S počtem odsloužených let na hudební scéně se povětšinou snižuje kadence nových desek a mezery mezi jednotlivými dlouhohrajícími položkami diskografie se prodlužují. Důvodů může být mnoho – klesající invence a skladatelská potence, rozvaha a snaha přijít s vyzrálým materiálem nebo kupříkladu nepotřeba se hnát honem kupředu, když už máte svoje pozice vydobyté a vaše kapela má nějaké jméno. Může jít o kombinaci vícera možností, klidně může jít i o něco dočista jiného a nic z právě jmenovaného nemusí být pravdivé. Přesto se zdá, že ono pořekadlo o menším počtu nahrávek s přibývajícími roky je takřka obecně platné a většina skupin jej splňuje.
Výjimky se však samozřejmě najdou a Project Pitchfork mezi takové zcela jistě patří. Němci právem už dávno patří mezi legendy elektronické muziky, dali této scéně množství alb a množství skvělých skladeb. Mohlo by se zdát, že s takovým statusem by si klidně mohli dovolit jen požitkářsky vychutnávat plody své dřívější práce, která začala před čtvrtstoletím, a pouze tu a tam věnovat fanouškům novou, patřičně vybroušenou desku.
Jenže s tím na Project Pitchfork nechoďte, kapela je nezastavitelná a pořád to do lidí hrne pod tlakem. Koncertní činnost nijak nezanedbávají a ještě v posledních letech – počínaje „Dream, Tiresias!“ z roku 2009 – stíhají vydávat docela rychle nová alba, dost často jen po jednom roce, maximálně po dvou. A to ani nemluvě o tom, že jednotliví členové mají další projekty. Však třeba Dirk Scheuber letos vydal sólový počin „The Me I See“ a není tomu zas tak dávno, co Peter Spilles ještě dělal prímovou diskošku se Santa Hates You (jejichž činnost už asi byla ukončena poté, co se Peter a Jinxy rozešli jako partneři… čekám, kdy založí projekt své nové holce… anebo by v Santa Hates You mohl střídat zpěvačky podle toho, se kterou roštěnkou zrovna randí, to by byla kvalitní frajeřinka!).
Jednoduše řečeno, je toho dost a bohužel už se to začíná projevovat na kvalitě jednotlivých počinů. Třeba „Black“ z roku 2013 bylo dost příjemné a některé písničky tu byly silné, ale následující, o jeden letopočet mladší „Blood“ už mě příliš nezaujalo. Když tak o tom přemýšlím, „Blood“ jsem všehovšudy slyšel jen jednou a letmo, ale nějak jsem nikdy nedostal chuť dát si další dostaveníčko. Což může i nemusí být chyba samotné nahrávky, nemělo to být přímo její hodnocení. U letošního alba „Look Up, I’m Down There“ už jsem se ale zařekl, že tentokrát se na to nevyseru a recenzi si dám…
Na rovinu – novinka rozhodně mohla být lepší, než je ve svém aktuálním stavu. Project Pitchfork jsou samozřejmě příliš zkušená a ostřílená kapela, aby do světa pustili regulérní sračku, přesto na mě „Look Up, I’m Down There“ nepůsobí úplně nejpřesvědčivějším dojmem.
„Into Orbit“ není žádným energickým otvírákem, možná trochu překvapivě se jedná spíš o pomalejší věc, ale melodie je vcelku příjemná a díky refrénu je to v cajku. Poté přicházejí dva největší hity a zároveň vrcholy celé kolekce. „Titânes“ i „Propaganda Child“ jsou parádní kusy, s nimiž Project Pitchfork ukazují, že i v roce 2016 pořád umí napsat výborný song. Poté už ale následuje sešup. „Blind Eye“ ještě není vyloženě hloupá, ale oproti dvěma předchozím peckám je to citelný propad.
„Pandora“ je ovšem na hraně a jde o první track, jenž si říká o přeskakování. Bohužel zdaleka není tím nejhorším, protože hned záhy přichází příšerná dvojice „Look Up, I’m Down There“ (ještě titulní song, ty vole!) a „Volcano“. Především ta druhá je hnus jako prase a nezaslouží si nic jiného než mocnou nenávist. Jasně, já samozřejmě vím a beru, že Project Pitchfork nejsou a nikdy nebyli ultimátní divočáci, že to není žádná aggrotechová rychta a že i pomalejší skladby k nim patří, ale nějakou hranici by to mít mělo. Třeba kytarová linka ve „Volcano“ je prostě hrozně kýčovitá a bleju z ní, kdykoliv si na ni jen vzpomenu. Velmi chabý dojem zanechává i „Sunset Devastation“, takže trochu hratelná je až „Open with Caution“, byť o žádný zázrak se rozhodně nejedná.
Je to tedy až závěr nahrávky, který opětovně trochu vyspraví náladu. „Furious Numbers“ má několik povedených syntezátorových linek a baví mě i refrén; rychlejší „Exile“ dokáže vlít něco málo energie do již dávno zkornatělých žil posluchače. Finální „Sky Eye“ pak ukazuje, že když se chce, tak to jde i pomalu.
Několik dobrých písniček „Look Up, I’m Down There“ bezesporu přináší. Především „Titânes“ a „Propaganda Child“ jsou super, jejich poslech si dokážu užít a mám při nich pocit, že přesně něco takového chci od současných Project Pitchfork slyšet. Jenže podívám-li se na album jako na celek, nemohu se zbavit dojmu, že by Němcům přece jenom prospělo, kdyby trochu zvolnili tempo a nesypali ven jednu desku za druhou. Kdyby namísto tří řadovek vydali za pět let jednu, kde by se nacházely jen ty nejpovedenější kousky, tak by to byla arcišleha. Jenže za současného stavu je to prostě… no, mohlo a mělo by to být o dost lepší, jakkoliv se „Look Up, I’m Down There“ při přeskočení (řekněme) tří songů poslouchat dá.
Němci Project Pitchfork vydají 28. října desku „Look Up, I’m Down There“, na což nyní upozorňují vydáním nového singlu. Videoklip „Titânes“ sledujte na YouTube.
Novinka německých electro veteránů Project Pitchfork se bude jmenovat „Look Up, I’m Down There“ a vyjde 28. října u Trisol Music Group. K mání bude standardní CD, 2CD kniha a fanouškovská edice s tričkem (k objednání jen do 4. října). Obal se nachází tady, traclist následuje:
01. Into Orbit 02. Titânes 03. Propaganda Child 04. Blind Eye 05. Pandora 06. Look Up, I’m Down There 07. Volcano 08. Sunset Devastation 09. Open with Caution 10. Furious Numbers 11. Exile 12. Sky Eye
Dirk Scheuber z Project Pitchfork si přichystal album sólového materiálu. Počin se jmenuje „The Me I See“ a vyjde 12. srpna u labelu Trisol. Obal najdete tady, tracklist následuje níže. První ukázky se do éteru dostanou 1. července.
01. Everything 02. Human 03. Out of Time 04. Averell 05. Chypta 06. Space 07. Goldshape 08. Methods 09. Lovers Breath 10. 3rd Eye 11. Let Go
Němečtí Project Pitchfork zveřejnili nový videoklip k písničce „What Have We Done“ – sledovat jej můžete na YouTube. Jedná se o novinkový song, který se objevil na čerstvé kompilačce „Second Anthology“ (vyšla 26. února u Trisol Music Group).
Project Pitchfork se v naší republice naposledy představili nějaký rok a půl zpátky v Praze a už tehdy jsem měl v plánu se vetřít do publika a očíhnout, jak to téhle německé industriální legendě šlape živě, nicméně z různých nehudebních důvodů se tak nestalo. Když se ovšem formace okolo frontmana Petera Spillese v letošním roce vrátila na repete (a shodou okolností do úplně stejného klubu), tak podruhé už jsem neváhal…
Role prvního vystupujícího večera připadla domácímu supportu v podání tříčlenné kapely Tear v nástrojovém obsazení zpěv, baskytara a bicí. Muzikanti se sladili do černých košil se zářivě oranžovými kravatami, což vypadalo dobře stejně jako výborný nápad s baterkou a posléze i laserem na mikrofonu. Až sem v pořádku. Hudebně to vlastně také byla pohoda, sice nic extrémně světoborného, ale poměrně slušně šlapající a chytlavá elektronika. Poměrně záhy mě ovšem začal dost rozčilovat vokál Zdeňka Vovesného, což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že právě on je hlavní hybnou silou Tear… při vší úctě mi ale přišlo, že si to prostě moc nedával. Vzhledem k tomu, že do té doby jsem Tear ve studiové podobě neznal, jsem si říkal, jestli to náhodou nebylo jen tím večerem, nicméně po zpětném náslechu poslední řadovky “Nuclear Weapons Shop” z roku 2011 jsem zjistil, že stejně to na mě působí i z alba.
Další věc, která Tear trochu podrážela nohy, byl dost přeřvaný zvuk, jenž skoro trhal uši i přímo u zvukaře, natožpak vepředu. V neposlední řadě se mi zdálo, že skupina hrála až přespříliš dlouho, jelikož minimálně poslední třetina mě už jednoduše nudila. Každopádně, Tear byli rozhodně přesvědčivější v těch rychlejších písničkách, přičemž nejvíce asi v česky zpívané “T.M.A.”, u níž mi přišlo, že si je v ní Zdeněk nejjistější. Docela zajímavá ovšem byla rovněž překopávka “Radioactivity” od legendárních Kraftwerk. Naopak když Tear vytáhli pomalou “The Gem”, tak mi to s prominutím přišlo jako hrůza…
Jako druhý účinkující večera se na pódium po jeho menší přestavbě nachystal Daniel Myer alias Architect (metalový čtenář by si to v žádném případě neměl plést s britskými Architects, to je trochu něco jiného :)). A jednotné číslo je opravdu na místě, protože na to byl sám… tedy, co se lidského, organického materiálu týče, jelikož z toho neorganického mu byly nápomocni ještě laptop, hora čudlíků a perkuse. Takže to tedy vlastně musela být nuda, ne? Koho by bavilo se dívat, jak jeden plešatý fousatý týpek kroutí pár knoflíků na stole? Mezi posluchači metalu je to poměrně rozšířená pověra, že něco podobného ani není pořádný koncert a že u toho člověk chcípne nudou, což někdy klidně i může být pravda, ale případ Architect to rozhodně nebyl, právě naopak, protože to byla neskutečně skvělé a už během prvního songu Myer okamžitě vtáhnul do děje.
Osobně mám letmou zkušenost pouze s posledním loňským albem “Mine”, které je takové hodně poklidné a spíše relaxační. Živě to však bylo úplně naopak a jednalo se o parádní nářez, který nenudil ani minutu. Songy jely z počítače, ale Myer je různým zasvěceným kroucením zmiňovaných knoflíků různě prznil, výjimečně vzal paličky a třísknul do přistavených perkusí, ještě výjimečněji něco málo pronesl do mikrofonu, ale v každém případě na něm bylo znát, že to dělá s hodně velkým zanícením a svou muziku prožívá, což se samozřejmě zákonitě odrazilo i do publika, takže ve výsledku nešlo dělat nic jiného, než “spořádaně” trsat do rytmu (ale zase ne moc, protože mně by se každý smál). Hodně velká paráda.
Poslední lehká úprava pódia a na řadu konečně přichází zlatý hřeb večera, díky němuž do Rock Café vážila cestu asi většina přítomných. Project Pitchfork nastoupili v pětičlenné sestavě dvou bicích, dvou kláves, z nichž jedny jako záskok obstarával Daniel Myer z Architect, a samozřejmě i jednoho hlavního vokálu pro Petera Spillese. Připravený stojan na mikrofon, který vypadal jako mutantní kříženec africké fujary a obřího dilda, se odporoučel pryč už během první skladby “Pitch-Black”, aby nezavazel a koncert mohl jet naplno. A nemá cenu to nějak zvlášť natahovat, radši to řeknu hned na začátku – byla to prostě šleha jako prase.
Project Pitchfork zahráli dost velkou nálož 23 songů, na pódiu strávili více jak dvě hodiny, ale místo pro nějakou nudu tak nějak nebylo, jelikož vystoupení mělo doslova neuvěřitelný spád. Mezi skladbami se nekonaly žádné velké prodlevy, Spilles si nehrál na žádného řečníka, maximálně sem tam prohodil větičku, jinak se drtivou většinu času jenom hrálo a hrálo. Kromě samotného frontmana, jenž byl ten večer v parádní formě a všechno vyzpíval v podstatě stejně jak na studiových předlohách (a to i u nejstarších kousků, při jejichž vzniku mu bylo o dvě dekády méně), pro mě byli hvězdami večera i oba bubeníci Achim Färber a Nook, jejichž souhra byla naprosto přesná a bezchybná. Říká se, že dvoje bicí živě vždycky udělají výbornou paseku, a tady se to bezezbytku potvrdilo. Rovněž Daniel Myer si svůj druhý set za večer hodně užíval a neustále se Spillesem vzájemně hecovali. Snad jenom Dirk Scheuber mi občas přišel, jako by tam radši ani nebyl, ale vzhledem k tomu, že jsem stál u opačného konce pódia, tak mě to osobně nijak zvlášť neiritovalo.
Výběr songů byl hodně rozmanitý… převahu sice měla celkem logicky poslední řadovka “Black” z loňského roku, z níž kromě zmiňovaného otvíráku “Pitch-Black” zaznělo dalších šest kusů, přičemž největšího ohlasu se dostalo asi videoklipové “Rain” (ačkoliv skvěle fungovaly fakt všechny), ale jinak Project Pitchfork zodpovědně provětrali téměř celou svou rozsáhlou diskografii až ke kultovnímu debutu “Dhyani” z roku 1991. Z toho zazněly hned dvě ukázky a obě v přídavku – “Fire and Ice” a “K.N.K.A.”, přičemž zejména ta první jmenovaná i přes své stáří hodně zabíjela a agresivní výbuchy, do nichž Spilles vyřvával “Fire and ice, fire and ice”, prostě měly sílu. Osobně mě hodně potěšilo dost silné zastoupení mojí oblíbené desky “Alpha Omega” (tři songy), hlavně pak že zazněla excelentní “Requiem”, která je jedním z mých nejoblíbenějších tracků Project Pitchfork vůbec. Největší mela se však strhla při jedné z těch novějších klasik, fantastické “Beholder”, jež byla právem jedním z vrcholů setu.
Výborná ovšem nebyla pouze kapela, ale také publikum, které v omezeném prostoru Rock Café předvádělo ukázkovou podporu, v kotli se to vařilo dost slušně. Po vizuální stránce také super – Project Pitchfork se do Rock Café vešli i se svou stěnou světel, povětšinou modře nasvícené pódium elektronické muzice sedělo parádně. Jednoduše řečeno, téměř všechno na jedničku. Jediné, co bylo o malinko horší, byl zvuk, který byl sice sám o sobě čitelný a dobrý, ale přespříliš nahlas… když má člověk pět dnů po koncertě pořád zalehlé uši, tak to volume prostě bylo moc vpravo a ne že ne. Nicméně ani tahle víceméně drobnost nezkazila pocit z jednoho excelentního koncertu, jímž vystoupení Project Pitchfork v Praze rozhodně bylo. Možná to nebyl nejlepší koncert života, ale pořád to byla bomba.
Druhý pohled (Atreides):
Na úvod musím přiznat, že na koncert jsem šel z větší části na blind. Ani jednu z předkapel jsem neznal (a to ani podle jména), přičemž z diskografie legend Project Pitchfork jsem byl obeznámen s posledními dvěma alby a nejvybranějšími peckami z YouTube. Nicméně mi nic nebránilo věřit v to, že půjde akci veskrze epickou a nezapomenutelnou – což v mnoha ohledech byla.
Prvním takovým nezapomenutelným bodem byla první předkapela Tear. Upřímně, něco takového jsem nežral už hodně dlouho a doufám, že uplyne dostatečně dlouhá doba, než zase budu. Jejich ohoz jakoby utekl z výběru toho nejhoršího z konce minulého století (korunován zářivě oranžovými kravatami evokujícími nejmenovanou politickou partaj). K tomu otřesná angličtina i pódiová prezentace. Ukazovátko a baterka skrytá v druhé straně mikrofonu jsou super nápady, frontman je ovšem zvládnul zabít stejně neelegantně, jako prase na jatkách. Navrch poněkud podprůměrný zvuk a přinejlepším průměrná diskotéka, která mě pro všechna předchozí negativa ani tak nebavila jako spíš iritovala. Vyjma nepřesvědčivého vystupování mi dost vadil i fakt, že docela velká část hudby jela ze samplů, což kapele taky docela ublížilo. Jestli nevalný začátek Tear napravili po třetí písni, to nevím. Zkoumat jsem to příliš nehodlal a raději se odebral do předsálí.
O poznání lépe si pak vedl následující Daniel Myer alias Architect. Bude to možná znít až trochu kacířsky, ale v některých momentech snad i lépe, než hlavní hvězda večera, Project Pitchfork. Temné beaty, dechberoucí momenty, skvělé melodie a především neskutečně živá prezentace samotného Architecta, který rozhodně nebyl tím pasivním DJem, který sem tam zakroutí s pár knoflíky. O to víc mě mrzelo, že jeho set trval slabou půlhodinu, což mi na takové jméno a hudbu přijde vážně hodně málo. I předchozí Tear strávili na pódiu k mé nelibosti o dobrou čtvrt hodinu déle, což mi vzhledem k Myerovým kvalitám přišlo poněkud nadhodnocené. Ale budiž – původně jsem šel především na Project Pitchfork a z jejich strany jsem se dočkal excelentního zážitku.
Setlist Project Pitchfork:
01. Intro
02. Pitch-Black
03. Timekiller
04. Midnight Moon Misery
05. Alpha Omega
06. Endless Infinity
07. An End
08. The Longing
09. Acid Ocean
10. God Wrote
11. En Garde!
12. Conjure
13. Contract
14. Teardrop
15. Rain
16. Requiem
17. Beholder
18. Enchanted Dots of Light
– – – – –
19. Fire and Ice
20. Souls
21. The Queen of Time and Space
22. Rescue
23. K.N.K.A.
24. Onyx
Dvouhodinový set nacpaný třiadvaceti songy, ze kterých jsem jich znal přinejlepším polovinu. I ta polovina mi ale nebránila, abych si jejich vystoupení užil. Páru kláves a páru bicích vévodil principál Peter Spilles. Strhující atmosféra a energie, kterou rozdmýchával právě Spilles, hnala Project Pitchfork vpřed po celé dvě hodiny. Masivně přispíval i hostující Daniel Myer. Od dvojice bicích jsem očekával poněkud větší nášup, nakonec se ale velká část znich ztratila za uřvanou basovou linkou, která prala do publika o sto šest. Možnosti Achima Färbera a Nooka mi tak přišly poněkud nevyužity, což je škoda. Když vzpomenu na bubenické majstrštyky v podání Kylesy, která stejný prostor rozezněla v lednu, trochu to zamrzí. Publikum reagovalo ve většině případů bezchybně, jeho odezva byla skvělá – ostatně, Project Pitchfork si snad ani jinou nezasloužili. Jak již podotkl H., velký díl ukousla nová deska, kterou mám docela rád, v čele s “Rain” a “Pitch-Black”. Stejně tak jsem byl rád i za fláky jako “Beholder”.
Užil jsem si však ale i druhou, pro mě neznámou polovinu vystoupení, složenou právě ze staršího (až pro Project Pitchfork téměř archaického) materiálu. Hodně jsem v tomto případě ocenil nejen nasazení kapely, ale i další propriety, jakými byla LED stěna nebo laserová show – ačkoliv po docela odvážných prohlášeních pořadatelů jsem ji očekával v poněkud větších rozměrech. Rozhodně však dodala vystoupení další rozměr. Jediné výraznější negativum již rovněž zmínil kolega nademnou – přehulený zvuk, který byl vážně zatraceně na hlas. V uších mi sice nezvonilo další týden, ale myslím, že i menší nahluchlost po dobu následujících čtyřiadvaceti hodin je docela dostačující. Ale ať tak nebo tak, vynikající akce!
Německá industriální legenda Project Pitchfork opět zasahuje s novým album, tentokrát již, pokud mě mé chatrné počty nezradily, patnáctým. Samozřejmě při takovém číslu vždy vyvstává otázka, zdali se kapele podaří udržet laťku, tím spíš při tak velké kadenci desek v posledních letech. Možná si řeknete, že dva roky od předcházejícího počinu “Quantum Mechanics” nejsou přece zas tak hrozné, avšak v té době vydali Project Pitchfork tři alba ve třech letech. A fakt že všechny tři, i “Dream, Tiresias!” a “Continuum Ride”, jsou velmi kvalitní počiny, je dalším důvodem, proč se ptát, jestli novinka dostojí věhlasu svých tvůrců. Ona poznámka o nadprodukci však byla myšlena spíše ohledně hlavního mozku kapely, ikonického frontmana Petera Spillese, jenž v mezičase ještě řádně provětral i svůj tanečnější vedlejší projekt Santa Hates You, s nímž v nedávné době rovněž nasolil pěkných pár počinů. V konečném součtu to tedy z jeho strany máme od roku 2009 celých sedm dlouhohrajících desek, včetně čerstvé “Black”, každá s fungl novou muzikou.
Ačkoliv tak nějak nechápu, jak je to ten člověk schopen zvládat, všech sedm zmíněných alb je na velmi dobré až skvělé úrovni. Pokud čtete pozorně, jistě jste si všimli, že do té sedmičky patří i “Black”, čímž jsme vlastně dostali odpověď, jestli nejnovější dílo z dílny Project Pitchork dokázalo udržet úroveň. Jasně, klidně se přiznám, že Project Pitchfork i Santa Hates You mám dost rád, tudíž tomu možná nevědomky trochu přidávám, nicméně to zhola nic nemění na faktu, že se mi to prostě upřímně líbí, jak po čertech zábavná a chytlavá tvorba Santa Hates You, tak o něco těžší Project Pitchfork.
Možná si někteří z vás vzpomenou, že před několika měsíci tu proběhla recenze právě na Santa Hates You, resp. na jejich poslední počin “It’s Alive!”. Vzhledem k tomu, že obě čistě elektronické skupiny jsou svým žánrem mimo běžné zaměření našeho webu, dovolil bych si to vzít malinko polopaticky, k čemuž se přímo nabízí právě srovnání se Santa Hates You, když jsme je tu již jednou probírali. Jak již bylo řečeno, Project Pitchfork jsou celkově o dost náročnější na poslech než právě Santa Hates You, jejichž muzika je tak pekelně chytlavá, že to člověka neuvěřitelně baví takřka ihned, kdežto desky Project Pitchfork patří obecně k tomu typu hudby, jemuž prostě musíte přijít na kobylku. Přestože to pro mnohé ortodoxní bude až kacířská myšlenka, v tomto ohledu ta muzika vyžaduje v podstatě stejný přístup jako některá metalová alba, která tu recenzujeme běžně (ono když jsme u toho, tak tvrdá elektronika a metal k sobě svým přístupem mají mnohem blíže, než si je většina lidí z obou táborů ochotna připustit, to už je ovšem na jinou diskuzi). Tím mám na mysli především to, že Project Pitchfork – a asi bych měl zdůraznit, že se to samozřejmě týká i “Black”, abychom se stále pohybovali v rámci recenze, nikoliv obecného povídání o kapele – je nutné věnovat nějaký čas a nahrávkou se doslova prokousat; stejně jako v případě mnohých metalových počinů prostě chvíli trvá, než se to člověku dostane pod kůži. Já osobně třeba Project Pitchfork už nějaký ten pátek poslouchám, přesto to ani u mne nebylo hned, než jsem “Black” pořádně docenil.
Samozřejmě i Project Pitchfork se nebojí některých chytlavějších momentů, na rozdíl od Santa Hates You ovšem nejsou podávány tak triviálně (čímž rozhodně netvrdím, že by Santa Hates You byla hloupá hudba), jejich skladby jsou vystavěny trochu náročněji a chytřeji. Klávesy jsou povětšinou složitější, beaty nejsou tak zběsile rozverné, ale trochu rozvážnější. Hlavně takřka všude je těch hudebních vrstev více, tudíž se posluchač musí obrnit trpělivostí, než je všechny pomalu poodkryje. V tomto ohledu může jako nádherný příklad posloužit hned úvodní “Pitch-Black”, v níž se toho na první poslech děje přehršel, až to mnohdy působí trochu chaoticky, zároveň jsou zde ale klávesové linky, které jsou opravdu líbivé, v tom dobrém slova smyslu. Na rozdíl od kolegy pode mnou mi na “Black” rozhodně nevadí délka, která se ustálila na 57 minutách, protože ta deska toho jednoduše nabízí tolik, že není problém udržet pozornost po celou dobu. Je pravda, že pokud k tomu připočítáme ještě druhý disk, jenž přidává další půl hodinu (dva nové songy a tři remixy písniček z prvního CD), je to už pořádná nálož muziky, tento druhý disk je ovšem pouze bonus k luxusní limitované edici.
Co se týče jednotlivých skladeb, po prvních pár posleších jsem měl pár jasných favoritů, které jsem chtěl v recenzi rozhodně vypíchnout, mezi takové patří kupříkladu “stadiónová” “Enchanted Dots of Light”, což je asi nejchytlavější kus nahrávky a nejspíš i jediný, který opravdu vyčnívá hned na prvních poslech. Avšak čím déle “Black” poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že vlastně u žádného songu na “Black” není možné sáhnout vedle. Ty, které se vybarvily mezi prvními, po čase rozhodně nudit nezačaly, naopak baví neustále. A na druhou stranu z těch, jež se zpočátku tvářily trochu nepřístupně nebo nenápadně, se při troše snahy vyklubou možná ty nejzajímavější věci. Z obecnějšího úhlu pohledu je však pro nás stěžejní to, že jako celek “Black” neobsahuje žádnou slabší položku, a ať sáhnete, kam sáhnete, vždy se trefíte do černého (příznačné přirovnání vzhledem k názvu).
Pokud se ovšem přece jenom zaměříme na jednotlivé písničky, zcela jasně se nám potvrdí výše řečená slova o rozmanitosti. Najdeme zde jak adrenalinové věci, jako je již zmiňovaná “Enchanted Dots of Lights”, ale i třeba groteskní cirkusáckou záležitost “The Circus”, potemnělou “Contract”, nebo atmosféry jako “Acid Ocean” či “Rain”, kterou bychom s hodně velkou nadsázkou mohli nazvat baladou. Přesto všechno “Black” stále v žádném případě nepůsobí jako nějaký slepenec, ale naprosto logicky drží pohromadě, což je obdivuhodné.
Řečeno ve zkratce, “Black” je další výtečná deska od jedné výtečné kapely, která sice už dávno na elektronické scéně zanechala nesmazatelnou stopu, přesto ani svou aktuální tvorbu nepůsobí jakkoliv vyčpěle či na odpis, jak se u mnohých veličin různých žánrů stává, právě naopak. Inu, kdo umí, ten prostě umí…
Druhý pohled (Zajus):
Poté, co mě velectěný H. loni vlákal do pasti zvané Santa Hates You, jsem k elektronické hudbě získal o něco lepší vztah, než jaký jsem k ní choval v minulosti. I tak se ale nevrhám po každé žánrové novince a své hudební oběti si vybírám velmi pečlivě. Proč jsem si vybral právě Project Pitchfork, musí být více než zjevné. Je to pochopitelně kvůli jejich personálnímu spříznění s již zmíněnými Santa Hates You. Zajímalo mě, co Peter Spilles kutí ve své hlavní kapele a jak se její tvorba od “Santů” liší. Ke svému překvapení jsem zjistil, že rozdílů je snad více než styčných bodů. Ano, stále zde mluvíme o elektronické hudbě s pravidelnou přítomností povedených vokálů, tím však podobnost z větší části končí. Kde Santa Hates You nasazují rychlejší tempa, chytlavé refrény a zábavné videoklipy, tam Project Pitchfork vsází na pomalejší hudbu a negativní emoce. Kde Santa Hates You útočí nebezpečnou krasavicí Jinxy, Project Pitchfork kontruje industriální odtažitostí.
Jinými slovy, “Black” není zdaleka tak zábavné, dokud do něj opravdu neproniknete. Pak se ukáže síla jednotlivých kompozic, z nichž musím vypíchnout povedené písně “Rain”, “Acid Ocean” a “Black Sanctuary”. Důležité však je, že skladby nejsou cíleně nepřátelské. Po kratším hledání v nich není problém objevit množství zajímavých melodií, které však nijak nekazí již zmíněnou pochmurnou náladu alba. Pokud bych měl hledat výtky, zmínil bych přílišnou délku, která mě párkrát přinutila album “utnout” ještě před koncem. Nejde ovšem o žádný extrém, ubrat by nejspíše stačilo jen pár minut. Album “Black” mě tedy pozitivně překvapilo. Pokud si chcete, stejně jako já, rozšiřovat hudební rozhled a nechcete se přitom šťourat v minulosti, Project Pitchfork rozhodně nejsou špatnou volbou. Zajus
Země: Německo Žánr: dark electro / industrial Datum vydání: 28.9.2012 Label: Trisol
Tracklist:
01. In the Laboratory
02. Independence
03. Scum
04. How to Create a Monster
05. Rise!
06. Are You Scared?
07. Fight Truth Decay
08. Slightly Dead
09. Skeletal Parade
10. It’s Alive!
Jistě si každý z vás vzpomene v rámci metalové scény na nějakého hudebníka, který je až podivuhodně aktivní, jehož jméno je podepsáno pod ne zrovna zanedbatelným množstvím desek, jež vycházejí ve vcelku úctyhodné kadenci, navíc v rámci hned několika kapel. Metalová scéna ovšem není zdaleka jediná, kde se takoví muzikanti vyskytují, myslím, že bychom někoho takového dokázali najít v podstatě v jakémkoliv žánrovém odvětví – elektronickou scénu nevyjímaje. Právě sem patří jistý Němec Peter Spilles, který je znám především jako hlavní postava dnes již kultovní industriální veličiny Project Pitchfork, jež nemůže být pro nikoho z vás, kdo se alespoň trochu zajímáte i o elektronickou muziku, neznámým pojmem. Není tomu však zas až tak dávno, konkrétně pět let zpátky, co si tento Peter Spilles usmyslel, že jeho hlavní kapela je mu málo, což logicky vedlo k založení dalšího projektu. Tento projekt dostal prďácké jméno Santa Hates You, společně se samotným Peterem se na něm podílí ještě velice vizuálně sympatická zpěvačka Jinxy, obvykle oblečená v nějakém tom přiléhavém latexu nebo jiných těsných hadřících, a společně se vrhli na tvorbu chytlavé kombinace industrialu a EBM…
Peter Spilles patří mezi ten typ hudebníků, u nichž člověk občas přemýšlí, jestli vůbec stíhají někdy spát, protože jak v rámci Project Pitchfork, tak se Santa Hates You solí jednu fošnu za druhou, obzvláště v druhém jmenovaném případě, vždyť předchozí – a nutno říct, že výborné – “Jolly Roger” je staré sotva rok a už je na trhu další dlouhohrající novinka “It’s Alive!”, za poslední tři roky už vlastně třetí. Přesto je rozdíl mezi oběma skupinami na první poslech znatelný a rozhodně se nedá tvrdit, že by jejich paralelní tvorby jakkoliv splývaly. Santa Hates You jsou totiž slyšitelně tanečnější a chytlavější, osobně u nich cítím také trochu větší nadhled a do jisté míry i nadsázku – i z těchto důvodu mají Santa Hates You o něco větší šanci zaujmout elektronickou tvorbou nepolíbeného posluchače (kteří Sicmaggot navštěvují asi v trochu hojnější míře) než poslechově o něco těžší Project Pitchfork.
Nyní už ovšem k samotné zámince, díky níž tento článek vlastně vznikl, tedy k desce “It’s Alive!”. Pokud bych měl hned na začátek porovnat s “Jolly Roger”, musím říct, že loňská nahrávka byla dle mého bezvýznamného názoru o něco málo lepší, celkově trochu vyrovnanější a obsahovala větší počet těch opravdu kulervoucích pecek, které člověka chytí za spoďáry hned s prvním poslechem. Znamená to však, že by se “It’s Alive!” nepovedlo? Ale kdepak! Stále se jedná o dost povedenou záležitost, která navíc do tvorby Santa Hates You přináší jeden oživující prvek, jímž je asi nejznatelnější podíl zmiňované nadsázky vůbec. Jak již název i obal napovídají, jedná se o nadsázku v podobě lehce groteskní hororové stylizace (to, co se mi podařilo odposlouchat z textů, mi dává za pravdu), která těží – alespoň mně to tak připadá – především z Frankensteina. Téma sice nedýchá z úplně všech skladeb, podobně jako ne všechny songy na albu “Jolly Roger” měly co dočinění s vodní hladinou, jež byla jeho hlavní předmětem, v nemalém počtu však ano…
Toto ostatně potvrzuje již hororové intro “In the Laboratory”, na jehož konci doktor zahlásí legendární filmovou hlášku “It’s alive!”, alias “Ono to žije!”, a elektronické monstrum se rozjede s písničkou “Independence”, která zrovna mezi ty hororovky nepatří, přesto se však jedná o velmi dobrý energický otvírák. Možná, že závěrečné opakování refrénu, který je sám o sobě hodně prima, je až moc natahované, ale i tak se “It’s Alive!” rozjíždí v příjemném duchu. Následující klipovka “Scum” je přesně tím songem, jenž patří mezi výše zmiňované kulervoucí pecky, které vás dostanou hned na první poslech. Výtečný a extrémně slušný refrén “Fuck you, you fucking scum!” z hlavy dostanete možná tak jenom dynamitem, ale jinak asi ne, protože se tam usadí nejspíš natrvalo a člověk si ho pak v hlavě prozpěvuje celý den. Třetí regulérní písnička “How to Create a Monster” však nahrávku bohužel trochu zpomalí; sice není vyloženě špatná a trochu netypický refrén má také něco do sebe, ale v porovnání se dvěma předchozími a také dvěma následujícími skladbami “How to Create a Monster” dost ztrácí. Dokázal bych si ji představit spíš v druhé polovině desky, kde by podle mě zafungovala o něco lépe.
Zmiňované další dva songy ovšem náladu vykopnou zase nahoru, dokonce tak moc, až dosahuje hodnot někde okolo nadšení. “Rise!” i “Are You Scared?” totiž jednoznačně patří k vrcholům celého “It’s Alive!” a dovolil bych si říct, že minimálně “Are You Scared?”, dokonce i k tomu nejlepšímu z tvorby Santa Hates You vůbec. Stejně jako v případě všech předchozích kusů musím i tentokrát vyzdvihnout refrén, který je obecně silnou stránkou Santa Hates You, ale zrovna v těchto dvou příkladech je to setsakra markantní. Obě pecky navíc obsahují i skvělý chytlavý beat, ukrutně šlapající rytmiku a spoustu výborných nápadů v elektronické složce – jako příklad mohu znovu uvést třeba refrén “Are You Scared?”, jenž kromě toho, že má sám o sobě sílu, jak když kopne kůň, tak se navíc vytasí s výtečnými “frankensteinovskými” klávesami. Ona i “Rise!” jsou jednoduše hitovky, jak se patří.
Ze závěrečné čtveřice zaujme především “Slightly Dead”, kde člověka znovu dostanou do kolen záhrobní klávesy a ještě jedna věc, kterou už asi sami dokážete uhádnout – opět refrén. “Fight Truth Decay” a “Skeletal Parade” také rozhodně nejsou špatné, ačkoliv první zmiňované trochu ubírá umístění po nejlepším songu “Are You Scared?”, ale speciální zmínku už bych věnoval jen závěrečné titulce “It’s Alive!”, hlavně tedy jejímu závěru, jenž nahrávku ukončí ve vskutku prdel-nakopávajícím duchu.
Na závěr části o hudební náplni se samozřejmě sluší zmínit také vokály, které jsou nedílnou součástí muziky Santa Hates You. Ty jsou – a ne, že by to bylo nějaké velké překvapení – na nejvyšší úrovni. Peter Spilles už v samotných Project Pitchfork dávno dokázal, že s mikrofonem umí stejně dobře, jako mu jde skládání hudby, a Jinxy, u níž mi přijde, že tentokrát dostala ještě o něco víc prostoru, asi také nebude žádný amatér, když si ji legenda industriální scény vzala jako parťáka do svého vlastního projektu.
Jak zmiňuje kolega pode mnou, “It’s Alive!” je oproti svému předchůdci o něco rozmanitější, ale jak jsem již zmínil já, “Jolly Roger” bylo zase vyrovnanější; je na každém, čemu dá přednost, v obou případech však dostane výbornou porci elektronické muziky, která není zas až tak žánrově vyhraněná, protože kromě zmiňovaného industrialu a EBM na ní v klidu narazíte i na nějaké to dark electro či trochu gotiky. U mě osobně sice stále o něco vede “Jolly Roger”, už jen z toho důvodu, že zde totálně zabíjely snad tři čtvrtiny songů, zatímco na “It’s Alive!” je to “jen” tak lehce přes polovinu (i když co by za to jiní dali!), stále je to ale dost na to, aby Peter Spilles opět potvrdil, že nepatří mezi mé favority na elektronickém poli nadarmo.
Na úplný konec si pojďme zodpovědět ještě jednu docela zajímavou věc, která vás nejspíš napadla už někde na začátku článku – “It’s Alive!” je sice možná cool muzika, ale proč se tu o ní vlastně píše, když je tohle přece stránka o metalové hudbě? Upřímně řečeno, většinu redaktorů prostě už dávno nebaví poslouchat jenom metal a měřítkem, podle něhož hudbu posuzujeme, je kvalita, ne žánr. Tak proč čas od času nedat prostor i něčemu odlišnějšímu? A ano, kromě toho taky máme Santa Hates You hodně rádi a hlavně jsme samozřejmě ukrutně zamilovaní do Jinxy (smích). Ale teď vážně, spousta posluchačů metalu je přesvědčena, že elektronická muzika je jenom počítačové tuc-tuc bez mozku, ale věřte nám, že rozhodně není, stejně jako metal není jenom bezhlavé blití do mikrofonu, jak si myslí spousta lidí mimo tento žánr. A proč se o tom nepřesvědčit právě se Santa Hates You? Minimálně jednoho dříve kovaného metalistu, mistra Ježuru, už o smysluplnosti elektroniky zdárně přesvědčili…
Další názory:
Německá dvojice Santa Hates You je jednou z hudebních formací, které mi otevřely dveře do světa elektronické hudby a na svém novém albu potvrzují, že se jim to podařilo nikoli omylem, ale protože za sebou nechávají mimořádně kvalitní muziku. Předchozí desku “Jolly Roger” nemám naposlouchanou tak jako H., takže se mi nechce pouštět do vzájemného srovnávání kvalit, ale jedno je jisté – “It’s Alive” je pestřejší co do nálad i do použitých hudebních postupů a technik. S výjimkou “Fight Truth Decay” mě něčím zaujaly všechny skladby a myslím že se nespletu, když prohlásím, že se jedná o další velmi zdařilý počin, který může oslovit i ty, kteří si to sami nepřipouští. A největší pecky? Pro mě určitě “Independence”, klipová “Scum”, “Are You Scared?”, “Slightly Dead”, “Skeletal Parade”… Vlastně skoro všechno… Ježura
