Archiv štítku: doom / death metal

Ceremonia – La existencia humana debe ser un error

Ceremonia - La existencia humana debe ser un error

Země: Francie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: LCRecords

Hrací doba: 44:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ceremonia

Ceremonia není žádným skrytým klenotem metalové scény, ani vycházející hvězdou, ani skupinou, která by znenadání začala sbírat nadšené ohlasy z řad nezávislých pozorovatelů undergroundu. Je to prostě mladá začínající kapela, jež toho za sebou mnoho nemá – vlastně pouze debut „La existencia humana debe ser un error“, o němž si nyní zlehka popovídáme.

Formálně již mají Ceremonia na kontě pět let fungování, ale během této doby se Francouzi potýkali s klasickými problémy začínajících formací – rotující sestava a podobné věci, však to jistě znáte. Důležité je, že Ceremonia tuhle éru překlenuli a v loňském roce se dopracovali k již jmenovanému dlouhohrajícímu debutu.

„La existencia humana debe ser un error“ se tváří relativně ambiciózně. Hrací doba 45 minut sice není nijak zvlášť závratná či dokonce astronomická, ale je zajímavé, že jí Ceremonia dosahují jen v rámci čtyř písní. První tři kusy se pohybují v rozmezí 12-13 minut a jen poslední „Existencia humana“ trvá necelých sedm minut. To je docela slušná nálož, nicméně lze říct, že vzhledem ke zvolenému žánru takové stopáže nejsou zas až tak neobvyklé. Francouzi se totiž vrhli na doom metal s hlubokým chroptěním. Ten doplnili aurou posledních dnů – však se stačí podívat jen na přebal desky nebo název skupiny mnohdy stylizovaný jako † Ceremonia † – a pustili jej mezi lidi.

Co do technických kvalit na tom Frantíci nejsou nijak špatně, své nástroje zvládají naprosto v pohodě, samotné album hraje rovněž bezproblémově, v tomto ohledu není na místě vytahovat omšelou hlášku o dětských nemocích. Skladatelská stránka už je ovšem poněkud diskutabilní. Ceremonia dokážou přijít s hutnými riffy a leckdy muziku příjemně zahustit a tím vytvořit zdání nějakého nátlaku. Dále cením, že nesklouzli ke kýčovité uplakanosti, k níž se v tomto žánru sklouzává velice snadno. Odhadoval bych, že bylo cílem vytvořit tíživou tryznu, nikoliv rádoby melancholické zpívánky v pomalém tempu, což mi naprosto vyhovuje.

Přesto všechno nemůžu „La existencia humana debe ser un error“ jako celek vychválit. Ceremonia sice umí tu a tam přijít se slušným momentem, ale těch je minimum, jinak je ta jejich produkce docela prázdná. Je to jednotvárné, únavné, nezáživné, nedokáže to zapůsobit a vtáhnout posluchače do atmosféry, což je u doom metalu docela zásadní potíž. Problém mám i s délkou písní. Což o to, já mám dlouhé kompozice rád, ale jejich stopáž musí dávat smysl… a to mi tady nedává. Všechny ty tři dlouhé kusy mi přijdou zbytečně natahované a nezdá se mi, že by se toho v nich dělo tolik, aby bylo oněch 12+ minut obhajitelných. A co 12+, ono to vlastně platí i o té sedmiminutovce…

„La existencia humana debe ser un error“ jsem na chuť skutečně nepřišel. Zkoušel jsem to, ale prostě jsem na albu nenašel nic zvláštního ani pozoruhodného, ani zábavného. Jestli jsou v něčem Ceremonia dobří, tak pouze ve schopnosti člověka uvrhnout do posluchačské letargie. Ale to není zrovna pozitivní vlastnost…


Asphyx – Incoming Death

Asphyx - Incoming Death

Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Candiru
02. Division Brandenburg
03. Wardroid
04. The Feeder
05. It Came from the Skies
06. The Grand Denial
07. Incoming Death
08. Forerunners of the Apocalypse
09. Subterra Incognita
10. Wildland Fire
11. Death: The Only Immortal

Hrací doba: 47:42

Odkazy:
web / facebook

„This is true death metal, you bastards!“ Záměrně jsem si vybral na úvod recenze „Incoming Death“, nového alba Asphyx, první linku titulního válu z předchozí řadové desky „Deathhammer“. Má to pochopitelně svůj důvod a nemusíte být Sherlock Holmes, abyste na to přišli. Jestli něco aktuální formu holandských drtičů charakterizuje ze všeho nejlíp, tak je to dle mého skromného názoru právě tato věta. Hned po prvním poslechu „Incoming Death“ bylo zřejmé, že parta kolem Martina van Drunena je po svém návratu na scénu, k němuž došlo v roce 2007 a jenž byl plnohodnotně završen prostřednictvím „Death… the Brutal Way“ o dva roky později, stále v laufu a prodlužuje svoji sérii, v rámci níž sází mezi hladové posluchače jedno povedené album za druhým.

Přestože „Incoming Death“ pokračuje tam, kde se na „Deathhammer“ skončilo a přináší tak poctivou porci zabijáckého oldschool death metalu, tak oproti předchozím dvěma albům Asphyx upustili od bruskovitě průrazného zvuku a vrátili se k hutnějšímu nazvučení svých nástrojů, díky čemuž má devátá řadovka blíže ke starším albům. Hudebně je však všechno při starém, protože Asphyx nemají důvod nic měnit. Během své kariéry si vybrousili svůj styl k dokonalosti a všechny aspekty jejich tvorby představují v současné době celek, který zabíjí na všech frontách.

Připravte se tedy na chladné, záhrobní kytarové riffy Paula Baayense, smrtící salvu bicích, k nimž usedl novic Stefan Hüskens, dunící basu Alwina Zuura a samozřejmě na charakteristický growling Martina van Drunena, který je tou správnou deathmetalovou bestií, již si s nikým jiným nelze splést. Co do množství nápadů je „Incoming Death“ albem dostatečně zajímavým, aby se nezačalo po několika málo posleších zajídat a svádět posluchače k ubíjející monotónnosti. Naopak se mi zdá oproti posledním dvěma počinům tak nějak promyšlenější a atmosféričtější. Tam, kde „Deathhammer“ bodovalo s průbojným materiálem, je „Incoming Death“ do jisté míry zadumanějším albem a nezadírá se pod kůži tak rychle. Ale na tom koneckonců nezáleží. Hlavní je, že Asphyx naplňují očekávání spojená s velikostí jména, které se na přebalu honosí.

„Incoming Death“ by se, jako už je tomu v případě Asphyx zvykem, dalo rozdělit na dvě základní kategorie písní. Ta první přináší rychlejší, death metalem skrz naskrz prolezlý materiál, díky němuž považuji hudbu Asphyx za esenci toho nejryzejšího death metalu, s nímž lze u velkých kapel přijít do styku. Patří sem příkladně úvodní vál „Candiru“, rychlovka „Incoming Death“, jež svým nástupem a množstvím energie evokuje titulku předchozího alba, či klasickou chrastivou hymnu „It Came from the Skies“. Neuvedl jsem sice všechny, ale pro jako krátký výčet toho, že Asphyx umí složit perfektní deathmetalovou pecku, která má všechny parametry k tomu, aby se ihned po vydání stala na poměry jejich vlastní tvorby klasikou, by to mohlo stačit.

Možná vám přijde, že s tou chválou to přeháním, ale věřte, že v tomto případě si za svým názorem opravdu stojím. Asphyx v poslední dekádě tvoří materiál, který snese srovnání s tou největší klasikou žánru a minimálně na úrovni jejich vlastní tvorby si myslím, že lepší placky než aktuální ponávratovou trojici ve své diskografii nemá. Vůči klasikám „The Rack“ a „Last One on Earth“ je to sice dosti kacířská myšlenka, ale Martin van Drunen a jeho parta smrtonošů zrají jako víno.

Jestliže výše uvedené písně patří spolu s „The Feeder“ či „Forerunners of the Apocalypse“ do sorty písní rychlejších, tak je nutné zmínit další neméně důležitou složku „Incoming Death“. Ta je tvořena kompozicemi v pomalém tempu, které čerpají základ v doomové zatěžkanosti, ale ponechávají si deathmetalovou průraznost a agresi. Nedokážu říct, která z těchto skupin skladeb je lepší, protože takhle to brát nelze, ale dohromady je ten koktejl smrtících paleb a pomalejších tryzen namíchán tak dokonale, že není nutno dělat kvalitativní rozdíly. „Wardroid“, „Subterra Incognita“, „The Grand Denial“ i závěrečná „Death: The Only Immortal“ nejsou na první poslech takové tutovky, ale to se od nich ani nečeká. Jediná „Wardroid“ má v rámci možností hitový potenciál a díky přímočaré struktuře dokáže zaútočit na první poslech.

Asphyx

To „The Grand Denial“ a „Death: The Only Immortal“ se svou hrací dobou, jež pokořila sedmiminutovou hranici, pomalu budují nezaměnitelnou záhrobní atmosféru. Chrastivé kytary se nikam neženou, Van Drunen trápí své hlasivky a za pomalu doznívajících kytarových linek v závěrečné kompozici vás Asphyx nechají přemýšlet o životě a smrti. Z posledních dvou minut „Death: The Only Immortal“ mě mrazilo v zádech a po skončení jsem měl chuť album otočit ihned ještě jednou.

A to jsem taky dělal. Pravidelně. Není žádné tajemství, že mám chrastivý death metal rád a Asphyx zvláště, nicméně výše uvedené řádky nebyly myšleny jako uctívání oblíbené skupiny bez ohledu na kvalitu předkládané nahrávky, nýbrž jako radost z toho, že tahle holandská mlátička si své výsadní postavení na poli death metalu hrdě drží dál, a nemusí přitom dělat žádné kompromisy a někomu lézt do prdele. Stačí nahrát desku, již lze určitě chápat jako sázku na jistotu, a přesto mají v rukách silný produkt, jímž dokážou přesvědčit o tom, že pod drn tahle čtveřice v žádném případě nepatří a že její návrat měl smysl. „This is true death metal, you bastards!“


Hyponic – 前行者

Hyponic - 前行者

Země: Čína
Žánr: funeral doom / death metal / dark ambient
Datum vydání: 10.8.2016
Label: Weird Truth Productions

Tracklist:
01. 前行者
02. 誅滅零八
03. 最後陳述
04. 寧劈不回
05. 飄流
06. Intro [Virus cover]

Hrací doba: 34:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některé kapely to mají ve vzbuzování pozornosti poměrně jednoduché. Stačí jim jen základní kombinace žánr + místo původu, aby to člověka zaujalo. U mě k takovým případům patří i Hyponic. Ptáte se proč? Inu, odpovězte si sami, jestli jste nebo nejste zvědaví na funeral doom metal z Číny…

Tahle parta z Hong Kongu rozhodně nejsou žádní zelenáči. Ke vzniku kapely, jejíž sestavu aktuálně tvoří dvojice Roy a Wah, totiž došlo již v roce 1996, tedy před rovnými dvaceti lety. Za tu dobu to ovšem Hyponic s nějakou extrémní aktivitou příliš nepřeháněli, takže za dvě dekády nastřádali jen tři alba – „Black Sun“ (2001), „The Noise of Time“ (2005) a nakonec nejnovější „前行者“ (neboli v přepisu „Qian Xingzhe“), které vyšlo minulý měsíc.

V tvorbě Hyponic lze napříč trojicí desek pozorovat znatelné „doomovatění“ – Číňané jsou s každým dalším počinem pomalejší a drtivější. Zatímco debut byl ještě death / doom metal, v němž se vyskytovaly i rychlé pasáže, dvojka „The Noise of Time“ zpomalila a přinesla hutnější atmosféru. Letošní „前行者“ v tomto trendu pokračuje, jelikož rychlostní pedál byl povolen ještě víc. Na aktuálním počinu jsou Hyponic už nefalšovaným funeral doom metalem, který se táhne jak pomalu jak mlha na hřbitově.

Abychom si ale rozuměli – zpomalení tempa v žádném případě neimplikuje hudební zvolnění, čehož je „前行者“ jednoznačným důkazem. Naopak by se chtělo říct, že Hyponic jsou na letošním počinu snad nejhnusnější, co kdy byli. Nahrávka je stále tvrdá a její síla je skutečně veliká. Když hraje death metal, je to jako kdyby vás někdo mlátil kamenem – je to brutální, spousta krve, ale jakmile dostanete párkrát šutrem do palice, jste kaput a je po všem. Hyponic jsou ale pomalá smrt, jako kdyby vás někdo lisoval a tlak se zvyšoval postupně. Průběh není tak efektní, ale výsledná hromada krvavé kaše vzbuzuje mnohem větší respekt než obyčejná rozmlácena kedlubna. A navíc asi není třeba polemizovat o tom, co bude bolestivější.

Oukej, zpátky na zem, barvitých přirovnání již bylo dostatek. Snad si ale rozumíme, že „前行者“ je pekelně hutná deska. Samozřejmě, to by se do jisté míry dalo tvrdit o jakémkoliv funeral doom metalu, nicméně ten důvod, proč je produkce Hyponic tak dobrá, tkví v tom, že se nejedná o to úplně nejkonzervativnější stylové klišé. Nechápejte mě špatně, Hyponic nevytvářejí nic nového, jen je ten jejich přístup ke klasickému funerálnímu výrazivu vcelku svěží. Na svědomí to má především sólová kytara, která vcelku zodpovědně kvílí nad hlubokými táhlými riffy – někdy atmosféru ještě zahušťuje, jinde se stará o výborné melodické linky. A dohromady to funguje.

Hyponic

V druhé řadě pak lze Číňanům přičíst k dobru i skutečnost, že – opět v kontrastu s tím echt tuctovým podáním funeral doomu – jejich skladby nejsou omíláním šnečího riffování, které se táhne odnikud nikam a vývoj aby člověk pohledal. Hyponic jsou na žánrové poměry relativně pestří, nebojí se ani darkambientních pasáží, jichž není vůbec málo. Jako příklad se ihned nabízí pátá „飄流“, která se obejde bez hrubých riffů celá, nebo třetí „最後陳述“, ale ukázat lze i třeba na střední pasáž druhé „誅滅零八“, v níž se navíc v jednom momentě ozvou dokonce i hostující housle. Mým osobním favoritem se ale nakonec stala „寧劈不回“ s utlumeným rozjezdem, díky němuž má následné vygradování opravdu účinek.

To jsou však do jisté míry jen „detaily“, protože vše přítomné obepíná zdrcující atmosféra, jež je nakonec tou největší předností „前行者“. Právě díky ní to celé drží pohromadě a má to takové grády. Desce navíc prospívá nízká stopáž, s jejímž přispěním počin působí sevřeným a intenzivním dojmem. Celkově se jedná se o nahrávku, jejíž poslech se určitě nerovná ztrátě času a na niž by si příznivci extrémního doom metalu měli posvítit. Z mého pohledu dost povedená záležitost.


Gateway – Gateway

Gateway - Gateway
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 23.7.2015, selfrelease

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Říká se, že obal prodává. V dnešní internetové době už to asi neplatí s takovou jistotou jako kdysi, ale do jisté míry pořád ano, protože kolikrát je to právě obálka, co člověka donutí si z té záplavy muziky vyzobnout právě tohle album a pustit si jej. Ono co si budeme povídat, nějaká korelace mezi soudností ve vizuální stránce a soudností v hudební stránce prostě bývá. A přesně z tohoto důvodu jsem si pustil i eponymní debut Holanďana (jednotné číslo záměrné) Gateway, na jehož přebalu se nachází výjev tortury, což mi přijde jako adekvátní artwork pro death / doom metal. Jen tak mimochodem, jedná se o obraz ze začátku 18. století od neznámého autora.

Co se však týče samotné hudební produkce tohohle jednočlenného projektu, za nímž stojí jistý Robin Van Oyen, ta mě na prdel zas tolik neposadila. Začněme ovšem tím pozitivnějším, co posluchače ostatně praští do uší hned jako první. Mám tím na mysli zvukovou špínu – „Gateway“ totiž disponuje zahuhlaným undergroundovým soundem, který jako by přišel na návštěvu z 90. let. Právě díky němu je ta nahrávka syrová a hrubá, sympaticky podzemní. A to je za mě rozhodně super. Pokud byste chtěli slyšet nějakou asociaci, můžete si představit třeba Winter, k nimž to nemá zas až tak daleko. Leda tak s tím rozdílem, že „Gateway“ není v tak ultra šnečím tempu jako „Into Darkness“, jediná deska, již po sobě kultovní Američané zanechali.

Prvotní oťukávání se tedy díky hezky syrové produkci nese na pozitivní vlně, ale to v mém případě docela rychle pominulo, když jsem se pořádně zaposlouchal do samotného materiálu. Z tohohle úhlu pohledu – který je vlastně tím stěžejním! – se totiž nejedná o žádný zázrak. Album je totiž krutě jednotvárné, dokonce až regulérně fádní. Většinovou náplň „Gateway“ tvoří vcelku obyčejné hrubé riffování, což je chvíli v pohodě, ale když to tak jede celou dobu a jeden song je jako druhý (ono totiž ani tempo se příliš nemění, natožpak vokální projev, jenž se samozřejmě nese v duchu hlubokého murmuru), tak to prostě přestává bavit.

Za trochu světlé momenty lze považovat snad jedině čtvrtou „Impaled“, kde se v jednom momentě zjeví docela slušný riff s koulema, což oproti zbytku (a tím myšleno i zbytku toho samého songu) zní svěže, díky čemuž to asi působí lepší, než to ve skutečnosti je, a sedmou „Hollow“, v níž se dokonce ozve, považte, i nějaká melodie. Jinak je ale „Gateway“ vcelku o ničem, sorry.

Možná, že kdyby ten samý materiál vyšel před dvaceti a více lety, mohl se z toho stát podobný kult jako z výše zmiňovaných Winter (co si budeme povídat, oni ve své podstatě také nejsou nějaká přehlídka geniality). Možná. Třeba taky ne. Ale na každý pád, přicházet s takovýmhle materiálem v roce 2015, to je jako nošení dříví do lesa.


Monolithe – Epsilon Aurigae

Monolithe - Epsilon Aurigae
Země: Francie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 11.12.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Synoecist
02. TMA-0
03. Everlasting Sentry

Hrací doba: 45:00

Odkazy:
facebook

Francouzské těleso Monolithe lze bez větších pochyb řadit ke stálicím pohřebně doom metalové scény. Jistě, že o proslulosti funerálních Skepticism či Esoteric, případně doom / deathových My Dying Bride nemůže být řeč, nicméně o stabilní článek scény rozhodně jde, vždyť Monolithe hrají již od roku 2001. Rozjezd měli tehdy Francouzi takřka ideální. Brzy po založení vyšly první dvě řadovky s jednoduchými názvy „Monolithe I“ (2003) a „Monolithe II“ (2005), přičemž co bylo zajímavé – obě desky obsahovaly jednu jedinou skladbu. Ačkoliv se poté chod kapely mírně zadrhnul, rok 2012 znamenal smělý návrat k potentním začátkům. Od tohoto roku Monolithe vyrukovali hned se třemi dlouhohrajícími deskami a na této vlně se vezou dodnes. Zatímco minulé album („Monolithe IV“, 2013) ještě drželo vytyčené názvosloví a stejně jako všechny předchůdkyně obsahovalo jedinou kompozici, nejnovějším přírůstkem byl nastolený trend narušen. Namísto „Monolithe V“ tak račte přivítat třískladbové „Epsilon Aurigae“.

S kapelou jsem se blíže seznámil až ke konci loňského roku. Vyhlédnutou jsem ji měl už pár let, ovšem k prvnímu poslechu došlo až díky YouTube, které se pro jednou ukázalo býti dobrým rádcem a vyplivlo na mě „Monolithe II“. Na první poslech byla tahle věc fajn a vzhledem k tomu, že Francouzi právě vydávali nový materiál, vrhl jsem se i na něj. Jaký je? Inu, asi takový, jaký byste očekávali.

Dání sbohem číslování alb může vypadat jako vkročení do nové éry, nicméně po hudební stránce konstatuji setrvání v doomovém záhrobí. Znát předchozí alba, možná bych mluvil trochu jinak, menší hudební změny třeba proběhly, každopádně základ zůstal neměnný. Jestliže předcházející tvorba kapely bývá označována za mix funeral a doom / death metalu, s „Epsilon Aurigae“ se to má nejinak. Pozvolné (nikoli však uspávací) tempo, táhlá riffáž. A klávesy – všudypřítomné, avšak velmi citlivě zasazené. Neruší, nepůsobí lacině a pouze podtrhávají atmosféru oscilující kdesi na ose vesmír – zkáza – přiměřená majestátnost.

Na rozdíl od doom / deathové většiny se Monolithe pouštějí do dlouhých instrumentálních ploch. Kupříkladu druhá (a stejně jako dvě ostatní skladby přesně čtvrthodinová) „TMA-0“ se obejde bez jediného hlesnutí, a ani závěr desky v podobě „Everlasting Sentry“ vokalistu příliš nezatěžuje. A říkám si, proč ne? Zpěvák na desce prezentuje víceméně jedinou hlasovou polohu – monotónním hlubinným řevem – a je jen dobře, že do dění bývá zařazován tak, že se jím člověk nedokáže přejíst.

I když je „Epsilon Aurigae“ striktně (jen pro připomenutí – každá píseň má přesně 15 minut) rozčleněno, rozdíl mezi jednotlivými částmi není nikterak markantní. První „Synoecist“ je za tu nejukecanější, s temným murmurem v hlavní roli. Ve všem tom zatěžkaném kytarování nechybí tišší pasáž se zajímavým bubenickým zpestřením, ani dvě solidní gradace, přičemž především ta mezi třetí až šestou minutou stojí zato. Těžká riffáž, nadpozemno evokující klávesy a efekty poupravený zlovokál, toť ve zkratce jeden z nejlepších momentů desky. Bohužel, zbytek kompozice po větší poslechové dotaci nepůsobí už tak silně, a i když na několik zajímavějších motivů narážím, občas musím konstatovat i mírnou nudu. Zcela instrumentální „TMA-0“ ve mně zanechala obdobný dojem. Ačkoliv zprvu se zdála být nadějnou, na ploše 15 minut je těch nápadů docela málo a na rozdíl od první „Synoecist“ ještě neobsahuje žádnou vyloženě strhující pasáž.

K finále jménem „Everlasting Sentry“ naopak nemám výhrad. Skladba, evidentně skládaná s účelem celé album završit, působí monumentálně a nejdramatičtěji. Není chudá na výborné pasáže, slavnostnost nevyznívá přehnaně pateticky, zkrátka radost poslouchat. Rozhodně nejnápaditější a nejlepší píseň na desce. V rámci celku to ale není úplně nejzdravější, neboť gradace do poslední stopy není plynulá a „Everlasting Sentry“ si pak vysvětluji jako takový nepatřičný náraz.

Monolithe

Musím říct, že miluji alba s gradací, alba, která je nutno poslouchat až do finálních momentů přivádějících do absolutního blaha. „Epsilon Aurigae“ se o něco takového pokouší, avšak provedení pokulhává. První půlhodinu nejsou Monolithe špatní, ale místy jsou až zbytečně ploší a nevýrazní. Zato závěrečná čtvrthodina vše převrací naruby – mluví majestátní a mnohem nápaditější řečí. Snahu o gradaci však bohužel vnímám spíše jako kontrast a doklad nevyrovnanosti, což z kompozičního hlediska celé desce škodí. Po prvních posleších se mi zdálo, že „Epsilon Aurigae“ bude jen kvést, jenže čas tentokrát nepomohl, ba naopak odhalil slabiny. Výsledný pocit tak mluví o nedotaženosti, troše zklamání a pouze mírném nadprůměru, jenž se zprvu zdál být mnohem přesvědčivějším.


Helllight – Journey Through Endless Storms

Helllight - Journey Through Endless Storms
Země: Brazílie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 7.9.2015
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain

Hrací doba: 79:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…

Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.

A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.

Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.

I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.

„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.

Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…


My Dying Bride – Feel the Misery

My Dying Bride - Feel the Misery
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. And My Father Left Forever
02. To Shiver in Empty Halls
03. A Cold New Curse
04. Feel the Misery
05. A Thorn of Wisdom
06. I Celebrate Your Skin
07. I Almost Loved You
08. Within a Sleeping Forest

Hrací doba: 62:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu.

První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a zcela upřímně přiznávám, že během těch čtyř let od vydání jsem „Evintu“ nebyl schopen ani jednou doposlouchat do konce (a už nikdy to nehodlám zkoušet), protože to je prostě neskutečná zívačka. Nicméně – byl to experiment, bral jsem to jako ojedinělý přešlap, přes nějž jsem se nakonec dokázal přenést. Tím spíš, že následné EP „The Barghest o’ Whitby“, které nabídlo jednu dlouhou půlhodinovou kompozici a které vyšlo ještě v tomtéž roce, mi náladu okamžitě spravilo.

Jenže následující a tentokrát již klasická dlouhohrající deska „A Map of All Our Failures“ byla dalším zklamáním. Všichni okolo byli tenkrát nadšení, hlasy kritiky i fanoušků velmi pozitivní, po rozporuplné nahrávce „Evinta“ to byli opět staří dobří My Dying Bride, jak je máme rádi, všechno bylo na svém místě a všechno znělo tak, že jsem z toho měl být také nadšený. A přesto jsem nebyl, to album mě moc nebavilo a i s odstupem jej řadím snad až na úplně poslední místo diskografie „Brajdů“ (dobře, budeme-li počítat i „Evintu“, tak na předposlední) – a tentokrát dojem zas tak moc nespravilo ani další navazující EP „The Manuscript“, byť bylo o kousek lepší než samotné „A Map of All Our Failures“.

Další tři roky uběhly jako voda, ze sestavy se po 14 letech odporoučel kytarista Hamish Hamilton Glencross, na jehož místo naskočil navrátilec Calvin Robertshaw, jenž v My Dying Bride hrával v 90. letech, a britská stálice je tu s tříletým rozestupem, na nějž si zjevně za poslední dekádu zvykla, zase s novou nahrávkou „Feel the Misery“. Doufal jsem v jediné – že po slabším „A Map of All Our Failures“ a neposlouchatelné „Evintě“ to konečně bude zase ta stará známá paráda, na niž jsem byl vždy zvyklý. A víte co? Ono to tak skoro opravdu je…

Nechci říkat, že jsou My Dying Bride zpátky nebo že se vrátili, protože vlastně nikdy nikam nešli. „Evinta“ byla přece jen od počátku prezentována jako jednorázový experiment a kromě ní je skupina v novém tisíciletí stále na svém. Vývoj se zastavil již před mnoha lety a Britové už pouze přidávají další skladby do své kolekce, jejíž podoba byla dávno definována. Takové je i „Feel the Misery“ – opět je to album, jež do tvorby My Dying Bride nepřináší nic nového (kolikáté už?) a od nějž by bylo bláhové něco takového očekávat. Jednoduše je to prostě typická „brajdovina“, a pokud vám jejich starší práce nejsou neznámé, pak jistě víte, o čem mluvím, protože vyjma sestřihu zpěváka Aarona Stainthorpa se vlastně v posledních letech nic nezměnilo.

Nicméně konzervatismus My Dying Bride sluší a až na výše propírané výjimky jsou v něm prostě silní. A to je přesně ono – ten důvod, proč „Feel the Misery“ na rozdíl od svého předchůdce funguje, je vlastně až prozaicky prostý. Ostrovní pětice prostě tentokrát dala dohromady silné skladby, které dokážou posluchače vtáhnout. Nic víc v tom není, a přece je to setsakra cítit, jelikož tohle je přesně tím, co mi na „A Map of All Our Failures“ tak chybělo.

Vzhledem k nevývoji asi nemá příliš cenu obšírně popisovat, jak to zní, a probírat se celým tracklistem, protože… jednoduše, My Dying Bride všichni známe, už dávno je to skupina, která by měla patřit k základnímu vzdělání v oblasti metalu, a pokud někdo nemá představu, jaký má tahle kapela zvuk, tak by měl vážně zapřemýšlet o tom, zdali se vůbec může nazývat fanouškem metalové hudby. Co si budeme povídat, vykládat v recenzi v roce 2015 a charakteristických brajdovských melodiích a o tom, že Aaron Stainthorpe je skvělý zpěvák, jenž vládne podmanivým čistým zpěvem, ale dokáže i zařvat jako zvíře… to je jako kdybyste napochodovali na přednášku posledního ročníku inženýrského studia na matfyzu a začali tam zaníceně prezentovat svůj objev trojčlenky. Tyhle formality tedy přeskočíme a vypíchneme jenom ty nejlepší kusy, jaké se na „Feel the Misery“ nacházejí…

My Dying Bride

Pro mě osobně se jedním z vrcholů alba stala dvojice „To Shiver in Empty Halls“ a „A Cold New Curse“, které se nacházejí na druhé a třetí pozici. Ani ty sice nenabízejí nic, co bychom u My Dying Bride ještě nikdy neslyšeli, ale jednoduše fungují, Britové v nich vymysleli několik vážně skvělých melodií i riffů, atmosféra šlape a především závěry obou se nadmíru povedly. Úplné finále „A Cold New Curse“ je dokonce tak působivé, že bych se jej nebál pasovat na vrcholný moment celé nové kolekce. Po třech úvodních písních, jejichž stopáž shodně přesahuje devět minut, kapela dále nabídne několik kratších věcí, které jsou rovněž parádní. Už titulní táhlá věc „Feel the Misery“ je dobrá, ale opravdová síla přichází až s „A Thorn of Wisdom“, což je další z vrcholných momentů desky. Hlavní roli zde hrají klávesy a rytmika, protože kytary se přidají vlastně až v závěrečné třetině, a rozhodně to dopadlo výtečně.

„Feel the Misery“ je ovšem zábavné takřka po celou svou dobu, ačkoliv má nahrávka lehce přes hodinu. Není problém udržet pozornost až k závěrečné jedenáctiminutovce „Within a Sleeping Forest“, a i když některé její riffy nápadně připomínají některé starší věci, stále mi to dává smysl a už jen díky několika vysoce povedeným klávesovým linkám stojí za to vydržet až sem. Snad jediný kus, který mě moc nezaujal, je předposlední „I Almost Loved You“, což je poklidný nemetalový kus stojící jen na klávesách, houslích a Aaronově vokálu – bohužel však působí příliš utahaně. Inu, takovéhle věci asi My Dying Bride zas tak nejdou (viz „Evinta“). Naštěstí ale těch pět a půl minuty není tak zásadní věc, aby to dojem z celé nahrávky pokazilo.

„Feel the Misery“ tedy rozhodně není ničím překvapivým a vlastně je to prostě jenom další album My Dying Bride v řadě. A kdyby došlo na lámání chleba, tak by nejspíš skončilo až v druhé polovině pomyslné diskografijní tabulky – přece jenom na sílu takového „Songs of Darkness, Words of Light“ či „A Line of Deathless Kings“ (chceme-li zůstat v novém tisíciletí) to nemá, o majstrštycích z 90. let jako „The Light at the End of the World“ neřkuli rovnou „The Angel and the Dark River“ ani nemluvě. Přesto se jedná o příjemnou doomovou desku, která zabaví a jménu My Dying Bride rozhodně neškodí. Nicméně, buďme upřímní – svá nejlepší díla již mají Britové za sebou a to už se s největší pravděpodobností nikdy nezmění…


Druhý pohled (Onotius):

Nová deska britských doomových matadorů My Dying Bride je pro mě příjemným překvapením. Tedy, ne snad, že by se jednalo o něco zásadního a novátorského, co jsme u kapely potažmo v doomovém žánru ještě neslyšeli, ale jde o desku, jež zkrátka prezentuje kolekci poctivých, účinně koncipovaných skladeb, které nejedním momentem mají potenciál posluchače upoutat. Jistě, kdekdo může argumentovat proti nahrávce tím, že skupina vsadila více na jistotu a vyrovnaný až transparentní zvuk, ale album solidními nápady opravdu nešetří. Zvláště v kontrastu s předchozí deskou, jež sice působila osobněji a byla o špetku atmosferičtější, avšak plynula tak nějak do ztracena a k nějaké patřičné katarzi ve stylu klasik nedošlo ani omylem, pak letošní počin považuji za velmi pozitivní posun.

Perfektním kouskem je hned otvírák „And My Father Left Forever“, který se v textu věnuje nedávné smrti Aaronova otce a hudebně prezentuje jedeny z nejchytlavějších postupů na desce. Je zde patrný hutnější a syrovější zvuk kytar, jenž sice ubírá trochu oné melancholičnosti, nicméně zase skladbu táhne a v průběhu riffů zachovává pozornost posluchače ve střehu. V protikladu k tomu na albu zároveň místy výrazněji vystupují významnější houslové a klávesové pasáže, jež poskytují onen aspekt různorodosti, který byl na minulé desce spíš minimalizován. Zároveň jsou zde však takové party rozmístěny s rozvahou, tak aby vedly k vývoji skladeb a zbytečně nezaplácly celek, tj. šly přes hranici vkusnosti. Případem, který exemplárně ilustruje, jak zde silnější klávesy napomůžou ke gradaci, je například závěr skvělé „A Cold New Course“. Zároveň se zde nachází i pár skladeb, jež by se daly v jistém smyslu nazvat baladami – „A Thorn of Whisdom“  a „I Almost Loved You“ a v nich právě klávesy (a v první zmiňové i brilantní basa) hrají takřka dominantní roli. Závěrečná „Within a Sleeping Forest“ pak složky „syrové vs. epické“ staví do rovnosti, a ačkoliv je místy možná až kontraproduktivně repetetivní, zase dává velký prostor pro hru s aranžemi.

My Dying Bride - Feel the Misery

Deska je relativně vyrovnaná, jen předposlední skladby působí možná trochu unaveněji než zbytek materiálu. Hudba hraje něco málo přes hodinu, ovšem přesto leze do ucha celkem rychle a velmi příjemně se vstřebává. Jistě, čekat, že My Dying Bride pokoří své skvosty z 90. let, by bylo dnes už asi celkem bláhové, avšak dokud budou nahrávat tak solidní desky jako „Feel the Misery“, není třeba se o jejich pověst obávat.


Nangilima – The Dark Matter

Nangilima - The Dark Matter
Země: Španělsko / Švédsko / Bulharsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 8.11.2014
Label: Xtreem Music

Hrací doba: 42:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Nevím, jestli je to nějaký žánrový trend, anebo mám prostě jen to štěstí (smůlu?), že mi tolik takových věcí přichází do cesty, ale přijde mi, že za poslední rok, dva jsem poslouchal nadměrné množství doom metalových projektů, jejichž členové se rekrutují z vícera zemí (a mnohdy i z různých kontinentů, ale to není dnešní případ). Jak asi tušíte, jen těžko bych o tom mluvil, kdyby se to netýkalo i skupiny Nangilima, v jejíchž řadách najdeme (alespoň soudě dle informací na oficiálním Facebooku) muzikanty ze Švédska, Španělska a Bulharska.

Ale to je jen taková zajímavost na začátek, v reálu je mi popravdě vcelku šumák, jestli si ta která kapela dává zkoušky jenom skrz Skype, anebo to hobluje pěkně postaru v garáži. Ten druhý způsob je mi sice sympatičtější, nicméně hlavní slovo má stále finální podoba vlastní hudby. Esenciální otázkou našeho dnešního skromného povídání pak je samozřejmě to, jak v tomto testu obstáli Nangilima resp. jejich debut, jenž nese název „The Dark Matter“ a vyšel téměř před rokem.

Nangilima se pohybují v hájemství doom / death metalu, tudíž očekávejte pomalou muziku těžšího rázu s proklatě hluboko naladěným murmurem a množstvím kytarových a klávesových melodií, které mají za úkol navodit patřičně neveselou a zachmuřenou atmosféru. Že vám to nezní jako něco, co by tu už mnohokráte nebylo? Inu, tento dojem je bohužel správný.

Nangilima sice nehrají špatně, ale ten jejich doom / death zcela postrádá vlastní ksicht a nemá nic, co by kapelu jakkoliv odlišilo od stáda podobně laděných uskupení, což samozřejmě není nic moc pozitivního. Jednoduše je to velice dobře zahrané řemeslo, které se sice poslouchá poměrně příjemně, ale nic navíc. A ještě k tomu se mi zdá (a to aniž bych si protiřečil s onou poslouchatelností), že pocitově „The Dark Matter“ působí jako delší nahrávka, než ve skutečnosti je. Tím jsem jinými slovy řek, že ubíhá trochu pomalu, což také dojem zrovna dvakrát nevylepší.

Jediné, co „The Dark Matter“ nějak drží nad vodou a co album posouvá alespoň do lepšího průměru, jsou melodie. Sem tam se najde i nějaká povedená kytarová, avšak měl jsem na mysli především klávesy, jelikož jejich linky jsou místy až nečekaně… hm, skvělé? Nebál bych se říct, že vlastně ano – opravdu skvělé. Jako jeden příklad za všechny mohu uvést tu v čase 04:20 ve čtvrté skladbě „The Link of Reminiscence“.

Bohužel, takto výtečné momenty zabírají pouze malinkou, takřka zanedbatelnou část z celkové hrací doby „The Dark Matter“ a naopak většinu vyplňuje již propíraný doom / death standardního střihu. Nicméně i to je dost na to, aby právě těchto pár chvilek bylo tím hlavním, co jsem si z poslechu odnesl. Stále je to ale dost málo na to, abych měl někdy chuť se k tomuto albu vracet. I přes jistý potenciál se tedy „The Dark Matter“ takřka s jistotou stane jednou z těch desek, jejíž poslech mi sice obtíže nečinil, ale zanedlouho už nebudu pořádně vědět, jak to znělo, a za ještě o kousek delší dobu si už snad ani nebudu pamatovat, že jsem to někdy slyšel.


Woebegone Obscured – Deathscape MMXIV

Woebegone Obscured - Deathscape MMXIV
Země: Dánsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 22.12.2014
Label: Solitude Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Woebegone Obscured je sice nepříliš známé, ne však úplně nové jméno na doom metalové mapě. Tato dánská formace má již za sebou více jak dekádu fungování a dva dlouhohrající zářezy na pažbě. Ten první se jmenoval „Deathstination“ a spatřil světlo světa v roce 2007, zatímco jeho následovník s názvem „Marrow of Dreams“ vyšel v roce 2013.

Jako svůj další počin si však Woebegone Obscured nenachystali třetí desku, nýbrž jen minialbum, jehož název zní „Deathscape MMXIV“. Svou stopáží se ovšem tato nahrávka, jež vyšla na samém sklonku loňského roku, řadovému albu klidně může rovnat, jelikož na vás čeká přibližně 42 minut materiálu. Je ovšem otázkou, o jaký materiál se jedná…

Začněme ovšem tím pozitivním, čímž je samotná muzika. Woebegone Obscured totiž nejsou vůbec špatní a jejich podání doom metalu není vysloveně tuctové – jednoduše je znát, že Dánové muziku netvoří jen s mlhavou představou, že „by to měl být prostě doom“. Základem jejich hudby je doom / death metal, díky němuž jsem si místy vzpomněl třeba na holandský projekt The 11th Hour, za nímž stojí známý bubeník Ed Warby. Woebegone Obscured se ovšem nebojí letmo zabrousit i do hájemství funeral doom metalu. Všude různě se navíc dočtete, že se zde nacházejí i vlivy black metalu, ale to už bych popravdě řečeno tak žhavě neviděl – spíše toto označení pokládám za formální vyjádření oné netuctovosti. O čem však není sporu (a stojí to za zmínku), to je přítomnost skvělého čistého vokálu, jenž se v muzice nachází vedle klasického murmuru.

Čistě po hudební stránce bych se to nebál označit za povedenou záležitost. Hned první titulní skladba „Deathscape MMXIV“ nabízí několik výtečných nápadů, mezi nimiž nejvíce vyniká kytarová melodie, jež se prvně objeví okolo času 03:20, anebo excelentní linka čistého zpěvu v čase 06:20 – minimálně ten druhý zmiňovaný moment je vážně síla. Druhá „Catharsis of the Vessel“ laťku snižuje, ale jen o trošičku a pořád je to určitě dobré. Až třetí poklidná (asi?) mezihra „While Dreaming in the Ethereal Garden“, která trvá přes čtyři minuty, mi připadá trochu zbytečná.

Na druhou stranu je tu však také fakt, co je materiál na „Deathscape MMXIV“ vlastně zač. Titulní věc, jak již ostatně název napovídá, je přetočenou verzí písně z debutu „Deathstination“. Závěrečné dvě věci „Call from the Grave“ a „Xavier“ jsou zase jen předělávky od Bathory a Dead Can Dance… i když je zase nutné uznat alespoň to, že si s tím Woebegone Obscured trochu pohráli a originály v tom takřka nejsou slyšet. Upřímně řečeno, „Call from the Grave“ bych v tomhle podání jen tak od poslechu tedy nepoznal, přestože Bathory miluju.

Nicméně výsledek je takový, že jediným novým a původním materiálem na EP je dvojice „Catharsis of the Vessel“ a „While Dreaming in the Ethereal Garden“, přičemž druhá jmenovaná, jak již bylo řečeno, za pozornost v podstatě nestojí. Možná jako prvotní seznámení s tím, co to ti Woebegone Obscured vlastně hrají, se „Deathscape MMXIV“ vzít dá, ale řadovkám bych dal asi přece jen přednost…


Paradise Lost – The Plague Within

Paradise Lost - The Plague Within
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.

Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.

Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.

Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.

Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.

Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.

„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.