Archiv štítku: dark electro

Grausame Töchter, Isiolia

Grausame Töchter, Isiolia

Datum: 27.5.2017
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Grausame Töchter, Isiolia

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Dvakrát Grausame Töchter v Praze a pokaždé musel mít koncert o několik měsíců odložen. Před třemi lety to bylo kvůli operaci hlavní dračice, ale když nakonec Aranea Peel 20. listopadu 2014 v klubu Kotelna v pražské Hostivaři vystrčila na všechny přítomné frndu a pochcala pódium, bylo jasné, že tahle akce je instatní kult. Dobový report jsem tenkrát zakončil prohlášením, že byste neměli váhat, jestli budete mít někdy příležitost tohle vidět, a že ani já váhat nebudu, až se naskytne možnost jí znova – a to si pište, že to tak bylo, že jsem ani na chvíli nedumal, jestli jít podruhé. Posledně se čekání na odročené vystoupení vyplatilo a nepochyboval jsem o tom, že i tentokrát by nemělo být zdržení čtyř měsíců (tentokráte z důvodu nemoci v rodině) něčím, kvůli čemu si Grausame Töchter nechat ujít.

Německé ďáblice už dávno předchází jejich pověst něčeho, co se živě nevidí na každém rohu, a legenda o předchozí erotické rychtě v Hostivaři také udělala své, takže tentokrát byla Nová Chmelnice plná. A dovolím si říct, že Grausame Töchter ji nezklamaly a předvedly to, co chtěli všichni vidět. Byly kozy, obscénní hadry, v nichž by se styděly snad i pornoherečky, spousta lascivních tanečků, zhusta dávkovaná dekadence, opět nechybělo pokřtění pódia močí, ruka v rozkroku, pistol v rozkroku, hrátky s nožem, striptýz, masturbace se strap-on dildem… jednoduše kvalitní intelektuální podívaná ve všech ohledech!

Jedna věc ovšem v porovnání s minulým koncertem přece jenom trochu zklamala. Zatímco minule Grausame Töchter přivezly i cello, hojně využité na tehdy aktuální desce „Glaube Liebe Hoffnung“, a bicí, tentokrát muzika hrála v podstatě všechna z cédečka a živě se vesměs jen zpívalo. Plus tam teda měly i baskytaru a kytaru, ale to spíš pozlátko, protože tam na ně holky šumařily odhadem tak v každém třetím songu a stejně ještě jela druhá linka nástroje z podkladů. To nic moc, abych pravdu řekl, hlavně ty živé bicí tomu kurevsky chyběly, protože muzika díky tomu nekopala takovým způsobem, jak by měla.

Ale z jistého úhlu pohledu možná dobře. Když se totiž výjimečně chopily nějakých nástrojů i dvě doplňující zpěvačky, tak si člověk přál, aby toho radši nechaly a jenom se dál kroutily a sem tam něco vřískly do mikrofonu. V jedné písni si třeba nasadily úchylné klaunské masky a vzaly do rukou bubínky, což bylo dost utrpení, protože jedna jela totálně mimo rytmus a druhá do toho pro jistotu nemlátila vůbec. Nicméně alespoň sama Aranea Peel byla bezchybná a její zpěv je perfektní i živě, navíc k drzé hudbě kapely výborně sedí i její afektované teatrální přehrávání.

Grausame Töchter

Řekl bych to asi tak, že v roce 2014 se víc hrálo, letos to bylo větší divadlo. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, co se na pódiu odehrává, mají oba přístupy Grausame Töchter něco do sebe. Stejně tak musím zdůraznit, že navzdory jmenovaným neduhům jsem se ani minutu nenudil, vystoupení mělo sakra velký tah na bránu a nijak zvlášť jej nepoškodila ani vynucená desetiminutová přestávka po osmi písničkách kvůli technickým problémům (ano – technickým problém jednoho z těch dvou nástrojů, haha). Když se člověk smířil s tím, že hudba je z větší části reprodukovaná, tak zbytek už byly jen detaily, které nebránily tomu si vystoupení užít.

Když už jsem zmínil písničky, asi by se slušelo ztratit pár slov i o nich. Grausame Töchter předvedly celkem dvacet skladeb a pro velký úspěch poté ještě jednou zopakovaly vypalovačku „Ich darf das!“. Kromě toho zaznělo hodně kousků z poslední desky „Vagina dentata“, třeba titulní věc, „Ich liebe meine Vagina“, „Annika ist tot“, „Los, Schlampe, ficken geht immer!“ nebo „Fette Katzen“. Z minulého „Glaube Liebe Hoffnung“ se objevil taktéž titulní flák, „Mensch und Tier“ nebo „Ficken ist ein schlimmes Wort“, jestli mě paměť nešálí.

Veškerá obscénnost Grausame Töchter s sebou ovšem přináší i jistá úskalí, jímž je spousta čumilů – vůbec je nezajímá muzika a přišli se podívat jen na kozy. První řadu obsadilo komando starých fotrů, kteří ani nijak neskrývali, že mají muziku úplně v prdeli, a celý set jen žhavili foťáky a kamery, zoomy na rozkroky a prdelky. Docela to vypadalo, jako kdyby dorazili jen proto, aby si pořídili kvalitní matroš a druhý den měli u čeho honit. Hele, já se taky rád podívám na holky, co se nestydí, ukážou cecky a do rytmu zběsilé elektroniky si honí gumový klacek, proč ne, ale i kdyby se tam kroutily jen oblečené, bavilo mě to pořád. Prostě mi připadá, že hudba Grausame Töchter je natolik dobrá a zajímavá, že si takovýhle povrchní přístup nezaslouží. Ani náhodou nejsem nějaký moralista, a jak už jsem řekl, taky se mi to s těma kozama líbí víc, ale tohle zběsilé natáčení některých jedinců bylo jednoduše trapné. Naopak respekt si zaslouží Diskopíča, někdejší ozdoba koncertů Vanessy, která se ukázala v publiku a držela basu s kapelou – taky ukázala svoje boule pod tričkem.

Nedokážu říct, jestli byl lepší tenhle nebo tři roky starý set. Oba měly mnoho společného, a přesto byly docela jiný a každý svůj. Z hudebního hlediska spíš lepší minule, z vizuálního měl o kousek navrch asi ten letošní. Rozhodně se mi to ale líbilo i tentokrát a příště jdu rozhodně znovu.

Grausame Töchter

Na úplný závěr ještě pár slov k předskokance. Této role se ujal domácí jednočlenný dámský projekt Isiolia, pro nějž to bylo první živé vystoupení vůbec. Slečna byla hezká, ale i s přivřenýma očima mě její nesmělý setík nijak zvlášť nebavil. Některé skladby byly vcelku fajn, jiné mi připadaly příliš monotematické (což v překladu znamená přílišné omílání jednoho motivu). Jako celek se mi to zdálo zbytečně dlouhé, ve druhé polovině už jsem se fest nudil a vůbec mi nevadilo, když holčina pódium konečně opustila.


Project Pitchfork – Look Up, I’m Down There

Project Pitchfork - Look Up, I'm Down There

Země: Německo
Žánr: dark electro / industrial / EBM
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Trisol

Tracklist:
01. Into Orbit
02. Titânes
03. Propaganda Child
04. Blind Eye
05. Pandora
06. Look Up, I’m Down There
07. Volcano
08. Sunset Devastation
09. Open with Caution
10. Furious Numbers
11. Exile
12. Sky Eye

Hrací doba: 54:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.

Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.

Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).

Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…

Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.

„Into Orbit“ není žádným energickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“„Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.

„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.

Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.

Project Pitchfork

Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.


Siva Six – Dawn of Days

Siva Six - Dawn of Days

Země: Řecko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 11.11.2016
Label: Alfa Matrix

Tracklist:
01. To The Light
02. Daylord
03. Apocalypsis
04. The Dead Walk the Earth [John Murphy cover]
05. Twenty Eight [feat. Boog, G. Diamantopoulos; John Murphy cover]
06. Transcendence
07. High on Low
08. The False Prophet
09. Superstition (2K16 Edit)
10. Forever
11. Until Death Reunites Us [feat. G. Diamantopoulos]
12. The Messenger [feat. G. Diamantopoulos]

Hrací doba: 51:10

Odkazy:
web / facebook

„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.

Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!

„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.

Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.

Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.

Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.

Siva Six

Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.

Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.

Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.

Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.

Siva Six


God Destruction – Redentor

God Destruction - Redentor

Země: Mexiko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 16.2.2016
Label: Insane Records

Tracklist:
01. Redentor
02. The Machine
03. Ratzinger
04. Bullshit
05. Corpus Satani
06. Kakuma (The Unholy Land)
07. Thunderthrone
08. Exterminio
09. Ultraviolencia
10. Rotten
11. Antevasin
12. Redentor (Nero Bellum of Psyclon Nine Remix)
13. Ultraviolencia (SIN D.N.A. Remix)
14. Redentor (Thornsectide Remix) [bonus]

Hrací doba: 74:08

Odkazy:
facebook / twitter

Není žádným velkým tajemstvím, že Mexiko patří k líhním tvrdé taneční elektroniky. Jako první asi každého napadnou Hocico, případně s nimi spřízněné projekty jako Dulce Liquido či Rabia Sorda, ale ti, kdož mají trochu slušnější přehled, si jistě vzpomenou i na jména jako Cenobita, Amduscia nebo C-Lekktor. Z těch mladších však bylo možno zaznamenat i jisté God Destruction, na jejichž zoubek se v dnešní recenzi podíváme. Aktuálně tříčlenná parta má totiž na kontě novou fošnu s názvem „Redentor“, jež dle mého skromného názoru za nějakou pozornost stojí.

Jak již padlo, God Destruction nejsou žádnými veterány. Svůj první demáč tihle satanáši vydali v roce 2010, ale od té doby se nijak neflákají a každý sudý rok naservírují novou placku. „Redentor“ je tedy již třetím oficiálním nosičem. Já osobně jsem měl tohle jméno v hledáčku už od minulého alba „Novus ordo seclorum“, které jsem zaznamenal díky vydání na značce dnes již bohužel zaniklého labelu Juggernaut Music Group, k poslechu jsem se ale nedostal. Na „Redentor“ s pekelně rudou obálkou jsem si už ovšem počíhal, tak se pojďme podívat, zač je toho (mexický) loket…

V případě metalové hudby mi náladotvorné rozjímání nijak nevadí. Naopak bych skoro i řekl, že ve svém současném rozpoložení dávám přednost atmosféře nad agresí (byť výjimky se samozřejmě najdou, a když to má koule až za roh, tak si nějaký monumentálně zlý prasopal dám s chutí, o tom žádná!). V případě tvrdé elektroniky je tomu právě naopak a zde si radši vychutnávám nasranou testosteronovou rubanici, která se na nic neptá, nasadí nesmlouvavé 130 BPM tempo a pere brutálně taneční beaty hlava nehlava. A to je nejspíš i ten důvod, proč mám tak v oblibě horkokrevnou mexickou scénu, kde se to mocně řeže v rytmu zavedeným kultovními Hocico a agrese je až na prvním místě. Myšleno v dobrém!

No, a takhle nějak vlastně zní i „Redentor“. Možná to neznamená nějaké extrémní hody co do originality, avšak vzhledem k tomu, co od tohohle druhu muziky očekávám, nemůžu si stěžovat. Hned úvodní titulní track po krátkém atmosférickém intru nasadí formulku, podle níž God Destruction s většími či menšími obměnami jedou vlastně až do konce hrací doby, ale to vůbec nevadí. V tomhle druhu muziky je totiž hlavní, aby to kopalo jak nasraný bejk, protože když to má koule, tak se i případná jednotvárnost ztratí, protože ta koňská dávka energie přebije naprosto všechno. Když se tohle povede, pak jsem spokojen – a God Destruction se to na „Redentor“ povedlo.

Že mi ke spokojenosti stačí málo? Cha, možná ano, ale nemůžu si pomoct, mě tahle vrstva synťáků, rachotícího beatu a uvřískaného „blackmetalového“ diktátu na pozici vokálů fakt baví. Říkejte si, co chcete, ale songy jako „Bullshit“, „Corpus Satani“ se zkurveně zabijáckým refrénem, rychlovka „The Machine“ nebo hutná „Kakuma (The Unholy Land)“ jsou prostě hity jak hovado. A ta titulní „Redentor“ vlastně taky… no, a pár dalších kusů vlastně taky, když už jsme u toho.

Vedle toho se zde ale nachází hned několik skladeb, jež k výše popisované aggrotechové smaženici přidávají kytarové, leckde až regulérně metalové riffy. Nejvýrazněji to platí asi o „Thunderthrone“ a „Ultraviolencia“, v nichž se God Destruction blíží skoro až do míst, v nichž by šlo mluvit spíše o kombinaci EBM a industriálního black metalu. Ale buďte v klidu, rozhodně to nezní tak vidlácky jako velkohubý Mortal Cabinet, pořád to má tah na bránu. Ačkoliv je pravda, že těm převážně elektronicky orientovaným věcem pořád dávám trochu přednost a cením si jich v rámci „Redentor“ o něco více (výjimku tvoří snad jen „Bullshit“ s výrazně kytarovým rozjezdem). Čímž ovšem nijak nepopírám, že taková „Ultraviolencia“ je vypalovačka jako svině.

Celou desku pak ještě uzavírá pomalejší „Antevasin“, již lze do jisté míry chápat jakožto outro (a v takovém případě funguje), a několik bonusových remixů. Na fyzickém nosiči se nacházejí dva, na digitální verzi je ještě jeden navrch. Obě překopávky titulního tracku (tedy první a třetí remix) lze považovat za vcelku povedené a nemám problém je přehrávačem protáhnout a trochu poškádlit sousedy. Zajímavosti jen tak mimochodem je, že hned o ten první se nepostaral nikdo menší než Nero BellumPsyclon Nine. Zato druhý přítomný remix songu „Ultraviolencia“ mě příliš nebaví, a i když se v něm objeví několik vcelku zajímavých motivů a míchání vícera žánrů (třeba jeden skoro až glitch moment a k němu kytara), jako celek bych si jej klidně odpustil.

No, a toť je vlastně vše. V základu se tedy jedná o necelých 60 minut agresivního aggrotech / dark electro bucharu s občasnými kytarovými záchvěvy, ale pokud vám takováhle forma není cizí, pak myslím, že se budete bavit podobně jako já. Jasně, nikdo netvrdí, že je to nějaká hluboká a inteligentní záležitost, to fakt ne, ale pokud hledáte přímočarou elektronickou fašírku, tak s chutí do toho!


PreEmptive Strike 0.1 – Epos V

PreEmptive Strike 0.1 - Epos V
Země: Řecko
Žánr: EBM / dark electro
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Infacted Recordings

Tracklist:
01. Coat of Arms [Sabaton cover]

Quest for The Golden Fleece: A Heroic Epos in Five Acts
02. Act I: Epos of the Argonauts
03. Act II: The Clashing Rocks
04. Act III: Slain of the Hydra
05. Act IV: Medea’s Threnody
06. Act V: The Death of Talos

07. Anthropophagus [feat. Black Altar]
08. Invertebrate Terror
09. Cosmic Key
10. Coat of Arms [German Version feat. Endanger; Sabaton cover]
11. Act I: Epos of the Argonauts [Italodisco Remix By Syrian]

Odkazy:
web / facebook

S muzikou řecké EBM smečky PreEmptive Strike 0.1 jsem se poprvé zevrubněji setkal prostřednictvím loňského EP „Pierce Their Husk“, z něhož jsem byl – nebál bych se říct – takřka nadšen i navzdory jeho povaze. Obecně jsem totiž nikdy nebyl fanouškem remixů a remixových počinů obzvláště… já vím, že se to na téhle scéně hodně praktikuje, ale jednoduše mě příliš nerajcuje představa poslouchání jednoho songu v padesáti různých úpravách – osobně si vždy vystačím s originální podobou skladby, která mě beztak skoro vždy baví nejvíce. Možná do toho časem dorostu a změním názor, ale zatím to vidím takhle. Nicméně i navzdory tomuto přístupu mě „Pierce Their Husk“ docela složilo, ačkoliv bylo postaveno především na remixech, jelikož to byla skvělá agresivní jízda.

Tak či onak, výsledek byl takový, že jsem si jméno PreEmptive Strike 0.1, jež kolem mě do té doby jen zdálky kroužilo, aniž by se naše cesty proťaly, zafixoval a jal jsem se prozkoumávat starší tvorbu a v neposlední řadě také čekat na další studiovou fošnu. Její název zní „Epos V“ a vyšla v květnu… a oč víc jsem na ní byl zvědavý, o to víc jsem nakonec narazil.

Starší alba PreEmptive Strike 0.1 jsou dobrá… s předcházejícím „T.A.L.O.S.“ jsem sice měl zčásti stejný problém, jaký mám v mnohem větší míře i s „Epos V“, nicméně k tomu se ještě zanedlouho dostaneme. Avšak desky, které PreEmptive Strike 0.1 vydali předtím, jsou dobré… netvrdím, že jde o nějaké ultimátní majstrštyky, po jejichž poslechu člověk sbírá čelist pod stolem, ani nepopírám, že v Řecku jsou z oblasti tvrdé elektroniky stále o poznání lepší kapely, ale svoji kvalitu ty nahrávky určitě měly a líbily se mi.

S předchozím „T.A.L.O.S.“ se ovšem PreEmptive Strike 0.1 začali odklánět od svého původního textového zaměření na různá sci-fi a hororová témata a namísto toho se vydali do vod řecké mytologie. S tímhle a ani s faktem, že této transformaci plně odpovídá i vývoj vlastní hudební stránky, samozřejmě principiálně problém není. Vlastně možná naopak – antické mýty ožívající v EBM rytmech je formálně vzato docela zajímavá představa. Problém však tkví v provedení a tím pádem i výsledné kvalitě.

Způsob, jakým se do toho PreEmptive Strike 0.1 pustili, totiž dost zapáchá kýčem a nevkusem. Už na „T.A.L.O.S.“ mě to dlabalo, ale až na pár imbecilních výjimek (třeba titulní song) se to ještě dalo překousnout a bylo zde i několik dobrých kusů (jejichž asi nejkřiklavějším případem je „Pierce Their Husk“, která se posléze stala i hvězdou výše propíraného ípka). „Epos V“ jde však v tomto ohledu ještě mnohem dál a onu snahu o něco, co asi má být epickým EBM s mytologickou tematikou, dotahuje až nadoraz ještě větší náloží homosexuálních synťáků. Ve finále to pak vypadá tak, že „Epos V“ je – proč už to konečně neříct na plnou hubu – jen stěží poslouchatelné.

Středobodem „Epos V“ by asi měl být pětidílný cyklus s názvem „Quest for the Golden Fleece“, v jehož rámci má ona nablblost nejvyšší koncentraci. Jako příklad stačí uvést třeba „Act II: The Clashing Rocks“, což je naprostá příšernost a úvodní sluníčková melodie je pocitově na úplně stejné úrovni jako dementní power metalové trylkování, do něhož tu již roky tepu. Není důvod PreEmptive Strike 0.1 jakkoliv omlouvat – tohle je prostě stejně debilní a fakt, že Řekové pocházejí z úplně jiné scény a disponují extrémním vokálem, na tom nezmění zhola nic.

Netvrdím, že se kombinace temné elektroniky a epického nádechu nedá udělat dobře – naopak, lze to, a když se to povede, je to naprostá bomba. Stačí vzpomenout třebas krajany Siva Six a jejich poslední opus „The Twin Moon“, který rovněž kombinoval dark electro s orchestracemi a řeckým feelingem – a výsledek byl zcela vážně naprosto fenomenální. PreEmptive Strike 0.1 a „Epos V“ má však svým pojetím spíš blíže k vymaštěným elektro-templářům Heimatærde z Německa. A to si pište, že tohle rozhodně nemyslím jako pochvalu, protože tahle kapela nechutným způsobem míchá pseudo-středovek, germánskou disko-dupačku a kýč, který místy zavání až typickým šlágrem z Reichu. A přesně na tohle zvěrstvo jsem si během poslechu „Epos V“ hned několikrát vzpomněl.

V kontextu všeho řečeného se na album vlastně i docela hodí předělávka od Sabaton – a věřte, že ani tohle v žádném případě není myšleno jako pochvala. Vrána k vráně sedá, chtělo by se říct – na imbecilní desku asi cover od imbecilní kapely typu Sabaton skoro i patří. Posledním hřebíčkem do rakve budiž fakt, že do taneční podoby převedená melodie „Coat of Arms“ celý počin dokonce otvírá.

Abych byl trochu férový, uznávám, že závěr „Epos V“, tedy ta část nahrávky po konci „Quest for the Golden Fleece“ a před další zbytečnou verzí Sabatonu a remixem, se už strávit dá. „Anthropophagus“ s hostovačkou polského black metalového projektu Black Altar dokonce po onom pětidílném utrpení působí skoro jako polití živou vodou, především díky ostřejší kytarové patině, jež tomu konečně dodá aspoň nějaké koule. Nicméně žádná ze závěrečných skladeb není tak dobrá, aby dokázala hodně špatný dojem z „Epos V“ napravit.

O tom, že se „Epos V“ zrovna nepovedlo, svědčí i nepříliš dobré ohlasy. Sama kapela na svém Facebooku hned několikrát plakala, že album nemá ani zdaleka takový úspěch, jaký byl očekáván, a dokonce PreEmptive Strike 0.1 vyhrožovali i ukončením činnosti. To si nakonec rozmysleli, ale nechali se slyšet, že končí mytologickou kapitolu svojí tvorby a na dalších počinech se hodlají vrátit k dřívějšímu tvrdšímu soundu a textovému zaměření. Nedovolím si odhadovat, nakolik je to chuť tak hrát, nakolik výsledek sebereflexe, že toto pojetí asi nebylo to pravé ořechové (tohle ale pokládám za nejméně pravděpodobnou možnost), a nakolik prachsprostá otočka stylem „kam vítr, tam plášť“, když si Řekové uvědomili, že tohle směřování se s příliš velkým nadšením nesetkalo. Ať je jakákoliv z variant pravdivá, já osobně to vítám, protože ve stylu alb od „The Kosmokrator“ dozadu to PreEmptive Strike 0.1 slušelo mnohonásobně více.

Nicméně zpátky k „Epos V“, abychom už tuhle mizérii nějak ukončili. Nemá cenu to nějak diplomaticky zaobalovat – tohle má prostě povážlivě blízko k nefalšované sračce a jedná se o to suverénně nejhorší, co kdy PreEmptive Strike 0.1 vydali. Obrovské zklamání, bolestivý kvalitativní propad oproti staré tvorbě a regulérní ztráta času.


H.exe – Human Flesh Recipes

H.exe - Human Flesh Recipes
Země: Polsko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 14.3.2014
Label: Halotan Records

Tracklist:
01. Time of Contempt
02. Blood Drain
03. 300
04. Hear Me as I Call
05. Seven Lovely Sins
06. Independent Mind
07. Two Black Cats
08. Miles Away
09. A Friend Worse Than an Enemy
10. Underground
11. The Music of Erich Zann

Odkazy:
facebook / bandcamp

Snad každý hudební žánr má nějakou typickou estetiku a stylizaci, obzvláště v poměrně vyhraněných undergroundových scénách… jsou věci, které jsou pro ně jednoduše typické a které se k nim hodí, a pak jsou naopak věci, jež se k nim příliš nehodí nebo by je člověk přinejmenším automaticky nečekal. Kupříkladu různé historizující či středověce vypadají obrázky a švabach nejsou ničím, co by vás překvapilo na přebalu metalového alba, ale na industriální scéně se to zase příliš nenosí. A přece „Human Flesh Recipes“ i s takovouto obálkou náleží jednoznačně do druhé jmenované… anebo snad ne?

H.exe je polská tříčlenná smečka, jež má v současné době kromě několika neřadových nahrávek na kontě dvě dlouhohrající desky, jmenovitě „Killing Monsters“ z roku 2011 a právě „Human Flesh Recipes“, jež vyšla na jaře loňského roku. Hudebně se s tím Poláci příliš nemažou a sypou agresivní elektronický rachot, jenže aby to nebylo až tak jednoznačné (proto ta bezvýznamná poznámka na konci minulého odstavec), tak ten svůj nadupaný aggrotech ještě tvrdí metalově nabroušenou elektrickou kytarou.

Recept H.exe je vlastně formálně jednoduchý, protože až na jednu jedinou čestnou výjimku v podobě závěrečné „The Music of Erich Zann“ je vlastně celé „Human Flesh Recipes“ vystavěno dle jedné dané šablony. Typický song H.exe tedy vypadá přibližně následovně – setsakra nasraná aggrotechová rytmika, nad níž vystupuje zmiňovaná kytara, klávesové, popř. synťákové melodie a extrémní, black metalově zabarvený vokál.

Že vám to při víc jak 50minutové hrací době nezní jako úplně nejlákavější možná záležitost? Pokud ano, pak vězte, že jsem to záměrně popsal takhle kravsky, abych si připravil půdu pro nečekaný zvrat – ono je totiž „Human Flesh Recipes“ parádní album i přesto, že jeho formální popis nemusí znít jako něco vyloženě světoborného. Síla H.exe ovšem netkví v rozmanitosti či progresivitě, ale v naprosto kulervoucím tahu na bránu. Má to drajv, má to i ty pověstné koule, nazvěte to, jak chcete, avšak tím hlavním zůstává fakt, že „Human Flesh Recipes“ jede v takovém tempu, že ani nebudete mít čas si na nějakou touhu po větší variabilitě byť i jen vzpomenout. Hned na první poslech to chytne pod krkem, a i když o to nebudete mít zájem, zanedlouho u toho budete pařit diví… a jestli nasadíte industrial dance nebo headbanging, to už je jenom na vás, protože u H.exe jde vlastně obojí (a obojí je taky přibližně stejně směšné, když už jsme u toho).

Postavit desku čistě na tom, že je to prostě palba jako čuně, samozřejmě lze a takové nahrávky vás většinou doslova smetou na první, druhý poslech, avšak z dlouhodobého hlediska jejich životnost nijak závratná není a také se jim často stává, že ve druhé půli začne mít člověk pocit jisté jednotvárnosti. Návod na to, jak se vyhnout oběma těmto neduhů zároveň, však není příliš složitý (jeho realizace ano, ale to už je druhá věc) – stačí, aby ty songy byly opravdu silné, aby to kromě toho tahu na bránu pořád mělo i nějakou tu myšlenku. A jak jistě správně tušíte, na „Human Flesh Recipes“ tomu tak je – ostatně, kdyby nebylo, asi by nemělo moc cenu tu to album zpětně vytahovat více jak rok po jeho vydání.

H.exe skutečně dokázali na „Human Flesh Recipes“ narvat jednu mocnou hitovku vedle druhé a také je rozprostřít po celé hrací délce desky (což ale asi vzhledem k jejich počtu zas takový problém nebyl), tudíž rozhodně nehrozí další typický neduh nářezových (bez ohledu na žánr) nahrávek, kdy má začátek koule jak bejk, ale zbytek trochu zaostává. Jasně, hned „Time of Contempt“ nasadí ostré tempo a další šlupky jako „300“ nebo „Hear Me as I Call“ v tom hravě pokračují, ale parádní šlehy najdete i v prostředku alba („Independent Mind“, „Two Black Cats“) nebo na jeho konci (hutná „A Friend Worse Than an Enemy“ a návyková smažba „Underground“ ani náhodou nejsou v ničem slabší než pecky z rozjezdu).

Po 49 minutách aggrotechové masáže pak H.exe navíc ukážou, že to přece jen umí i trochu jinak, a celé „Human Flesh Recipes“ zakončí s již zmiňovanou skvělou atmosférou „The Music of Erich Zann“. Někomu by se možná mohlo zdát, že by se spíš hodila někam doprostřed placky na uvolnění tempa, aby si posluchač mohl alespoň na chvilku oddechnout, ale mně její umístění na samý závěr sedí, protože se tím nijak netříští tempo předešlých minut a jako taková třešnička na dortu to celou desku naopak jen podtrhne.

Každopádně, už jste asi pochopili, že „Human Flesh Recipes“ je fakt velká paráda. Vůbec nevadí, že je ta fošna stará více jak rok, protože nakopávání prdelí jí nedělá problém ani teď. Pokud H.exe doposud neznáte, tak určitě neváhejte, protože to za poslech stojí.

H.exe


Hocico, Accessory, H.exe

Hocico, Accessory, H.exe
Datum: 24.4.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Accessory, H.exe, Hocico

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

V únoru 2013 se u nás vůbec poprvé představili Hocico, kteří se řadí k pionýrům aggrotechu a dodnes také patří k jeho největším veličinám. Po dvou letech a nějakých drobných se mexičtí řezníci vrátili na místo činu, aby ten samý klub podruhé naplnili salvou agresivních beatů. Přesto byl v obou koncertech jeden velice zásadní rozdíl – ano, tušíte správně, toho aktuálnějšího jsem se již účastnil i já.

Než však došlo na zámořské duo, představily se samozřejmě nějaké ty předskupiny kvůli rozehřátí publika na požadovanou provozní teplotu, přičemž vlastně ani ti předskokani nebyli úplně bez zajímavosti. Já osobně jsem byl tedy zvědavý zejména na první H.exe, jejichž poslední fošna „Human Flesh Recipes“ mě aktuálně docela dost baví, takže mě zajímalo, jak bude ta rychta Polákům šlapat v živém podání. Mírně mě zklamalo, že chlopaki vystupují jen ve třech v sestavě zpěv, kytara a elektronické bicí a že veškerou elektroniku tím pádem pouštějí jen z notebooku, což mi u kapely, která sype náserový aggrotech, byť broušený metalově řezanou kytarou, přijde poměrně zvláštní. Naštěstí to však bylo asi tak jediné, na co si šlo stěžovat, protože to kopalo dost slušně.

Zpočátku se nikdo moc nehýbal, ale velmi brzy lidi pod pódium nalezli a Poláci si je povedeným výkonem získali, takže netrvalo dlouho a zaslouženě se objevili i první pařiči. Hned na začátku setu H.exe vystřihli několik pecek z výše zmiňovaného „Human Flesh Recipes“, aby vzápětí navázali pásmem starších válů (kupříkladu „Mask of the Slave“ nebo „Venom“, jestli si dobře vzpomínám), a na úplný závěr setu střihli singlovou jízdu „300“ opětovně z aktuální placky. Co si budeme povídat, ačkoliv černé počmárání muzikantů a i jejich outfity (fakt měli na tričkách kočky s warpaintem a u nich hlášky jako „Hate everything“… docela jsem se nad tím pobavil, jakmile na to pódium vlezli) vypadaly mírně vtipně, bylo to povedené vystoupení, které utíkalo kupředu jedna báseň, a než se člověk nadál, vyhrazený čas byl v čudu.

To samé však bohužel nejde říct o kolezích Accessory z Německa. Ti byli bez debat posluchačsky nejvíc user-friendly vystupujícím večera a snad i proto se na ně před pódium nahrnuly především tancující slečny, zatímco skoro všichni přítomní kořeni zmizeli lejt na bar, aby byly síly do kotle na Hocico. Což o to, mně by bylo docela šuplík, že to bylo asi tak o deset levelů měkčí než H.exeHocico, spíš mi vadilo, že to bylo tak… jak jen to říct… dementní. Accessory byli ten večer jediní, u koho jsem neznal studiovou tvorbu, takže nemůžu soudit, jak to zní z desek, ale živě mi to prostě přišlo jako docela blbá diskotéka, kterou občasný náznak dubstepu rozhodně nevylepšil, spíš naopak.

Trochu údernější songy jako třeba (skoro)poslední „Shout It Out“ (nikoliv už „Loud“) se ještě snést daly, ale místy mi to zase připadalo fakt jako čisté agro pro vidláky v hopsavé podobě. Zpěvák, který byl tak vysoký, že v nízkém Rock Café skoro drhnul pleškou o strop, se sice snažil a vystoupení si užíval, ale nemůžu si pomoct, mně to připadalo spíše směšné. Abych zase nekecal, je pravda, že jsem tam vydržel až do konce celého setu, ale popravdě řečeno, ke konci už jsem se musel docela přemáhat. Na druhou stranu, možná jsem byl jediný, protože přední řady si vystoupení užívaly společně s plešounem a dokonce si vydupaly i přídavek. Samotná kapela vypadala nadšená, zpěvák lil lidem v předních lajnách vodku přímo do krku, mával vlajkou s logem skupiny, jeho kolega za klávesami trsal jak patnáctka na koncertě Biebera, ale mám-li mluvit sám za sebe a být upřímný, tak až budu mít někdy příště možnost Accessory vidět znovu, s klidným srdcem se na ně vydlábnu a půjdu radši na pivo.

Vrchol celého večera však přišel přesně v té podobě, v jaké přijít měl – v podobě Hocico. O půl jedenácté se klubem rozeznělo dlouhé intro, Racso Agroyam se postavil za synťák, Erk Aicrag naběhl na pódium v jakési stříbrné masce (kterou po dvou písničkách shodil) a začala jízda. Během prvního tracku mi publikum přišlo trochu chladnější a víc rukou ve vzduchu natáčelo, než hrozilo, ale to se hodně rychle spravilo, a když Hocico na třetí pozici rozjeli bombu „Bite Me!“, kotel už jel na plné obrátky, a když hned vzápětí Mexikánci přidali další klipovou pecku „Dead Trust“, podlaha v Rock Café už se skoro otřásala. Od téhle chvíle už kotel nepolevil takřka bez přestání až do samotného konce, a pokud se na chvíli přece jen zklidnil, Hocico jako odpověď hned vytáhli mocnou hitovku „Forgotten Tears“, jejíž ústřední melodie je extrémně návyková. Erk zavelel „un dos tres cuatro“ a už se křepčilo zase naplno. Nutno ovšem dodat, že úplně stejně jako prověřené kusy zafungoval třeba i nejnovější singl „In the Name of Violence“, jímž duo navnazuje na nadcházející desku.

Show ubíhala v pekelném tempu a bez jakýchkoliv zbytečných keců. Hocico to nehrají na žádnou přizdisráčskou gradaci a už od prvních vteřin jeli agresi na plné obrátky. Ten recept byl vlastně jednoduchý – Agroyam schovaný v zadní části pódia tepal masáž beatů a Erk na kraji řval do mikrofonu, přiléval olej do ohně v kotli a dokonce rozdal i několik ran. Před samotným koncertem jsem si říkal, že je možná škoda, že Hocico hrají jen ve dvou a nemají třeba živé bicí, které by to určitě nakoply, ale nakonec to musím vzít zpátky, protože i tak to mělo koule jak bejk a snad ani vteřinu jsem se nenudil. Mexikánci to do lidí prali rovnou hodinu, pak se na pár minut zdejchli, aby se samozřejmě mohli vrátit na přídavek, v jehož rámci přihodili další dva kusy, a pak skončili nadobro. O tom, že to byl nářez, snad není třeba diskutovat.

Večer byl tedy určitě povedený. H.exe se mi navzdory pár minoritním výhradám líbili a Hocico byli kulervoucí. Bilanci sice z mého pohledu trochu kazí Accessory, kteří sice nepřevedli úplně čistokrevný fail, ale i tak mě spíš nebavili a rozhodně jsem si po konci jejich setu nepřipadal duchovně obohacen o další zážitek. Ale nakonec mi to nijak zvlášť nevadí, protože co si budeme povídat, celá akce byla především o Hocico, kteří zabíjeli, takže za mě rozhodně spokojenost.


Larva, Massenhysterie

Larva poster
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kotelna
Účinkující: Larva, Massenhysterie, Piranha Latex Couture

Fotky byly vypůjčeny z:
oficiálního Facebooku Larva
Autor: Tomáš Mičák

Když jsem před nějakou dobou plánoval svůj první výlet do hostivařského klubu Kotelna na německé úchylačky Grausame Töchter, vážně mě nenapadlo, že se na tom samém místě objevím znovu hned o týden později, v žádném případě to však nebylo jednoznačné rozhodnutí. Vždycky mě dokáže naštvat, když na jeden den vyjde víc akcí, které by mě zajímaly, ale na sobotu 22. listopadu se sešly nikoliv dva, ale rovnou tři koncerty, na něž bych měl zájem se vydat. Industriální dýchánek za účasti Paprsků inženýra Garina, Gaping Chasm a dalších šel z kola ven jako první, ale rozhodování mezi britským hnusem Dragged into Sunlight a španělskou elektronikou v podání Larvy už bylo těžší.

Po několika probdělých nocích plných útrpného rozhodování (oukej, to trochu přeháním, ale trocha dramatičnosti snad nezaškodí) nakonec padla volba na dark electro dvojici z Barcelony. Jednak mě poslední dobou elektronika baví prostě víc (to bych jako šéfredaktor stále ještě převážně metalové stránky asi říkat neměl, co?), jednak jsem metalových koncertů za svůj život viděl mnohonásobně více než těch elektronických, takže EBM akce pro mě pořád mají nádech čehosi neokoukaného, jednak v tom svou roli zahrála i možnost mít tu dva reporty namísto jednoho, protože na Dragged into Sunlight se vydal kolega Atreides. Tak či onak, nakonec vyhrála Larva, tak si o tom pojďme v rychlosti popovídat…

Začátek akce mi přišel naplánovány na zbytečně pozdní dobu – dveře na devátou, začátek programu v deset. Když jsem dorazil chvíli po půl desáté, v sále se zrovna činil jeden ze tří DJů, kteří se ten večer měli objevit jako doprovodný program, a ke vstupu mi stylově pustil Suicide Commando. Hned po příchodu člověka práskla přes rypák návštěvnost… tedy, spíš nenávštěvnost, protože spodní patro s barem i sál nahoře doslova zely prázdnotou a po celém klubu se potulovalo jen pár jedinců, z nichž velkou část navíc tvořili samotní lidi z klubu a vystupující.

Navzdory prázdnotě se pár minut po desáté skutečně začalo. Původně se před Larvou měli představit Schultz z Francie (o nichž jsem jaktěživ neslyšel) a XMH z Holandska (na které jsem byl docela zvědavý), ale nakonec se jejich vystoupení “z technických důvodů” nekonala a v Praze se místo nich představili Rakušané Massenhysterie, o nichž jsem taktéž jaktěživ neslyšel. I když možná to bude tím, že je to docela nová kapela.

Tak či onak, Massenhysterie hráli v podstatě do prázdného sálu, v němž působil potlesk těch několika málo lidí spíš nepatřičně. Rakušané nastoupili ve třech v sestavě baskytara model à la Lemmy Kilmister, klávesy model à la Michal David a zpěvačka model à la sex appeal 9,5/10. Ačkoliv se na slečnu s jedovatě fialovými vlasy a v těsných (a dost krátkých, heh) latexových šatičkách koukalo suverénně nejlépe, určitě stojí za zmínku i outfit jejích kolegů, kteří se převlékli za včelaře… ne, fakt si nedělám prdel, skutečně oba vypadali asi takhle. Akorát nevím, jestli ten overal před jeho výrobou domysleli do konce, protože tu a tam měli docela problém se trefit hubou k mikrofonu, a když už se to náhodou povedlo, byl problém se přes široký límec podívat na hmatník, co že to mám vlastně hrát. Ale na druhou stranu, vypadalo to dost cool a nevzpomínám si, že bych někdy v životě viděl včelaře drtit klávesy po vzoru Michala Davida a skákat u toho jak fretka.

Nicméně se mi líbilo, že Massenhysterie koncert neojebali (což by v tomhle případě mohlo být i pochopitelné, protože prostě prázdná plocha) a zejména baskytarista pařil tak vehementně, jako kdyby ho povzbuzoval natřískaný kotel, což je fakt super přístup. Klávesák s nějakým poskakováním taktéž nešetřil a zpěvačka zase neváhala se tu a tam trochu zavlnit do rytmu, takže se alespoň bylo na co dívat. Hudebně mě to docela bavilo, i když žádný velký zázrak to nebyl a šlo o vcelku standardní elektroniku, navíc poměrně monotónní, protože co song, to jedna smyčka takřka beze změn (přinejmenším v živém podání to tak znělo). Ale na kapelu, která vznikla letos v únoru, to zlé nebylo. Navíc Massenhysterie hráli tak 25 minut maximálně, takže ani nebyl čas se začít nudit. Sice je trochu pech, že hned na svém druhém koncertě v historii hráli prázdnému klubu, ale i přesto si myslím, že se jim výlet z Vídně na pražskou veřejnou zkoušku vyplatil, protože včelaře si fakt budu pamatovat (a to, že si vás zapamatuje šéfredaktor nejlepšího blogísku v celém vesmíru, je ten největší úspěch, jakého můžete jako skupina dosáhnout!) a protože prodali minimálně jedno cédečko (inu… mně). Jinak bych ještě dodal, že ze skladeb zazněly třeba “1000 rote Rosen” (ta je fakt dobrá, jen tak mimochodem), “Jesus Christus” nebo “Hart in der Stiefel”… sice vám ty názvy asi nic moc neřeknou, ale jen pro zajímavost.

Larva

Nastala další pauza, během níž se předvedli další dva DJové… jestli si to správně pamatuju, tak to byli DJ Ice Doll a DJ Kery Amduscia, ale nechci kecat, protože tohle pouštění písniček z notebooku mě nikdy nezajímalo, mám to na salámu a ty lidi tudíž vůbec neznám. Nevím no… jestli někoho bere, že někdo pustí song z notebooku a jde si psát SMSku (Ice Doll) nebo pustí song z notebooku, odběhne na kraj pódia a začne pařit stylem air guitaristů v metalu (Kery Amduscia), tak proč ne, já šel radši na pivo.

Přišlo mi, že během pauzy se počet lidí spíš zmenšil než zvětšil, protože ten klub byl fakt totálně prázdný. Ale jakmile začala slibovaná latexová přehlídka, nějaká dvacítka diváků (nicméně určitě ne všichni byli platící) se vyrojila. Jestli si myslíte, že si s tou přehlídkou dělám srandu, tak fakt ne, skutečně tam k pódiu bylo přistavené molo a proběhla menší módní přehlídka. Z repráků se spustil track “Come Down with Me” od Suicide Commando a šest holek (snad jsem počítal dobře) se předvedlo v latexových hadřících – každá dvakrát. Některé to pojaly trochu profesionálněji i s nějakou pózou, jiné měly evidentně co dělat, aby si na těch dvou schodech v podpatcích nezlomily nohu, ale žádný držkopád se naštěstí nekonal. Rafinovanost oblečků bohužel posoudit nedokážu, protože jsem věnoval pozornost spíš modelkám… snad nejsem jediné čuně, které na módních přehlídkách vždycky čumí spíš na ty modelky, hehe.

Podle programu se ještě měla objevit jakási BDSM show… jestli to proběhlo někdy před mým příchodem, po mém odchodu, v době, kdy jsem byl na pivu, nebo vůbec neproběhlo, to upřímně netuším, ale já jsem nic nezaznamenal, takže hurá na Larvu.

Vzhledem k tomu, co už padlo výše, asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že ani na Larvu se do sálu zničehonic nenahrnuly davy lidí. Úplně nejvíc jsem v sále napočítal 30 jedinců včetně hrající kapely, zvukaře, ostatních vystupujících a zaměstnanců klubu, takže komorní atmosféra pokračovala i nadále. Nicméně ani Larva koncert i přes tristní návštěvnost naštěstí nezařízla a i pro těch pár diváků odvedla kvalitní výkon. Nechyběla poměrně solidně provedená projekce, ale popravdě řečeno jsem ji moc nestíhal sledovat… obecně si občas říkám, jestli ty projekce nejsou trochu zbytečné, protože nevím jak ostatní, ale osobně na ni tedy ve většině případů ani nečumím a sleduji spíš samotnou kapelu.

Larva

Každopádně, Anoxia byla celou dobu schovaná za pultem, kde se starala o muziku, takže byl celý koncert takřka čistě v režii InqUesTa. Ten nastoupil v apartní vestičce a břichem omotaným černým igelitem, ale vestička letěla dolů hned v prvním songu a během druhého tracku i igelit, takže zanedlouho všem přítomným předvedl své hustě potetované tělo… hlavně logo Skinny Puppy přes celé břicho bylo zábavné. InqUesT také nepohrdl přítomností přehlídkového mola z latexového průvodu, které zůstalo na svém místě, a hojně jej využíval… no, vlastně na samotném pódiu strávil jen minimum času, protože drtivou většinu vystoupení se buď kroutil do rytmu a válel na podlaze na onom mole, nebo běhal mezi tím minimem lidí, kteří jeho počínání sledovali. Kontaktu s publikem se rozhodně nebál, takže byla možnost si všechny jeho kérky i “válečné” malování na obličeji prohlédnout pěkně zblízka, nechyběly výlety až ke zvukaři a další kvalitní zábava.

Rozhodně se sluší zmínit, že v živém podání byla skutečně parádní i samotná muzika. Loňská deska “Where the Butterflies Go to Die” rozhodně má svoje mouchy, ale to, co studiově hlavně díky přemrštěné délce fungovalo jen tak napůl, mi z pódia konečně dávalo smysl, takže i z tohoto ohledu jsem byl spokojen. Ani Larva nehrála nijak zvlášť dlouho (ačkoliv samozřejmě déle než Massenhysterie), ale celou dobu jsem se v jejich společnosti bavil opravdu dobře. Navíc jsem vůbec nečekal, že budou takovému kotli (ehm) dávat navrch i přídavek, a to aniž by je někdo nějak zuřivě vyvolával zpátky. Po konci Larvy na pódium opětovně nakráčel pouštěč písniček, ale to už jsem vidět nepotřeboval a zdejchnul jsem se do noční Prahy.

Je pravda, že návštěvnost akce byla fakt na draka, ale mně to nevadí, dokud to kapely neojebou a neodehrají jen z povinnosti, což se naštěstí nestalo. Naopak mám podobně komorní koncerty dost rád, takže jsem byl spokojen. Sice mě sere, že jsem prošvihnul Dragged into Sunlight, ale rozhodně mě nemrzí, že jsem je obětoval kvůli Larvě. Akorát upřímnou soustrast pořadateli, protože ten na tom musel prodělat jako čuně.


PreEmptive Strike 0.1 – Pierce Their Husk

PreEmptive Strike 0.1 - Pierce Their Husk
Země: Řecko
Žánr: dark electro / EBM / aggrotech
Datum vydání: 24.8.2014
Label: Sonic Hell Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Odium Records / Sonic Hell Records

PreEmptive Strike 0.1 je řecká dark electro sbíječka, která má za sebou už tři dlouhohrající fošny, s nimiž jsem až doposud bohužel neměl tu čest. V létě však Řekové do světa vypustili nové EP s názvem “Pierce Their Husk”, které s k mým uším už dostalo – a hned se mi chce dodat, že jsem za to rád, protože i když se v rámci minialba nacházejí v podstatě jen remixy, ta placka mě baví takovým způsobem, že jakmile budu mít chvíli čas, hned si půjdu sehnat i dlouhohrající tvorbu PreEmptive Strike 0.1.

Hlavní položkou EP je titulní kus “Pierce Their Husk”, v němž hostuje Niklas Kvarforth ze švédských Shining, přičemž tahle pecka se zde vyskytuje hned dvakrát – jednou v originální podobě, jednou v remixové. Po ní následují další tři písničky v pěti verzích (“Interstellar Threat” zremixované hned třikrát).

Ačkoliv obecně stále ještě stále nemám potřebu poslouchat jeden song v xx remixech (i když se musím přiznat, že poslední dobou mi to vadí čím dál tím méně, čehož je důkazem i zalíbení, jaké jsem si našel v tomto EP), “Pierce Their Husk” mě opravdu baví. Všechny remixy jsou udělané opravdu kvalitně, každý z nich má co nabídnout, což platí i v případě, že jde v tracklistu dvakrát stejná písnička za sebou. Vyjma titulního kusu, který se zde nachází i v originální verzi, bohužel neznám původní podoby písniček, ale to, jak znějí tady na “Pierce Their Husk”, se mi fakt strašně líbí. Celá půlhodina jede v nekompromisním rytmu harsh elektroniky, která nepostrádá ani extrémní vokál a do níž tu a tam promluví i brutálně zkreslená kytara. Výsledek je pak tak drtivý a návykový, že mi bude dělat velké problémy tu placku vyndat z přehrávače.

Za normálních okolností podobné počiny neboduji, ale “Pierce Their Husk” mě baví tak moc, že tomu hodně dobrou známku s radostí plácnu. Muzika PreEmptive Strike 0.1 (i když v zremixované podobě) je totiž vážně nářez, který kope takovým způsobem, že si o tom metalové rádoby extrémní kapely můžou nechat jen zdát.


C-Lekktor – Final Alternativo

C-Lekktor - Final Alternativo
Země: Mexiko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 30.1.2014
Label: COP International / Gravitator Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Člověk by řekl, že v roce 2014, kdy uběhly roky od doby, co jej složil black metal z Kyrgyzstánu nebo trip-hop z Íránu a co slyšel nacistickou kapelu z Číny, už jej skoro nic nepřekvapí a hlavně předsudky budou již minulostí, přesto když jsem viděl spojení Mexika a dark electro/EBM žánru, příliš důvěry to ve mně nevzbuzovalo. Přesto jsem dal C-Lekktor šanci a zpětně musím uznat, že tohle je jeden z těch případů, kdy byly předsudky neoprávněné.

C-Lekktor možná pocházejí ze země, která není zrovna místem zaslíbeným tvrdé elektronice, ale i tak se jejich muzika může bez obav srovnávat s formacemi i z Mekky elektroniky, Německa. Na desce “Final Alternativo” je opravdu znát, že C-Lekktor již mají nějaký ten pátek nahráno a že na kontě mají už několik desek, protože je to rozhodně dospělá záležitost. Pokud byste tedy od mexického EBM čekali nějakého chudého příbuzného evropské scény podobně jako já, budete (stejně jako já) hodně mile překvapeni.

Když totiž C-Lekktor odpálí pecky jako “Dirty Elekktro Sex”, “Agressive Mutilation”, “Solo en la Oscuridad” nebo “Paralisis”, tak nebudete mít nejmenší pochyb o tom, že tihle Mexičané mají hodně dobrou představu o tom, jak složit kvalitní electronic body music. “Final Alternativo” sice jede už od prvního válu “Despues del Apocalipsis” až do svého konce dle jednoho mustru a každý song ve své podstatě nenabízí nic jiného než další porci rychlých a agresivních beatů, což takhle řečeno může vypadat jako nuda, ale na druhou stranu… metalová alba také ve své podstatě nenabízí nic jiného než 50 minut riffů. Navíc se musí nechat, že C-Lekktor dali dohromady takovou nahrávku, o níž se dá bez potíží říct, že co track, to hit. Výše jsem sice jmenoval čtyři konkrétní kusy, ale ty jsou nejoblíbenější jen pro mě osobně, jinak je totiž “Final Alternativo” dobré v celé své délce a hlavně – baví.