Laibach - Also sprach Zarathustra

Laibach – Also sprach Zarathustra

Laibach - Also sprach Zarathustra

Země: Slovinsko
Žánr: neoclassical / electronica
Datum vydání: 14.7.2017
Label: Mute

Tracklist:
01. Vor Sonnen-Untergang
02. Ein Untergang
03. Die Unschuld I
04. Ein Verkündiger
05. Von Gipfel zu Gipfel
06. Das Glück
07. Das Nachtlied I
08. Das Nachtlied II
09. Die Unschuld II
10. Als Geist
11. Vor Sonnen-Aufgang
12. Von den drei Verwandlungen

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začínat recenzi na formaci jako Laibach je ve své podstatě dost obtížné. Co má člověk o téhle legendární skupině napsat, aniž by opisoval zjevné a aniž by opakoval něco, co již před ním stokrát napsal někdo jiný? Jde to jen těžko, ale tak už to bývá u podobných velikánů. Nová desky „Also sprach Zarathustra“ ovšem sama poskytuje východisko. Sice i v tomto případě půjde o omílání toho, co již každý příznivec Laibach dávno ví a co se nejspíš objevilo na začátku většiny recenzí nové nahrávky, ale řekněme si upřímně – lze úplně vynechat okolnosti, za jakých „Also sprach Zarathustra“ vzniklo?

Jestli slovinská legenda experimentální hudby něčím v minulých letech poutala pozornost médií, byl to spíš její dvojkoncert v Severní Koreji v roce 2015, o němž posléze vznikl i dokument „Liberation Day“ (2016). Vystoupeními v nejizolovanějším režimu světa se Laibach dostali i do mainstreamových médií, která si jinak podobných uskupení příliš nevšímají, ale asi se není čemu divit, protože kolik evropských kapel o sobě může říct, že hrály pro severokorejské publikum?

Vedle této ojedinělé události docela zapadlo, že Laibach také stvořili hudební doprovod k divadelnímu představení „Thus Spoke Zarathustra“ založeném na stejnojmenném spisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Představení mělo premiéru v březnu 2016 ve městě Novo mesto v jižním Slovinsku. Deska „Also sprach Zarathustra“ (což je samozřejmě původní německý název knihy „Thus Spoke Zarathustra“, v češtině známé jako „Tak pravil Zarathustra“) je jakousi „upgradovanou“ a pozměněnou verzí původní hudby pro tuto divadelní hru, již Laibach letos vydali jako své regulérní album. To je tak formálním následovníkem nahrávky „Spectre“ z roku 2014.

Záměrně jsem to nazval formálním následovníkem, jelikož po hudební stránce „Also sprach Zarathustra“ na „Spectre“ nenavazuje takřka nijak. Laibach tak opětovně ukazují, že nejsou skupinou, jejíž tvorba by byla svázaná v jasně nalinkovaných mantinelech. Zatímco „Spectre“ bylo bez nadsázky písničkové album (což neznamená, že by postrádalo hloubku), „Also sprach Zarathustra“ je sevřený a jednolitý minimalismus, který namísto chytré elektroniky sází spíš na neoklasickou tvář. Což je ale nakonec něco, co by člověk od doprovodu k divadelnímu představení i očekával. Elektronika zde sice také hraje svou roli, ale ctí naturel alba, takže nějaká vypalovačka jako třeba tepající rychta „Tanz mit Laibach“ z „WAT“ se fakt nekoná.

Jestli je možné mezi minulým a aktuálním počinem někde hledat paralely, tak snad jedině v tom, že obě desky nabízejí svou nejhorší skladbu hned v úvodu. Jak mě posledně srala pískací „The Whistleblowers“, tak mě nyní nebaví ani „Vor Sonnen-Untergang“ se zbytečně opulentními smyčci, jejichž nálada je – i vzhledem k následnému vývoji „Also sprach Zarathustra“ – přespříliš optimistická. To samé platí i o „Vor Sonnen-Aufgang“ před koncem nahrávky, protože ta se vrací ke stejným motivům jako úvodní kompozice. Což není ojedinělý případ, protože v tracklistu lze již na první pohled odhalit víc dvojic, které evidentně patří k sobě a které následně skutečně používají stejné či přinejmenším podobné hudební motivy.

Laibach

V konečném důsledku je ovšem, jako vždy, stěžejní, zdali si nahrávka dokáže posluchače omotat kolem prstu jako celek. A v tomto ohledu „Also sprach Zarathustra“ naštěstí neselhává. S výjimkou „Vor Sonnen-Untergang“ / „Vor Sonnen-Aufgang“ totiž větších výhrad nemám. Jakmile Laibach vstoupí do temnějších vod, začne z toho sálat kýžená síla, ze zvukového minima se daří těžit maximum pocitů a „jen“ skrze jemné detaily a nuance se odvíjí poutavá deska. Mezi mé osobní favority patří „Von Gipfel zu Gipfel“, „Das Nachtlied I“ / „Das Nachtlied II“ a zejména „Die Unschuld I“ / „Die Unschuld II“. Což může vypadat zvláštně, když jsem výše prohlašoval, že nejde o písničkové album, ale zas tak velký protimluv to doufám není. Jednoduše oblíbené momenty v rámci velkého celku, které mají patřičný dopad právě jako součást, nikoliv jako jednotlivina.

Asi bych kecal, kdybych kecal něco o nejlepším albu. Nakonec i minulé „Spectre“ mi sedí o něco víc než „Also sprach Zarathustra“. Nicméně rozhodně není možné popírat, že Laibach jsou opět (neustále) vysoce zajímaví, poutaví a mají své specifické fluidum. V důsledku se tedy jedná o skvělou desku, jež možná má pár mušek, ale jako celek je nesporně hodna legendárního jména. Je to snad málo?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.