Archiv štítku: grindcore

Venomous Concept – Kick Me Silly – VC III

Venomous Concept - Kick Me Silly – VC III
Země: USA
Žánr: grindcore / hardcore / punk
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Rise
02. Bust with You Debt
03. Anthem
04. The Potters Ground
05. Human Waste
06. Leper Dog
07. Farm Boy
08. Head on a Stick
09. Pretend
10. Johnny Cheeseburger
11. Forever War
12. Good Times
13. Pretty on the Inside
14. Holiday In Switzerland
15. Fucked in Czech Repub!
16. Neck Tie
17. Frontal Lobe Disorder
18. Daycare
19. Quazimodo
20. Burning Fatigue
21. Rocket Science
22. Pissing Match [bonus]

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook

Když padne řeč na americkou sebranku Venomous Concept, tak se člověk jen těžko může ubránit označením typu superkapela, takže si to odbudu hned takhle zkraje. Tato drtička kostí totiž vznikla v podstatě jen jako odpočinkové místo pro realizaci vlastních hudebních nápadů hned několika persón, jejichž domovské kapely lze označit za veličiny a v jednom případě pak dokonce za stále žijící legendu daného žánru. A přesně tak Venomous Concept taky fungují. Jako nárazovka, jež se vždycky jednou za delší dobu zjeví, vypustí mezi fanoušky, kteří už připomínají spíše hladové psy, novou placku a po se chvíli stáhne, protože domovské kapely mají přeci jen přednost.

Tím však nechci říct, že by plody jejich vzájemné spolupráce měly být brány jako méněcenní levobočci, kteří si nezaslouží žádnou pozornost, protože Venomous Concept si svůj standard na dosavadních dvou počinech dokázali udržet bez většího zaváhání, a nic menšího se tak nečekalo ani od trojky „Kick Me Silly – VC III“. Ta navazuje na velmi povedený debut „Retroactive Abortion“ z roku 2004 a ještě lepšího následovníka jménem „Poisoned Apple“, jenž vyšel o čtyři roky později. Na novinku se čekalo trochu déle, ale přijde mi, že o to víc se borci snažili, protože ačkoli je to stále tatáž písnička, tak výsledek je pořád ještě povedený.

Pojďme si tedy říct, kdo za Venomous Concept stojí, ačkoli si nemyslím, že by to pro někoho byla opravdová novinka. Když začnu od největšího jména, tak z řad Napalm Death se ve Venomous Concept sešli Shane Embury a Danny Herrera. Početně stejné zastoupení pak mají již nefunkční Brutal Truth prostřednictvím dvou bývalých členů Kevina Sharpa a Dana Lilkera, přičemž ten první se dále věnuje Lock Up a Dan Lilker se soustředí na své Nuclear Assault a několik dalších partiček. No, a pak je tady novic John Cooke, jenž do tohohle chorobného vlaku naskočil v roce 2010 a aktuálně hraje s Anaal Nathrakh a Napalm Death, s nimiž vystupuje živě. Všechno tedy svádí k pořádném grindovému nátěru, což je z jistého úhlu pohledu domněnka správná. Venomous Concept ale hrají spíš jeho punkovější verzi, která je hodně ovlivněná starým hardcorem. Ona ta hranice mezi těmito styly je ovšem tak tenká, že nemá smysl řešit, jestli je to více grind nebo HC/punk, protože hlavní je, že „Kick Me Silly – VC III“ kope jako kráva.

Něco málo přes 20 písní a 50 minut celkové hrací doby dává jasně na srozuměnou, že tahle placka je hlavně o krátkých a úderných válech. A to prosím ještě závěrečný bonus jménem „Rocket Science“ trvá 15 minut, nicméně velká část je v podstatě ticho a nějaké praskání, protože to pravé peklo v této písni trvá jen opravdu malou chvíli v samém úvodu. Neříkám, že je úplně jednoduché takto laděnou desku přečkat pro člověka, jemuž grind nic neříká, protože jakkoli je tam punk a jeho zpěvnost místy cíti opravdu mocně, tak pochopím, že Venomous Concept někomu přijdou jen jako neforemný bordel. A ono to tak vlastně i je. Krátké vály jako „Busy with Your Dept“, „Cheesburger“ či „Pretty on the Inside“ nemají žádný pevný řád, Kevin Sharp v nich trápí své hlasivky na maximální obrátky a zbytek kapely je tak extrémní, jak je to jde.

Já osobně spatřuji vrcholy v trochu delších skladbách, které se z toho ukrutného grind/punku vylučují třeba jen náznakem vokálních melodií („Rise“), pomalejším tempem a odsekávanými kytarami („Forever War“), skočností („Farm Boy“), případně hardcorovými sbory v opravdu hymnické „Anthem“. „Kick Me Silly – VC III“ odsýpá náramně a komu nevadí, že hodně písní jsou jedna s druhou snadno zaměnitelné, tak by neměl mít s nahrávkou problémy. Punkovější věci jako „Fucked in Czech Repub!“, „Leper Dog“, „Pretend“ či „Frontal Lobe“ nakopnou i toho největšího suchara.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat přispění ostatních členů, tak mě strašně baví vokál Kevina Sharpa a kytarová práce dvojice EmburyCook, jimž to hraje skvěle a hned při první příležitosti ukázali, že rozšíření sestavy o další struny má svůj smysl. Řada písní by se dala označit za propracovanější, než tomu bylo minule, kde převládaly hlavně krátké rychlovky ohlodané na kost. Na „Kick Me Silly – VC III“ mi několik skladeb připomíná dokonce aktuální formu Napalm Death. Ovšem nemyslím si, že by to „Human Waste“ či bestiální „Day Care“ mělo nějak svazovat a narušovat tak celkovou atmosféru „Kick Me Silly – VC III“, která zní jako soundtrack ke kritice toho nejhoršího na současné společnosti, takže se připravte na naprostý chaos.

Škoda trochu nepovedeného zvuku, kterému klasicky chybí víc dynamiky. Není to sice žádná hrůza, protože krom několika momentů, kde jsem ze sluchátek slyšel takové to nepříjemné práskání, to není nic, co by od Venomous Concept mělo potenciálního posluchače odrazovat. Naopak, ve své kategorii dělá tahle pětice svou práci velmi dobře a z formálního hlediska k samotné hudební náplň vlastně ani nemám co vytýkat. Je to zahrané pěkně řízně od podlahy, a protože se u poslechu novinkové placky dobře bavím, tak s klidným srdcem říkám, že „Kick Me Silly – VC III“ si pozici vedle svých starších bratříčků jistě obhájí, protože nijak výrazně nezaostává.


Carcass, Napalm Death, Obituary

Napalm Death, Obituary, Voivod
Datum: 5.11.2015
Místo: Praha, Folimanka
Účinkující: Carcass, Herod, Napalm Death, Obituary, Voivod

5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.

Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.

A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.

Setlist Voivod:
01. Ripping Headaches
02. Tribal Convictions
03. Kluskap O’Kom
04. Chaosmöngers
05. The Prow
06. Overreaction
07. Forever Mountain
08. Voivod

A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.

V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.

Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.

Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot

Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.

Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.

Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork

Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.

Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill SteerJeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.

Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.

To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.


King Parrot – Dead Set

King Parrot - Dead Set
Země: Austrálie
Žánr: thrash metal / grindcore
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Agonia Records / Housecore Records

Tracklist:
01. Anthem of the Advance Sinner
02. Need No Savior
03. Hell Comes Your Way
04. Like a Rat
05. Tomorrow Turns to Blood
06. Home Is Where the Gutter Is
07. Sick in The Head
08. Punisher
09. Reject
10. Dead Set

Hrací doba: 34:35

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Australští King Parrot letos oslavují pět let své existence a při této příležitosti vydali v květnu svou druhou řadovou desku „Dead Set“. Ačkoli jsem o existenci této party neměl až do nedávna nejmenší páru a první seznámení proběhlo až s ohlášením hostovačky zpěváka Matta Younga na poslední placce Soulfly, tak úplní zelenáči to nejsou, protože když už jsem si začal dělat rešerše o této kapele, jež ve své tvorbě kombinuje thrashovou intenzitu s brutálním grindem, tak jsem zjistil, že hned jejich debutová placka „Bite Your Head Off“ z roku 2012 nebyla přijata vůbec špatně, takže tím ve mně vzrostly očekávání od letošního zářezu, na nějž se teď spolu podíváme.

Od dob vydávání debutu se toho u King Parrot zas tak moc neudálo a pokud nepočítám výměnu za bicími, do nichž teď mládí Todd Hansen. Jejich hudba stojí na spájení thrashe s grindem, a přestože to může na první poslech znít jako docela jednoduchá variace již mnohokrát slyšených thrashových formulek v podání početné vlny mladých kapel, tak musím říct, že výsledek je překvapivě ucelený, vyrovnaný a hlavně je dobře poslouchatelný.

Asi tou nejdůležitější změnou spojenou s King Parrot od vydání prvního alba je fakt, že to tato pětice z Melbourne dotáhla do stáje vydavatelství Housecore Records (resp. Agonia Records pro evropský trh), které nezaložil a dodnes mu nešéfuje nikdo jiný než Phil Anselmo (Down, ex-Pantera), který se svou láskou k extrémnímu metalu nikdy netajil. To s sebou nese samozřejmě větší míru pozornosti, ale taky lepší podmínky pro vznik alba, což je jistě znát. „Dead End“ je oproti debutu vyhlazenějším, ale i navzdory čistší produkci, kterou si na své bedra vzal na starosti právě Phil Anselmo, se pánové posunuli k hutnějšímu a zabijáčtějšímu zvuku, jenž té jejich neurvale bruskovité tvorbě sedí.

Po technické a z papírového hlediska i té hudební stránce je „Dead End“ v naprostém pořádku, ale to hlavní, tedy jestli ty skladby mají dost kvalit na to, aby z posluchače vymlátily duši, to jsme si ještě neřekli. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, mají. King Parrot se na svém druhém albu podařilo nadrtit materiál vskutku ničivý. Nic jiného taky od grindem načichlého thrashe čekat nelze, protože jakmile spustí krátké vály typu „Anthem of the Advance Sinner“ a „Like a Rat“, případně „Sick in the Head“, tak je jasné, že progresivně ladění posluchači tady nemají co hledat. King Parrot jsou sice technicky zruční hráči, o tom žádná, protože ačkoli se začne hodně často řezat do nástrojů hlava nehlava, tak to pořád má myšlenku („Tomorrow Turns to Blood“), ale přímočarost a zemitá brutalita je u „Dead End“ cítit na míle daleko, neboť hlavně o tohle borcům šlo. Zničit posluchače hned na první poslech.

Mně osobně se líbí delší písně, ve kterých se toho děje o trochu víc než třeba ve zmíněné „Anthem of the Advance Sinner“, jíž nelze v zásadě nic vytýkat, ale podobně laděná „Punisher“, případně “Tomorrow Turns to Blood“, která dělá vlastně totéž, jen lehce sofistikovanějším způsobem se změnami temp a chytřejšími kytarovými riffy v zádech, jsou vzrušujícím posluchačským zážitkem. Aby nebylo mýlky, tak ne všechny písně jsou jen pekelně rychlými výplachy, na „Dead Set“ se najdou i pomalejší, sludgem načichlé songy typu „Home Is Where the Gutter Is“ a titulní „Dead Set“ ze samého závěru. Obě jsou to písně, které si na předchozím albu nedokážu představit, protože to bylo přeci jen jednostranně orientované více směrem k jednoduchosti a zběsilosti, ale jestli někde vyplynula na povrch přítomnost v podobě Anselma a jeho láska k jižanskému metalu, tak jsou to právě tyto dvě kompozice.

Kdybych měl „Dead Set“ na závěr nějakým způsobem zhodnotit, tak převažují kladné dojmy. Po skladatelské stránce není album vůbec jednotvárně nudné, jak jsem se před prvním poslechem a po zkušenostech z debutu obával a děje se tak určitě i díky skvělé vokální práci Matta Younga, který častokrát zní, jako by byl na pokraji nervového zhroucení. Ovšem vychvalovat King Parrot za rozvíření stojatých vod thrash metalu, potažmo grindu, jak jsem kdesi vyčetl, mi přijde přehnané, protože řekněme si to na rovinu; kdyby si tuhle partu pod svá ochranná křídla nezval Phil Anselmo, těžko by se o ní mluvilo tak hlasitě jen na základě jejich hudby, která není špatná, to bych rád zdůraznil, ale v žádném případě to není takový revoluční zázrak. Nicméně, úspěch těmto borcům přeji, protože to, co dělají, dělají od srdce a se zápalem a na výsledku je to dost znát.


Grünt Grünt vs [P.U.T] – split

Grünt Grünt vs [P.U.T] - split
Země: Francie
Žánr: grindcore / experimental sludge
Datum vydání: 18.2.2015
Label: P.O.G.O. Records / Bonobo Stomp / Trashfuck Records / THC+DIY Records / Vleesklak Records / Brutal Arratia / Krach Macht Frei

Tracklist:
I. Grünt Grünt
01. 01
02. 02
03. 03
04. 04
05. 05
06. 06

II. [P.U.T]
07. With the Evil
08. Fear
09. Industrial vs. Forest
10. Under Most Darkest Sea

Hrací doba: 26:30

Odkazy Grünt Grünt:
bandcamp

Odkazy [P.U.T]:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
P.O.G.O. Records / [P.U.T]

Na první pohled tohle vypadá jako další obyčejný grindový split (snad jen trochu nezvyklý přebal pro takový druh nahrávek by něco mohl napovědět), ale realita je nakonec trochu jinde. Neříkám, že je to tím pádem automaticky skutečně dobré, ani neříkám, že to je snad chyba… jen říkám, že je to trochu jinde, než jak se to zdálky může jevit…

První stranu tohoto splitu mají na starosti Grünt Grünt, což je francouzská grindcorová zběsilost. Právě i díky tomu začátku, který posluchače uvítá, to zpočátku vypadá prostě na další normální a neviditelné grindcorové splitko. Prvních pět tracků Grünt Grünt drtí neředěnou a bohužel také poměrně bezhlavou grind / powerviolence agresi. Nejdelší z těchto pěti songů má 50 vteřin a hned tři se vejdou do 30 vteřin, takže je vám asi jasné, že není žádný velký čas na vymýšlení čehokoliv. Tihle žabožrouti jedou dle hesla „žádné sraní s mladou paní“ a třískají to hlava nehlava bez většího rozmyslu. Jestli to někoho bere, v pohodě, nic proti tomu, ale mně osobně to podání zrovna od Grünt Grünt připadá úplně o ničem. Nic proti takhle extrémní muzice, ale tohle jsou prostě tři minuty antihudebního bordelu.

Trochu zajímavější jsou Grünt Grünt až ve své šesté písničce, která naopak trvá přes čtyři minuty. Začátek se sice ve stejném duchu jako předcházejících pět mikro-skladeb, ale po nějakých 40 sekundách Francouzi zničehonic spadnou do sludgové bahna, a ačkoliv dále pokračují na jednom nepříliš složitém hutném riffu, do něhož vstupuje nemocné skřehotání, je to o mnoho levelů lepší. Když se pak navíc v závěru připojí další hudební vrstva (samply… možná i klávesy?), pak je to až překvapivě dobré.

To kolegové [P.U.T], jejichž domovina leží „between Brussel and Paris“, na to jdou docela jinak. Jejich hudebním hájemstvím totiž není grindcore, ale jakýsi mírně experimentálnější sludge s nepřehlédnutelnými industriálními vlivy. Ani jejich strana splitu sice není dokonalá a hlavně song „Industrial vs. Forest“ se mi moc nelíbí (rychlejší momenty se dají, ale zbytek se mi prostě zdá trochu tupý), ale zbylé tři písně to naštěstí vyvažují. Ať už je to „Fear“, v níž má industriální složka asi největší roli, „With the Evil“, která se z první poloviny plné kytarového skřípání překlene v pomalou druhou půli, anebo závěrečná „Under Most Darkest Sea“, jež se nese v experimentálnějším a proměnlivějším duchu a která mj. nabídne skvělou rychlou pasáž se splašeným bicím automatem ve třech čtvrtinách.

Vítězem obligátního splitového souboje jsou i přes jeden slabý track jednoznačně [P.U.T], nicméně i Grünt Grünt v rámci „06“ ukázali, že když je vůle, tak to také umějí zajímavě. Něco mi ovšem říká, že tahle píseň bude v jejich tvorbě spíše světlou výjimkou, což mi ostatně potvrdil i letmý poslech několika jejich dalších počinů na Bandcampu.

A jestli split doporučuji k poslechu? Popravdě řečeno – nevím. Sám se vlastně pořád nemůžu rozhodnout, co si o téhle nahrávce myslet. Špatná navzdory několika výhradám určitě není. Nepřipadá mi ani průměrná, jelikož takový ten šedivý průměr zní přece jenom taky trochu jinak a především tuctověji. Z druhého úhlu pohledu mi to ale stále nepřipadá ani jako nějaká vyložená šleha. Když už, spíše bych společnou placku Grünt Grünt a [P.U.T.] označil jako „docela zajímavou“. Pokud i vám to, co tu až doposud padlo, připadalo nějak zajímavé a přišlo vám, že by vás to mohlo zaujmout, neváhejte to zkusit aspoň v přiloženém přehrávači…


Pothead – Jointification

Pothead - Jointification
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: březen 2015
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. The Pothead Show Part I.
02. Ganjaleptic Cannabisation of Jointless Weediectomy
03. Massive Weedcake Regurgitation
04. Pothead Family
05. Smokin’ Break
06. Suffocated by the Too Huge Bong Hit
07. Cannabis Caviar
08. Grinded, Rolled & Smoked Out
09. I’ll Make You High
10. Died After Smoking 100 Grams of Weed
11. Vomiting After Oversmoking
12. Jointification
13. Drastical Decomposition of Last Year Harvest
14. Afterweed Brain Deformation
15. Congenital Weedaddiction
16. Breath Like Rotten Weed
17. Weedbeat
18. Joint Against Humanity
19. Stoned to Death
20. Intravenous Consumation of Liquified Ganja
21. The Crackling Sound of Burning Cannabis During Smoking a Joint
22. The Pothead Show Part II.
23. Weed Bisquit (Eatin’)

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pothead

Pražští grindeři Pothead za sebou mají nějakých osm let činnosti a rovněž takovou tu klasickou neřadovou řádku demáčů a splitek, ale k první řadové fošně to dopracovali až letos prostřednictvím „Jointification“, které vyšlo na jaře. A jak už jen názvy kapely i placky napovídají, moc straight edge poslech to nebude…

Veškerá prezentace a samozřejmě i muzika Pothead doslova přetéká „travní“ tématikou a zhuleneckým humorem. To je asi to nejdůležitější, co Pothead alespoň nějakým způsobem odlišuje od žánrových standardů, které se v případě grindcoru přece jen většinou nesou v gore a/nebo fekálním pojetí (budeme-li se tedy jen o té „sranda“ odnoži grindu, kam spadají i Pothead). Druhým takovým vizuálním poznávacím Pothead znamením pak je jakási stylizace do maskované gangsta „hip-hopové“ crew, takže ve finále je to celé takové sympaticky praštěné grindové ganja ghetto.

Nicméně, v obou případech to jsou takové „vnější“ znaky Pothead, jelikož vnitřně je to pořád především guturální grind a právě v tomhle duchu se nese drtivá většina hrací doby „Jointification“ a také drtivá většina z přítomných 23 tracků. Je to povětšinou šlapavá goregrindová jízda, již sice tu a tam ozvláštní i death metalová těžkopádnost, ale to se děje spíš výjimečně a především – na celkovém rázu nahrávky to nic moc nemění.

Podání  Pothead má ovšem vcelku daleko do nějakého zázraku. Co se týče čistě téhle hudební polohy (jež – jak už padlo – představuje tu největší část toho, co je na „Jointification“ ke slyšení), nejedná se o vůbec nic výjimečného nebo snad dokonce originálního. Jeden song jako druhý, všechno krátké vypalovačky s pekelně hlubokým hrdelním vokálem, jimž do úrovně domácí žánrové špičky přece jenom něco schází. Samozřejmě, nemám sebemenších pochyb o tom, že na koncertech to je určitě prdel a obzvláště v případě, kdy má člověk něco upito, musí jet zábava v plném proudu, avšak na domácí poslech to moc stavěné není. I když… ono to tak je možná správně, protože grind obecně je spíš živá hudba…

Mimoto se na „Jointification“ nachází ještě nezanedbatelné množství inter a meziher, jejichž náplní jsou průpovídky s povětšinou zhuleneckou případně hip-hopovou tématikou. Mezi takové patří třeba „The Pothead Show Part I.“, „Smokin’ Break“ nebo „The Pothead Show Part II.“ a díky úvodním hláškám částečně i „Pothead Family“ a „Drastical Decomposition of Last Year Harvest“. Úplně výjimečně se pak objevuje ještě jeden prvek, a to když do toho grindu prosáknou trochu elektronické spodky – a musím říct, že právě tady je „Jointification“ pro mě osobně nejzábavnější. Bohužel se něco takového ve větší míře nachází jen v 15. kousku „Congenital Weedaddiction“ a zčásti v úvodní části „Stoned to Death“. Samozřejmě, ani v tomhle případě se nejedná o nějaké objevování Ameriky, protože míchanice grindcoru a tvrdé elektroniky už tu dávno byly, ale stále mi to zní svěžeji než obyčejný a nijak zvlášť kulervoucí grind.

Nicméně, nechápejte mě špatně, protože „Jointification“ rozhodně není nějaký průser nebo vyloženě špatné album. I přesto, že k obsahu jen těžko nelze nemít jisté výhrady (pokud se tedy člověk neřadí k nekritickým příznivcům stylu), nakonec je to pořád úplně pohodová placka, jejíž poslech mi žádné velké problémy nedělal, a to i navzdory ne úplně nejnižší hrací době (jasně, stopáž 37 minut má sice daleko do ambiciózních hodinových opusů, ale oproti všem těm dvacetiminutovkám, které jsou v grindu úplně běžnou záležitostí, tam ten rozdíl přece jen cítit je). A ačkoliv vážně nevěřím tomu, že bych se někdy v budoucnu chtěl k „Jointification“ vracet, nakonec proti tomu albu nic nemám, a jestli patříte k fandům grindu, klidně do toho můžete bez obav jít.


Archagathus – Dehumanizer

Archagathus - Dehumanizer
Země: Kanada
Žánr: grindcore
Datum vydání: 29.9.2014
Label: EveryDayHate Records

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Pokud si dobře pamatuju, tak když jste ve škole při písemce opisovali od spolužáka a byli jste u toho přistiženi, dostali jste pětku. Hudební scéna ovšem funguje jinak. Zde můžete opisovat zcela beztrestně a ještě se tím veřejně chlubit prostřednictvím vydávaných cédéček – a sere to jen málokoho. Jedněmi z ukázkových opisovačů jsou i zámořští kaňouři Archagathus.

A od koho že tahle parta z Winnipegu opisuje? Inu, hoši to vlastně nenápadně říkají už názvem svojí kapely. Archagathus byl syrakuský princ, který žil ve 4. století před naším letopočtem. A jeho otec se jmenoval – Agathocles. Ano, je to tak, Kanaďané se zakoukali právě do tvorby belgické grindcorové kultovky Agathocles, na což odkazují nejen názvem, ale i velice podobným logem (na první pohled jsem si fakt myslel, že to je notoricky známé logo Agathocles) a v neposlední řadě samozřejmě i muzikou. Tedy, popravdě řečeno, já nejsem nějaký vyslovený odborník na tvorbu Agathocles, protože tihle Belgičané toho vydali s prominutím jak sraček a protože já prostě nejsem jejich hardcore fanda, znám tu muziku spíš okrajově, ale člověk nemusí být zrovna expert, aby poznal, odkud Archagathus berou.

Vzhledem k tomu, že asi drtivá většina z vás má přinejmenším rámcovou představu o tom, co Agathocles hrají, asi vám je už docela jasné, jak budou znít i Archagathus. Jasně, tihle Amíci také drtí rychlejší, trošku punkem načichnutý grindcore. Texty jsem sice nečetl, ale už jen podle názvů songů to vypadá, že i tematicky se Archagathus inspirovali u svých známějších kolegů – to jen aby toho náhodou nebylo málo. Vše řečené platí o doposud poslední fošně Archagathus, která se jmenuje „Dehumanizer“ a která vyšla na podzim loňského roku. Nicméně bych se docela divil, kdyby na svých dalších nahrávkách Kanaďané zněli trochu jinak.

„Dehumanizer“ vlastně nabízí nijak zvlášť složitý výplach. Rovných 20 krátkých vypalovaček se vměstnalo na plochu pouhých 21 minut a 10 vteřin, tudíž je jasné, že to budou agresivní rubanice, které nic moc neřeší a jdou rovnou na věc. Při domácím poslechu to však bohužel není nic extra zábavného… je to dost jednoduchá smaženice, jeden song jako druhý a všechny v podstatě stejné. Je sice pravda, že jsem nikdy nijak zvlášť neuctíval ani výše omílané Agathocles, ale obecně proti tomuhle druhu muziky nic nemám a tu a tam si nějaký ten nesmlouvaný grindcore s chutí pustím. „Dehumanizer“ mě ovšem docela brutálně nebaví a už po pár válech mi to připadá o ničem. Těch 21 minut se sice vydržet dá, ale je to jen o fous, protože už takhle je to trochu nuda.

Jistě, je mi jasné, že na koncertech budou Archagathus zcela jistě vraždit a že v kotli se to bude mlátit hlava nehlava. Možná, že nějakého šílence do tohoto stylu grindcoru to bude rajcovat i při domácím poslechu. Ale mě osobně „Dehumanizer“ prostě minulo…


Trigger – Start Our Revenge

Trigger - Start Our Revenge
Země: Německo
Žánr: grindcore / powerviolence
Datum vydání: 21.9.2014
Label: SM Musik / EveryDayHate Records / Trümmer Pogo / Geile Scheisse ist das Geil Records / Bucho Discos / Togue Sol Distribución

Tracklist:
01. Silence Sucks!
02. Doctrines of Fictivity
03. Eigentlich
04. Selfmade Gods of Nothing
05. The Good Hunters
06. Total Annihilation Needed!
07. I Don’t Wanna Let You Dance
08. Drunken Unsupport
09. The Helpful Hands Are Sleeping
10. Destroy Your Mind
11. Allday (Listening) Hell
12. Creating This Madness
13. Massacres of Religion
14. Discounter
15. The Easy Way to Believe
16. Disguise the Law
17. Dead Is God
18. Tasty Is Not Good
19. Same Old Shit
20. Lift Figure Don’t Die, Please

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
EveryDayHate Records

Jednu věc si vyjasníme hned zkraje – Trigger nejsou žádná měkká ořezávátka. Vlastně spíš naopak – od téhle tříčlenné německé smečky očekávejte pořádný brajgl. Jsou grindy, které jsou vlastně v pohodě stravitelné, taková chytlavá tancovačka, akorát s chrochtáním. Inu, tak přesně tohle od Trigger nečekejte, protože tady jde jen o čistokrevnou agresi…

Nejprve si však pojďme tyhle uličníky letmo představit. Vznik Trigger se datuje do roku 2006, kdy se tahle parta dala dohromady v saském městě Glachau. Nedlouho poté se trio vydalo na klasickou cestu, jaká se v těchto hudebních scénách praktikuje – cestu split nahrávek, jichž mají Trigger na kontě hned několik. Nicméně první vlastní dlouhohrající fošna vychází až v září 2014 pod názvem „Start Our Revenge“ – a právě ta nyní bude stěžejním předmětem našeho povídání. Ačkoliv – jak už to tak u podobných sebranek bývá – mluvit o „dlouhohrajícím“ albu je mírně nadsazené, jelikož placka (jež vedle standardního CD vyšla i jako fešný fialový asfalt) trvá necelých 24 minut.

Člověk nemusí mít zrovna doktorát z matematicko-fyzikální fakulty, aby si při pohledu na seznam songů čítající rovných 20 položek spočítal, že tohle asi nebudou žádné dlouhé progresivní opusy. A světe div se – skutečně se to má tak, že žádný z přítomných válů nedosáhne ani dvou minut a velká část se jich naopak nevyšplhá ani na minutu. Jednoduše ten typ alba, u něhož se nestačíte ani uvelebit v křesle a šest tracků už je za vámi.

Nicméně je to tak správně – nedokážu si představit, že by snad „Start Our Revenge“ mělo být delší. Něco mezi 20 a 30 minutami je tak akorát i na mnohem pohodovější grindovky, natožpak u takového chlívu, jaký předvádějí zrovna Trigger. Němci totiž drtí naprostou zběsilost na pomezí grindcoru a powerviolence, možná s trochou poprašku od kolegy fastcoru. A zasvěcení už jistě vědí, protože jak se řekne powerviolence, tak prostě není na místě očekávat cokoliv jiného než palbu toho nejhrubšího zrna.

Abychom si však rozuměli – sice „Start Our Revenge“ nazývám chlívkem a brajglem, což je dozajista pravda, ale nemyslím to v pejorativním slova smyslu. Je sice pravda, že na tyhle hudební odnože nejsem nějaký na slovo vzatý odborník a poslouchám to spíš jen sem tam, takže se v oblasti grind / powerviolence stále považuji spíš za laika, přestože nějakým minimálním rozhledem už disponuji, ale zrovna muzika Trigger se mi fakt líbí. Až do nynějška jsem o jejich existenci neměl potuchy a do poslechu „Start Our Revenge“ jsem šel s tím, že to bude bordel jako svině (ostatně, co jiného čekat od powerviolence), což jsem také dostal, jenže je tu jedno „ale“…

Ono totiž ani v takovéhle zuřivé agresi nejsou Trigger antihudebním svinstem, což je bohužel něco, s čím z mého pohledu nemalá část powerviolence a fastcore scény trochu zápasí… jako kdyby si mnozí mysleli, že to stačí jen řezat. Trigger samozřejmě disponují klasickými žánrovými prvky, takže očekávejte baskytarový humus, ultra zběsilé bicí a uječený vřískot na pozici vokálu. Tahle kombinace se vás nebude na nic ptát a jednoduše vás smete. Oukej, to beru, tohle je normálka. Tu a tam však Trigger dokážou i lehce zpomalit a namísto agrese vybalit kurevsky hutnou pasáž s „basou proklatě nízko“ a právě v takových chvílích se Němci vydávají někam ke hranicím sludge.

Takové momenty jsou ovšem na „Start Our Revenge“ v naprosté menšině, o tom žádná. Avšak i takováhle malá dávka sludgového bahna, již Trigger předvádějí kupříkladu v „Destroy Your Mind“, „Creating This Madness“ nebo „Dead Is God“, stačí k tomu, aby výsledek hned působil jiným dojmem. Jasně, ve finále si je většina tracků beztak podobných jako vejce vejci, a když se uprostřed jedné písničky přepnete do prostředku jiné, ve čtyřech případech z pěti nepoznáte změnu (ten pátý případ je, když se zrovna náhodou trefíte do onoho bahna), ale nějak to vlastně ani nevadí. Nebudeme si nic nalhávat – kdo si pouští zrovna tohle, tak prahne spíš po agresi než po nějaké virtuozitě. A přesně tohle „Start Our Revenge“ nabízí, jen to s těmi několika přesahy do sludge není až takový bezmozkový výplach.

Navrch přihoďte již zmiňovaný fakt, že „Start Our Revenge“ trvá jen nějakých 24 minut, díky čemuž to kolem vás prosviští jak nic, a výsledkem je až překvapivě zábavná fošna. Třeba je to tím, že jsem podobnou muziku zas nějaký čas neposlouchal, takže se mi Trigger prostě strefili do noty, ale nemůžu si pomoct, „Start Our Revenge“ je zábava, a to i při domácím poslechu. Jasně, obecně vzato to není žádné opusální veledílo, ani to není věc, kterou by si mohl s klidem pustit kdokoliv, ale jestli máte chuť na hudební zvěrstvo, vedle něhož je i většina rychlopalebného black metalu muzikou pro děti předškolního věku, tak se Trigger určitě dají doporučit.

Trigger – Start Our Revenge


Gutalax – Shit Happens

Gutalax - Shit Happens
Země: Česká republika
Žánr: goregrind
Datum vydání: 13.7.2015
Label: Rotten Roll Rex

Tracklist:
01. Dick Dip
02. Vylízání hnědky stokilový štětky
03. Toi Toi Story
04. Fart Fart Away
05. Cock Corn
06. Nature Mature
07. Smoked Ass with Diarrheal Sauce
08. Shit Demon
09. Dildo Pytlík Lord of the Brown Ring Dildo Baggins
10. Šoustačka zezadu s papouškem kakadu
11. Hot Dick
12. Rectal Orakle
13. Brothers in Ass
14. Vytáhli mi z čokooka metrového streptokoka
15. Hairytails
16. Shit ‘Em All

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Jihočeská parta fekálistů Gutalax svého času vletěla na grindovou scénu s rychlostí průjmu a hodně rychle se dostala do podvědomí příznivců žánru, u nichž si získala dost solidní oblibu. Vlastně se v tomto případě není moc co divit, jelikož se do toho Gutalax pustili s opravdovou vervou a ve formě, jaká je pro fandy grindu hodně lákává. Považte sami – striktně nahnědlá image, v jejímž rámci jsou exkrementy alfou i omegou, prudce taneční muzika, hojná koncertní činnost a také trochu zodpovědnější přístup ke kapele, než tomu u grindcorových smeček většinou bývá. Že si tedy Gutalax vcelku brzy na domácím grindovém rybníčku (a vlastně nejen domácím, protože výjezdy do zahraničí u nich nejsou zas tak výjimečné) udělali jméno, to myslím není zas tak překvapující.

Nicméně, svou povedenou prvotinu „Shit Beast“ kapela vydala již v roce 2011. K vyprdnutí jejího nástupce se Gutalax odhodlali až letos, tedy po čtyřech letech, což je docela solidní odstup na to, o jakou muziku se jedná a že ta alba nedosahují ani půlhodinové stopáže. Než si ovšem povíme, zdali to čekání stálo za to, slušelo by se zmínit, že Gutalax s novinkou, jejíž název zní „Shit Happens“, přesedlali od domácích Bizarre Leprous Production k zahraničnímu labelu v podobě německých Rotten Roll Rex, což je v těchto žánrech poměrně zavedené jméno (ačkoliv Bizarre Leprous samozřejmě taky, ale přece jen mi to přijde jako zajímavost).

Popravdě řečeno, ona by ta recenze na „Shit Happens“ vlastně šla sfouknout hodně rychle – stačilo by totiž říct jen to, že novinka jede v nemlich stejném duchu a pojetí jako „Shit Beast“. I kdybyste songy z obou nahrávek náhodně promíchali, rozdíl by poznat v podstatě nešel. Říct něco takového z obecného hlediska není tak úplně pochvala, ale vzhledem k tomu, co Gutalax produkují, rozhodně nešlo čekat nic jiného.

Když to však obrátíme na druhou stranu, tímhle bylo nepřímo řečeno také to, že se „Shit Happens“ svému předchůdci v pohodě vyrovná… aby také ne, když Gutalax vůbec nic nevymýšleli a dál jedou svojí neodolatelně chytlavou chrochtací tancovačku. Zrovna v tomhle případě ta podobnost s předchůdcem nijak zvlášť neškodí, protože co si budeme povídat, Gutalax není tak úplně seriózní kapela a ve svojí tvorbě nerozebírá metafyzicky-filozofická témata – je to jednoduše regulérní prdel a přesně tímhle způsobem funguje i „Shit Happens“. Sice je to nepříliš složité, avšak po čertech zábavné.

Dejme tomu, že tu jsou i tací, kteří „Shit Beast“ neslyšeli, takže stále ještě tápou, o čem že to tedy „Shit Happens“ má být. Ono to sice již vlastně nepřímo zaznělo, ale jednoduše by se to dalo říct tak, že se jedná o taneční grind s kvíkavým vokálem, kde vládnou kraťoučké, zato však nebezpečně skočné pecky… kdyby to nebyli Gutalax, tak bych řekl, že je to deska ve stylu „žádné sraní s mladou paní“, ale vzhledem k oné nahnědlé tématice je zrovna tady toho sraní naopak hodně. Nějaká progrese je na bodu mrazu, ale nadhled a zábava jsou naopak na maximálních hodnotách. A samozřejmě nezapomeňte na zástup nahláškovaných samplů s patřičně hovnovitým zaměřením.

Podobně jako na debutu, i „Shit Happens“ má dvě (a stejné) hlavní hvězdy. Tou první je rytmická sekce ve složení Kebab na baskytaře a Mr.Free za bicími. Právě tihle dva hoši jsou tím hlavním důvodem, proč je muzika Gutalax tak návykově chytlavá. Odjakživa se říká, že je to právě baskytara, která kapele rozskáče celý stadion, a i když Gutalax na stadionech zrovna nehrají, potvrzují tohle rčení do puntíku, protože při poslechu se člověku roztancují končetiny skoro samy. A šlapavé bicí linky dílo zkázy jen dokonají.

Druhou hlavní hvězdou pak z mého pohledu je vokalista Maty, jehož prasečí kvíkání je prostě roztomilé až běda. Vždycky jsem měl pro tyhle grindové chlívky trochu slabost a zrovna tady je to fakt paráda, jelikož tomuhle se již zpěv říkat prostě nedá – to je už čistokrevné chrochtání. Jenže je to prostě brutálně zábavné a do hudby Gutalax padne úplně stejným způsobem jako prdel na záchodovou mísu.

„Shit Happens“ je zcela jistě nepřekvapivá nahrávka. Jedná se však o případ, kdy něco takového vůbec nevadí. I navzdory tomu je to totiž povedená záležitost – komu se líbil debut, ten novinkou nemůže být v žádném případě zklamán.


Druhý pohled (nK_!):

Křemžská grind ‘n’ rollová sebranka Gutalax vytlačila po dlouhých čtyřech letech další řadovku. „Shit Happens“ se má se čile k světu a svým rodičům ostudu rozhodně nedělá. Je plná zvráceností, exkrementů a všelikých jiných skopičin. Naštěstí jen v tom dobrém slova smyslu.

Kdo čekal, že Gutalax vyperou zahnědlé kostýmy a začnou plodit ten nejčistší progresivní rock, spadl v mládí pravděpodobně z višně přímo na kaďák a měl by si nechat naordinovat pořádný klystýr. Novinka zní vlastně skoro stejně jako její starší bratříček „Shit Beast“. Tedy tvrdě, zároveň melodicky a neuvěřitelně chytlavě.

Na „Shit Happens“ a jeho třicetiminutové stopáži nechybí pořádná dávka nadsázky, brutálního vokálního chrochtu a v neposlední řadě také pořádně skočného hudebního doprovodu. Na tuhle muziku se v první řadě výborně paří, a pokud budete mít někdy možnost vidět Gutalax živě (což dnes není žádný problém), rozhodně doporučuji neváhat, popadnout balík toaleťáku a směle vyrazit.

Při domácím poslechu dokáže nový materiál také slušně zabavit. Nejde samozřejmě o žádné kulturní terno – spíše příjemný nenáročný poslech – ale o to více mám ze „Shit Happens“ radost. Tahle deska je svým pojetím dělaná na míru relaxační a uvolněné atmosféře. A lepší názvy písniček jinde určitě nenajdete! Spokojenost.


Agressive Fest 9

Agressive Fest 9
Datum: 25.7.2015
Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý
Účinkující: Bonesaw of the Brains, Бут, Crippled Fingers, Deathstar, Horrible Creatures, I Warned You, Incarnate, Jovanera, Never Left Behind

Českolipská festivalová veselice Agressive Fest se letos konala již podeváté. Já osobně jsem ji však poprvé navštívil až v loňském roce, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy docela příjemně bavil – a to navzdory faktu, že sestavu akce tvoří jen menší domácí kapely – vydal jsem se na místo činu i v letošním roce. Oním místem činu je vodní hrad Lipý (resp. tedy jeho nádvoří), který se nachází ve středu města. Kromě místa konání se samozřejmě neměnilo ani stylové zaměření, takže i tentokrát tvořily páteř programu death metal, grindcore a hardcore. Celkové menu pak čítalo devět položek.

V sobotu 25. července sice brzo po ránu na Českou Lípu padaly přívaly deště, ale do odpoledních hodin, kdy program akce začínal, se počasí vyspravilo, takže když nastupovala první Jovanera, dalo se již hovořit o vedru. Možná ne nesnesitelném, ale pořád natolik velkém, aby byla veškerá aktivita přítomných posluchačů omezena jen na popíjení piva. Ale to možná nebylo jen počasím – takový je holt úděl prvních vystupujících. Nicméně, Jovanera produkuje úderný hardcore, který je sice možná prudce neoriginální (vystoupení plné škrkavých riffů, které jsou pro tenhle žánr tak typické – jistě si umíte představit), ale živě funguje dobře – má-li podporu v publiku. Ačkoliv tedy kapela své vystoupení vyloženě neflákala, žádná velká šleha to nebyla, protože se prostě všichni přítomní krčili ve stínu a s pivem ruce maximálně pokyvovali hlavou.

Žezlo přebírají I Warned You, jejichž zpěvák Máza se na festivalu objevil již v loňském roce jako host u pořádajících Crippled Fingers. Tentokrát tedy přijel se svou vlastní kapelou, nicméně i tu trápil stejný problém jako předešlé kolegy, tedy že hrála pro spíše statické posluchače, ačkoliv se k podobné hudbě hodí spíše pařící (ne však pářící se) zvěř. Karlovarské pětici to sice docela šlapalo (doma si možná tyhle moderní sekačky nepustím, jak je rok dlouhý, ale na koncertech mě to docela baví), jinak však nešlo o nijak zvlášť zázračné vystoupení.

O trochu zábavnější byli Deathstar, kteří – když nic jiného – jsou alespoň technicky namakaní, umí hmatníky svých kytar pořádně prohnat a se svými nástroji si rozumí. A vlastně i na samotném vystoupení bylo znát, že tenhle kvartet už toho má odehraného dost, protože šlo o profesionální set… možná trochu profesorský, ale ne v tom negativním slova smyslu. Určitě mě to bavilo o něco víc než obě předcházející kapely a šlo o sympatický výkon, nicméně obecně vzato to pořád nebylo nic, co by člověku vyrazilo dech.

Sérii koncertů, které sice nejsou špatné, ale do nějakého kulervoucího zážitku mají také hodně daleko, prodloužili rovněž Bonesaw of the Brains. Tohle (aktuálně) trio z Varnsdorfu jsem živě neviděl hodně dlouho a v paměti jsem je měl nevím proč uložené spíš jako grindovou partu, ale současná podoba skupiny se nese víc v death metalovém duchu. Avšak to bylo asi tak nejzajímavější, co mě na jejich koncertu zaujalo, protože jinak šlo o nijak neobjevnou hoblovačku, která se s pivkem v ruce příjemně poslouchá, ale nic moc navíc v tom není.

Je osm večer, skoro půlka programu je už minulostí a konečně se objevuje skupina, o jejímž vystoupení mohu bez uzardění říct, že mě skutečně bavilo. Což je svým způsobem paradoxní, jelikož Horrible Creatures byli vlastně jedinou vystupující formací, již jsem v předstihu neznal. Když se to tak vezme, tak ani v tomhle případě nešlo hudebně o nic moc výjimečného, ale karlovarský kvartet ten svůj death / thrash metal sypal s opravdu ukázkovým nasazením a energií. Žádný z muzikantů se příliš nešetřil a všichni hráli (popř. zpívali) na plný plyn, od čehož je neodradilo ani stále poměrně statické publikum. Tady za mě palec nahoru, protože tohle bylo dobré.

První, kdo dokázal lidi skutečně rozhýbat, byli až grindoví zabijáci Бут. Jihočeská úderka se s ničím nemazala, drtila svůj nemilosrdný agresivní grindcore se skutečným zápalem a snad i díky kraťoučkým nekompromisním vypalovačkám (jednou z nich byl i cover od Brutal Truth) to utíkalo opravdu pekelně rychle. A jak již bylo řečeno, na Бут se už konečně rozpoutal i nějaký ten kotel, který hnal kapelu kupředu. V tomhle případě to bylo v podstatě bez výhrad – z mého pohledu nejlepší kapela na letošním Agressive Festu.

Nejlepší hrací časy si pro sebe uzmuly dvě pořadatelské kapely. Tou první z nich byli již výše jmenovaní Crippled Fingers, kteří se na rozdíl od loňského ročníku, kdy vystoupili se třemi hostujícími zpěváky, představili již v kompletní stále sestavě. Zpočátku mi to připadalo, že to nebude ani zdaleka takový nářez jako set, jejž Crippled Fingers předvedli na tom samém místě před rokem, ale postupně se to i tentokrát parádně rozjelo, vystoupení nabralo výborný spád a šlo o parádní hardcorovou show. Kotel již jel na plné obrátky (přece jen bylo znát, že skupina je místní), energie lítala na všechny strany a zábava to bylo výborná.

Agressive Fest už se pomalu začíná chýlit ke konci a jako předposlední v celém line-upu jsou na řadě Incarnate, tedy další místní – a pořadatelská – smečka. Na loňském ročníku mě jejich set příliš nenadchl, avšak tentokrát to mělo švih a byla to sranda. Muzika je to sice tuze jednoduchá, vokál jak z chlívku, ale šlapalo to dobře. Na předchozí dvě kapely sice Incarnate neměli, ale v pomyslné tabulce výkonů patřili do horní poloviny. Jako poslední pak na pódium nastoupili ještě Never Left Behind, ale po konci Incarnate už jsem se odebral pryč.

Celá akce probíhala v pohodovém přátelském duchu, prostředí hradu je výtečné a celé pojetí festivalu je sympaticky undergroundové a je na něm znát, že se koná především kvůli tomu, že to ty lidi baví. Nicméně abych byl upřímný, po hudební stránce se mi loňský ročník líbil o něco více – což je svým způsobem trochu paradoxní, když letos ubylo čistého hardcoru, který není zrovna mojí krevní skupinou.

Je pravda, že žádná z osmi kapel, jež jsem viděl, nepředvedla nějaký fail a vlastně šlo ve všech případech o solidní koncerty. Skutečně dobří mi však tentokrát připadali pouze БУТ a Crippled Fingers (a i v těchto případech ani omylem nešlo o nějaké životní zážitky), zatímco ten zbytek byl… inu, takové ty neurážející „proč ne“ koncerty. Na druhou stranu, i přesto je Agressive Fest pořád sympatická akce, a pokud bydlíte někde v dostupné vzdálenosti, není důvod se sem někdy nepodívat.


Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat

Napalm Death - Apex Predator - Easy Meat
Země: Velká Británie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Apex Predator – Easy Meat
02. Smash a Single Digit
03. Metaphorically Screw You
04. How the Years Condemn
05. Stubborn Stains
06. Timeless Flogging
07. Dear Slum Landlord…
08. Cesspits
09. Bloodless Coup
10. Beyond the Pale
11. Stunt Your Growth
12. Hierarchies
13. One-Eyed
14. Adversarial / Copulating Snakes

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje spousta kapel, jejichž hudební portfolio není třeba do detailu přibližovat a přesto běžný posluchač vytuší, co od nich čekat. Kapel, u kterých stačí znát k rozluštění hudební náplně jméno a takřka okamžitě víte, odkud vítr vane. Jedním z takových seskupení je bezesporu britská grindová legenda Napalm Death, protože jestli se v souvislosti s jejich novinkovým albem “Apex Predator – Easy Meat” dá něco říct s jistotou a v předstihu, tak je to fakt, že se s čerstvým materiálem můžete připravit na opravdu poctivou porci zničujícího grindcoru té nejvyšší kvality, jak jej tito birminghamští pionýři žánru produkují již léta.

Dovolím si totiž tvrdit, že zhruba posledních deset let, nebo přesněji řečeno od vydání famózního alba “Smear Campaign”, jsou Napalm Death v opravdu působivé kondici a sází mezi hladové posluchače jednu lepší desku za druhou, což vyvrcholilo vydáním minulého “Utilitarian”, který považuji za jeden z jejich nejlepších počinů vůbec. Právě proto byla očekávání, jež jsem do “Apex Predator – Easy Meat” vkládal, dosti velká. Napalm Death sice servírují prostřednictvím letošního, již patnáctého zářezu svůj klasický materiál, nicméně i přesto se nedá říct, že by se vyloženě opakovali nebo že by nová tvorba postrádala to ničivé kouzlo, jímž předchozí počiny překypovaly, takže v tomto ohledu je všechno v pořádku a při starém.

Napalm Death opět ukazují, že jsou skuteční mistři v tom, jak přenést v podstatě klasický grindcore masám. Ať už je to špetkou punku, death metalovými sypačkami, HC tempy, místy až thrashovými riffy nebo v poslední době i občasnými industriálními prvky. Ačkoli je jejich tvorba zasetá v hloubi vlastní minulosti, kdy debutem “Scum” definovali grindcore jako takový, tak díky této variabilitě nepůsobí archaicky a zastarale. Spíš naopak. Posledních několik alb znějí Napalm Death moderně, současně a přitom nenásledují žádné hloupé trendy. K tomu jistě napomáhá i skvělý zvuk, který si i tentokrát vzal na starosti starý známý Russ Russel, jenž “Apex Predator – Easy Meat” produkoval a mixoval, přičemž se jedná již o sedmou desku, na níž s Napalm Death spolupracoval. Zajímavostí pro českého fanouška by mohl být fakt, že vokály kytaristy Mitche Harrise se nahrávaly v našich končinách ve studiu Hostivař.

“Apex Predator – Easy Meat” je možno považovat za klasické album Napalm Death i z textové a ideové náplně. Jedná se totiž o klasickou sondu do hloubi dnešního zkaženého světa, kdy si prostřednictvím svého nasraného vokálu bere Barney na paškál všechny od nenasytných korporací až po konzumně zkaženou společnost jako takovou. Jak jinak lze taky chápat skvělý obal, který znázorňuje nechutné zbytky z kafilerky zabalené v supermarketovém balení přichystané pro konečného spotřebitele. Jako by Napalm Death chtěli ukázat, že člověk je dnes schopen koupit jakoukoli sračku, pokud ji dostane správně zabalenou, na čemž je nejmrazivější pocit, že na tom opravdu něco bude. Někomu se to může zdát laciné, nicméně jestli někomu tohle žeru, tak jsou to Napalm Death, ačkoli to od nich (jakožto od opravdu velké kapely, která je již dávno součástí hudebního byznysu a celé té mašinérie kolem) může působit jako rebelantství jen tak na oko, protože kritika zrovna frčí…

Přestože je “Apex Predator – Easy Meat” počinem na poměry let nedávných pro Napalm Death typickým, obsahuje několik překvapivých skladeb, které činí poslech daleko zajímavějším, než kdyby čtveřice Greenway, Embury, Harris a Herrera ničila celou dobu tempem vražedným. Mluvím teď kupříkladu o industriálně neklidné titulní skladbě (ačkoli stejným způsobem začínalo i “Utilitarian”). Ta na úvod buduje chladnou atmosféru, aby ji jen o pár chvil později “Smash a Single Digit” rozmetala na kusy. Díky nervním kytarám a variabilním vokálům, o něž se dělí dvojice Harris a Greenway, působí tato píseň velmi agresivně. Přestože si Barney najde chvilku, aby “Smash a Single Digit” pozvedl “melodickým” vokálem výš než na úroveň bezhlavého nářezu, tak ve výsledku je to stejně jedna z nejagresivnějších položek novinkové kolekce. Další poměrně překvapivou záležitostí je závěrečná “Adversarial / Copulating Snakes”, jež je opravdu rozdělena na dva samostatné celky. Úvod je klasický nářez plný rychlých kytar, bicích a rychle deklarujícího Barneyho. Ten má vyřídilku jako blázen a sype ze sebe texty neuvěřitelnou rychlostí, ale někdy v půli se “Adversarial / Copulating Snakes” zklidní, zatěžká a Napalm Death jsou najednou ve vodách jižanského sludge metalu, což jim kupodivu sluší a na závěr je to vynikající záležitost.

Slušelo by se říct, že zbylých dvanáct skladeb, jež se nachází mezi úvodní a závěrečnou písní, jsou klasické krátké vypalovačky, kterými Napalm Death už nemůžou nikoho zaskočit, ale není tomu tak. Dokud se totiž budou v této rovině prezentovat takovými vály jako “How the Years Condemn” nebo “Dear Slum Landlord…”, tak se o jejich budoucnost nebojím. Prvně jmenovaná je klasická intenzivní šlupka, která oproti jiným přináší přehlednější kytarovou práci s thrashovým oparem, kdežto “Dear Slum Landlord…” je v půli stopáže alba kýženým momentem k odpočinku. Kytary místo chaotických riffů melodicky hladí (berte prosím s velkou rezervou) a Barney Greenway popouští uzdu mluvenému melodickému přednesu.

Z těch klasičtějších skladeb považuji za nejlepší zejména zběsilou “Metaphorically Screw You”, “Timeless Flogging”, nářezovou “Cesspits”, v níž se HerreraEmburym utrhli ze řetězů, a crustově neurvalou “One-Eyed”. Základní verze alba, která při slušné hrací době asi 40 minut čítá 14 skladeb, uteče strašně rychle, takže na náznaky slabých momentů nezbývá místo. Když si tak procházím seznam písní, tak mě nenapadá jediná, která by mi vyloženě nesedla, protože výčtem povedených skladeb bych mohl pokračovat přes změnami temp protkanou “Beyond the Pale”, jež patří k tomu nejlepšímu, s čím Napalm Death na novince přišli, nebo “Hierarchies”, která na pozadí punkově jednoduchého rytmu přináší další špetku vokálních melodií Barneyho Greenwaye a jež zabíjí stejně silně jako třeba na experimenty prostá “Bloodless Coup”.

Finiš nemůžu začít jinak než konstatováním, že Napalm Death se pomalu a jistě stávají jednou z mých oblíbených kapel, protože v posledních letech se pro mne stali zárukou kvality a našlapaného hudebního zážitku, jehož intenzitě se ani žánrově ortodoxnější party leckdy nemůžou vyrovnat. “Apex Predator – Easy Meat” je zatraceně agresivní a energické, nicméně nechybí mu takový ten pověstný prvek navíc, jenž z něj činí na poslech velmi zajímavou záležitost. Ať už si o lehkém přibližování tvorby skupiny širšímu publiku prostřednictvím žánrové otevřenosti myslíte co chcete, tak se těmto pionýrům žánru nedá upřít fakt, že nestojí na místě, a za mě je “Apex Predator – Easy Meat” jedním z vrcholů tvorby kapely a logicky zatím suverénně nejlepší album, jaké jsem letos slyšel.


Další názory:

Napalm Death na svojí novince “Apex Predator – Easy Meat” nepřicházejí s ničím, co by se příčilo jejich zavedenému zvuku a stylu posledních let – to ale znamená, že jde o velice kvalitní počin, který je ale i při té vší agresi a zběsilosti inteligentní, promyšlený a nepostrádá čitelnost, aniž by to znamenalo jakékoli vyměknutí. Prostě Napalm Death jak je známe a máme rádi se vším, co k tomu patří. Jak si ale obecně vynikající nahrávka stojí v konkurenci svých vlastních předchůdců? Srovnávat mohu jedině s “Utilitarian”, kterou jedinou opravdu znám, a právě “Utilitarian” mi z tohoto souboje vychází přeci jen o něco lépe. “Apex Predator – Easy Meat” totiž proti “Utilitarian” chybí větší množství ozvláštnění, nečekaných prvků, lehkých náznaků avantgardy a obecně pestrosti, která se spolu s parádní odlidštěnou atmosférou postarala o naprosto famózní výsledek. Opět ale zdůrazňuji – to, že v mých očích “Apex Predator – Easy Meat” nedosahuje kvalit “Utilitarian”, ještě neznamená, že by to byla druhořadá deska. Naopak – je to poctivý počin plný výtečných momentů, a i když grind de facto neposlouchám, novinka mě baví a jména Napalm Death je bez debat hodna.
Ježura