinak. Jenže i v případě, že jste psychicky připraveni na bordel, ne vždy se stane, že se s nahrávkou skamarádíte…

Australané Internal Rot hrají hodně agresivní nářez… žádné chytlavé tupa-tupa tancovačky, žádná velká dávka nadhledu, jejich dlouhohrající debut “Mental Hygiene” je čistokrevný výplach. Což o to, něco na tenhle způsob jsem čekal, a když se rozjel první vál “Muciferous”, který začíná v doomovém tempu (fakt), tak jsem si navíc říkal, že by to mohlo být dost zajímavé. Jenže následující půlhodina ani nestačila dospět ke svému konci, aby mě tohle přešlo.

Asi takhle – já jsem člověk, který má pro bordel v muzice pochopení. Skutečně poslouchám kdejaké hnusy, v nichž většina lidí už nic hudebního nevidí, takže čistě s tímhle nemám problém. Aby však něco takového mohlo fungovat, je nutné, aby to mělo nějaký smysl… jinými slovy, nesmí to být jen samoúčelný a prvoplánový extrém. Když je tohle splněno, bývají to mnohdy opravdu zajímavá alba, a i když jsem teď mluvil obecně a nadžánrově, i v samotném grindu se takové kousky najdou.

Jenže u Internal Rot jsem nějaký smysl moc nenašel… Australané do toho půl hodiny buší jak hluchý do vrat, drtivá většina songů je mezi sebou absolutně nerozeznatelná a i těch několik málo mírně odlišných momentů (nečekejte ale žádný experiment, jde jen o to, že se třeba na pár vteřin poleví vražedné tempo) se v tom hravě ztratí. Výsledkem je tak nahrávka, jež včetně skrytého tracku trvá půl hodiny, ale už tak po deseti minutách mám chuť ji vypnout – ne snad proto, že by na mě byla moc tvrdá, ale protože mě prostě vůbec nebaví. Je fakt, že nejsem úplný grindový fanatik, ti si to třeba užijí víc, ale já osobně nemám potřebu “Mental Hygiene” ještě někdy poslouchat…


Gridlink – Longhena

Gridlink - Longhena
Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 9.2.2014
Label: Selfmadegod Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Troufnu si začít kacířskou myšlenkou: 99 % kapel hrajících grindcore zní úplně stejně. Alespoň v mých uších je grindcore žánrem, kde byste mi mohli pustit album složené ze skladeb dvaceti interpretů a já bych ani nezpozoroval, že mi hrála víc než jedna kapela. Z toho důvodu se ostatně grindcoru vyhýbám úplně stejně jako třeba power metalu. Stejně jako v power metalu se však jednou za čas, velice výjimečně, objeví kapela, která něco dělá jinak. Hraje sice pořád ten samý žánr, ale výsledek je mnohem barvitější a zábavnější. Ze svých zkušeností mohu jmenovat dvě: Napalm Death a Pig Destroyer. Nyní přibývá třetí: Gridlink.

“Longhena” naznačuje už obalem, na němž není slečna ani pořezaná, ani pokrytá tělesnými tekutinami, nýbrž vcelku slušně oblečená, že se z řady ostatních alb vymyká. Základní charakteristiky hudby však zůstávají: většina ze čtrnácti skladeb je nesmlouvavě tvrdá, řev je řádně nesrozumitelný a album velice krátké, jen málo přes 20 minut. Gridlink však do své hudby tu a tam vloží nějaký ten chytlavější riff či jiný prvek. Tak třeba “Constant Autumn” má skoro punkový nástup a končí krátkým vstupem smyčců, “Stay Without Me” a “Island Sun” mají na pozadí kytaru připomínající hru Kurta BallouaConverge, závěr “The Dodonpachi” má i přes nekončící řev post-rockový nádech, “Chalk Maple” nabídne výjimečně hluboký murmur místo vysokého ječáku, na melodii na pozadí “Ketsui” by se snad dalo skoro i tancovat a závěrečná “Look to Windward” je celá postavená na excelentní kytaře a skončí, podobně jako skladba první, s pomocí smyčců. Ke všemu přidejte téměř ambientní vsuvku “Thirst Watcher”, která by se možná více než téměř na začátku vyjímala kdesi v polovině, a dostanete vážně dobré album. Pravda, ve střední sekci je na mě stále poněkud zbytečně agresivní, ale to je relativně malá výtka, která jen málo snižuje dobrou poslouchatelnost desky. Škoda jen, že se Gridlink po vydání “Longhena” rozpadli a další nálož nám tak nejspíše již nenaservírují.


Anaal Nathrakh – Desideratum

Anaal Nathrakh - Desideratum
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in animo
04. The One Thing Needful
05. A Firm Foundation of Unyielding Despair
06. Desideratum
07. Idol
08. Sub specie aeterni (Of Maggots, and Humanity)
09. The Joystream
10. Rage and Red
11. Ita mori

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
Kaša – 8/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Kapelu, o jejímž osmém studiovém albu si dnes budeme povídat, asi vůbec není třeba představovat. Za birminghamské duo mluví hudba samotná, ať už přímo, či prostřednictvím ohromné reputace, kterou si díky ní vybudovali. Anaal Nathrakh mají pověst jedné z nejtvrdších kapel světa. Ačkoli je na tom jistě něco pravdy, takovéto zjednodušování by jim mohlo spíše uškodit. V honu za co nejtvrdší hudbou se mnozí muzikanti dopouštějí smrtelného hříchu zanedbání ostatních stránek kompozice. Z vrstevnaté formy umění se tak stane úzce profilované pachtění za jediným, z mého pohledu trošku hloupým cílem. Pro Anaal Nathrakh to však v žádném případě neplatí, a proto výše uvedené tvrzení o jedné z nejtvrdších kapel světa musím doplnit o další důležitou informaci: totiž že jejich hudba toho nabízí mnohem víc.

Během osmi alb, které stihli Anaal Nathrakh za šestnáct let existence vydat, došlo pochopitelně k vývoji, který někteří z fandů považují za vyměknutí. Jistě, “Vanitas” možná již nebylo tak extrémním albem jako “The Codex Necro”, ale to není to důležité. Mick Kenney alias Irrumator, neboli také nástrojová polovina Anaal Nathrakh, začal pole působnosti své kapely rozšiřovat a přidávat další a další prvky. Ty možná někde přehlušily původní extrémnost, jinde ji však naopak zdůraznily, a tak z mého pohledu stále platí, že tahle hudba je prostě nářez jako prase. Dave Hunt neboli V.I.T.R.I.O.L. se během let stal přirozeně lepším a univerzálnějším zpěvákem a i díky tomu se dnes řadí k vokální špičce extrémního metalu. Anaal Nathrakh nevyměkli, pouze se vyvinuli a své působení diverzifikovali.

Když jsem poprvé slyšel předloňské “Vanitas”, nezarazila mě ani tak jeho čirá agrese, nýbrž její uchopitelné a místy až melodické podání. V tomto ohledu je “Desideratum” o chloupek náročnějším počinem. V první řadě je méně přívětivé. V místech, kde Anaal Nathrakh minule přistoupili k chytlavé melodii, tentokrát převažuje bijící industriální peklo. To vám sice také uvízne v paměti, ale úplně jiným způsobem. “Desideratum” otevře takřka instrumentální “Acheronta movebimus”. V ní sice chybí text a po většinu času je kladen důraz opravdu jen na nástroje, ovšem nechybí jeden z rozeznávacích prvků kapely: Huntův nelidský řev, lépe řečeno spíše útrpný jekot. Nejde jen o řev samotný, důležité je, jak s ním Anaal Nathrakh pracují. Většina kapel nahraje hudbu, přes ni ledabyle hodí zpěv, vše smíchá dohromady a má hotovo. Ne však Anaal Nathkrah. Mick Kenney totiž s vokály pracuje podobně jako s každým dalším nástrojem a s pomocí svých počítačových hraček je zkresluje do nových podob, místy je přinutí úplně zmizet pod stěnou hluku a jinde je naopak ponechá zcela odhalené bez pomoci jakéhokoli hejblátka. Vokály zde více než kde jinde pracují jako další nástroj a Dave Hunt tento nástroj umí naprosto výtečně ovládat.

Většina skladeb má nějaké krátké intro. Může jít o elektronicky řízenou destrukci, jako je tomu v “A Firm Foundation of Unyieldin” a “The Joystream”, častěji je to však jednoduchý kytarový riff, který jako by se snažil zatajit nářez po něm nastupující. Tak je tomu i v “Unleash“, druhé a také jedné z nejtypičtějších skladeb alba. Vysokootáčkové ničení sluchovodů je dosaženo nejen nekompromisní kytarou, ale i nezastavitelným proudem programované kulometné bicí palby a od ní neoddělitelné palby industriálně elektronické. Jako by industriálno při skládání “Desideratum” promlouvalo do Kenneyho rukopisu více než kdy dříve. Elektronika sice vždy byla integrálním prvkem hudby Anaal Nathrakh, nikdy ale nebyla tak výrazná a tak nezbytná. Ve výsledku elektronika spolu s Huntovým skřekotem přidává albu na extrémnosti a stojí v opozici ke kytarám, které nezřídka přinášejí melodie.

O Huntově nelidském jekotu jsem již mluvil několikrát, nutno však připomenout, že tenhle pán prostě umí. Jeho pseudo-operní zpěv sice tentokrát nedostal tolik prostoru, ale i tak si ho několikrát užijeme, jmenovitě například v refrénech “Unleash” a “The One Thing Needful” či v nečekaně dlouhém úseku na konci “Idol”.

Ačkoli se recept Anaal Nathrakh na “Desideratum” mění jen minimálně, 40minutová stopáž uteče jako voda. Tomu napomáhá i několik záchytných bodů, které lze po trošce zkoumání najít. Patří mezi ně chaotické sólování v “Monstrum in animo”, elegantní druhá polovina “The One Thing Needful”, neobvykle odhalené elektronické základy v “A Firm Foundation of Unyildin” či dobře zapamatovatelné riffování v “The Joystream”. A takových momentů je vlastně mnoho, až mě to samotného překvapuje. “Desideratum” je sice těžko uchopitelné, ale po dostatečném počtu poslechů se otevře nečekaně hodně.

Nemůžu se zbavit dojmu, že Anaal Nathkrah svou novinku udělali úmyslně těžší, než byl její přímý předchůdce. Nic to neilustruje tak hezky jako závěr alba. Zatímco “Vanitas” končilo skladbou “A Metaphor for the Dead” a jejím hypnotickým, do nicoty mizícím sólem, “Desideratum” nikam neodchází, naopak skončí v nejlepším. Prostě najednou přestane hrát. Je to umělecké vyjádření, ukázkové fuck off nám, kteří máme velkolepé a dlouhé závěry rádi. A já za to kapele tleskám. Další výtečné album v řadě, další drobné změny ve stylu, další dávka agrese, která mi na dva roky do dalšího počinu snadno vydrží. A mně nezbývá než po vzoru kapely dodat, že…


Další názory:

Noví Anaal Nathrakh vydali další smrtící placku. Jednoduché jako facka a přesto všeříkající informace, kterou bych mohl skončit. Nečekal jsem nic jiného než skvělou porci geniálního koktejlu blacku, industriálu a grindu a přesně to jsem na “Desideratum” dostal. Tahle parta špatné album snad neumí, a když už lehce škobrtne, což byl případ nevýrazného “Passion”, tak si rychle napraví reputaci. A to platí i o novince, která mě baví snad ještě víc než předešlé “Vanitas”. Čím dál patrnější posun směrem k melodiím mě strašně baví, a když zní nářezová “Unleash”, kterou zničehonic pročistí zpěvný refrén, tak nemám výhrad. “Desideratum” odsýpá jedna báseň a vyloženě slabého místa na ní nevidím. Moc mě nevzala snad jen úvodní “Acheronta Movebimus”, ale protože ten zbytek s přehledem zabíjí a škobrtnutí jsem se nedočkal, tak nemám důvod to řešit. Vály, které stojí za zmínku? Rozhodně “The One Thing Needful”, “Idol” a “A Firm Foundation of Unyielding Despair”, z kterých mi běhá mráz po zádech. Anaal Nathrakh si prostě pojistili své jméno dalším skvělým počinem. Víc k tomu nelze dodat.
Kaša

Ačkoliv si na podobnou muziku příliš nepotrpím, jméno Anaal Nathrakh jsem si nedovolil ignorovat a okusil ho v podobě výtečného “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here”. A jelikož se podobnou muzikou nenechávám likvidovat nejčastěji, s jednou deskou jsem si tak nějak vystačil a v diskografii dua jsem neměl potřebu hledat dál. To se změnilo až s novinkou “Desideratum”, na které ona osmiletá časová prohlubeň od “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here” ani není znát. Je fakt, že “Desidaretum” mě královsky baví, ale hlasům, které naznačují, že Anaal Nathrakh krapet stagnují, se nedivím – onen (ne)posun byl za osm let takřka nulový. Chcete-li popsat “Desidaretum”, popíšete tím vlastně gró celých Anaal Nathrakh – zničující kytarové riffy, nasraná industriální atmosféra i zajímavá (byť mnou ne úplně pochopená) kombinace prasečích a čistých vokálů. A to vše je prosím servírováno bez jakékoliv chvíle na oddych. Kratší stopáž tomu jen a jen prospívá a až na “Idol”, která mě tolik nevzala, nejde mluvit o nějakém výrazně zaostávajícím kousku. Jsem přesvědčen, že mít z diskografie Anaal Nathrakh trochu víc naposloucháno, s hodnocením bych byl střízlivější, ale jelikož mě “Desidaretum” jednoduše baví, co do číselného hodnocení není třeba zbytečně šetřit.
Skvrn


Warfuck – Neantification

Warfuck - Neantification
Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 28.4.2014
Label: EveryDayHate Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Warfuck je francouzské duo a na kontě má prozatím dvě fošny včetně právě “Neantification“. Debut “The Weak and the Wicked” vyšel v roce 2012 a jeho už jmenované pokračování se pak objevilo nejprve v prosinci 2013, aby bylo letos v dubnu vydáno znovu na CD a LP. O čem muzika Warfuck je, to je myslím vcelku jasné jen při pohledu na tracklist “Neantification” – 25 minut rozsekaných do 15 kusů, z nichž většina nepřesáhne dvě minuty hracího času. Ano, tušíte správně, náplní placky je skutečně zběsilé grindcorové zvěrstvo bez jakýchkoliv servítek. Rozhodně nečekejte žádné tupa-tupa srandičky, protože Warfuck je čistokrevná agrese, kde pro nějaké vtípky a hektolitry nadhledu není místo. Jestli ovšem od grindu čekáte hektolitry nasranosti, jste v případě “Neantification” na správné adrese.

Na druhou stranu – a právě díky tomuhle si Warfuck odnášejí dobré a nadprůměrné hodnocení – je však pozitivní to, že “Neantification” není úplně vymydlený výplach bez hlavy a paty, jehož jediným smyslem je řezat do nástrojů, co to dá. I když je většina tracků na albu neředěná agrese, pořád je v tom cítit nějaká myšlenka. Nejvíce je to znát na těch delších písničkách (delších na poměry “Neantification”, čili ty nad dvě minuty), v nichž se Warfuck nebojí se předvést v trochu jiném světle. V “Néant” a “Vivre d’arnaque & d’eau fraîche” na chvíli poleví nasranost, ale Francouzi to vyváží ohromnou hutností, k níž přejdou s naprostým přehledem. Hlavně “Néant” je v tomto ohledu bomba a ta její riffová masáž je skutečně naléhavá. Kapitolou sama pro sebe je pak závěrečná šílenost “Rondelle”, v níž se grindový chlív prolíná s kvičením saxofonu. Každopádně, fošna je určitě povedená i jako celek, o tom žádná.


Super Fun Happy Slide – Drop Your Pants & Grind

Super Fun Happy Slide - Drop Your Pants & Grind
Země: Austrálie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 8.3.2014
Label: Blastafuck Grindcore

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Přiznám se rovnou – nejsem žádný grinder a když už se ke mně nějaký grind dostane, až na pohlcující výjimky typu “Utilitarian” od Napalm Death jej dělím úplně jednoduše, a sice podle toho, jestli mě baví nebo nebaví, a většinou v tom žádné důvody nehledám. Z desky “Drop Your Pants & Grind” od Australanů Super Fun Happy Slide se ale vyklubal počin, ve kterém se ty důvody hledají celkem snadno.

Název “Drop Your Pants & Grind” mluví úplně za vše – hudebně je to grindový nátěr jak se patří, a co je důležité, člověk má při posluchu opravdu chuť jít se za doprovodu téhle muziky řádně zprasit do kotle – ideálně s kaťaty u kotníků. Dost zásadním bonusem je ale skutečnost, že to není jen bezhlavá řezničina, ale prakticky každá z 23 skladeb nabízí třeba hned několik dobrých momentů (ať už jsou to riffy, výjimečně sóla nebo cokoli jiného), které jsou navíc bez problémů čitelné, takže “Drop Your Pants & Grind” rozhodně není vhodná jen jako rámus na pozadí, ale je toho na ní vlastně docela dost k opravdovému poslechu.

Další věc spočívá v tom, že je to příjemně pestré a Super Fun Happy Slide se místy nestydí zabrousit k death metalu (“Mouth to Mouth Regurgitation”) nebo black metalu (“Ignorance Convention”) a hned několikrát desku okoření skočný rock’n’rollový feeling (i když Elvise by to asi moc nepotěšilo). Samozřejmostí jsou vtipné průpovídky mezi skladbami a také celková délka, která nedosahuje ani pětadvaceti minut, a je to tak dobře. Stopáž je totiž odhadnuta zcela adekvátně k hudebnímu obsahu a “Drop Your Pants & Grind” baví od začátku do konce – a to i bez tanečních samplů.

Nevím, možná je to tím, že se mi grindcore do playlistu dostane opravdu spíš výjimečně a nemám tak úplně srovnání, nicméně z “Drop Your Pants & Grind” se vyklubala deska, která mě baví takřka neustále, a to od prvního poslechu. Jestli máte grind v oblibě, určitě si tuhle věc prožeňte ušima, a jestli ne, udělejte to taky – třeba začnete.