Na finské doomaře 0 X í S T jsem narazil při vydání jejich debutové desky „Nil“ z roku 2012, která byla hodně příjemná. Nejednalo se sice o žádný vyložený zázrak, natožpak něco originálního, ale i přesto tahle parta okolo zpěváka a kytaristy Janiho Koskely prokázala cit pro tvorbu mohutných riffů a povedené atmosféry. Nicméně, druhé album „One Eon“, které vyšlo začátkem roku 2015, mi toho už moc nedalo a příliš mě nebavilo. I vzhledem k tomu, že mi tato skupina byla docela sympatická, jsem doufal, že to bylo jen chvilkové zaváhání a se třetí dlouhohrající nahrávkou se 0 X í S T vrátí opět do formy.
Nyní je ovšem jisté, že se tak nestane, jelikož žádná třetí dlouhohrající nahrávka už (nejspíš) nevznikne. 0 X í S T totiž – pro mě docela nečekaně – ohlásili v únoru letošního roku ukončení činnosti. Docela škoda, protože tahle formace dle mého názoru i navzdory slabšímu druhému albu nějaký potenciál měla. Nicméně, věci umírají, aby se mohlo zrodit něco nového. Jani Koskela nijak nezahálel a v podstatě souběžně s rozpadem 0 X í S T ohlásil vznik nového projektu Horizon of the Mute. A to nezahálení je myšleno doslovně, jelikož jen měsíc po skonu své dosavadní skupiny Jani pustil do světa debutový počin svého nového dítka.
Základní zastřešení v podobě doomu je tu stále, ale i přesto se hudba Horizon of the Mute vydává poněkud jiným směrem. 0 X í S T byl čistokrevný doom metal (jakkoliv se sami sebe snažili propagovat podle mě nesmyslnou škatulkou dark metal), ale Horizon of the Mute míří spíše do dronového hájemství. Bezejmenná minialbová prvotina nabízí více jak půlhodinový materiál rozdělený do třech částí, což už není jen malý výkřik do tmy, ale slušná porce muziky, z níž lze poznat, jestli to za něco stojí.
A já osobně jsem z toho poznal to, že… to vlastně není až taková sláva. Nastíněný žánr, tedy drone / doom, muzika Horizon of the Mute samozřejmě splňuje, avšak ve výsledku se celá půlhodinka nese jen dle tohoto jednoduchého receptu: uhození do kytary, několik vteřin jejího doznívání, uhození do kytary, dalších několik vteřin doznívání a takhle furt dokola a dokola a ještě jednou a znovu. V každém tracku. Nad tím je trocha toho murmuru a to je vlastně kompletní náplň EP.
Jasně, jednoduchý recept nemusí být na škodu, však Sunn O))) také jen 50 minut ladí kytaru a je to pecka. Produkce Horizon of the Mute mě ovšem moc nezaujala. Takováhle muzika vás musí zhypnotizovat a vtáhnout, což se tady krutě nedaří a tím pádem se jen klouže po povrchu. Když to hraje, tak mi to nevadí, ale to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nahrávka si nedokáže vynutit pozornost, tudíž to už za pár minut přestávám vnímat a probere mě až ticho po uplynutí celé stopáže. Ve finále se tak jedná o trochu utahané doomové cosi bez nějakého hlubšího smyslu.
Finští doommetalisté 0 X í S T ukončili svou činnost. Kapela po sobě zanechala dvě studiová alba („Nil“ – 2012; „One Eon“ – 2015) a jedno EP („Unveiling the Shadow World“ – 2010).
Muzika 0 X í S T bude stále dostupná ke koupi na Bandcampu. Mimoto Finové jako poslední věc ve své existenci zpřístupnili své nahrávky na iTunes, Spotify a dalších digitálních distribucích.
Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 4.2.2015 Label: Death Shrine Offerings
Tracklist:
01. In the Hood of the Clan of Tombs
02. Enshrine
03. Conclusion
04. Instincts of a Serpent
05. Leaving No Prospect for a New Dawn
06. No Life to Bother
Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.
Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát – s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na “Nil” vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky “One Eon” nebránil.
Existují kapely, jež vydají debutovou desku, kterou už nikdy během svého dalšího působení nedokážou překonat. Většinou to ovšem bývá tak, že s dalšími počiny člověk čeká, že se jejich kvalitativní úroveň bude spíše zvyšovat – je to očekávání naprosto přirozené a vydedukované z prachobyčejného (ovšem vysoce užitečného – já tenhle přístup nijak nezatracuji!) selského rozumu. Úplně jednoduše: mám-li více zkušeností a větší nadhled (to s přibývajícím věkem vážně přichází, řekl bych), měl bych to teď nahrát lépe než před x roky. Dává vám to smysl? Mně ano, nicméně se ukazuje, že realita tímhle způsobem nemusí vždy dopadnout, jelikož hudba je vlastně poměrně abstraktní záležitost, již lze navíc posuzovat čistě jen subjektivním vnímáním, s nímž autor prostě hnout nemůže.
Důsledek toho, co jsem v předchozím odstavci tak neandrtálsky popisoval, je zhruba takový, že navzdory očekáváním a navzdory formálním kvalitám (které tam jistě jsou, o tom žádná!) mi “Nil” připadá jako lepší nahrávka než “One Eon” – čistě mým subjektivním vnímáním, to nepopírám. 0 X í S T na své novince zdánlivě nikam zvlášť neuhnuli a více či méně rozvíjejí to, co začali právě na předcházejícím albu. Kapela sama sebe z nějakého důvodu, který mi bohužel trochu uniká, nazývá dark metalem, ale moc tomu nevěřte, neboť 0 X í S T jsou dle mého názoru především o doom metalu. A stejně jako na “Nil”, i na “One Eon” muzice vévodí především kytarová práce, konkrétněji řečeno tedy kytarová masáž ve středním tempu (snad jediná trochu rychlejší pasáž přijde až v úplném závěru desky).
Rytmika je zde spíše jen v pozici udržovače tempa, a i když taková baskytara tu a tam do popředí vystoupí, nic extra zvláštního to přece jenom není. Zpěv je určitě solidní, nejedná se o typický hluboký murmur, ani třeba o blackový ječák, přesto stále spadá do rodiny extrémních vokálů – jeho největší slabinou je však to, že zpěvák (a zároveň kytarista) Jani Koskela umí v podstatě jen jednu polohu (žádné dvojsmysly), od níž se nechce hnout stůj co stůj… nějaká ozvláštnění, jako je třeba šepot v půli “Leaving No Prospect for a New Dawn”, přicházejí jen výjimečně a ani ty posluchače zas tak extrémně nevytrhnou. Z toho je tuším zřejmé, proč jsem výše tvrdil, že to jsou opět právě riffy, co táhne “One Eon” kupředu.
Recept 0 X í S T je tedy vlastně docela jednoduchý, což samozřejmě není nutně chyba – a ve své podstatě na “One Eon” chyba opravdu není, protože se stále jedná o nadprůměrnou (byť jen lehce) a poměrně dobrou nahrávku, která poslouchá docela sama, a těch 46 minut v její společnosti ubíhá poměrně příjemně, tudíž ani při finálním, téměř třináctiminutovém opusu “No Life to Bother” nepociťuje člověk nějakou zvláštní nudu. Hlavními nevýhodami “One Eon” je tedy to, že se to album zastavilo pouze na laťce “solidní” a že “Nil” to v mých očích dotáhlo ještě o stupínek výše. Přesto se stále jedná o poctivou fošnu, kterou nelze nijak zvlášť hanit.
Svět je vskutku prapodivné místo, ale hudební svět, který bychom mohli s nadsázkou chápat jako takovou podmnožinu celého světa, je místem ještě podivnějším. Ačkoliv se podle první věty může zdát, že dnes se místo obyčejné recenze budeme pohybovat v oblasti těžké filozofie, vlastně se jedná jen o jakýsi nepříliš povedený úvod, jenž by měl uvozovat následující prapodivnou tezi: stává se, že kapely, které posloucháte spousty a spousty let a u kterých jste si mysleli, že se na jejich tvorbu ani nedokážete dívat kriticky, vás mohou svou novou deskou zklamat; jak blesk z čistého nebe se pak ale může objevit kapela, o níž jste v životě neslyšeli, a ta vám vaši náladu spraví velmi povedenou nahrávkou. Asi vám to již začíná v mozkovnách pálit, že jen těžko bych o tom mluvil, kdyby to nebyl případ i finské formace s poněkud nezvyklým názvem 0 X í S T, podle všeho vyslovovaným “zero exist”. A právě muzice, jež se pod tímto divným jménem ukrývá, se dnes podíváme na zoubek. Hurá na věc!
Možná by nebylo na škodu prolétnout pro začátek nějakou tu úvodní omáčku, jelikož 0 X í S T jsou relativně neznámým pojmem – klidně se přiznám, že pro mě osobně byli donedávna dočista neznámým pojmem. Čili, kapela pochází ze středně velkého městečka Riihimäki na jihu Finska a její vznik se datuje do roku 2008; od té doby se objevily dva neřadové počiny, které měly připravit půdu pro regulérní řadovku – a ta přichází právě nyní pod názvem “Nil”. Tím se pomalu (vlastně to bylo docela rychle) dostáváme k té podstatnější části článku, a sice k hudbě, aneb co že to ti 0 X í S T vlastně hrají. Finové sami sebe nazývají dark metalem, což je ze své podstaty nepříliš přesně definovaná (a asi i definovatelná) škatulka, s níž mnozí nakládají dosti volně. Vlastně se mi občas zdá, že na scéně funguje jakési nepsané pravidlo, že jak je nějaká muzika dostatečně atmosférická, ale nevíte, do jakého šuplíku ji šoupnout, tak ji jednoduše nazvete dark metalem a máte vystaráno. To ovšem není tak úplně případ 0 X í S T, neboť ve světle poslechu “Nil” bych se jejich muziku nebál označit mnohem hmatatelnějším pojmem – doom metal.
Samozřejmě, kdyby na to přišlo, klidně bychom skupinu mohli nazvat pomalým a neveselým dark metalem, což už by nejspíše bylo trochu snáze představitelnější, nicméně označení doom metal mi stále přijde trochu přesnější, jelikož 0 X í S T s tímto žánrem sdílejí nejeden vztyčný pilíř. Pomalé tempo a neveselé vyznění již byly zmíněny – také jsou pro “Nil” určující. Prim hrají hutné a těžké, které se táhnou vskutku ukázkově a pomalu – o to však jistěji – se člověku zarývají do hlavy. 0 X í S T jejich nezřídka až monotónním opakováním budí dojem majestátnosti a všeobepínající atmosféry, nutno ovšem říct, že soudě dle výsledku vědí, proč to dělají, protože ta muzika prostě funguje. Nedá se tvrdit, že by se hudebně jednalo o cosi složitého, vlastně jsou v některých případech ty riffy až překvapivě jednoduché (viz třeba “Cold Dark Matter”), ale jak vidno, ona obligátní formulka, že v jednoduchosti je síla, stále platí. Na “Nil” – triviálně řečeno – nenajdete nic víc než pomalejší tempo, tunu zatěžkaných riffů, extrémní vokál a sem tam nějakou melodii, nicméně i s takovými prostředky se dá stále ještě udělat velice dobré album, čehož je debut 0 X í S T důkazem.
Co se týče melodií, právě ty by možná stály za trochu bližší rozebrání, jelikož právě ty jsou do jisté míry tím důvodem, proč se mi “Nil” ve výsledku tak líbí, pro lepší pochopení si však pro chvíli dovolím operovat s tou myšlenkou, že 0 X í S T opravdu hrají doom metal. Tento žánr mám obecně dost rád, co v něm ale příliš nemusím, to jsou takové ty příliš plačtivé skupiny, které téměř po celou dobu všech svých písní do posluchačů ládují tklivé a ubrečené melodie; naopak mám rád ten těžší doom metal, který je postavený především na riffech. Právě to je případ i 0 X í S T – takto popsané to snad bude znít ještě pochopitelněji, jak se to s “Nil” má. Samozřejmě zde melodie přítomny jsou, to zase ne, že by se na nahrávce úplně nevyskytovaly, ale 0 X í S T s nimi relativně šetří, a když už se s nějakou kytarovou melodií vytasí, necpou ji zbytečně do popředí, neplave nad zbytkem muziky, jak se občas stává, ale je vcelku přirozeně zapuštěná do celku složeného hlavně z riffové hradby. A co se týče mě osobně, přesně tímhle stylem to mám rád, takže možná právě proto na mne “Nil” funguje.
Co se týče jednotlivých skladeb, rozhodně se dá tvrdit, že všechny jsou velmi vyrovnané, jak co do kvality, tak co do struktury. S výjimkou “Arrival”, která je kratší mezihrou, jsou všechny kompozice delšího rázu a jsou postavené na obecném modelu, jaký jsem popsal výše. Díky tomu “Nil” působí hodně celistvě, a přestože se sem tam nějaký oživující prvek objeví (například sólová kytara ve třech čtvrtinách “Of Wood, Stone and Bone”, aby zde byl aspoň jeden konkrétní příklad), z poslechu si odnesete hodně jednolitý dojem. Co je ale hlavní – v žádném případě se nejedná o nudu a 0 X í S T si rozhodně dokážou udržet posluchačovu (tedy přinejmenším pokud jsem tím posluchačem já) pozornost.
I díky tomu bychom na závěr mohli přihodit další filozofické moudro – alba jako “Nil” jsou důkazem, že dobrá hudba se dá dělat, aniž byste museli vymýšlet kdejaké doposud neslyšené kejkle a vylomeniny – evidentně i s tím takzvaně objeveným se stále dají vykouzlit velmi kvalitní alba, která překvapí tím, jako moc jsou zábavná. A to je u počinů, od nichž nečekáte vůbec nic, obzvlášť příjemné. Samozřejmě si nemá cenu namlouvat, že by 0 X í S T nahráli adepta na desku roku, ale to vůbec nic nemění na faktu, že se jedná o moc dobrou chuťovku, která svým způsobem rozhodně stojí za objevení…
