Je to svým způsobem docela zábavné, ale i když se Norse jmenují Norse, tak to nejsou Norové… dokonce nejsou ani ze severu… vlastně dokonce nepocházejí vůbec ze severní polokoule naší planety. Norse jsou totiž Australané… a aby to byla ještě větší sranda, tak samozřejmě nesídlí v severní části kontinentu, ale v té jižní.
Dost ovšem bylo zeměpisu, pojďme na hudbu. Já osobně jsem se se jménem Norse poprvé setkal prostřednictvím jejich druhé desky “All Is Mist and Fog”, která vyšla v listopadu 2012 vlastním nákladem. A ve skutečnosti to vlastně bylo o dost zajímavější, než by člověk čekal. Když se řekne, že někdo kombinuje death metal a black metal, tak asi většina z nás nepomyslí nic o nějaké přehnané originalitě, ale i přesto Norse dokázali, že lze v tomto relativně úzkém rámci vytvořit zajímavou záležitost, jíž nechybí vlastní ksicht. Nicméně vzhledem k tomu, že počin, který dnes budeme recenzovat, po hudební stránce nabízí vesměs skoro to stejné, tak si další podrobnosti řekneme až v souvislosti právě s novou nahrávkou…
Onen nový počin, který má navázat “All Is Mist and Fog”, totiž již zanedlouho vyjde – konkrétně se tak stane 7. června. Nejedná se ovšem o třetí desku, jak by někdo mohl předpokládat. Norse po dvou letech dali dohromady jenom EP, jež bylo pojmenováno “Pest”, ale zase na druhou stranu, tohle minialbum vlastně není co do hrací doby zas o tolik chudší – oproti “All Is Mist and Fog” je totiž stopáž na “Pest” kratší o pouhých devět minut.
A o co tedy jde? Jak již bylo řečeno, základním žánrovým nástřelem Norse je death metal, který ne úplně hodně, ale přesto stále poměrně znatelně zapáchá black metalem. Není to přímo technický death metal, jak jej známe od všech těch šílených přetechnizovaných formací, jejichž členové na svých kytarách předvádějí hmatníkové masturbace, přesto je ta hudba Norse uchopena dost technicky. Že vám to zní nějak povědomě? Ano, přesně tohle samé jsem svého času psal už v minirecenzi na “All Is Mist and Fog”, ale já to říkal, že “Pest” jen navazuje tam, kde minulá řadovka skončila.
Stejně tak si “Pest” od svého předchůdce vypůjčilo i docela zajímavou náladu hudby, která je taková zvláště ponurá a nepřívětivá, což se mi hodně líbí. A nejspíš právě tohle je ten hlavní důvod, díky němuž jsem se výše nijak nerozpakoval tvrdit, že Norse disponují vlastním ksichtem, což je něco, co o sobě v dnešní době bohužel může tvrdit jen málokdo. Netvrdím, že jsou tito Australané nějakým extrémně nabroušeným diamantem, jenž by přinášel muziku, která tady ještě nikdy nebyla, přesto to je dostatečně své a do jisté míry i neotřelé.
Jenže na to, aby svého předchůdce dokázalo pokořit, disponuje “Pest” jedním nedostatkem. A zcela výjimečně tím nemám na mysli fakt, že je v pozici až toho druhého, protože v případě Norse bych se čistě přes tohle dokázal bez problémů přenést. Ve zkratce jde jenom o to, že “All Is Mist and Fog” bylo prostě a jednoduše lepší. Na “Pest” nechybí ta zajímavá atmosféra, ale v podstatě je tam jenom ona a EP chybí vyloženě kulervoucí nápady, jako byl třeba posledně absolutně mocný bicí záhul v závěru songu “Plaguewhore”. Zde na něco takového aspiruje třeba závěrečná půlminuta “Irradiator”, parádní melodie v posledním songu “Aimless” nebo pomalá pasáž v “Encoded Weakness”, ale posledně to trhalo prdele ještě o kousek víc.
Na druhou stranu je nutno dodat, že “Pest” ztrácí především díky srovnání se svým předchůdcem, jinak je to z obecného hlediska pořád dost velká paráda, která se mi líbí. S tím, co zde Norse předvádějí, těch necelých 27 minut utáhnou s naprostým přehledem a ten počin se kolem vás prožene jako velká voda a zanechá výborný dojem. Na příštím velkém albu by to sice chtělo přidat trochu víc těch opravdu výrazných nápadů, ale i tak jsem vlastně s “Pest” hodně spokojený a jednoznačně dávám palec nahoru. Trochu slabší sedm, ale pořád ještě sedm.
Australská čtveřice Acorea je další z řady no-name kapel, o které člověk ani běžně nezavadí, nicméně na této partě mě při listování nových desek nalákala hudební škatulka, které se měla opírat o groove metal a death metal, takže jsem si řekl, že by to nemuselo být zas tak špatné, a dal jsem tak Acorea šanci.
Jak překvapený jsem byl, kdy jsem při prvním poslechu zjistil, že toho death metalu tam zas tak moc není a že se jedná o vcelku obyčejný groove/thrash ve středním tempu, jenž stojí na stylově charakteristicky hybných kytarách, které místy rozseká nějaká ta drtivá pasáž. Myslím, že oním death metalem mysleli pánové vokál zpěváka Marka, který jako by se na “Acorea” zatoulal z nějaké severské deathové party, ale to je asi tak vše. Nicméně, abych to nerozmazával, tak i přesto není jejich první album vyložená otrava, přes kterou se prolouská jen opravdový posluchač-masochista. Některé ze skladeb nejsou vůbec špatné a mě osobně nejvíc baví “Doomshines”, v níž se díky delší stopáži mísí atmosféricky odlechčené pasáže s těmi kytarovými, dále pak chytlavá “At the Card Table” a “Dead on the Vine”, což je jediná píseň, do níž se podařilo zakomponovat bicí sypačky, kvůli nimž jsem si album pustil. Bohužel většina skladeb si je podobná jako vejce vejci, takže těch padesát minut se mi často zdálo jako sedmdesát, což není úplně dobře.
To, že si “Acorea” nepustím v budoucnu, vím určitě, protože si hned z fleku vybavím dalších deset kapel, které něco hodně podobného dělají způsobem mně bližším, ale žánrový fanatik, jemuž nevadí pěkně špinavý zvuk plynoucí z neprofesionálního technického zázemí, by mohl mluvit jinak. Já nemůžu hodnotit výš než průměrnou známkou, protože Acorea jsou z mého pohledu těžký průměr, na který rychle zapomenu.
Země: Austrálie Žánr: post-black metal / electro / blackgaze Datum vydání: 4.11.2013 Label: Eisenwald Tonschmiede
Tracklist:
01. Intro
02. Butterfly
03. The Stain of Past Regrets
04. Departures
05. Memorial Address
06. An End
07. Beneath the Cliffs
08. Blue as the Sky, Powerful as the Waves
09. How Can I?
10. I Can See It in the Stars
11. It’s Over…
12. Withering in Hell
13. Ghost Tree Pt. 3
Germ je jednočlenným projektem, jehož sídlo je z našeho pohledu doslova na druhém konci světa – v Austrálii. Má jej na svědomí jeden z nejaktivnějších místních muzikantů na poli metalu… i když, vlastně nejen metalu, jelikož Tim Yatras se věnuje také spoustě dalších žánrů. Přesto si jej většina z nás bude pamatovat především z kultovních Austere, kteří i přes docela krátkou dobu svého působení (formálně pět let, pořádně vlastně jen tři roky) a málo počinů (dvě desky, tři neřadovky) zanechali nesmazatelnou stopu u mnohých příznivců black metalu. Dále se ovšem podílel i na dalších skupinách jako Woods of Desolation, Nazxul či Grey Waters, což na australské scéně rozhodně nejsou neznámé pojmy. A nyní už do tohoto výčtu samozřejmě patří právě i Germ, což je jeho osobní projekt, do něhož se pustil na plné obrátky po rozpadu Austere…
Říct “na plné obrátky” se v tomto případě opravdu hodí. S první deskou “Wish” Tim Yatras přišel na jaře 2012 a jednalo se o vysoce kvalitní počin, jenž takřka okamžitě ukořistil pozornost nemalého počtu lidí. Zároveň na něm Tim přišel s novým hudebním výrazivem, které v sobě velmi neotřelým a skoro až pozoruhodným způsobem mísilo post-black metal, rock, shoegaze, trance a později s nadsázkou snad až popové nápěvy. Jenže jakkoliv to může takhle papírově znít jako neuspořádaný mišmaš ne nepodobný legendárnímu dortu pejska a kočičky, ve skutečnosti to fungovalo náramně a přinejmenším pro mě osobně se z toho vyklubalo jedno z největších překvapení toho roku. Netrvalo ovšem ani půl roku a jméno Germ bylo zpátky, tentokráte s EP “Loss”, jež ovšem bylo jen o sedm minut kratší než předcházející řadové album. Hlavní je ovšem fakt, že se na něm Tim Yatras snad ještě o kousek více vzdálil metalu a snad ještě o kousek zvedl kvalitativní laťku.
Rok se sešel s rokem a Germ je tu potřetí, nyní s druhou dlouhohrající deskou, jež byla vybavena názvem “Grief” a obálkou, která sice oproti těm předchozím znamená velkou změnu, ale i tak je skvělá a má atmosféru, čímž chci říct, že už jen tímhle to album vzbuzovalo očekávání. A když k tomu připočteme dosavadní portfolio autora, nejvyšší kvalitu obou předchozích počinů a fakt, že na novince zahostovala také francouzská zpěvačka Audrey Sylvain, jež aktuálně působí u šílených avantgardních black metalistů Peste Noire a v minulosti hostovala u Alcest nebo se podílela třeba na projektu Amesoeurs, který je dodnes mnohými uctíván, vyjde vám z toho jasná věc – “Grief” prostě musí být další úžasná nahrávka…
Jenže navzdory všem papírovým předpokladům a té nejlepší možné startovní pozici se tak nestalo a “Grief” ani omylem nenaplnilo očekávání a ani zdaleka nemá na to, aby se vyrovnalo laťce, kterou nastavily “Wish” a “Loss”. Což je o to podivnější, že formálně je “Grief” naprosto skvělé a objektivně na něm není vůbec nic špatně. Album však trpí několika poměrně zásadními problém, díky nimž ten výsledný dojem jen smutně a z dálky kouká na záda oněm výtečným posluchačským zážitkům u předcházejících dvou počinů.
Mírná změna projevu, který mi po “Loss” přijde obecně zase o kousek víc metalový, by vůbec nevadila a naopak je to z mého pohledu v rámci přirozeného (a nenásilného – kontinuita tam stále je) vývoje naprosto v pořádku. O mnoho nepříjemnější je však hodně překvapivá nevýraznost materiálu. Zatímco “Wish” nebo “Loss” jsem neslyšel už nějakých pár měsíců, stále si z hlavy vybavím spoustu momentů z těch nahrávek – jednoduše proto, že šlo o počiny narvané skvělými nápady a silnými pasážemi. “Grief” je papírově opět dobré, ale když jsem si po nějaké desítce poslechů (nutno dodat, že rozhodně ne letmých a na půl ucha) nebyl s to pořádně vzpomenout na jediný motiv, tak je prostě něco špatně. Nyní jsou to již dva měsíce, co je “Grief” oficiálně venku mezi lidmi, přičemž jsem desku během těchto dvou měsíců opravdu poslouchal – nebojím se říct – dost intenzivně. Víceméně jsem ovšem kamarád jen s první polovinou nahrávky, s čímž souvisí další velký problém alba…
…kterým je naprosto přestřelená délka 70 minut. “Wish” bylo mnohem silnější a trvalo 42 minut, “Loss” bylo ještě lepší a trvalo necelých 35 minut. Jak vidíte, “Grief” je z dosavadní diskografie Germ suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně kvalitních nápadů, což z ní činí hodně rozmělněnou desku. V kombinaci s onou nevýrazností je výsledek asi takový, že jsem si po čase uvědomil, že druhou polovinu alba téměř neznám, protože docela brzy pozornost ochabuje natolik, že to radši automaticky vypínám a jdu si pustit něco jiného. Abych řekl pravdu, vlastně ve velké části případů poslech zaříznu po šesté skladbě “An End”, kdy jsem plně nasycen a víc poslouchat nepotřebuju… jenže to jsme v čase necelých 27 minut ze 70…
Až tehdy jsem se začal cíleně zaměřovat na druhou půli, ale ta mi ve výsledku přijde ještě slabší. Přestože Tim Yatras po celé délce “Grief” předvádí již dané výrazivo Germ v podobě prolínání jemnějších momentů, čistého zpěvu, melancholické atmosféry a letmých dotyků příjemné elektroniky s pasážemi typického jekotu, který jako by vypadl spíše ze suicidal black metalu, ale v podání Germ zní pořád jaksi melancholicky, nějak se v druhé půlce nenachází skladba, jež by dokázala vyloženě zaujmout, naopak jsou tu kusy skoro až nudné, což je případ třeba “I Can See It in the Stars” nebo “Ghost Tree Pt. 3”. Závěr trochu zachraňuje jedině “It’s Over”, ale to je prostě je málo. Vrcholy tedy musíme hledat v první půli a zcela jistě mezi ně patří “Butterfly”, což je právě jedna z písniček, které svým hlasem okořenila Audrey Sylvain a dodala jí tím v rámci alba nezaměnitelnou patinu a odlišnost. “Memorial Address” stojí za zmínku už jen kvůli tomu, že se v ní vyskytuje jedna takřka geniální pasáž, jež je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale obrovsky účinná – poprvé se ozve přesně po minutě. Paradoxně víc než regulérní písničky z druhé polovina “Grief” mě baví i mezihra “An End”, která svou stavbou a náplní může připomenout třeba “Holdkomp” od fenomenálního maďarského projektu Thy Catafalque.
Říkám to vlastně dost nerad, protože Germ byl projekt, jemuž jsem až doposud opravdu věřil a který si mou důvěru získal jen na základě dvou nahrávek, ale hned s tou třetí se na jazyk vkrádá jedno velice nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Nikdo se samozřejmě nepře o tom, že by na “Grief” stále nebyla dost slušná úroveň, že by se to album nedalo poslouchat nebo že by to byl vyložený průser (ostatně i proto je známka stále nadprůměrná, protože do průměru, natožpak podprůměru “Grief” prostě nepatří), ale přese všechny objektivní kvality jsem čekal víc… vlastně o hodně víc. Potenciál je v Germ stále obrovský a i “Grief” klidně mohlo být úžasnou nahrávkou, kdyby měl Tim Yatras v jejím případě trochu víc sebereflexe, ale v té podobě, v jaké deska opravdu vyšla, je to vážně rozčarování. Doufám, že na příštím počinu bude inspirace silnější, hrací doba střízlivější a celkový dojem na posluchače lepší. Pro “Grief” ovšem slabší 6/10… bohužel…
Další názory
Ačkoli připomínky kolegy nade mnou víceméně sdílím, nebudu ve svém hodnocení tak kritický. Prvotně však musím přiznat, že i pro mě je “Grief” zklamáním, a i já bojuji s jeho přemrštěnou délkou. Když ho ale rozeberu do detailu, nacházím poměrně dost dobrých nápadů, které si zaslouží ocenění. Prvotně musím vyzdvihnout skladbu “Butterfly” s hostující Audrey Sylvain. Tim Yatras se zde přiblížil nádhernému zvuku Amesoeurs a přitom zachoval i svůj vlastní rukopis (například krátká hra na piano skladbu výrazně posouvá). I další písně z první poloviny se vyvedly, stejně jako některé kusy z poloviny druhé – jmenovitě hlavně popová “How Can I?” a nekompromisní “It’s Over”. Některé skladby však naopak volají po zkrácení či přímo vyšrtnutí, což je ohromná škoda. Ke kolegovým výtkám navíc musím přidat jednu vlastní – Yatrasovo charakteristické ječení bylo nedílnou součástí obou předchozích počinů a v obou případech mělo své opodstatnění. Po mírném posunu hudebního směřování a úbytku chytlavých nápadů mi ovšem naopak přijde onen řev místy nepatřičný a po delším poslechu navíc také otravný. Skvělých melodických nápěvů je zde mnohem míň (a to i v absolutní počtu) a tak se již nedočkáte skvělých refrénů, jaký byl napríklad ten v “An Overdose on Cosmic Galaxy” z debutového alba. Germ jednoduše učinil moc kroků najednou a výsledek již tak není ani zdaleka tak dobrý jako dříve. Zajus
Země: Austrálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: leden 2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes
Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.
Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.
Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.
Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.
Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.
Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.
Další názory:
Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější. H.
Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.
Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká Erlendovi z Kvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).
Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.
Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.
Datum: 22.11.2013 Místo: Praha, Tipsport Arena Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds
Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…
Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…
Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.
Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.
“We know who you are We know where you live And we know there’s no need to forgive” (We No Who U R)
Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.
Setlist Nick Cave & the Bad Seeds:
01. We No Who U R
02. Jubilee Street
03. Tupelo
04. Red Right Hand
05. Mermaids
06. The Weeping Song
07. From Her to Eternity
08. West Country Girl
09. God Is in the House
10. Love Letter
11. Into My Arms
12. Higgs Boson Blues
13. The Mercy Seat
14. Stagger Lee
15. Push the Sky Away
– – – – –
16. Papa Won’t Leave You, Henry
17. Deanna
18. We Real Cool
Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.
Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.
“This is a weeping song A song in which to weep While all the men and women sleep This is a weeping song But I won’t be weeping long” (The Weeping Song)
Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.
Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…
…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.
“And some people say it’s just rock ‘n’ roll Aw, but it gets you right down to your soul You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and Push the sky away” (Push the Sky Away)
Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.
Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.
Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.
Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…
Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…
Příznivci progresivního rocku, vysypte pokladničku a spočítejte si, jestli vám zbyly nějaké ušetřené koruny na nové album Karnivool, “Asymmetry”, protože tahle koupě se určitě vyplatí. A kdo není příznivcem, tak se jím možná po jeho poslechu stane.
Australany Karnivool jsem poznala poněkud nedávno skrze jejich první album “Themata” a už to mě uchvátilo. Bylo jednoduché, příjemné na poslech, nevyčerpávající. Říkala jsem si tehdy, že je radost objevovat takové kapely, určitě to dotáhnou vysoko. Dokonce jsem si nestihla poslechnout ani druhou desku “Sound Awake”, protože jsem neustále protáčela první dokola, a v tom mi bylo naservírováno nejnovější album. Při jeho poslechu mi spadla brada – jedním slovem perfektní.
Nejnovější deska je oproti “Themata” velkým pokrokem. Chvíli mi trvalo, než jsem do něj pronikla a dokázala se orientovat v jednotlivých skladbách, o to větší však byl výsledný prožitek. Nejen hudební, ale i lyrický. Musím říct, že je album dotažené do nejmenšího detailu. Technicky je na špičkové úrovni, veškeré linky od bicích až po zpěv si jedou ve vlastních trasách a zapadají do sebe jako skládanka. Nestalo se mi, že by mě nějaký úsek nudil nebo mi tam vyloženě vadil. Vlastně se ani nemůžu rozhodnout, kterou skladbu mám nejraději. Všechny nesou něco svého a ani jedna není horší nebo lepší než druhá. Je to přesně typ alba, které prožijete naplno, zazpíváte si a ještě se pak cítíte, jako by vás strčili do zásuvky. Tím netvrdím, že na albu nejsou klidnější pasáže, ale i ty mají energie na rozdávání. Co víc napsat. Hodnocení snad mluví za vše.
Co člověk asi tak může čekat od kapely, která se jmenuje Norse a která vydá desku s názvem “All Is Mist and Fog”? Že by nějaký severský black metal klasického ražení? Oukej, to jsme na tom stejně. Jenže chyba lávky! Norse nejsou ze severní Evropy, nýbrž z úplně opačného konce planety – z Austrálie. A nakonec ani s tím klasickým black metalem to nebude tak žhavé – ačkoliv i black metal hraje v hudbě Norse vcelku podstatnou roli, na prvním místě v jejich případě stojí death metal.
Na jednu stranu ani tohle na první pohled nevypadá jako kdovíjak originální kombinace, nicméně se Norse musí nechat, že ji uchopili přinejmenším zajímavým způsobem a místy tím pádem jejich muzika zní velice interesantně – v některých momentech jsem si například říkal, že je to snad poprvé, co poslouchám black metal s breakdowny. Není to přímo technický death metal, přesto je to zahrané poměrně hodně technicky a s oním black metalovým odérem to dohromady dává až nečekaně kvalitní nářez, jemuž ovšem nechybí inteligence a silné nápady. Obzvláště střední část “All Is Mist and Fog” má obrovské koule v podobě trojice z mého pohledu nejlepších songů “Silently Awake”, “Plaguewhore” (ten její závěr, jenž nastoupí po klavírovém intermezzu, je vážně drtící, obzvláště bicí zde doslova zabíjejí) a “Concrete Wastes”. Nicméně to neznamená, že by byl zbytek písniček nějak slabší, to rozhodně ne – zmiňované kusy sice mě osobně zaujaly nejvíce, ale album je parádní jako celek a ani jedna položka tracklistu není slabá.
Tak či onak se z mého pohledu nakonec z “All Is Mist and Fog” vyklubala až překvapivě záživná a kvalitní deska, která rozhodně má co říct. Čekal jsem od Norse trochu něco jiného, než co jsem nakonec dostal, ale o to příjemněji jsem výsledkem potěšen, takže v konečném součtu jsem s “All Is Mist and Fog” hodně spokojený a s naprostým klidem tu fošnu mohu doporučit dál. Pokud vám není extrémní metal cizí, rozhodně to za zkoušku stojí!
Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 21.5.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Ready to Rock
02. Animalize
03. No One Fits Me (Better Than You)
04. Back in the Game
05. Firepower
06. Live It Up
07. Woman Like That
08. Hungry
09. Cradle to the Grave
10. Black Dog Barking
11. Jack Attack [bonus]
12. You Got the Skills (to Pay the Bills) [bonus]
13. Party in the Penthouse [bonus]
Říkal jsem si, že se tomu srovnání, na které všichni čekáte, vyhnu, ale ať jsem se na “Black Dog Barking” a vlastně Airbourne jako takové díval z jakékoli strany, tak se člověk může snažit, jak chce, ale stejně se neubrání pocitu, že tohle všechno už v Austrálii bylo vyřčeno z úst legendy legend – AC/DC. Navíc, pokud chcete někomu Airbourne představit, stačí zmínit zkratku střídavého a stejnosměrného proudu a hned všichni ví, která bije, bez nutnosti nějakých doplňujících otázek. V zajetí lyrických žánrových klišé a riffů Anguse Younga se toho papírově už moc vymyslet nedá, ale tahle parta už po třetí ukazuje, že i prachsprostá kopírka se dobře poslouchá, pokud je vše zahráno s chutí a energicky od podlahy.
První album “Runnin’ Wild” před šesti lety rozdělilo posluchače i kritiky na dva tábory. Samozřejmě, že jedni jej milují, druzí nenávidí. Já jsem si Airbourne hned oblíbil, protože jejich hudba má koule a chytlavé riffy doplněné stadiónovými refrény můžu. Stejné ambice mělo i druhé album “No Guts, No Glory”, které ovšem dojelo na delší stopáž a slabší skladby, protože už v polovině dost nudilo. Letošní studiový zásek sice nepřináší zhola nic nového, ale pořád je radost jej poslouchat a kvalitativně se blíží debutu, který kapelu zastihl v opravdu dobré formě.
Joel O’Keeffe a jeho kumpáni ví, že pouhé nadšení nestačí, takže i když jsou na tom s originalitou na štíru, jsou jejich skladby postaveny na jednoduchém schématu, kde je vše podřízeno chytlavosti vokálních linek a instrumentálního podkladu, což dělá jejich hudbu moc dobře stravitelnou. Tuto formulku můžeme aplikovat na kteroukoli z desíti skladeb, které se nakonec na “Black Dog Barking” dostaly, takže si vyberme hned tu první, která zároveň představuje jeden z největších hitů kapely. “Ready to Rock” začíná stadiónovým halekáním a po chvíli už se z repráků spustí starý známý hard rock, který je jak dělaný pro živou produkci. Riff i rytmika se slušně doplňují a refrén není nikterak složitý, ale jednoduché “Ready to rock” prostě funguje. V případě Airbourne je vlastně zbytečné se snažit nějak rozepisovat nad jednotlivými písněmi, protože ač to zní sebevíc urážlivě, tak všechny jejich skladby zní takřka stejně, což z nich ale nedělá jednolitou kouli, protože od toho jsou tady snadno zapamatovatelné refrény, které vám pomůžou skladby od sebe bez problému odlišit. Z aktuálního alba alespoň některými momenty vyčnívají pomalá “Cradle to the Grave”, “Animalize” s hutným riffem nebo třeba “Back in the Game”, která ze všech skladeb zní nejvíc původně. Tím nechci říct, že nezní do jisté míry jako AC/DC, ale přesto na mě působí tak nějak odlišně a nádech legendy je z ní cítit jen tak, aby se neřeklo. Spolu s klipovou “Live It Up” jsem si ji nakonec oblíbil nejvíc.
Deset písní, pětatřicet minut a člověk má tak akorát, aby nezačal koukat na tracklist, kolik že to ještě zbývá skladeb do konce. Milovníci rozšířených edicí však určitě ocení trojici bonusových skladeb, které nejsou žádný póvl, ale jediná “Party in the Penthouse” mi přišla skutečně zajímavá, a to hlavně díky chytlavé kytarové lince a riffu, který ji žene kupředu. Úderný refrén z této skladby dělá slušnou hitovku a možná bych si ji dokázal představit v základní verzi na místo nevýrazné “Woman Like That”, která oproti ní nemá nic, díky čemu bych si ji měl pamatovat.
Nemá cenu to dál rozmazávat. “Black Dog Barking” stejně nikomu názor nezmění. Kdo měl doteď Airbourne za nudnou a zbytečnou kopii slavných kolegů, bude je tak vidět i dál, ti ostatní by se mohli slušně pobavit. Tohle album si zaslouží, aby hrálo nahlas a ještě líp hodně nahlas. Jednoduchost refrénů, kdy se většinou skandují názvy skladeb a přímočará hudební stavba skladeb samotných možná nevydrží v přehrávači na dlouhé týdny, ale vždyť Airbourne jsou tu od toho, aby bavili, takže není co řešit, volume doprava a jde se na to.
Druhý pohled (H.):
Zdá se mi, že na svůj vkus v posledních dnech poslouchám na hodnocení až příliš mnoho alb, o nichž se dá naprosto s přehledem prohlásit, že to zní stejně jako posledně. To je samozřejmě i případ Airbourne, kteří na svém debutu “Runnin’ Wild” přišli s totálním obšlehem AC/DC, na dvojce “No Guts, No Glory” zněli úplně stejně a na třetím “Black Dog Barking” znějí zase úplně stejně, což se ale tak nějak dalo čekat od kapely, která si do erbu své hudební kariéry vetkla snahu kopírovat skupinu, která zní stejně už 40 roků. Akorát u těch AC/DC je to prostě zábavnější.
Přesto mi “Black Dog Barking” přijde o něco záživnější než předešlé “No Guts, No Glory”, které žádné koule a tudíž ani žádnou slávu – budeme-li parafrázovat jeho název – opravdu nemělo. Černý pes štěká o poznání zábavněji a některé pecky se tentokrát rockovým Australanům docela podařily, namátkou bych zmínil například “No One Fits Me (Better Than You)”, “Back in the Game” nebo “Woman Like That”. Fakt to není nějaký zázrak, ale i tak – oné kurevské neoriginálnosti navzdory – to jako chytlavá pohodová rocková deska funguje bez problému. Rozhodně jsou kapely, jejichž aktuální alba mi v žaludku leží mnohem více, protože u Airbourne je aspoň cítit, že je to opravdu baví a že to rozhodně není nějaká křeč. Solidní oddechovka…
Ačkoliv se nám Evropanům někdy může na první pohled zdát, že u protinožců v Austrálii metalová muzika moc nefrčí a že jediné, co kdy tato rozlehlá vyprahlá země, která je sama sobě svým kontinentem, dala hudební světu, je nejmenovaná rocková legenda, jejíž název se skládá ze čtyř písmen a jednoho lomítka. Nicméně i zde undergroundová scéna bují více než živě a občas ze svých útrob vyvrhne pěkně zajímavou skupinu (asi nejednomu z nás naskočí třeba Ne Obliviscaris, kteří se loni vyšvihli naprosto fenomenálním debutem, nicméně se zdaleka nejedná jen o ně). Nyní se podíváme na další metalový výstřelek země klokanů, tentokrát z ranku doom/death metalu…
“Subterranean Disposition” je sice debutem jednočlenného stejnojmenného projektu, avšak člověk, jenž za touto kapelou stojí, to jest Terry Vainoras, rozhodně není žádný zelenáč, na australské scéně se pohybuje už nějaký ten pátek a otisk svého jména zanechal v nejedné kapele. Nyní se tedy pustil do zcela vlastního projektu Subterranean Disposition, s nímž vyplul do pomalých vod doom/death metalu. Sluší se ovšem zmínit, že ačkoliv se “Subterranean Disposition” zpočátku tváří jako klasická žánrová záležitost a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se zde měli dočkat čehokoliv dříve v doomu neslyšeného, nakonec se z alba vyklube poměrně překvapivá záležitost, jež nabízí nejeden velmi zajímavý a do jisté míry i neočekávaný moment.
Nečekejte ovšem nějaké extrémní skopičiny a bezbřehé experimentování. Základ je pevně daný v těžší formě doom/death metalu, která místy zajíždí až na pohřební hranici funeral doom metalu, ale to spíš výjimečně. Mimoto sem tam lehce vykoukne i trochu ambientní nádech někde v pozadí, obzvláště v klidnějších momentech, ale to skoro ještě výjimečněji. Přesně v takovém duchu se nese úvodní “Between Apes and Angels” po celé své délce a na nějaká zmínění-hodná ozvláštnění jsem v ní nenarazil. I z toho důvodu posluchač docela úspěšně nabude dojmu, že půjde o úplně klasickou žánrovou záležitost po celé album. A možná i proto se z “Between Apes and Angels” nakonec stala kompozice, která mne na “Subterranean Disposition” baví asi nejméně. Nejvýraznějším momentem jinak téměř desetiminutového kousku je pasáž krátce po pěti minutách, kdy se do toho Terry trochu víc opře a muzika se na chvíli výrazně zrychlí. Když jsme nakousli tu délku, ještě by se asi slušelo dodat (i když to do jisté míry asi plyne automaticky z počtu pouhých pěti písní), že všechny položky tracklistu “Subterranean Disposition” se pohybují ve větším časovém rozsahu, kdy ten nejkratší song, závěrečná “Wailing My Keen”, čítá bez pár vteřin devět minut.
Pojďme ale zpátky k samotným kompozicím, jelikož hned ve druhé “Prolong This Agony” se poprvé v plné míře ukáže to, o čem jsem hovořil výše, tedy předvedení něčeho ne úplně očekávaného. V tomto případě se jedná o moment, když nad všudypřítomnou doomovou tryznu vyplave trochu lehčí moment, v němž blýskne hostující zpěvačka Phoebe Pinnock z místní rockové kapely Heaven the Axe. Následně, když přebere slovo opět sám hlavní mozek Subterranean Disposition, zní jeho hlas úplně, jak kdyby byl jeho autorem spíš Snowy Shaw – až jsem se musel podívat, jestli Snowy na desce rovněž nehostuje. Každopádně je tohle jeden z nejvíce výrazných momentů celého alba, který asi v paměti utkví po prvním poslechu nejspolehlivěji.
Třetí “Seven Sisters of Sleep” se sice nese více či méně v obdobném duchu jako první skladba, ale zdá se mi mnohem variabilnější a strukturovanější, jednoduše řečeno se toho v ní děje o poznání více. Asi i to bude důvodem, proč mě také i více baví. Některé melodické linky kytary se zde povedly opravdu dobře a opět je to pasáž přibližně v prostředku, kdy Terry Vainoras přejde z poklidného vybrnkávání do nejspíše té nejostřejší pasáže na celém albu, která je vrcholem písně.
Největší lahůdky ovšem přicházejí až v posledních dvou písničkách. “The Most Subtle of Storms” se (opět) ve své polovině zklidní a postupně přejde ve skutku výtečnou pasáž se saxofonem, pod níž postupně začne bublat taktéž velice zajímavé rytmické ťukání. Rozhodně jeden z vrcholných momentů celého “Subterranean Disposition”. Přesto pokud bych měl volit nejlepší song, asi bych nakonec zvednul ruku až pro závěrečnou “Wailing My Keen”, která sice žádný saxofon nenabízí, přesto však působí nejprogresivnějším dojmem z celého alba, jelikož disponuje tou nejproměnlivější strukturou, která se přelévá od skvělých melodií (hned ten nástup) přes klasické doomové umírání až po “tiché” nemetalové momenty. Navíc se zde opět objeví hlas hostující zpěvačky, byť v tomto případě se nejedná o tak výrazný příspěvek jako u “Prolong This Agony”.
Celkově mě ovšem “Subterranean Disposition” velmi mile překvapilo, protože jsem očekával nějakou obyčejnou doomařinu, byť třeba dobře provedenou. Tím sice debut Subterranean Disposition ve svém základě je, nicméně Terry Vainoras na své album dokázal dostat i takové to koření navíc, které je sice použito stylem, že méně je více (navzdory tomu, že právě této části hudby byla věnována velká část recenze), stále je však toho koření dost na to, aby tento doomový pokrm dokázalo velice příjemně. Album přesně na hranici 7,5 a 8 bodů.
