Člověk by řekl, že v roce 2014, kdy uběhly roky od doby, co jej složil black metal z Kyrgyzstánu nebo trip-hop z Íránu a co slyšel nacistickou kapelu z Číny, už jej skoro nic nepřekvapí a hlavně předsudky budou již minulostí, přesto když jsem viděl spojení Mexika a dark electro/EBM žánru, příliš důvěry to ve mně nevzbuzovalo. Přesto jsem dal C-Lekktor šanci a zpětně musím uznat, že tohle je jeden z těch případů, kdy byly předsudky neoprávněné.
C-Lekktor možná pocházejí ze země, která není zrovna místem zaslíbeným tvrdé elektronice, ale i tak se jejich muzika může bez obav srovnávat s formacemi i z Mekky elektroniky, Německa. Na desce “Final Alternativo” je opravdu znát, že C-Lekktor již mají nějaký ten pátek nahráno a že na kontě mají už několik desek, protože je to rozhodně dospělá záležitost. Pokud byste tedy od mexického EBM čekali nějakého chudého příbuzného evropské scény podobně jako já, budete (stejně jako já) hodně mile překvapeni.
Když totiž C-Lekktor odpálí pecky jako “Dirty Elekktro Sex”, “Agressive Mutilation”, “Solo en la Oscuridad” nebo “Paralisis”, tak nebudete mít nejmenší pochyb o tom, že tihle Mexičané mají hodně dobrou představu o tom, jak složit kvalitní electronic body music. “Final Alternativo” sice jede už od prvního válu “Despues del Apocalipsis” až do svého konce dle jednoho mustru a každý song ve své podstatě nenabízí nic jiného než další porci rychlých a agresivních beatů, což takhle řečeno může vypadat jako nuda, ale na druhou stranu… metalová alba také ve své podstatě nenabízí nic jiného než 50 minut riffů. Navíc se musí nechat, že C-Lekktor dali dohromady takovou nahrávku, o níž se dá bez potíží říct, že co track, to hit. Výše jsem sice jmenoval čtyři konkrétní kusy, ale ty jsou nejoblíbenější jen pro mě osobně, jinak je totiž “Final Alternativo” dobré v celé své délce a hlavně – baví.
Země: USA Žánr: EBM / dark electro / industrial metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: Juggernaut Music Group
Tracklist:
01. Decollect (Transition Clinic Awakening)
02. Orphans in Coma
03. Something to Know You By
04. Orchid Incestus
05. Red Redeemer (Where the World Becomes Skin)
06. Fleshing Wheel
07. Through the Lust of Flies
08. Tender Petal
09. Something to Know You By (Iszoloscope Remix)
10. Something to Know You By (Ruinizer Remix)
11. Something to Know You By (Remember Me Remix by Tactical Module)
Tohle je recenze, která by formálně s tím, jak to tu máme nastavené, asi měla spíš patřit do minirecenzí, kam sypeme nahrávky mimo náš základní žánrový rozsah. I když na druhou stranu, v tomhle případě asi záleží trochu na úhlu pohledu… Ritual Aesthetic je totiž elektronická muzika… v základě. Ne úplně bezvýznamnou část zvuku ovšem tvoří i industriální metal.
Kapel, které ve své tvorbě spojují tvrdou elektroniku (a tím myslím opravdovou elektroniku, ne jenom jeden rádoby industriální sampl) a tvrdý metal, vlastně není zas tak málo. Z těch, o nichž se tu už alespoň trochu psalo, lze jmenovat třeba Francouze Herrschaft, feťácký cirkus Psyclon Nine (zdravím Nero Belluma… ještě pořád mi dlužíš desku, ty parchante… snad ten fet za moje prachy aspoň chutnal) nebo třeba Dawn of Ashes. A právě s těmi posledními jmenovanými mají Ritual Aesthetic tak trochu spojitost.
Není žádné tajemství, že Dawn of Ashes to už zabalili a jejich činnost byla definitivně ukončena. V poslední sestavě Dawn of Ashes ovšem v pozici živého bubeníka figuroval jistý Sean Ragan (někdy též známý jako Helvete) – a to je přesně náš člověk, protože tenhle doposud především fotograf stojí i za formací s názvem Ritual Aesthetic. Debutová deska “Decollect” sice vyšla digitálně již v listopadu loňského roku, ale aktuálně proběhlo její nové vydání i na fyzickém nosiči pod britskou firmou Juggernaut Music Group, jejíž jméno asi většině místních čtenářů neřekne vůbec nic, protože se jedná o label, jenž vydává především EBM, industrial, synthpop a podobné záležitosti…
Vraťme se však k “Decollect”. Jak již bylo řečeno, základním stavebním kamenem nahrávky je tvrdá elektronika, konkrétně se pohybuje ve stylech jako dark electro, EBM nebo industrial… nejedná se ovšem o to jediné, co zde najdete, protože v některých momentech (a to už vlastně také padlo) do muziky promlouvá například nabroušená kytara, jež s sebou přinese závan industrial metalu, ale v závěru desky se objeví třeba i koketování s ambientem. Vlastně hodně zhruba řečeno by se dalo říct, že “Decollect” začne jako čistě elektronická smaženice, jež se postupně zlomí v industrial metalové bušení, aby skončila v lehce experimentálnějším duchu, kde se ke slovu dostane elektronická forma ambientu nebo i náznak dark ambientu. Nicméně i přesto to nějakým záhadným způsobem všechno drží bez problému pohromadě a dává mi to smysl, ačkoliv celý tenhle přerod proběhne na poměrně krátké ploše, protože bez bonusů “Decollect” trvá necelých 29 minut.
Album začíná s temnějším klávesovým intrem “Decollect (Transition Clinic Awakening)”, po němž se ihned rozjede první “Orphans in Coma”, což je asi nejrychlejší věc na celé nahrávce. Podobně jako i v následujících dvou písničkách v ní kytara hraje minoritní roli a hlavní slovo má industrial. V případě následující singlové pecky “Something to Know You By” bych dokonce řekl, že tam snad ani žádná kytara není a Ritual Aesthetic šlapou jenom na beatech a klávesách, ale vůbec nic proti tomu, mně se to líbí, má to tah na bránu a refrén má vážně říz, takže za mě super.
Pro mě osobně se však největší bomba celého “Decollect” nachází na čtvrté pozici – “Orchid Incestus” je fakt totální nářez a osobně jsem se do ní zamiloval v podstatě ihned. Tahle skladba má takovou sílu, že jsem si jen na jejím základě album koupil, aniž bych z něj slyšel cokoliv dalšího a aniž bych o kapele cokoliv věděl. Parádní atmosféra, skvělý beat, kulervoucí refrén a pár hodně zajímavých vsuvek, kde mi kytara – ačkoliv se to může zdát na první pohled nepravděpodobné – připomíná práci Martina Gore z Depeche Mode. “Depešáci” v roce 1993 odehráli v Barceloně jeden excelentní koncert… tedy, ne, že bych tam tenkrát byl, ale na internetu se pohybuje profesionální záznam. A když tam spustí legendární “Personal Jesus”, tak to je přesně ono… ne tím motivem, ale tím soundem kytary. A jakkoliv to může vypadat jako něco úplně mimo, ono to do toho brutálního industrialu fakt sedne.
Po “Orchid Incestus” se kytara začíná projevovat čím dál tím více. “Red Redeemer (Where the World Becomes Skin)” může díky tomu, že jde o čistě instrumentální záležitost, na někoho působit spíš jako předěl, ale je to v podstatě stejně dlouhé jako normální song a poprvé se tu ozvou opravdu hutné a těžké kytarové riffy. Ty se pak naplno projeví v následující sbíječce “Fleshing Wheel”, což už je v podstatě čistokrevná industrial metalová agrese, která nakopává prdele přímo ukázkově.
Poslední dvě skladby se již nesou v lehce experimentálnějším duchu. “Through the Lust of Flies” je elektronická temnota, jež se rozjíždí v docela plíživém stylu, ale po celou svou délku nabalováním nových motivů narůstá do vypjatého vrcholu někde od tří čtvrtin dál. “Tender Petal” jde v tomhle ohledu ještě dál a právě zde nejvíce vystrkuje růžky již zmiňovaný ambient (nicméně postupně song opětovně graduje s kytarou) a v podstatě se už jedná o čistou atmosféru. V porovnání s tím, co Ritual Aesthetic předvádějí na začátku “Decollect”, to zní téměř jako úplně jiná kapela, přesto je ten přerod v rámci alba naprosto nenásilný, uvěřitelný a rozhodně ne nepatřičný.
Poté už jen následují tři bonusové remixy “Something to Know You By”, z nichž asi nejzajímavější je hned ten první, ale jinak je tohle z mého pohledu už trochu zbytečná věc, bez níž bych se naprosto v pohodě obešel. Sice vím, že tohle je na elektronické scéně úplně běžná věc, ale prostě si nemůžu pomoct, mě poslouchání dvaceti verzí jedné písničky nikdy nebavilo a vždycky si radši pustím tu originální podobu od samotného autora. Okamžitě bych tyhle tři remixy vyměnil za jeden, dva regulérní kusy, které bych si osobně užil mnohonásobně více. Takhle s poslechem končím po “Tender Petal”.
Nicméně i těch 29 minut základního alba je natolik povedených, abych neměl sebemenší problém označit Ritual Aesthetic jako hodně zajímavou formaci. Na debutovou záležitost je to fakt obrovská paráda, která je sice kvalitní jako celek, ale speciálně z ní vystupují dvě skoro perfektní záležitosti v podobě “Orchid Incestus” a “Tender Petal”. Tak či onak, za mě rozhodně palec nahoru a budu se těšit na případný další materiál…
Jak už název napovídá, “Monster Akt 1: Kopfkino” je pouze první částí rozsáhlejšího celku. Konkrétně se jedná o trilogii, jejíž další dva díly má německá formace Unterschicht v plánu vydat v budoucnu. Tak jako tak se nyní podíváme na to, jak první třetina “Monster” dopadla…
“Monster Akt 1: Kopfkino” je do jisté míry rozhodně zajímavá deska, jež ovšem bohužel trpí několika neduhy. Tím prvním je to, že zdaleka ne o všech písničkách se dá tvrdit, že to jsou úplné pecky, vlastně mi některé kusy připadají spíš jako vata do počtu a osobně bych se bez nich obešel. Není to neposlouchatelné, ale jak dokazují jiné hitovky, Unterschicht to umí i lépe. Úvodní “Mann im Kopf” se ještě dá, ale není to žádný trhák, nicméně pořád lepší než trochu natahovaný závěr v podobě posledních tří věcí “Seelenfrieden”, “Butterfly” a “Serial Killers”. Druhým problémem je trochu přepálená délka… kdyby Unterschicht svůj počin osekali o tyhle čtyři skladby, hned bychom se z hodiny dostali na mnohem přijatelnějších 40 minut a bylo by to super.
Na druhou stranu však oba ty neduhy naprosto dostatečně vyvažuje zbytek “Monster Akt 1: Kopfkino”, který je ve všech případech hodně dobrý, někdy dokonce kulervoucí. Vály jako “Wenn mich der Wahnsinn küsst”, “I Kill You”, “Dort wo du jetzt bist” a především neskutečně našlapaná jízda “Du sollst bluten” jsou všechny absolutní nářezy přesně v tom stylu, jaký mám já osobně v tvrdé elektronice nejraději.
Jak dokazují ty nejsilnější kusy, Unterschicht je jméno, s nímž je rozhodně třeba počítat, protože tihle Němci zcela zjevně mají dobré nápady a dokážou je přetavit do dobrých songů. Škoda, že se na “Monster Akt 1: Kopfkino” nevyvarovali několika mušek, ale pokud je do příště vychytají a do pokračování si z prvního dílu vezmou jenom to nejlepší, věřím tomu, že to bude vražedná fošna. Už teď za hodně silných 7.
“Sweet Violence” je celkově čtvrtou řadovkou ElectricBreathing, nicméně vzhledem k tomu, že předchozí tři vyšly pouze v digitální podobě, je novinka prvním počinem kapely, jenž se objevuje na fyzickém nosiči. Nemám sebemenší tušení, jak to bylo na těch třech předcházejících albech, ale “Sweet Violence” je podle mě rozhodně matroš, který si to důstojné vydání na klasické placce zaslouží (byť se tak stalo v docela vražedné limitaci 50 kopií). Tohle je totiž “diskotéka” přesně podle mého gusta.
A co že to tedy Electric Breathing produkuje (jednočlenný projekt – jednotné číslo)? Jedná se o velice chytlavou a energickou muziku, kterou odborně nazýváme jako electronic body music. Když si tu placku pustím, tak to se mnou vysloveně šije a mám chuť skákat po pokoji jako magor. Zároveň s tím ale v žádném případě nejde o nějaký bezhlavý výplach, právě naopak. Hudba Electric Breathing je – tedy přinejmenším právě na “Sweet Violence” – na poměry svého žánru vlastně docela pestrá; zatímco u jiných kapel tvoří dost často nosnou linku písničky nějaký beat od začátku do konce, na nějž se nabalují další různé motivy, zde se objevují i songy s poměrně proměnlivou strukturou a haldou výtečných nápadů. To se plně ukáže už v úvodní “Blindfold”, která ovšem trochu paradoxně není na první poslech a začala mě bavit až postupem času. Naopak druhá “Suck It Dry” je kus, jenž vás nakopne hned při úplně prvním poslechu a jedná se o jednu z nejchytlavějších věcí na albu. Ty kecy o té haldě nápadů pak lze vztáhnout třeba na výtečnou “No Sense, No Solution, No Way Out”, zajímavou “Brain Reset”, “Devil’s Whore” s perfektním závěrem, “Lords Prayer” s jednou totálně kulervoucí pasáží (naštěstí se objevuje víckrát) nebo předposlední “Psycho in Me”.
Zpočátku se “Sweet Violence” tvářilo nenápadně, ale netrvalo dlouho a ta fošna mě neskutečně chytla a nemůžu se jí zbavit… když si ji zrovna rovnou necpu do uší, tak si minimálně prozpěvuji všechny památné momenty v hlavě. Hodně velké a příjemné překvapení.
Elektroniku sice v poslední době poslouchám docela hodně, ale zas tolik tu o ní nepíšu, a když už se tak stane, vždycky je to v pozitivním duchu, až by se mohlo zdát, že to dobré hodnocení u mě ty diskotéky mají předplacené. Dnes si tedy dáme jedno dark electro, které zas tak slavně nedopadlo… ne, že by to byla sračka, jistá zajímavost v tom určitě je, ale není to úplný majstrštyk…
Španělský projekt Larva vznikl už někdy na konci 90. let pod jiným názvem, pod tím současným funguje od roku 2003 a nějakých pár desek už za sebou má, takže by se určitě dalo čekat, že novinka s nádherným titulem “Where the Butterflies Go to Die” (to nebyla ironie, fakt je ten název super) nějakou úroveň mít bude, což sice vlastně i má, přesto se zde najde několik mušek, jež celý počin táhnou dolů a jinak relativně solidní album to díky nim nedotáhne dál než jen do lehkého nadprůměru.
Problém vidím ve dvou věcech, které spolu tak trochu i souvisí. Tou první je značná nevyrovnanost materiálu, který se na “Where the Butterflies Go to Die” nachází. Máme tu opravdu povedené písničky jako třeba “Fuck the Poor”, “Inner Fear” nebo “My Own Hell”, ale na druhou stranu i pár dost nudných kusů, z nichž nejvíce vyčnívá unylá “Solo pido que me recuerdes durante un instante”, jejíž natažení na osm a půl minut a zařazení hned na první pozici v tracklistu je asi největší přešlap desky.
Tím druhým problémem je pak délka, která se vyšplhala na bez pár vteřin rovných 70 minut, což by v zásadě problém nebyl, kdyby ty minuty byly vyplněné smysluplně, jenže náplň “Where the Butterflies Go to Die” na takovou dobu prostě nestačí, což už asi vyplynulo z předchozího odstavce. Povyhazovat pár songů, zkrátit to minimálně o 20 minut, spíš ale o 30, vyextrahovat nejlepší nápady, trochu je zahustit na kratší plochu a hned bychom se tu bavili o skvělé desce. Vždycky mě mrzí, když přemrštěná délka zabíjí jinak dobrá alba, a tohle je přesně ten případ…
Země: Německo Žánr: dark electro / industrial Datum vydání: 28.9.2012 Label: Trisol
Tracklist:
01. In the Laboratory
02. Independence
03. Scum
04. How to Create a Monster
05. Rise!
06. Are You Scared?
07. Fight Truth Decay
08. Slightly Dead
09. Skeletal Parade
10. It’s Alive!
Jistě si každý z vás vzpomene v rámci metalové scény na nějakého hudebníka, který je až podivuhodně aktivní, jehož jméno je podepsáno pod ne zrovna zanedbatelným množstvím desek, jež vycházejí ve vcelku úctyhodné kadenci, navíc v rámci hned několika kapel. Metalová scéna ovšem není zdaleka jediná, kde se takoví muzikanti vyskytují, myslím, že bychom někoho takového dokázali najít v podstatě v jakémkoliv žánrovém odvětví – elektronickou scénu nevyjímaje. Právě sem patří jistý Němec Peter Spilles, který je znám především jako hlavní postava dnes již kultovní industriální veličiny Project Pitchfork, jež nemůže být pro nikoho z vás, kdo se alespoň trochu zajímáte i o elektronickou muziku, neznámým pojmem. Není tomu však zas až tak dávno, konkrétně pět let zpátky, co si tento Peter Spilles usmyslel, že jeho hlavní kapela je mu málo, což logicky vedlo k založení dalšího projektu. Tento projekt dostal prďácké jméno Santa Hates You, společně se samotným Peterem se na něm podílí ještě velice vizuálně sympatická zpěvačka Jinxy, obvykle oblečená v nějakém tom přiléhavém latexu nebo jiných těsných hadřících, a společně se vrhli na tvorbu chytlavé kombinace industrialu a EBM…
Peter Spilles patří mezi ten typ hudebníků, u nichž člověk občas přemýšlí, jestli vůbec stíhají někdy spát, protože jak v rámci Project Pitchfork, tak se Santa Hates You solí jednu fošnu za druhou, obzvláště v druhém jmenovaném případě, vždyť předchozí – a nutno říct, že výborné – “Jolly Roger” je staré sotva rok a už je na trhu další dlouhohrající novinka “It’s Alive!”, za poslední tři roky už vlastně třetí. Přesto je rozdíl mezi oběma skupinami na první poslech znatelný a rozhodně se nedá tvrdit, že by jejich paralelní tvorby jakkoliv splývaly. Santa Hates You jsou totiž slyšitelně tanečnější a chytlavější, osobně u nich cítím také trochu větší nadhled a do jisté míry i nadsázku – i z těchto důvodu mají Santa Hates You o něco větší šanci zaujmout elektronickou tvorbou nepolíbeného posluchače (kteří Sicmaggot navštěvují asi v trochu hojnější míře) než poslechově o něco těžší Project Pitchfork.
Nyní už ovšem k samotné zámince, díky níž tento článek vlastně vznikl, tedy k desce “It’s Alive!”. Pokud bych měl hned na začátek porovnat s “Jolly Roger”, musím říct, že loňská nahrávka byla dle mého bezvýznamného názoru o něco málo lepší, celkově trochu vyrovnanější a obsahovala větší počet těch opravdu kulervoucích pecek, které člověka chytí za spoďáry hned s prvním poslechem. Znamená to však, že by se “It’s Alive!” nepovedlo? Ale kdepak! Stále se jedná o dost povedenou záležitost, která navíc do tvorby Santa Hates You přináší jeden oživující prvek, jímž je asi nejznatelnější podíl zmiňované nadsázky vůbec. Jak již název i obal napovídají, jedná se o nadsázku v podobě lehce groteskní hororové stylizace (to, co se mi podařilo odposlouchat z textů, mi dává za pravdu), která těží – alespoň mně to tak připadá – především z Frankensteina. Téma sice nedýchá z úplně všech skladeb, podobně jako ne všechny songy na albu “Jolly Roger” měly co dočinění s vodní hladinou, jež byla jeho hlavní předmětem, v nemalém počtu však ano…
Toto ostatně potvrzuje již hororové intro “In the Laboratory”, na jehož konci doktor zahlásí legendární filmovou hlášku “It’s alive!”, alias “Ono to žije!”, a elektronické monstrum se rozjede s písničkou “Independence”, která zrovna mezi ty hororovky nepatří, přesto se však jedná o velmi dobrý energický otvírák. Možná, že závěrečné opakování refrénu, který je sám o sobě hodně prima, je až moc natahované, ale i tak se “It’s Alive!” rozjíždí v příjemném duchu. Následující klipovka “Scum” je přesně tím songem, jenž patří mezi výše zmiňované kulervoucí pecky, které vás dostanou hned na první poslech. Výtečný a extrémně slušný refrén “Fuck you, you fucking scum!” z hlavy dostanete možná tak jenom dynamitem, ale jinak asi ne, protože se tam usadí nejspíš natrvalo a člověk si ho pak v hlavě prozpěvuje celý den. Třetí regulérní písnička “How to Create a Monster” však nahrávku bohužel trochu zpomalí; sice není vyloženě špatná a trochu netypický refrén má také něco do sebe, ale v porovnání se dvěma předchozími a také dvěma následujícími skladbami “How to Create a Monster” dost ztrácí. Dokázal bych si ji představit spíš v druhé polovině desky, kde by podle mě zafungovala o něco lépe.
Zmiňované další dva songy ovšem náladu vykopnou zase nahoru, dokonce tak moc, až dosahuje hodnot někde okolo nadšení. “Rise!” i “Are You Scared?” totiž jednoznačně patří k vrcholům celého “It’s Alive!” a dovolil bych si říct, že minimálně “Are You Scared?”, dokonce i k tomu nejlepšímu z tvorby Santa Hates You vůbec. Stejně jako v případě všech předchozích kusů musím i tentokrát vyzdvihnout refrén, který je obecně silnou stránkou Santa Hates You, ale zrovna v těchto dvou příkladech je to setsakra markantní. Obě pecky navíc obsahují i skvělý chytlavý beat, ukrutně šlapající rytmiku a spoustu výborných nápadů v elektronické složce – jako příklad mohu znovu uvést třeba refrén “Are You Scared?”, jenž kromě toho, že má sám o sobě sílu, jak když kopne kůň, tak se navíc vytasí s výtečnými “frankensteinovskými” klávesami. Ona i “Rise!” jsou jednoduše hitovky, jak se patří.
Ze závěrečné čtveřice zaujme především “Slightly Dead”, kde člověka znovu dostanou do kolen záhrobní klávesy a ještě jedna věc, kterou už asi sami dokážete uhádnout – opět refrén. “Fight Truth Decay” a “Skeletal Parade” také rozhodně nejsou špatné, ačkoliv první zmiňované trochu ubírá umístění po nejlepším songu “Are You Scared?”, ale speciální zmínku už bych věnoval jen závěrečné titulce “It’s Alive!”, hlavně tedy jejímu závěru, jenž nahrávku ukončí ve vskutku prdel-nakopávajícím duchu.
Na závěr části o hudební náplni se samozřejmě sluší zmínit také vokály, které jsou nedílnou součástí muziky Santa Hates You. Ty jsou – a ne, že by to bylo nějaké velké překvapení – na nejvyšší úrovni. Peter Spilles už v samotných Project Pitchfork dávno dokázal, že s mikrofonem umí stejně dobře, jako mu jde skládání hudby, a Jinxy, u níž mi přijde, že tentokrát dostala ještě o něco víc prostoru, asi také nebude žádný amatér, když si ji legenda industriální scény vzala jako parťáka do svého vlastního projektu.
Jak zmiňuje kolega pode mnou, “It’s Alive!” je oproti svému předchůdci o něco rozmanitější, ale jak jsem již zmínil já, “Jolly Roger” bylo zase vyrovnanější; je na každém, čemu dá přednost, v obou případech však dostane výbornou porci elektronické muziky, která není zas až tak žánrově vyhraněná, protože kromě zmiňovaného industrialu a EBM na ní v klidu narazíte i na nějaké to dark electro či trochu gotiky. U mě osobně sice stále o něco vede “Jolly Roger”, už jen z toho důvodu, že zde totálně zabíjely snad tři čtvrtiny songů, zatímco na “It’s Alive!” je to “jen” tak lehce přes polovinu (i když co by za to jiní dali!), stále je to ale dost na to, aby Peter Spilles opět potvrdil, že nepatří mezi mé favority na elektronickém poli nadarmo.
Na úplný konec si pojďme zodpovědět ještě jednu docela zajímavou věc, která vás nejspíš napadla už někde na začátku článku – “It’s Alive!” je sice možná cool muzika, ale proč se tu o ní vlastně píše, když je tohle přece stránka o metalové hudbě? Upřímně řečeno, většinu redaktorů prostě už dávno nebaví poslouchat jenom metal a měřítkem, podle něhož hudbu posuzujeme, je kvalita, ne žánr. Tak proč čas od času nedat prostor i něčemu odlišnějšímu? A ano, kromě toho taky máme Santa Hates You hodně rádi a hlavně jsme samozřejmě ukrutně zamilovaní do Jinxy (smích). Ale teď vážně, spousta posluchačů metalu je přesvědčena, že elektronická muzika je jenom počítačové tuc-tuc bez mozku, ale věřte nám, že rozhodně není, stejně jako metal není jenom bezhlavé blití do mikrofonu, jak si myslí spousta lidí mimo tento žánr. A proč se o tom nepřesvědčit právě se Santa Hates You? Minimálně jednoho dříve kovaného metalistu, mistra Ježuru, už o smysluplnosti elektroniky zdárně přesvědčili…
Další názory:
Německá dvojice Santa Hates You je jednou z hudebních formací, které mi otevřely dveře do světa elektronické hudby a na svém novém albu potvrzují, že se jim to podařilo nikoli omylem, ale protože za sebou nechávají mimořádně kvalitní muziku. Předchozí desku “Jolly Roger” nemám naposlouchanou tak jako H., takže se mi nechce pouštět do vzájemného srovnávání kvalit, ale jedno je jisté – “It’s Alive” je pestřejší co do nálad i do použitých hudebních postupů a technik. S výjimkou “Fight Truth Decay” mě něčím zaujaly všechny skladby a myslím že se nespletu, když prohlásím, že se jedná o další velmi zdařilý počin, který může oslovit i ty, kteří si to sami nepřipouští. A největší pecky? Pro mě určitě “Independence”, klipová “Scum”, “Are You Scared?”, “Slightly Dead”, “Skeletal Parade”… Vlastně skoro všechno… Ježura
