Satan - Toutes ces horreurs

Satan – Toutes ces horreurs

Satan - Toutes ces horreurs

Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Confiture pour cochons
02. La guerre lente
03. Le sang du poète
04. Caveau familial
05. Faux-amis
06. Triste sœur
07. Zone d’inconfort
08. L’ennemi déclaré
09. Peinture au plomb
10. Le sang des bêtes
11. Toutes ces horreurs
12. Lève-toi et rampe

Hrací doba: 33:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi.

Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to tam mimořádně bavilo. Nejspíš právě proto mi takové obskurní koncerty, kde prakticky nikdo není, uvízly v paměti nejvíc a s odstupem na ně vzpomínám nejraději.

Jednu takovou malou akci jsem kdysi zažil i s francouzskými Satan (anebo také Sataŋ, chcete-li) a od té doby mám s touhle kapelou spojenou právě tuto vzpomínku. Vše se odehrálo v roce 2015 v dnes již nefunkčním klubu Exit-Us. Na místo jsem dorazil především kvůli druhé francouzské formaci toho večera, 202project, a kromě mě už přišlo jen dalších dvacet lidí. Jak už to tak ale bývá, atmosféra byla parádní a na ten večer vzpomínám rád.

Samotní Satan a jejich hudba mě ale jinak nikdy úplně nezajímali. Ze vzpomínaného koncertu jsem si odnesl dojem, že se jedná o zběsilý powerviolence / grind / crust námrd, což je věc, která mi sice nevadí, ale nepotřebuji ji doma poslouchat. Novou desku „Toutes ces horreurs“ jsem se rozhodl recenzovat primárně kvůli oné vzpomínce a kvůli zajímavému švankmajerovskému obalu. A jak jsem zjistil, muzika Satan je ve skutečnosti – přinejmenším tedy na „Toutes ces horreurs“ – zajímavější, než jsem očekával.

Základem je samozřejmě grindcore jak noha, ale Satan naštěstí nepatří k žádným tupa-tupa srandičkám, ani k bezhlavým rychtám, kde touha řezat nesmyslně do nástrojů výrazně převyšuje touhu hrát alespoň trochu zajímavou muziku. „Toutes ces horreurs“ určitě nechybí náboj ani agrese, ale je na té desce poznát, že tady se někdo obtěžoval se skutečným skládáním a že skladby s největší pravděpodobností nevznikaly pouhým znásilňováním instrumentů ve zkušebně v S/M oblečcích.

Vedle základního grindového výraziva postaveného na punkové nazlobenosti a místy i powerviolence agresi se na „Toutes ces horreurs“ projevují rovněž vlivy black metalu (viz třeba „Triste dœur“). Nebudu lhát, s nimi se to hned poslouchá příjemněji. Tu a tam vykouknou i letmé avantgardnější tendence. Ty jsou samozřejmě nejznatelnější ve výborném (!) intru „Confiture pour cochons“. Docela by se mi líbilo, kdyby někdy Satan udělali album celé v tomhle stylu (pokud už něco takového mají, tak o tom nevím a doufám, že znalí mě v komentářích na příslušné nahrávky odkážou). Potěší ale i noisový dojezd „Zone d’inconfort“, jenž vyústí v samotnou minutovou hlukovou stopu „L’ennemi déclaré“. Ambientní outro „Lève-toi et rampe“ zní popravdě řečeno lépe než povinné ambientní šolíchání u spousty okultních BM pozérů.

Satan

Písně v primárním stylu Satan taky nejsou blbé. Zábavné pasáže a riffy se najdou v už zmiňované „Zone d’inconfort“ a dále třeba „Caveau familial“, „Faux-amis“, „Peinture au plomb“ nebo titulní „Toutes ces horreurs“. Některé další tracky jsou třeba standardnější agrese, ale i ta v nastavené míře nepostrádá význam a na albu má své místo.

Nebudu vás samozřejmě vodit za nos. Nikde netvrdím a ani nehodlám tvrdit, že mě „Toutes ces horreurs“ naprosto smetlo a že nic jiného už poslouchat nechci, ani nejde o album, k němuž se budu muset pravidelně vracet. Teď se mi ale líbilo, nějakou chvíli mě bavilo a vlastně jsem ho poslouchal i docela rád. Jednak šlo o příjemnou změnu a jednak mi přijde v rámci svého žánru nejen kvalitní, ale také trochu kreativní. A to je za mě dost v cajku.


1 komentář u „Satan – Toutes ces horreurs“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.