Archiv štítku: doom / death metal

Paradise Lost – The Plague Within

Paradise Lost - The Plague Within
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 29.5.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.

Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.

Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.

Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.

Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.

Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.

„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.


Barren Earth – On Lonely Towers

Barren Earth - On Lonely Towers
Země: Finsko
Žánr: progressive doom / death metal
Datum vydání: 24.3.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. From the Depths of Spring
02. Howl
03. Frozen Processions
04. A Shapeless Derelict
05. Set Alight
06. On Lonely Towers
07. Chaos, The Songs Within
08. The Vault

Odkazy:
web / facebook / twitter

Před dvěma roky jsem na stránkách Sicmaggotu vychválil Barren Earth a jejich povedenou směsici death metalu s progresivním rockem na albu „The Devil’s Resolve”. Povídání o novince „On Lonely Towers” bude v mnohém podobné a podobné bude i hodnocení (byť dnes již jen slovní). Barren Earth totiž dodrželi trend vzestupné kvality a nahráli album, které oba předchozí počiny překonává. Vraťme se ale o pár kroků nazpět.

V Barren Earth se sešly poměrně výrazné osobnosti a byť budu pro mnohé mlátit prázdnou slámu, alespoň telegrafní zopakování si prostor zaslouží: Marko Tarvonen (Moonsorrow, October Falls), Janne Perttilä (živá sestava Moonsorrow), Sami Yli-Sirniö (Kreator, Waltari), Kasper Mårtenson (ex-Amorphis) a Olli-Pekka Laine (ex-Amorphis). Jednoho člena jsem však záměrně vynechal, neboť je v sestavě nováčkem. Barren Earth se v době mezi alby rozloučili se zpěvákem, jímž nebyl nikdo menší než Mikko Kotamäki (Swallow the Sun). Nakolik lze pochybovat o kvalitách Kotamäkiho domovské formace, zpěvák to je rozhodně dobrý, a tak nalézt náhradu nemohlo být nejjednodušší. Mně dosud neznámý Jón Aldará, kterého kapela na novince angažovala (a do původně čistě finské sestavy si tím vpustila Faeřana), však dokázal Kotamäkiho strčit do kapsy.

„Hiding is
A life for some
We wait for the storms to come
Maybe they
Are always there
Striking down on others where we can’t go”
(Set Alight)

Je to právě Aldarův zpěv, který vám uvízne v paměti od prvního poslechu. Nejdříve mě mírně iritoval svým „power-metalovo-operně-čistým” zpěvem v „Howl”, ovšem po troše zvykání musím uznat, že i tato poloha mu jde dobře. Je to však jen jedna z jeho mnoha tváří a právě ty zbylé nemají chybu. Tichý, uklidňující čistý zpěv, jaký předvádí například v „A Shapeless Derelict”, je krásný a skvěle kontrastuje s hlubokým, domy bořícím growlingem, který má na albu výsadní postavení. V celkové kombinaci je tak „On Lonely Towers” z pohledu vokálů jedním z nejpůsobivějších alb poslední doby a o řád výše než jeho už tak povedený předchůdce.

Jistě však budete souhlasit, že jen na zpěvu žádné album stát nemůže (pokud nepočítáme a cappella zrůdnosti), a tak by špatně napsaném albu sebelepší vokalista nepomohl. Dobrou zprávou je, že Aldaróva bezchybnost je jen jedním dílkem z celé povedené skládačky. Jestliže mezi debutem a „The Devil’s Resolve” prošli Barren Earth přesunem z převážně (melodického) death metalu ke kombinaci s progresivním rockem, „On Lonely Towers” představuje posun přinejmenším stejně výrazný. Více než kdy dřív vystrkují ze všech stran růžky doom metaloví čertíci, kteří albu propůjčují správně hrobovou atmosféru. Progresivní rock byl navíc z části nahrazen svou matkou psychedelií. Barren Earth se tak dále roztahují do šířky a přijímají pod svá křídla další a další vlivy, přičemž zvládají znít semknutěji než kdy dřív.

Skladby na „On Lonely Towers” se na škále hrací doby pohybují od kratších pětiminutovek po dvě rozsáhlé jedenáctiminutové kompozice. Nelze přitom říct, že by některý z formátů šel kapele líp, a troufnu si tvrdit, že vzhledem ke kvalitě materiálu rozhodně nebudete koukat na tracklist a kontrolovat, kolik skladeb do konce ještě zbývá. Po krátkém intru nastupuje „Howl”, prezentující poprvé široký rozsah „nových” Barren Earth. Dobře zapamatovatelná první polovina, stojící převážně právě na výše kritizovaném zpěvu představuje přívětivější tvář kapely, zatímco druhá, nastartovaná těžkým a pomalým riffem a chorobným murmurem naopak tu méně přívětivou. „Howl” je však výjimkou, neboť si většina skladeb drží jednotnou náladu a pozornost spíše než změnami atmosféry udržuje pozornost jednoduše vysokou kvalitou materiálu.

„Frozen Processions” je téměř hard rockový kousek, jehož celou hrací dobou se line povedené kytarové sólo s několika výraznými vrcholy. „A Shapeless Derelict” je naopak posmutnělá balada s nádherným zpěvem, povedenou basovou linkou a skvěle zvládnutou gradací od úvodního „ticha” do závěrečného death metalového pekla. Podobně vyznívá i „Set Alight”, byť je svou strukturou méně čitelná. Nejdelší kousek alba, titulní skladba „On Lonely Towers”, využívá hrací doby s maximální pečlivostí a obsahuje několik z nejlepších momentů alba, jmenovitě krásné kytarové sólo na pozadí hlubokých growlů okolo třetí minuty a pomalou dojemnou část s čistým zpěvem okolo minuty sedmé. Na závěr pak přichází „The Vault”, další z netradičních skladeb, s rozsáhlou progresivně-psychedelickou instrumentální částí ukrytou ve svém nitru.

„A smile of the crazed
Comes, settles and stays
Empty before me, empty behind
And the sun forever shines”
(A Shapeless Derelict)

Asi není překvapením, že další z důležitých faktorů, tedy instrumentální preciznost, je na „On Lonely Towers” dotažena do dokonalosti. Milovníci výrazných kláves (piana, varhan a dalších mačkacích nástrojů) si přijdou na své stejně jako obdivovatelé kytarových sól, výrazných baskytar či nápaditých bubenických hrátek. Když ke všemu přičtu výborný zvuk, asi těžko mohu vyslovit něco jiného než obrovské doporučení.

Letos již vyšla řada dobrých nahrávek a „On Lonely Towers” se řadí mezi ty nejsilnější. Není sice tak geniální jako „Beware the Sword You Cannot See” ani propracované jako „Hand. Cannot. Erase.” (zatím jediná letošní alba, která mě baví víc než „On Lonely Towers”), zato je nesmírně dobře napsané, promyšlené i zahrané. I to je dobrý důvod k poslechu.

„Here we walk
Every day
Searching and dreaming ourselves out of the grey”
(Set Alight)


Dionisyan – The Mystery of Faith

Dionisyan - The Mystery of Faith
Země: Itálie
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: 7.1.2015
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. Shadows of Destiny
02. Lilith (Angel of Seduction)
03. Lost Time
04. Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)
05. Chain of Thorns
06. Torment and Ecstacy
07. Stigmatized (Touch My Hands)
08. Lament of Dying Angel (Requiem)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Tregor Russo… říká vám tohle jméno něco? Že ne? V klidu, já jsem na tom byl až donedávna stejně. Přesto je tenhle človíček v oblasti muziky docela aktivní – pomineme činnosti jako hudební učitel, zvukový technik nebo producent, jelikož nás bude nejvíce zajímat jeho vlastní tvorba. Tenhle týpek má na triku už pěkných pár kapel, nicméně je pravda, že žádná z nich nedisponuje nějak bohatou diskografií a vlastně málokterá to vůbec dotáhla ke studiové desce… že se žádné z nich nedostalo mezinárodního uznání, to snad ani není třeba zmiňovat. I z tohoto důvodu působí Dionisyan jako jeho doposud nejseriózněji míněný projekt.

Nicméně ani v rámci Dionisyan toho zatím nestihl tolik, jelikož historie tohoto projektu se teprve začíná psát. Po prvotním nástřelu v podobě tři roky starého demosnímku se na začátku letošního roku objevila první dlouhohrající deska „The Mystery of Faith“, která se zdálky tváří velice ambiciózně, koncepční lyrickou stránkou počínaje, samotným hudebním zpracováním konče. Nicméně, mít ambice je jedna věc a naplnit ambice je věc druhá…

Dionisyan se snaží (snažení je v množném čísle – přestože je Tregor Russo hlavním mozkem kapely, o jednočlenný projekt se nejedná) o poměrně zajímavé pojetí doom / death metalu. Ačkoliv je právě tento metalový subžánr tím hlavním vyjadřovacím prvkem na „The Mystery of Faith“, ráz alba v ne úplně zanedbatelné míře určují rovněž jakési renesanční či barokní prvky či gregoriánské zpěvy. Zároveň jsou na desce na poměry metalu ne úplně tradiční nástroje jako housle, cello, harfa nebo loutna. Zní to lákavě? Ano, formálně jistě ano. Výsledek už však tak lákavý není.

Což o to, výše zmiňované netradiční prvky jsou skutečně zajímavé, ale je v tom háček. Ony jsou totiž vlastně tím jediným, co „The Mystery of Faith“ jakž takž drží nad vodou. Navíc způsob, jakým tento element své hudby Dionisyan používají, je dle mého skromného názoru cosi jako mrhání potenciálem. Všechno tohle se sice nachází v úplně každé písni, nicméně takřka vždy jen na jejím začátku a konci, výjimečně třeba v rámci krátké mezihry někde uprostřed. Ačkoliv to tedy nějakou část stopáže zabírá, ve skutečnost Italové to, co je na „The Mystery of Faith“ nejzajímavější (a vlastně jediné vážně zajímavé, abychom byli opravdu přesní), degradovali do role pouhých inter a outer. Ta možná jsou ve většině případů dost pěkná, posluchač si ovšem z poslechu alba odnese něco trochu jiného než právě toto, co by za to stálo.

Největší část „The Mystery of Faith“ totiž stále tvoří onen doom / death metal, který je však při vší úctě v podání Dionisyan těžce průměrný, možná snad ani to ne. Nebo takhle – sám o sobě nějak zvlášť dementní není, ale je to tak extrémně jednotvárné, že to prostě brutálně nudí. Navíc je to mocněno těžce neodhadnutou délkou, protože Dionisyan si samozřejmě vyšlápli na delší písně (většina v rozmezí 7-10 minut, kratší je jen pětiminutová „Lost Time“, již však vyvažuje 14minutová „Clouds Under the Moon (Missa defunctorum)“) a celé album trvá téměř 67 minut. Ona nemetalová atmosféra z toho může tvořit maximálně tak 15 minut a to ještě s největší pravděpodobností nadsazuji… zbytek zní bez nadsázky jako jeden song takřka bez jakýchkoliv změn a funguje maximálně tak jako přehlídka nudných generických doomových riffů a obyčejného growlingu.

Potenciál by tu i být mohl, je však trestuhodně nevyužit, výsledkem čehož je album, jež balancuje na hraně průměru a podprůměru. Je to škoda, protože koncept spojení doom metalu s gregoriánským chorálem a jakoby vážnou hudbou by mohl být skvělý, ale to by se jej musel ujmout někdo, kdo s něčím takovým dokáže skutečně pracovat, zvládne oba ty prvky smysluplně kombinovat a hlavně mu jde od ruky i ten samotný doom metal, který je v podání Dionisyan prostě brutální zívačka. „The Mystery of Faith“ tak bohužel není ničím jiným než promarněnou šancí na zajímavou muziku.


Atten Ash – The Hourglass

Atten Ash - The Hourglass
Země: USA
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 19.2.2015
Label: Hypnotic Dirge Records
Původní vydání: 28.7.2012, selfrelease

Tracklist:
01. City in the Sea
02. See Me… Never
03. Not As Others Were
04. Song for the Dead
05. Born
06. First Day
07. Waves of Siloam
08. The Hourglass

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Jméno amerických Atten Ash zřejmě mnohým nic moc neřekne. Pakliže ano, vznáším komplimenty a odesílám omluvy za podcenění. Pokud vám je ovšem tento název cizí, s čímž jsem počítal, neměli byste minout následující řádky, ve kterých se vám Atten Ash pokusím představit. Tak tedy hurá na věc.

Znáte-li death/doomové veterány Daylight Dies, k Atten Ash je to už coby šutrem dohodil. Citelnou oporou Atten Ash je totiž kytarista Barre Gambling, jenž v Daylight Dies hraje od úplných začátků, a to jak osobních, tak i kapelních. V sestavě působí mimo Gamblinga ještě dva další muzikanti, kteří se s tak bohatou kariérou pochlubit nemohou. Nezkušenost ovšem z hudby Atten Ash nesálá, což automaticky vyvolává otázku, jak velkým vlivem působí na kapelu výše zmíněný Gambling. Veškerému pídění po této informaci však dávám utrum hned v zárodku. Přede mnou přece leží nahrávka s podpisem celé kapely a o tu půjde v dalších řádcích především.

Hnacím motorem pro odstartování činnosti kapely v roce 2011 bylo utužení spolupráce zakladatele Jamese Greenea a právě Barreho Gamblinga. Je evidentní, že si tihle pánové padli hudebně do ucha. Vždyť debutová placka „The Hourglass“ vychází samonákladem již rok nato. Od té doby nějaký ten pátek uběhl a letos je naproti tomu situace jiná. Američané figurují na soupisce kanadských Hypnotic Dirge Records a ihned se rýsuje spolupráce s labelovými kolegy, žánrově spřízněnými Lycanthia z Austrálie. To nás ale nemusí pálit, neb dnes se nezaměříme na nové splitko, ale na debut z roku 2012. Do ruky se nám dostává až nyní, kdy jeho existenci Hypnotic Dirge Records oživují a znovu ho pod svou hlavičkou vypouští do světa.

Atten Ash na svém debutu předvádí ničím nefalšovaný krystalický death/doom, jenž působí ještě mnohem tradicionálnějším dojmem než vzpomínaní Daylight Dies. Co do čistě hudebního výraziva jsou obě kapely velmi úzce spjaty, to ano. Markantní rozdíl lze ale vypozorovat v kompoziční složce, která je v případě Atten Ash jednodušší a mnohem zpěvnější. Kapela však současně prokazuje dostatečnou nápaditost, která budiž zárukou, že se „The Hourglass“ i přes svou jednoduchost zas tak rychle neoposlouchá, i když nějakých deset poslechů udělá pravda své. Kapela zvolila formát separovaných skladeb. Každá z nich si žije vlastním životem, avšak současně zodpovědně dýchá i za „The Hourglass“ jako celek. Písně mají silná témata, s nimiž si na ploše kolem šesti minut Atten Ash solidně pohrávají. Nikterak prudce, ne-li nuceně, ale ladně s doomovou citlivostí. A když už jedna píseň dořekne to své, není třeba smutnit. „The Hourglass“ totiž nemá žádné výrazně hluché místo. Jakmile slovo přeci jen převezme zdlouhavější pasáž, okamžitě přichází náhlá změna, úřadující ovšem nadále v nerušivých libozvučných mantinelech.

Teď z krapet civilnějšího soudku. Atten Ash na svém debutu rozhodně nepředvádějí žádnou novátořinu a k zaslechnutí jsou veškeré death/doom charakterizující fragmenty. Hlavním hráčem jsou kytary – základní stavební kámen veškerých melodií. A melodie, to je alfa omega celého „The Hourglass“. Sklonit se před kytarami musí i vokály, což je jak případ temného chrčáku, tak i čistě znějícího sekundanta. Taktéž vokály nejsou ničím doposud neslyšeným a například ve skladbě „Born“ jsem si okamžitě vzpomněl na Tomiho JoutsenaAmorphis. A nejsou to jen nápěvy, které tuhle finskou veličinu evokují. Ostatně proč se divit, vždyť k doomu Amorphis neměli nikdy daleko. Puls celého debutu se drží konstantně nastavené linie a změny temp jsou spíš než pravidlem vzácným ozvláštněním. S rytmickou složkou je to jiné. Díky kreativitě bicích je s rytmy důkladně variováno a je úplně jedno, že nejde o nic bůhvíjak komplikovaného, co by zahrál po bicmanovi Atten Ash už jen HellhammerMayhem. V kontextu předvedené muziky jedině dobře.

Co dodat závěrem? Pakliže jste nekomplikované death/doomové hudbě nakloněni, není nad čím váhat, „The Hourglass“ se vám bude líbit. Atten Ash se nevytasili s omračujícím opusem, který je třeba dokola sjíždět kvůli jeho skladatelské sofistikovanosti či dechberoucím hráčským výkonům. Stále jde jen o nesvětobornou, ale zato velmi příjemnou žánrovku s fajnovými melodiemi, do nichž jsou emoce aktérů přetaveny natolik věrně, že není od věci hlásit milé překvapení.


0 X í S T – One Eon

0 X í S T - One Eon
Země: Finsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 4.2.2015
Label: Death Shrine Offerings

Tracklist:
01. In the Hood of the Clan of Tombs
02. Enshrine
03. Conclusion
04. Instincts of a Serpent
05. Leaving No Prospect for a New Dawn
06. No Life to Bother

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
0 X í S T

Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.

Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát – s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na “Nil” vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky “One Eon” nebránil.

Existují kapely, jež vydají debutovou desku, kterou už nikdy během svého dalšího působení nedokážou překonat. Většinou to ovšem bývá tak, že s dalšími počiny člověk čeká, že se jejich kvalitativní úroveň bude spíše zvyšovat – je to očekávání naprosto přirozené a vydedukované z prachobyčejného (ovšem vysoce užitečného – já tenhle přístup nijak nezatracuji!) selského rozumu. Úplně jednoduše: mám-li více zkušeností a větší nadhled (to s přibývajícím věkem vážně přichází, řekl bych), měl bych to teď nahrát lépe než před x roky. Dává vám to smysl? Mně ano, nicméně se ukazuje, že realita tímhle způsobem nemusí vždy dopadnout, jelikož hudba je vlastně poměrně abstraktní záležitost, již lze navíc posuzovat čistě jen subjektivním vnímáním, s nímž autor prostě hnout nemůže.

Důsledek toho, co jsem v předchozím odstavci tak neandrtálsky popisoval, je zhruba takový, že navzdory očekáváním a navzdory formálním kvalitám (které tam jistě jsou, o tom žádná!) mi “Nil” připadá jako lepší nahrávka než “One Eon” – čistě mým subjektivním vnímáním, to nepopírám. 0 X í S T na své novince zdánlivě nikam zvlášť neuhnuli a více či méně rozvíjejí to, co začali právě na předcházejícím albu. Kapela sama sebe z nějakého důvodu, který mi bohužel trochu uniká, nazývá dark metalem, ale moc tomu nevěřte, neboť 0 X í S T jsou dle mého názoru především o doom metalu. A stejně jako na “Nil”, i na “One Eon” muzice vévodí především kytarová práce, konkrétněji řečeno tedy kytarová masáž ve středním tempu (snad jediná trochu rychlejší pasáž přijde až v úplném závěru desky).

Rytmika je zde spíše jen v pozici udržovače tempa, a i když taková baskytara tu a tam do popředí vystoupí, nic extra zvláštního to přece jenom není. Zpěv je určitě solidní, nejedná se o typický hluboký murmur, ani třeba o blackový ječák, přesto stále spadá do rodiny extrémních vokálů – jeho největší slabinou je však to, že zpěvák (a zároveň kytarista) Jani Koskela umí v podstatě jen jednu polohu (žádné dvojsmysly), od níž se nechce hnout stůj co stůj… nějaká ozvláštnění, jako je třeba šepot v půli “Leaving No Prospect for a New Dawn”, přicházejí jen výjimečně a ani ty posluchače zas tak extrémně nevytrhnou. Z toho je tuším zřejmé, proč jsem výše tvrdil, že to jsou opět právě riffy, co táhne “One Eon” kupředu.

Recept 0 X í S T je tedy vlastně docela jednoduchý, což samozřejmě není nutně chyba – a ve své podstatě na “One Eon” chyba opravdu není, protože se stále jedná o nadprůměrnou (byť jen lehce) a poměrně dobrou nahrávku, která poslouchá docela sama, a těch 46 minut v její společnosti ubíhá poměrně příjemně, tudíž ani při finálním, téměř třináctiminutovém opusu “No Life to Bother” nepociťuje člověk nějakou zvláštní nudu. Hlavními nevýhodami “One Eon” je tedy to, že se to album zastavilo pouze na laťce “solidní” a že “Nil” to v mých očích dotáhlo ještě o stupínek výše. Přesto se stále jedná o poctivou fošnu, kterou nelze nijak zvlášť hanit.


My Shameful – Hollow

My Shameful - Hollow
Země: Finsko / Německo
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 30.11.2014
Label: MFL Records

Tracklist:
01. Nothing Left at All
02. Hollow
03. And I Will Be Worse
04. Hour of Atonement
05. The Six
06. Murdered Them All
07. No Greater Purpose
08. Now and Forever

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc – doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.

Od vzniku My Shameful letos uplyne úctyhodných 16 let. To, co se stalo ve Finsku v roce 1999, nebylo vůbec nic zvláštního. Duo zkázychtivých nadšenců zakládá svůj doom metalový projekt, rok nato je na světě trojice dem a v roce 2003 vychází i první dlouhohrající nahrávka. Od té doby nás stále dělí nějakých 12 let a raději se tedy posuneme kupředu. K dnešnímu dni mají My Shameful na triku šest řadovek a v sestavě nezůstal kámen na kameni. Z dvoučlenného projektu je nyní kapela tříčlenná, a to prosím hned mezinárodní – v sestavě působí i jeden Němec. Přejdu-li do citace, My Shameful “začali jako dvoučlenný studiový projekt rozvinutý v nadnárodní stroj nenávisti a zkázy”.

Pro svou hudbu mají My Shameful ve výbavě také civilnější označení, které se v jejich případě opravdu shoduje se zvukem zaznamenaných drážek, v případě mém s variacemi jedniček a nul. Označení death/funeral doom metal sice není příliš objevné, ale na hudbu kapely sedne jako ulité. Základ je skutečně v death/doomu, který přidává pomalé funeralové pasáže. K čistému funeral doomu je však “Hollow” na míle vzdáleno. Rychlejší pasáže i agresivnější změny temp, které se na desce ne zrovna často, ale zkrátka vyskytují, by zarputilému funeralistovi způsobily nevolnost. Přesto rozhodně nečekejte nějaké mocné progové spletitosti či extravagantní novátorství, “Hollow” je stále velmi melancholické a konzervativně laděné.

My Shameful nemají před posluchačem co skrývat. Spíše podprůměrný sound nahrávce technicky vzato příliš nepřidává, naopak co do upřímnosti podává desce nápomocnou ruku. Všemu vévodí dle klasické šablony temný murmur, který dílo zkázy zodpovědně vede. Sami Rautio, sídlící právě za mikrofonem, nepředvádí žádné exhibice a po celou délku se drží jedné monotónní polohy. Monotónnost je pokládána většinou lidí za vlastnost negativní, mnou nevyjímaje, jenže pro album typu “Hollow” je ušitá na míru. A když už jsme u toho, slovo negace dostává v souvislosti s doom metalem jiný rozměr, že? Hlasová poloha je nezvykle agresivní a spíš než lítost a smíření káže nenávist, což mimo jiné dokumentuje jeden z postojů kapely – “anti-romantická”. Ani instrumentálně to není žádná velká věda. Vše je obstaráno nejzákladnějšími prostředky – kytary, bicí, zpěv. Na nějaké klávesové pidlikání a mnohovrstevnaté pasáže zapomeňte.

Otvírák “Nothing Left at All” je patrně tím nejakčnějším, co novinka nabízí. Jako základ opět slouží klasické doomové tempo, které se následně přehoupne až do takřka black metalové vichřice. Ta kapele sluší a nebál bych se o ní mluvit jako o jednom ze stěžejních momentů celé desky. Poté se hlavního slova chopí klasické těžkopádné doomařiny, které v podání My Shameful nejsou špatné, jen dokážou zaujmout až po větším počtu vynaložených poslechů a úsilí. A ani to se nemusí úplně vyplatit. Dál než pár kroků za hranici průměru totiž “Hollow” neujde. O úroveň výš se dostává až předposlední “No Greater Purpose”, jejíž přehrání vám bohatě postačí k zjištění, co že to ti My Shameful vlastně hrají. Skladba konečně využívá ku prospěchu svému i bicích, které po celou dobu nepředvádí víc, než káže povinnost. Vhodně použitý bell ale dokáže píseň okamžitě zvednout a probudit usínajícího posluchače.

Ani s obdivuhodným počtem odehraných let se My Shameful nedokázali vyhnout problému trápící spíše začínající kapely. Hádáte správně, je to stopáž. 66 minut je prostě moc. Ne, že by člověk vzhledem k tomu nedokázal desku doposlouchat, ale letargie, do jejíž chapadel je posluchač nedobrovolně lapen, finálnímu pocitu nenapomáhá.

“Nadnárodní stroj nenávisti a zkázy” vyrukoval s materiálem, který vyžaduje trpělivost a posluchačovu vstřícnost. Pakliže albu touto cestou nevyhovíte, o nějakém pocitu spokojenosti nemůže být řeč. Je však čistě na vás, zda jí věnujete tolik času. Odměna totiž stejně není dostatečně sladká (hořká), abyste i v tom nejlepším odcházeli nadšeni. Doporučení tedy adresuji jen těm nejzarytějším a nejtrpělivějším.


Et moriemur – Ex nihilo in nihilum

Et moriemur - Ex nihilo in nihilum
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Sea of Trees
02. Dissolving
03. Norwegian Mist
04. Liebeslied
05. Angst
06. Nihil
07. Le choix
08. Black Mountain
09. Below [bonus]

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

K recenzi poskytl:
Et moriemur

Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem “Lacrimae rerum”, které se mi svého času – nebojím se říct – opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat.

Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách. V roce 2011 také vydali svůj dlouhohrající debut “Cupio dissolvi”, na nějž jsem se svého času hodně těšil a také jsem toho od něj po skvělém “Lacrimae rerum” dost očekával, ale navzdory vynaložené snaze jsem si k němu nedokázal v době vydání najít cestu… a nikdy poté už jsem neměl potřebu či náladu se o to pokoušet znovu. A to i přesto, že formálně byl ten počin vlastně lepší než jeho předchůdce. To už však nyní samozřejmě není nic důležitého – tím spíš, že i “Cupio dissolvi” je dnes minulost.

Tři roky po svém prvním velkém albu totiž Et moriemur loni na podzim vydali svou druhou desku “Ex nihilo in nihilum”, a to rovnou pod ruskými Solitude Productions, kteří jsou v současné době možná tím nejzajímavějším čistokrevně doom metalovým labelem. Od dob prvního EP se již s výjimkou zpěváka Zdeňka Nevělíka a bubeníka Michala Raka (který je aktuálně známý spíš díky Cruadalach) obměnila celá sestava (do níž mimo jiné přibyl třeba Honza VaněkPanychidy a Oblomov), ani o píď se však nezměnila žánrová příslušnost k doom/death metalu a také několik dalších záležitostí okolo. Pěkné je, že kapela svou novinku opětovně vybavila povedeným přebalem, na němž se v tomto případě nachází fotka plastiky z Katedrály svatého Petra a Pavla ve Washingtonu. Stejně tak Et moriemur znovu předvedou větší množství jazyků nebo úryvky z děl básníků (tentokrát například Giacomo Leopardi, Samuel Beckett nebo Maurice Maeterlinck).

Jak je na tom ovšem “Ex nihilo in nihilum” po hudební stránce? Opětovně je cítit posun v tom smyslu, že jsou Et moriemur zase o kousek vyzrálejší a z alba je cítit skladatelská jistota a pevná ruka. Když to člověk srovná třeba s obhroublým “Lacrimae rerum”, je ten rozdíl skutečně obrovský, přestože se formace stále pohybuje po relativně úzké cestičce čistokrevné doomařiny. Jenže jakkoliv je ona větší vyhranost skutečně znát, osobně bych si dokázal představit, že by se z odvážné hodinové délky něco málo ukrojilo. Konkrétně mi ne úplně sedla úvodní “Sea of Trees”, která sice obsahuje několik velmi pěkných motivů a zejména baskytara a klávesy mě zde poměrně baví, ale jiné pasáže mě příliš neoslovily, díky čemuž mi přijde, že a) by tomuhle kousku prospěla menší než sedmiminutová plocha; b) Et moriemur svou novinku načali asi tou nejslabší písní. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že Et moriemur jsou na “Ex nihilo in nihilum” v pozici, kdy je i tento nejslabší regulérní song stále v nadprůměru.

Bez čeho bych se však obešel úplně, to je závěrečná “Below”, kterou nezachrání ani to, že má necelé dvě minuty. Et moriemur si totiž připraví excelentní finále v podobě více jak čtvrthodinového kolosu “Black Mountain”, který je suverénně tou nejambicióznější skladbou, jakou skupina doposud nahrála. Pánové v jejím rámci jednoznačně ukázali, že na utáhnutí takovéhle stopáže potenciál mají. Začátek se odehrává v relativně konvenčním duchu, nicméně krátce po třetině dojde k uklidnění a Et moriemur začínají kompozici budovat od nuly za pomoci kláves a smyčců, aby těsně před 12. minutou dospěli do bez přehánění excelentní pasáže, jež patří k tomu nejsilnějšímu, co kapela za dobu svého působení vytvořila – není-li to rovnou vrchol její prozatímní tvorby. A právě s touto nádherou si Et moriemur vystačí až do konce “Black Mountain” a mohli by tím celé “Ex nihilo in nihilum” zakončit naprosto bravurně a nechat posluchače s pocitem, že slyšel vážně něco skvělého. A právě z tohoto důvodu mi přijde trochu ubrečená klávesová nuda “Below” nejen zbytečná, ale rovnou přebytečná, na čemž nic nezmění ani fakt, že je vedena jen jako bonus.

I přes tento škraloupek však “Ex nihilo in nihilum” v posluchači zanechá rozhodně pozitivní dojmy (pozitivní z formy, nikoliv nutně z obsahu – jako u každé správné doomové desky se samozřejmě bavíme o neveselé muzice), což není zásluha jen “Black Mountain”, ale i z pohledu naší recenze doposud neprobádané oblasti mezi “Sea of Trees” a čtvrthodinovým opusem. V této fázi alba Et moriemur nabízejí písně, jimž rozhodně nechybí nápady a kvalitní atmosféra, avšak díky svým kratším stopážím působí na rozdíl od “Sea of Trees” trochu koncentrovanějším dojmem.

Takřka ve všech těchto případech se posluchač dočká výtečné písničky, ať už je to třeba “Dissolving” (od půlky dál naprostá paráda), “Norwegian Mist”, v dobrém slova smyslu utahané “Liebeslied” nebo “Le choix” se skvělým začátkem. Ve všech těchto případech Et moriemur v podstatě nezaváhají ani na vteřinku a s grácií tlačí svou doomovou károu vstříc výborné atmosféře. Mezi tyto relativně kratší kusy je pak vklíněno ještě krátké nemetalové intermezzo “Angst”, jež nahrávku nijak nezpomaluje (jakkoliv je asi tohle pojmenování u doomu trochu od věci), a hlavně další dlouhý kus “Nihil”. Ten přesahuje hranici devíti minut a společně s “Black Mountain” patří k naprostým vrcholům “Ex nihilo in nihilum”. Už atmosférický rozjezd s lehkou vyťukávanou melodií jasně ukáže, že toto bude stát opětovně za to, a také tomu tak je. Zejména pasáž, s níž Et moriemur přijdou na začátku šesté minuty, je bravurní, a ačkoliv mě deska baví vesměs celá, právě tohle je jeden z těch momentů, na něž se vždycky těším.

Rozhodně je na místě mluvit o tom, že Et moriemur stvořili doposud nejsilnější nahrávku své kariéry. Rozdíl oproti “Lacrimae rerum” je obrovský (a to říkám jako člověk, jenž má tohle ípko vážně v oblibě) a z mého pohledu mírně rozpačité “Cupio dissolvi” bylo taktéž překonáno naprosto hravě. “Ex nihilo in nihilum” kapelu představuje jako ambiciózní formaci, jejíž hudební ambice nezůstávají nenaplněny, čehož jsou důkazem především písně “Nihil” a “Black Mountain” jako dosavadní vrcholy celého jejího snažení.

Et moriemur jsou už na své druhé desce na úrovni, kdy je zbytečné a vlastně i kontraproduktivní je s někým srovnávat jen v rámci domácí scény a plácat je po rameni, že tu loni nikdo lepší doomové album nevydal. To skutečně nevydal, to je asi pravda, ale konkurence je nepočetná. “Ex nihilo in nihilum” je však deska, jež po všech stránkách snese srovnání na světové úrovni, v jejímž rámci nejlepší (bohužel) není, výrazná, zajímavá a vysoce kvalitní však bezesporu stále ano, což je podle mne mnohem cennější než mluvit o nejlepším doomovém albu roku v zemi, jejíž doomové nahrávky každoročně napočítáte pomalu na prstech jedné ruky. Je docela škoda, že rozjezd alba není ještě o chlup působivější a že Et moriemur sami sobě pokazili působivé finále zařazením zcela zbytečného bonusu, avšak i přes tyto dvě výtky se v případě “Ex nihilo in nihilum” stále bavíme o skvělém počinu vysoko nad hranicí průměru.


Plateau Sigma – The True Shape of Eskatos

Plateau Sigma - The True Shape of Eskatos
Země: Itálie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. The Initiation
02. Satyriasis and the Autumn Ends
03. Stalingrad
04. Ordinis supernova sex horarum
05. The River 1917
06. Angst
07. Amber Eyes

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Plateau Sigma není nijak zvlášť známá kapela… vlastně má budoucnost teprve před sebou, dalo by se říct. Funguje totiž sotva pár let a s výjimkou dnes recenzovaného dlouhohrajícího debutu “The True Shape of Eskatos” doposud vydala jen jeden neřadový kraťas. Přesto by někomu z vás mohlo být jméno těchto Italů alespoň trochu povědomé, čtete-li naši sekci minirecenzí. Onen pilotní neřadový počin s názvem “White Wings of Nightmares” jsme tu totiž kdysi recenzovali…

I když, mluvit o v případě “White Wings of Nightmares” jako kraťasu je hodně nadnesené. Nahrávka sice nese formální označení EP (a dokonce bych byl ochoten docela s jistotou tvrdit, že dříve to bylo vedeno jako demosnímek a zpětně se to jaksi překlasifikovalo), nachází se však na ní téměř 50 minut hudby. Důležité ovšem bylo to, že Plateau Sigma tehdy svou prvotinou vzkázali, že nebude od věci s nimi do budoucna počítat, protože v těch 50 minutách nějaký potenciál dozajista vězel. Italové se sice ani nepokoušeli o něco originálního, avšak poctivost a jistá poutavost se jejich pojetí extrémního doom metalu upřít nedala.

Většinou to bývá tak, že debutové neřadovky bývají o notný kus kratší než pozdější dlouhohrající alba, a v případě Plateau Sigma je to tak stejně, ačkoliv mělo “White Wings of Nightmares” 50 minut. Stopáž “The True Shape of Eskatos” se totiž vyšplhala na celých 68 minut, což už je docela vysoké číslo a není to prdel takovou dobu utáhnout. A i když nemohu tvrdit, že by Plateau Sigma dělali něco vyloženě špatně nebo že by snad skladby v závěru desky byly nějak horší než ty na začátku, musím bohužel říct, že by mi pocitově asi vyhovovalo spíš, kdyby se Italové opětovně zastavili někde na těch dejme tomu 50 minutách.

Doom metal je svým způsobem takový poměrně zvláštní styl… nikdy nestál ve světle reflektorů a i v porovnání s ostatními extrémními metalovými subžánry se vždy krčil spíš na okraji zájmu. Z toho vyplývá, že jej asi jen těžko někdo bude hrát kvůli prachům – je to spíš záležitost pro srdcaře. To je svým způsobem chvályhodné, nicméně to má jednu obrovskou nevýhodu v tom, že jen ten žánr tím pádem možná až přespříliš konzervativní, protože srdcaři jej prostě mají rádi takový, jaký je, a nemají potřebu jej posouvat někam dál. Díky tomu zní spousta skupin velice podobně, až takřka totožně, a i když jsem se k doom metalu vždy snažil přistupovat s tím, že je to konzervativní záležitost, se zvyšujícím počtem poslechnutých nahrávek a zvyšujícím se počtem odkroucených let v pozici fanouška začínám zjišťovat, že každá další podobně neobjevná nahrávka mě baví čím dál tím méně. Což se bohužel týká i “The True Shape of Eskatos”

A přitom zrovna Plateau Sigma toho moc vytknout vlastně nelze. Sice příliš nehledí na originalitu, ale když pomineme tento fakt, pak je “The True Shape of Eskatos” vlastně velmi povedenou deskou. Rozhodně tu hudbu lze Italům věřit, což je zcela základní a zásadní věc. Hudebně jsou poměrně rozmanití, jejich skladby mají vývoj, jsou v nich zvraty a změny tempa a výsledek se poslouchá nadmíru příjemně. Riffy jsou správně zatěžkané, melodie melancholické, murmur hluboký jak zákon káže, čistý zpěv taktéž povedený a navíc je ještě pozitivní, že nepůsobí nějak přespříliš uplakaným dojmem (ačkoliv je pravda, že u doom metalu z těchto oblastí to zas takový problém nebývá… na tohle jsou spíš experti Finové a jejich plačtivá ubrečená melodika).

Navíc je na novince cítit i posun oproti pilotnímu počinu. Je pravda, že už jsem “White Wings of Nightmares” nějakou dobu neslyšel, ale soudě dle toho, co si tak matně vybavuji, bych řekl, že se Plateau Sigma na “The True Shape of Eskatos” vydali od hrubšího pojetí směrem k větší rozmanitosti a pestrosti v rámci svého úzce vymezeného zaměření. Novinka je oproti prvnímu EP po všech stránkách skladatelsky jistější a vlastně by se dalo říct, že i dospělejší. Stejně tak se zde nacházejí i některé velmi povedené momenty – jako jeden příklad za všechny lze uvést třebas rozjezd čtvrté kompozice “Ordinis supernova sex horarum”, nicméně těch dobrých pasáží lze v rámci oněch 70 minut najít samozřejmě o poznání více.

Tím vším se snažím říct především to, že “The True Shape of Eskatos” je papírově vlastně výborná deska… akorát na mě nepůsobí tak silným dojmem, jak by teoreticky měla. Samozřejmě nepopírám, že to může být jen můj subjektivní problém, ale přijde mi, že jakmile je někdo v doom metalu trochu zběhlý, asi se mu líbit bude, ale na zadek si prostě nesedne, což je také tak trochu můj případ. Je to ovšem škoda, protože schopnosti Plateau Sigma rozhodně mají a i všem (subjektivním) výtkám navzdory se stále pohybují v nadprůměru.


Ophis – Abhorrence in Opulence

Ophis - Abhorrence in Opulence
Země: Německo
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 5.9.2014
Label: Cyclone Empire

Tracklist:
01. Disquisition of the Burning
02. Among the Falling Stones
03. A Waltz Perverse
04. Somnolent Despondency
05. Resurrectum

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím, co přesně jsem od desky “Abhorrence in Opulence”, díky níž jsem k tvorbě Ophis konečně přičichl, čekal. Nejdříve asi něco příjemně odporného a náležitě obskurního, později, když jsem si jen tak z hecu pustil pár starších songů na YouTube, zase poutavou a nápaditou věc… Rozhodně ale vím, že jsem doufal v materiál, který by dostál z mé strany spíše tušeného renomé Ophis jakožto mimořádně působivého undergroundového aktu. Ať už ale byla moje očekávání jakákoli a jakkoli podložená, nakonec neodcházím nespokojen.

Jak už celkem zřetelně vyznívá z úvodního odstavce, starší počiny Ophis jaksi neznám, takže nemám představu, jak moc se pánově na novince posunuli vpřed případně vzad. I kdyby ale dříve fidlali třeba R’n’B, na “Abhorrence in Opulence” drhnou doom metal jak noha. Nečekejte ale žádnou ubrečenou tryznu. Ophis totiž sice umí být rozvláční a těžkopádní, ale doom metal v jejich podání je na jednu stranu nečekaně agresivní záležitost, nezřídka kdy se představuje nedaleko death metalovým polohám a na druhou stranu je ozvláštněn celou řadou melodií a změn výrazu, což z něj ve výsledku dělá na poměry žánru nečekaně pestrou záležitost, aniž by se však “Abhorrence in Opulence” jakkoli zpronevěřila atmosféře zmaru, která je jí vlastní v celé její délce.

Takřka přesně hodinová stopáž a tracklist čítající pouhých pět skladeb značí jediné – jde o sbírku poměrně dost dlouhých kompozic. A z toho zase plyne, že aby mohli Ophis odejít se vztyčenou hlavou, bude to muset být vážně solidní matroš, protože na takovéhle ploše se chyby zkrátka moc nepromíjí. Stejně tak se dá – zejména u doom metalové desky – očekávat, že takové fláky nebudou pro někoho, kdo daný žánr nežere opravdu důkladně, úplně snadno a natožpak rychle stravitelné. A zřejmě právě proto jsem zpočátku nebyl z “Abhorrence in Opulence” nijak nadšený a líbila se mi vlastně jen druhá “Among the Falling Stones”. Protože jsem ale svou asi první doom metalovou recenzi nechtěl odfláknout, věnoval jsem desce fakt hodně poslechů a soustředěné pozornosti a to naštěstí brzy začalo nést ovoce.

Je třeba říct, že Ophis posluchače rozhodně nešetří a ten nejdelší flák naservírují hned zkraje. “Disquisition of the Burning” je mezi svými kolegyněmi navíc asi nejméně záživná a bylo to hlavně jejím dílem, že mi deska zpočátku moc nejela. Když se ale usadila, nakonec se z ní vyklubala solidní věc, která funguje jako obstojný odrazový můstek k tomu, co má následovat – a že se pokračuje ve velkém stylu. Vynikající nosný riff, který se v průběhu skladby několikrát vrací, ničivá údernost death metalovějších pasáží, skvělá práce s dynamikou, skvostné melodie a především závěrečný zlom, po kterém skladba naprosto famózně graduje – to vše dělá z “Among the Falling Stones” suverénně nejlepší song alba, který si zcela oprávněně tituluje pojmenování opus.

Navzdory výsadnímu postavení “Among the Falling Stones” za ní ale zbytek desky nijak zásadně nezaostává. Důkazem budiž hned následující “A Waltz Perverse”. Nejkratší položka tracklistu dělá čest svému jménu a rozjíždí se velmi zlehka, zato však s náramně ujetou atmosférou. Zanedlouho následující rozjezd v epické tříčtvrťové riffování je jedním z nejlepších momentů celé desky a i dále je skladba velice podařená a posluchačovu pozornost zvládá držet s velkým přehledem. Poslední dva kusy “Somnolent Despondecy” a “Resurrectum” pak sice s výjimkou výtečného sóla v první jmenované a možná ještě několika málo dalších detailů napříč oběma žádné vyloženě vyčnívající momenty nenabízejí, ale to ve výsledku vlastně vůbec nevadí, protože jde o skladby vyrovnané a přitom pořád velice kvalitní, takže “Abhorrence in Opulence” uzavírají velmi důstojně, a to i ve srovnání s jeho vrcholy.

Je ale třeba zdůraznit, že navzdory tomu, že jsem tu vlastně udělal skromný výčet toho nejvýraznějšího, co mě na “Abhorrence in Opulence” oslovilo, deska v každém případě funguje jako celek, a to s velkým přehledem. Ophis totiž nejenže dodali konstantně kvalitní materiál, ale také jej vybavili notnou dávkou atmosféry. Když ji člověk nechá zapustit kořeny, tak se ukáže být velmi intenzivní, desku sjednocuje úplně stejným způsobem jako zřetelný skladatelský rukopis jejích autorů a je tak vynikajícím podhoubím pro zmiňovanou relativní pestrost, která nese důležitý podíl na celkové přitažlivosti “Abhorrence in Opulence”. A ta je ve výsledku značná. Ophis si mě i přes prvotní nedorozumění zkrátka získali na svou stranu a jejich novinka je rozhodně albem, které byste si neměli nechat ujít. K dokonalosti mu sice pořád kus chybí, ale to nebrání tomu, aby odkráčelo ověnčená vynikajícím hodnocením.


Temple of Void – Of Terror and the Supernatural

Temple of Void - Of Terror and the Supernatural
Země: USA
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. The Embalmer’s Art
02. Savage Howl
03. Beyond the Ultimate
04. Invocation of Demise
05. To Carry This Corpse Evermore
06. Rot in Solitude
07. Exanimate Gaze
08. Bargain in Death

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rain Without End Records

Z Ameriky mnoho doomu neproudí. Tedy pokud pomineme stonerové záležitosti či tradiční kapely typu Trouble, Pentagram nebo Saint Vitus. Takových těch typických kapel snoubících doom s death metalem (tedy aspoň všeobecně známých) zase tolik není. Napadají mě namátkou Novembers Doom nebo Daylight Dies. Rok působící Temple of Void se svým debutem “Of Terror and the Supernatural” nabízejí svůj odlišný pohled na celou žánrovou problematiku.

Přitom první tóny otvíráku “Embalmer’s Art” nedávají zrovna znát, že by se tu mělo odehrávat něco jiného než oldschool death metalové běsnění. Hluboký brutální vokál tuto domněnku ještě potvrzuje. Po minutě a půl se však kry lámou a na světlo pricházejí doom metalové vyhrávky, pomalé tempo a zdrcující atmosféra. Myslím, že taková kombinace bude lákadlem pro mnoho milovníků staré školy. Jména zúčastněných jsou pro mě velkou neznámou a až na výjimky není známa předchozí zkušenost s nějakou zaběhnutější kapelou.

Úvodním songem jsou karty upřímně rozdány a mustr, který jest naznačen, Temple of Void neopouští. Hluboký growl bez skrupulí válcuje veškeré náznaky světla, prorážen tu rychlejšími, tu pomalejšími tempy a riffy. Občas se objevují záblesky naděje v podobě melodií, ale jsou to opravdu jen záblesky, i v těchto okamžicích je naprosto hmatatelné, že žádné osvobození nepřijde. Smyčka se stahuje poměrně nekompromisně.

Zvuk materiálu se mi líbí, není nějak přehnaně čistý, je sytý a málokteré hrábnutí do nástrojů zůstává schováno pod hradbou. Dost se mi líbí dřevní, přirozené nazvučení bicích. Jako taková mi však deska nenabízí příliš mnoho silných motivů. Nějaké pasáže mi v hlavě utkvěly, i melodie, ale vybavují se mi spíše při opakovaném poslechu, než že bych si na ně s oblibou vzpomínal i mimo samotný poslech. I když je vše do detailu promyšlené a harmonicky vše ladí dohromady, nějak mi styl kapely nejde pod čumák.

Za nejsilnější skladby tak považuji již zmíněný úvodník, valivou “Rot in Solitude”, která má nejspíš nejvýraznější melodický potenciál na celé desce již od svého úvodu, ale je prokládána i umnými vyhrávkami, dodávajícími monumentální atmosféru. Do třetice všeho nejlepšího zmíním závěrečnou “Exanimate Gaze”, která je notně načichlá psychedelií, valivým death metalem i melodiemi a katarzním závěrem. Zbytek mi tak nějak šumí ušima ale nezanechává silnější obtisk.

Debut Temple of Void určitě ostudu neutrhne, ale nejde o nic, k čemu budu mít do budoucna potřebu se vracet. Z doomového ranku mě momentálně baví jiní matadoři, ale i tak Američané nabízejí zajímavé pojetí, které můžu leckomu sednout o dost lépe než mně. Byť bude někomu připadat, že by si album zasloužilo vyšší hodnocení, můj pohled je takový, jaký je. Není to blbé, ale v poslední době jsem slyšel i zajímavější nahrávky.