Němečtí Fjoergyn už loni vydali EP „Terra Satanica“, které mělo navnadit na jejich pátou řadovku. Ta ponese název „Lvciferes“ a vyjde 24. února u Lifeforce Records. Krátká upoutávka se nachází na YouTube, artwork zde, tracklist následuje:
01. MMXVII 02. Leviathan 03. Viva la inquisition 04. Lucifer es 05. Blut Samen Erde 06. Dinner mit Baal 07. Terra Satanica 08. Freiheit
Ježura: |
| Top5 2013: 1. Ihsahn – Das Seelenbrechen 2. In Vain – Ænigma 3. Agrypnie – Aetas cineris 4. Vulture Industries – The Tower 5. Fjoergyn – Monument Ende CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.
2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.
3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!
4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.
5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!
Neřadový roku:
Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.
Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.
Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.
Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!
Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!
Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.
Zklamání roku:
dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.
Zhodnocení roku:
Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.
 |
| Země: Německo Žánr: progressive black metal Datum vydání: 31.5.2013 Label: Trollzorn Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,25/10
|
Pokud jste se při toulkách blogem zatoulali na stránku s informacemi o všem možném, redaktory nevyjímaje, možná jste si všimli, že u mého profilu v kategorii nejoblíbenějších kapel dlí jméno, o kterém se v mnoha metalových médiích jen tak nedočtete. Fjoergyn jsou německá kapela, která mě před časem zcela uchvátila hudbou, ve níž se zcela ojedinělým způsobem míchá black metal s jemnou symfonikou, pagan metalovými vlivy a dokonce špetkou avantgardy. Albovou trilogii “Ernte im Herbst”, “Sade et Masoch” a “Jahreszeiten” jsem si i přes dílčí výhrady absolutně zamiloval a od dlouho očekávané novinky “Monument Ende” jsem si tedy sliboval další skvělou položku do diskografie Fjoergyn. A stejně jako jsem se na desku těšil, jsem s jistou nervozitou očekával, jaké změny přinese, protože jak už to tak bývá, alba, která již nepatří do ukončené tvůrčí nebo konceptuální série, otevírají svým tvůrcům dveře k nejrůznějším možnostem…
“Monument Ende” se od svých předchůdců skutečně liší, ale zase ne tak moc, aby to výraz kapely nějak zásadně převrátilo. Samotná hudba je tak spíše přirozenou evolucí dosavadní tvorby kapely a nejzásadnější změny se odehrály spíše na poli produkce a grafického zpracování alba. Nedá mi to a musím se zastavit hned u grafiky. Bohužel jsem si ještě nestačil obstarat fyzickou kopii alba, takže mohu soudit pouze artwork, ale už ten samotný mi stačí k opravdovému nadšení. Od svých předchůdců jde o obrat o 180° a tam, kde se dříve na čistě bílém pozadí vyjímal nějaký vypovídající objekt, tam je dnes skoro úplně temná obloha prozářená jen několika hvězdami a žhnoucí aurou vyhasínajícího Slunce. Je to sice dost jednoduchá kompozice, ale ve své jednoduchosti je neuvěřitelně silná a jakkoli má dnes již minulý koncept obalů starších desek Fjoergyn nápad a je rovněž působivý, přebal “Monument Ende” je jak z jiného světa. Fantastická práce!
Další zásadní posun nastal, jak jsem již nadnesl, na poli produkce, i když i toto je s přihlédnutím ke zvuku minulých alb vlastně jen další krok kupředu, jen je to tentokrát znát více než kdy předtím. O co jde? Zvuk “Monument Ende” je opravdu propracovaný a perfektně čitelný, aniž by však ztratil cokoli z jisté syrovosti, která k hudbě Fjoergyn patří od samého počátku. Dost velký podíl na tom nese produkce kytar, které se dostaly dost do popředí a zejména z nich album onu syrovost čerpá. Nechci říkat podobné, ale ke stejnému cíli rozhodně vedoucí péče se dostalo i ostatním nástrojům a dohromady to funguje takřka dokonale. Pro Fjoergyn typický feeling je totiž na místě a neztratil ani zlomek své intenzity a přitažlivosti. Jen je teď zabalen do krapet temnějšího kabátu.
A jak už zde zaznělo, hudba sama je po kompoziční stránce přirozenou evolucí toho, čím si Fjoergyn vysloužili ostruhy a v neposlední řadě nepočetnou, zato však oddanou suitu fanoušků. Ve zdánlivě nepochopitelné symbióze zde navzájem koexistuje skoro čistý black metal, klasicistní smyčce, jemné klávesy, občasné prog rockové momenty, vzácné záblesky lehce industriálních samplů, nepatrně avantgardní aura a hlavně zlá metalová tvář s nádhernými melodiemi, které v jistých momentech dovedou vehnat i nějakou tu slzu do oka. Zkrátka je tam toho strašně moc, ale složeno je to tak dobře, že to dělá dojem, jako by všechny ty dílčí složky byly od nepaměti stvořeny jedna pro druhou. Hudba je to svojská s nesmírně propracovaná, ale přesto posluchačsky relativně přívětivá. Co je ale důležité – je především dokonale upřímná, takže posluchač po nějaké době dost možná zjistí, že “Monument Ende” neposlouchá ani tak proto, že se mu to líbí, ale spíš proto, že k němu ta deska promlouvá. A ono vlastně není divu, protože výpovědní stránka hudby byla u Fjoergyn vždy důležitá. A důkazem, že se to Stephanovi L. a jeho spoluhráčům stále daří, je zřetelně slyšitelný posun v náladě desky. Zatímco první tři alba různými způsoby čerpala z přírody, jejích dějů a nestoudného chování člověka vůči ní, tentokrát máme co do činění s temným misantropickým dílem, ze kterého definitivní zavržení lidského pokolení vyloženě dýchá.
Jak je u Fjoergyn zvykem, album sestává ze skladeb, které svou délkou rozhodně převyšují standardní čtyř až pětiminutovky. Krom toho tu máme intro i outro a dokonce tři minuty čtyřicet pět sekund dlouhé intermezzo “Kyrie eleison”, a ačkoli se asi nedá hovořit o obdobě klasických kompozic, i vzhledem ke vznešenému charakteru hudby se “Monument Ende” tomuto formátu částečně blíží. Mnohem blíže než album jako celek jsou mu ale některé skladby. Napadají mě třeba “Thanatos” nebo titulní “Monument Ende”, což jsou oboje opravdu velice majestátní kusy s působivou vnitřní strukturou, ale svým způsobem se to týká i ostatních skladeb, protože i na nich je znát inspirace v klasicistním přístupu ke kompozici. A věřte mi, že je to zatraceně dobře, protože i tento aspekt hodně přidává na celkovém dojmu, který “Monument Ende” zanechává.
Jaký dojem to je? I při vědomí, že jsou Fjoergyn mojí srdcovou kapelou, na sebe beru veškerou odpovědnost a pravím, že je to vynikající dojem. “Monument Ende” je totiž neuvěřitelně silné album. Všechny skladby do jedné nechaly průměr daleko za sebou, a i když musím uznat, že to není absolutní hudební orgasmus po celou dobu čtyřiašedesáti minut, ničeho horšího než hodně vysokého nadprůměru se zde nedočkáte. Naproti tomu skladby jako “Betonlethargie” nebo “Thanatos”, druhá polovina titulní “Monument Ende” a nespočet dalších pasáží napříč celým albem patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Perfektní skladatelská práce, vynikající vokály (Stephan tentokrát překvapil i novou polohou) a jedinečná atmosféra desky dávají dohromady temné, ale přesto barvité dílo, které by neměl vynechat nikdo, kdo vyhledává neotřelou a kvalitní hudbu. Fjoergyn to zkrátka opět dokázali a po dlouhých čtyřech letech vydali nesmírně působivou desku, která pokud své předchůdce nepřekonává, tak se alespoň řadí na jejich úroveň. A ta je zatraceně vysoko, to mi věřte…
Další názory:
Myslím, že Ježura to ve své recenzi s tou masáží superlativů malinko přehání, protože jsou Fjoergyn jeho oblíbená kapela, takže se na to nedívá úplně střízlivě, nicméně i tak to nic nemění na tom, že “Monument Ende” je opravdu velmi kvalitní deska plná rozmanitosti, zajímavých nápadů a silných momentů. Nejvíce se mi nahrávka zamlouvá v těch tvrdších a agresivnějších momentech, kdy Fjoergyn sází především na riffy, protože tehdy je jejich muzika opravdu působivá a díky chytře, ale nevtíravě využitým orchestracím zní vážně majestátně, aniž by se jen na chvíli objevil byť i jen náznak patosu – nádherným příkladem může být třeba hned první regulérní skladba “Betonlethargie”. Na druhou stranu by mi vážně nevadilo, kdyby se Fjoergyn trochu krotili s délkou alba, ačkoliv 65 minut ještě taková vražda není… sice si nejsem úplně jistý, která písnička z deseti přítomných by měla jít pryč, přesto by “Monument Ende” takových 10-15 minut dolů slušelo… nechápu, proč je dneska takové množství kapel přesvědčeno, že deska musí mít hrací dobu minimálně hodinu. Ale jinak není nahrávce moc co vytýkat, jelikož se hudebně jedná o skvělou záležitost…
H.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Darkestrah – Манас |
| H.: Darkestrah – Манас Index očekávání: 10/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Hezky nám to utíká. Rubrika redakční eintopf začala koncem roku 2009 a nyní se dohrabala již ke svému jubilejnímu 50. dílu! Kdo jej ovládl? Žádné jasné vítězství to sice nebylo, ale největší index očekávání si tentokrát odnesli black metalisté Darkestrah, kteří jsou sice oficiálně z Německa, nicméně jejich kořeny jsou až v dalekém Kyrgyzstánu, což se do jejich tvorby stále promítá. Jestli to bude platit i na nejnovější desce “Манас”, to nejvíce zajímá šéfredaktora H., díky jehož desítce Darkestrah vyhráli. Žádní dva redaktoři totiž nevolili stejné album a nikdo další nejvyšší index neudělil. A co redakce tedy doporučuje dále? Vezměme to heslovitě – Alice in Chains, Burzum, Fjoergyn, Hate Meditation, Immolation, Leprous a Suidakra. Zmínit se pak dále sluší ještě “Dirty” od Italů Aborym, které sice nikdo jako nejočekávanější album měsíce nevybral, přesto se jejich jméno objevuje v následujících textících se solidní kadencí…
H.:
Květen tedy bude kurevsky našlapaný a těch desek, které spadají do ranku “musím bezpodmínečně slyšet”, je tam opravdu požehnaně, a to i když nebudu počítat industriálně black metalové Holanďany Control Human Delete a jejich druhou desku “The Prime Mover”, jelikož si její poslech protekčně užívám už nějaký ten pátek. Co tu tedy máme dál? Určitě bych doporučil novinku “Fenris Kindir” švédského black metalového projektu Arckanum, jehož muziku jsem měl vždy rád a staré desky z 90. let jsou pro mne dodnes nepřekonatelný kult. Osobně určitě nevynechám ani “Ultraviolet” od zámořské sludge/metalové stálice Kylesa, jež na svých deskách udržuje konstantně vysokou kvalitu, tudíž jaksi nepředpokládám, že by kapela tentokrát polevila. Trochu mimo rámec našeho běžného zaměření si pak jistě počíhám i na fošnu “When Evil Speaks” aggrotechové veličiny Suicide Commando z Belgie. Co do míry natěšenosti začíná jít opravdu do tuhého s novinkou “Anomima” řeckého projektu Chaostar, na níž se čekalo předlouhých devět let. Nesmím zapomenout ani na kontroverzní Graveland, za jejichž poslech by mě asi mnozí pranýřovali, ale já mám Darkenovu muziku velmi rád, tudíž jistě i “Thunderbolts of the Gods” svýma ušima proženu s chutí, stejně tak jako další studiový zásek od průkopníků industriálního black metalu Aborym, jejichž “Dirty” jsem původně zařadil jako nejočekávanější desku měsíce – ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že 17. května konečně vyjde nový opus jedné z mých největších srdcovek, “Манас” od Darkestrah, jejichž epický black metal s orientálním nádechem je pro mě naprosto unikátní záležitostí a za některé jejich desky bych snad dal i ruku do ohně, jak dokonalá muzika to je. Poslední “The Great Silk Road” sice bylo o malinko slabší oproti prvním třem albům, zejména v porovnání se svým geniálním předchůdcem “Epos”, nicméně i tak šlo o záležitost vysoko nad běžným standardem ostatních kapel. Jednoduše řečeno, nejvyšší možná očekávání jsou v tomto případě na místě a osobně opravdu věřím, že Darkestrah nabídnou další fenomenální nahrávku, protože cokoliv menšího by snad u tohoto klenotu z Kyrgyzstánu bylo zklamáním.
Ježura:
Věřte nebo ne, do poslední chvíli jsem byl přesvědčený, že květnový eintopf opanuje norsko-sardinská Tristania, na jejichž desku “Darkest White” se opravdu velice těším od té chvíle, co o ní prosákly na veřejnost první informace. Ale bohužel, tito mí dlouhodobí favorité musí nakonec sklonit hlavu před kapelou nebo spíše projektem Hate Meditation, za jehož kormidlem stojí ústřední mozek geniálních Nachtmystium, pan Blake Judd osobně. Zkrátka jsem ohromně zvědavý, jaký mix syrového garažového zla a podmanivého drogového oparu se svými kumpány pro desku “Scars” namíchal, a ta zvědavost se stále stupňuje, takže ač byla tentokrát konkurence velmi zdatná, prostoru pro pochyby moc nezbývá.
Kaša:
Z květnového eintopfu se pro mne hned od začátku měsíce vyklubal tuhý souboj mezi australskými hard rockery Airbourne a grungovými legendami Alice in Chains, kteří po svém znovuzrození chytli druhý dech. Na poslední chvíli se do tohoto boje vložil ještě blues rockový nezmar Joe Bonamassa, který zničehonic ohlásil pokračování kolaborace s Beth Hart v podobě druhého alba “Seesaw”. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu prozradím, že parta kolem Jerryho Cantrella to u mě nakonec s albem “The Devil Put Dinosaurs Here” vyhrála. Následovník skvělého “Black Gives Way to Blue” by při troše štěstí mohl dopadnout velmi podobně. Abych nebyl za páprdu, který o metalové věci zakopne jen omylem, tak z těch ostřejších jmen nemůžu nezmínit novinky Evile “Skull” a především “One of Us Is the Killer” od The Dillinger Escape Plan, které si v žádném případě nenechám ujít.
nK_!:
Suidakra je taková moje malá srdcovka. Je tomu už drahně let (možná osm?), co jsem měl s jejich melodickým metalem poprvé tu čest, a od té doby očekávám každou další fošnu s velkým entuziasmem. “Book of Dowth” mě před dvěma lety sice tolik nechytla, ale její starší bratříček “Crógacht” se poslouchal výborně, a tak doufám, že se podaří vysoko postavenou laťku když ne přeskočit, tak alespoň shodit.
Stick:
Květnová nadílka je dosti bohatá na výběr, tudíž jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, které album nakonec postrčím v rámci svého očekávání trochu víc do popředí než ta ostatní. Nakonec zvítězili death metaloví veteráni Immolation, kteří s věkem neuvěřitelně zrají. Od jejich nového počinu neočekávám o nic menší porci inteligentního death metalového nářezu než v případě excelentní předchůdkyně “Majesty and Decay”. Svým konceptem, navážejícím se do politiků a do sítí jejich lží, zajisté nebude spadat mezi nejveselejší alba tohoto roku.
Atreides:
“Květen. To jako už?” “No, to jako už.” Vidíte, duben se ztratil někde v časoprostoru a přede mnou je, abych opět vybral jedno z toho kvanta alb, jehož dodávku na pulty obchodů s hudebninami očekávám zhruba nejvíc. A že je z čeho vybírat. Původní plán zněl Summoning, ale vydání “Old Mornings Down” bylo odsunuto na začátek června a mně nezbývá než vybírat znovu – a že je z čeho. Nebudu počítat pro mě nezajímavé věci a přejdu rovnou k těm zajímavějším. Velice slibně vypadá nové album Aborym, “Dirty”, které už jen svým názvem slibuje kvalitní řezničinu. Nic menšího nečekám ani od Arckanum a jejich “Fenris Kindir” nebo od nové desky Svartsyn, nesoucí název “Black Testament”. Pozornosti však neujdou ani další alba, ač může jít o skvadry, kterým se od mé maličkosti nedostává takové pozornosti, přesto mi jsou žánrem blízké – jmenovitě jde o Suidakra a Fejd. Bylo by toho víc, musím však přiznat, že s květnovými novinkami doufám i v to, že některým kapelám teprve přijdu na chuť, pokud se staré počiny nedokázaly dostatečně vetřít do mé přízně, či jsem se k tomu prostě nedokopal (ostuda, ostuda, ostuda). Nakonec však volím Fjoergyn a jejich album, na které si budu muset počkat až do konce května – “Monument Ende”. Popravdě, je to z mojí strany spíše zbabělá sázka na jistotu, na druhou stranu i očekávání toho, zda se německému kvartetu podaří mne uchvátit tak, jak se mu to povedlo na předchozích albech “Jahreszeiten” či “Sade et Masoch”. Přecijen, člověk nikdy neví.
Zajus:
Květen přinese hned několik alb, do nichž vkládám velká očekávání, ovšem jedno z nich vyčnívá s jasnou převahou. Jmenuje se “Coal” a na svědomí jej mají Norové Leprous. Jejich doposud poslední deska “Bilateral”, která představovala moderní progresivní metal z velmi originálního úhlu, pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Za vše ostatně mluví skutečnost, že jsem ji na konci roku 2011 umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími alby roku. Leprous však samozřejmě nebudou jediní, kdo v květnu vypustí očekávanou novinku. Mezi další zajímavá alba lze zařadit “Tetragrammaton”, po pěti letech první řadovku technických death metalistů The Monolith Deathcult, či “One of Us Is the Killer” bláznů The Dillinger Escape Plan. Elektronikou pulzující black metal přinesou Aborym na svém albu “Dirty” a pro chvíle oddechu tu bude nový Joe Satriani a jeho “Unstoppable Momentum”. Jinými slovy, ani květen nebude slabým měsícem.
Skvrn:
I když nad ním spousta lidí zlámala tucty holí po loňském “Umskiptar” a pro mě nepříliš přesvědčivém “Fallen”, vybral jsem jako nejočekávanější desku pro nadcházející měsíc nové album “Sôl austan, mâní vestan” z dílny fenomenálního Varga Vikernse a jeho projektu Burzum. A o výběru jsem byl pevně rozhodnut i navzdory prohlášením, že deska nebude mít s metalem nic dočinění a žánrově se nejspíš vrátí zpět do druhé poloviny let devadesátých, do doby ambientních placek “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”. Mé sluchové orgány jistě neuchráním také před novou deskou švédských Dark Tranquility, Finů Shade Empire, slovinských cyber metalových Neurotech ani blackově industriálních Aborym.
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Saturnus – Saturn in Ascension |
| H.: Angantyr – Forvist Index očekávání: 9/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick:
|
Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiné album. Ale to vůbec nevadí, alespoň má milý čtenář vícero zajímavých tipů, kam svou pozornost v listopadu směřovat, zvláště když hned ve třech případech padly dost vysoké cifry. Nejvýše v očekávání vystoupala dánská doom metalové formace Saturnus se svou novinkou “Saturn in Ascension”, kterou redakční nováček Stick vyhlíží s nejvyšším možným indexem – jak sám prohlásil, Saturnus jsou prostě srdcovka. Pozadu ovšem nezůstávají ani H. a Ježura, kteří udělili deskám “Forvist” od Angantyr, resp. “Monument Ende” od Fjoergyn také vysokých 9/10, ačkoliv nutno říct, že u druhé jmenované fošny ještě není stoprocentně jisté, zdali v listopadu vážně vyjde. O trochu více při zemi držel Kaša, u nějž to vyhráli Deftones se svým očekávaným počinem “Koi No Yokan”, partu nám ovšem trhá nK_!, který se klasicky netěší vůbec na nic (smích). Holt ne každý má vždy posvícení. Tak zase za měsíc!
H.:
Volba pro listopad je naprosto jasná. Dánský klenot Angantyr prostě patří mezi mé největší oblíbence a dovolím si tvrdit, že prozatím všechna alba jsou doslova skvosty, ať už se jedná o původní syrovou ambient-blackovou tvorbu v podobě debutu “Kampen Fortsætter”, nebo o pozdější čistý black metal, jemuž vévodí především monumentální opus “Hævn”, který se pro mne svého času i přes tehdy velmi silnou konkurenci nestal jedním z nejlepších alb roku 2007 nadarmo. Sice nepočítám s tím, že by Ynleborgaz, jediný člen Angantyr, na novince “Forvist” nějak uhnul od stylu, který začal na druhé nahrávce “Sejr” a který dále piloval na již zmiňovaném “Hævn” a také na následujícím “Svig”, ale popravdě řečeno, vůbec mi to vadit nebude, když se tak nestane. Atmosféra desek Angantyr je totiž opravdu úžasná a pokud i “Forvist” vysoko nastavenou laťku udrží, bude mi to stačit k maximálnímu štěstí.
Ježura:
Jestli jste někde zaslechli, že “Monument Ende” mělo vyjít už v říjnu, zaslechli jste správně, protože mělo. A pokud se vám na tom zařazení do listopadového eintopfu zdá něco pozdezřelého, zase máte pravdu, protože z žádného oficiálního (a vlastně ani neoficiálního) zdroje nevypadlo žádné konkrétní datum vydání alba – natož pak listopadové. Všeobecně se však předpokládá, že “Monument Ende” nakonec v listopadu přeci jen vyjde, a jestli se tak stane, nemám nejmenších pochyb, že to bude velká událost. Všechny tři desky, které zatím Fjoergyn vydali, jsou přinejmenším vynikající a pokud si mohu dovolit soudit podle uvolněné skladby “Betonlethargie”, kterou jsem si jakožto diehard fanoušek prostě musel pustit, čeká nás další skvost. Ať už je to tady sakra!
Kaša:
Já vám nějak nevím, ale při výčtu listopadových alb jsem si moc favoritů nenašel a tento měsíc mě tak nechává docela chladným. Rozhodně si nenechám ujít nové Destruction, “Spiritual Genocide”, ovšem nadějí zas tak moc nevkládám, protože s každým dalším albem parta kolem Schmiera upadá do čím dál většího průměru současného thrash metalu. Pokud pominu nové koncertní DVD Led Zeppelin, “Celebration Day”, tak druhým řadovým počinem, na který se těším, je novinka Deftones. Poslední deska “Diamond Eyes” byla velice povedená a věřím, že by se nemuselo jednat pouze o jednorázovou náhodu a “Koi No Yokan” se předchůdci minimálně vyrovná.
nK_!:
Aerosmith znám coby tvůrce těch největších rockových cajdáků, jaké si jen kdokoliv dokáže představit. Leč jak jsem se již v několika předchozích měsících zmínil, tento rok asi není určen mým specificky laděným uším (nebo toho opravdu moc neznám) a musím opět lovit ve vodách mně celkem neznámým. Aerosmith se jeví jako nejmenší zlo a je docela možné, že si je skutečně i někdy poslechnu. No doopravdy.
Stick:
Tuhle doomovou srdcovku si nemůžu odpustit. Když jsem poprvé uslyšel album “Veronika Decides to Die”, byl jsem tvrdě zasažen tou melodickou nádherou, a od té doby, což už je pár let, na ně nedám dopustit. Na živém vystoupení v Brně navíc potvrdili, že jsou to lidé, kteří si na nic nehrají a kteří lidem rádi předávají svou nezaměnitelnou melancholii. Pevně věřím, že mě po šesti dlouhých letech nezklamou.
