Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Datum vydání: 20.3.2018 Label: Transcending Obscurity Records
Tracklist:
01. Introitus
02. Requiem aeternam
03. Agnus dei
04. Dies irae
05. Offertorium
06. Communio
07. Libera me
08. Absolve domine
09. Sanctus
10. In paradisum
Když jsem tuhle recenzi rozepsal původně, za nějakou dobu jsem zjistil, že jsem ji nevědomky uvedl prakticky stejně jako recenzi na minulé „Ex nihilo in nihilum“. Takové odhalení samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému než smazání značné části již hotového textu a nutně také k napsání něčeho jiného. Nicméně vzhledem k tomu, že mě nic rozumnějšího nenapadá, radši se pustíme rovnou do povídání o letošní novince „Epigrammata“. Et moriemur už nakonec nejsou úplně nové jméno, kdo se alespoň trochu rozhlíží, jistě již na ně narazil, takže snad nemusíme zdlouhavě představovat.
Opět se jedná o album, o němž nelze tvrdit, že by nemělo svou kvalitu, naopak je na něm znát, že Et moriemur již dorostli ve vyzrálou a sebevědomou kapelu, jež se na doommetalový žánr dokáže podívat se sympatickým rozhledem. Jestliže na začátku jejich cesty byly z hudby znatelně cítit vlivy známějších zahraničních kolegů, na třetí desce už skupina operuje s vlastním výrazem. A to je něco, co si rozhodně zaslouží uznání.
Hned na první pohled zaujme na poměry svého žánru relativně nevšední obálka. Artworky Et moriemur byly vždy něčím zajímavé a ani „Epigrammata“ v tomto ohledu naštěstí není výjimkou. S atmosférou vizuální stránky do určité míry koresponduje i hudební náplň alba. A v momentech, kdy je tento pocit nejvýraznější, mi „Epigrammata“ přijde nejpoutavější. Kupříkladu nástup první regulérní skladby „Requiem aeternam“ s atmosférickými sbory je opravdu dobrý, nakonec celá tahle píseň se dost povedla…
…a není jediná, viz namátkou třeba „Dies irae“ anebo „Sanctus“. Poslední jmenovaná s výbornými „brajdovskými“ melodiemi je za mě pravděpodobně to nejlepší, co celá nahrávka nabízí. Jako dobrou bych nakonec označil i závěrečnou desetiminutovku „In paradisum“, přestože bych možná čekal, že vzhledem ke své stopáži a svému umístění v samém závěru „Epigrammata“ dokáže desku ukončit ještě o kus působivěji, podobně jako se to podařilo „Black Mountain“ na „Ex nihilo in nihilum“. Nicméně pořád jde o dobrý kus, o tom asi žádná.
Na druhé straně, na rozdíl od mnohých dalších kolegů s nadšenými recenzemi nemůžu jen nekriticky chválit. V mnohých pasážích napříč albem se Et moriemur stále drží standardních doomových postupů a právě tehdy jde o nejméně záživné momenty. Samozřejmě by se dalo polemizovat o tom, jestli lze v tak konzervativním žánru jako doom metal opustit klasické výrazivo, a přitom se stálo jednalo o doom metal, ale to už je asi na širší diskuzi. Každopádně, „Agnus dei“ a střed desky zastoupený písněmi „Offertorium“, „Communio“ a „Libera me“ mi připadá slabší. Každý z těchto songů má pár kvalitních dílčích elementů (nějaký motiv, pasáž), ale celkově nedokáže zaujmout tolik jako třeba „Sanctus“. A některé jiné chvilky se mi dost rychle ohrály, až mi brzy začaly spíš vadit (jako příklad může posloužit třeba část s mluveným slovem v „Agnus dei“).
Navzdory určitým výhradám je ale „Epigrammata“ stále sympatická deska. Minimálně z toho titulu, že mnohé její prvky jsou na poměry zastydlého subžánru docela svěží a že dokonává cestu Et moriemur k vlastnímu rukopisu. A když tohle říkám, rozhodně tím nemám na mysli jen v rámci domácích poměrů, poněvadž „Epigrammata“ je bez obav konkurenceschopná s většinou doomové produkce napříč světem. Což není jen nějaká planá frázička na podporu místní scény pod rouškou zbytečného metalo-nacionalismu, skutečně jde o album víc než lokálních kvalit. Dokonalé nicméně není.
Zbývá cca půl měsíce do festivalu a my jsme zpět s dalšími novinkami.
Jak jste již mnozí z vás zaregistrovali, jako náhradu za odpadnuvší kapelu ASSESSOR se nám podařilo domluvit neméně populární legendu a to pražskou bandu KRYPTOR; Phil a jeho squadra do nás napumpují ten jejich sadistic thrash metal.
Další změnou je odstoupení kapely UNPURE, kapela se rozhodla zrušit svoji účast kvůli personálním problémům. Místo UNPURE se představí dnes již stálice nejen srbské metalové scény, pekelníci THE STONE, kterým za bicími koncertně opět vypomůže Honza Kapák z AVENGER a IMPURITUM.
Kapely:
LOUDBLAST (France)
FLESHCRAWL (Germany)
DEATH MECHANISM (Italy)
THE STONE (Serbija)
HYPNOS (CZ)
ROOT (CZ)
INFERNO (CZ)
TRANSCEATLA (Romania)
KRYPTOR (CZ)
BRUTALLY DECEASED (CZ)
KEEP ON ROTTING (CZ)
AVENGER (CZ)
DARK ANGELS (CZ)
PANYCHIDA (CZ)
MALLEPHYR (CZ)
ET MORIEMUR (CZ)
IMPURITUM (CZ)
Na četné dotazy upřesňujeme, že předprodej vstupenek stále běží, elektronické vstupenky můžete objednávat do středy 22.7.2015 na webu WWW.ETEF.CZ.
Ten, kdo nyní objedná vstupenky získá zdarma časopis Pařát č.64.
Další potřebné informace přineseme cca týden před zahájením festivalu.
Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem “Lacrimae rerum”, které se mi svého času – nebojím se říct – opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat.
Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách. V roce 2011 také vydali svůj dlouhohrající debut “Cupio dissolvi”, na nějž jsem se svého času hodně těšil a také jsem toho od něj po skvělém “Lacrimae rerum” dost očekával, ale navzdory vynaložené snaze jsem si k němu nedokázal v době vydání najít cestu… a nikdy poté už jsem neměl potřebu či náladu se o to pokoušet znovu. A to i přesto, že formálně byl ten počin vlastně lepší než jeho předchůdce. To už však nyní samozřejmě není nic důležitého – tím spíš, že i “Cupio dissolvi” je dnes minulost.
Tři roky po svém prvním velkém albu totiž Et moriemur loni na podzim vydali svou druhou desku “Ex nihilo in nihilum”, a to rovnou pod ruskými Solitude Productions, kteří jsou v současné době možná tím nejzajímavějším čistokrevně doom metalovým labelem. Od dob prvního EP se již s výjimkou zpěváka Zdeňka Nevělíka a bubeníka Michala Raka (který je aktuálně známý spíš díky Cruadalach) obměnila celá sestava (do níž mimo jiné přibyl třeba Honza Vaněk z Panychidy a Oblomov), ani o píď se však nezměnila žánrová příslušnost k doom/death metalu a také několik dalších záležitostí okolo. Pěkné je, že kapela svou novinku opětovně vybavila povedeným přebalem, na němž se v tomto případě nachází fotka plastiky z Katedrály svatého Petra a Pavla ve Washingtonu. Stejně tak Et moriemur znovu předvedou větší množství jazyků nebo úryvky z děl básníků (tentokrát například Giacomo Leopardi, Samuel Beckett nebo Maurice Maeterlinck).
Jak je na tom ovšem “Ex nihilo in nihilum” po hudební stránce? Opětovně je cítit posun v tom smyslu, že jsou Et moriemur zase o kousek vyzrálejší a z alba je cítit skladatelská jistota a pevná ruka. Když to člověk srovná třeba s obhroublým “Lacrimae rerum”, je ten rozdíl skutečně obrovský, přestože se formace stále pohybuje po relativně úzké cestičce čistokrevné doomařiny. Jenže jakkoliv je ona větší vyhranost skutečně znát, osobně bych si dokázal představit, že by se z odvážné hodinové délky něco málo ukrojilo. Konkrétně mi ne úplně sedla úvodní “Sea of Trees”, která sice obsahuje několik velmi pěkných motivů a zejména baskytara a klávesy mě zde poměrně baví, ale jiné pasáže mě příliš neoslovily, díky čemuž mi přijde, že a) by tomuhle kousku prospěla menší než sedmiminutová plocha; b) Et moriemur svou novinku načali asi tou nejslabší písní. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že Et moriemur jsou na “Ex nihilo in nihilum” v pozici, kdy je i tento nejslabší regulérní song stále v nadprůměru.
Bez čeho bych se však obešel úplně, to je závěrečná “Below”, kterou nezachrání ani to, že má necelé dvě minuty. Et moriemur si totiž připraví excelentní finále v podobě více jak čtvrthodinového kolosu “Black Mountain”, který je suverénně tou nejambicióznější skladbou, jakou skupina doposud nahrála. Pánové v jejím rámci jednoznačně ukázali, že na utáhnutí takovéhle stopáže potenciál mají. Začátek se odehrává v relativně konvenčním duchu, nicméně krátce po třetině dojde k uklidnění a Et moriemur začínají kompozici budovat od nuly za pomoci kláves a smyčců, aby těsně před 12. minutou dospěli do bez přehánění excelentní pasáže, jež patří k tomu nejsilnějšímu, co kapela za dobu svého působení vytvořila – není-li to rovnou vrchol její prozatímní tvorby. A právě s touto nádherou si Et moriemur vystačí až do konce “Black Mountain” a mohli by tím celé “Ex nihilo in nihilum” zakončit naprosto bravurně a nechat posluchače s pocitem, že slyšel vážně něco skvělého. A právě z tohoto důvodu mi přijde trochu ubrečená klávesová nuda “Below” nejen zbytečná, ale rovnou přebytečná, na čemž nic nezmění ani fakt, že je vedena jen jako bonus.
I přes tento škraloupek však “Ex nihilo in nihilum” v posluchači zanechá rozhodně pozitivní dojmy (pozitivní z formy, nikoliv nutně z obsahu – jako u každé správné doomové desky se samozřejmě bavíme o neveselé muzice), což není zásluha jen “Black Mountain”, ale i z pohledu naší recenze doposud neprobádané oblasti mezi “Sea of Trees” a čtvrthodinovým opusem. V této fázi alba Et moriemur nabízejí písně, jimž rozhodně nechybí nápady a kvalitní atmosféra, avšak díky svým kratším stopážím působí na rozdíl od “Sea of Trees” trochu koncentrovanějším dojmem.
Takřka ve všech těchto případech se posluchač dočká výtečné písničky, ať už je to třeba “Dissolving” (od půlky dál naprostá paráda), “Norwegian Mist”, v dobrém slova smyslu utahané “Liebeslied” nebo “Le choix” se skvělým začátkem. Ve všech těchto případech Et moriemur v podstatě nezaváhají ani na vteřinku a s grácií tlačí svou doomovou károu vstříc výborné atmosféře. Mezi tyto relativně kratší kusy je pak vklíněno ještě krátké nemetalové intermezzo “Angst”, jež nahrávku nijak nezpomaluje (jakkoliv je asi tohle pojmenování u doomu trochu od věci), a hlavně další dlouhý kus “Nihil”. Ten přesahuje hranici devíti minut a společně s “Black Mountain” patří k naprostým vrcholům “Ex nihilo in nihilum”. Už atmosférický rozjezd s lehkou vyťukávanou melodií jasně ukáže, že toto bude stát opětovně za to, a také tomu tak je. Zejména pasáž, s níž Et moriemur přijdou na začátku šesté minuty, je bravurní, a ačkoliv mě deska baví vesměs celá, právě tohle je jeden z těch momentů, na něž se vždycky těším.
Rozhodně je na místě mluvit o tom, že Et moriemur stvořili doposud nejsilnější nahrávku své kariéry. Rozdíl oproti “Lacrimae rerum” je obrovský (a to říkám jako člověk, jenž má tohle ípko vážně v oblibě) a z mého pohledu mírně rozpačité “Cupio dissolvi” bylo taktéž překonáno naprosto hravě. “Ex nihilo in nihilum” kapelu představuje jako ambiciózní formaci, jejíž hudební ambice nezůstávají nenaplněny, čehož jsou důkazem především písně “Nihil” a “Black Mountain” jako dosavadní vrcholy celého jejího snažení.
Et moriemur jsou už na své druhé desce na úrovni, kdy je zbytečné a vlastně i kontraproduktivní je s někým srovnávat jen v rámci domácí scény a plácat je po rameni, že tu loni nikdo lepší doomové album nevydal. To skutečně nevydal, to je asi pravda, ale konkurence je nepočetná. “Ex nihilo in nihilum” je však deska, jež po všech stránkách snese srovnání na světové úrovni, v jejímž rámci nejlepší (bohužel) není, výrazná, zajímavá a vysoce kvalitní však bezesporu stále ano, což je podle mne mnohem cennější než mluvit o nejlepším doomovém albu roku v zemi, jejíž doomové nahrávky každoročně napočítáte pomalu na prstech jedné ruky. Je docela škoda, že rozjezd alba není ještě o chlup působivější a že Et moriemur sami sobě pokazili působivé finále zařazením zcela zbytečného bonusu, avšak i přes tyto dvě výtky se v případě “Ex nihilo in nihilum” stále bavíme o skvělém počinu vysoko nad hranicí průměru.
Datum: 7.12.2013 Místo: Praha, HooDoo Účinkující: Heiden, Et Moriemur, Llyr
Praha – HooDoo [Atreides]:
Je tomu měsíc a rok, co se v Praze naposledy ukázali brněnští bardi Heiden. Tehdy předskakovali německým Heretoir, spolu s liberečáky Drom a místními alternativci Tengri. Bylo to moje první setkání s kapelou vůbec a odnesl jsem si z jejího vystoupení ty nejlepší možné dojmy – byl jsem tedy zvědav, jak se s publikem popere letos. O zbylých dvou kapelách, totiž o plzeňských Llyr a domácích Et Moriemur, jsem slyšel pouze podle jména, o jejich hudbě jsem věděl pouze to, že hrají doom metal – což je také dosti široká škatule, jak se v průběhu večera ukázalo. Do vinohradského klubu HooDoo jsem docválal tramvají zhruba půl hodiny po ohlášeném začátku – a asi tak další tři čtvrtě hodinu jsem lelkoval nad pivem, než začala hrát první kapela. Vyzvedl jsem si tedy alespoň objednávku v podobě novinky Heiden, “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, a trika, jež vydání doprovází – a musím říct, že to se po grafické stránce zatraceně vyvedlo. Motiv labutě a nočního nebe, odkazující na jednu z písní alba, je skutečně krásný.
To už ale na pódium právě přichází první doomaři Llyr. Ti sice naladili kdovíkdy, nicméně se poté odebrali zpět k baru. A popravdě, vůbec se jim nedivím, protože platící návštěvníky bych spočítal na prstech svých rukou a až v průběhu večera bych si k počtům musel půjčovat ruce cizí. Llyr i přesto předvedli skvělý, energický set složený dle všeho jak ze skladeb z předchozí desky, tak z připravovaného alba, které má vyjít někdy příští rok. Bohužel, v nevytopeném, chladném HooDoo, navíc v nešťastné pozici první kapely, se plzeňským nepovedlo strhnout ani tu hrstku lidí postávajících u pódia, nezbývalo tedy než přát kapele lepšího přijetí na domácí půdě o den později.
Druhými v pořadí byli funebráci Et Moriemur, poměrně mladá smečka hrající na velmi pomalou strunu. Pokud živelní, death/doomoví Llyr měli potenciál, aby ospalé sklepení alespoň nějak rozhýbala, parta soustředěná kolem zpěváka Zdeňka Ametha zahrála přesně na opačnou notu. Pomalé tempo, psychedelický šepot, synťáky, hřbitovní svíčky na kraji pódia; vymrzlý klub už jen doplňoval komorní, ponurou atmosféru. Vystoupení se neslo v krásně zádumčivém, melancholickém duchu, kdy jsem, pohroužen do vlastních myšlenek, málem zaujmul knížecí pózu. O tom možná ale celá ta existencialita je. Depresivní uskupení ve mně zanechalo velice dobrý dojem – který se ve mně ale paradoxně rozležel až mnohem později, kdy jsem se probral z letargického rozpoložení a uvědomil si, co jsem to vlastně zažil. Jediný vrub na jinak čistém štítu Et Moriemur byl nevyvážený zvuk, ve kterém byly samply vytažené až kamsi do nebeských výšin. Ač jsem celou dobu střídavě seděl a postával před zvukařem, nijak to na věci nic neměnilo, elektronický podmaz průběžně mi rval uši po celou dobu – a to i přesto, že se zvukař vážně snažil seč mohl, a v průběhu celého večera se neomezoval pouze na hejbátka svého pultu, ale běhal všude možně po klubu a snažil se vychytat zvuk tak, aby byl dobrý nejen u něj, ale i u pódia.
A konečně Heiden. Čtveřice hudebníků s Kverdem v čele bez problémů naladila a spustila. Začali intrem předchozí desky “Dolores”, na kterou navázali ukázkou ze starší tvorby, písní “Tmář”. Pokud tedy někdo čekal, že celý set bude poskládán z novinky, tak jako to před dvěma lety udělali právě u vydání předchozí desky, mýlil se. Nové skladby tvořily přes polovinu setu, druhá a třetí píseň již pocházela z “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”. Čtvrtá “Pábení” byla opět krokem o dva roky zpět, následovala “Schovám si tvůj stín” a “Co času zbývá?”, opět z novinky – a asi by to nebyli Heiden, kdyby alespoň trochu nevyslyšeli nevyřčené touhy posluchačů, a neposlali do publika “hitovku” “Dnešní noc je žena”. Během vystoupení brněnských už se HooDoo tvářilo o něco plněji, návštěvnost, jak jsem se později dozvěděl, činila přesně dvojnásobek, co se vystřídalo hudebníků na pódiu – osmadvacet osob. Mám však dojem, že si Heiden představovali celý koncert v trochu větším duchu, soudě podle nervozity, která provázela celou čtveřici, nejvíce však byla znát právě na Kverdovi, kterému příliš nepomohla ani přítomnost trojice vysmátých a notně opilých pánů, silně trpících na oplzlé kecy. Tušíte správně, že moje nesnášenlivost vůči takovým individuím a vidláckému chování na koncertech vůbec ještě o něco vzrostla. Rozpačitost z vystoupení pak korunoval zvuk, který se pohyboval kdesi mezi zvukovou koulí a rozmazaností všech nástrojů. Kverdův hlas zanikal, a když už byl slyšet, zněl zhruba jako šumící rádio a na své si přišla i mizerná akustika v podobě ozvěn, které se ve sklepním prostoru odrážely od stropu.
Na to, jak jsem se na koncert těšil, odcházel jsem téměř v rozpazích. Vystoupení kapel skvělá, škoda ale ubíjejícího zvuku a skoro prázdného klubu, ve kterém těch pár idiotů vynikne o to víc. K tomu si připočtěte už tak mizernou náladu, se kterou jsem přišel, a výsledek vám odhalí roztrpčenost, nasranost na pražskou pasivitu, která raději zůstane sedět doma na prdeli, než aby šla za kulturou, a ohromnou závist těm, kteří mohli tutéž trojici zhlédnout v Plzni o den později.
Jak tak pročítám kolegovy nářky na okolnosti pražského vystoupení, jsem nakonec rád, že mi Prahu zazdila jiná akce a já vyrazil dalšího dne zhlédnout tu samou sestavu do Plzně. Nedělní večer ve společnosti Heiden, Et Moriemur a Llyr se totiž ukázal být mimořádně zdařilým hudebním zážitkem.
Moje premiéra v klubu Papírna nezačala úplně podle představ a díky dost těsně načasovaném příjezdu do Plzně jsem do klubu vstoupil v okamžiku, kdy už na pódiu řádili domácí Llyr, takže nemohu sloužit postřehy stran dění, které předcházelo vlastní hudební produkci. Troufám si ale tvrdit, že pokud se začalo v avizovaných 19:00, propásl jsem maximálně jednu skladbu, takže o vlastní koncert mě nakonec nepřipravila ani moje trestuhodná nedbalost. Stejně jako kolega jsem Llyr předem znal pouze podle jména a měl jsem tak jen velice matnou představu, co od jejich vystoupení očekávat. A Llyr jako by to věděli a představili se mi ve velmi příznivém světle. Melodický death/doom metal v jejich podání měl naživo opravdu sílu, a když jsem si uvědomil, že i posluchačsky jde o zdařilý materiál, měli už Llyr povážlivě nakročeno k příznivému hodnocení, které si definitivně pojistili sympatickým a nestrojeným vystupováním. Jako ano, nebylo to zase kdovíjak excelentní a přišlo mi, že se kytaristka soustředí spíše na techniku hraní (které se jí – teď bych ale opravdu nerad kecal – také nepodařilo provést úplně bez chyb), než aby se do toho trochu ponořila jako zbytek kapely, ale i tak si u mě Llyr vysloužili vztyčený palec a jejich tvorbu odteď hodlám sledovat rozhodně důsledněji, než jak jsem činil doposud.
Heiden byli těmi, kteří uvedli celé miniturné v život, a člověk by tak čekal, že vystoupí v samém závěru večera – což se ovšem nestalo a brněnští zahráli jako druzí. Svůj smysl to ale mělo a níže o něm ještě slovo ztratím. Teď ale k samotným Heiden. Stejně jako kolega jsem kapelu viděl vystupovat loni před Heretoir a nádavkem ještě o měsíc dřív v rámci festivalu Phantoms of Pilsen, přičemž to obě byla dobrá vystoupení. To aktuální v rámci “Akunvst. Živě.” ale oba své předchůdce jasně předčilo a definitivně tak upevnilo Heiden v pozici jedné z top kapel domácí scény. Důvody toho jsou různé. Heiden předně odehráli mnohem pestřejší set, ve kterém dostaly skladby z desek “Dolores” a novinkové “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” plus mínus rovnocenný prostor, což při všech kvalitách, jakými se “Dolores” může chlubit, výsledku rozhodně přidalo na atraktivitě. Dále mi přišlo, že frontman Kverd konečně našel ideální způsob, jak zpívat starší skladby (anebo je taky možné, že jsem si akorát zvykl, kdo ví). Drobné úpravy vokálních linek materiálu z “Dolores” provázely i obě předchozí vystoupení, kterých jsem se účastnil, ale tentokrát to bylo vůbec poprvé, kdy mi to ani trochu nevadilo, ba naopak. Kverdův vokální výkon vůbec stojí za zdůraznění, protože pan zpěvák byl v neděli opravdu ve formě a bylo to znát jak na čistém zpěvu, tak na vzácném leč nesmírně efektním i efektivním growlu. Nasazení všech muzikantů bylo vážně příkladné a v kombinaci s muzikou, umělým kouřem a perfektním nasvícením to vytvářelo opravdu působivé obrazy a skvělou atmosféru. Jen je škoda, že tahle atmosféra dostávala na frak v pauzách mezi skladbami, které díky zamlklému štelování efektů vyzněly trochu hluše. Pokud se na tom však Heiden do budoucna podaří trochu zapracovat a přitom zachovat všechna dosavadní pozitiva, pak už nebudu mít opravdu co vytknout. Tohle bylo totiž vážně skvělé, sebejisté a uvolněné vystoupení, kterým u mě Heiden opět stoupli.
Jako poslední přišli na řadu Et Moriemur, tedy kapela, která si za poslední roky v domácím undergoundu vybudovala pověst solidní doom metalové jistoty s potenciálem opravdu potěšit. A jak už jsem naznačil, umístění doom metalové kapely na závěr programu se při stále postupujícím času a s ohledem na charakter jejich muziky ukázalo být velmi moudrým dramaturgickým rozhodnutím. V Plzni se mým zrakům Et Moriemur poprvé představili v obměněné sestavě a nevím, jestli to bylo tím, nebo jestli prostě jen všechno vyšlo na jedničku, ale i v tomto případě šlo o suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od téhle kapely zatím viděl. Všichni muzikanti odváděli dobrou práci, ale speciálně musím vypíchnout bubeníka Datla, kterého byla radost poslouchat i sledovat a který svou přesnou hrou posouval celý dojem o pořádný kus vpřed. Díky výbornému zvuku perfektně zafungovala i samotná muzika a stejně jako v případě Llyr se vystoupení ukázalo být i velmi slušným posluchačským zážitkem. A že si opravdu nevymýšlím a vážně to bylo velmi dobré, toho budiž důkazem i velice, velice solidní účast a odezva publika. Dokonce mi přišlo, že Et Moriemur nalákali ještě víc lidí než Heiden… Stran publika si ale neodpustím takový drobný poznatek. Začíná to totiž vypadat, že Et Moriemur mají zvláštní štěstí na fanoušky s mírně řečeno extravagantním projevem. Po legendárním výstupu jistého nejmenovaného fotografa na loňských Phantoms of Pilsen jeho roli tentokrát zaujal neznámý mladík, který dělal dojem, že si šlehnul extáze (nebo něčeho podobného) a pak se jal rozjíždět choreografii, která okolo stojící nechávala stát v němém úžasu. Vypadalo to jako mix kopulačních pohybů a jízdy soupaž na běžkách a bylo to vážně k popukání. Nicméně katastrofa se nekonala, dotyčnému se nepodařilo celý koncert rozložit a dojem z něj jsem si tak uchoval ve všech směrech výborný a navíc zpestřený humornou vložkou. Skvělé!
Jestli tedy kolega žehral na mizernou účast, podivné nazvučení a vůbec nepříznivé okolnosti pražského vystoupení, to plzeňské nemělo snad jedinou chybičku. Všechny kapely odvedly vynikající výkony (v případě Heiden a Et Moriemur to pak byly rozhodně nejlepší koncerty, jakých jsem se od nich doposud dočkal), zvuk byl perfektní od začátku do konce, lidí skoro plný dům a korunu tomu všemu nasadilo příjemné a stylové prostředí Papírny. Všechny tři kapely v závěru svých setů nešetřily díky a vyjádřeními překvapení a spokojenosti a mně nezbývá, než se k nim přidat. Tak tedy děkuji Llyr, Et Moriemur a Heiden za skvělý koncert, samotným Heiden za rozhodnutí vyrazit s novým materiálem před lidi a vzít s sebou tak vybranou společnost a v neposlední řadě i návštěvníkům, bez jejichž ochoty dorazit v neděli večer by to určitě nedopadlo tak dobře, jak to dopadlo.
H.:Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.
Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.
H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…
H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.
Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!
H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…
Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.
H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem Kozeljnika z The Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.
Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.
H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!
Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.
H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier Droog z Bethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.
Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju Slajh z Triptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.
Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.
H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).
Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.
Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…
…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.
Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.
Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.
Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.
Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.
Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of Rage i Psychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.
Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu…
Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.
Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.
Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.
Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.
Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.
Zhodnocení:
Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.
Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…
Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.
Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.
Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.
Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…
Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.
Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.
Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.
Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.
V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!
Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Datum vydání: 27.10.2011 Label: Pařát Magazine
Tracklist:
01. Deliverance
02. Deep
03. Insatiable Wrath
04. Cupio dissolvi
05. The Cross and the Rose
06. Vanity in Vain
07. Abstain
08. The Last Poem
09. Žal
Pamatuji si docela živě, jak se Et moriemur nějaké dva roky zpátky vynořili vlastně odnikud a rozjeli svou propagaci na serveru Bandzone. Zpočátku se to tvářilo spíše jako jeden z těch nechvalně proslulých Bandzonových projektů, které si někdo dělá doma na koleně (nezřídka – vlastně i ve většině případů – pouze pomocí počítače) a které nemají moc dlouhou životnost (a ve skutečnosti asi i málokdy nějakou hudební hodnotu) – jen s tím rozdílem, že těch pár songů od Et moriemur, které tam už tehdy visely, byly opravdu dobré věci. A ejhle, dva roky uběhly jako velká voda – a během nich Et moriemur vyrostli ve standardní kapelu, která vydává nosiče a hraje živě, ba co víc, povedlo se jim za tak krátkou dobu na domácí doom metalové scéně i vcelku slušně etablovat a vydobýt si nějakou pozici. Škarohlíd by sice mohl s přehledem nadhodit, že to není nic těžkého, vzhledem k tomu, jak málo kapel tohoto žánru u nás je, vždyť přece stačí jen doom hrát a člověk je etablovaný hned, neboť není konkurence, avšak na druhou stranu je podle mého názoru sympatické vidět, že někdo tento téměř mrtvý (nebo jen neustále umírající?) styl v naší kotlině ještě někdo produkuje. Tím spíše, že nástřelové EP “Lacrimae rerum” bylo velice slibným příslibem do budoucna…
…a budoucnost už dorazila s první dlouhohrající deskou “Cupio dissolvi”. Jak vidno, opět nechybí latinský název alba, ani vícero jazyků v textech (aktuálně už byla použita šestice řečí – kromě základní angličtiny ještě čeština, italština, němčina, ruština a latina), stejně tak ani stylově se nic moc nezměnilo, tudíž opět máme co do činění s doom metalem (možná ještě lépe řečeno death/doom metalem), který zcela slyšitelně čerpá z klasiků žánru a nijak se za to nestydí. K tomu ovšem až za chvíli, nejprve by totiž podle mého bylo záhodno zmínit to, co logicky člověka vždy bouchne do smyslových orgánů jako první, čímž mám na mysli artwork, potažmo celou grafiku, jejímž středobodem jsou totiž dřevěné vyřezávané panenky, což asi někomu nemusí připadat dostatečně metal, ale já si myslím, že je to rozhodně pěkné a přinejmenším zajímavé – mnohem lepší a zajímavější, než kdyby tam kapela hodila nějakou lebku, pentagram nebo jakoukoliv jinou klišé hovadinu (nehledě na to, že zrovna k Et moriemur by to ani nesedělo).
Avšak co se týče samotné muziky, tak tam už je to trochu méně jednoznačné a na ose nadšení už nejsme tak vpravo. Nechápejte mne špatně, protože se rozhodně nejedná o nepovedené album, ale očekávání po “Lacrimae rerum” byla možná z mé strany až příliš veliká, ne-li přímo přehnaná. To je ovšem – uznávám – do jisté míry spíše můj osobní problém. Ale i tak… pokud člověk porovná “Cupio dissolvi” s debutovým ípkem, rozdíl nalezne jen ve zvuku (posun z domácích podmínek do profesionálního studia je neskutečně znát), tím to však končí.
Pokud někteří z vás z paměti vyštrachají mou dva roky starou recenzi na “Lacrimae rerum”, nejspíš si i vzpomenou, že jsem tam tehdá muziku Et moriemur velice chválil – takže jaképak copak, na co si stěžuji, když opět dostávám to, co už se mi jednou líbilo? Na žehrání o progres je vzhledem k tomu, že se jedná o první dlouhohrající počin, přece jenom trochu příliš brzo, tak co tomu chujovi recenzentovi zase vadí? Víte, já vážně nechci vzbudit dojem, že se “Cupio dissolvi” vyloženě nepovedlo, jenom jsem toho čekal více než “jenom” dobře odvedený doom metal poněkud standardního rázu. Možná mi tak trochu vadí dvě věci…
Jednak je zcela nepřeslechnutelné, že Et moriemur nějak nemohou setřást okatou inspiraci u klasiků svého žánru a dodat své hudbě poněkud osobitější ráz. Což o to, dneska kopíruje kdekdo a kdekoho, pokud se to ještě drží v rozumných mezích, dejme tomu, ale na “Cupio dissolvi” by jen hluchý neslyšel tady kousek My Dying Bride, tady trochu Paradise Lost, támhleta pasáž zase zní jako staří Theatre of Tragedy bez ženského vokálu (to je konkrétně v “Insatiable Wrath” – další dvě jmenované skupiny promlouvají skrze “Cupio dissolvi” častěji, tudíž ani nemá cena jmenovat příslušné momenty). Avšak druhá věc mi vadí ještě více. Čert to vem, že támhle to zní jako Brajdi – co na tom, když je to dobré a baví to, ale… je tu ten malý háček, že ne úplně vždy to tak úplně baví. Nechci být nějak zbytečné přísný, ale některé pasáže na albu jsou lehce nudnější a trochu přebytečné – např. v nejdelší “The Cross and the Rose” nebo v hned následující “Vanity in Vain” je to vcelku názorně slyšet.
Abych se ale dostal k příjemnějším věcem… i přes výše zmíněné nemohu popřít fakt (a také ho nepopírám!), že jiné momenty jsou naopak vyloženě skvělé, zábavné. Když si vezmeme třeba v předchozím odstavci již zmíněnou “The Cross and the Rose”, i zde se i přes několik těch hlušších míst vyskytují také velice zdařilé nápady. Zajímavá je rovněž titulní “Cupio dissolvi”, která mi nevím proč chvílemi svou atmosférou připomíná melodický black metal z 90. let ve zpomaleném vydání – a zní to velice dobře. Mezi ty povedenější patří také možná až nečekaně hutná “Abstain”, která svým způsobem ukazuje klíč, jímž by se ušní ústrojí posluchačů odemykalo mnohem lépe (tedy alespoň v mém případě). Zatímco po většinu desky Et moriemur nepokrytě “umírají”, v “Abstain” jednou pořádně zahoblují a hned je z toho jedna z nejzdařilejších pasáží “Cupio dissolvi”. Stačilo by celkově přidat jen o trošku víc momentů, jako je první polovina “Abstain”, a hned bychom měli co do činění s o poznání pestřejším materiálem.
Přesto, jak jsem již řekl a jak to nyní hodlám ještě jednou explicitně zdůraznit, není “Cupio dissolvi” špatným počinem – už jen z toho důvodu, že atmosféru, která u doom metalu hraje tu největší roli, to nepostrádá. Rozhodně je z desky na sto honů cítit, že ji dělali lidé opravdu zapálení pro svou věc (což samozřejmě nese své pro i proti, ale to už je na jinou diskusi), taktéž je zcela evidentní, že Et moriemur mají potenciálu habaděj (rozhodně více než některé další mladé doomové spolky, které se poslední dobou objevily) – stačí přidat trochu osobitosti a “umírat” o malinko pestřeji (ani to nemusí být o moc) a budeme tu mít muziku, z níž si všichni sedneme lidově řečeno na prdel. Nakročeno je k tomu stále velice slibně. Jsem zcela bezmezně přesvědčen, že Et moriemur mají rozhodně na víc, než co předvádějí na “Cupio dissolvi”. Ale třeba je tohle jenom nádech a s příští deskou to už přijde…
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Endless, Et moriemur, Silent Stream of Godless Elegy, Somnus aeternus
Silent Stream of Godless Elegy jsem měl tu čest vidět už dvakrát. V obou případech to bylo pod otevřeným festivalovým nebem a v obou případech celkový dojem něco pokazilo (ať už radikálně zkrácený set na Metalfestu nebo jakési neuvěřitelně zapáchající individuum na Masters of Rock 2010)… Proto jsem považoval návštěvu pražské zastávky aktuální Návaz Tour za svou takřka svatou povinnost už jenom proto, že klubová prezentace ještě čerstvého alba “Návaz” představovala lákadlo vpravdě neodolatelné. Bohůmdík, žádné okolnosti mi v tomto záměru nezamezily, a tak jsem se vydal zjistit, jak na mě Silent Stream of Godless Elegy zapůsobí tentokrát…
Rozepisovat se o místě konání, tedy žižkovském klubu Exit Chmelnice, se mi po stoprvní nijak zvlášť nechce, neb se tam od posledně nic viditelně nezměnilo. Za povšimnutí stojí snad jen fakt, že ještě dlouho před nástupem první kapely a tedy ještě mnohem déle před naplněním sálu vystoupala teplota ovzduší do značně nepříjemných výšin. Nevím, nakolik to měla na svědomí nepoužitá/nepoužitelná ventilace, teplé klima vně budovy nebo snad nějaký nenápadný požár v sousedství, ale sotva jsme s doprovodem vkročili do sálu, už jsme zase mířili ven objevovat krásy jarního podvečera…
Přítmí klubu nás opět přivítalo v okamžiku, kdy už na pódiu předváděla svůj um první kapela večera. Brněnští Somnus Aeternus byli zároveň první ze tří vystupujících kapel, o kterých jsem doposud neměl sebemenší povědomí. Nulová očekávání způsobila, že jsem se občas přistihl, že i podupávám do rytmu, neb to, co na návštěvníky Exitu vypustili, nebylo vůbec špatné – obzvlášť na první kapelu. Jenže vzhledem k tomu, že si z doomu vybírám jen velmi opatrně a pomálu, má ochota zůstat poblíž pódia vydržela jen o něco málo déle než plná pivní sklenice v mé pravici. Nebylo to špatné, ale ani tak dobré, aby mě to přimělo vydržet…
Další kolečko po tou dobou už celkem šerém okolí a vidina další mně zcela neznámá kapely – domácí Et Moriemur – možná svádí k myšlence na určitou repetici první části večera a vskutku. Snad jen s tím rozdílem, že zde jsme vydrželi snad ještě kratší dobu. I přes nezpochybnitelné profesní kvality a úctyhodné hráčské nasazení si nemůžu pomoci – buď jsem pro tvorbu téhle skupiny ještě nedospěl, nebo mě prostě a jednoduše nebaví.
Setlist Silent Stream of Godless Elegy:
01. Mokoš
02. Zlatohlav
03. Look
04. Tváří v tvář
05. Skryj hlavu do dlaní
06. Pramen, co ví
07. Přísahám
08. Dva stíny mám
09. Slava
10. I Would Dance
– – – – –
11. Pohanská
12. Cantara [Dead Can Dance cover]
Následující Endless jsem znal akorát podle jména, a tak je asi skutečně pouhým dílem náhody, že jsem průvodní informaci “Hrajou takovej českej metal” dekódoval správně jako popis jakéhosi crossoveru, který se po – z mého pohledu lehce problematickém – zvučení začal linout z reproduktorů. Nevím, nakolik to způsobil zvuk, který měl do ideálu celkem daleko, technické problémy se zpěvákovým mikrofonem, kvalita samotné hudby nebo snad stále narůstající těšení na hvězdu večera, ale můžu odpovědně prohlásit, že mě vystoupení Endless nudilo od samého počátku do (z mé strany předčasného) konce. Jednotlivinám nemám co vytknout (snad jen nápadná podobnost zpěvákova vokálního projevu a vousu s tím, kterým se honosí James Hetfield), ale dohromady mi to všechno přišlo značně ubíjející. Při téhle konstelaci jsem s povděkem vyměnil zbytek setu Endless za sklenici nedaleko točeného Svijanského Mázu, který po útrpných zkušenostech s neidentifikovatelnou tekutinou, vytékající z pochybných trubek Chmelnické pípy, zapůsobil jak zásah shůry…
Sotva ale vyschlo i to nejposlednější mokré kolečko po vyprázdněném půllitru, hodiny a napjaté očekávání zavelely k návratu do útrob Exitu. Horko sice nepochybně atakovalo nějaký rekord, ale příjemně potěšilo zjištění, že ventilace jakýmsi zázrakem funguje, čehož se hned využilo. Riziko nachlazení však rostlo úměrně s dobou, na kterou se protáhlo zvučení celého ansáblu, jež se zove Silent Stream of Godless Elegy a na nějž všichni toužebně vyčkávali. Jakýsi zmatek v zapojení kabelů totiž na dobu delší než dlouhou odsoudil k mlčení violoncello a celý problém se podařilo vyřešit až po dlouhé půlhodině usilovného snažení. Vzápětí poté, co sálem dozněla poslední slova veršovaného intra, však vyšlo najevo, že ono snažení nevyšlo nazmar, ba naopak. S prvními tóny otevíračky “Mokoš” mi začalo docházet, že takhle dobře nazvučený koncert jsem dlouho neslyšel. Za mimořádně citlivé vyvážení té spousty instrumentů patří mistru zvukaři moje upřímná poklona.
Musím se přiznat, že jsem v hloubi duše chval obavy, jak novinka zafunguje naživo nebo jestli budou zpěváci schopni dosáhnout kvalit studiové nahrávky. Čím déle jsem však poslouchal, tím více mi docházelo, jak byly moje obavy zcestné. Poprvé toho večera totiž všechno zafungovalo, tak jak mělo. Kapela hrála brilantně, odezva publika byla odpovídající a celková atmosféra byla ve své bezprostřednosti ukázková. Neužít si dosytosti zbrusu nových (“Skryj hlavu do dlaní”) i starších (“I Would Dance”) hitovek tak prakticky nešlo. Důkazem budiž nejen mocné hulákání notoricky známého refrénu “Slava”…
Už tak příjemně nabitý desetipoložkový setlist byl na hlasité naléhání nadšeného publika rozšířen ještě o dva přídavky a tím se večer dobral svého konce. Exit jsem opouštěl ve vybrané společnosti nejen lidské podstaty, ale na cestě půlnoční Prahou mě vyprovázely rovněž navýsost utěšené dojmy. Není divu, když mě uplynuvší koncert přesvědčil nejen o nesporných kvalitách “Návazu”, ale také mě utvrdil v domnění, že Silent Stream of Godless Elegy mají obrovský potenciál stát se českým vývozním artiklem no.1. Věřím, že si ani kapela, ani label Season of Mist nenechají tuto vzácnou příležitost ujít a troufám si tvrdit, že o Silent Stream of Godless Elegy ještě mnohé uslyšíme…
Et moriemur je teprve nedávno vzniklá doomová formace z Prahy, která v těchto dnech vydává své debutové minialbum „Lacrimae rerum“. A hned od úplného začátku na mě působí… hm… seriózně. Seriózněji než jiné začínající skupiny. Ani nevím, čím to je. Snad možná… Et moriemur se hned od začátku prezentují na vyšší úrovni, než jen „zajdeme s kámošema po práci/škole otočit pár piv do zkušebny a udělat nějakej bordel, ono z toho snad něco vyleze“. Již v době, kdy začala jejich invaze na vodách internetu, přišli s už utvořenou hudební tváří a kvalitním materiálem v kapse. A když se nad tím zamyslíte, to se v našich končinách zas tak často nestává.
Et moriemur se hudebně pohybují v zákoutích tíživého doom / death metalu. Sympaticky působí, že jsou si podle všeho sami vědomi jistých paralel s jinými zaběhlejšími zahraničními doomovými spolky (konkrétně My Dying Bride, Swallow the Sun, Paradise Lost a Saturnus) a nebojí se je uvést na svých stránkách. Sympatičtější o to víc, že se doopravdy jedná jen o paralely, nikoliv „přespřílišnou inspiraci“. Et moriemur totiž navíc přidali takovéto to koření, které se odborně nazývá „vlastní ksicht“.
Páteř nahrávky tvoří čtveřice skladeb „Shadows“, „Doom Soldier“, „Silence“ a „Chimeras“, které jste již dříve mohli poslouchat na Bandzone a MySpace profilech Et moriemur (pro ukázky hudby směřujte své kroky právě tam). Všechny čtyři písničky jsou vskutku výživnou porcí pořádného doomu s atmosférou, že by se dala krájet, přesně jak to mám rád. Nikam se nespěchá, pomalé a těžké riffy se však s jistotou zadírají pod kůži a do mozku a dostávat je odsud bude vážně oříšek.
Hned od prvních tónů „Shadows“ musí být každému jasné, že zde nepůjde o nic veselého. Není to přímo nějaká deprese, přesto je celé „Lacrimae rerum“ prostoupeno lehce nepříjemnou (nepříjemné je v tomto případě myšleno jako klad, abychom si rozuměli) atmosférou všudypřítomného, avšak neuchopitelného konce. „Hudební doprovod k absurditě života a domýšlivosti lidí,“ jak uvádí samotná skupina, opravdu sedí. S poslechem se vydáte na půlhodinovou cestu tmou, na jejímž konci nečeká nic jiného než apokalyptická „Chimeras“ (klávesy à la Skepticism v ní dělají divy). Po ní už následuje jen smutná „Memory’s Gate“, která stvrdí, že nejenže je konec nevyhnutelný, ale že je přímo za dveřmi.
Mezi onu čtyřku „hlavních“ písní jsou nastrkány ještě krátká intra a mezihry, ve všech případech bezezbytku plnící svojí úlohu v podpoření atmosféry. Nezřídka se stává, že právě velké množství meziher nahrávky rozmělňuje; o „Lacrimae rerum“ můžu s klidným srdcem prohlásit, že se jí tento neduh vyhnul.
Texty. Když zůstaneme v kategoriích „české“ a „debuty“ za posledních pár let, texty mi povětšinou přijdou trochu (ehm, trochu dost) naivní. Ale i tady platí ono pověstné pravidlo o výjimce potvrzující pravidlo a tou výjimkou jsou právě Et moriemur. Výborný dojem podporují i četné citace mimo jiné třeba od K. J. Erbena nebo J. W. Goetha. Cituje se samozřejmě v originálech, takže na desce kromě standardní angličtiny zazní také úryvky v italštině, češtině a němčině. Většinou takovéhle míchání jazyky kritizuji, protože mě to tahá za uši, ale u „Lacrimae rerum“ opět nemůžu ani ceknout, neboť to nikterak rušivě nepůsobí. Spíše naopak, například do takové „Chimeras“ tvrdá němčina opravdu sedne.
Grafická stránka je spíše strohá a střízlivá, ale u podobných žánrů nejsou nějaké vizuální orgie vždy žádoucí, takže vcelku jednoduchý, do tmavě hněda laděný booklet je myslím plně dostačující, stejně tak jako zvuk, v němž vyniká nádherně zvonivá basa a výborný vokál.
Pokud bychom to měli shrnout do jediné věty, Et moriemur se jejich prvotina „Lacrimae rerum“ nadmíru povedla. Vzhledem k tomu, že kvalitního čistého doomu je v našich končinách opravdu pomálu (prsty jedné ruky by mi na spočítání stačily a ještě by zbylo místo), byla by škoda, kdyby vám tato nahrávka proklouzla. Jakékoliv budoucí aktivity téhle kapely se vyplatí si pohlídat, to mi věřte.
