Archiv štítku: doom / death metal

Kimaera – Solitary Impact

Kimaera - Solitary Impact
Země: Libanon
Žánr: atmospheric doom / death metal
Datum vydání: červenec 2010
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Bloody Tourniquet
02. A Breath of Despair
03. A Silent Surrender
04. Solitary Impact
05. Holy Grief
06. In the Shade of Nephilim
07. All That I Am
08. The Taste of Treason
09. Of Wine and Woe
10. The Garden Tomb

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zcela jistě tím nejexotičtějším, co se představilo na letošním ročníku Masters of Rock, byla libanonská skupina Kimaera, velice zajímavá to záležitost, která nedávno pod značkou ruské firmy Stygian Crypt Productions vydala druhou dlouhohrající desku „Solitary Impact“, jíž se právě teď budeme věnovat.

Kimaera je především doomová kapela, přesněji řečeno doom/deathová, avšak to, co z ní dělá poslechuhodnou formaci, je lehký, leč všudypřítomný nádech orientu, který se prolíná každou její skladbu, díky čemuž Kimaera není jen dalším klasickým umíráčkem, jenž by si od zavedených veličin svého žánru bral více, než by bylo zdrávo, což však neznamená, že by se „Solitary Impact“ nepohybovalo v povětšinou pomalejších a atmosférou prodchnutých tempech. Libanonci sice občas dokáží deathově zahrozit, ale i tyto rychlejší výlety stále dýchají jistou melancholií a smutkem. Snad jedinou výjimkou budiž drtivá, čistě deathmetalově brutální úvodní pasáž videoklipovky „The Taste of Treason“.

Hojné zastoupení mají v muzice Kimaery klávesy, které – a za to kapele patří pochvalné a uznalé pokývání hlavou – nepůsobí nijak lacině, ale naopak v přesně odměřeném množství podporují atmosféru, či ji v některých případech samy dodávají. Za příklad nám může posloužit třebas „A Silent Surrender“, v níž klávesy v poklidných kouskách opravdu excelují (a zazní zde jen tak mimochodem i výtečně využitý ženský vokál), nebo taková „Holy Grief”, kde je klávesová linka opravdu hodně výrazná a patří mezi nosné nápady písně.

Co však hudbě Kimaery dodává absolutní šmrnc a je onou pověstnou třešničkou na dortu, jsou housle. V metalu opravdu nádherný nástroj, zvláště pakliže s ním skupina umí přiměřeně pracovat (což mimo jiné znamená ne to přehánět a cpát ho všude). Jsou to právě housle, které v mnoha případech dokáží jednotlivé kompozice nakopnout tím nejlepším možným směrem a dodat jim tu správnou doomovou šťávu.

Kromě již tří zmíněných kousků – „A Silent Surrender“, „Holy Grief“ a „The Taste of Treason“ – patří k stěžejním momentům „Solitary Impact“ jistojistě i dvě úvodní skladby „Bloody Tourniquet“ a „A Breath of Despair“. První jmenovaná je opravdu otvírák, jak má být – hned na začátek ukazuje, že tady se žádná druhá liga hrát nebude, a předvádí v plné kráse všechny hlavní atributy muziky Kimaery (což však automaticky neznamená, že by skupina vyložila hned zkraje všechna esa a po zbytek desky jen paběrkovala). „A Breath of Despair“ je pak možná tím nejpomalejším a nejvíce beznadějným (samozřejmě z hlediska obsahu, nikoliv provedení) songem „Solitary Impact“. Skvělý nástup s táhlou kytarovou melodií, pomalá houslová pasáž s čistým zpěvem a atmosférou jak noha, pak drtící dvoukopáková palba, která postupně slábne, přidávají se housle, aby to nakonec skončilo čistě klávesovou pasáží. Můj osobní favorit. Takto rozmanité a rozmáchlé jsou však v podstatě všechny na „Solitary Impact“. Žádné prázdné omílání tradiční formulky sloka-refrén-sloka-refrén, ale přesně ten „vypravěčský“ styl komponování, jehož si já osobně na hudbě cením. Ve výsledku skladby jako by „dýchají“, nikdy nekončí tak, jak začaly, žádné pětiminutové recyklování jednoho riffu a jednoho refrénu, nýbrž pěkně promyšlená a pro náročnějšího posluchače atraktivní struktura. Když nic jiného, alespoň člověk nemá tušení, co na něj Kimaera vybalí za pár vteřin, protože neočekávané přechody mezi drtivou rubanicí a houslovými či klavírními (popř. jejich kombinace) pasážemi jsou prováděny, jako by se ani nechumelilo. A při tom jim to kupodivu pořád drží pohromadě.

Přestože „Solitary Impact“ vzniklo v domácích podmínkách, zvuk je jako víno. Přímo vybízí k otočení volume hodně doprava a nechat svou reprosoustavu hezky vyřádit (a zároveň potěšit sousedy (smích)). Grafika je oproti tomu decentní, hezky udělaná a plně dostačující, ale na zadní kapsy kalhot to člověka neposadí.

Takže závěrem: „Solitary Impact“ za zkoušku určitě stojí. Dle mého skromného osobního názoru se jedná o hodně kvalitní hudbu, pro našince navíc okořeněná dávkou exotiky, která to celé z našeho pohledu činí do jisté míry i originální záležitostí. Na úplný konec bychom si ještě mohli dát porovnání novinkového počinu s jeho debutovým předchůdcem „Ebony Veiled“. Z tohoto souboje u mě vychází jako jasný vítěz „Solitary Impact“, přece jen se jedná o vyzrálejší materiál s výraznějšími skladatelskými nápady, čímž ovšem netvrdím, že by ani „Ebony Veiled“ nebylo hodno poškádlení vašich sluchovodů. Tak s chutí do toho!

Kimaera

P. S. Nedá mi to, abych si neodpustil jednu malou poznámku k hodnocení mého rozmilého kolegy Sedy a osvětlil vám naše zdánlivě rozdílné očíslování. Zatímco mně přirostla k srdci právě „Solitary Impact“, Sedovo ušní ústrojí holduje radši debutu, a tak pokud já bych „Ebony Veiled“ hodnotil velice silnou 6, kterou Seda dává albové dvojce, on by naopak první desku hodnotil osmičkou, kterou já dávám „Solitary Impact“. A co si z toho má nebohý čtenář vybrat? Celkem jednoduše z toho vyplývá, že Kimaera prostě hraje dobře, ale záleží na tom, jakou z jejích nahrávek člověk uslyší jako první :)


Et moriemur – Lacrimae rerum

Et moriemur - Lacrimae rerum
Země: Česká republika
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: prosinec 2009
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Marcia Funebre
02. Shadows
03. At Dawn
04. Doom Soldier
05. Shades of Grey
06. Silence
07. Twilight of Faith
08. Chimeras
09. Memory’s Gate

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone / bandcamp

Et moriemur je teprve nedávno vzniklá doomová formace z Prahy, která v těchto dnech vydává své debutové minialbum „Lacrimae rerum“. A hned od úplného začátku na mě působí… hm… seriózně. Seriózněji než jiné začínající skupiny. Ani nevím, čím to je. Snad možná… Et moriemur se hned od začátku prezentují na vyšší úrovni, než jen „zajdeme s kámošema po práci/škole otočit pár piv do zkušebny a udělat nějakej bordel, ono z toho snad něco vyleze“. Již v době, kdy začala jejich invaze na vodách internetu, přišli s už utvořenou hudební tváří a kvalitním materiálem v kapse. A když se nad tím zamyslíte, to se v našich končinách zas tak často nestává.

Et moriemur se hudebně pohybují v zákoutích tíživého doom / death metalu. Sympaticky působí, že jsou si podle všeho sami vědomi jistých paralel s jinými zaběhlejšími zahraničními doomovými spolky (konkrétně My Dying Bride, Swallow the Sun, Paradise Lost a Saturnus) a nebojí se je uvést na svých stránkách. Sympatičtější o to víc, že se doopravdy jedná jen o paralely, nikoliv „přespřílišnou inspiraci“. Et moriemur totiž navíc přidali takovéto to koření, které se odborně nazývá „vlastní ksicht“.

Páteř nahrávky tvoří čtveřice skladeb „Shadows“, „Doom Soldier“, „Silence“ a „Chimeras“, které jste již dříve mohli poslouchat na Bandzone a MySpace profilech Et moriemur (pro ukázky hudby směřujte své kroky právě tam). Všechny čtyři písničky jsou vskutku výživnou porcí pořádného doomu s atmosférou, že by se dala krájet, přesně jak to mám rád. Nikam se nespěchá, pomalé a těžké riffy se však s jistotou zadírají pod kůži a do mozku a dostávat je odsud bude vážně oříšek.

Hned od prvních tónů „Shadows“ musí být každému jasné, že zde nepůjde o nic veselého. Není to přímo nějaká deprese, přesto je celé „Lacrimae rerum“ prostoupeno lehce nepříjemnou (nepříjemné je v tomto případě myšleno jako klad, abychom si rozuměli) atmosférou všudypřítomného, avšak neuchopitelného konce. „Hudební doprovod k absurditě života a domýšlivosti lidí,“ jak uvádí samotná skupina, opravdu sedí. S poslechem se vydáte na půlhodinovou cestu tmou, na jejímž konci nečeká nic jiného než apokalyptická „Chimeras“ (klávesy à la Skepticism v ní dělají divy). Po ní už následuje jen smutná „Memory’s Gate“, která stvrdí, že nejenže je konec nevyhnutelný, ale že je přímo za dveřmi.

Mezi onu čtyřku „hlavních“ písní jsou nastrkány ještě krátká intra a mezihry, ve všech případech bezezbytku plnící svojí úlohu v podpoření atmosféry. Nezřídka se stává, že právě velké množství meziher nahrávky rozmělňuje; o „Lacrimae rerum“ můžu s klidným srdcem prohlásit, že se jí tento neduh vyhnul.

Texty. Když zůstaneme v kategoriích „české“ a „debuty“ za posledních pár let, texty mi povětšinou přijdou trochu (ehm, trochu dost) naivní. Ale i tady platí ono pověstné pravidlo o výjimce potvrzující pravidlo a tou výjimkou jsou právě Et moriemur. Výborný dojem podporují i četné citace mimo jiné třeba od K. J. Erbena nebo J. W. Goetha. Cituje se samozřejmě v originálech, takže na desce kromě standardní angličtiny zazní také úryvky v italštině, češtině a němčině. Většinou takovéhle míchání jazyky kritizuji, protože mě to tahá za uši, ale u „Lacrimae rerum“ opět nemůžu ani ceknout, neboť to nikterak rušivě nepůsobí. Spíše naopak, například do takové „Chimeras“ tvrdá němčina opravdu sedne.

Et moriemur

Grafická stránka je spíše strohá a střízlivá, ale u podobných žánrů nejsou nějaké vizuální orgie vždy žádoucí, takže vcelku jednoduchý, do tmavě hněda laděný booklet je myslím plně dostačující, stejně tak jako zvuk, v němž vyniká nádherně zvonivá basa a výborný vokál.

Pokud bychom to měli shrnout do jediné věty, Et moriemur se jejich prvotina „Lacrimae rerum“ nadmíru povedla. Vzhledem k tomu, že kvalitního čistého doomu je v našich končinách opravdu pomálu (prsty jedné ruky by mi na spočítání stačily a ještě by zbylo místo), byla by škoda, kdyby vám tato nahrávka proklouzla. Jakékoliv budoucí aktivity téhle kapely se vyplatí si pohlídat, to mi věřte.


Swallow the Sun – New Moon

Swallow the Sun - New Moon
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 4.11.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se Swallow the Sun mám prostě problém. Když se mě někdo zeptá, jestli je to dobrá nebo špatná kapela, vždycky řeknu dobrá. Jejich hudbě v podstatě nemám co vytknout. Mají vlastně všechno, co by dobrá skupina mít měla. Mají veškeré předpoklady, aby mě jejich muzika posadila na prdel. Přesto to tak ale není. S každým jejich albem čekám, kdy se to ve mně zlomí a já si konečně řeknu, že je to něco výjimečného. Zas a znova ale slyším kvalitní hudbu, z objektivního hlediska naprosto skvělou, ale stále u nich nemůžu najít to “něco navíc”. A stejně je to i s jejich novinkou.

“New Moon” jsem slyšel už hodněkrát. A poslouchal jsem opravdu pečlivě. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, nemám prostě kde strhávat body. Zvuk – čistý a dynamický. Instrumentální dovednosti – skvělé. Skladatelské nápady – výborné. A samotné písně? Ještě lepší. Cítím v jejich hudbě tu kvalitu. Cítím, že nejsou na špičce současného mladého doom metalu náhodou. Přesto všechno si nemůžu pomoct, pro mě jsou “jen” dobrá kapela s dobrou hudbou. A přitom to jsou právě podobné kapely, které s chutí hltám. Je mi to záhadou, ale ač jsem se snažil sebevíc, ještě se u mě nepřiblížili k oné metě těch výjimečných kapel. I když veškeré papírové předpoklady k tomu mají.

Když vezmu hned úvodní “These Woods Breathe Evil”, vidím v ní opravdu výbornou skladbu. Skvělé melodie, skvělá atmosféra, skvělý zpěv, skvělé všechno… přesto se ale do toho nedokážu ponořit na 100 %. Nejblíže tomu naprostému pochlcení jejich hudbou jsem u písně “…and Heavens Cried Blood”, kde už opravdu chybí jen kousíček. Všechny písničky na “New Moon” jsou ale prostě dobré, přesto však… vy víte, jak je to dál.

Nevím, kde se stala chyba. Dlouho se už snažím objevit to kouzlo hudby Swallow the Sun. Nedaří se. Nevím, kde se stala chyba. A přijde mi to opravdu škoda, neboť cítím, že právě u nich, tam někde pod povrchem, ta výjimečnost může být ukrytá. I když ji hledám, ještě jsem ji nenašel. Nevím, kde se stala chyba.

To všechno je ale asi můj problém. Pokud chcete slyšet dobrý doom, možná právě Swallow the Sun vás uspokojí. Možná víc, než mě. Z objektivního pohledu prostě nemůžu dát nižší hodnocení než 6/10. S vyšším hodnocením bych ale zase byl sám proti sobě. Vskutku schizofrenní situace, která vyústila v schizofrenní recenzi. Nezbývá nic jiného, než jít ono kouzlo hledat dál. Snad tam někde opravdu je.


My Dying Bride – For Lies I Sire

My Dying Bride - For Lies I Sire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 13.5.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Fall with Me
02. My Body, A Funeral
03. The Lies I Sire
04. Bring Me Victory
05. Echoes from a Hollow Soul
06. ShadowHaunt
07. Santuario di sangue
08. A Chapter in Loathing
09. Death Triumphant

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobrých skupin běhají po světě spousty, ale těch opravdu výjimečných, ne-li dokonalých, je pomálu. Pro každého z nás to jsou jiné kapely, někdo jich má trochu víc, někdo trochu míň, ale je jisté, že rozhodně nejsou na každém rohu. A pro mě jsou jednou z těchto skupin, na jejichž tvorbu se nedokážu dívat jinak než naprosto nekriticky, My Dying Bride.

„For Lies I Sire“ byla pro mě jedna nejočekávanějších desek posledních měsíců. My Dying Bride jsou už několik let v neuvěřitelné formě, předcházející alba neměla chybu, takže nebyl důvod předpokládat, že se něco změní. K tomu příslib návratu houslí do jejich tvorby a navíc ta nádherná obálka… Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by „For Lies I Sire“ mohlo být horší než naprosto skvělé. A jestli jste už zavadili o hodnocení pod článkem, musí vám být jasné, že mě novinka nezklamala ani v nejmenším.

Po velké spoustě pozorných poslechů musím říct, že minulé dvě desky „Songs of Darkness, Words of Light“ a „A Line of Deathless Kings“ byly mírně tvrdší (nutno brát v rámci žánru). To „zjemnění“ souvisí s tím, že „For Lies I Sire“ je celkově o něco pomalejší a melancholičtější a smutné melodie se táhnou po celou délku alba. O to více pak vyniknou ty vzácné chvíle, kdy kapela trochu zrychlí a zpěvák Aaron do mikrofonu „zazvrací“ (což mu jde jen tak mimochodem stejně dobře jako zpívání). A vůbec, právě Aaronův výkon je jednou z nejlepších věcí na celém díle (ostatně tomu tak bylo i v minulých letech). Jeho zpěv posouvá každou skladbu minimálně o jednu úroveň výš.

Samostatnou kapitolou je již zmiňovaný návrat houslí. Přesně takhle jsem si jejich využití představoval, doufal jsem, že přesně takhle budou znít – ve stylu „méně je více“. Jejich zvukem se neplýtvá, ale když už se jejich tóny vynoří zpoza teskných melodií, činí je ještě tesknějšími a působivějšími. Nádhera, radost poslouchat. Právě takováhle alba potvrzují moji teorii, že ne kytara ani bicí, ale právě housle (společně s klavírem a cellem) jsou tím nejpůsobivějším nástrojem. Vedle zpěvu jsou housle druhou věcí, již se na „For Lies I Sire“ prostě nemůžu nabažit. Ty houslové linky bych mohl poslouchat pořád. Nejen housle jsou ale tím, co je na desce zajímavé. I pomocí „obyčejných“ nástrojů dokážou My Dying Bride vykouzlit skvostné pasáže. Například hned v první písní „Fall with Me“ začíná přesně po čtyřech minutách kytarová vyhrávka, u níž naprosto umírám. A takovýmito „malými“ kousky, které dohromady tvoří jeden skvělý celek, je „For Lies I Sire“ napěchováno měrou vrchovatou od úvodního songu až po závěrečný jedenáctiminutový opus.

Nutno pochválit také skutečnost, že písně jsou natolik rozmanité, aby mezi sebou nesplývaly, přičemž celé album drží stále pohromadě. Už po druhém nebo třetím poslechu jsem měl skoro všechny songy natvrdo zažrané v hlavě, přesto mě ani po velké spoustě poslechů nenudí. Pokud by vás i přesto, že jsem tady několikrát zmiňoval, že všechny písničky jsou výborné, zajímal můj osobní favorit, opravdu hodně jsem si oblíbil „ShadowHaunt“.

Úžasnou výtvarnou stránku alba jsem již naťuknul na začátku. Jen dodám, že se mi dlouho nestalo, aby obal takhle přesně vystihoval mé pocity z hudby samotné. Svou vysokou laťku si My Dying Bride udrželi také v oblasti svých textů. Nejenže jsou (podle mě) skvělé a mají svůj smysl, ale navíc jsou i snadno srozumitelné, a to nejen v psané formě. Dokonce i někdo jako já (a to nejsem žádný jazykový odborník a angličtina není mým mateřským jazykem) dokázal během poslouchání porozumět jejich významu. A to se často nestává ani u skupin, jejichž zpěváci používají „čistší“ techniky zpěvu.

Po tom všem, co jsem zde napsal, by se mohlo zdát, že „For Lies I Sire“ snad nemá chybu. Jenže… ono v podstatě v mých očích nemá. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem chvíli nepomýšlel na absolutní hodnocení, ale nakonec jsem došel k závěru, že právě hodnocení těsně pod tou nejvyšší hranicí plně vystihuje kvality nového díla My Dying Bride.