Archiv štítku: retro

Kabbalah – Spectral Ascent

Kabbalah - Spectral Ascent

Země: Španělsko
Žánr: occult psychedelic hard rock
Datum vydání: 7.7.2017
Label: Twin Earth Records

Tracklist:
01. Spectral Ascent
02. Resurrected
03. Phantasmal Planetoid
04. The Darkest End
05. The Reverend
06. The Darkness of Time
07. Dark Revelation
08. The Shadow
09. Presence

Hrací doba: 32:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Už ani nevím, kolikrát jsem zde psal o okultním retro doom rocku se zpěvačkou… Oukej, zas tolikrát to nebylo, protože takové věci častěji poslouchám, než o nich píšu, ale několikrát se tak již stalo. A rozhodně nelžu, když tvrdím, že nevím, kolikrát to bylo, protože kdo by se s tím počítal. Jedna věc je ovšem jistá – dnes přidáme další kousek do sbírky recenzí podobně laděných formací.

Poznávací znamení takových skupin se neustále opakují a vlastně jsem je již zmiňoval. Kromě silného retro nádechu a obligátního okultismu je to mimo jiné právě skutečnost, že zde zpívá žena – ne žádná princezna, nýbrž dračice se silným rockovým vokálem a – v těch dobrých případech – charismatem jako hrom. Kabbalah ze Španělska všechny tyto atributy naplňují zcela zodpovědně a odlišují se pouze v jednom malém detailu, který však jen tak pro zajímavost za zmínku stojí. Ženská zde totiž není jen u mikrofonu, celá sestava je stoprocentně dámská.

Nebudu zde rozehrávat žádné konspirační úvahy o tom, jak se tato skutečnost promítla do samotné kvality debutové desky „Spectral Ascent“, jemuž předcházelo několik minialb. Ve finále je mi totiž putna, jestli tam do bicích tříská ženská, zpocenej tlustej kořen s nevyholeným podpažím, hermafrodit nebo mimozemšťan se třema ptákama. Konečné slovo má hudba a ta v případě Kabbalah nepromlouvá zásadně přesvědčivě.

Pozorného posluchače něco trkne už prvotní pohled na „Spectral Ascent“. Kapela se jmenuje Kabbalah. V logu má obrácený kříž. Na obalu se nacházejí mayské pyramidy. Musím se přiznat, že tady mi cosi neštymuje. Buď mi něco zásadního uniká, anebo je to prostě slátané ze všech možných koutů.

Z hudebního hlediska to zas až taková slátanina není, ale je to… prostě standard. Krapet okultního rocku, hardrocková patina, dotek psychedelie, zasypat šedesátkami a sedmdesátkami – výsledek je na světě. „Spectral Ascent“ není nijak zásadně špatné, vlastně bych dokonce řekl, že skladby jako „The Reverend“ nebo „Dark Revelation“ obsahují i dobré, povedené motivy, které fanouška stylu osloví. Co na tom, že jsou tak povědomé. Nicméně jsem nenašel jediný důvod, proč bych měl „Spectral Ascent“ upřednostnit na úkor kapel jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones či třeba Ides of Gemini, které jsou všechny o nějakou tu třídu lepší. Budete mi tvrdit, že není zrovna fér srovnávat debutující skupinami s lídry svého subžánru? Oukej, tak co třeba Psychedelic Witchcraft z Itálie? Ti jsou svým soundem Kabbalah hodně podobní, také mají na kontě jedno album, ale jejich produkce mi přijde o poznání lákavější, zábavnější.

Kabbalah

Věřím, že byste mi mohli oponovat ještě v jedné věci. Stěžuju si na standardnost a neoriginalitu, ale… neznějí snad všechny jmenované kapely a vlastně celý tenhle subžánr dost podobně? Jasně, máte pravdu, jsou si navzájem podobné a v konečném důsledku si to všechno hudebně i tematicky, ať už přímo či nepřímo, stejně sahá k dávným formacím jako Coven či Black Widow. Jistěže takovému argumentu rozumím a nedokážu se mu bránit jinak než standardní prohlášením, že když dva dělají totéž, nebývá to totéž. Kabbalah jednoduše s tím archetypálním rockovým odkazem nedokážou pracovat natolik poutavě, aby mě to posadilo na zadek.

Nechci, aby ta kritika vyzněla hůře, než jak ji myslím. Pouze jsem chtěl říct, že „Spectral Ascent“ není žádný zázrak, nic zásadního, v rámci stylu je to taková normálka. Pár dobrých riffů z toho ovšem není problém vydolovat a v konečném důsledku – poslouchá se to docela hezky. V podprůměru se trojice Španělek neplácá. Ale že bych se k jejich nahrávce v budoucnu nadšeně vracel… hm, myslím, že to nehrozí.


Opeth – Sorceress

Opeth - Sorceress

Země: Švédsko
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Persephone
02. Sorceress
03. The Wilde Flowers
04. Will o the Wisp
05. Chrysalis
06. Sorceress 2
07. The Seventh Sojourn
08. Strange Brew
09. A Fleeting Glance
10. Era
11. Persephone (Slight Return)

Hrací doba: 56:35

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ten příběh známe asi všichni. Je tomu více než deset let, co se o švédských Opeth dalo hovořit jako o jedněch z předních představitelích progresivního death metalu. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta za sebou měla hned několik kritikou i fanoušky uznávaných alb v čele s geniálním monolitem „Blackwater Park“. Po vydání „Watershed“ v roce 2008 se však v hlavě mozku kapely něco zlomilo a death metal jej přestal zajímat, díky čemuž započala v roce 2011 nová etapa fungování Opeth. Etapa, která sice nezačala nijak působivě, ovšem o to lépe zní s odstupem dvou alb na novince, která se jmenuje „Sorceress“.

Vůbec prvním albem, na němž Opeth započali svou éru retro výletů do 70. let a oprostili se od deathmetalových prvků v čele s Mikaelovým growlingem, odstartovalo „Heritage“ v roce 2011. Výsledek byl takový těžkopádný a nepřesvědčivý a co jsem si z něj do dnešních odnesl, byl dojem, že Opeth se za každou cenu snažili znít až křečovitě retrospektivně, díky čemuž jej dodnes řadím mezi nejhorší alba v bohaté diskografii kapely. Oproti starším počinům mu chyběla nezbytná lehkost, což však záhy napravilo následující „Pale Communion“ z roku 2014. Co na „Heritage“ působilo prdelně, tak na dva roky starém předchůdci bylo dotaženo do dokonalosti a výsledkem byla sebevědomá progresivně rocková nahrávka, jež čerpala ze 70. let, ponechávala si všal v sobě melancholické melodie typické pro Åkerfeldtovu partu z jejich akustičtějších pasáží případně z „Damnation“.

Schválně jsem trošku osvěžil svůj názor na předchozí dvě alba, protože novinka „Sorceress“ mi přijde oproti svým dvěma kolegům, kteří započali písničkovější etapu fungování Opeth, zase někde jinde. Ne snad, že by skupina nevěděla, jakým směrem se ubrat, ale vidím to spíš jako krystalizaci směřování, které na bylo na „Heritage“ načrtnuto velmi tenkými obrysy začínajícího malíře, jenž si ještě není svým uměním zcela jistý, kdežto na „Pale Communion“ už moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. „Sorceress“ je nejbarvitějším albem aktuální desetiletky, umožňuje kapele využít širší paletu možností a dovolím si tvrdit, že se jedná o nejkytarovější počin od dob „Watershed“. Zapomeňte však na návrat hrubých vokálů; Mikael se i nadále zdokonaluje ve svém melodicky procítěném projevu, jenž zní s každým rokem lépe.

„Sorceress“ se mi pod kůži zažíralo mnohem rychleji, než „Pale Communion“, k němuž jsem byl zprvu nedůvěřivý a které se až s přibývajícími poslechy vypracovalo do pozice jednoho z nejlepších alb, jež jsem od Åkerfeldtovy party slyšel. „Sorceress“ je písničkovější a svým způsobem se jedná o album protikladů. Přestože nejsou přítomny deathmetalové prvky, které tvořily s akustickými pasážemi dokonalý protipól, tak na dvanácté řadovce Opeth se mísí jak klasické progrockové kompozice s psychedelickým odérem, tak kytarové věci, jež mají blízko k tradičnímu hard rocku s přesahem do heavy metalu.

Do první škatule patří na první poslech nenápadná „Will o the Wisp“, která je však jednou z nejlepších balad, jaké Opeth napsali, a jen na poměry „Sorceress“ představuje zcela jistě jeden z vrcholů. Atmosférou se jedná o zasněnou věc nesoucí si v sobě folkový odkaz na staré Jethro Tull a teskné kytarové sólo Frederika Åkessona se do ní skvěle hodí. „Sorceress 2“ a „A Fleeting Glance“ jsou spolu s „The Seventh Sojourn“ další akustické položky, každá z nich je ovšem svým způsobem jiná a nezavdávají tak příčinu k myšlenkám o nudné nahrávce. Prvně jmenovaná je velmi křehká a Mikaelův vokál zní díky použitému efektu hodně staromilsky, kdežto „A Fleeting Glance“ je epičtěji vystavěná věc s vrstvenými vokály pějícími tesknou melodii. Velkým překvapením pro mě byla „The Seventh Sojourn“ s etno bubínky a orientálními aranžemi, které jsem u Opeth slyšel naposledy snad na „Ghost Reveries“ a které jsem v žádném případě nečekal. Velmi svěží a příjemně dramatická věc ve středu alba, jež má ve standardní edici slušnou hodinou hrací dobu..

Jestliže se o čtveřici písní z předchozího odstavce dá říct, že jsou vyústěním spíše poklidnější stránky tvorby švédské pětice, tak zbylé plnohodnotné písně (nepočítám úvod a závěr v podobě dvojice „Persephone“ a „Persephone (Slight Return)“) prezentují kytarové choutky mistra Åkerfeldta s nepřeslechnutelným odérem hardrockových velikánů Deep Purple. Mluvím teď zejména o „Era“ ze závěru desky, kde se v rychlejším tempu blýsknul svou hrou Joakim Svalberg, jenž svými klávesami vnesl do Opeth špetku britského hard rocku. A neplatí to jen pro tuto píseň, ale pro tvorbu Švédů obecně, protože v Joakimovi získali Opeth velmi silného hráče, jehož jejich sestava potřebovala.

Opeth

Do metalovějších vod se noří zatěžkaný titulní vál, jenž byl představen jako první ukázka z alba, a hned následující „The Wilde Flowers“. Ty jsou dle mého názoru dokonalou ukázkou současné tváře Opeth. Pomalé, avšak do detailu promyšlené riffy se prolínají s jistou rytmikou, vyspělými vokálními linkami a vintage zvukem kláves. Titulka se mi líbí o malý kus víc, protože v sobě skrývá špetku takové té magie, jež se do Opeth vrátila spolu s minulým albem a již jsem od „Ghost Reveries“ postrádal. Tím ale netvrdím, že „The Wilde Flowers“ je špatná.

„Chrysalis“ je nejtvrdší a zároveň jednou z nejlepších kompozic na „Sorceress“. Kupředu ji ženou dunící kytary a skvělá basová linka v pozadí spolu s klávesami, díky nimž dává Joakim zapomenout na svého předchůdce Pera Wiberga. Po celých sedm minut svého trvání se nezadrhne ani na vteřinu a zní paradoxně asi nejmoderněji ze všech písní na desce. Spájí se v ní jak současně znějící kytarové riffy, tak retro aranže a hammondy. Druhou delší, v tomto případě epicky pojatou písní je „Strange Brew“, která však na rozdíl od „Chrysalis“ překypuje progmetalovými momenty a absence zjevného tahu na branku z ní činí jednu z obtížněji stravitelnějších věcí. Kytary se vrství jako kaskádovité vodopády a Mikael dodává této rozmáchlé položce na dramatičnosti svým excelentním vokálním projevem.

Protože jsem po skončení „Sorceress“ v jeho základní verzi neměl dost, tak jsem si v pozdějších společných chvílích začal dopřávat poslech limitované edice, jež je prodloužena o pět skladeb. Popravdě, trojice živých kusů mě nechává naprosto chladným, ale co stojí za zmínku, je dvojice nových kompozic „The Ward“ a „Spring MCMLXXIV“. Obě by si vzhledem ke své kvalitě a v případě „The Ward“ nádherné atmosféře zasloužily své místo na základní verzi desky, až je škoda, že se jedná „pouze“ o bonusy. Ale buďme rádi za ně, vždyť závěr „Spring MCMLXXIV“, kdy kytarové sólo plynule přechází do klávesového exhibicionismu mistra Svalberg, je jedním slovem fantastický.

Připočtěte bezchybné technické zpracování, jemuž vévodí nejen líbivý a tajemný obal, ale zejména po zvukové stránce nelze „Sorceress“ nic vytknout. Všechny nástroje jsou čitelné, basa duní jako o život, a i když se sešlápne rychlostní pedál blíž k podlaze, tak zní Opeth soustředěně a sehraně, aniž by posluchač ztrácel jednotlivé instrumentální linky, jež v takové té moderně nazvučené kouli trestuhodně splývají.

Kdepak, tohle od „Sorceress“ nečekejte. Tohle je album, jež vzniklo jako další z poct 70. létům, a protože se Opeth po nejistém začátku vypracovali během pár roků do pozice, kdy můžou říct, že opět stojí na vrcholu svých sil, tak mě z letošních retro počinů nenapadá žádný, který by se „Sorceress“ byť jen vzdáleně přibližoval. U mě sice Opeth mají pozici jednodušší, protože zaprvé patří mezi mé oblíbence a zadruhé mám takovou hudbu hodně rád, ale věřím, že uspět můžou i u mladšího posluchačstva, jemuž skupiny jako Deep Purple, Camel či Genesis nic neříkají. Kvality na to totiž „Sorceress“ má. Adept na album roku, přátelé!


Greenleaf – Rise Above the Meadow

Greenleaf - Rise Above the Meadow

Země: Švédsko
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Million Fireflies
02. Funeral Pyre
03. Howl
04. Golden Throne
05. Carry Out the Ribbons
06. Levitate and Bow (Part 1 & 2)
07. You’re Gonna Be My Ruin
08. Tyrants Tongue
09. Pilgrims

Hrací doba: 43:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože mají švédští Greenleaf na svém kontě již šest řadových alb, tak se vsadím, že stejně jako já jste o této naději severského stoner rocku slyšeli poprvé až u příležitosti vydání přelomového „Trails & Passes“ v roce 2014. Greenleaf na svém dva roky starém předchůdci nezměnili prakticky nic od dob dřívějších počinů, takže jsem toho názoru, že za oním proražením do světa relativně známých kapel je doba, která podobně laděným albům prostě a jednoduše začala před několika lety přát. Úspěch krajanů Graveyard svědčí o tom, že právě retro v posledních letech táhne, a tato čtveřice je jedním z dalších případů.

Greenleaf nejsou žádní zelenáči. To je ostatně jasné už na základě početné diskografie, do níž letos přibyl poslední zářez „Rise Above the Meadow“. Pojďme ale zpět do historie, protože tahle skupina není natolik profláknutá, aby se nehodilo projít si jen tak letmo její dosavadní kariéru. Vznik Greenleaf se datuje k roku 1999, kdy se dala dohromady parta přátel, která pod vlivem klasických alb Black Sabbath a Kyuss začala tvořit klasickými postupy protkaný stoner rock, jenž byl lehce ovlivněn psychedelií 70. let. To samo o sobě není samozřejmě nic novátorského, Greenleaf ovšem potvrzují pravidlo, že v posledních letech jsou to právě evropské kapely ze severu, jež jsou schopny tu atmosféru 40 let starých počinů přenést do současnosti velmi věrohodně.

Svého debutu se Greenleaf dočkali vcelku rychle, takže již v roce 2001 vyšlo „Revolution Rock“, které do detailu splňuje představu stoner rocku. Zahulená atmosféra, špinavé kytary a melancholický vokál, jenž podporuje retro vyznění desky. Zapomeňte na načančané melodie. Prim hraje přirozenost a neučesanost, díky čemuž jsou Greenleaf schopni působit věrně, ačkoli vzhledem k tomu, o jakou módu se v současné době jedná, tu upřímnost přestávám věřit čím dál více kapelám a ze jmen jako Blues Pills cítím prachsprostý kalkul. Ale o to nejde, pojďme zpět k Greenleaf. Výše uvedené prvky si skupina přenesla až do dnešních dní, takže posud je vše při starém.

V souvislosti s novinkou „Rise Above the Meadow“ se parta kolem kytaristy Tommiho Hollapy přesunula k většímu vydavatelství Napalm Records. To po úspěchu předchozí desky vsadilo na budoucnost kapely, a přestože co do prodejů si letošní placka s velkým labelem v zádech vede lépe než její předchůdci, tak co kvality se z mého pohledu jedná o zklamání. Skupina sice neopustila své dosavadní zvyky a servíruje skladby, které do poslední tečky splňují žánrové požadavky, přesto si ale nemůžu pomoct a „Trails & Passes“ pasovat do role alba povedenějšího.

Z „Rise Above the Meadow“ je cítit, že Greenleaf se jako skladatelé vyvíjí a přijdou mi o něco více progresivně ladění, takže novinka neboduje na první poslech jako „Trails & Passes“, ale ruku v ruce s tím jako by se vytratil tah na branku, jímž předchůdce nešetřil. Pokud pominu přímočaré kusy „Golden Throne“, jenž evokuje Queens of the Stone Age, či „Howl“, tak na desce převládají skladby, které bych minule označil za slabší. Zejména díky písním jako „Funeral Pyre“ a „Carry Out the Ribbons“ je „Rise Above the Meadow“ jednotvárnějším a ve výsledku méně zábavným výtvorem, k němuž se zcela určitě nebudu vracet tak často jako k předchozím dvěma albům.

Abych jen nekritizoval, tak s klidným svědomím jsem schopný uvést i nějaké vrcholy, které opravdu povedly. Mezi lepší polovinu „Rise Above the Meadow“ patří závěrečná „Pilgrims“ s povedenou rytmikou a atmosférou, jež desku uzavírá ve velkém stylu. Líbí se mi na poměry kapely tvrdší „A Million Fireflies“ a špatná není ani rozmáchlá „Levitate and Bow“. Ta působí skoro až epickým dojmem, kdy první polovina písně je o poznání komornější a atmosféričtější. Greenleaf tato podoba sluší a nenudí (vezmu-li v potaz, že jsem spílal nad nedostatkem přímočařejších momentů), takže v prvních minutách si připravují půdu pro druhou polovinu nesoucí se pod vlivem kytarové práce mistra Iommiho, jež do kontextu desky zapadá bez sebemenších problémů. Upřímně si myslím, že tohle je jedna z mála skladeb, která by se co do kvality na minulém albu neztratila.

Já vám nevím, přestože nahráli Greenleaf formálně takřka stejnou desku, jako se jim to podařilo před dvěma lety, tak nemám z poslechu „Rise Above the Meadow“ takovou radost, jakou jsem očekával. Zcela jistě je to problém celé scény, která je natolik přeplněná, že přijít s něčím, co se dokáže vyhoupnout nad rámec kvalit ostatních příbuzných kapel, je čím dál těžší. A Greenleaf, ačkoli tu káru táhnou již dlouho, na novince upadají do širších vod průměrnosti celé scény, na což bych si před vydáním nevsadil, takže pro mě osobně zůstává i s lehkým odstupem zklamáním.


Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


Nocturnalia – Above Below Within

Nocturnalia – Above Below Within
Země: Švédsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 23.3.2015
Label: Gaphals Records

Hrací doba: 39:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gaphals

A máme tady další retro rock ze Švédska, který pokračuje na vlně úspěchů kapel jako Ghost a Graveyard. Mladíci Nocturnalia se však nespoléhají jen na okultní atmosféru, ale sahají po podstatě rockové hudby, takže mají blíží spíše ke klasickému rockovému pojetí starých Deep Purple s občasným přídavkem psychedelických postupů Pink Floyd z dávných 70. let. To je dnes už tak provařený hudební námět, že se z toho pomalu a jistě stává (pokud již jí dávno není) módní vlna nepříliš vzdálená šílenosti po všem, co mělo někdy před 10 lety v žánrovém popisu metalcore. Z toho samozřejmě plyne určitá generičnost, kterou tyto kapely nevědomky tvoří a díky které se tvorba těch malých může leckdy i nespravedlivě slévat dohromady a zanikat za úspěchem těch několika vyvolených, kteří ke korytu přišli dříve.

A totéž platí o tomto švédském kvintetu, jehož je „Above Below Within“ debutem. Tedy, není to debut tak úplně se vším všudy, protože tahle banda již jedno album vydala, ačkoli tak učinila ještě pod svým původním jménem Nocturnal, když v roce 2013 přišlo její eponymní album. Tehdy ještě ve čtyřčlenném složení hrála prakticky totéž, takže tu změnu jména kapely příliš nechápu, ale budiž.

Celkem sedmička skladeb by se dala rozdělit na dvě roviny v souvislosti s tím, na jaké posluchače je cílená. Ta první, kratší a přímočařejší, je určena spíše pro fanoušky již zmíněných Ghost a Graveyard, protože pevně stojí na klasickém rockovém modelu, jenž má blízko ke kombinaci Deep Purple a Led Zeppelin. Patří sem zejména  dvojka „Within His Lies“ a následující „The Watchman“. Ty jsou rytmicky i co do nápadů relativně jednoduchými záležitostmi, které ale nijak neztrácí co do naléhavosti a nijak nekazí psychedelickou retro atmosféru, jež je na „Above Below Within“ jedním z nejpříjemnějších prvků.

Druhá várka kompozic čítá hlavně závěrečnou „Towards the End“, prostřední část „Sing to Sleep My Soul“ a čtvrtou „Lady of the Woods“. Jsou pomalejší, minimalističtější a hlavně psychedeličtější. Avšak nečekejte nějaké tripové šílenosti. Nocturnalia vše dávkují v přiměřených porcích, takže o úplné úlety se nejedná a třeba „Lady of the Woods“ si najde prostor k rockovějším výjezdům a klasickým kytarovým exhibicím. Pasáž ve čtvrté minutě, kdy se kytary hezky proplétají, nemá chybu. A to sólo, které následuje? Fantazie. Závěrečná „Towards the End“ jako by vypadla z prvních alb Pink Floyd. Ty vícehlasy a minimalistická atmosféra jsou dohromady skvělé. Jen škoda, že se v sestavě Nocturnalia nepohybuje klávesový hráč, který by zamýšlenému vyznění ještě víc prospěl a podtrhl už tak silnou atmosféru.

Celkově jsem s „Above Below Within“ spokojený, a přestože je to formálně takový ten retro / psychedelický / okultní (říkejte tomu jak chcete, ale víte, co myslím) standard, tak tou silnou atmosférou, která by dala krájet, a velmi povedenými kompozičními momenty by se Nocturnalia mohla vyšvihnout v dalších letech výš, než se aktuálně nachází. Materiál je to příjemný, takže bych jim to i přál.


Graveyard – Innocence & Decadence

Graveyard – Innocence & Decadence
Země: Švédsko
Žánr: retro hard rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Nuclear Blast Records

Hrací doba: 42:43

Odkazy:
facebook / twitter

Zdá se to jenom mně, nebo čtvrté album Graveyard proplulo tak nějak nenápadně a bez výraznější stopy? Samozřejmě jsem zaregistroval, že se blíží vydání a že samotné vydání proběhlo, ale ty tam jsou nadšené ohlasy z dob „Hisingen Blues“ a „Lights Out“, které tyto švédské milovníky staré tvorby Deep Purple a Creedence Clearwater Revival katapultovaly do závratných výšin módní vlny hard rocku s retro nádechem. Ještě před třemi lety jsem o Graveyard mluvil jako o nejlepším představiteli takto laděných kapel, kterých se zničehonic vyrojilo všude dostatek, ale po „Innocence & Decadence“ bych svůj názor mírně poopravil.

Celkově čtvrté album Graveyard, „Innocence & Decadence“, postrádá lehkost a cit pro vkusné oživení starého hard rocku se špetkou psychedelie 60. let. Neříkám, že čtveřice začala znít nějakým způsobem nepatřičně a její novinka je neposlouchatelný blábol, ale k naprosté spokojenosti, kterou jsem před prvním poslechem považoval za tutovku, mi na patře zůstává pachuť „jen“ dobře odvedené práce. Práce a sázky na jistotu, jíž si Graveyard nikoho nerozhází. Ani by mi nevadilo, že se jedná o stále tentýž model, kterým Švédové překvapili na své druhé placce, protože samotné hudební směřování je mi velmi blízké a nezpochybňuji fakt, že Graveyard umí tu starou atmosféru přenést opravdu se vším všudy, ale jedenáctka skladeb mi tentokrát nepřijde ve všech případech po kvalitativní stránce na takové úrovni, jak jsem od Graveyard očekával.

Možná ze mě mluví jen zklamání po předchozím „Lights Out“, což je skvělá placka, na níž „Innocence & Decadence“ strádá, kdo ví. Na úvod mi to tak ještě nepřišlo, protože „Magnetic Shunk“ je skvělá retro jízda se silným kytarovým riffem v zádech, ovšem s přibývajícími minutami těch opravdu pamětihodných momentů není tolik, kolik bych si ke své vlastní spokojenosti představoval. Jmenovitě mě zaujala bluesová balada „Exit 97“, valivá „Can’t Walk Out“ a rychlejší „From a Hole in the Wall“. To jsou písně, u nichž mi i po vícero posleších naskakovala husí kůže a můžu o nich mluvit jako o kompozicích, které navazují na zdařilou dvojici předchůdců.

S přivřenýma očima připočtu ještě závěrečnou tesknou „Stay for a Song“, jež zní ze všech písní nejaktuálněji, a přesto s typickým rukopisem Graveyard. Překvapením je pak „Too Much Is Not Enough“ s ženským sborovým vokálem, což je prvek, který čtveřice použila snad úplně poprvé a není to vůbec špatné. Když už nic, tak překvapili, což se v takto úzkých stylových mantinelech cení.

Ten zbytek je takovou klasickou formulkou s ochranou značkou Graveyard, což nevidím jako fakt, přes nějž se nelze přenést, ale chybí tomu moment překvapení „Hisingen Blues“ a vysoká koncentrace skvělých momentů předešlého „Lights Out“, takže už jen proto nemůže být „Innocence & Decadence“ tak dobrou deskou, jak jsem v době před vydáním věřil. V dosavadní diskografii Graveyard ji tak patří až poslední příčka, přestože formální kvality ji upřít nelze.


Ghost – Meliora

Ghost - Meliora
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Loma Vista Recordings / Rise Above Records / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Spirit
02. From the Pinnacle to the Pit
03. Cirice
04. Spöksonat
05. He Is
06. Mummy Dust
07. Majesty
08. Devil Church
09. Absolution
10. Deus in absentia

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Sice jde to klišé jako hrom, ale – říká se, že je to právě třetí deska, jež potvrzuje (anebo také vyvrací) kvality a především životaschopnost té či oné kapely. A chtělo by se dodat, že v případě někoho jako Ghost to platí obzvláště. Tahle skupina totiž vyletěla doslova jako raketa – možná skoro až moc, protože vzhledem k tomu, co tihle anonymní Švédové hrají a jak se prezentují, mi nepřijde, že by se hodili na pódia mamutích festivalů mezi metalový mainstream.

Vzpomínám si, jak jsem na Ghost narazil těsně poté, co v roce 2010 vydali svůj debut „Opus Eponymous“. Tehdy, v tu úplně první chvíli, se zdálo, že se z nich stane obskurní rockové retro pro fajnšmekry. A právě v téhle pozici by jim to náramně slušelo – pod firmou, jejímž vlastníkem je Lee DorrianCathedral a pod jejímiž křídly se „udělala“ i jména jako Electric Wizard, Witchcraft nebo Grand Magus. Přesně takováhle „nadoomlá“ společnost by byla pro Ghost jak dělaná. Cesty hudebního showbyznysu jsou však nevyzpytatelné – kredit kapely najednou zničehonic začal strmě stoupat do závratných výšek a ještě než vyšla druhá deska „Infestissumam“ začali Ghost vystupovat v národní televizi a stali se skupinou, kterou je moderní poslouchat. Bohužel – říkám já.

Asi žádné překvapení, že se zanedlouho začaly ozývat hlasy, které Ghost odsuzovaly jako trendy záležitost, rychlokvašku a vykrádačku toho, co tu již dávno bylo. Upřímně, já je docela chápu – minimálně ve dvou věcech totiž mají pravdu. Z Ghost se totiž skutečně stal trend, byť zrovna v jejich případě to na kvalitě vlastní hudby naštěstí nic moc neubírá. Stejně tak musím souhlasit i s těmi, kteří Švédům vytýkají neoriginalitu, protože je to tak – ve své podstatě je to jen normální hard rock s naprosto záměrným a neskrývaným vintage nádechem, přitažlivou satanistickou image a uměle budovanou aurou tajemna (viz anonymita muzikantů). A ta rychlokvašnost? Inu, tu by dle provařeného pořekadla, s nímž tato recenze začala, měla vyvrátit nebo potvrdit právě novinka s názvem „Meliora“

Hned na začátek musím říct, že „Meliora“ má podle mě asi nejlepší obálku ze všech tří dosavadních alb Ghost. Ta u „Opus Eponymous“ byla výtečná, ale přebal „Infestissumam“ mě nějakým způsobem neoslovil, byť zbylá grafika nahrávky je jinak skvělá. Obal „Meliora“ je však opravdové žůžo – kombinace utopického industriálna, steampunkového nádechu a megalomanie, jež koresponduje s jakousi pocitovou aristokratickou pompou, kterou v muzice Ghost subjektivně cítím, je jednoduše skvělá. Startovní pozice tedy dobrá – jak je na tom samotný obsah?

Je pravda, že Ghost v současné době se svými alby nijak neotálejí. Ono (další provařené!) pořekadlo o železe, které je nutno kout, dokud je žhavé, Švédové asi znají… jsou aktuálně v ohromném laufu a vybrušovat nové album třeba pět, šest let by byl prostě příliš velký risk, jelikož tak pevnou pozici ještě nemají (a za tak krátkou dobu ani mít nemohou). Ke cti Ghost však slouží fakt, že zatím se jim nastavenou laťku daří držet, a to i potřetí za sebou. Nepopírám ovšem, že pokud bych musel dosavadní diskografii skupiny ordinálně seřadit, tak by „Meliora“ skončila až na třetím – tedy posledním – místě.

Ty rozdíly mezi těmi třemi nahrávkami jsou však v reálu velice malé, takže bych se nebál říct, že je úroveň všech tří počinů vyrovnaná. Jediné, co lze novince v tomto ohledu skutečně vytýkat, je zcela nulový posun. Rozdíl mezi mírně syrovějším „Opus Eponymous“ a po všech stránkách vycizelovanějším „Infestissumam“ cítit byl; rozdíl mezi „Infestissumam“ a „Meliora“ je však jen minimální, díky čemuž novinka do jisté míry zní jako druhý díl svého předchůdce. Dvakrát za sebou se to však dá snést – pokud je překonána nebo alespoň udržena stávající skladatelská úroveň.

Nicméně právě ona je tím důvodem, proč bych novou desku zařadil až na třetí místo. Nechápejte mne zle – „Meliora“ stále je skvělým albem a některé skladby jsou naprosté pecky. Je zde ovšem i několik málo (konkrétně dvě) písní, které mi jednoduše příliš nelezou do ucha. Není to žádný průser, i tyhle songy jsou vlastně pořád v klidu a neruší mě natolik, abych byl nucen je při poslechu přeskakovat (i když – při zvětšujícím se počtu poslechů na to jedna z nich už začíná aspirovat). Spíše mi v nich nesedí jeden konkrétní motiv, jenž se průběžně opakuje, protože mi připadá… jak jen to říct… trochu lámaný přes koleno, necítím v něm takovou tu rockovou lehkost, s níž zrovna Ghost nikdy neměli problém. Jmenovitě se jedná o refrény skladeb „From the Pinnacle to the Pit“ a „Majesty“, přičemž je to ta první jmenovaná, která mě irituje o kousek více. Avšak obě zmiňované obsahují i několik povedených nápadů, a abych trochu napravil reputaci „From the Pinnacle to the Pit“, musím uznat, že totožná pasáž, jež se nachází přesně v polovině a na konci písně, je opravdu dobrá. I přesto se ale tento song poměrně rychle oposlouchal a nakonec mě v něm začala kromě refrénu obtěžovat i baskytarová linka.

Ghost

Na druhou stranu, „Meliora“ obsahuje i několik naprosto bombastických kusů, které jsou i přes svou relativní jednoduchost obdivuhodně trvanlivé. Mezi takové bych zařadil excelentní „Cirice“, kde kupříkladu linka „Can you hear the rumble? Can you hear the rumble that is calling?“ prostě nemá sebemenší chybu. Líbí se mi rovněž polo-baladická „He Is“, jež se sice místy přibližuje až na hranu kýče, ale naštěstí se ji ještě podařilo vybalancovat. „Mummy Dust“ zase nakopne parádně odpichovým riffem, jenž se může rovnat i s kulervoucí kytarou v „Stand by Him“ z debutu, a navíc přidává pár ujetých kláves, které mi evokují stará sci-fi béčka typu „Flash Gordon“ (což je myšleno jako pochvala). Jako poslední z vrcholů bych jmenoval předposlední „Absolution“ s další neskutečně chytlavou kytarovou linkou.

Doposud nejmenované kusy ale stále drží vysokou kvalitu a taktéž mě baví. Taková „Deus in absentia“ se vzletným refrénem má rozhodně něco do sebe a úvodní „Spirit“ vlastně rovněž, protože některé její pasáže jsou také výtečné. Minimalistická „Spöksonat“ a teatrální „Devil Church“ jsou už jen mezihry, které nic moc neřeší, ale naštěstí desku ani nijak zvlášť nebrzdí a netříští.

Čistě subjektivně bych si do budoucna nechal líbit trochu větší využití kláves, neboť se mi zdá, že se za nimi Nameless Ghoul (tedy – ten jeden z těch pěti Bezejmenných ghúlů) musí místy trochu nudit. Navíc jsou mnohdy docela v pozadí, což je škoda, protože když se objeví, je to hodně velká paráda a obzvláště ve chvílích, kdy zavánějí vintage psychedelií, to rozhodně stojí za to.

Druhou věcí, jíž by mi Ghost do budoucna udělali radost, by byl nějaký dlouhý (ideálně psychedelií nasáklý) opus, jehož stopáž by se vyšplhala vysoko nad deset minut. Menší náznak něčeho takového již sice Švédové předvedli v podobě „Ghuleh / Zombie Queen“ na „Infestissumam“, ale nebál bych se v tomhle ohledu ještě víc přitlačit na pilu. Jinými slovy řečeno – byla by škoda lpět na takřka až popové líbivosti, jednoduchosti a naschvál předvídatelné struktuře skladeb, byť tuhle stylizaci chápu a oceňuji i ten kontrast záměrné (a neotravující) podbízivosti a satanistické estetiky spojené spíše s minoritnějšími žánry. Věřím, že skladatelský potenciál na to, aby vytvořili nějaký působivý kolos, Ghost mají.

Právě v oněch dvou právě zmíněných věcech bych já osobně viděl nenásilnou cestu, kudy jít dál při zachování stávající tváře, aby nezačalo točení v bludném kruhu, které by mohlo hrozit, pokud by se snad Ghost i příště nikam nepohnuli. V případě „Meliora“ to ještě problém není a stále jde o skvělou desku, ale nejsem si jist, zdali by fungovala i další (a další a další…) variace na „Infestissumam“.

Ghost - Meliora

Abychom to však nějak rozumně uzavřeli… ačkoliv je „Meliora“ subjektivně o stupínek níže než její dva předchůdci, pořád jde o výtečnou záležitost, která leze do uší takřka sama a navzdory očividné podbízivosti není laciná ani otravná. I v případě, že vám Ghost připadají jako skupina, již k výšinám vyhnala reklamní masáž (což je vlastně pravda – ten hype té muzice jednoduše škodí), v tomhle případě stojí za to odhodit předsudky a dát mrtvolnému papežovi a jeho pěti ghúlům alespoň šanci. A navzdory prohlášení, že „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ mi subjektivně přišly o chlup lepší, nic nezkazíte, když začnete právě s „Meliora“… A co ti z vás, kdo kapelu už znají a v minulosti se jim líbila? Inu, předpokládám, že jste novinku už slyšeli, ale jestli ne – líbit se vám dozajista bude, na to vemte jed.


Druhý pohled (Kaša):

Jestli se něco švédským hvězdám Ghost nedá upřít, tak je to schopnost zaujmout. Tahle parta se před lety zjevila naprosto z ničeho, a když to trochu přeženu, tak takřka přes noc se kolem nich vybudovala aura něčeho velmi výjimečného a originálního, přičemž originálního je na jejich recyklovaném retro rock / metalu jen opravdu pramálo. Ovšem ani tenhle fakt nebrání zástupům pravověrných, aby dychtivě hltali informace o pravidelné „výměně“ zpěváka, aby i nadále pátrali, kdo se za kuklami schovává, a hlavně aby si tu jejich neoriginální retro rockovou mši oblíbili a těšili se na každý nový kus hudby, kterou parta kolem Papa Emerity vypustí. A s klidným srdcem přiznávám, že jedním z tohoto slepě kráčející davu jsem i já.

K „Opus Eponymous“ jsem přičichl až se zpožděním, ale vydání druhé placky „Infestissumam“, která přinesla oproti syrovějšímu debutu lehce košatější materiál, jsem již vyhlížel s bezpečným předstihem, a byl jsem tak netrpělivý, s čím se Ghost vytáhnou letos. Přestože se za fantastickým obalem „Meliory“ skrývá v podstatě tatáž hudební kombinace heavy metalu a rockové muziky ze 70. let s nádechem psychedelie, obskurní atmosféry a hrubě posypaná popovými melodiemi, tak je to album zase o trochu jiné než v posledních dvou případech. A jaké? Rozhodně těmnější. Neříkám, že se Ghost obrátili vyloženě v metalovou víru, protože třeba „He Is“ bych si při troše nevědomosti dokázal zaměnit za cover popové ABBY, ale od sci-fi horového intra úvodní „Spirit“, přes hitovku „Cirice“ a temnou jízdu „Mummy Dust“ je z Ghost cítit temnější atmosféra a úbytek velkých aranžmá ve stylu „Infestissumam“.

Nejlepší skladby vyzdvihovat nebudu, protože aniž bych chtěl působit vyloženě zaujatě, že nekriticky adoruji vše, pod čím je parta Nameless Ghouls a Papa Emerity III podepsána, tak se mi „Meliora“ líbí v takřka celé své délce a nejvíce si ji užívám jako celek, jen tak v klidu do uší.

A jestli se mě ptáte, jestli je „Meliora“ lepším nebo naopak horším albem, než byly první dva počiny, tak upřímně říkám, že i po mnoha posleších jsem se ještě nerozhodl. Má to tu správnou atmosféru, neobsahuje takřka žádnou vatu (zbytečně působí jen „Spöksonat“), ale přesto se do mě dostává mnohem obtížněji a pomaleji než minule. A to i navzdory ponechání skoro až popové vlezlosti řady refrénů, které v protikladu ke „zlým“ textům vyznívají až parodicky, ale na tom si Ghost zakládají a funguje to i letos, ačkoli bych očekával, že po tolika posleších už budu mít „Meliory“ dost.

Jo, prostě jsem propadl magii jménem Ghost a „Meliora“ je z mého pohledu další trefa do černého. Možná už to postrádá takové to prvotní kouzlo a moment překvapení, které měl v rukávu skvělý debut, ale jen proto, že se jedná o třetí variaci na stejné téma, nelze říct, by to bylo vyloženě špatně. Naopak, vypadá to, že Ghost se stávají čím dál odvážnějšími a pomalu a jistě si rozšiřují své obzory. Skvělé a moc chutné retro!

Ghost


Třetí pohled (nK_!):

Předchozí deska, „Infestissumam“, téměř okamžitě katapultovala Ghost mezi mé nejoblíbenější kapely. Sice žánr neobohatila ničím novým, ale byla mistrně napsaná a neuvěřitelně chytlavá. Není se tedy čemu divit, že jsem byl na „Melioru“ natěšený jako moucha na drobek.

Oproti minulým albům mi ale trvalo o něco déle, než jsem se do „Meliory“ dostal. Při prvních pokusech o poslech jsem se dokonce hrozil a křižoval. Zarazily mě podbízivější melodie a ještě sladší hlas Papa Emerity. Během prvních několika pokusů pro mě bylo těžké najít si mezi novým materiálem nějaké oblíbence a snad kromě epického basového úvodu ve „From the Pinnacle to the Pit“ mě vlastně žádná z písní nenadchla.

Zlom přišel až u nějakého desátého poslechu, kdy do sebe začaly jednotlivé dílky této vynikající skládačky jménem „Meliora“ dokonale zapadat. Zalíbil se mi tajuplný úvod skladby „Spirit“, výborné melodie a vyhrávky klipovky „Cirice“ i podmanivé refrény v „He Is“ a „Mummy Dust“. „Majesty“ mě dostala svou gradující skladbou a „Absolution“ zase příjemnými, ne však tuctovými klávesovými linkami. „Deus in absentia“ zaujala velmi stylovým chorálním závěrem.

Ghost - Meliora

Jediné, co mi na „Melioře“ nakonec nesedí, jsou cca minutové vložky „Spöksonat“ a „Devil Church“. Více mi vyhovují samostatná intra nebo outra než podobná intermezza. Jinak nemám desce co vytknout. „Meliora“ sice v mých očích kvalit „Infestissumam“ nedosahuje (to se za ty dva roky stihlo stát nedotknutelnou srdcovkou), ale i přes počáteční skepsi musím konstatovat, že se povedla. Jako příznivec Ghost v žádném případě zklamaný nejsem.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Na rovinu přiznávám, že muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu vůbec neposlouchám. Nicméně o to víc se potvrzuje fakt, že hype kolem Ghost je skutečně hypem hypovitým se všemi nezbytnostmi. I já jsem totiž podlehl. Vydáním „stejnojmenného“ debutového opusu si tuhle švédskou duchařinu oblíbilo rozličné spektrum lidí, a Ghost tak mohli začít slavit. Čas na pořádný jásot však přišel až za tři roky, to když druhé „Infestissumam“ velmi slušně navázalo na prvotinou položené základy. „Infestissumam“ nebylo zlomem, bylo jen potvrzením, zato velmi cenným. Potvrzením skladatelské fazóny a příslibem, že kapelu neznervózní ani přílivy dalších posluchačů a kvalitativně nebude následovat strmý sešup dolů.

Přiznám se, že strávit letošní kousek nebylo vůbec lehké. Zcela jistě jde o nejnepřístupnější věc, se kterou kdy Ghost vylezli. A přesně tohle mě na Švédech příjemně překvapuje. Drzé boření předsudků a dobrovolné stěžování si života hudebním vývojem. Jistě, není to posun nikterak markantní, avšak když jsem si s odstupem zopakoval obě předešlé desky, „Meliora“ je skladatelsky i stylově rozmanitější. Už pompézněji laděné „Infestissumam“ ukázalo, že implementace dalších hudebních výraziv (při zachování retro trademarku – samosebou) nebude Ghost cizí, a přestože i na nové desce převažuje klasická „ghostovina“, snaha o větší provázanost celku atmosférickým vložkami jako „Spöksonat“ či „Devil Church“ je znát. V mých očích netradičně působí například i „Mummy Dust“, která se místy rozhoupe až k doomovým plochám.

Ghost

Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen, že to všechno je bezpodmínečně dobře. Nebo si spíš nejsem jist, zda Ghost svou snahu o celistvost bezchybně zrealizovali. Vzhledem k několika klasickým hitovkám mi totiž dělá velký problém koncentrovat se na ony méně akční pasáže a výsledek na mě momentálně působí polovičatě. Dva hlavní proudy – chytlavost a snaha o výpravnost – nenašly společnou řeč a trochu se tlučou. „Meliora“ tak vzhledem k průbojnosti chytlavých skladeb stále vnímám jako přehlídku několika skvělých písní, nikoliv jako omračující celek. A vzhledem k tomu, že desku cítím právě takto, výše zmíněné rozvláčnější pasáže („Spöksonat“, „Devil Church“) mi přijdou ve finále spíš na obtíž.

Nechci však „Melioru“ shazovat, neboť jde stále o výbornou záležitost a songy jako „From the Pinnacle to the Pit“, „Deus in absentia“ nebo „He Is“ jsou prostě tutovky a hlavně poslední jmenovanou se nebojím postavit hned vedle fenomenálního hitu „Ritual“ z debutu. Z debutu, ke kterému se budu v diskografii Ghost vracet nejraději a těžko říct, jestli na tom budoucnost něco změní. Třeba se nakonec k „Melioře“ s časovým odstupem navrátím a budu mluvit jinou řečí. Nicméně nyní je u mě až tou třetí vzadu.


Pátý pohled (Onotius):

O kapele Ghost toho byla napsána jistě kvanta a vsadím se, že většina takových textů začínala něčím ve smyslu, že se jedná o kapelu, jež se dočkala raketového vzestupu a stala se fenoménem. Dále je třeba zmínit, že kromě hromady zapálených uctívačů kultu je tu i hromada těch, kteří tvrdí, že za obří úspěch může především originální pojetí okultní image, nikoliv samotná hudba, jíž tito odpůrci považují za v lepším případě průměrnou, v horším za úplně pitomou. Já nepatřím ani do jednoho z táborů a Ghost mám celkem v oblibě, avšak jejich plakát na záchodě vyvěšený nemám a raději než k Papa Emeritovi se modlím stále radši ke svému náboženskému idolu Létajícímu špagetovému monstru. Nicméně, když měla vyjít novinka, zbystřil jsem a říkal jsem si: „bude zase fajn hevík s atmosférou“. A dostal jsem ho.

Podobně jako předchůdce se novinka neštítí i velmi melodických pasáží naroubovaných na onen klasický atmosféricky heavy metalový základ s prvky sedmdesátkového rocku. Zatímco minule zvuk zpestřovaly klávesy často využívající varhanových rejstříků, novinka používá paletu pestřejší a uvolněnější, leckdy sice o špetku méně atmosférickou, ovšem podporující diverzitu, a tedy zajímavou. Nápady nejsou striktně přizpůsobovány nějakým pevným mantinelům daným žánrem, tudíž se dočkáme i například velmi melodické balady „He Is“ evokující folk s prvky muzikálu. A kupodivu to není žádný banální kýč, ale skladba velmi šikovně kořenící celek. Najdeme tu skladby pro Ghost naprosto charakteristické jako například úvodní „Spirit“, „Mummy Dust“, „Majesty“. Je na nich však patrné, že si Ghost více hrají se zvukem a klávesy zde jsou mnohem různorodější (a tím i nápaditější) než kdy dříve. Nejchytlavější refrény alba reprezentují „From the Pinnacle to the Pit“, „Absolution“ a až ABBU evokující „Deus in absentia“, u nichž si říkám, že jim takové motivy musí kdejaký poprockový hitmaker závidět, avšak přesto se nedostavuje pocit, že by skladby těžily z nějaké podlézavé banality. Vše je pečlivě vyrovnáno tak, aby to zapadalo do onoho tradičního konceptu a pouze zpestřovalo známé, avšak stále celkem chutné gró.

Zkrátka, očekával jsem poctivý neortodoxní heavy metal s chytlavými melodiemi a charakteristickou vznešenou atmosférou (doplňující klasickou okultní image) a dostal jsem ho. Deska drží pěkně pohromadě a je velmi vyrovnaná. Tam, kde Mercyful Fate položili základ, „duchové“ pokračují, a jak se zdá, moc to baví nejen je, ale i mě jako posluchače.


Psychedelic Witchcraft – Black Magic Man

Psychedelic Witchcraft - Black Magic Man
Země: Itálie
Žánr: stoner rock / hard rock
Datum vydání: 4.7.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.

V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…

Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).

A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.

Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.


Druhý pohled (Kaša):

O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.

Psychedelic Witchcraft

Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.

Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.


Plaisir Vallée – La musique de Plaisir Vallée

Plaisir Vallée - La musique de Plaisir Vallée
Země: Francie
Žánr: retro pop / rock
Datum vydání: 27.2.2014
Label: Air2Music

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
312 Music

Musím se naprosto otevřeně přiznat k tomu, že jsem docela dlouho neměl tu čest s nahrávkou tak, dejme tomu, svéráznou, jako je čtyřskladbové ípko “La musique de Plaisir Vallée” od francouzské kapely takřka stejného jména – Plaisir Vallée. Že nepůjde o nic úplně ortodoxního, napovídá už obálka, na níž se potkává doutník pokuřující žlutý zajíc v královském plášti s modrým slonem a modrým krocanem v cylindrech – to vše v popředí zářivě růžové krajinky. Děsná zkouřenost, to vám povím.

Hudebně to (naštěstí nebo bohužel?) není až zase takové wtf, ale svérázné je to pořád, a to docela dost. Poprvé jsem si říkal, že mi to asi nejvíce přípomíná situaci, jako by pár let starý britský pop objev Mika přesedlal na sluníčkový a řádně stylizovaný rock. Proč zrovna Mika? Protože zpěvák (a kytarista) Adrien Balency rovněž zpívá fakt hodně vysoko a také proto, že melodika Plaisir Vallée je tomu zlomku Mikovy tvorby, který znám, dost příbuzná – snad i proto, že oba interpreti sdílejí určitý retro feeling.

A jaké to je? Rozhodně nemůžu říct, že by to bylo špatné. Když se člověk probere z prvotního šoku, který může nastat, poslouchá se to vlastně docela příjemně a “La musique de Plaisir Vallée” posluchače dost možná přiměje i k pohvizdování nějaké té melodie nebo podupání do rytmu. Žádný zázrak to sice není ani omylem, ale určitě si dovedu představit, že se to někomu strefí do vkusu. Akorát trochu zamrzí, že první skladba “Duel au soleil couchant” – ač sama naprosto v pohodě – do celkové nálady EP úplně nezapadá a dělá dojem, že by jí to mnohem víc slušelo uprostřed trochu většího celku. I tak je ale “La musique de Plaisir Vallée” docela sympatická jednohubka, která dovede zpestřit den.


Ghost – Infestissumam

Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Infestissumam
02. Per aspera ad inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Body and Blood
08. Idolatrine
09. Depth of Satan’s Eyes
10. Monstrance Clock

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10
nK_! – 9,5/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Docela živě si pamatuji, že když se Ghost před třemi lety zničehonic objevili se svým debutem “Opus Eponymous”, byl to zpočátku jen trochu obskurní rokenrol pro pár obskurních posluchačů. Album vyšlo bez nějaké větší pozornosti u neméně obskurního Lee DorianaCathedral na jeho firmě Rise Above Records spíše jako záležitost pro fajnšmekry. Tehdy jsem se k Ghost dostal i já a podobně jako řádku dalších lidí mě jejich muzika hodně zaujala a poměrně brzy jsem si tutové hitovky jako “Elizabeth” nebo “Stand by Him” oblíbil. Nicméně poměrně záhy se okolo Ghost začalo dít něco, co bych si u takové kapely rozhodně netipnul, ale stalo se… okolo maskované pětice bezejmenných ghúlů a jejich vůdce, mrtvolného papeže známého jako Papa Emeritus, se totiž strhlo cosi, pro co má angličtina naprosto výstižné slovíčko “hype”, a z oblasti trochu obskurního rokenrolu si to Ghost namířili svisle vzhůru mezi prvoligové kapely, začali hrát na velkých pódiích, v televizi, sympatie jim začali vyjadřovat světoznámí hudebníci… jednoduše se Ghost postupem času dostali na takovou úroveň, že jejich druhá deska byla v naprosto odlišné pozici než debut – zatímco “Opus Eponymous” vycházel poměrně potichu, na “Infestissumam” se už netrpělivě čekalo a třásly se na něj tisíce lidí…

“Infestissumam” ovšem nebylo očekávané pouze v tom smyslu, že by se na něj čekalo, ale i v tom, že se od desky i hodně očekávalo – jednoduše z toho důvodu, že “Opus Eponymous” byla prostě excelentní nahrávka s dost svojskou atmosférou a poměrně i slušnou dávkou originality, přestože Ghost vlastně do jisté míry neudělali nic jiného, než že se hudebně otočili směrem hluboko do minulosti, což bylo všechno navíc korunováno parádní stylizací a image, která sice – podobně jako samotná retro hudba – je na první pohled klišovitá, nicméně natolik dotažená ad absurdum, až se to jen tak nevidí a svým způsobem to ojedinělé je. Pokud se ale budeme bavit čistě o muzice, tak ta byla prostě skvělá, takže samozřejmě vyvstala otázka, jestli a jak se na takový majstrštyk bude dát navázat, jestli se Ghost stanou kapelou jednoho alba, nebo jestli potvrdí, že “Opus Eponymous” nebyla náhoda. Já osobně jsem v tomto poměrně schizofrenik a nemohl jsem se rozhodnout, co od “Infestissumam” vlastně chtít – na jednu stranu jsem se hodně těšil, na tu druhou jsem byl ale docela skeptický; nechtěl jsem mít přehnaná očekávání, ale zároveň jsem švédskému nemrtvému komandu i věřil, jelikož “Opus Eponymous” bylo tak skvělé, že se člověku opravdu nechtělo věřit, že by mohlo jít jen o náhodu.

Oběma prvním singlům “Secular Haze” a “Year Zero” se povedlo přesně to, k čemu jsou singly určené – parádně navnadit na samotnou desku. Když pak konečně přišel první poslech celé nahrávky, veškeré předchozí pochybnosti byly rázem zapomenuty – mě osobně si totiž “Infestissumam” obmotalo kolem prstu naprosto hravě a hned na první pokus. Deska totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít bude – teatrální, ale chytlavý rock ‘n’ roll plný výtečných momentů a nápadů, to vše zabalené do neodolatelné blasfemicky okultní aury, aniž by docházelo ke kopírování toho, co přinesl “Opus Eponymous”. Na jednu stranu vlastně docela jednoduchá muzika, která však dokáže bavit, i když již za sebou máte nějaké ty desítky poslechů. Zjednodušeně řečeno – Ghost opět dokázali složit neuvěřitelně silné skladby.

Intro “Infestissumam” se nese přesně v duchu Ghost – teatrální a se silným religiózním nádechem, s mohutnými sbory, rockovou rytmikou a výbornou sólovou kytaru trochu v pozadí. První regulérní song “Per aspera ad inferi” hned vzápětí ukazuje další obrovskou zbraň v arzenálu Ghost – je jí Papa Emeritus (nyní už vlastně Papa Emeritus II) a jeho fantastický čistý vokál, který je posazen docela vysoko, ale pořád z něho běhá mráz po zádech víc než z většiny křiklounů a chrličů. Samotná skladba, jež boduje zejména refrénovým recitováním názvu, je velice dobrá, nicméně jak se zanedlouho ukáže, pouze předzvěstí toho, co bude následovat.

Hned následující “Secular Haze” totiž patří mezi jeden z vrcholů desky. Obskurní klávesy a úžasný pěvecký výkon ve slokách tenhle song jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z “Infestissumam”. “Jigolo Har Megiddo” je jednoduše retro jak noha, ještě víc než zbytek alba, jenže přesně tohle Ghost sluší. Opravdové bomby však přicházejí s následující dvojicí skladeb – bylo jen otázkou času, kdy se Ghost pustí i do nějaké balady, a přesně tou je rozmáchlá “Ghuleh / Zombie Queen”, byť jen ve své první části. Rozjíždí se poměrně poklidně, až plíživě a postupně posluchače kolébá příjemnými melodiemi, až se po třech minutách zlomí, zrychlí a pomalu vygraduje do úžasného refrénu, který je jeden z vrcholných momentů nahrávky. To samé se dá prohlásit i o další “Year Zero”, jež od začátku do konce jednoduše nemá chybu – ať už se jedná opět o skvělý majestátní refrén, klidnější sloky nebo působivé vyvolávání pekelných mocností.

Po výtečné dvojici “Ghuleh / Zombie Queen” a “Year Zero” ovšem trošku ztrácí následující “Body and Blood”, ačkoliv i její refrén má rozhodně něco do sebe. “Idolatrine” je dalším vyloženým retrem, podobně jako “Jigolo Har Megiddo”, a s přimhouřením očí mi trochu připomíná takové Slade s pentagramem na čele. Další excelentní kus se skrývá na předposlední pozici a musím se přiznat, že jsem si jej zpočátku úplně nevšiml, ale postupem času se “Depth of Satan’s Eyes” stala možná mým nejoblíbenějším kusem “Infestissumam”, zejména kvůli působivému refrénu. Stejně tak je výborná i závěrečná litanie “Monstrance Clock”, v jejímž rámci Ghost nabízí další várku velice silných nápadů, jež člověka jen tak bavit nepřestanou.

Výše byla mimo jiné položena polootázka, jestli se Ghost po vydání “Infestissumam” nestanou kapelou jedné desky, jíž budou všechny následující počiny jen koukat na záda. Je ale zřejmé, že se tak nestalo, ba právě naopak. Pokud bych měl dokonce nyní volit mezi “Infestissumam” a “Opus Eponymous”, asi bych volil novinku, ale hlavně proto, že ji aktuálně poslouchám mnohem víc, takže na takovéhle soudy je ještě čas, až se “Infestissumam” trochu víc usadí. S jistotou však mohu tvrdit už teď, že Ghost naprosto jednoznačně ukázali, že debut pouhou náhodou rozhodně nebyl. Osobně mám ke skupinám, které za tak krátkou dobu vyletí s popularitou tak nahoru, od přírody jistou averzi, jenže v případě Ghost to prostě nejde, jelikož ta kapela je jednoduše výtečná. Švédové našli díru na trhu a fakt, že se jim to povedlo s tak skvělou muzikou, je jenom šlechtí. Vážně netuším, jaké je skóre v souboji Bůh vs. Satan ve skutečnosti, nicméně na hudebním poli vede díky kapelám jako Ghost jednoznačně mistr pekelník.


Další názory:

Po skvělém “Opus Eponymous” jsem čekal velké věci, ale že bude “Infestissumam” taková bomba, to jsem opravdu nečekal. Tajemná parta snad ve všech ohledech zastínila své debutové album a mně se hlavně výběrem producenta trefila přímo do černého, protože výsledná podoba novinky je dokonalá a spousta zajímavých nápadů a chytrých aranží nechávají svého předchůdce daleko za sebou. Každá ze skladeb nového alba je potenciální hit a některé z nich (“Year Zero” a “Body and Blood”) bych si dokázal představit i v rádiovém éteru zaměřeném pro širší posluchačstvo. Oproti zjevné přístupnosti (přiznejme si, že hudba Ghost není nikterak složitá) však stojí dlouhá životnost skladeb, takže i po desítkách poslechů stále nemám problém s tím, že by mě deska začala nudit, a to ani na moment. Je fakt, že mám pro retro kapely slabost, ale Ghost dotáhli do dokonalosti vše od své pódiové prezentace až po chytrý mix hudební reminiscence Mercyful Fate a Blue Öyster Cult. Na novince dokazují, že se nejedná o kapelu jednoho alba, na které nelze navázat. Dlouho jsem přemýšlel nad nejlepšími skladbami a ze všech vyzdvihnu dvojici “Year Zero” a “Ghuleh / Zombie Queen”, které si mě získaly víc než všechny ostatní. Myslím, že výsledné hodnocení mluví za vše a nemusím se dál pokoušet vysvětlit, jak moc mě Ghost potěšili. Mám před sebou kandidáta na album roku.
Kaša

Přiznám se, že k novodobému fenoménu jménem Ghost jsem se dostal právě až s aktuální fošnou “Infestissumam” a zatím nemůžu úplně srovnávat s předchůdcem “Opus Eponymous”, poněvadž jej nemám ani zdaleka tak dobře naposlouchaný. Každopádně mě Ghost na novince totálně dostali. Oni vlastně nepřišli vůbec s ničím novým a ani s ničím, co by se nedalo zaslechnout jinde, ale obsah zde brutálně převyšuje formu. Epické úvody do písní, heavymetalové kytarové vyhrávky, satanistacká témata, sloužení mší… nic nového pod sluncem, ale v podání Ghost naprosto fenomenální. Vše perfektně odsýpá, písně na správných místech pěkně gradují a frontmanův projev je jednoduše řečeno geniální. Za live představení a kostými také palec nahoru. Pro mě zatím největší překvapení letoška a určitě aspirant na album roku. Za nejlepší kusy osobně považuji “Per aspera ad inferi”, klipovky “Secular Haze” a “Year Zero” a závěr “Monstrance Clock”.
nK_!

Ghost, pracující se zvláštní elektrizující atmosférou 70. let a okultními tématy (s ironickým nadhledem), jsou zpět s novou deskou. Předchozí “Opus Eponymous” mě smetla silou uragánu, tak jsem ani nevěděl, jestli mám od nového alba očekávat ještě větší pecku, nebo se držet zpátky. Kapela se drží svého mustru, složila úderné chytlavé rockové skladby s hitovým potenciálem. Většina refrénů se do hlavy zařeže již po prvním poslechu a nevyženete je ani za týden. Přesto se nemůžu přidat k euforii ostatních redaktorů. Nechápejte mě špatně, deska je to fakt kvalitní a s dobrými skladbami (především “Year Zero”, “Ghuleh / Zombie Queen” nebo úvodní “Per aspera ad inferi”), přesto nějak postrádám něco, čím by album dokázalo překonat desku minulou. Tudíž moje hodnocení bude trochu slabší, ale v rámci celkového pohledu dosti nadprůměrné.
Stick